Svět v Obrazech, červenec-prosinec 1967 (XXIII/27-52)

1967-07-01 / No. 27

O dívkách, vaření a jiném Jako autorka mnoha vyhledávaných kuchařek a dalších publikaci o vedení domácnosti se jistě zajímáte, jak jsou na tom v řemesle hospodyňském dnešní mladé dívky. Prozraďte nám — umějí vařit? Po pravdě musím říci, že jsou na tom v průměru rozhodně hůře než naše maminky nebo konečně i my. Nejenom ve vaření, ale i v ostatním, co s domácností a péčí o rodinu souvisí. Je to pochopitelné — zájmy dnešních dívek jsou mnohem širší než točit se výhradně kolem plotny, jak tomu bývalo dříve. Proto nemohou věnovat ani tolik času, aby se na vedení domácnosti připravily. Na tom by snad nebylo ještě nic tak zlého. Horší je, že je dost takových, které vůbec ani neuvažují, že by jednou měly vést domácnost, pečovat 0 domov, a že to tedy budou muset umět. Až teprve když se vdají, poznají, co jim schází, co nedovedou, a začnou se narychlo shánět po kursech nebo knížkách, z nichž by se poučily. To se pak těžko dohání, když taková dívenka ne­pochytila od maminky ani nejzákladnější. Abychom jim však příliš nekřivdily: V posledním století doznalo postaveni ženy na celém světě podstatných změn, ale ne vždy se s tím společnost dokázala úspěšně vyrovnat. Mám na mysli různé emancipační výstřelky, které nepo­chybně ovlivnily i všeobecný poměr k péči o domácnost. Dnešní dívky pak do určité míry trpí za hříchy otců, přesně­ji snad matek. Zcela určitě. Všichni pamatujeme doby, kdy se oslavovaly ženy na lokomotivě nebo na traktoru, zatímco na ženu, která byla v domácnosti, tehdy se říkalo jen v domácnosti, se pohlíželo jako na zaostalou, div ne jako na příživnici. A ona se přitom starala třeba i o tři děti. Když k tomu připočteme takové momenty, jako že na školách bylo zrušeno vaření jako předmět a namísto toho se dívky společně s chlapci učili pilovat, že maminka, která přiběhne na poslední chvíli z práce a má za půl hodiny uvařit večeři, zcela pochopitelně nemá čas poučovat dcerušku, jak se co dělá, a od plotny ji raději vyžene, aby jí nepřekážela, dále že byly zrušeny různé kursy vaření a šití, které organizovaly odbory nebo Ústředí československých hospodyň — je výsledek nabíledni. Mladé dívky nejen nepociťují jako samozřejmost připravit se na jeden ze svých základních budoucích úkolů — být hospodyní — ale dokonce nemají často ani praktickou možnost kloudně se na to připravit. Pro nastávající ženichy není tedy perspektiva příliš lákavá. Většina z nich — a myslím, že právem — očekává, že jim manželství přinese domov se vším, co k tomu patři, tedy 1 ženu, která bude dobrá hospodyně. Dala byste jim nějakou naději, že se dosavadní situace zlepší? Nemyslím, že by to bylo zase tak beznadějné. Když je dobrá vůle na obou stranách, všechno se dá napravit. Také naše společnost se již dnes na tyto problémy dívá jinak, chyby z minulosti se postupně odstraňují. Povím vám o jedné takové vlaštovce, která snad pánům ženichům dodá trochu optimismu. Říká se jí „malá rodinná škola“ a pokusně ji letos poprvé organizuje Ústřední kulturní dům dopravy a spojů v Praze na Vinohradech. Je to osmiměsíční kurs — denní — ve kterém se dívky teoreticky i prakticky učí vařit, šít, dovědí se něco o hygieně, zdravovědě, racionální práci v domácnosti, o moderním bydlení, společenském chování, učí se i rytmice atd. Navštěvují ho většinou patnáctileté dívky, které se loni nedostaly do vyhlédnuté školy, a tak vhodně využívají volného roku. Zajímavé také je, že sem dojíždí několik dívek z JZD z pražského okolí (maminka prý za ně v práci zaskočí, když jedou do školy). Kromě toho kurs navštěvují některé učnice z pražských závodů a pár novomanželek, které se už na vlastní kůži přesvědčily, co jim chybí. Vím, že jedna „malá rodinná škola“ nemůže všechno spasit. Ale je to dobrý příklad, který může vyvolat v život další. Přála bych všem mladým dívkám, aby se podobných organi­zátorů, jako je dům kultury dopravy a spojů, našlo více. A co normální redinné školy? Mezi děvčaty se jim důvěrně říkávalo „knedlíkárny" apod. Nemyslíte, že by se měly znovu zavést? Přesně takové asi těžko. Myslím, že by už dnes nevyhovo­valy. Rodinné školy bývaly čtyřleté a dívky se tam učily vést domácnost „na úrovni“. To znamená, že se naučily ovládat všechny druhy domácích prací, samozřejmě vaření, šh>> ruční práce. Mnohé z jejich absolventek si dodnes umí ušít šaty pro sebe i pro děti. To je velká výhoda. Kromě toho si dívky v této škole zvyšovaly i všeobecné vzdělání — učily se jazykům, počítat atd. Škola je však připravovala vý­hradně na to, že se po jejím ukončení provdají a zůstanou v domácnosti. Jiné ambice si nedělala. Dnešní dívky ovšem už z velké části nepočítají, že bude jejich jedinou životní náplní starost o domácnost. Chtějí mít také své povolání, svou kvalifikaci, mimo jiné i pro pocit vlastni nezávislosti. Ostatně bez jejich kvalifikované práce by se dnes neobešlo ani naše národní hospodářství. Pokud vím, ° z.fiz^m s|toh do jisté míry podobných dřívějším rodinným, se již jedná a od září jich má být několik pokusně otevřeno. Z nich budou vycházet dívky, které se naučily nejen domá­cím pracím, ale zároveň získaly i další odbornost. Říkáte „další odbornost“. To je zajímavé. Pokládáte tedy » Péči o domácnost za právě takovou odbornost, jako je například povoláni kadeřnice? Ano. S tím rozdílem, že povoláni má každá dívka jiné, jedna je prodavačka, jiná třeba agronomka, ale kvalifikaci „hospodyně“ by měla mít jaksi samozřejmě každá žena. Tak jako se předpokládá, že každý muž dovede zatlouct hřebík a vyměnit pojistku. Že jde o skutečnou odbornost si uvědomíme, zamyslíme-li se, jaká obrovská suma znalostí z rozličných oblastí je za­potřebí k úspěšnému veden! domácnosti. Jer, tak namátkou mimo samotné vaření: hospodyně by měla vědět něco o zá­sadách správné výživy, o preventivní péči o zdraví, o hygieně tělesné i duševní, měla by umět poskytnout běžné ošetřen! při nemoci, znát něco z praktické chemie — jak čistit skvrny a vůbec různý materiál — měla by rozeznávat tkaniny a jejich vlastnosti, vědět nač kterou použít atd. A to už vůbec ne­mluvím o péči o dítě a jeho výchovu. Když toto všechno sečteme, je to možná náročnější než leckterá uznávaná profese. A jakou roli by podle Vás měla péče o domácnost v životě ženy zaujímat? Pražský Obecní dům bude ve dnech 5.-7. července dějištěm sjezdu Československého svazu žen; připojujeme se k této události diskusním materiálem o mladé generaci. Jak je to s dnešními děvčaty, mají dostatek pří­ležitostí připravit se na úlohu matky, hospo­dyně, tvůrkyně domova? Mají dostatek pra­covních příležitostí? Jak si samy představují své budoucí postavení v rodině? K těmto otázkám bychom rádi otiskli názory a zkuše­nosti našich čtenářů. Napište nám, chceme dát prostor této diskusi. Na to není jednotný recept. Záleží na typu ženy, na typu rodiny a koneckonců na konkrétním vztahu mezi oběma manželi. Jsou ženy, jimž péče o domácnost stačí jako životní náplň, nepociťují jinou touhu než starat se o rodinu. Jestliže jim to postaven! muže dovolí, zůstávají v domácnosti a těší je to. Mnohé jsou schopny dokonce se i finančně uskrovnit, jen aby se zcela mohly věnovat rodině.-Proč na ně pro to koukat spatra? Jiné ženy mají zase rády své zaměstnání, chtějí se v něm uplatnit, nebo prostě pracovat musejí z finančních důvodů. Ani jim to nelze vyčítat, dívat se na ně, jako by to byly „méně ženy“. Spíš je třeba, aby si uvědomily, že v tom pří­padě nemohou vykonávat dvě zaměstnání. Měly by jednak maximálně využívat služeb, jednak v domácnosti neimprovizo­­vat, ale přistupovat k práci promyšleně, účelně si ji organizo­vat. Jsou to kolikrát maličkosti, na které se zapomíná a které by přesto ženám ušetřily čas a třeba i peníze. Například mít alespoň na dva — tři dny dopředu perspektivu, co se bude vařit k večeři, neběhat každý den po nákupech, ale nakoupit si najednou, používat moderních pomůcek a prostředků atd. Jde prostě o to umět si poradit. A pracuje-li žena ať již někde ve výrobě, nebo v kanceláři, má k tomu vhodné pod­mínky. Učí se zde organizaci práce a takto získané zkuše­nosti by měla přenést i do vlastní domácnosti. A ještě o jednom typu žen bych se ráda zmínila. Jsou to ty, které mají sice vlastní kvalifikaci, často i dost vysokou, ale zřeknou se jí ve prospěch svého muže, proto, aby mu umožnily v klidu a nerušeně pracovat. Myslím při tom na ženy významných vědců nebo tvůrčích pracovníků, o kterých lze bez nadsázky říci, že jsou polovinou úspěchů svých. mužů. Na takové, o nichž říká F. X. Salda: „Činy jejich, snad hrdinnější než dobyt! měst, vystavění hradeb, věží nebo chrá­mů, slavných bání, nezná nikdo a nezvěděl o nich nikdo vyjma okruh osob nejblíže zúčastněných . . .“ Takových žen si je třeba vážit.. Jak se díváte na vaření mužů a vůbec na jejich účast při domácích pracích? Když ponecháme stranou ty, pro které je vaření koníčkem (a je jich dost a vaří většinou dobře), myslím si, že u muže jde spíš o pomoc než o nějaké vaření. Když přijde žena ze zaměstnání, velice uvítá, jestliže jí muž nakoupí, přinese uhlí, oloupe brambory nebo něco pohlídá. Ale řekla bych, že organizátorská práce a vědomosti, jak co uvařit nebo udělat, zůstávají ženě. Ovšem i tady záleží na konkrétních podmín­kách rodiny — jiná situace je, když přicházej! domů oba ve stejnou dobu, jiná pracují-li každý na jinou směnu a mají pečovat o děti. Celkově se mi zdá, že velká část dnešních mužů, hlavně mladších, pohlíží na svou pomoc v domác­nosti rozumně. Naproti tomu však nepokládám za moudré nutit třeba vědeckého pracovníka, aby umýval nádobí. Ne proto, že by to snad snižovalo jeho důstojnost, ale myslím si, že na nádobí je jeho sil škoda. A závěrem — jaké mají podle Vás dnešní dívky vyhlídky do budoucnosti? Nezdá se, že ideálem v příštích desetiletích bude žena na lokomotivě, že se v bytech přestanou stavět kuchyně a místo nich narostou „koldomy“, že se děti budou vychovávat kolek­tivně mimo rodinu, ani že hned tak brzy budou dokonalé služby. Myslím, že dnešní uspěchaný člověk snad více než kdy jindy potřebuje domov. Domov, kde je ovzduší klidu a bezpečí, kde je to individuální, co v ostatním značně uniformovaném životě chybí. Je to třeba i ta bramboračka, která má právě tu jedinou chuť — chuť domova — je to způsob prostření stolu, vůně mýdla, obrázek na zdi. A kdo jiný je povolán vytvářet domov než právě žena — svým citem, vypěstovaným tisíciletou zkušeností? To není „jen“ péče o domácnost, ale kus opravdové tvůrčí práce, kterou nelze nahradit žádným strojem. Práce, která vyžaduje zvlášt­ního umu, zejména dnes, kdy se postaven! ženy ve společnosti tak pronikavě mění, kdy většina mladých žen chce mít své zaměstnání a kromě toho také spokojenou rodinu. Skloubit s spěchem tyto dva zájmy, najít mezi nimi správnou rovno­váhu — to je náročný úkol. Proto myslím, že to dnešní mladé dívky nemají zdaleka lehké. Ani pokud jde o samotnou práci v domácnosti. Vzpo­meňme si jen, co se na ní v posledních letech změnilo. I sem zasáhla věda a technika: konzervy, mražené potraviny, polo­tovary, nové kuchyňské nářadí a mechanismy, čistící prostřed­ky .. . Zvýšily se také požadavky na celkovou kulturu bydlen! a života. Tady kolikrát nemohou pomoci ani zkušenosti a ra­dy maminek, i když i ony by po mém soudu měly své dcery daleko lépe připravovat ne jejich budoucí poslání manželek a matek. Za velmi naléhavý úkol však pokládám vyřešit pro­blém, jak umožnit dívkám, aby se na příští úkoly mohly řádně připravit. Snad tu svou úlohu splní i nově vytvářené výbory žen. A nakonec přece jen trochu mentorování na adresu dívek: dříve nebo později musí přijít na to, že i na těchto zdánli­vě všedních maličkostech závisí spokojenost v jejich dalším rodinném i citovém životě — jejich štěstí. Mají totiž daleko více než chlapci ve svých rukou budoucí osud rodiny. (Vyptávala se a fotografovala Jaroslava Zajícova) (Snímek B. Koček}

Next