Týdeník Aktualit, červenec-prosinec 1978 (XI/27-52)

1978-07-03 / No. 27

2 Akí italU u Úloha Evropy v osudech míru K VYSTOUPENÍ L. I. BŘEZNĚ V A V MINSKU »Nyní, kdy se mezinárodní situace znovu zostřuje, může zejména Evropa v praxi ukázat, jak je třeba společně žít, společně pracovat,« poznamenal ve svém projevu 25. června v Minsku generální tajemník ÜV KSSS a předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR L. I. Brežněv. Významnou úlohu Evropy v osudech války a míru na světě nelze podce­ňovat. Ponechme stranou vzdálenější epochy a připomeňme, že Evropa byla dějištěm dvou světových válek. Proč by se nemohla stát kontinentem trvalého míru? Měla k tomu bezpochyby dost možností 1 v minulosti. Její potenciál byl však bo­hužel využít ve zcela jiném směru. Po rozdrcení fašismu ve druhé světové válce společným úsilím protihitierovské koali­ce byla Evropa v zájmu »atlantické so­lidarity« rozdělena, stala se arénou stu­dené války a nebezpečné konfrontace. Vznikly tu — nejdříve na Západě a po šesti letech 1 na Východě — proti sobě stojící vojenské bloky, začala vzrůstat výzbroj do té doby nevídanou silou. Taková situace neodpovídala vnitřnímu rozvoji kontinentu, ale v podstatě mu byla vnucena zvenčí-právě uvedenou »a­­tlantickou solidaritou«. Proto si západní Evropané časem zvykli pohlížet na situaci v Evropě priz­matem účasti USA v evropských záleži­tostech a v této souvislosti také priz­matem sovětsko-amerických vztahů. Bez snižování významu posledních let pro regionální a světový rozvoj je třeba přiznat, že nejen oni mohou ovlivňovat evropskou skutečnost, ale sami také po­ciťuji zpětný a stále sílicí vliv Evropy. Vždyť právě v Evropě byly dík trva­lému úsilí Sovětského svazu a dalších socialistických zemí, dík prozíravosti a realismu takových vynikajících politiků, jako byli Juho Kusti Paasikivi ve Finsku, Charles de Gaulle ve Francii či jako je W. Brandt v NSR a dalších, podniknuty nejvýznamnější praktické kroky k pře­konání studené války a navázání vzájem­ně výhodné spolupráce mezi zeměmi je­jího Západu a Východu. Evropské země, které důsledně postupovaly podle tohoto kursu, došly k helsinským ujednáním a potvrdily je v Bělehradě. Do tohoto ře­čiště byly vtaženy USA a Kanada, jež se připojily k rozumné politice. »Ozdravení politického ovzduší v Evropě je jedním z nejdůležitějších světových úspěchů posledního desetile­tí,« zdůraznil L. I. Brežněv. Nejvyšší představitel sovětského státu vyjádřil souhlas se slovy spolkového kancléře Schmidta, že v Evropě je nyní mnohem více vzájemné důvěry než kdykoli v po­sledních letech. Nelze ztratit tak přízni­vou možnost, která je společným statkem všech mírumilovných států v Evropě. Tento úspěch je třeba všestranně upev­ňovat, podporovat a rozšiřovat. Hlavní cestou k němu je další uvolňování na­pětí a jeho rozšíření na vojenskou oblast. V tomto smyslu patří k nejdůleži­tějším směrům vídeňská jednání o sní­žení ozbrojených sil a výzbroje ve střední Evropě. Trvají téměř pět let a dosud nepřinesla žádné praktické vý­sledky, i když byla užitečná ve smyslu rozpracování zásad přístupu a vyjasnění stanovisek zúčastněných států. Socialistické země nezapomínají na význam a výsledky jednání nejen pro evropskou, ale i-celou mezinárodní si­tuaci. Již dříve přišly nejednou s kon­krétními iniciativami a nyní učinily nový krok, který může a musí vyvést jednání ze slepé uličky, kam se dostala nikoli vinou socialistických zemí. V návrhu socialistických států je nej­důležitější to, že uvádí konkrétní počty sovětských a amerických vojsk, která by měla být z Evropy stažena v první etapě snížení. SSSR je mimochodem připraven během roku odvolat celkem tři divize s odpovídající technikou včetně asi 1000 tanků. Pro Evropu se má stanovit stejný strop, tj. nejvyšší hranice počtu vojsk každé skupiny — po 900 000 mužů včet­ně 700 000 příslušníků pozemních vojsk a zachovat přitom jejich rovnováhu, pa­ritu. Sovětský svaz, který souhlasil s my­šlenkou parity předloženou Západem, má rozhodně za to, že nikdo z účastníků jednání nemá právo vyhnout se snížení tak, že by se schovával za cizími zády, a tím spíše zvyšoval ještě svou výzbroj na účet snížení jiných. SSSR a jeho spojenci vycházejí přání západních partnerů vstříc více než na polovinu cesty, čímž projevili dobrou vůlí a ochotu k rozumnému kompromisu. Domnívají se, že základna pro dohodu už existuje, ted tedy všechno záleží na politické vůli Západu. L. I. Brežněv poznamenal, že na me­zinárodní situaci má blahodárný vliv zvláštní zasedání Valného shromáždění OSN o odzbrojení, které právě skončilo. Myšlenky a návrhy na něm přednesené budou i nadále žít a příznivě ovlivňovat vyřešení problému odzbrojení. »Boj za reálné činy k omezení závodů ve zbro­jení a za odzbrojení pokračuje a musí zesílit,« zdůraznil. Tato výzva je zcela na místě, neboť zřejmě představitelé řady zemí NATO a především USA nechtějí projevit kon­struktivní přístup k řešení otázek odzbrojení. SVJATOSLAV KOZLOV, politický komentátor APN Orientace na budoucnost Na XXXII. zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci v Bukurešti byly schvá­leny první dlouhodobé cílové programy spolupráce členských zemí Rady na období do roku 1990. Tyto programy rozvíjejí myšlenky a principy Komplexního programu socialistické ekonomické integrace členských zemí RVHP, který byl přijat roku 1971 v Bukurešti. Je typické, že jakmile socialistické ze­mě schvalují dokumenty znamenající no­vou etapu spolupráce, západní hromadné sdělovací prostředky se snaží znevážit je. Stejné to bylo po přijetí Komplexního programu. Pařížský Le Monde tehdy psal, že v RVHP neexistuje »skutečný duch spolupráce«, zápádoněmecký Die Well mu přizvukoval tvrzením, že »integrace by posílila nadvládu Sovětského sva­zu« a londýnský Financial Times se sna­žil, aby našel nějaké mezery v jednotné platformě členských států RVHP. Čas ukázal neopodstatněnost podob­ných tvrzení. Tentýž Financial Times v roce 1975 melancholicky poznamenal: »Měřítka projektů komunistické ekono­miky bývají často příliš velká, než aby sa s nimi mohly srovnávat dodávky z kterékoli jednotlivé země západní Evropy.« (Takové zjištění velkých kole­ktivních iniciativ je v kontrastu zejména s dřívějším tvrzením uvedeného listu o jakémsi nesváru uvnitř RVHP.) Avšak historické zkušenosti nepoučí každého. Když si přečtete dnešní výroky některých buržoazních publicistů, najde­te přibližně stejné úvahy jako před sed­mi lety o Komplexním programu. Rozdíl je pouze v tom, že dnes se vztahují k dlouhodobým cílovým programům spo­lupráce. V těchto výmyslech je pravdivé jen jedno — že v Bukurešti schválili předsedové vlád členských států Rady velmi významné, etapové dokumenty, které určují hospodářskou strategii do roku 1990. Jaké jsou to dokumenty? Zasedání RVHP schválilo tři dlouhodo­bé cílové programy spolupráce. K zajiš­tění hospodářsky zdůvodněných potřeb členských zemí v hlavních druzích ener­gie, paliv a surovin; k dalšímu zdoko­nalování spolupráce členských zemí RVHP v oblasti zemědělství a potravi­nářského průmyslu a k zajištění strojů a zařízení pro opatření, s nimiž počítají dva uvedené cílové dlouhodobé progra­my. Charakter těchto dokumentů vysvětlu­je zvýšený zájem západního tisku. Paliva a suroviny, které vyvolávají konkurenční boj průmyslových gigantů a zeměděl­ské války«, se dávno staly kamenem úrazu různých sdružení kapitalistických států. Proto se leckdo snaží dokázat, že ve světě socialismu to není o nic lepší. Podívejme se, jak je tomu ve skuteč­nosti. Dlouhodobé cílové programy spoluprá­ce budou mít bezprostřední blahodárný vliv na růst životní úrovně národů so­cialistického společenství a v tom je ta­ké smysl jejich přípravy a realizace. Další racionalizace mezinárodní socialis­tické dělby práce na plánovitém základě, která je výsledkem uskutečňování těchto programů, znamená růst efektivnosti vý­roby, a tedy i růst národního blahobytu. Při projednávání zvláštností dlouhodo­bých cílových programů je klíčovým poj­mem komplexnost. To znamená, že v každém problému se na základě mno­hostranných a dvoustranných dohod bu­dou řešit všechny otázky, jež souvisejí s financováním, materiálními a pracov­ními zdroji, organizací nové výroby nebo modernizací dosavadní, s vědeckovýz­kumnými a konstrukčními pracemi a rovněž s ekonomickými podmínkami spolupráce (včetně úvěrů a cen). Ale bylo by nesprávné chápat komplexnost ja­ko rozšiřování spolupráce na celý souhrn národohospodářských problémů. Dlouho­dobé cílové programy spolupráce zahr­nují jen nejdůležitější komplexy odvětví, nikoli však celou hospodářskou činnost. Schválené programy jasně vyjadřují mnohostrannou formu plánovitého vzá­jemného působení. Koordinace plánů je hlavní metodou organizace spolupráce v rámci Rady, její členské země vzájem­ně koordinují rozvoj svých národních hospodářství. Efektivnost takové práce potvrdila desetiletí. 1 když za tuto dobu došlo k výrazné změně problémů sladě­ných na mnohostranném základě, byl proces koordinace převážně dvoustranný. Dlouhodobé cílové programy spolupráce věnují velkou pozornost dvoustranným stykům, ale začíná převládat mnoho­stranné zkoordinování zásadních otázek. Rád bych zdůraznil ještě jednu zvlá­štnost schválených programů. Je to roz­šíření časového horizontu spolupráce. Dlouhodobé cílové programy propočtené do roku 1990 se stanou spolehlivou zá­kladnou pro koordinaci národohospodář­ských pětiletých plánů a pro sestavení koordinovaných plánů mnohostranných integračních opatření (práce na koordi­naci pětiletky 1981 až 1985 budou roz­vinuty převážně v roce 1979). Velmi důležité )e, že dlouhodobými programy získají země RVHP lepší mož­nosti pro optimalizaci svých vnitrostát­ních plánů. Umožní to porovnávat efe­ktivnost různých řešení s přihlédnutím k perspektivě. Například, jak lépe uspo­kojovat potřeby — zda vlastní výrobou, na základě spolupráce s členskými ze­měmi RVHP, nebo s třetími státy. Historie mezinárodních ekonomických vztahů nezná programy spolupráce, kte­ré by bylo možné přirovnat k těm, které byly nyní přijaty v Bukurešti. Tyto do­kumenty odrážejí všechny zkušenosti plánovitého hospodaření, jež je zásadní předností socialismu. Zejména tato před­nost zajistila efektivní řízení mezinárod­ní dělby práce v ekonomickém formování takového rozsahu jako RVHP. Na socia­listické společenství dnes připadá jedna třetina světové průmyslové produkce; v letech 1970 až 1977 rostla průmyslová výroba v zemích RVHP téměř čtyřnásob­ně intenzivněji než ve vyspělých kapi­talistických zemích. Ve společenství členských států RVHP jsou plány a s nimi spojená usnesení závazná jen za jednomyslného souhlasu všech zainteresovaných zemí. Splnění vzájemných mezistátních závazků zajiš­ťují pouze ekonomická a morální opa­tření (v národních rámcích se pro za­jištění realizace plánů používají také administrativní formy). Společná pláno­vitá činnost zemí RVHP počítá se samo­statným plánováním národohospodář­ských proporcí, tempa rozvoje ekonomi­ky, její struktury a s rozpracováním so­ciálních programů každého státu. Nevy­­tyčuje se ani otázka vytvoření nějakého nadnárodního plánovacího orgánu. Státy RVHP se zároveň snaží plněji využívat obrovských potenciálních možností koor­dinace své hospodářské politiky. Na XXV. sjezdu KSSS Leonid Iljič Brežněv zdůraznil: »Na poradu je nyní vypracování a plnění dlouhodobých cí­lových programů. Jejich cílem je společ­ným úsilím zajistit rychle rostoucí po­třebu energie, paliv, hlavních druhů su­rovin a plněji uspokojit poptávku v po­travinách, v průmyslovém spotřebním zboží, zvýšit - úroveň strojírenství urychlit rozvoj dopravy. To jsou naše a další společné úkoly.« To, co bylo před dvěma lety projed­náno jako úkoly, se dnes stává pečlivě naplánovanou budoucností. A. DRABKIN TÝDENÍK AKTUALIT / 27 KOMUNISTÉ A UVOLNĚNÍ Události poslední doby -potvrzují to hodnocení aktuálních problémů meziná­rodní situace, které zaznělo před dvěma lety na berlínské konferenci komunistic­kých a dělnických stran Evropy, píše Pravda. Můžeme konstatovat, že v Evropě je nyní mnohem více vzájemné důvěry než kdykoli za uplynulá desetiletí, ale v mezinárodním životě současně vidíme nezastřené snahy imperialistických kru­hů zostřovat napětí. List poznamenává, že evropští komunisté vyjádřili objektiv­ní požadavky a zájmy národů, širokých demokratických hnutí a mnoha miliónů lidí včas. Komunisté zdůraznili svou ochotu při­spět k rovnoprávné spolupráci se všemi demokratickými silami a zejména se so­cialistickými a sociálně demokratický­mi stranami v boji za mír, demokracii a společenský pokrok. Za uplynulé dva ro­ky došlo k mnoha událostem, které svěd­čí o tom, že spolupráce je praktická nutnost diktovaná konkrétními okolnost­mi dané etapy světového vývoje a spo­lečnými zájmy různých oddílů dělnické­ho hnutí. Lze říci, že práce komunistických kon­ferencí nekončí, ale teprve po nich za­číná. Je to úsilí o realizaci jejich závěrů až do doby, dokud nové podmínky .ne­přinesou nové úkoly. V tomto smyslu pokračuje »činnost« berlínské konferen­ce i dnes, uzavírá Pravda. KDO A PRDĚ KALÍ VODU Na' Západě jsou kruhy, kterým se ne­líbí rozvoj obchodního loďstva SSSR a dalších socialistických zemí. Vedou lži­vou, pomlouvačnou kampaň a obvyklé obchodní operace sovětských námořních organizací chtějí vysvětlit jako snahu o nastolení »komunistické nadvlády« na světových mořských cestách, konstatuji Izvestija. Přepravy nákladů zahraničních prona­jímatelů lodí nemají v celkovém rozsahu operací sovětského obchodního lodstva velký význam. V roce 1977 činily 30,2 miliónu tun, tedy pouze 13,8 procenta veškeré přepravy na sovětských obchod­ních lodích a necelé procento objemu světové námořní přepravy. Pokud jde o hrozbu použití diskrimi­načních opatření vůči námořnímu loď­stvu socialistických států, list píše, že pokusy zavést různá omezení jsou v pří­mém rozporu s tezemi Závěrečného aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě o zajištění příznivých podmínek pro rozvoj vzájemného obchodu a posky­tování služeb. Manévry těch, kdo se snaží blokovat činnost sovětského obchodního loďstva a kdo kalí vodu v mezinárodních vztazích, nepřinesou žádané výsledky. Sovětské obchodní loďstvo se bude i nadále roz­víjet v souladu s rostoucími potřebami národního hospodářství SSSR, uvádí list Izvestija. NEUTRONOVÝ FLIRT POKRAČUJE •Vlny protestu proti neutronové bombě v USA a dalších zemích světa neustále stoupají, ale určité kruhy Washingtonu nemají zájem na uvolnění. Soudě podle všeho, nejsou ochotny naslouchat poža­davkům mírumilovné veřejnosti, píše ko­mentátor TASS. O tom svědčí skutečnost, že Pentagon prakticky dokončil přípravu takzvaného plánu modernizace jaderných hlavic a dělostřeleckých nábojů, jež by umožnila předělat hlavice a náboje na neutronové. Smyslem »plánu« je vytvořit a mít připraveny základní komponenty neutronové bomby. K uvedeni pumy do plné bojové pohotovosti tak bude podle názoru odborníků stačit velmi krátká doba. Aktivizace nebezpečné činnosti ame­rických obdivovatelů neutronového idolu odpovídá linii určitých kruhů USA ke zhoršení mezinárodního ovzduší a k jisté »tvrdosti« ve vztazích se Sovětským sva­zem, poukazuje komentátor. Pokušení použít na mezinárodním poli taktiky neutronového vydírání a na vnitřním odpoutat pozornost Američanů od čet­ných palčivých problémů vlastní země pomocí rozruchu o vybájené »sovětské hrozbě« Západu je zřejmě pro leckohd příliš velké.

Next