Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1971 (IV/27-52)

1971-07-05 / No. 27

Před posledním stanemZ ahynuli slavní synově naší vlasti — odvážní dobyvatelé vesmíru 'Georgij Dobrovolskij, Vladislav VOlkov a Viktor Paca­­jev. ly Jejich život a hrdinství se sta­zářivým příkladem obětavé práce pro vlast a jejich památ­ka navždy zůstane zachována v našich srdcích. Presidium Nejvyššího sovětu ■udělilo letcům-kosmonautům So­větského svazu G. T. Dobrovol­­skému a V. 1. Pacajevovi titul hrdiny Sovětského svazu. Letec­­kosmonaut SSSR V. N. Volkov byl vyznamenán druhým řádem Zlaté hvězdy. Bolest v lidských srdcích Bolestná zpráva o tragické smrti hrdinné kosmické posádky otřásla všemi sovětskými lidmi. Ve zprávě ústředního výboru KSSS, presidia Nejvyššího sovětu SSSR a rady ministrů SSSR se uvádí: »Ústřední výbor Komunistické strany Sovětského svazu, presi­dium Nejvyššího sovětu SSSR a rada ministrů SSSR se stranou a vším sovětským lidem jsou hlubo­ce zarmouceny nad ztrátou vyni­kajících synů naší vlasti a vy­jadřují upřímnou soustrast jejich rodinám.« Generální tajemník Dv KSSS L. I. Brežněv, předseda presidia Nejvyššího sovětu SSSR M. V. Podgornyj, předseda rady minis­trů SSSR N. A. Kosygin osobně zaslali soustrastné telegramy ro­dičům a manželkám zahynulých kosmonautů. Tisíce soustrastných telegramů došlo a stále dochází od sovět­ských stranických, společenských organizací, od kolektivů vědců, dělníků a kolchozníků. Mezi ni­mi jsou i telegramy od minister­stva obrany a hlavní politické správy Sovětské armády a vo­jenského námořnictva, Všesvazo­­vé ústřední rady odborů, od moskevského městského výboru KSSS, od moskevského městské­ho výkonného výboru Rady po­slanců, od ústředního výboru VLKSM, od Akademie věd SSSR. 1. července uveřejnila Pravda soustrastné telegramy zaslané vládními a stranickými předsta­viteli Maďarska, Mongolska, Pol­ska, Rumunska a Českosloven­ska. Nesčíslné zprávy, které po­stupují z různých koutů naší pla­nety, hovQří o hlubokém zármut­ku, který vyvolala nečekaná tra­gická smrt sovětských kosmo­nautů. Americký publicista Joseph Nord píše na stránkách Pravdy: »V našem zármutku nad ztrá­tou tří cenných životů nám do­dává sílu vědomí, že jejich jmé­na navždy zůstanou mezi těmi, kteří obětovali svůj život pro vlast a lidstvo. Pro mě jsou tako­ví jako 20 mdiónů vašich synů, Kteří zachránili svět před oblud­ným temnem fašismu. Celý svět se před nimi sklání v zármutku a úctě a pociťuje vů­či nim a jejich riárbdu hlubokou vděčnost.« Je velice těžké diktovat tyto řádky odsud, z Karagandy. Na všechny tíživě dolehla nečekaná tragédie. Ještě ráno jsme se do­­-mlouvali s lékaři, jak a kde nám dovolí setkání s chlapci. A ted už není kam jít. V myšlenkách se vracím k za­čátku června, kdy všichni tři stáli na betonové ploše u rake­ty, a ani při podávání hlášení jim nezmizel úsměv z tváří — tak netrpělivě se hnali do kos­mu. asi »Kdyby mi řekli, že nepoletím, bych to nepřežil,« řekl v předvečer Georgij Dobrovol­skij. »Nechápu, jak by mohla být nová práce nezajímavá, zvláště když je tak velká a důležitá pro celé lidstvo,« přiznal Viktor Pa­­cajev. »Bude to těžký let, chlapci, ale přesto se těším, až budu moci zavolat: Bud pozdraven, Vesmí­re!« řekl Vladislav Volkov. Kdo mohl tušit, že je to jejich poslední setkání s novináři. A když se k nim nyní vracím v myšlenkách, mimoděk mě na­padá otázka, kterou si možná kladou mnozí z nás: Co kdyby jim někdo řekl těsně před star­tem: Může se přihodit všelicos — rozmyslete si ještě, zda jít či nejít. Zdráhal by se někdo z nich? Ne, určitě ne. Takoví lidé, ja­ko jsou oni, se nedají zastrašit nebezpečím. Snad právě proto, že dobře znají jak technické vy­moženosti, tak i nevyhnutelný díl rizika, bez něhož by nebylo mož­né uskutečňovat na světě nic no­vého. Svou cestu si nezvolili těs­ně před startem, ani za hodinu, ani ve chvilce. Byla to volba pro celý život. Viděl jsem je před měsícem, týdnem, dvě hodiny před startem. A nemohu to vy­jádřit jinak než tak, že byli šťastní. Šťastní... Před chvílí se vrátil do hotelu Ivan Grigorjevič Borisenko, spor­tovní instruktor. lodi. S pohledem, Odtamtud. Od který nepří­tomně bloudil kdesi nad ' námi, jako by se sám divil svým slo­vům, začal vyprávět. Jak tiché bylo ráno, jak měkce přistála lod a tráva kolem se lehce za­vlnila. Jen spojení bylo přeruše­no. A potom byl otevřen poklop. Jak těžké je někdy dosáhnout štěstí. Zdá se mi, jako by dnes ráno celé lidstvo zestárlo. Koli­krát jsme předtím hovořili c tom, jak těžké je ovládnout vesmír, jak složitá je práce plná nezná­mých hlubin. A nyní vesmír opět připomněl hrozivě, že cesta ke hvězdám je trnitá. Vzpomínám si, jak nedlouho před startem hovořil Viktor Pa­­cajev s vědeckým rozhledem o tom, jaké možnosti slibuje lid­stvu ovládnutí kosmického pro­storu. A tak se vydali dobývat alespoň část těchto hodnot pro všechny. Odlétli, tak jako se kdy­si dávno vydávali moreplavci k neznámým břehům. Nelze si odmyslet, že na Zemi žije člo­věk nebo lidé, kteří jsou před­určeni, aby zítra udělali nový krok, započali novou práci v kos­mu. A to se určitě stane. A tak je nyní znovu vidím, jak stojí před vchodem do hotelu. Je slunečný den. Poslední setkání. »Máš ty ale štěstí, Vladislave,« říká kdosi Volkovovi. »To je pravda, mám štěstíl« »Na shledanou, Georgiji!« »Na shledanou, chlapci. A jak se říká u nás — Oděsa na nás nezapomene.« Nezapomene, Georgiji. Ani Mos­kva, ani Oděsa. Ani Karaganda. Ani ta nejmenší vesnička, ve kte­ré nikdo z vás nikdy nebyl. A mnoho matek na této planetě vás oplakává. Protože jste syno­vé Země, synové celého lidstva. J. apenCenko, zvláštní zpravodaj Pravdy, z místa přistání lodi Sojuz 11 3 1. července se celá Moskva loučila s kosmonauty Georgijem Dobrovolským, Vladislavem Vol­­kovem a Viktorem Pacajevem. Síň Domu Sovětské armády, kde se konalo smuteční rozloučení se zesnulými, byla otevřena v poledne, ale již v ranních hodinách zaplnily proudy Moskvanů přilehlé ulice tak, že v nich musela být zastavena doprava. Zněly smuteční melodie. Uprostřed sálu — na vysokém podstavci — tři rakve, u kterých se pravidelně střídaly smuteční hlídky čestné stráže. Vlajky Sovětské armády a vojenského letectva byly spuštěné na půl žerdi. ■ V den smutku ... 2 TÝDENÍK AKTUALIT / 27 JEJICH w OBET NEBYLA MARNÁ Tragická smrt sovětských kosmonautů vyvolala na ce­lém světě pocity hlubokého zármutku, ale zároveň i obdiv a úctu k jejich velkolepému činu. Samozřejmě především mezi vědci zabývajícími se problémy kosmického výzku­mu. Náš zpravodaj navštívil vědeckého pracovníka Ústa­vu leteckého zdravotnictví, zabývajícího se mimo jiné lékařskou stránkou kosmic­kých letů, dr. Josefa Dvořáka, CSc., a položil mu v této souvislosti několik otázek. ■ Jaký je váš názor na let sovětské posádky z kosmické lodi Sojuz 11? Celý svět a především ti, je­jichž práce úzce souvisí s kos­mickým výzkumem, hluboce želí skonu tří hrdinů kosmu — so­větských kosmonautů Dobrovol­­ského, Volkova a Pacajeva a pro­jevuje sovětskému lidu a jeho představitelům upřímnou sou­strast. Náš zármutek je velký, nesmíme mu však podlehnout. Úkolem vědců bude zhodnotit správně výsledky a objektivní příčiny této další kosmické ne­hody. ■ Jaká je účelnost kosmic­kých letů dnes, kdy jsme se znovu setkali s tímto tragickým faktem? Havarijní situace za letů do kosmického prostoru se vyzna­čují tím, že jsou naprosto ne­očekávané. Všechny přístroje a zařízení jsou jištěny dvakrát až třikrát. Nebezpečí pro kosmo­nauty je však dáno tím, že se pohybují v prostoru a v podmín­kách, kteró dosud dostatečně ne­známe. Nebezpečí kosmických letů je znásobeno tím, že zde může docházet k situacím zcela odlišným než u nás na Zemi. Dalo by se říci, že neočekávané udeřilo. Pokud jde o otázku účelností kosmických letů, je třeba vychá­zet z toho, že riziko je v kos­mických letech zakalkulováno. Dnes se počítá všeobecně s tím, že každá desátá kosmická dru­žice může skončit katastrofou. Rozhodující je, zda jde o pře­kročení přiměřeného rizika. Lidé dnes berou téměř jako samozřej­most, že z nedělních automobilo­vých výletů se z tisíce lidí vždy několik nevrátí. Nebo vezměme leteckou dopravu: I zde se 300 havarovaných letadel za rok po­važuje za oprávněné riziko. A což teprve v kosmu, kde pod­mínky pro lety člověka jsou da­leko složitějšíl Jedna katastrofa nijak neovlivňuje názory na účel­nost kosmických letů. Věda sa­mozřejmě udělá všechno, aby se taková věc neopakovala při le­tech dalších, ale s podobnými eventualitami se musí počítat. ■ Co si myslíte n riziku a ne­bezpečí dlouhodobých kosmic­kých letů pro člověka? V tomto století se zcela jistě neobejdeme bez lidí a bez lid­ských tragédií. Za to se bude platit i nadále životy kosmo­nautů. Avšak generace schopná vyřešit mezihvězdné lety bude moci, jak jsem přesvědčen, vy­řešit problémy pomocí automa­tů! Účast lidí při provádění kos­mického programu je zatím nut­ná, ale je to jen dočasná cesta. Zatím je správné, aby si lidé získali určitý přehled. Tím se musí začít. Případné oběti v tomto směru jsou nutné. To, co ted děláme, je investice do 21. století, ale pak to bude třeba dělat jinak. H Výzkum kosmu je součástí vědeckotechnického pokroku, bez něhož se dnes neobejdeme. Není však v kosmických výzkumech riziko příliš veliké? Nepřesahu­je naše možnosti? Skutečný počet havárií a ka­tastrof v kosmických výzkumech je stále ještě výraznější pod hra­nicí oprávněného lizika (přinej­menším polovičníl. Teprve kdy­by těchto havárií bylo jednou tolik než dnes, byla by to asi míra, která by překračovala hra­nici oprávněného rizika. Dosa­vadní kosmický výzkum tedy za­tím míru nepřekračuje. Každá nová technika má své riziko a toto riziko musíme pokládat za únosné. Je zcela běžné předpo­kládat, že při zkušebních letech zahyne pilot, že lékař zemře na infekci, kterou sám léčí. Dokon­ce 1 v továrně při výrobě ris­kujeme. Bez toho to nejde. Toto riziko je i složkou kosmických letů. I když ztráta životů tří kos­monautů je truchlivá a veliká, je ji třeba hodnotit jako nutnou, i když tragickou součást nové­ho kvalitativního vývoje kosmo­nautiky, kterým vytváření kos­mických a později meziplanetár­ních stanic nesporně je. Přínos letu sovětských kosmo­nautů byl velký, a jes'tliže kos­mická lod, jak uvádí komuniké, přistála měkce, zachovaly se jistě všechny vzorky, materiály a dokumentace a již to samo má obrovský význam. Podstatná část toho, co se muselo přivézt na Zemi zpět, není tedy smrtí kosmonautů znehodnocena. Scot­­tova polární výprava nebyla zne­hodnocena tím, že na ní Scott zahynul. Věda je v tomto směru nemilosrdná, ale jde dál. Tak i oběť sovětských kosmonautů nebyla marná. SOVĚTSKÝ TISK ■ Deník Sovetskaja Rossija otiskl rozhovor dopisovatele APN v Praze M. Pučkovského s dele­gátem XIV. sjezdu s. Bartouškem, generálním ředitelem Cs. reklam­ní agentury RAPID. V rozhovoru ocenil program rozvoje čs. eko­nomiky, schválený XIV. sjezdem strany. Soudruh Bartoušek říká, že program vychází ze střízlivého přihlédnutí ke všem faktorům a je uskutečnitelný za plného vy­užití všech sil. jednou z hlavních podmínek jeho realizace je roz­voj mezinárodní socialistické děl­by práce. ■ »Kamkoli přijdeš, setkáyáš se s rostoucí aktivitou lidí, jejich úsilím pomoci svým osobním pra­covním vkladem republice,« píše v Izvestijích A. Krivolapov. Vy­práví dále, jak pracující Česko­slovenska přistupují k plnění­­usnesení XIV. sjezdu KSČ. ■ Jedné ze stránek revoluč­ních, zápasů KSČ je věnována re­portáž dopisovatele Komsomolské pravdy A. Krušinského Dělnická štafeta. Po návštěvě v Závodě 29. augusta píše o antifašistíckém a revolučním boji komunistů měs­tečka Baťovany — později pře­jmenovaného na Partizánské, o socialistické výstavbě i avant­gardní úloze komunistů, dědiců bojových tradic starších pokolení. ■ Ústředí novinářů ČSSR po­zvalo na návštěvu Českosloven­ska skupinu sovětských novinářů. Ve skupině byl též korespondent Ekonomičeskoj gazety D. Valovoj. Po svém návratu napsal o své cestě reportáž. Píše o setkáních s pracujícími, se stranickými a hospodářskými vedoucími a cha­rakterizuje úspěšný ekonomický rozvoj dnešního Československa. ■ V rubrice Směr — integra­ce otiskla Pravda reportáž své­ho dopisovatele V. Grinjuka z chomutovské válcovny trub. V podniku začali s výrobou tře­tího miliónu tun trub pro nafto­­vody a plynovody Sovětského svazu. »Českoslovenští a sovětští pra­cující,« řekl dopisovateli mistr František Kolumber, »pracují pro společnou věc. Máme bezpro­střední zájem na zvýšení dodáv­ky trub do Sovětského svazu. Čím více v Sovětském svazu vy­těží nafty a plynu, tím více ho dostane 1 československý prů­mysl.«

Next