Svět v Obrazech, leden-červen 1959 (XV/1-26)

1959-01-03 / No. 1

V KRAKONOŠOVĚ ZEMI TEXT: FRANTIŠEK GOLDSCHEIDER — SNÍMKY ZDENĚK MENEC Knihy cestopisných črt, reportáží a causerií, které v posledních letech napsali naši spisovatelé o cestách do všech světadílů — to už je pěkná řádka v knihovně. Létající koberce současné tech­niky přiblížily nám i nejvzdálenější země. Budiž požehnána tahle úroda v literatuře, ale právě nad zasvěcenými pohledy do světa dvojnásob litujeme, že nemáme obdobnou literaturu o naší zemi. Chybí nám objevné knížky reportáží a črt o Československu právě z rukou spisovatelů. Cizí dluhy zapravil nemůžeme, ale zamysleli jsme se přitom v redakci nad dluhy vlastními. Chceme je splácet. Proto začínáme naši celoroční fotoreportážní pout za známými i neznámými krásami naší vlasti. S Popelčinou skromností se nabízejí k zvěčnění. Jen se dívej kolem sebe, aí žiješ ve městě či v pohraničním koutu. Všude je najdeš. D eště si netroufám říci, že jsme první dvou­stranu zasvětili nejkrásnější roční době Krko­noš, protože znám milovníky letních toulek údolím Bílého Labe, znám jejich stesk na bílý val, který spoutal všechen život. Ale mé přitahuje Krakono­šova země v době, kdy bílé, moudré hlavy veli­kánů se dotýkají nebe, kdy s večerem vyhlížím, jak opět nebeská modř ztemní a podivným fialo­vým světlem zaleje jasně bílou Železnou horu. kdy si mrazivý vítr vymodeluje sníh i led v ne­zapomenutelné tvary, kdy . . . Kolik jen těch Jedy“, výmluvných .kdy*, mohu nahromadit. A kolik by jich shromáždili vyznavači horských jar a pozdních lét. 1 já jsem před několika dny zaváhal. Když jsem znovu procházel jarem, létem i zimou Krkonoš. Od Dvořaček až po Černou horu. Přes Sněžku. Pančieké vodopády až do rušného Špindlerova Mlýna. Na Beneclcu jsem se oddával rozhledu na podhůří i rovinu a z údolí zamrzlého potoka, kde nepotkáš ani človíčka, jsem se kořil hrázi svalna­tých obrů. Seděl jsem totiž u horského fotografa Zdeňka Mienece a vyhledával z tisíce fotografií (z nichž brzy uspořádá i knihu) pranepatrný zlo­­meček pro naši první dvoustranu krás. Ale ještě se do hor vrátíme. Pro jarní pozdrav slunci. K loukám, na nichž příroda v hýřivých barvách rozhodila květy. A s létem se vypravíme do vonných lesů i k tajemným výškám, kde se v mlhách krčí kosodřevina. A pak nad pestrými pohledy sami rozhodnete, který roční čas je v ho­rách nejspanilejší. Vzácné ticho. Ale jen na chvíli. Vždyt Svatý Petr je rájem »loučkám*. Zato na pozadí, na Kozí hřbety a Železnou horu si troufnou jen zkušení lyžaři. Na Sněžku býval kdysi pěkný výšlap. Dnes je tenhle pohodlný výlet spojen s příjemnou vyhlídkou. Když se ovšem povede den. Jinak to může být cesta do rnlhy a mračen, cesta do bouře! - Za oknem v chatě na Sněžce má i bouře svou krásu, ač děsivou. Nezahrávejte si s ní.

Next