Svĕt Práce, červenec-prosinec 1969 (II/26-52)
1969-12-03 / No. 48
Znáte konto 888 ? PROČ l AMUn PETKVALOU 0 vesničce, rostouc! v Doubí u Karlových Varů z iniciativy pražského Sdružení přátel SOS dětské vesniěky, bylo pž mnoho napsáno, mnoho řečeno v rozhlase, mnoho metrů filmu natočeno, ozvučeno, promítnuto v televizi -atd. ľ-okusím se vyrovnat svými skromnými silami dluh, který má naše publicistika k mladší sestřičce SOS vesničky v Doubí, k vyrůstající „Dětské osadě — Petřvald“. Už pohled do statistik přesvědčuje, že inspirátory petřvaldské dětské osady — MěstNV Petřvald, ONV v Karviné a OKR Správa sídlišť — nelze vinit z protiakce, čili Jak říkáme — „z trucpodniku“. Čísla říkají, že bylo v ČSSR v roce 1967 umístěno v dětských domovech 9804 dětí. Jestliže Severomoravský kraj má 34 tato zařízení • kapacitou 1500 dětí, pak je zřejmé nejen vysoké procento krajového podílu, ale především z něho zákonitě a logický plynoucí vysoký požadavek na zlepšení péče o děti. Jimž není dopřáno žít a vyrůstat ve vlastním rodinném prostředí. Když se tedy na půdě Petřvaldu k tomuto zlepšení našly příznivé podmínky, je to první důvod, proč Jeho dětské osadě fandím. Budovatelé petřvaldské osady také od samého zrodu svého „Sdružení přátel dětské osady“ nenechali nikoho na pochybách, zda snad nejde o typický případ lokálpatriotického velikášství. Vyvrátili tyto pochyby nikoli slovy a propagací, ale činy objektivně měřitelnými — 4 250 000 Kčs, jež byly pro výstavbu, vyžadující nákladů 9 mil. Kčs, soustředěny v kraji za něco víc než půl roku. Vkladateli jsou organizace a podniky z Ostravy, Třince. Karviné, Doubravy, Petřvaldu, Havířova atd. — což rovněž dokládá, že nejde jen o místní záležitost. Vedle konta 777 pro SOS vesničku v Doubí existuje tedy u SBČS v Karviné 1 konto 888 pro výstavbu dětské osady v Petřvaldě. Je to něco jako pionýrská odvaha, s níž toto konto 888 bylo založeno s plným vědomím, že je u nás až na druhém místě, že mu nebylo a není dopřáno rovnocenne publicity s kontem 777, — což je druhým důvodem mého fandění Petřvaldu. Nevím jak kdo, ale když jsem sledoval — patrně ne všechny — pořady u obrazovky, jež vznikly spoluprací budovatelů SOS vesničky v Doubí s naši televizí, neubránil jsem se zamyšlení nad uvažovanou výchovnou koncepcí, nad uspořádáním života v této vesničce atd. Mohu se mýlit, •le to, co je prezentováno jako organizace i výchovná koncepce pro Doubí, vyvolává u mne rozpaky. Předně: typ vesničky pro děti, označený oním populárním „SOS“, má svá určitá mezinárodní pravidla. Patří do nich mj. praxe, že děti v rodinných buňkách mají jen matku, pro celou osadu pak existuje jediný jakýsi strýc — spíš organizátor než vychovatel. Pokud jde o rakouské či západoněmecké vesničky SOS, je to pochopitelné. Druhá světová válka tam znamenala velký úbytek mužů, spousta normálních rodin je skutečně pouze v péči matek. Dále typ SOS vesničky do značné míry uplatňuje ve výchově náboženské prvky. Proč ne? Ale je to na místě především tam, kde to odpovídá politickému profilu státního zřízení. Získané informace o vesničkách SOS mě vedly k názoru, že jde do značné míry o vybudování skleníkového prostředí, tedy o jisté odtržení osady dětí od normálního života obcí, měst. Podtrhuji znovu — tak jsem věci pochopil, a je-li to pochopení mylné, pak určitě proto, že promítané filmy západní produkce s tematikou SOS vesniček se mi jevily jako opora pro naši koncepci v Doubí. Naproti tomu o petřvaldské dětské osadě bez označení SOS pochyby nemám. — Nechceme kopírovat! — říkají jednoznačně — ale vytvořit dětem takové prostředí, které je normální u nás, v Československu. — U nás především tvoří rodinu kromě dětí otec a matka. Tedy manželský pár. Proto i v naší vesničce se o děti bude starat muž se ženou, manželský pár. Nebof je nezbytné, aby převážně citová výchova dítěte ženou byla opřena i o rozumové působení, spadající spíš zase do sféry mužského výchovného podílu. Petřvaldští nechtějí dětem lhát. Proto neuvažují o vychovatelském páru jako o otci a matce. Rada dětí v osadě bude totiž mít své vlastní žijící rodiče, a není vyloučena možnost, že se k nim jednou vrátí. V osadě povede rodinnou buňku prostě strýc a teta, což nijak nesníží a neohrozí míru zdravých citových vztahů k nim. Naopak — bez rizika žárlivosti pravých rodičů umožní dětem vracet se i ve věku dospělosti ke strýčkovi a tetě; jako k nejlepším přátelům. Pro pár se v Petřvaldě rozhodli navíc i proto, že chtějí brát plně na zřetel zdravý vývoj člověka, v daném případě už ne dětí, ale ženy vychovatelky, která přece nemá žít bez druha — muže. Pokud žije osaměle, může tak být — jako např. u západních sousedů — proto, že je přísně nábožensky založená, nebo byla nějak zklamána, případně má sama takové povahové vlastnosti Či zdravotní stav, že to její normální partnerství s mužem vylučuje. Poslední možnost, že by šlo o ženu normální, která by v roli matky či tety udržovala styk s mužem mimo rodinnou buňku, se Petřvaldským rovněž do koncepce nehodí. Před dětmi totiž nelze trvale skrýt takový styk, a pokrytectví takto rozhodně pěstovat nehodlají. Osadu neodloučí její organizátoři nijak od Petřvaldu. To jest — děti odtud budou docházet do jeslí, mateřské školky i školy s ostatními dětmi z města, budou chodit nu nákupy do místních zařízení, za hrami do místních prostorů pro mládež. Budou se prostě od dětí ostatních rodin tišit jen tím strýcem a tetou. To vše má ještě jeden dobrý, o zdravé ekonomické úvaze svědčící důvod: — žádat od státu a společnosti co nejméně dotací i ve formě loterií, pomoci tomu už tím, že strýc bude mít své zaměstnání tak, jako ffe má i otec rodiny, že kromě potřeb dětí budou potřeby manželského páru dotovány jako všude jinde ze mzdy jednoho člena vychovatelské dvojice. Což je třetí důvod mého fandění Petřvaldským, kteří tak i v roce 1968, v roce plném extrémů, ani na chvíli nepodlehli tendencím, pronikajícím k nám od iluzorních vzorů ze Západu, ale opřeli se o zdravé názory členů svého Sdružení, převážně dělníků. Jsou to rozhodně názory, koncepce a záměry, jimž mnotto dluží i naše nejmasovější sdělovací prostředky, televize, rozhlas i film, nemyslíte? JOSEF NOVÁČEK SNtMEK Z MINÁČOVE SE ŠKODOVKAMI DO JAPONSKA Expedice Hirošima Přiznám se, že mně slovo expedice nahánělo odjakživa trochu hrůzu. Proto jsem byl tak trochu zaražen, když jsem se s tímto slovem setkal před několika týdny v poněkud neobvyklém spojení: Expedice Hirošima. Připomínalo mi to kontakt dvou protikladných pňlů: symbolu výboje a symbolu odporu proti násilí. Teprve později jsem se přesvědčil, co z tohoto spojení může vzejít. Na počátku této expedice byl nápad, lépe řečeno dva nápady najednou. Poklonit se 6. srpna 1970 v Hirošimě památce statisíců nevinných lidí, kteří zahynuli v atomové výhni. Urazit cestu z Československa do Japonska na automobilech škoda, používat na cestě výhradně československé přístroje a dokázat tak jejich úroveň. Z těchto dvou základních idejí se pak odvíjely další. Využít cesty k propagaci výrobků československého automobilového průmyslu, osobních i nákladních vozů, motocyklů a traktorů. Hovořit o nich v zemích, kde nejsou dobře známy a i tam, kde už jejich věhlas pronikl. Seznámit našeho čtenáře a diváka s tím, jak se osvědčují a za jakých podmínek pracují československé motocykly v Indii a československé traktory v Japonsku. Duchovními otci těchto nápadů jsou tři muži: inženýři Jiří Doleček, Jan Soukup a Jiří Malina. Toto otcovství je stálo a stojí stovky hodin času. Nejprve bylo třeba vypracovat podrobný plán cesty přes Rakousko, Jugoslávii, Bulharsko, Turecko, Libanon, Sýrii, jordánsko^ Irák, Irán, Pákistán a Indii, odkud má výprava plout lodí do Japonska. Poté museli s projektem seznámit organizace, bez jejichž dobré vůle by se cesta nemohla nikdy uskutečnit: ministerstvo zahraničních věcí a Státní banku. Průběžně bylo nutné získat podporu s dobrou vůlí podniků, které by na cestě mohly a měly mít zájem: Projektové a inženýrské kanceláře automobilových závodů, Motokovu, Automobilových závodů Škoda-Mladá Boleslav, Jawy a Závodu kuličkových ložisek. Reakce byla různá, od konkrétních přislíbí) k rozpačitým odmítnutím (například ze strany Motokovu). Tři inženýři se však nevzdávají a jsou si jisti tím, že pojedou. Šestičlenná výprava, v níž by kromě tří iniciátorů byli dva pracovníci televize a jeden rozhlasový redaktor, má odjet 1. dubna 1970 v devět hodin ráno ze Staroměstského náměstí. V zemích, jimiž bude projíždět, chce pořádat tiskové konference a předvádět vozy Škoda, které budou na závěr vystaveny v československém pavilónu na světové výstavě v Ösace. V Japonsku chce výprava kromě jiného natočit filmy o Hirošimě. O průběhu expedice bude československou veřejnost pravidelně informovat rozhlas, televize, a také Svět práce. JAROSLAV JÍRO JOSEF ŠKVORECKÝ XXVII Hnali jsme se v našem pontiacu ze sedmé ruky jednou z elevovaných dálnic, které šněrují Los Angeles, město hříchu, jako by pásem necudnosti. Od rána do rána cválají zde miliónová stáda mechanických koní, a každé dvoustovkové spřežení veze vždy jednoho ne bo dva jezdce s atrofovanýma nohama, je li Amerika skutečně složena ze symbolů, pak toto je symbol nesmyslnosti, zákeřně skryté v některých druzích pokroku; šílenství vývoje, je/ž už asi nejde zastavit .i když se vyvíjí do průseru. Kdysi tuto zemi přepásali kolejnicemi, po nichž hrdě a odvážně ujížděly vlaky, lopatou vpředu mírně odstrkující btsoní krávy; do dřevěných stěn vagónů se zabodávaly indiánské šípy, občas banda desperátů vybrala poštu a cestující oloupila o hodinky. Ale vývoj šel dál, a brzo tu přeměnili pojízdné pevnosti v té měř dětský sen. v pojízdné ložnice, pojízdné salóny a dokonce pojízdné kaple s harmoniem. '/.Konstruoval to podnikavý pan Pullman, což zobecnělo v pullmana a stalo se symbolem lacino dostupného pohodlí na cestách. Jediný k -aový oř, ubíhající po volné železné dráze bez překážet., utáhl obyvatelstvo menšího městečka a k vůním prérie přidával vůni poctivého ohně. A vývoj šel dál. Dnes? Některé via ky, omšelí vysloužilci, se dosud mátožné pohybují po dávno neopravených kolejnicích (přes malý počet pasažérů zahynulo loni mnohem víc lidí při železničních neštěstích než v letecké dopravě; nejen relativně, ale absolutně víc}, ale kvapem jich ubývá. V červenci naposled vyjel slavný vláček z Chattanooga choochoo, a rozpadající se nádraží, kde kdysi Glen MiUerův big band vítal Šňůrou perel Sonju Henii, potom zavřeli. A tak namísto té rychlé, laciné a pohodlné dopravy tisíce bysnysmenů krouží celé hodiny nad letišti velkých souměstí v New Yorku, v Chicagu, v Dallasu, v Los Angeles, v San Francisku, nebot traffic-jam, fantasmagorická dopravní zácpa ulic, nastěhoval se už i na nebesa. Vzdor computerizaci nestačí letiště přívalu aparátů, a tak bysnysmeni krouží a krouží, civí na hodinky a krotí návaly vzteku, zmítajícící infarktózním srdcem a porovnávajíce železniční a letové řády, zjištují v okamžiku, kdy letadlo s poslední kapkou benzinu v nádrži konečně dosedne na runway, že oproti jízdě vlakem ušetřili celých dvacet minut. Pak se vyřítí do haly, najmou si v půjčovně automobil, nebot letiště je všude velmi daleko ód města a jeho obchodního centra, a ponoří se do traffic-jamu: stanou se bezmocnou součástí bručící plechové kaše. zalité polevou z karbomonoxidu, jež pomaloučku protéká ulicemi, a náskok dvaceti minut brzo a bezpečně zlikviduje. Trefí-li přitom bysnysmena, brunátnější hrudku té kaše, přitom šlak, nevadí. Sevřeno uzlínavostí kapalin ze všech stran, auto se sune dál, i s mrtvým řidičem. Pozná se to teprve, když se kaše doplazí na dálnici a tam zřídne. Proud se tam — v rush-hours, v hodinách kdy lidé jedou z práce nebo do práce, mírně mimo rush-hours značně — zrychlí. Ale pořád musíte jet s pozorností soustředěnou na maxi mum. nebof dálnice jsou plny krasojezdců v jaguárech kteří telemarkují z pásma do pásma, a kolosálních náklaďáků, které obyčejné pětimetrové bysnysmenské vozítko rozmáznou jako mouchu, ani si toho řidič nevšimne. A pokrok jde dál. Plánuje se zřízení superdálnic mezi metropolemi, po nichž by by sny směni, opatřeni speciálními supervozy ja speciálním řidičským superprůkazem/ a neobtěžováni náklaďáky projeli čtyři sta mil, které dělí San Francisko od Los Angeles, za pouhé tři hodiny. Tedy v čase, v jakém by je tam pohodlně dopravil moderní expresvlak, a ještě by měli možnost během té cesty se příjemně přiopít. Jenomže pod heslem, že toto nesmyslné a neekonomické čtyřkolé vozítko ;e pokrok, řeší se dopravní kvadratura kruhu nikolt návratem k vylepšenému ajznpoňáctví, ale zmnožováním a rozšiřováním dálnic z osmipásmových na dvanáctipásmové, budováním betonových uzlů v městských skrumážích, které už teď vypadají jako Minotaurovy paláce, a pozvolná změna vzduchu v mírně jedovatou směs výfukových plynů a smogu s příměsí kyslíku má být odstraněna konstrukcí bateriového auta, jež by každých tři sta mil místo benzinu vyměnilo akumulátory. Což předpokládá miliardové investice do zbudování sítě akumulátorových stanic, a přitom nejsou peníze na opravu poleji, takže hotový návrh superexpresu nebude' realizován, protože ten po dosavadních kolejích nemůže jezdit. Konečně však, i, za použití nesmyslné techniky, dostali jsme se rychlostí, jež se asi míli před Marinelandem přiblížila výkonu závodícího hlemýždě, na jižní výběžek losangeleskěho poloostrova a vstoupili do paláce vodních tvorů. I já, jako tak mnozí, kdo byli formováni fakultou "na přelomu čtyřicátých a padesátých let, podlehl jsem zčásti fetiši užitkovosti. Infikovali nás tam nedůvěrou k vědě, jejíž bádání nelze v dohledné budoucnosti zužitkovat při výrobě lepšího klosetpapíru, k počínáni, zvanému opovržlivě „čistá věda", jakého se dopouští jeden můj milý a vážený přítel, jenž v gumovém obleku, po krk mořen do močálu od slunka do slunka a den co den celé tři neděle pozoruje nějaké bodní mouchy, ani škodlivé, ani užitečné, pouze vědou zatím neprozkoumané, které tam právě prožívaly zásnuby. A pak přesně popisuje, jak to dělají. K „ničemů“ to možná není, ale když mě ty zprávy totálně neznámého světa našich nejmrhavějších bratří smrtelného údělu vždycky tak nezřízeně baví. Jakkoli se můžeme hádat o definici „čisté“ vědy, doufejme alespofí, že pokud člověk zůstane člověkem, neopustí ho radost z poznání čehokoliv neznámého z tajemství, jimiž stvořitel obklopil ten šerosvitný kousíček vesmíru, jejž se domníváme znát. A tak jsme vstoupilj do betonové věže, kde Se kolem dokola táhnou osvětlená akvária, a spatřili jsme chobotnici. Ne plastickou, jako z ponorky v Disneylandu, ale skutečnou: šedočerný pytel na osmi chobotech, z. něhož nedůvěřivě, jaksi zamračeně hledí něčí vrahounské oči, tvorečka, pro něhož jazykový génius buditelských zoologů vymyslel přípaýný název hlávonožěc. Neboť je to! skutečně hlava, karikatura lidské kebule, a ty oči, jež na svobodě patří na bůhvíjaké krutosti vorvaního světa, vysílají k lidským savcům za skleněnou stěnou signál jakési 'vzdálené inteligence, jíž se víc nepodařilo. Víc? Nebo jen: něco jiného? Zato nahoře, na střeše věže, v několika velkých bazénech konají své kousky jiní vodní tvorové, o nichž se tvrdí, že jsou mezi zvířaty po člověku nejinteligentnější. Delfíni, ti podivní mudrcové kalifornských moří. Předvádějí tam jakousi spartakiádu. Na povel cvičitele ponoří šě například trojice těch savých ryb hluboko ke dnu bazénu, a pak vší silou prudce vyplují a absolvují — přísně vyrovnaní v jediné řadě jako lipicáni — nádherný, pomalý a vysoký skok: tři aerodynamická těla opíší v zákrytu přesně stejnou křivku, a ostrými nosy vklouznou do svého živlu jako nůž do jPokračování na i: straně) svet práce