Tribuna, červenec-prosinec 1979 (XI/27-52)

1979-07-04 / No. 27

týdeník pro ideologii a politiku j 4. července 1979 / cena Kčs 1,50 Ani jsme se nenadáli a i podle kalendáře máme opět léto. A s ním i čas dovolených, prázdnin a rekreace. Tisíce pracu­jících zaplnily rekreační zařízení ROH i ostatních organizací, břehy rybníků a přehrad i stovky dalších míst v naší repu­blice i za jejími hranicemi, aby si po celoroční práci odpo­činuly a v radostné pohodě prožily dovolenou. Obraz, který se každý rok opakuje a jejž považujeme za zcela samozřej­mý. Ano. Pro nás, pracující socialistického Československa, je zcela samozřejmý již více než tři desítky let. Každý občan naší vlasti má zabezpečenu nejen práci, ale i čas k oddechu a nabrání nových sil. Nikdo nemusí přemýšlet o tom, zda má či nemá jít na dovolenou, aby neztratil zaměstnání, stejně jako není nikdo, kdo by si dovolenou nemohl dovolit, pro­tože je bez práce a má dost starostí s tím, jak uhájit holé živobytí. Každý může dny a týdny na chatě, chalupě, u moře či na odborářské rekreaci trávit bez obav z přítomnosti i bu­doucnosti. Na nikoho — až se vrátí na své pracoviště — nebude čekat obálka s úhledným dopisem, že firma již jeho služby nepotřebuje. Pevné životní a sociální jistoty, které naše společnost svým občanům dává a jež se neustále prohlubují, i skutečnost, že nad nikým nevisí hrozba, že rozšíří armádu nezaměstnaných, že bude vyhozen z bytu, že po absolvování střední či vysoké školy nedostane místo — to vše vytváří podmínky pro náš klidný a spokojený oddych. Vím. jde o známá a mnohokrát opakovaná fakta. Ale právě v tuto dobu, kdy se většina z nás na tři či čtyři týdny oprostí od každodenních starostí a kdy máme více času přemýšlet, je ČAS DOVOLENÝCH I ODPOVĚDNÉ PRÁCE Karel Horák dobré si i známé skutečnosti připomenout a zamyslet se nad nimi. Žádná z vymožeností socialismu, jichž v hojné míře využíváme, není výsledkem vývoje, »nepřinesla« ji doba. Vše, co se v naší společnosti stalo samozřejmostí, je výsledkem úporných třídních bojů, obětavé a usilovné práce miliónů lidí. A jedině prací, poctivou prací, můžeme rozšiřovat bohatství společnosti a dále zvyšovat životní úroveň každého z nás. Na tuto rozhodující a stále platnou zásadu — že od toho, jak budeme pracovat, jak budeme plnit plánované úkoly, tak budeme žít — bychom neměli zapomínat ani o dovolené. Vždyť léto je nejen časem dovolených, ale také obdobím, kdy se na lukách a polích rozhoduje o tom, kolik budeme mít pro příští rok krmiv a obilí, a tím i masa, mléka, mouky a dal­ších zemědělských produktů. A v letošním roce, který pro zemědělství — jak opožděným jarem, tak dlouhým suchem — nebyl příznivý, jde dvojnásobně o to, abychom beze ztrát sklidili všechny plochy píce, každý metrák obilí i všechnu slámu. Včasná a bczztrátová sklizeň není jen záležitosti pracovníků jednotných zemědělských družstev a státních statků. Jde o ce­lonárodní úkol, při jehož zabezpečování bychom měli — každý podle svých sil a možností — pomoci všichni. Ani v závodech, na stavbách, v obchodech či na železnici se v letních měsících práce a život nemohou zastavit. I v čer­venci a srpnu je nutno plnit plánované úkoly ve všech uka­zatelích. A letos bude na mnohých pracovištích zapotřebí k plánovaným úkolům ještě něco přidat na likvidaci manka, které vzniklo v důsledku nepříznivých klimatických podmí­nek v prvních měsících roku. V průběhu uplynulých šesti měsíců iniciativa pracujících přispěla k překonání mnoha obtíží vzniklých na počátku roku. To dokazují i výsledky prvého pololetí, které přes řadu pro­blémů v plnění plánu jsou vcelku příznivé. V mnoha závodech byl lednový a únorový výpadek výroby již smazán. Příkladně si vedou pracující Severomoravského kraje, kteří se s mankem v hodnotě 708 miliónů Kčs vyrovnali již v květnu. V celém národním hospodářství nám však k »vymazání« manka ještě nemálo zbývá. Jde o to, abychom, jak se lidově říká, »léto ne­­promarnili«, ale maximálně je využili k dohnání ztrát z le­tošních prvních měsíců. Nejde však jen o objem výroby, ale o důsledné plnění kvalitativních ukazatelů i sortimentu zboží. Je zřejmé, že letošní léto bude na každého z nás klást vysoké nároky. Více než kdy jindy bude obdobím usilovné a náročné práce, obdobím, v němž se do značné míry roz­hoduje o tom, jak splníme úkoly čtvrtého roku šesté pěti­letky a s jakým krédem půjdeme do jejího posledního roku. V těchto dnech jsme na prahu dovolených, na začátku dvou měsíců, v nichž většina z nás na určitou dobu spěchá k »ma­lé« či »velké« vodě, do svých chat a chalup, za poznáním krás naší vlasti či du zemí našich přátel. Těšíme se na pří­jemný chlad vody, na košíky nasbíraných hub, na kouzelná zákoutí naší krásné přírody, na procházky v lese... Naše myšlenky — jak se blíží den odjezdu na dovolenou — se stále intenzivněji zabývají tím, zda máme vše připraveno, jaké budou v té »naší« rekreační oblasti služby, zda nám bude přát sluníčko či zda nám dovolená »vyprší«. Tyto a další starosti jsou pochopitelné a svým způsobem i zákonité. Vždyť každý chceme ty dva tři či čtyři týdny prožít v po­hodě, tak, abychom se na svá pracoviště vrátili odpočatí a svěží, připraveni splnit úkoly, které nás v druhé polovině roku čekají. A abychom po návratu z dovolené nemuseli šturmovat, je nezbytné, aby se »cestovní horečka« neodrazila v práci a v plnění povinností. Vždyť jedním z předpokladů oné pohody, na niž se těšíme, je odejít na dovolenou »s čis­tým stulem«. Otázka souvislostí mezi změnami spole­čenských poměrů a proměnami člověka byla odedávna předmětem ostrých sporů. Čím začít? Je třeba nejprve odstra­nit společenské poměry, které mrzačí člověka a neumožňují jeho vše­stranný rozvoj, anebo napřed změ­nit člověka, vyčkat, až proběhne »re­voluce hlav a srdcí«, a teprve potom se pokusit o změnu poměrů? Marx rozluštil tuto hádanku lidských dě­jin ve své třetí tezi o Feuerbachovi takto: »Materialistické učení, že lidé jsou produkty okolností a výchovy, že 'tedy změnění' lidé jsou produkty jiných okolností a změněné výchovy, zapomíná, že okolnosti mění právě lidé a že sáin vychovatel musí být vychován.« Jádro Marxova objevu spočívá právě v dialektickém překonání feuerba­­chpvského materialismu, tj. v poznání, že lidé jsou nejen produkty společenských po­měrů, ale současně také jejich aktivními tvůrci. Že jsou nejen herci, ale také autory dějinného dramatu. Kdo vědecky pochopil tuto dvojí stránku postavení člověka ve společnosti, musí přejít na pozici revoluční praxe a naopak: aktivní účast v revolučním hnutí směřující k přestavbě společenských poměrů je podmínkou důsledně vědeckého poznání zákonů dějin společnosti, jakož i všech »mechanismů« jejího fungování. Naši'odpůrci tvrdí, že-tato Marxova my­šlenka dnes již neplatí. Poukazují na vě­deckotechnickou revoluci, která prý podle jedněch bezprostředně určuje veškerý běh lidského života (v dobrém či špatném), podle druhých naopak zakládá »revoluci subjektivity«, jež prý úplně převrací dřívější vztah mezi subjektem a objektem. V těchto názorech se v nových převlecích opakují Marxem dávno překonaná stanoviska, podle nichž lidé jsou bud pasivními loutkami »vnějších okolností«, -anebo naopak zcela neomezenými tvůrci zákonů objektivní sku­tečnosti. Pod tímto falešným zorným úhlem jsou dnes také podnikány útoky na reálný socialismus. Do absolutního protikladu se přitom staví komunistický ideál a některé Ověřování budoucnosti (str. 4) • Bylo nás 252 (str. 10) # Začít včas (str. 12) • Nesnáší polovičatost (str. 13) • Tu­recko po íránské revoluci (str. 14) • Atlantisté zaspali dobu (str. 15) negativní jevy skutečného života jako »ar­gument« mající dokázat, že buď Marxova myšlenka o rozhodujícím významu revoluční změny poměrů pro změnu člověka neplatí, anebo dosud nikde na světě neexistuje sku­tečný socialismus. ZÁKONITOSTI V PRÍRODE A SPOLEČNOSTI Pochopit, co jsou vlastně společenské po­měry, znamená nejprve rozpoznat specifiku zákonitostí společenského pohybu hmoty. Všechny zákonitosti — jak přírodní, tak společenské — existují vždy a pouze v ne­rozlučné spojitosti se svými materiálními nositeli. Zákony společenského pohybu se tudíž neliší od přírodních zákonů tím, že působí prostřednictvím určitých tělesných nositelů, jejichž vztahy vyjadřují, ale tím, jak se uskutečňují prostřednictvím životní činnosti lidí nadaných vůlí a vědomím. Jde zde o praktickou činnost společenského člo­věka, spojující lidi v kolektivy vytvářející materiální prostředky přeměny přírody a sebepřeměny lidí. Jde o tvorbu kvalitativně ..nového přírodně. historického jevu.— kul­tury jako vrcholného vyjádření lidských sil a schopností. Zejména jde o postupný vznik ' možnosti uvědomělého, vědeckého ovládnutí a řízení přírodních i společenských procesů. Hovořlme-M proto o obsahu společenské formy pohybu, máme vždy na mysli životní činnosti lidí, proces jejich reálného života. Z toho logicky plyne, že společenské vztahy jsou formou činnosti konkrétních, živých li­dí. Proto také jedinou cestou jejich vědec­kého zkoumání je studium životních činností lidí ve všech jejich projevech. Zdňrazňuje­­me-li, že společenské vztahy mají materi­ální charakter, nemáme tím na mysli jen to, že v určité etapě společenského vývoje tyto vztahy mezi lidmi vystupují ve věcné podobě (např. zbožní fetišismus), ale pře­devším společenskou specifiku vztahů exis­tujících objektivně a nezávisle na vědomí lidí. Určitý jev, jak ukázal Lenin, je ma­teriální či nemateriálni nikoli v závislosti na tom, zda jsme jej poznali, ale na tom, zda existuje nezávisle na našem vědomí. A již předtím K. Marx vyvodil materiální cha­rakter společenských vztahů z toho, že člo­věk, aby vůbec mohl reprodukovat svůj materiální život, je nucen vstupovat do určitých společenských (a to především vý­robních) vztahů, v nichž se uskutečňuje /Pokračování na str. 8) >0> Foto A. HINŠT

Next