Svět v Obrazech, leden-červen 1961 (XVII/1-26)

1961-01-01 / No. 1

v rv v rw O LEPŠI ŽIVOT, O LEPŠI SVET Kolik myšlenek, tolik vzpomínek přitane na mysl nad prostými pěti slovy: 40 let Komunistické strany Československa! Od vzniku proletariátu v továrnách, od prvních dělnických bouří proti nelidským pracovním podmínkám v Brně, v Praze a na Liberecku k ideím socialismu a k Marxovu a Engelsovu Manifestu komunistické strany, vydanému prvně koncem února 1848 v Londýně; od prvních pokusů dělnictva o vytvořeni vlastní politické organizace k ustavení Sociálně demokratické strany dělnické v Rakousku na sjezdu v Neudorflu 5. a 6. dubna 1874 a Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické na sjezdu v Břevnově 7. dubna 1878. Vzpomínáme na obětavost příslušníků těchto stran a jejich perzekuci, na neochvějnost a věrnost zásadám Manifestu, jakou projevovali Ladislav Zápotocký, Pecka, Rezler, Hýbeš, Cingr, Krapka, Šmeral a zástupy dalších. Vzpomínáme, jak se kapitalisti a buržoazie snažili dělnictvo zastrašit, jak — když se to nepodařilo — se pokoušeli ideje komunismu zesměšňovat, jak neváhali ani vraždit ve Svárově — a přece přilévali jen olej do ohně, dělnické hnutí se šířilo, sílilo. Mimořádnou úlohu přitom sehrál dělnický tisk. Zajímavě o tom vypráví například poslanec Jan Harus: »Pocházím z Polničky, dědiny u Ždáru na Moravě. V roce 1907, to mně bylo patnáct let, jsem se dostal jako učeň do sklárny v nedalekém Herálci. Můj mistr Jungwirt odebíral brněnské dělnické noviny .Červánky' a .Rašpli’. Sám už špatně viděl a tak jsem mu musel — někdy proti své vůli — předčítat. A přitom jsem vlastně získával první politický rozhled —« Příval vzpomínek letí dál — přes I. internacionálu let 1864 až 1876 a II. internacionálu, ustavenou v červenci 1889 v Paříži, k politické činnosti Vladimíra Iljiče Lenina, k důležité VI. všeruské konferenci sociálně demokratické dělnické strany Ruska, ke zradě II. LET KSČ internacionály v roce 1914, když se vyslovila pro podporu imperialistické světové války, k Velké říjnové socialistické revoluci, k ustavení III., již Komunistické internacionály v březnu 1919. Od brutální střelby do dělnic v Prostějově 26. dubna 1917 ke vzpourám v Boce Kotorské a v Kraguljevaci a v Rumburku, ke Slovenské sovětské republice v létě 1919, k zápasům a bojům sociálně demokratické levice, k založení Komunistické strany Československa 14. až 16. května 1921. V bojích a zápasech se zrodila, do bojů a zápasů se zrodila. Její zdravé síly se učily z příkladu Komunistické strany Sovětského svazu, potíraly oportunismus a revisionismus, ostře vystupovaly proti zločinům buržoasie na dělnictvu, usilovaly o uznání Sovětského svazu, o mír, o socialismus. Šmeral, Haken, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Juran, Koutný, Lédl, Kliment, Šverma, Široký, Major, Steiner, Harus, Kopecký, Dolanský, Köhler, Kreibich, Štětka — kolik vzpomínek na zápasy, boje a vítězství strany probouzejí jen namátkou vybraná jména jejích čelných funkcionářů a bojovníků! KOMUNISTIČTÍ POSLANCI Všimněme si dnes blíže činnosti komunistických poslanců a komunistů, zvolených do obecních, okresních a zemských zastupitelstev za první republiky. Již tehdy, zejména v místech, kde měli v zastupitelstvech většinu, prokázali svou státotvornost. Nahlédněme třeba do programu, s kterým šla stranická organizace na Zlíchově v roce 1925 do obecních voleb: postavit školu, prodloužit elektrickou dráhu ze Smíchova, vydláždit chodníky, zavést elektrické osvětleni. Strana získala tehdy na Zlíchově 54 % hlasů, starostou Zlíchova se stal komunista. Pod vedením komunistů se na Zlíchově mnohé změnilo k lepšímu, jenže — pražský buržoasní magistrát hleděl na Zlíchov skrz prsty právě proto, že v jeho čele stáli komunisti, znesnadňoval jim práci. A škola pro Zlíchovské byla postavena teprve nyní, před několika roky .. . Příkladná byla obětavost komunistů, pověřených funkcemi ve správě obcí, měst, okresů a zákonodárných sborů. Každý poslanec měl prostou knížku na záznamy, vidované soudruhem Zápo tockým, o schůzích a veřejných projevech. Zalistujme v knížce poslance soudruha Haruse: od poloviny roku 1927 do června 1929 se mimo Prahu zúčastnil 198 akcí — jeden den třeba v České Lípě, druhý den v Ostravě, z Ostravy přímo do Prostějova a odtud rovnou do Břeclavi. Poslanecký plat odevzdávali komunističtí poslanci straně. Dostávali plat, který se rovnal průměru mzdy v jejich dřívějším zaměstnání. U soudruha Haruse to činilo necelých 400 korun měsíčně. Pro ilustraci tehdejší .parlamentní demokracie’ uvedme několik příhod, které nám vyprávěl poslanec soudruh Jan Harus, předseda komise stranické kontroly ÜV KSČ: »Za svou poslaneckou činnost jsem byl policií často bit. Velmi zle to například vypadalo při demonstracích proti agrárnickým clům a zdražování cukru u Jindřišské věže v Praze. Před kostelem tam stál kříž a u něj klekátko. Mluvil jsem z klekátka. Asi 20 minut. A už se na nás hnali policajti. Soudruzi se shlukli kolem, začala řežba. Když se policajti dostali ke mně, chytli mne .jménem zákona’ za nohu a táhli dolů. Křiž se zakymácel a lidi křičeli: .Pusť se kříže, chyť se policajta!' Nakonec zasáhla i jízdní policie. Dostal jsem se pod kopyta, koní. Prsty jsem necítil. Odtud mne odtáhli na komisařství. Komisař křičel: ,Vy jste pěkný poslanec!’ Hned jsem mu to vrátil: — A vy jste pěkný policajt! Za to jsem dostal pěstí do brady. Ani ten úder jsem nezůstal dlužen. Tu se otevřely dveře a hnalo se na mne asi dvacet policistů. Ustoupil jsem před nimi ke kavalci, vyrval z něj prkno. Byl jsem rozhodnut se bránit. Bylo by to dopadlo ošklivě. Vtom se ve druhých dveřích objevili tři naši poslanci, v čele soudruh Haken. Před svědky se mne policajti už neodvážili mlátit. Ovšem oznámení proti mně podali. Celkem 36krát žádali poslaneckou sněmovnu, aby mne vydala. Devětkrát jim mandátový výbor vyhověl, dvanáct jejich žádostí zamítl, patnáct nebylo prozatím rozhodnuto. Ted jsem předsedou mandátového výboru Národního shromáždění a nevím, jestli to někdy dáme fta pořad — V Hodoníně jsem hovořil proti kolonialismu. Udali mne, ale výpovědi policajtů se rozcházely a nám se dík tomu podařilo usvědčit i fízla. A víte, co rozhodlo o stávce v Hořicích? Textiláci v Hořicích stávkovali už čtyři týdny, národní socialisti chtěli couvnout. Mělo se o tom jednat na schůzi důvěrníků v Hankově domě. Podomek mne na dvoře upozornil, že se okolo potloukají četníci a šli asi k zadnímu vchodu na jeviště. Kd''ž to tak řekl, věděl jsem, že tam určitě jsou. Číšník mně půjčil klíč. Tiše jsem otevřel. Všude tma, jen dírkou v oponě pronikalo trochu světla. V něm jsem zahlédl četnickou holinku. Ze sálu doléhal šum. Potmě jsem podél stěny postupoval ke šňůrám opony, vyzkoušel jsem je a šiips s oponou nahoru. Dele-gáti z ničeho nic viděli na jevišti pět četníků. Pak už se nediskutovalo. Stávku jsme vyhráli. Veselo bylo taky na schůzi ve smíchovském pivovaře. Krátce předtím jsem se vrátil ze Sovětského svazu a přivezl si odtamtud velkou červenou hvězdičku. Vzadu na pódiu si vedle mého kabátu odložil kabát a čepici p< licajt. Napadlo mě provést nějakou čertovinu. Vyměnil jsem na jeho ,brigadýrce’ lvíčka za hvězdu. Pak jsem mluvil. Policista to chvilku vvdržel, zakrátko chtěl schůzi rozpustit. Kvůli tomu si musel nasadit čepici. Udělal to a rozkročil se na okraji podia před lidmi. Reakce byla podivná. Lidi se smějí. Vtom přišel pod podium chlap, kouká na policajta a krouží si ukazovákem na čele. Lidi se řehtají ještě víc a policajt už byl jako rak. Za velkého veselí se fízlovi po značné námaze podařilo vylézt na pódium a zašeptat něco policajtovi do ucha. Ten rázem zezelenal vzteky a nezmohl se už ani na to, aby schůzi rozpustil.« Persekuce komunistických poslanců ještě zesílila po V. sjezdu strany v únoru 1929. Čtvrt roku po sjezdu, 22. července 1929, byl soudruh Harus spolu s několika dalšími komunistickými poslanci zatčen na schůzi v Lidovém domě ve Vysočanech a vězněn pak na Borech. Ale dělnictvo celých závod v čele s Karlovou hutí u Frýdku-Místku, jednotně, bez ohledu na politickou příslušnost, přejímalo patronáty nad soudruhem Harusem a dalšími politickými vězni. Z celé republiky se stále bouřlivěji ozývalo — .Propusťte Haruse, zavřete Meissnera!’ (Meissner byl tehdy ministrem spravedlnosti). Jednotný postup se neminul cíle. Množství zajímavých osobních zážitků umí vyprávět soudruh Harus. Tak, jako všichni komunističtí poslanci a senátoři z předmnichovské republiky. 40 LET STRANY HOVOŘÍ Láska ke komunismu, projevovaná denně a za všech okolností, i za okolností krajně nepříznivých, vždy byla charakteristickým rysem pravého komunisty. Neochvějnost, činorodost, obětavost, píle, revolučnost a poctivost miliónů těch, kdož svými činy psali slavnou historii dělnického hnuti v naší vlasti, je pro nás víc než poučením. Je pro nás morální posilou a mravním závazkem dovést k čili výstavbu komunismu, vytvořit komunistickou společnost. Pro blaho a radostný život všech lidí — na celém světě. Čtyřicet let naší strany — jaká to cesta zápasů a bojů proti sociálním zlům, proti válkám, za vysokou životní úroveň v naší. vlasti dnes a za zítřky stále slibnější! Vzácný snímek s účastníky V. rozšířeného zasedání exekutivy Komunistické internacionály 21. března až 6. dubna 1925 v Moskvě, na kterém se projednávala situace v KSČ. - Ve 4. řadě uprostřed v kabátě vidíme soudruha A. Zápotockého, nad ním vpravo soudruha /. Haruse. Snímky: B. Koček a archiv s. Haruse Člen ŮV KSČ, poslanec Jan Harus »Čestný doprovode komunistických průvodů za předmnichovské republiky.