Svĕt Práce, leden-červen 1973 (VI/1-26)

1973-01-31 / No. 5

Rudé vlajky v boce Koforské STRANY 6 A 7 Po kom lo dilé je? Drahocenné výbuchy STRANA 20 VIETNAMSKÉ KALENDÁRIUM ■ HRAČKY JSOU PRO DĚTI svet prace ■ NA ZAČÁTKU BYL BUJÓN ■ STRANA 3 TIP NA VÍKEND: ŽAMBERECKO V PRAZE DNE 31. LEDNA 1973 ROČNÍK VI. (X.) CENA VÝTISKU 1,50 Kčs Budujeme komunismus. Krásná smělá je naše práce, k slunci zvedá nás! A kdo řekl, že by láska naše měla být menší, než je dílo všechněch nás? Sám si jí možná ani nezasloužím, však čistou krásou září náš věk, vzdorujíc větrům, vichrům a bouřím, láska - ta sestra velkých myšlenek. STEPÁN ŠČIPACOV 5 MLÄDI z TUŠIMIC ■ SNÍMEK BOHUMIL NOVOTNÝ OBRÁZKY NA MILIÓNY METRŮ „Dáme vám někoho, kdo vás tam dovede," slíbili nám na pod­nikovém ředitelství velkého . textilního podniku v nevelkém městě v severovýchodních Cechách, v jehož blízkosti pobíhají lvi, antilopy a žirafy a jiná cizokrajná zvěř. A také zde před mnoha lety „na­lezl" jakýsi pan Hanka nějaký rukopis — vlastně Rukopis. Z onoho slíbeného průvodce se vy­klubala půvabná dívenka, tak kolem šestnácti let. ,„Já Jsem Helenka,“ pípla. „Pojdte, zavedu vás do vzorovacího střediska, mám tam také cestul“ „Vy tam pracujete?“ „Ne, Jdu Jenom kolem, Jsem učni­­ce v prvním ročníku, tykejte mi, nám tady každý tyká!“ Cupitala uprostřed, my po stra­nách a snažili Jsme se sladit své dlouhé kroky s jejími. Z dálky to vypadalo, jako když dva dospělí muž­ští, poskakující po Jedné noze za kráčející dívkou, hrají „panáka“ — tři skoky dopředu, dva do strany. Po­něvadž se kolemjdoucí pošklebovali, vyřešili Jsme to: Na náš jeden krok připadly dva dívčí. „Jak se vám — jak se ti líbí v uče ní?“ „Ujde tol" „Cím se učíš?“ „Úpravářkou.“ „Odkud Jsi?“ „Od Chrudimi.“ „Není ti smutno po domově, ne­stýská se ti?“ „Ani ne, my máme pořád co dělat.“ „Hodně učení?“ „To ne, učení se snese, ale zájmo­vé kroužky. Chodím do šicího krouž­ku, učí nás tam šít, hrajeme háze­nou, vyhráli Jsme sportovní soutěž textilní mládeže, budujeme si lehko­atletický stadión hned u interná­tu .. „Sami?“ „Sami, všichni učni si dali záva­zek, kolik hodin na něm odpracují. Bude tam dráha pro běžecké disci­ mm K PLÉNU AKTIVITY plíny, hřiště na kopanou.- Závodní výbory a podnik nám na to dají pe níže a my práci.“ „Co ještě děláte?“ „V létě i v zimě pořádáme spor tovní hry mládeže, chodíme do Svaz armu, také Jsem se přihlásila.“ „A do kterého kroužku?“ „Do parakroužku. Letos Jsem Je nom létala, příští rok už budu ská kati“ „Skákat, z čeho?“ „Z letadla, padákem. Hnedle vše­chny holky z druhého ročníku už mají za sebou nějaký seskok.“ „A chlapci ne?“ „Jenom někteří, kluci se vlc boji!“ „A ty se nebudeš bát?“ „Trochu ano, ale to se překoná. Sednete si do letadla, motor hrozně vrčí, chvíli to drncá po trávníku, pak drncánl přestane a letadlo stou­pá pořád nahoru. Potom se otevřou dvéře, dole plují chuchvalce mraků, na zemi je všechno tak maličké.“ Děvčátko se odmlčí, cupitá po chodníku. „Taky děláme módní přehlídky, ta iioslední byla v Pardubicích. Naše lěvčata tam předváděla modely z lá­­iek, které u nás v podniku vyrábí­me.“ „Ty Jsi dělala také manekýnku?“ „Já ne, neumím ještě správně cho­­it. To se musí takhle!“ Dívčí boky se plavně zavlní, štíhlé nožky zahra­ji na obrubě chodníku, chodci se ohlížejí. „Jsme na místě, děkujeme, Helen­­kol“ „Rádo se stalo1“ a štíhlé nožky cu­pitají zpět... Sedíme v ateliéru se soudruhem JAROSLAVEM KUNCEM, vedoucím brigády socialistické práce vzorova­cího střediska — návrhářů. Vzápětí přichází JAN ŠKODA, vedoucí brigá­dy technických kresličů. „Povězte nám napřed něco o vaší práci,“ žádáme soudruha Kunce. „Náš národní podnik vyrábí ročně kolem 140 miliónů metrů potiště­ných a upravených tkanin. Z toho polovinu na export,“ vysvětluje. „A my, návrháři a techničtí kresliči, jsme takříkajíc na začátku všeho.“ „Navrhujete vzory — desény, a po­dle vašich návrhů se tiskne?“ upřes­ňujeme si své představy. (Pokraöovänl na 4. straně)

Next