Týdeník Aktualit, leden-červen 1979 (XII/1-26)
1979-01-01 / No. 1
Aktuality TÝDENÍK aktualit / X S polečenská praxe lidstva v našem století nezvratně dokazuje velkou životní sílu socialismu. Nové společenské zřízení dobývá jednu pozici za druhou a stále výrazněji ovlivňuje celý svět. Socialismus nachází živnou půdu v nejrůznějších podmínkách, v zemích vysoce i málo hospodářsky rozvinutých, mezi národy s různými tradicemi, na všech kontinentech. Jeho ideály dnes přitahují pracující celého světa. Proč je tomu tak? V čem je síla myšlenek a praktických zkušeností socialismu? Především v tom, že socialismus jako ideový směr i jako reálná společnost přetvářející všechny lidské vztahy má určité hodnoty, které jsou pro všechny pracující významné a nesporné a odpovídá na otázky, jež mají pro dnešní generace trvalý význam. Lidé rozdílných filozofických, náboženských a politických názorů mohou pochopitelně mít různý vztah ke komunistickému světovému názoru a jinak hodnotit ty nebo jiné jevy socialistické skutečnosti, mít různé názory na ta nebo jiná konkrétní fakta z historie socialismu. Ale přesto všichni, komu jsou drahé zásady humanismu, budou zřejmě souhlasit s tím, že člověk musí riiít některé nedílné výsady dostupné všem. Patří k nim právo nebýt vykořisťován, užívat hmotných i duchovních vymožeností dnešní civilizace, přírody, pracovat a účastnit se společenské činnosti, být svobodný, mít záruky osobní bezpečnosti a pochopitelně žít v míru. Ale vždyť právě díky myšlenkám vědeckého komunismu a zkušenostem reálného socialismu získaly tyto ušlechtilé touhy, které po celá staletí vzrušovaly masy pracujících znepokojovaly nejlepší mozky lidstva, a konečně zcela konkrétní rysy a jejich praktické uskutečnění se stalo možné. A byť se západní ideologové sebevíc snaží vypadat jako zástupci svobody, demokracie a lidských práv, život vždy znovu dokazuje, že všichni, kdo chtějí za tyto ideály bojovat skutečně, dojdou tak nebo jinak k socialismu. Od našich protivníků můžeme často slyšet,‘že dnešní socialistická společnost dosud nesplnila všechny své sliby, má takové nebo onaké nedostatky a nevyřešené otázky, dopouští se chyb. Takových kritiků se ptáme, co z toho vyplývá. Tvrdili snad někdy komunisté, že mají vždy pohotově odpovědi na všechny otázky? Cožpak sovětští lidé někdy říkali, že už všechno vyřešili, všeho dosáhli a všechno překonali? Naopak, podle našeho přesvědčení by bylo přinejmenším naivní domnívat se, že složitý a mnohostranný proces budování nové, socialistické civilizace — zvlášť v počátečním stadiu jejího vývoje — může probíhat bez obtíží a protikladů, jež jí kratší či delší dobu brání, aby plně odhalila své přednosti před kapitalismem. I dnes se domníváme, že ani zralý socialismus zdaleka neodhalil všechny možnosti nové společnosti. Nikdo není chráněn před chybami v nejobtížnější věci zásadních sociálních, politických, kulturních a dalších přeměn uskutečňovaných při formování nových společenských vztahů. Ale kritiky se bojí jen slabí. Komunisté se naopak domnívají, že kritika nedostatků včetně nedostatků v socialistické výstavbě je povinností revolucionáře, že bez kritiky neexistuje vzájemné porozumění, a te^dy ani jednota. Avšak pro revolucionáře by bylo mnohem nebezpečnější, kdyby pro jednotlivé nedostatky a chyby reálného socialismu neviděl to hlavni — jeho podstatu, nesmírný význam získaných zkušeností a nakonec i smysl jeho historického poslání. Socialismus je živá a neobýčejně dynamická společnost. Patří mu budoucnost. Musí teprve rozvinout své velké tvůrčí možnosti, neboť to hlavní ho teprve čeká. A vše, co už bylo uděláno, je velkolepé. Socialismus zbavil milióny pracujících vykořisťování a sociální nerovnosti, učinil z práce jediný zdroj existence a nejvyšší společenskou hodnotu. Dal do služeb lidových mas ekonomiku, politiku, umění, vědu, techniku a dik tomu vytvořil nejpříznivější podmínky pro materiální pokrok. Osvobodil lidové masy duševně i politicky, zapojil je do aktivního veřejného života. Odstranil sociální a národní nerovnost a uskutečnil opravdovou politiku bratrství, přátelství a spolupráce všech národů, čímž přispívá k duchovnímu ozdravení veškerého lidstva. Poprvé v dějinách změnil sílu v činitele míru a převzal historickou odpovědnost za zachování a upevnění mezinárodní bezpečnosti. Nová společnost už dokázala své přednosti a schopnost uspokojit základní zájmy pracujících. Lze snad tváří v tvář těmto faktům zavrhnout nebo izolovat reálný socialismus? Zdá se, že je to beznadějné. Proto tedy na . teoretické konferenci v Sofii tak výrazně zazněla teze, že nová socialistická civilizace už dokázala svou životaschopnost, umění využívat vymožeností dřívějších generací, všech dosavadních hodnot materiální a duchovní kultury lidu. Sociálně ekonomické, ideové a mravní vymoženosti socialismu jsou nezvratné a patří všemu lidstvu. V. KORTUNOV, politický komenátor APN K MEZINÁRODNI TEORETIČKE KONFERENCI V SOFII HISTORICKÉ PO SLÁNÍ SOCIALISMU Mezinárodní teoretická konference představitelů komunistických, dělnických a revolučně demokratických stran a národně osvobozeneckých hnutí v Sofii zdůraznila, že centrem ideového života je problém úlohy a místa socialismu v současném světě a jeho historické poslání. Zásada nepoužití síly Sovětský svaz, jenž se řídí vysokými cíli zajištění trvalého a spravedlivého míru a vytvoření záruk mezinárodní bezpečnosti, předložil Organizaci spojených národů k projednání návrh celosvětové smlouvy o nepoužití síly v mezinárodních vztazích. V souladu s rezolucí XXXI. zasedání Valného shromáždění přijatou z iniciativy SSSR byl v rámci OSN ustaven zvláštní výbor na podporu zásady nepoužití síly v mezinárodních vztazích. Úkolem výboru je projednat návrhy, připomínky a doporučení členských států OSN k celému okruhu otázek souvisících s daným problémem. Jeho činnost hodnotili diskutující v šestém výboru XXXIII. zasedáni Valného shromáždění OSN velmi kladně. Mnozí delegáti zdůrazňovali, že sovětský návrh celosvětové smlouvy může posloužit jako dobrý základ pro vypracování všeobecně přijatelného konečného znění dokumentu. zásada nepoužití síly ve vztazích mezi státy není v podstatě nová. Je obsažena v Chartě OSN a v radě dvoustranných i mnohostranných smluv včetně Závěrečného aktu konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nyní jde o rozvinutí a upevnění dané zásady, o to, aby sc jednání o uzavření celosvětové smlouvy zúčastnily všechny státy. Projednání otázky v šestém výboru ukázalo, že mnohé Země spojují zásadu nepoužití síly s přijetím opatření k zastavení horečného zbrojení a k odzbrojení, nastolení a upevnění důvěry mezi všemi státy. Takový přístup nebyl po chuti některým západním mocnostem, které se vyslovily proti přípravě smlouvy o nepoužití síly. Své námitky motivovaly mj. tím, že zásada už je obsažena v Chartě OSN. Jejich pokusy zmařit práci na smlouvě a omezit se na schválení deklarace nebo rezoluce kritizovali představitelé rozvojových zemí. Proto západní mocnosti nevystoupily otevřeně, jen se zdržely hlasování o prodloužení mandátu zvláštního výboru, který má věc dokončit. Socialistické státy se rozhodně vyslovují pro přísné dodržování zásady nepoužití síly a pro řešení všech sporných otázek výhradně mírovými prostředky. To potvrdily v Moskvě také členské státy Varšavské smlouvy. V deklaraci přijaté na zasedání politického poradního výboru opět zdůraznily, že jsou pro »uzavření celosvětové smlouvy o nepoužití síly v mezinárodních vztazích, která by zakotvovala požadavek všech států zříci se použití síly nebo hrozby silou ve všech jejích formách a projevech včetně zákazu použití jaderných zbraní«. V. KALAŠNIKOV Z jakého hlediska může Západ pomáhat Moskvě? Tím spíše, že Sovětský svaz pomoc ani nežádá, ani ji nepotřebuje. Ale byla doba, kdy pomoc potřeboval. Začátkem dvacátých let, kdy světová válka, zahraniční intervence a kontrarevoluce přivedly zemi na hranici hospodářského krachu, průmyslová výroba klesla osmkrát ve srovnání s velmi nízkou předválečnou úrovní, obyvatelstvo hladovělo a mrzlo v nevytápěných domech. Tenkrát Západ nepomáhal. Za každý automobil, stroj nebo tunu obilí chtěli kapitalisté ve výjimečných případech zlato, ale častěji zcela nepřijatelné politické ústupky. Místo pomoci Sovětskému svazu po druhé světové válce, která stála 20 miliónů životů sovětských lidí, Západ rozpoutal studenou válku a hospodářské styky se SSSR snížil prakticky na nulu. A nyní prý pomáhá. V roce 1977 tvořil sovětský import přibližně 30,1 miliardy rublů. Necelých 40 procent částky (asi 11,5 miliardy) připadá na stroje, zařízení a dopravní prostředky. Dvě .třetiny, .dovozu zboží z této skupiny byly realizovány ze socialistických zemí. Podíl Západu je asi třetina (z ní je třeba odečíst zařízení dovážené z rozvojových zemí a vyráběné především v podnicích postavených za spoluúčasti SSSR). Z dovozu se v Sovětském svazu dnes uspokojuje asi 15 procent potřeb průmyslového zařízení, z vyspělých kapitalistických zemí necelých pět procent. Sovětský svaz, který za rok dostal ze Západu přibližně za 3,5 miliardy rublů strojů, zařízení a dopravních prostředků, vyvezl v roce 1977 přibližně za 6,25 miliardy takového zboží. To je skutečný rozsah »pomoci«, o níž se v poslední době tolik mluví. Potřebuje Sovětský svaz to, co kupuje na Západě? Samozřejmě že potřebuje. Jinak by to nekupoval. Socialistický stát nemá a nemůže mít »zbytečné« prostředky, kterých by nemohl použít ve prospěch svých občanů. Otázku však lze formulovat také jinak: Potřebuje Západ prodávat Sovětskému svazu to, co mu prodává? Zřejmě ano. Proč by to jinak dělal. Přece ne proto, aby pomáhal Sovětům. Podívejme se zběžně na jeden charakteristický příklad — dodávky lodí a lodního zařízení do Sovětského svazu. V roce 1977 tvořil sovětský dovoz přibližně 918,3 miliónu rublů: z Finska 239,2 miliónu, z NDR 201,7 miliónu, z Polska 130,6 miliónu, z Jugoslávie 78,7 miliónu atd. Ze západních zemí figurují na seznamu dodavatelů Velká Británie, Dánsko, Itálie, Nizozemí, NSR, Švédsko a Japonsko. Připomeňme stručně situaci ve výstavbě lodí na Západě. Lodaři dostávají nejnižší zakázky za posledních deset let. Firmy snižují kapacity a počet zaměstnanců. V loděnicích stály koncem roku 1977 hotové cisternové lodě o celkové tonáži 40 miliónů tun. Poklesl také zájem o suchý náklad. Počet dostavěných lodí se ve srovnání s rokem 1976 snížil o 20,5 procenta, nově stavěných o 27,7 procenta a spuštěných na vodu o 21,5 procenta. Nejtěžší situace nastala v Japonsku, NSR, Velké Británii a Švédsku. Kdo komu tedy pomáhá a kdo koho více potřebuje? Zákazník dodavatele nebo opačně? Takové nastolení otázky — podle mého názoru zcela nesprávné — jsem si vypůjčil od svých západních kolegů. Sovětský svaz si nikdy nedělal nároky na úlohu »spasitele« západních firem, které se dostaly do potíží, a vždy od nich kupoval jen to, co potřeboval. Ale vždyť přece podstata normálních obchodních styků je právě v jejich vzájemné výhodnosti. Stačí tedy uznat tuto nespornou pravdu také v obchodě se Sovětským svazem a zanikne snaha hovořit o pomoci. A. GUBER Pomáhá Západ Sovětům? Ptají se lidé, kteří nepochybují o tom, že Západ Sovětskému svazu skutečně pomáhá. Tak hodnotí dodávky techniky a technologie z vyspělých kapitalistických zemí do SSSR. Neboli pomocí nazývají transakce na čistě komerčním základě, jaké jsou v mezinárodním obchodě běžné. Transakce, jimž se ve vztazích mezi kapitalistickými státy a firmami říká obchod. Pro SSSR se vžitý termín nahrazuje slovem »pomoc«, čímž se z přirozeného řádu věcí dělá nepřirozený.