Tvorba, leden-březen 1973 (XXXVIII/1-13)

1973-01-31 / No. 5

Dokončení ze str. 1 vöt V. I. Lenina do Velké říjnové socialistické revoluce. Druhé po­schodí je pak věnováno rozvinutí Leninových myšlenek do součas­nosti, jeho úloze při zakládáni so­větského státu i při budování so­cialistické země a revolučnímu významu Leninova působení v me­zinárodních souvislostech. — Už po takovéto letmé prohlídce je i běž­nému zájemci zřejmé, že se vyplatí rezervovat na putování novou expozicí víc času. Nepochybuji na­příklad o tom, že každého vedou­cího pracovníka, funkcionáře nebo vysokoškoláka velice upoutá ta část výstavního sálu, která je vě­nována samotnému způsobu Leni­nova života, režimu jeho pracovní­ho dne a formám kontroly plnění přijatých rozhodnutí. Čas od času bývají v našich žurnálech zveřej­ňována různá »desatera« pro ve­doucí, která — při veškeré užiteč­nosti — mají jednu nevýhodu: jsou do značné míry odosobněna. Expo­zice v pražském muzeu je tedy inspirující i v tomto ohledu. Doka­zuje, že velká síla Leninova pří­kladu spočívá v samotné osobnosti zakladatele strany bolševiků i so­větského státu, na konkrétních příkladech dokumentuje, jak V. I. k Lenin mohl být a také byl náročný ostatním spolupracovníkům i k dalším lidem právě proto, že náročný byl sám k sobě. Skutečně, při prohlídce pražského Muzea V. I. Lenina je o čem přemýšlet. Třeba o zmíněné síle osobního pří­kladu, o tom, že »zápal pro věc« pomáhá člověku zdolávat sebe­­obtížnější překážky a sebenároč­­nější úkoly. Takováto škola oprav­dovosti — škola komunismu — ne­pochybně stojí za absolvování. —Pk— Süchbdtarovi, slavnému synu mongolského ná­roda, zakladateli mongolské lido­vé revoluční strany a mongolské­ho lidového státu, talentovanému vojevůdci a organizátoru by bylo 80 let. Narodil se 2. února 1893 v Majmačenu v rodině chudého pastevce (arata). již ve svých čtr­nácti letech si musel vydělávat a jezdil s örtönními koňmi (poštov­ní koně, kteří zajišťovali trans­port) mezi Urgou a Kjachtou. V ruce 1912 je povolán do armády tehdy autonomního Mongolska. Prošel školou mladších velitelů a velel eskadroně. Nejedenkrát se zúčastnil bojů s čínskými milita­­risty a banditskými oddíly japon­ského agenta Babudžaba a proje­voval v nich neobyčejnou osobní odvahu. Po demobilizaci koncem roku 1918 přijel do Urgy (dnešní mon­golské hlavní město Ulánbátar), kde pracoval jako sazeč a vedl zde jeden z tajných politických kroužků. Vyvíjí velkou organizá­torskou a propagandistickou čin­nost, posléze organizuje i první partyzánský oddíl. 1. března 1921 předsedá v Kjachtě prvnímu stra­nickému sjezdu v dějinách Mon­golská a nedlouho potom. 13. 3. 1921, je v Troicknsavsku sjezd představitelů pohraničních oblastí, partyzánských oddílů a stranic­kých organizací, který zvolil pro­zatímní Národní vládu země. SUchbátar se stal ministrem války a vrchním velitelem. Za pomoci Rudé armády pak jeho oddíly roz­drtily jak vojska čínských milita­­ristů, tak bandy hělogvardějského barona Ungerna von Sternberga, osvobodily Urgu a pak celou ze­mi. V říjnu 1921 přijela delegace li­dové vlády Mongolska v čele se Siichbátarem do Moskvy, sešla se s Leninem a 5. listopadu podepsa­­la první historickou smlouvu mezi vládami sovětského Ruska a Mon­golska, smlouvu, která byla spo­lehlivou zárukou svobodného nezávislého vývoje mongolské ze­a mě nekapitalistickou cestou. Siichbátara Mongolové milovali a obdivovali se mu. Ještě 11. čer­vence 1922, když slavili první vý­ročí revoluce, vybral Siicbbá­­tar pro tuto slavnost místo Bujant uchá u řeky Túly a udivoval na ní přítomné svou dovedností. V plné jízdě přesně střílel z vin­­tovky, v jízdě presekával palašem na polovinu brambory napíchnuté na prutech, při jízdě na koni do­vedl zuby zdvihnout šátek ze ze­mě, dělal stojky v sedle. Příští slavnosti — mongolského nádamu — se již nedočkal. Zemřel 22. II. 1923 ve věku pouhých třiceti iet. JAN JANO Byl Švejk cynikem anebo neškodným pacifistou, klau­nem, či novodobým Hamletem, ge­niálním idiotem, lotrem degradu­jícím hrdinství? To byla jen část otázek, kterými se zabývala vědec­ká konference, pořádaná Ústavem pro českou a světovou literaturu ČSAV a Svazem českých spisova­telů v pražském Klubu spisovatelů 25. ledna. Ústředním tématem této velice zdařilé akce byl světový vý­znam díla Jaroslava Haška a kon­ference byla svolána u příležitosti 50. výročí úmrtí a 90. výročí naro­zení spisovatele. Úvodní referát pronesl dr. Ště­pán Vlašín a zabýval se literaturou přelomu století a mimo jiné i ob­jasněním kořenů Haškova počáteč­ního anarchismu. Na Štěpána Vla­­šína navázala dr. Alena Hájková pokusem srovnat koncepci a struk­turu humoru Karla Poláčka a Jaro­slava Haška. Svůj referát nazvala O komičnu v Haškově díle. Velkou pozornost vzbudila ta část před­nášky, kde analyzovala Poláčkovy hrdiny, kteří nejsou s to překročit hranice svého stavovství, a srovná­vala je s lidovými hrdiny Haško­vých povídek. Přestože anebo na­opak právě proto, že se Tvorba ve své literární příloze vrátí k Haš­kovu dílu i osobnosti, zaznamená­vám již teď, že se dr. Hájková za­bývala otázkami, zda byli Haškovi hrdinové krutí, zkoumala Haškovu práci s detailem, jeho fantazii, je­ho individualismus. V závěru ob­jasnila posluchačům problémy syn­taxe v Haškově díle. Dr. Radko Pytlík potvrdil ve své velice obsáhlé analýze Švejka ja­ko literárního typu, že je zasvěce­ným, seriózním vykladačem Haško­va díla. Již úvod, v němž doporučil rozlišení Švejka a následné »švej­­koviny«, potvrdil, že jeho referát stojí za pozornost. V odpoledních hodinách násle dovala diskuse, ve které vystoupili především zahraniční účastníci konference, kteří přijeli z Polska, Bulharska, Sovětského svazu, Ru­munska, Maďarska, NDR. Některé jejich diskusní příspěvky otiskne­me v březnové literární příloze. Tato zpráva by nebyla úplná bez zmínky o atmosféře, která, panova­la mezi přítomnými. Byla to atmo­sféra sfdečná a tvůrčí. Krom obsa­hu referátů a diskusních příspěvků mne upřímně řečeno nejvíc potě­šilo, že mezi přítomnými byli ti, od kterých jsem očekával, že se zúčastní — znalci a milovníci Haš­kova díla. Než jsem otevřel dveře do místnosti, kde se konference konala, řekl jsem si: Budou tam — Ladislav Štoll, Jiří Marek, Donát Šajner, Václav Kaplický, František Buriánpk, Josef Rybák, Karel Michl, Jan Pilař. Srdce mi posko­čilo radostí. Byli tam. V duchu vzájemné spolupráce KM O prohlubující se spolupráci spi­sovatelů socialistických zemí svěd­čí řad$ akcí pořádaných u nás v poslední době u příležitosti fučí­­kovského a rovněž již blížícího se haškovského výročí. Rádi jsme proto přivítali na soudružské ná­vštěvě j spojené s několikahodino­vou besedou dobré přátele a dnes už osvědčené sovětské spolupra­covníky Tvorby — významného ky­jevského literárního kritika Leo­­nida Novičenka, známého sovět­ského prozaika a reportéra Daniila Granina a moskevskou bohemist­­ku Taťjanu Mironovovou. Jak už bývá při podobných setkáních v Tvorbě zvykem, značnou část be­sedy zabrala podrobná vzájemná informace o nejdůležitějších kul­turních událostech u nás i v SSSR. Na besedě bylo zvlášť potěšitel­né, že jak pracovníci Tvorby, tak naši spvětští kolegové mohli kon­statovat velmi prospěšnou výměnu materiálů: v Tvorbě jsme nedávno tiskli kupříkladu Graninovu repor­táž z Japonska, Novičenkova re­cenze o knížce J. Burjakovského byla pýo nás podnětem, abychom seznámili naše čtenáře alespoň s jednou kapitolou této knížky 0 Juliu Fučíkovi v poslední literár­ní příloze. A naopak zase — anke­ta Tvorby k 50. výročí SSSR měla 1 značný ohlas v SSSR; příspěvek Pavla Koyše a další přetiskl ústřední sovětský tisk. Za to patřil zase na oplátku dík přítomné mos­kevské bohemistce Taťjaně Miro­­novové. Tvorba i sovětské literární časo­pisy — zejména Litěraturnaja ga­zeta, Družba národů a Voprosy li­teratury — mají proto zájem na dalším rozšíření vzájemných kon­taktů. Tento hlas zněl přátelskou, ote­vřenou a plodnou besedou jako ne­sporné unizono. A to je dobrý pri­ši ib do budoucnosti tím spíš, že vý­sledky, jichž bylo v poslední době dosaženo na naší literární frontě, znamenají da'ší tvůrčí vzestup české i slovenské literatury. O tom ostatně svědčí i skutečnost, že té­hož dne, kdy jsme besedovali se sovětskými soudruhy v Tvorbě, udělil Svaz českých spisovatelů své výroční ceny za významná li­terární díla literárnímu kritiku Václavu Pekárkovi, spisovatelům Janu Kozákovi, Mirrs avu Floriano­vi, Norbertu Frýdovi, Vladimíru Pazourkoví a dalším. K Fučíkovu odkazu Mladé životní jubileum jk Nebylo to ani oslavné kázání, do kterého by se ostatně tak živá a pravdivá osobnost těžko vešla, ani holý výčet biografických dat a osobních vzpomínek — prvému i druhému nebezpečí všech jubilej­ních akcí se mezinárodní sympo­zium, uspořádané našimi novinář­skými organizacemi k výročí 70 let od narození a čtyřiceti let od smrti Julia Fučíka naštěstí vyhnu­lo. Konalo se minulý týden v úte­rý a ve středu a téměř celé dva dny zabralo šestadvacet diskus­ních příspěvků, většinou monote­maticky zaměřených na analýzu určité části Fučíkova díla. Někte­ré z přednesených studií byly ob­jevné už samotným zorným úhlem, z jakého vycházely — zamyšlení nad Fučíkovou literární tvorbou a kritikou (která je dodnes neprá­vem trochu v pozadí zájmu), nad jeho redaktorskou činnosti v Ru­dém právu, podrobnosti z repor­tážních cest po sovětské Střední Asii ... to je namátkou několik námětů z mnoha. Na poslední téma hovořil ta jemník Svazu novinářů SSSR Anaš Abakirov — o cestách po Kirgízii dvacátých a třicátých let. o sku­tečnosti. kterou známe z reportá­ží, i o dnešku: »Co by viděl teď?« V knihách ze Sovětského svazu je Fučík snad nejvíc svůj, pohotový, zaujatý, přesvědčený a přesvědči­vý; z Abakirových vzpomínek se navíc dozvídáme i co bylo kolem, o čem se zmínil jen okrajově ne­bo vůbec ne, co si pamatují ti, kdo ho na jeho cestách zažili. Už to samo o sobě je přinejmenším zajímavé, ale ještě zajímavější je porovnání, jak se téměř do písme­ne splnily Fučíkovy předpoklady, jak bylo jeho hodnocení a orien­tace v tak složité době správné. Různé pohledy na často málo známé životní epizody a různé osobní přístupy k celému dilu umožnily pochopit Fučíkův odkaz objektivně, upozornily i na mnohá fakta, kterým jsme dosud nevěno­vali pozornost. Protokol ze sym­pozia chystá Cs. svaz novinářů rozmnožit ve formě skript. Někte­ré příspěvky by si určitě zaslou­žily i časopiseckou nebo knižní publikaci. Podávají Fučíka jako skutečně moderního publicistu a revolucionáře, bez laciného pato­su a o to působivěji. (c) Zasloužilá umělkyně Jiřina Petrovická, členka činohry Národ­ního divadla v Praze, oslavuje v těchto dnech (30. 1.) své mladé životní jubileum. Její půvab, kul­tivovanost moderního a inteligent­ního hereckého projevu, ji dnes řadí mezi přední členy naší prv­ní státní scény. Jiřina Petrovická si přinesla již jako začínající he­rečka na jeviště krásný zjev a kul­tivovanou jevištní mluvu. Pardu­bická rodačka, pražská maturant­ka, herecká žačka Jaroslava Prů­chy a Míly Pačové, nastoupila Ješ­tě uprostřed války na své první angažmá v Kladně, odkud přešla po jedné sezóně v roce 1943 do Městského divadla v Plzni, kde se uplatnila v rolích konverzačního repertoáru, ale také už v drama­tičtějších postavách, jakými byly Laurencie v Lope de Vegové'Fuen­­tě Ovejuně nebo Rosaura v Calde­­ronově dramatu Život je sen. V ro­ce 1945 byla jednou ze zakládají­cích členek pražského Realistické­ho divadla a do roku 1950 prošla v tomto pokrokovém divadle ne­a jen celou řadou her klasického moderního repertoáru jako představitelka dívčích typů, ale a pod vedením režisérů Jana Škody Karla Palouše zdokonalovala svou techniku konverzační hry. Viola v Shakespearově Večeru tří­královém, Mary v Sean O’Caseyho dramatu Juno a páv, Jessie v Si­­monovově Ruské otázce, Polixéna v Ostrovského komedii Pravda je hezká, ale štěstí lepší jsou jen připomínkou rozpětí hereckých možností mladé umělkyně. Zkuše­nost, kterou Jiřina Petrovická zís­kala v Realistickém divadle, ukáza­la pak během jedné sezóny (1950 až 1951) v Městských divadlech praž­ských jako Elvira ve Fredrově ko­medii Muž a žena a jako Willi v Kruczkowského dramatu Němci. A Jan Škoda si ji vybral jako hos­tující Desdemonu pro svou insce­naci Othella v Národním divadle, kam byla mladá umělkyně hned po zdařilém vstupu angažována. Přes dvacet let houževnaté, cíle­vědomé a pilné práce Jiřiny Petrovická v Národním divadle ji obohatilo o širší výrazové mož­nosti, prohloubilo její psycholo­gické herectví, zdokonalilo její bra­vurní ovládání konverzační hry. Průběžná spolupráce s filmem ji přivedla k pregnantní úspornosti výrazových prostředků, k většímu důrazu na myšlenku, zdokonalila její techniku moderní herecké tvorby. Její nekompromisní, vyhraněně aktivní občanský postoj je přiroze­nou a neoddělitelnou základnou jejího významného uměleckého dí­la. (jpa) PÄIX - VICTOiRE - SOLIDARITE Skončil historický pařížský týden. 208 podpisy Nguyen-duy- Trinha, Williama Rogerse, Nyuyen-thi-Binhové a Tran-van­­l.ama na 55 stranách dohody a protokolů o zastavení války a obnovení míru ve Vietnamu. Pohotový úředník z Quai d’Orsay zeleným savým papírem osušil podpisy, vyvedené na listinách ve vietnamštině a angličtině, v zelených deskách, na zeleném sukně kulatého stolu hotelu Majestic na Avenue Kleber. V záři reflektorů, za vrčení kamer a magnetofonů, pi’ed zraky ce­lého světa skončila druhá třicetiletá a třetí indočínská válka. Dějepisci mají zapsáno, že první s Japonci trvala pět, druhá s Francouzi devět, poslední se Spojenými státy de facto 15 let. Vědí, že stála životy dvou miliónů lidí. Sto padesát miliard dolarů pohltila vietnamská džungle jen za dobu americké vál­ky. Do učebnic a dětských čítanek přibylo nové datum 27. led­na 1973. Všechno velké je svou podstatou prosté. I vítězná tečka za apokalypsou koloniálních zápasů. 202krát zasedala čtyřstran­­ná konference veřejně. 24krát se sešli tajně .Le-duc-Tho, člen předsednictva Vietnamské strany pracujících a zvláštní po­radce vietnamské delegace, a Henry Kissinger, pravá ruka amerického presidenta. V úterý 23. ledna naposled. Všichni informovaní tvrdili, že si na podpisy ještě počkáme. Přesto parafovali. Bez protokolu a vnější pompy. Byl jsem mezi ně­kolika desítkami horlivých, kteří podupávali v sychravý den před hotelem Majestic. Viděl jsem rozzářené tváře obou vy­jednávačů. »Tout va blen,« řekl nám Le-duc-Tho. Všechno bylo jasné, ale nikdo neměl právo to vyzradit. Ještě třináct hodin trvalo, než rádiové vlny z Hanoje a Washingtonu oznámily světu, že dohody o míru jsou připraveny k podpisu. Richard Nixon si nedal ujít příležitost a v televizním projevu k ná­rodu oznámil, že končí vojenské angažování Spojených států sedm tisíc mil od břehů amerického kontinentu. Pak dostaly události spád. Le-duc-Tho v Paříži a Henry Kissinger ve Washingtonu zveřejnili dojednaných 55 strojo­pisových stran dohody a tří protokolů. »Potvrzení 12 svobod vietnamského lidu«, jak o nich hovořila paní Binhová z pro­zatímní revoluční vlády jižního Vietnamu, jež obsahují »partie zvláště důležité a základní, které garantují nezávislost a svo­bodu naší země, o které jsme zápasili v nesčetných letech našeho boje«, jak vzpomenul před odjezdem z Paříže Le-duc- Tho, maje na mysli první článek dohody, kterým Spojené státy i ostatní země uznávají doslova »nezávislost, suverenitu, územní nedotknutelnost Vietnamu, slavnostně potvrzené že­nevskými dohodami v roce 1954«. To už se do Paříže sjížděli ministři zahraničí a zástupci kontrolní komise Polska, Kanady, Maďarska a Indonésie, kteří se rovněž zúčastnili podpisu. V sobotu 27. ledna 1973, novým »vestfálským mírem«, všechno vyvrcholilo. V prostředí veskrze pařížském, za policejní asistence, kterou pamatuji jen z po­rad Severoatlantického paktu či z bouří v latinské čtvrti. V ob­klíčení manifestantů, kteří před zraky lhostejných policistů, jimž velel generál, zpívali Internacionálu, volali slávu paní Binhové — jsme v Paříži, a proto je nejpopulárnější protago­nistkou žena — ale i Nixon — assassin: Nixon — vrah. Přímo do tváře státního tajemníka vlády Spojených států Williama Rogerse. Ceremoniál podpisu by! vážný. Naprosté ticho, fen vrčení kamer a kroky úředníků přenášejících dokumenty. Žádné úsměvy. Zádně projevy. Začátek v 11.07 hodin. Konec v 11.26 hodin. Všechno běželo jako na drátku. Jen Roger sov i odmítla službu tři pera. Zřejmě se někomu nechtělo ani po dvanácté A tak zamávání Nguyen-thi-Binhové, určené vybraným noviná­řům, působilo až neskutečně. Odpolední epilog podpisu po­sledního protokolu o odminování teritoriálních vod mezí Trin­­hem a Williamem Rogersem už bylá jen rutinní záležitostí. Začal čas nadějí, že »pláč, smutek a potoky krve«, jak se zpívá v jedné vietnamské písni, už definitivně skončil. Záro­veň však i doba bdělosti, »nebot přesné plnění dohod a ostra­žitost před militaristickými silami«, jak poznamenal Nguyen­­duy-Trinh v den příjezdu do Paříže, je věcí pokrokových sil v každém koutě naší zeměkoule. Je mnoho těch, kteří šíří pochybnosti. President Nixon mluví »o křehkém míru«. Jiní o opakování spirály z doby ženevských dohod, o návratu války, o neschopnosti lidu Vietnamu řešit své problémy. Nelze zapomenout, že saigonský Thieu ještě včera vykřiko­val v čele miliónové armády svá hesla o tom, že se postará, aby v jižním Vietnamu nebyl ani jeden komunista. Ještě úpí 300 000 vězňů v tygřích klecích saigonských mučíren. Přitom není tomu tak dávno, co designovaný náměstek státního ta­jemníka obrany Spojených států jménem Clemence mluvil o možnosti použit ve Vietnamu atomových zbraní. Teprve čas prověří trvalost dnešní hodiny pravdy. Za třicet, šedesát a devadesát dní. Po výměně zajatců, propuštění věz­ňů, po odsunu amerických a jihokorejských vojsk, po likvi­daci válečných základen, po ustavení Rady smíření, po vý­sledcích jednání Thieua a Fronty národního osvobození faž 0 den podpisu vyšlo najevo, že Nguyen-thi-Binhová podepisuje jménem Fronty národního osvobození). Po setkání zástupců VDR a jižní části země. Národ, který třicet let trpěl, překoná 1 svou poslední zkoušku. Podejme mu ruku, přátelé. Potřebuje ji a zaslouží si to. * JOSEF HOTMAR TVORBA — týdeník pro politiku, vědu a kulturu Šéfredaktor dr. jiří Hájek, zástupce šéfredaktora dr. František Ouředník. Grafická úprava Miloš Vrbata. Adresa redakce: 112 86 Praha 1, Na poříčí 30, telefon 24 75 51—3, 801 00 Bratislava, Šmeralova 10, telefon 316 57, 330 00. Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracej! Vydává Rudé právo. Tiskne Ru­dé právo, tiskařské závody, Praha. Rozšiřuje Poštovní novinová služba. Cena 2 Kčs, číslo s literární přílohou 2,50 Kčs. Objednávky a předplatné vyřizují pošty 1 doručovatelé, do zahraničí PNS, odd. vývozu tisku, Praha 1, jindřišská 14. Předplatné na čtvrt roku 27,50 Kčs. # 31. ledna 1973

Next