Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1978 (XI/27-52)
1978-07-03 / No. 27
2 Akí italU u Úloha Evropy v osudech míru K VYSTOUPENÍ L. I. BŘEZNĚ V A V MINSKU »Nyní, kdy se mezinárodní situace znovu zostřuje, může zejména Evropa v praxi ukázat, jak je třeba společně žít, společně pracovat,« poznamenal ve svém projevu 25. června v Minsku generální tajemník ÜV KSSS a předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR L. I. Brežněv. Významnou úlohu Evropy v osudech války a míru na světě nelze podceňovat. Ponechme stranou vzdálenější epochy a připomeňme, že Evropa byla dějištěm dvou světových válek. Proč by se nemohla stát kontinentem trvalého míru? Měla k tomu bezpochyby dost možností 1 v minulosti. Její potenciál byl však bohužel využít ve zcela jiném směru. Po rozdrcení fašismu ve druhé světové válce společným úsilím protihitierovské koalice byla Evropa v zájmu »atlantické solidarity« rozdělena, stala se arénou studené války a nebezpečné konfrontace. Vznikly tu — nejdříve na Západě a po šesti letech 1 na Východě — proti sobě stojící vojenské bloky, začala vzrůstat výzbroj do té doby nevídanou silou. Taková situace neodpovídala vnitřnímu rozvoji kontinentu, ale v podstatě mu byla vnucena zvenčí-právě uvedenou »atlantickou solidaritou«. Proto si západní Evropané časem zvykli pohlížet na situaci v Evropě prizmatem účasti USA v evropských záležitostech a v této souvislosti také prizmatem sovětsko-amerických vztahů. Bez snižování významu posledních let pro regionální a světový rozvoj je třeba přiznat, že nejen oni mohou ovlivňovat evropskou skutečnost, ale sami také pociťuji zpětný a stále sílicí vliv Evropy. Vždyť právě v Evropě byly dík trvalému úsilí Sovětského svazu a dalších socialistických zemí, dík prozíravosti a realismu takových vynikajících politiků, jako byli Juho Kusti Paasikivi ve Finsku, Charles de Gaulle ve Francii či jako je W. Brandt v NSR a dalších, podniknuty nejvýznamnější praktické kroky k překonání studené války a navázání vzájemně výhodné spolupráce mezi zeměmi jejího Západu a Východu. Evropské země, které důsledně postupovaly podle tohoto kursu, došly k helsinským ujednáním a potvrdily je v Bělehradě. Do tohoto řečiště byly vtaženy USA a Kanada, jež se připojily k rozumné politice. »Ozdravení politického ovzduší v Evropě je jedním z nejdůležitějších světových úspěchů posledního desetiletí,« zdůraznil L. I. Brežněv. Nejvyšší představitel sovětského státu vyjádřil souhlas se slovy spolkového kancléře Schmidta, že v Evropě je nyní mnohem více vzájemné důvěry než kdykoli v posledních letech. Nelze ztratit tak příznivou možnost, která je společným statkem všech mírumilovných států v Evropě. Tento úspěch je třeba všestranně upevňovat, podporovat a rozšiřovat. Hlavní cestou k němu je další uvolňování napětí a jeho rozšíření na vojenskou oblast. V tomto smyslu patří k nejdůležitějším směrům vídeňská jednání o snížení ozbrojených sil a výzbroje ve střední Evropě. Trvají téměř pět let a dosud nepřinesla žádné praktické výsledky, i když byla užitečná ve smyslu rozpracování zásad přístupu a vyjasnění stanovisek zúčastněných států. Socialistické země nezapomínají na význam a výsledky jednání nejen pro evropskou, ale i-celou mezinárodní situaci. Již dříve přišly nejednou s konkrétními iniciativami a nyní učinily nový krok, který může a musí vyvést jednání ze slepé uličky, kam se dostala nikoli vinou socialistických zemí. V návrhu socialistických států je nejdůležitější to, že uvádí konkrétní počty sovětských a amerických vojsk, která by měla být z Evropy stažena v první etapě snížení. SSSR je mimochodem připraven během roku odvolat celkem tři divize s odpovídající technikou včetně asi 1000 tanků. Pro Evropu se má stanovit stejný strop, tj. nejvyšší hranice počtu vojsk každé skupiny — po 900 000 mužů včetně 700 000 příslušníků pozemních vojsk a zachovat přitom jejich rovnováhu, paritu. Sovětský svaz, který souhlasil s myšlenkou parity předloženou Západem, má rozhodně za to, že nikdo z účastníků jednání nemá právo vyhnout se snížení tak, že by se schovával za cizími zády, a tím spíše zvyšoval ještě svou výzbroj na účet snížení jiných. SSSR a jeho spojenci vycházejí přání západních partnerů vstříc více než na polovinu cesty, čímž projevili dobrou vůlí a ochotu k rozumnému kompromisu. Domnívají se, že základna pro dohodu už existuje, ted tedy všechno záleží na politické vůli Západu. L. I. Brežněv poznamenal, že na mezinárodní situaci má blahodárný vliv zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN o odzbrojení, které právě skončilo. Myšlenky a návrhy na něm přednesené budou i nadále žít a příznivě ovlivňovat vyřešení problému odzbrojení. »Boj za reálné činy k omezení závodů ve zbrojení a za odzbrojení pokračuje a musí zesílit,« zdůraznil. Tato výzva je zcela na místě, neboť zřejmě představitelé řady zemí NATO a především USA nechtějí projevit konstruktivní přístup k řešení otázek odzbrojení. SVJATOSLAV KOZLOV, politický komentátor APN Orientace na budoucnost Na XXXII. zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci v Bukurešti byly schváleny první dlouhodobé cílové programy spolupráce členských zemí Rady na období do roku 1990. Tyto programy rozvíjejí myšlenky a principy Komplexního programu socialistické ekonomické integrace členských zemí RVHP, který byl přijat roku 1971 v Bukurešti. Je typické, že jakmile socialistické země schvalují dokumenty znamenající novou etapu spolupráce, západní hromadné sdělovací prostředky se snaží znevážit je. Stejné to bylo po přijetí Komplexního programu. Pařížský Le Monde tehdy psal, že v RVHP neexistuje »skutečný duch spolupráce«, zápádoněmecký Die Well mu přizvukoval tvrzením, že »integrace by posílila nadvládu Sovětského svazu« a londýnský Financial Times se snažil, aby našel nějaké mezery v jednotné platformě členských států RVHP. Čas ukázal neopodstatněnost podobných tvrzení. Tentýž Financial Times v roce 1975 melancholicky poznamenal: »Měřítka projektů komunistické ekonomiky bývají často příliš velká, než aby sa s nimi mohly srovnávat dodávky z kterékoli jednotlivé země západní Evropy.« (Takové zjištění velkých kolektivních iniciativ je v kontrastu zejména s dřívějším tvrzením uvedeného listu o jakémsi nesváru uvnitř RVHP.) Avšak historické zkušenosti nepoučí každého. Když si přečtete dnešní výroky některých buržoazních publicistů, najdete přibližně stejné úvahy jako před sedmi lety o Komplexním programu. Rozdíl je pouze v tom, že dnes se vztahují k dlouhodobým cílovým programům spolupráce. V těchto výmyslech je pravdivé jen jedno — že v Bukurešti schválili předsedové vlád členských států Rady velmi významné, etapové dokumenty, které určují hospodářskou strategii do roku 1990. Jaké jsou to dokumenty? Zasedání RVHP schválilo tři dlouhodobé cílové programy spolupráce. K zajištění hospodářsky zdůvodněných potřeb členských zemí v hlavních druzích energie, paliv a surovin; k dalšímu zdokonalování spolupráce členských zemí RVHP v oblasti zemědělství a potravinářského průmyslu a k zajištění strojů a zařízení pro opatření, s nimiž počítají dva uvedené cílové dlouhodobé programy. Charakter těchto dokumentů vysvětluje zvýšený zájem západního tisku. Paliva a suroviny, které vyvolávají konkurenční boj průmyslových gigantů a zemědělské války«, se dávno staly kamenem úrazu různých sdružení kapitalistických států. Proto se leckdo snaží dokázat, že ve světě socialismu to není o nic lepší. Podívejme se, jak je tomu ve skutečnosti. Dlouhodobé cílové programy spolupráce budou mít bezprostřední blahodárný vliv na růst životní úrovně národů socialistického společenství a v tom je také smysl jejich přípravy a realizace. Další racionalizace mezinárodní socialistické dělby práce na plánovitém základě, která je výsledkem uskutečňování těchto programů, znamená růst efektivnosti výroby, a tedy i růst národního blahobytu. Při projednávání zvláštností dlouhodobých cílových programů je klíčovým pojmem komplexnost. To znamená, že v každém problému se na základě mnohostranných a dvoustranných dohod budou řešit všechny otázky, jež souvisejí s financováním, materiálními a pracovními zdroji, organizací nové výroby nebo modernizací dosavadní, s vědeckovýzkumnými a konstrukčními pracemi a rovněž s ekonomickými podmínkami spolupráce (včetně úvěrů a cen). Ale bylo by nesprávné chápat komplexnost jako rozšiřování spolupráce na celý souhrn národohospodářských problémů. Dlouhodobé cílové programy spolupráce zahrnují jen nejdůležitější komplexy odvětví, nikoli však celou hospodářskou činnost. Schválené programy jasně vyjadřují mnohostrannou formu plánovitého vzájemného působení. Koordinace plánů je hlavní metodou organizace spolupráce v rámci Rady, její členské země vzájemně koordinují rozvoj svých národních hospodářství. Efektivnost takové práce potvrdila desetiletí. 1 když za tuto dobu došlo k výrazné změně problémů sladěných na mnohostranném základě, byl proces koordinace převážně dvoustranný. Dlouhodobé cílové programy spolupráce věnují velkou pozornost dvoustranným stykům, ale začíná převládat mnohostranné zkoordinování zásadních otázek. Rád bych zdůraznil ještě jednu zvláštnost schválených programů. Je to rozšíření časového horizontu spolupráce. Dlouhodobé cílové programy propočtené do roku 1990 se stanou spolehlivou základnou pro koordinaci národohospodářských pětiletých plánů a pro sestavení koordinovaných plánů mnohostranných integračních opatření (práce na koordinaci pětiletky 1981 až 1985 budou rozvinuty převážně v roce 1979). Velmi důležité )e, že dlouhodobými programy získají země RVHP lepší možnosti pro optimalizaci svých vnitrostátních plánů. Umožní to porovnávat efektivnost různých řešení s přihlédnutím k perspektivě. Například, jak lépe uspokojovat potřeby — zda vlastní výrobou, na základě spolupráce s členskými zeměmi RVHP, nebo s třetími státy. Historie mezinárodních ekonomických vztahů nezná programy spolupráce, které by bylo možné přirovnat k těm, které byly nyní přijaty v Bukurešti. Tyto dokumenty odrážejí všechny zkušenosti plánovitého hospodaření, jež je zásadní předností socialismu. Zejména tato přednost zajistila efektivní řízení mezinárodní dělby práce v ekonomickém formování takového rozsahu jako RVHP. Na socialistické společenství dnes připadá jedna třetina světové průmyslové produkce; v letech 1970 až 1977 rostla průmyslová výroba v zemích RVHP téměř čtyřnásobně intenzivněji než ve vyspělých kapitalistických zemích. Ve společenství členských států RVHP jsou plány a s nimi spojená usnesení závazná jen za jednomyslného souhlasu všech zainteresovaných zemí. Splnění vzájemných mezistátních závazků zajišťují pouze ekonomická a morální opatření (v národních rámcích se pro zajištění realizace plánů používají také administrativní formy). Společná plánovitá činnost zemí RVHP počítá se samostatným plánováním národohospodářských proporcí, tempa rozvoje ekonomiky, její struktury a s rozpracováním sociálních programů každého státu. Nevytyčuje se ani otázka vytvoření nějakého nadnárodního plánovacího orgánu. Státy RVHP se zároveň snaží plněji využívat obrovských potenciálních možností koordinace své hospodářské politiky. Na XXV. sjezdu KSSS Leonid Iljič Brežněv zdůraznil: »Na poradu je nyní vypracování a plnění dlouhodobých cílových programů. Jejich cílem je společným úsilím zajistit rychle rostoucí potřebu energie, paliv, hlavních druhů surovin a plněji uspokojit poptávku v potravinách, v průmyslovém spotřebním zboží, zvýšit - úroveň strojírenství urychlit rozvoj dopravy. To jsou naše a další společné úkoly.« To, co bylo před dvěma lety projednáno jako úkoly, se dnes stává pečlivě naplánovanou budoucností. A. DRABKIN TÝDENÍK AKTUALIT / 27 KOMUNISTÉ A UVOLNĚNÍ Události poslední doby -potvrzují to hodnocení aktuálních problémů mezinárodní situace, které zaznělo před dvěma lety na berlínské konferenci komunistických a dělnických stran Evropy, píše Pravda. Můžeme konstatovat, že v Evropě je nyní mnohem více vzájemné důvěry než kdykoli za uplynulá desetiletí, ale v mezinárodním životě současně vidíme nezastřené snahy imperialistických kruhů zostřovat napětí. List poznamenává, že evropští komunisté vyjádřili objektivní požadavky a zájmy národů, širokých demokratických hnutí a mnoha miliónů lidí včas. Komunisté zdůraznili svou ochotu přispět k rovnoprávné spolupráci se všemi demokratickými silami a zejména se socialistickými a sociálně demokratickými stranami v boji za mír, demokracii a společenský pokrok. Za uplynulé dva roky došlo k mnoha událostem, které svědčí o tom, že spolupráce je praktická nutnost diktovaná konkrétními okolnostmi dané etapy světového vývoje a společnými zájmy různých oddílů dělnického hnutí. Lze říci, že práce komunistických konferencí nekončí, ale teprve po nich začíná. Je to úsilí o realizaci jejich závěrů až do doby, dokud nové podmínky .nepřinesou nové úkoly. V tomto smyslu pokračuje »činnost« berlínské konference i dnes, uzavírá Pravda. KDO A PRDĚ KALÍ VODU Na' Západě jsou kruhy, kterým se nelíbí rozvoj obchodního loďstva SSSR a dalších socialistických zemí. Vedou lživou, pomlouvačnou kampaň a obvyklé obchodní operace sovětských námořních organizací chtějí vysvětlit jako snahu o nastolení »komunistické nadvlády« na světových mořských cestách, konstatuji Izvestija. Přepravy nákladů zahraničních pronajímatelů lodí nemají v celkovém rozsahu operací sovětského obchodního lodstva velký význam. V roce 1977 činily 30,2 miliónu tun, tedy pouze 13,8 procenta veškeré přepravy na sovětských obchodních lodích a necelé procento objemu světové námořní přepravy. Pokud jde o hrozbu použití diskriminačních opatření vůči námořnímu loďstvu socialistických států, list píše, že pokusy zavést různá omezení jsou v přímém rozporu s tezemi Závěrečného aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě o zajištění příznivých podmínek pro rozvoj vzájemného obchodu a poskytování služeb. Manévry těch, kdo se snaží blokovat činnost sovětského obchodního loďstva a kdo kalí vodu v mezinárodních vztazích, nepřinesou žádané výsledky. Sovětské obchodní loďstvo se bude i nadále rozvíjet v souladu s rostoucími potřebami národního hospodářství SSSR, uvádí list Izvestija. NEUTRONOVÝ FLIRT POKRAČUJE •Vlny protestu proti neutronové bombě v USA a dalších zemích světa neustále stoupají, ale určité kruhy Washingtonu nemají zájem na uvolnění. Soudě podle všeho, nejsou ochotny naslouchat požadavkům mírumilovné veřejnosti, píše komentátor TASS. O tom svědčí skutečnost, že Pentagon prakticky dokončil přípravu takzvaného plánu modernizace jaderných hlavic a dělostřeleckých nábojů, jež by umožnila předělat hlavice a náboje na neutronové. Smyslem »plánu« je vytvořit a mít připraveny základní komponenty neutronové bomby. K uvedeni pumy do plné bojové pohotovosti tak bude podle názoru odborníků stačit velmi krátká doba. Aktivizace nebezpečné činnosti amerických obdivovatelů neutronového idolu odpovídá linii určitých kruhů USA ke zhoršení mezinárodního ovzduší a k jisté »tvrdosti« ve vztazích se Sovětským svazem, poukazuje komentátor. Pokušení použít na mezinárodním poli taktiky neutronového vydírání a na vnitřním odpoutat pozornost Američanů od četných palčivých problémů vlastní země pomocí rozruchu o vybájené »sovětské hrozbě« Západu je zřejmě pro leckohd příliš velké.