Tribuna, červenec-prosinec 1976 (VIII/28-53)

1976-07-07 / No. 28

^ £ týdeník pro ideologii a politiku / 7. července 1976 / cena Kčs 1,50 V minulém ro_d, krátce před svou smrti, napsal Dimitrij Šostakovič do časopisu Kommunist stať Hudba a čas. V ní je uvedena pozoruhodná myšlenka, hodná opakování: »Jed­nou, již po válce, jsem zaslechl v rozhovoru větu, která mě udivila: ,,Žádná symfonie nezastaví tank, žádná píseň nepřeruší let bombar­dérů s bombami." Je to věta zvuč­ná, ale demagogická a v podstatě hluboce nepravdivá. Můžeme na ni odpovědět protiotázkou: „Co zname­ná ve srovnání s tímto tankem a letadlem Internacionála?" Pouhou melodii, nic víc. Ale tato melodie, která poprvé zazněla koncem minu­lého století, se stala součástí života miliónů lidí. Žádná síla ji nemůže přehlušit, zabránit jejímu vlivu na běh světových dějin. Tato píseň prošla několika válkami a revoluce­mi. Zakazovali ji, stříleli do ní, šli s ní do boje i na popravu, s ní vítě­zili nad nepřítelem ve všech zem­ských šířkách. Tato hymna komunis­tů světa je nesmrtelná. Je. silnější než armády tanků a letadel.« Jak hluboká myšlenka! Jak jedinečná, s mistrovstvím velikého tvůrce komponuje a zobrazuje podstatu nepřekonatelného sna­žení internacionálně spjaté dělnické třídy, jež je vskutku nenapodobitelným tvůrcem nové civilizace! Vždyť proletářský interna­cionalismus, jedna z hlavních zásad mar­­xismu-leninismu, není jen »zítřka lidský rod«, ale, jak zdůraznil XXV. sjezd sovět­ských komunistů, také nanejvýš současná, silná a osvědčená zbraň komunistických stran a světové dělnické třídy. Je to zbraň prověřená v nesčetných třídních bojích. Proto vždy směřovalo a směřuje spojené úsilí třídních nepřátel — a dnes stále zá­ M otat naší doby má podstatu Dalibor Hanes, člen ÚV KSČ a předseda Sněmovny národů ludněji a rafinovaněji — k otupení této internacionální zbraně komunistických a dělnických stran a světové dělnické třídy. TAKTIKA PROTI KOMUNISMU... Taková však je dialektika dějin. Idea proletárskeho internacionalismu, nejadek­vátněji ztvárněná v materiální sílu v socia­listické společnosti a v její nejvyspělejší podobě — Svazu sovětských socialistických republik — disponuje dnes také mohutnou mocenskou záštitou své nedotknutelnosti. Socialismus a mír, to jsou synonyma, avšak dokud nejzavilejší nepřítel socialismu a mí­ru — imperialistická buržoazie — má ještě sklon »argumentovat« arzenálem smrtonos­ných zbrani, nelze ani na okamžik přestat myslet na obranu revolučních vymožeností socialismu, které jsou zároveň internacio­nálními vymoženostmi světové dělnické tří­dy a všeho pokrokového lidstva. Všude tam, kde to není možné zbraněmi — a vůči socialistickému společenství Je taková konfrontace již zcela absurdní — volí nejreakčnější špičky imperialistické buržoazie jiné přístupy, ale vždy jde o sa­mu podstatu: Narušovat a rozbíjet interna­cionální jednotu světového revolučního hnutí, štvát všechny proti všem, vymýšlet a zveličovat domnělé rozpory, zneužívat a prohlubovat neantagonistické rozpory, vni­kat do nejnienšicli trhlinek a prohlubovat je — taková je dnes taktika světové bur­žoazie proti komunismu, proti revolučně de­­niukratickéniu a veškerému protiimperialis­­tickému hnutí. Toto soudobé úsilí buržoazie všech kapi­talistických zemí, mnohem více než kdykoli v historii kapitalismu, je vedeno v celosvě­tovém rozměru s maximální snahou po jednotě a koncentraci vlivu. Buržoazii všech kapitalistických zemi přitom spojuje nejen společná třídní nenávist viiči dělnické třídě vlastního národa a ostatních nárudů, vůči mozkům a štábům dělnické třídy — komu­nistickým stranám, ale též společný dějinný úděl. Dialektiků současného světa totiž pře­svědčivě vyjevuje v nesčíslných bojích pro­tikladů, ve vzájemných souvislostech a negacích revoluční proces, v němž se bouř­livě rozvíjí nová lidská civilizace — socia­lismus a komunismus. V tomto procesu zá­roveň s historickou neúprosností postupně zaniká nejvyšší, leč poslední vvkořisťovatel­­ský systém v lidských dějinách:— imperia­lismus. Tento proces probíhá v celosvěto­vém měřítku. Celosvětové jsou pruto i ruz­­niěry konfrontací mezi odumírajícím kapi­talismem imperialistické pudoby a socialis­mem, který je celou svou podstatou, všeiul svými obecnými univerzálními principy ce­losvětovým. internacionálním dílem, jež má přirozeně svou usnbitou národní auteiitiá­­nost. .. . \ ODPOVĚĎ Je konec mýtů, které reformisté a bur­­žorazní ideologové na způsob reklamy o »společnosti všeobecného blahobytu« prezen­tovali a prezentují důvěřivým lidem. Prud­kost, s jakou zachvátila kapitalistický svět hospodářská, ale též ideově politická a mo­rální krize, nemůže nechat nikoho na po­chybách, jak o tom hovořil ve zprávě ÚV KSSS na XXV. sjezdu sovětských komunistů Leonid Brežněv, že »kapitalismus je společ­nost, která nemá budoucnost«. O to více však, disponujíc dosud mocnými prostředky, usiluje třída buržoazie o přežití, neboť ja to ona, kdo žije v blahobytu, parazitujíc na výsledcích práce miliónů dělníků, rolníků, inteligence a ostatních pracujících. i když se rozpory, nešváry a konkurenca A' mezi imperialisty nezmenšují, usilují nej­vyšší špičky buržoazie společnými silami o zastavení světového revolučního procesu. Zákonitost a objektivnost tohoto procesu, který vysunuje kapitalismus nezvratně za světové scény, nikterak nezmenšuje, nýbrž prohlubuje nesmiřitelný třídní antagonismni buržoazie a dělnické třidy. A protože sa třídní boj nejen neoslabuje, nýbrž probiti­­buje, protože slále více ztrácí místné ome­zený charakter a rychle se zmezinárodiiuja, je jedinou správnou, adekvátní odpovědi světového komunistického, světového dél­­nickéhu hnutí, všeho revolučně demokratic­kého a prntiimperiaiistickélio hnutí na glo­bální koncentraci kapitálu ve všech sférách > j (Pukručování na str. 3/ P ředstavitelé 29 miliónů evropských komunistů, předního úderného oddílu pokrokových sil v Evropě, kteří se sešli na konferenci v Berlí­ně. opět potvrdili, že komunismus je nejhuinánnější společenskou silou dneška. Řekli své jasné stanovisko f které je podloženo radou konkrétních výsledku, ná­vrhů a praktickou činnosti) k prohloubení prucesu uvolněni v oblasti odzbrojení a upevnění bezpečnosti v Evropě, k boji proti fašismu, za demokracii a národní nezávislost, k rozvoji vzájemně výhodné spolupráce a vzájemného dorozumění mezi národy, k míru, bezpeč­nosti, spolupráci, narudni nezávislosti a společenskému pokroku na celém světě. Tedy vyjádřili se a předlužili konkrétní program ke všem základním otázkám součas­né etapy existence a vývoje lidstva. Komunisté v přijatém dokumentu vyzývají k dialogu a ke knnkrétním společným akcím každého, komu leží na srdci osud lidstva jako celku i jednotlivých obyva­tel tetu planety. Není tomu tak dávno, co K. Marx a B. Engels ve svém nesmrtelném Manifestu kninunistické strany napsali, že Evropou obchází strašidlo komunismu. Dnes se komu­nismus stal velikou reálnou politickou silou, jejíž jád­ro již ve značně části Evropy prakticky uskutečňuje veliké humanistické myšlenky tvůrců vědecké ideologie dělnické třídy a všeho pokrokového lidstva. Od doby Manifestu se tedy mnohé změnilo. Zůstaly však stále platné jeho základní myšlenky a poučení. Především jde o skutečnost, že mezinárodni buržoa­zie se dnes sjednocuje nejen ekonomicky ve formě nad­národních monopolů, mezinárodních bank, hospodář­ských bloků, jako EHS nejen vojensky ve formě paktů ty­pu NATO, v jejichž rámci dochází k plné integraci velení sjednocování výzbroje atd.; nejen politicky ve formt sjednocování politického postupu vlád jednotlivých ze­mí — účastníků vojenských paktů. Uskutečňuje i po­stupné cílevědomé kroky k vytvoření státně sjednocené západní Evropy vytvářením tzv. evropského parlamentu a jiných podobných »evropských orgánů«. Mezinárodní buržoazie se nezastavuje ani před pří­mým vměšováním du záležitostí jednotlivých států. Není žádným tajemstvím, že bylo uskutečněnu nejen mnoho porad, ale i dalších akcí na úrovni vlád, generálních štábů, politických stran různých směrů s cílem omezit revoluční vlnu v Portugalsku, utlumit ji, vytvořit pod­mínky pru postupnou stabilizaci kapitalismu v této ze­mi. Totéž se opakovalo před volbami v Itálii. A co je typické: představitelé buržoazie v těchto ze­mích stejné jako jejich sociáldeniokratiětí a jiní prislu­hovači nejenže neměli námitky (a když. tak jen proti tomu, aby se o tom nehovořilo veřejně), ale lakuvuH »pomoc« si přímo vyžadovali. A tak není nic divného, že západoněmeětí křesťanští demokraté diskutovali o své domáci strategii před nadcházejícími volbami s obdobnými stranami z jiných zemi. Tedy: mezinárudní kapitalismus sjednocuje svoje poli­tické, vojenské a ekonomické akce tak jaku dosud ni- František Kudrna kdy! Proto je i posíleni mezinárodní solidarity revoluč­ních sil, posílení proletárskeho internacionalismu zá­kladním úkolem revolučního hnutí současnosti, je evi­dentně zřejmé, že se zdaleka nepřežil, že ve zcela nová etapě mezinárodního sjednocováni buržoazie mohou re­voluční síly dosáhnout významnějších úspěchů jen teh­dy, budou-li se vzájemně podporovat, hudnntit své zku­šenosti. koordinovat svůj postup, jen ten, komu vůbec nejde o konečné vítězství socialismu, kdo sám sebe a svoje poznatky považuje za pupek světa, jen ten — jak ukazují i zkušenosti x našich krizových let 1988—1989 — může proti internacionalismu útočit nebo jeho zá­sady podkopávat. Právě proto takovou podporu a odezvu jak na kon­ferenci, tak i ve světě měla tato slova L. I. Brežněva: »Někdy ovšem slýcháme otázky: je proletářský interna­cionalismus stále ještě aktuální, nezastaral? Leckdo vy­jadřuje i obavy: Neznamenají snad výzvy k upevněni internacionálních pout mezi komunisty snahu obnovit nějaké organizační centrum? jsou to podivné obavy. Pokud je známo, nikdo nikde neprosazuje myšlenku ta­kového centra. Pokud jde o proletářský internaciona­lismus, to znamená solidaritu dělnické třídy a komu­nistů všech zemí v boji za společné cíle, u jejich so­lidaritu s bojem národů za národní osvobozeni a spo­lečenský pokrok, o dobrovolnou spolupráci bratrských stran při přísném dodržuvání rovnoprávnosti a nezávis­losti každé z nich, máme za to, že laková soudružská solidarita, jejímž praporečníkem jsou už přes 100 let ko­munisté, si svůj velký význam zachovává v plné miř» i dnes.« Tak tomu bylo i je. Příklad socialistických zemí uka­zuje, že každá strana samostatně pracuje, že postupuj« na základě analýzy vlastních specifických podmínek, při respektování vývojových zvláštnosti a tradic svá vlastní země. Jedno je však pro ně společné: jako oko v hlavě dodržují základní principy přechodu od kapi­talismu k socialismu. Zkušenusti tutiž ukazují, že tam, kde došlo k jejich dočasnému porušení (jako např. u nás v letech 1968—1969), byly otevřeny dveře tříd­nímu nepříteli k pokusu o zvrat. Vítězství socialismu v každé zemi a jeho opevnění j« plně záležitostí komunistů a lidu tétn země. Bratrská strany mohou k věcem jen napomoci svými zkušenost­mi či jinak, jak to zdůraznil V. I. Lenin: »Mezinárodni revoluční hnutí proletariátu se nerozvíjí a nemůže ron­­víjet ve všech zemích rovnoměrně a ve stejných for­mách. Plného a všestranného využití všech možnosti na všech polích činnosti může být dosaženo jen na zákla­dě zkušeností třídního boje dělnictva v různých zemích. Každá země vnáší své cenné, zcela zvláštní rysy do vše­obecného hnutí, avšak v každé zemi trpí hnulí tou ne­bo onou jednostranností, těmi nebo oněmi tenretic mi či praktickými nedostatky jednotlivých socialistie­­kých stran.« I v tomto směru berlínská konference, která se ste« la trnem v uku světovému kapitalismu, svoji roli se> hrála a — jak řekl soudruh G. Husák — byla velmi vý­znamnou etapou v zápase, aby v Evropě už nebylo vá* lek, aby lidé žili štastnéji a spokojeněji.

Next