Svĕt Práce, leden-červen 1969 (II/1-25)
1969-06-11 / No. 23
OSAMĚLÍ MATKY 10 NEMA|Í V ŽIVÍTE LEHKÉ SKÄ 23 svet Dráče Ml nilMIII mm : | |fe HMMMHHHMHHHHHHHHHM V PRAZE DNE 11. ČERVNA 1969 RQČNtK II. (VI.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs JOSEF ŠKVORECKÝ opěl píše z USA.... DE GAULLE zblízka a inak „DVANÁCT LET ČEKÁM NA POPRAVU ii STR. J adýrko pro všechny ZDEŇKA REDLOVÁ Že se kdysi lide obávali tuberkulózy tak Jako my se dnes děsíme rakoviny že to bylo onemocnění zlé. většinou nevyléčitelné a recidivující — to si už naše generace ani neumí představit Slyším-li slovo tuberkulč za. vyvolá to ve mně představu pů vábné madam Chaucha, která s šar mem bouchala dveřmi švýcarského tuberkulózního sanatoria v Mannově Kouzelném vrchu, nebo zas některé se zajímavě dekadentních postav ro mánfl Remarquových. Na povinné plieni snímkování jsem se vždy dostavovala — po sedmém předvoláni, zdůrazňujícím, že budu předvedena úředně — v přívětivém očekávání, že u mne tuberkulózni onemocnění bude shledáno, a já spočinu v léčebně, samozřejmě ve Vysokých Tatrách, kde mi chutná a vydatná strava bude předkládána až na lože, a kde neméně vydatné množ štvi prášků budu samoziejmě vyhazovat, abych si nezničila zdraví i vytouženou chorobu. Po několika měsících této idyly se osvěžena navrá tím do normálního života, vyzbrojena mnohaletou pracovní neschopností, ne-li důchodem, abych po pracovištích nerozsévala bacily. Jenže ono je to ve skutečnosti všechno docela jinak, jak jsern zjistila po několika dnech strávených — byt i jen jako host — v takovéto léčebně v Novém Smokovci Pacientů je tu skoro pět set, že by jim někdo j snášel pochoutky až k loži, o tom ani řeči, snad jen těm několika kteří jsou upoutáni na lůžko. a to testě většinou spíš pro ně jakou chorobu přidruženou než pro pouhé onemocněni tuberkulózni. V množství prášků jsem se sice nemýlila, ovšem s vyhazováním by byla nesnáz, protože ne milosrdná sestra, ale bdělá a ostražitá stojí nad pacientem tak dlouho, dokud je před jejími zraky nespolyká. A namísto pochoutek kterými byli přecpáváni pacienti v Kouzelném, vrchu, je tu korunový, příděl na stravu stejný jako v kterékoli jiné léčebně, takže jediným vylepšením jsou tu bronchoskopie které provždy zahnaly mé choutky na plfcní onemocnění. Dále pacienti chodí na rentgenové snímky, aby se je služebně mladší sekundáři naučili číst. Tolik o léčebných metodách, o kterých se Thomasů Mannovi ani nesnilo, a které by mu byly vypudily posledního vznešeného pacienta z davoského sanatória Za zvláštni křivdu by se dalo povahovat. že pacienti, kteří by po léčeni byli neschopni vykonávat své povolání, jsou vyškoleni na povoláni jiné, které jsou s to zastávat. Člověk celý život pracuje na získání choroby, která by mu přivodila invalidní Kdo se nikdy neokouzlil něžným půvabem děvčete (co na tom, že ještě neví, že dozraje a odkvete?j, z lidství nepochopil zhola nic. Nic z věčnosti a stálého opakování prchavé líbeznosti kvěiů: je tu. V tom naštěstí většinou jsme všichni stejní, stejně obyčejní, ač rozrůznění v rozesnění. Hle prostá krása, ta hodná zpěvu, věcná vteřina uplývání, dnění, , stále opakovaného přitakání k žití.' Někdo ji třeba po celý život nezachytí tu nekonečnou Evu. MILAN VESELÝ důchod: sen našich pracujících, jak potvrdí každý posudkový lékař těchto komisí, kterého denně přesvědčují desítky „pacientů“, že nemohou víc pracovat částečně či vůbec, pa cientů, kteří za důchod bojují dlou hodobými pracovními neschopnostmi, aby pak, požívajíce této dobročinné renty, mohli se nerušeni pracovním poměrem, věnovat neoficiálně svému řekněme výnosnému řemeslu. Když tedy prozřetelnost takovouto chorobou člověku požehná, je v Tatrách vyškolen a zařazen na nové pracoviště. kde má po nemoci i po důchodu. Ve skutečnosti ovšem člověku přestává chut žertovat na toto téma, když si vzpoměne, jakým způsobem u nás žijí, vlastně živoří, stovky skutečných invalidů, kteří na svém důchodu „nepracovali“, aby si finančně a jinak polepšili, ale kteří jsou skutečně v zoufalém tělesném stavu a neméně zoufalých životních podmínkách, jako by se na nich kdosi mstil, jako by sl kdosi přál, aby si vypili pohár hořkosti až do dna za své provinění: invaliditu. Stačí si přečíst v 19. čísle Listů reportáž Jednomu jadýrko, druhému slupku, aby se člověk styděl za to, že žije ve společnosti, která se dopouští nelidskostí, o jakých by se lidem v socialismu už nemělo ani snít. Mezi tyto živořící invalidy patřili a snad ještě patří i ti, kterým invaliditu způsobila tuberkulóza. A tak jako jiskřička ve tmě působí zjištěni, že pro tyto lidi se aspoň někde (Pokračování na 4. straně) V průmyslové zemi je automobilová doprava nezbytná Osobní vůz je součástí životního stylu, přestal být luxus. Automobilový průmysl patři mezi rozhodující odvětví v ekonomice vyspělých zemí. V dubnu 1969 vláda ČSR projednávala plán rozvoje motorizace. MISS SMĚNA-MARTA RAUSOVÄ SNÍMEK PAVEL VÁCHA Na šálku kávy u ředitele českých autoškol Františka Korciny SMRT ČÍHÁ NA SILNICI POČET SILNIČNÍCH NEHOD V ČSSR 1954: 16 265 K havárii došlo každou 32. minutu. Za rok bylo usmrceno a těžce raněno 8470 osob což odpovídá počtu obyvatel Rychnova nad Kněžnou. 1961: 42 745 K havárii došlo každou 12. minutu, rok bylo usmrceno a těžce raněno ll 111 osob. Bylo tedy smeteno město elikusti Slaného nebo Turnova. 1968: 61 881 K havárii došlo každou 8. minutu. Za :uk bylo usmrceno a těžce raněno 14 258 osob. tedy každý den bylo zabito téměř 7 lidí. Bylo vybito město jako Hermin. 1980: 104 000 až 10H 000 Tolik zabitých a raněných predpoklá dá plán rozvoje motorizace — tedy kaž dých 5 minut jeden člověk, jestliže ne hodovost poroste dosavadním tempem, — za jediný rok bude vybita téměř po lovina Ostravy. Vybíjení lidí na silnicích probíhá po jednotlivcích, nepozorovaně. Proto ne budí takovou hrůzu a bere se jako běž né události — teprve když postihne blízké či dokonce nás . .. A tragédie narůstají. VĚCNÉ ŠKODY 1954: 26 890 00f) Kčs, za které by 200 rodin mohlo bydlet v moderních, komfortně vybavených by tech 2V2 + 1. 1961: 73 260 000 Kčs, za něž mohly stejně bydlet už 2022 rodin 1968: 283 195 000 Kčs. rovná se hodnotě dálnice z Prahy do Benešova, se všemi mosty a přípoji, nebo cementárně o kapacitě 800 000 tun cementu ročně. Věcná škody, způsobené .dopravními nehodami v letech 1957 až 1968. činí 1 345 000 000 Kčs, za něž by se téměř postavila automobilka na škodovky 1000 MB. Statistika zdaleka nezachycuje všechny škody, škody na lidech pak nelze vyčíslit vůbec. TAK CO S MOTORISMEM? Pravda, doběhl nás. Vlastně se ve třel do našeho života. Žádný oficiální plán ani program s ním takto nepočítal. Ale automobily nejrůznějších zna ček, bůh milý ví jak, pronikly přes dobře střežené hranice, a jsou tady. Jejich počet se rozrůstá i z domácí produkce, přestože se tolik dělá pro brzdění automobilismu. Neboť ceny vozů jsou vysoké, drahé je všechno okolo nich. Levný není ani benzín, k tomu daně, zastaralá organizace dopravy i pravidla, donedávna i nepřízeň autorit. Kdo měl vůz. byl tak trochu podezřelý, kde na něj vzal, a jednalo se s nim jako se včeličkou, která má zvýšenou měrou nosit med erárni pokladně. Automobil patři do dnešní doby, automobil láká a přitahuje, automobil je i trochu mánie, výraz společenské prestiže, podpora sebevědomí. ale vozo musí přibývat i Výstavba ekonomické základny se prudce rozrostla. Je 5krát větší než v roce 1937. Silniční doprava je jednou z jejích rozhodujících tepen, i když namnoze špatně organizovaná, nehospodárná. Mohutně stoupla doprava osob, hromadná i osobními vozy. Jen civilních vozidel u nás ke dní l. 6. 1968 jezdilo, nebo se ploužilo: jednostopých 1 500 000 osobních vozů 616 000 nákladních vozů 161 000 autobus# 44 000 traktor# na silnici 138 000 Rozvoj motorismu závisí na mnoha činitelích, především na člověku. Ten také rozhoduje o nejdůležitějším, o bezpečnosti provozu. Neboť: /Pokračováni na 3. straně)