Tvorba, leden-březen 1973 (XXXVIII/1-13)
1973-01-31 / No. 5
Dokončení ze str. 1 vöt V. I. Lenina do Velké říjnové socialistické revoluce. Druhé poschodí je pak věnováno rozvinutí Leninových myšlenek do současnosti, jeho úloze při zakládáni sovětského státu i při budování socialistické země a revolučnímu významu Leninova působení v mezinárodních souvislostech. — Už po takovéto letmé prohlídce je i běžnému zájemci zřejmé, že se vyplatí rezervovat na putování novou expozicí víc času. Nepochybuji například o tom, že každého vedoucího pracovníka, funkcionáře nebo vysokoškoláka velice upoutá ta část výstavního sálu, která je věnována samotnému způsobu Leninova života, režimu jeho pracovního dne a formám kontroly plnění přijatých rozhodnutí. Čas od času bývají v našich žurnálech zveřejňována různá »desatera« pro vedoucí, která — při veškeré užitečnosti — mají jednu nevýhodu: jsou do značné míry odosobněna. Expozice v pražském muzeu je tedy inspirující i v tomto ohledu. Dokazuje, že velká síla Leninova příkladu spočívá v samotné osobnosti zakladatele strany bolševiků i sovětského státu, na konkrétních příkladech dokumentuje, jak V. I. k Lenin mohl být a také byl náročný ostatním spolupracovníkům i k dalším lidem právě proto, že náročný byl sám k sobě. Skutečně, při prohlídce pražského Muzea V. I. Lenina je o čem přemýšlet. Třeba o zmíněné síle osobního příkladu, o tom, že »zápal pro věc« pomáhá člověku zdolávat sebeobtížnější překážky a sebenáročnější úkoly. Takováto škola opravdovosti — škola komunismu — nepochybně stojí za absolvování. —Pk— Süchbdtarovi, slavnému synu mongolského národa, zakladateli mongolské lidové revoluční strany a mongolského lidového státu, talentovanému vojevůdci a organizátoru by bylo 80 let. Narodil se 2. února 1893 v Majmačenu v rodině chudého pastevce (arata). již ve svých čtrnácti letech si musel vydělávat a jezdil s örtönními koňmi (poštovní koně, kteří zajišťovali transport) mezi Urgou a Kjachtou. V ruce 1912 je povolán do armády tehdy autonomního Mongolska. Prošel školou mladších velitelů a velel eskadroně. Nejedenkrát se zúčastnil bojů s čínskými militaristy a banditskými oddíly japonského agenta Babudžaba a projevoval v nich neobyčejnou osobní odvahu. Po demobilizaci koncem roku 1918 přijel do Urgy (dnešní mongolské hlavní město Ulánbátar), kde pracoval jako sazeč a vedl zde jeden z tajných politických kroužků. Vyvíjí velkou organizátorskou a propagandistickou činnost, posléze organizuje i první partyzánský oddíl. 1. března 1921 předsedá v Kjachtě prvnímu stranickému sjezdu v dějinách Mongolská a nedlouho potom. 13. 3. 1921, je v Troicknsavsku sjezd představitelů pohraničních oblastí, partyzánských oddílů a stranických organizací, který zvolil prozatímní Národní vládu země. SUchbátar se stal ministrem války a vrchním velitelem. Za pomoci Rudé armády pak jeho oddíly rozdrtily jak vojska čínských militaristů, tak bandy hělogvardějského barona Ungerna von Sternberga, osvobodily Urgu a pak celou zemi. V říjnu 1921 přijela delegace lidové vlády Mongolska v čele se Siichbátarem do Moskvy, sešla se s Leninem a 5. listopadu podepsala první historickou smlouvu mezi vládami sovětského Ruska a Mongolska, smlouvu, která byla spolehlivou zárukou svobodného nezávislého vývoje mongolské zea mě nekapitalistickou cestou. Siichbátara Mongolové milovali a obdivovali se mu. Ještě 11. července 1922, když slavili první výročí revoluce, vybral Siicbbátar pro tuto slavnost místo Bujant uchá u řeky Túly a udivoval na ní přítomné svou dovedností. V plné jízdě přesně střílel z vintovky, v jízdě presekával palašem na polovinu brambory napíchnuté na prutech, při jízdě na koni dovedl zuby zdvihnout šátek ze země, dělal stojky v sedle. Příští slavnosti — mongolského nádamu — se již nedočkal. Zemřel 22. II. 1923 ve věku pouhých třiceti iet. JAN JANO Byl Švejk cynikem anebo neškodným pacifistou, klaunem, či novodobým Hamletem, geniálním idiotem, lotrem degradujícím hrdinství? To byla jen část otázek, kterými se zabývala vědecká konference, pořádaná Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV a Svazem českých spisovatelů v pražském Klubu spisovatelů 25. ledna. Ústředním tématem této velice zdařilé akce byl světový význam díla Jaroslava Haška a konference byla svolána u příležitosti 50. výročí úmrtí a 90. výročí narození spisovatele. Úvodní referát pronesl dr. Štěpán Vlašín a zabýval se literaturou přelomu století a mimo jiné i objasněním kořenů Haškova počátečního anarchismu. Na Štěpána Vlašína navázala dr. Alena Hájková pokusem srovnat koncepci a strukturu humoru Karla Poláčka a Jaroslava Haška. Svůj referát nazvala O komičnu v Haškově díle. Velkou pozornost vzbudila ta část přednášky, kde analyzovala Poláčkovy hrdiny, kteří nejsou s to překročit hranice svého stavovství, a srovnávala je s lidovými hrdiny Haškových povídek. Přestože anebo naopak právě proto, že se Tvorba ve své literární příloze vrátí k Haškovu dílu i osobnosti, zaznamenávám již teď, že se dr. Hájková zabývala otázkami, zda byli Haškovi hrdinové krutí, zkoumala Haškovu práci s detailem, jeho fantazii, jeho individualismus. V závěru objasnila posluchačům problémy syntaxe v Haškově díle. Dr. Radko Pytlík potvrdil ve své velice obsáhlé analýze Švejka jako literárního typu, že je zasvěceným, seriózním vykladačem Haškova díla. Již úvod, v němž doporučil rozlišení Švejka a následné »švejkoviny«, potvrdil, že jeho referát stojí za pozornost. V odpoledních hodinách násle dovala diskuse, ve které vystoupili především zahraniční účastníci konference, kteří přijeli z Polska, Bulharska, Sovětského svazu, Rumunska, Maďarska, NDR. Některé jejich diskusní příspěvky otiskneme v březnové literární příloze. Tato zpráva by nebyla úplná bez zmínky o atmosféře, která, panovala mezi přítomnými. Byla to atmosféra sfdečná a tvůrčí. Krom obsahu referátů a diskusních příspěvků mne upřímně řečeno nejvíc potěšilo, že mezi přítomnými byli ti, od kterých jsem očekával, že se zúčastní — znalci a milovníci Haškova díla. Než jsem otevřel dveře do místnosti, kde se konference konala, řekl jsem si: Budou tam — Ladislav Štoll, Jiří Marek, Donát Šajner, Václav Kaplický, František Buriánpk, Josef Rybák, Karel Michl, Jan Pilař. Srdce mi poskočilo radostí. Byli tam. V duchu vzájemné spolupráce KM O prohlubující se spolupráci spisovatelů socialistických zemí svědčí řad$ akcí pořádaných u nás v poslední době u příležitosti fučíkovského a rovněž již blížícího se haškovského výročí. Rádi jsme proto přivítali na soudružské návštěvě j spojené s několikahodinovou besedou dobré přátele a dnes už osvědčené sovětské spolupracovníky Tvorby — významného kyjevského literárního kritika Leonida Novičenka, známého sovětského prozaika a reportéra Daniila Granina a moskevskou bohemistku Taťjanu Mironovovou. Jak už bývá při podobných setkáních v Tvorbě zvykem, značnou část besedy zabrala podrobná vzájemná informace o nejdůležitějších kulturních událostech u nás i v SSSR. Na besedě bylo zvlášť potěšitelné, že jak pracovníci Tvorby, tak naši spvětští kolegové mohli konstatovat velmi prospěšnou výměnu materiálů: v Tvorbě jsme nedávno tiskli kupříkladu Graninovu reportáž z Japonska, Novičenkova recenze o knížce J. Burjakovského byla pýo nás podnětem, abychom seznámili naše čtenáře alespoň s jednou kapitolou této knížky 0 Juliu Fučíkovi v poslední literární příloze. A naopak zase — anketa Tvorby k 50. výročí SSSR měla 1 značný ohlas v SSSR; příspěvek Pavla Koyše a další přetiskl ústřední sovětský tisk. Za to patřil zase na oplátku dík přítomné moskevské bohemistce Taťjaně Mironovové. Tvorba i sovětské literární časopisy — zejména Litěraturnaja gazeta, Družba národů a Voprosy literatury — mají proto zájem na dalším rozšíření vzájemných kontaktů. Tento hlas zněl přátelskou, otevřenou a plodnou besedou jako nesporné unizono. A to je dobrý priši ib do budoucnosti tím spíš, že výsledky, jichž bylo v poslední době dosaženo na naší literární frontě, znamenají da'ší tvůrčí vzestup české i slovenské literatury. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že téhož dne, kdy jsme besedovali se sovětskými soudruhy v Tvorbě, udělil Svaz českých spisovatelů své výroční ceny za významná literární díla literárnímu kritiku Václavu Pekárkovi, spisovatelům Janu Kozákovi, Mirrs avu Florianovi, Norbertu Frýdovi, Vladimíru Pazourkoví a dalším. K Fučíkovu odkazu Mladé životní jubileum jk Nebylo to ani oslavné kázání, do kterého by se ostatně tak živá a pravdivá osobnost těžko vešla, ani holý výčet biografických dat a osobních vzpomínek — prvému i druhému nebezpečí všech jubilejních akcí se mezinárodní sympozium, uspořádané našimi novinářskými organizacemi k výročí 70 let od narození a čtyřiceti let od smrti Julia Fučíka naštěstí vyhnulo. Konalo se minulý týden v úterý a ve středu a téměř celé dva dny zabralo šestadvacet diskusních příspěvků, většinou monotematicky zaměřených na analýzu určité části Fučíkova díla. Některé z přednesených studií byly objevné už samotným zorným úhlem, z jakého vycházely — zamyšlení nad Fučíkovou literární tvorbou a kritikou (která je dodnes neprávem trochu v pozadí zájmu), nad jeho redaktorskou činnosti v Rudém právu, podrobnosti z reportážních cest po sovětské Střední Asii ... to je namátkou několik námětů z mnoha. Na poslední téma hovořil ta jemník Svazu novinářů SSSR Anaš Abakirov — o cestách po Kirgízii dvacátých a třicátých let. o skutečnosti. kterou známe z reportáží, i o dnešku: »Co by viděl teď?« V knihách ze Sovětského svazu je Fučík snad nejvíc svůj, pohotový, zaujatý, přesvědčený a přesvědčivý; z Abakirových vzpomínek se navíc dozvídáme i co bylo kolem, o čem se zmínil jen okrajově nebo vůbec ne, co si pamatují ti, kdo ho na jeho cestách zažili. Už to samo o sobě je přinejmenším zajímavé, ale ještě zajímavější je porovnání, jak se téměř do písmene splnily Fučíkovy předpoklady, jak bylo jeho hodnocení a orientace v tak složité době správné. Různé pohledy na často málo známé životní epizody a různé osobní přístupy k celému dilu umožnily pochopit Fučíkův odkaz objektivně, upozornily i na mnohá fakta, kterým jsme dosud nevěnovali pozornost. Protokol ze sympozia chystá Cs. svaz novinářů rozmnožit ve formě skript. Některé příspěvky by si určitě zasloužily i časopiseckou nebo knižní publikaci. Podávají Fučíka jako skutečně moderního publicistu a revolucionáře, bez laciného patosu a o to působivěji. (c) Zasloužilá umělkyně Jiřina Petrovická, členka činohry Národního divadla v Praze, oslavuje v těchto dnech (30. 1.) své mladé životní jubileum. Její půvab, kultivovanost moderního a inteligentního hereckého projevu, ji dnes řadí mezi přední členy naší první státní scény. Jiřina Petrovická si přinesla již jako začínající herečka na jeviště krásný zjev a kultivovanou jevištní mluvu. Pardubická rodačka, pražská maturantka, herecká žačka Jaroslava Průchy a Míly Pačové, nastoupila Ještě uprostřed války na své první angažmá v Kladně, odkud přešla po jedné sezóně v roce 1943 do Městského divadla v Plzni, kde se uplatnila v rolích konverzačního repertoáru, ale také už v dramatičtějších postavách, jakými byly Laurencie v Lope de Vegové'Fuentě Ovejuně nebo Rosaura v Calderonově dramatu Život je sen. V roce 1945 byla jednou ze zakládajících členek pražského Realistického divadla a do roku 1950 prošla v tomto pokrokovém divadle nea jen celou řadou her klasického moderního repertoáru jako představitelka dívčích typů, ale a pod vedením režisérů Jana Škody Karla Palouše zdokonalovala svou techniku konverzační hry. Viola v Shakespearově Večeru tříkrálovém, Mary v Sean O’Caseyho dramatu Juno a páv, Jessie v Simonovově Ruské otázce, Polixéna v Ostrovského komedii Pravda je hezká, ale štěstí lepší jsou jen připomínkou rozpětí hereckých možností mladé umělkyně. Zkušenost, kterou Jiřina Petrovická získala v Realistickém divadle, ukázala pak během jedné sezóny (1950 až 1951) v Městských divadlech pražských jako Elvira ve Fredrově komedii Muž a žena a jako Willi v Kruczkowského dramatu Němci. A Jan Škoda si ji vybral jako hostující Desdemonu pro svou inscenaci Othella v Národním divadle, kam byla mladá umělkyně hned po zdařilém vstupu angažována. Přes dvacet let houževnaté, cílevědomé a pilné práce Jiřiny Petrovická v Národním divadle ji obohatilo o širší výrazové možnosti, prohloubilo její psychologické herectví, zdokonalilo její bravurní ovládání konverzační hry. Průběžná spolupráce s filmem ji přivedla k pregnantní úspornosti výrazových prostředků, k většímu důrazu na myšlenku, zdokonalila její techniku moderní herecké tvorby. Její nekompromisní, vyhraněně aktivní občanský postoj je přirozenou a neoddělitelnou základnou jejího významného uměleckého díla. (jpa) PÄIX - VICTOiRE - SOLIDARITE Skončil historický pařížský týden. 208 podpisy Nguyen-duy- Trinha, Williama Rogerse, Nyuyen-thi-Binhové a Tran-vanl.ama na 55 stranách dohody a protokolů o zastavení války a obnovení míru ve Vietnamu. Pohotový úředník z Quai d’Orsay zeleným savým papírem osušil podpisy, vyvedené na listinách ve vietnamštině a angličtině, v zelených deskách, na zeleném sukně kulatého stolu hotelu Majestic na Avenue Kleber. V záři reflektorů, za vrčení kamer a magnetofonů, pi’ed zraky celého světa skončila druhá třicetiletá a třetí indočínská válka. Dějepisci mají zapsáno, že první s Japonci trvala pět, druhá s Francouzi devět, poslední se Spojenými státy de facto 15 let. Vědí, že stála životy dvou miliónů lidí. Sto padesát miliard dolarů pohltila vietnamská džungle jen za dobu americké války. Do učebnic a dětských čítanek přibylo nové datum 27. ledna 1973. Všechno velké je svou podstatou prosté. I vítězná tečka za apokalypsou koloniálních zápasů. 202krát zasedala čtyřstranná konference veřejně. 24krát se sešli tajně .Le-duc-Tho, člen předsednictva Vietnamské strany pracujících a zvláštní poradce vietnamské delegace, a Henry Kissinger, pravá ruka amerického presidenta. V úterý 23. ledna naposled. Všichni informovaní tvrdili, že si na podpisy ještě počkáme. Přesto parafovali. Bez protokolu a vnější pompy. Byl jsem mezi několika desítkami horlivých, kteří podupávali v sychravý den před hotelem Majestic. Viděl jsem rozzářené tváře obou vyjednávačů. »Tout va blen,« řekl nám Le-duc-Tho. Všechno bylo jasné, ale nikdo neměl právo to vyzradit. Ještě třináct hodin trvalo, než rádiové vlny z Hanoje a Washingtonu oznámily světu, že dohody o míru jsou připraveny k podpisu. Richard Nixon si nedal ujít příležitost a v televizním projevu k národu oznámil, že končí vojenské angažování Spojených států sedm tisíc mil od břehů amerického kontinentu. Pak dostaly události spád. Le-duc-Tho v Paříži a Henry Kissinger ve Washingtonu zveřejnili dojednaných 55 strojopisových stran dohody a tří protokolů. »Potvrzení 12 svobod vietnamského lidu«, jak o nich hovořila paní Binhová z prozatímní revoluční vlády jižního Vietnamu, jež obsahují »partie zvláště důležité a základní, které garantují nezávislost a svobodu naší země, o které jsme zápasili v nesčetných letech našeho boje«, jak vzpomenul před odjezdem z Paříže Le-duc- Tho, maje na mysli první článek dohody, kterým Spojené státy i ostatní země uznávají doslova »nezávislost, suverenitu, územní nedotknutelnost Vietnamu, slavnostně potvrzené ženevskými dohodami v roce 1954«. To už se do Paříže sjížděli ministři zahraničí a zástupci kontrolní komise Polska, Kanady, Maďarska a Indonésie, kteří se rovněž zúčastnili podpisu. V sobotu 27. ledna 1973, novým »vestfálským mírem«, všechno vyvrcholilo. V prostředí veskrze pařížském, za policejní asistence, kterou pamatuji jen z porad Severoatlantického paktu či z bouří v latinské čtvrti. V obklíčení manifestantů, kteří před zraky lhostejných policistů, jimž velel generál, zpívali Internacionálu, volali slávu paní Binhové — jsme v Paříži, a proto je nejpopulárnější protagonistkou žena — ale i Nixon — assassin: Nixon — vrah. Přímo do tváře státního tajemníka vlády Spojených států Williama Rogerse. Ceremoniál podpisu by! vážný. Naprosté ticho, fen vrčení kamer a kroky úředníků přenášejících dokumenty. Žádné úsměvy. Zádně projevy. Začátek v 11.07 hodin. Konec v 11.26 hodin. Všechno běželo jako na drátku. Jen Roger sov i odmítla službu tři pera. Zřejmě se někomu nechtělo ani po dvanácté A tak zamávání Nguyen-thi-Binhové, určené vybraným novinářům, působilo až neskutečně. Odpolední epilog podpisu posledního protokolu o odminování teritoriálních vod mezí Trinhem a Williamem Rogersem už bylá jen rutinní záležitostí. Začal čas nadějí, že »pláč, smutek a potoky krve«, jak se zpívá v jedné vietnamské písni, už definitivně skončil. Zároveň však i doba bdělosti, »nebot přesné plnění dohod a ostražitost před militaristickými silami«, jak poznamenal Nguyenduy-Trinh v den příjezdu do Paříže, je věcí pokrokových sil v každém koutě naší zeměkoule. Je mnoho těch, kteří šíří pochybnosti. President Nixon mluví »o křehkém míru«. Jiní o opakování spirály z doby ženevských dohod, o návratu války, o neschopnosti lidu Vietnamu řešit své problémy. Nelze zapomenout, že saigonský Thieu ještě včera vykřikoval v čele miliónové armády svá hesla o tom, že se postará, aby v jižním Vietnamu nebyl ani jeden komunista. Ještě úpí 300 000 vězňů v tygřích klecích saigonských mučíren. Přitom není tomu tak dávno, co designovaný náměstek státního tajemníka obrany Spojených států jménem Clemence mluvil o možnosti použit ve Vietnamu atomových zbraní. Teprve čas prověří trvalost dnešní hodiny pravdy. Za třicet, šedesát a devadesát dní. Po výměně zajatců, propuštění vězňů, po odsunu amerických a jihokorejských vojsk, po likvidaci válečných základen, po ustavení Rady smíření, po výsledcích jednání Thieua a Fronty národního osvobození faž 0 den podpisu vyšlo najevo, že Nguyen-thi-Binhová podepisuje jménem Fronty národního osvobození). Po setkání zástupců VDR a jižní části země. Národ, který třicet let trpěl, překoná 1 svou poslední zkoušku. Podejme mu ruku, přátelé. Potřebuje ji a zaslouží si to. * JOSEF HOTMAR TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu Šéfredaktor dr. jiří Hájek, zástupce šéfredaktora dr. František Ouředník. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: 112 86 Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3, 801 00 Bratislava, Šmeralova 10, telefon 316 57, 330 00. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracej! Vydává Rudé právo. Tiskne Rudé právo, tiskařské závody, Praha. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs, číslo s literární přílohou 2,50 Kčs. Objednávky a předplatné vyřizují pošty 1 doručovatelé, do zahraničí PNS, odd. vývozu tisku, Praha 1, jindřišská 14. Předplatné na čtvrt roku 27,50 Kčs. # 31. ledna 1973