Věstník Pedagogický, 1924 (II/1-10)

1924-04-20 / No. 4

ROČNÍK II. 20. DUBNA 1924. ČÍSLO 4. VESTNÍK PEDAGOGICKÝ VYDÁVÁ ČESKOSLOVENSKÝ PEDAGOGICKÝ ÚSTAV JANA AMOSA KOMENSKÉHO. Dr. Jan Uher: . , NOVE POKUSY PEDAGOGIČKE. Chceme-li být dobře orientování o svých pokusech pedagogických, nesmíme je brát samy o sobě, nýbrž musíme je začlenit do pedagogického myšlení a usilování vůbec. Je potřeba vyhledati především historické souvislosti, neboř dějiny pedagogiky jsou bohatý myšlenkami, plány a pokusy reformními, jednak souvislosti soudobé, neboť i ty tu jsou vždy, třebaže jeden pokus často nenavazuje vědomě na jiný. V nových pokusech pedagogických je mnoho vědomého navazo­vání, jak uvidíme, i na historií, i na jiné současné pokusy. Je přirozeno, že podstata a povaha všech pokusů není stejná, že jsou mezi nimi podstatné rozdíly, jež jsou závislé jednak na filosofické myšlence, z níž se vychází, jednak na osobních kvalitách toho, kdo pokus provádí. Máme-li těmto rozdílům dobře rozuměti, musíme mít na zřeteli reformní usilování v celku, aby bylo možno srovnávatí a náležitě oceňovati. Na první pohled se dají v reformních snahách rozeznati dvě skupiny. Do první zařazuji pokusy ve smyslu uměleckém, do druhé opravdové vědecké pokusy. Ony nejsou vlastně pokusy ve vlastním slova smyslu, jako tyto. Dají se dobře srovnati s uměleckým tvořením. Každé umělecké dílo je vlastně pokusem. Umělec, neustrnul-lí dosud v naučené manýře, usiluje každým novým dílem o roz­řešení určitého problému uměleckého (nemusí sí jej formulovati rozumově!), každé dílo je vlastně risiko, v němž možno vyhrát a utrpět porážku. A v tom právě záleží podstata tohoto pokusu. Výsledkem jeho je dílo jedinečné, které není možno opakovat — ani tvůrce sám ho podruhé nedovede stejně. Je v něm kus věčné pravdy, tedy kus všeobecnosti, ale jedinečné všeobecností. Všechny tyto vytčené znaky můžeme pozorovati zvláště na některých nových ústavech. Nejsou-li takové Lietzovy Landerziehungsheímy také takovými uměleckými díly? Lietz vytvořil tři — a každý je jiný, každý má něco svého, odlišného od jiných — zrovna jako na př. Rembrandtovy vlastní portréty jsou každý jiný. Nebo Wynekenův Wickersdorf: je možno jej zevšeobecniti? Taková díla trvají a padají se svými tvůrci. Vlastně zůstávají, ale jsou jenom jednou, mohou býti kopírovány, nikdy opakovány. Vznikly za zvláštních šťastných podmínek, jež nemožno předem určit, jichž nemožno jinde opakovati. Naproti tomuto „pokusu“ stojí pokus vědecký, jehož nejvýraznějším rysem je všeobecnost. Byl-li nalezen, může jej každý a kdekoliv, jsou-li dány pro něj podmínky, opakovat. Je tomu tak, ať jej bereme v úzkém významu přírodově­deckého pokusu nebo v širším významu, který zahrnuje i pokusy psychologické a sociologické. Při těchto pokusech jde o zjednodušení životních poměrů tím, že se vybéře několik podmínek, jež dávají určitý výsledek. Na jejich změně závisí i změna výsledku. Tak se najde určitý vztah mezi určitými podmínkami a určitými výsledky, jejž možno považovati za stálý a určitě s ním počítat. Výsled­ky těchto pokusů je možno aplikovat obecně. Přes tuto zásadní různost mají oba směry společné prvky. Je to hlavně nový poměr k dítěti, jenž je vyznačuje. Bytosti dětské jako individuu se věnuje velká pozornost, na poznání dítěte se staví celé působení výchovné. Historicky se vyvozují snahy o vybudování nové školy z Rousseaua. Dalo by se ovšem ukázati na Komenského, ale na toho se neprávem zapomíná v této 5

Next