Vlasta, leden-červen 1953 (VII/1-26)

1953-01-01 / No. 1

ABY NAŠE DĚTI SLÝCHALY O VÁLKÁCH JEN JAKO V POHÁDCE DOSUD všechny mime před očima obrázek: radostné, zářící tváře našich dětí pod rozžatými vánočními stromky a jejich ruce nedočkavě se vztahující po panence, medvíd­kovi, autíčku nebo knížce. Dosud všechny slyšíme jejich bezstarostný, šťastný dětský smích a znovu prožíváme krásné okamžiky právě uplynulých vánoc. Mírových vánoc. Nebylo snad mezi matkami jediné, která při pohledu na svého veselého, zdravého a hezkého synka nebo dcerku neměla jedno jediné přání: aby její dítě po celý svůj život mohlo žít takto v klidu a míru. Aby nepoznalo, co je vilka. Aby se nemuselo choulit v koutku tmavého krytu a s hrůzou ve svých průzračných očích naslouchat hukotu smrtonosných letadel. Avšak - stačí si jen přát? Stačí jen toužit po míru a se složenýma rukama doufat, že zlověstný přízrak války, který se jako temná můra snáší nad světem, vyhne se naší zemi a ušetří naše děti? Ne! Přát si mír, toužit po něm, čekat, až nim nějakou zázračnou náhodou spadne do klína - to by bylo málo. Není tomu ani měsíc, co z Vídně ze slavného Kongresu národů za mír zazněl hlas stamilionů: Miř musí být vybo­jován! Ano, musí být vybojován každodenní usilovnou, uvědomělou a obětavou prací. Tato slova mějme na mysli právě v těchto dnech, kdy stojíme na prahu II. českoslo­venského sjezdu obránců míru, který byl svolán do Prahy na dny 17. a 18. ledna. II. československý sjezdobránců míru ukáže všem občanům naší republiky, jak na podkladě usnesení vídeňského kongresu rozšířit řady aktivních, smělých a odhodlaných bojovníků za mír. 1.600 delegátů z celé republiky, kteří zde budou pří­tomni, bude hovořit i k našim ženám a matkám: „Není a nemůže být trvale a bezpečně zajištěn mír pro vaše děti, dokud kdekoliv na světě řinčí zbraně. Není a ne­může být zabezpečen klid vašich domovů, dokud tisíce dětí v Koreji, ve Vietnamu a v Malajsku umírají násilnou smrtí. Také na vis, na matkách, záleží, jaká bude budouc­nost vašich dětí. Zda to bude radostný život nebo smrt. Mír nebo vilka. Proto bojujte! Ve jménu života, který jste daly, ve jménu příštích šťastných dnů svých dětí postavte se do prvních řad bojovníků za mír!" Nechť si každá matka, která se o vánocích s takovou láskou dívala na své skotačící děti, jak si hrály s bohatou nadílkou a mlsaly čokoládu $ vánočního stromku, představí jiný obrázek. Obrázek korejského dítěte, chlapce nebo děvčátka s havraními vlasy a mandlovýma temnýma očima, které jde po cestě a najednou najde pero. Pěkné plnicí pero, patentní tužku nebo balíček čokolády. Tak jako se roz­zářily oči českého dítěte nad hračkami a pamlsky, vztáhne ! korejské děcko nedočkavě ruku po svém nálezu. Otevře pero a__rána. Dítě je zabito nebo těžce zraněno. Za­kousne se do čokoládové pochoutky a ... za několik hodin se svíjí v bolestech. Pera jsou totiž naplněna výbušninou a čokoláda infikována bakteriemi nejzhoubnějších nemocí. Takové jsou „dárky", které „nadělují" korejským dětem američtí žoldáci. A možná, že právě ti, kteří shodili nad korejskými městy a vesnicemi svůj zhoubný náklad, s laskavým úsmě­vem se dívali na syna, jak si pod vánočním stromkem hraje s miniaturním modelem atomové bomby, nebo na dcerku, která si ukazuje v obrázkové knížce: A - atom, B - bomba. Váhali by tihle zločinci, na nichž zůstala lidskou |en jejich tvář, shazovat hračky naplněné třaskavinami a bakte­riemi nad Československem, Polskem nebo Sovětským svazem, kdyby jim byla dána příležitost? Jistě ne. Dělali by to se stejným cynismem, s touže krutostí jako v Koreji. Nedovolit jim, aby pokračovali ve svém zhoubném díle, zadržet jejích zločinnou ruku -to je úkol bojovníků za mír. Když naši delegáti odjížděli na Kongres národů za mír ve Vídni, dostávali tisíce dopisů. Byla to pověření, co mají tlumočit na kongresu jménem našeho lidu. Nejvíce dopisů bylo od dětí. A slova, která děti psaly na bílé čtvrtky pa­píru, holubičky, prapory a květiny, jimiž je zdobily, ta nepatřila jen delegátům. Ta patřila nim všem, kteří na sobě neseme velkou tíhu odpovědnosti za osud příštích generací. Ta patřila především matkám. Jaroslav Krupička, žák 4. národní Školy v Plzni, ve svém dopise říká: „Vilka mi vzala hodného dědečka a babičku. Zemřeli 17. IV. 1945 při bombardování plzeňského nádraží. V domě, kde bydleli, bylo skoro 40 mrtvých. A takových míst byly stovky. Proto již víte, proč si válku nepřeji. My děti se chceme učft ve Škole, abychom, až dorosteme, mohly co nejvíce prospět své zemi. Chceme se radovat z krásného života. Zachraňte nim šťastné mládí, vraťte mír korejským dětem, bojujte proti vilce! Děti celého světa ve vis věřil" Jaká jsou to zavazující slova: Děti celého světa ve vis věří. Je možno takovou důvěru zklamat? Těm, kteří dosud váhají, kteří boji za mír přihlížejí nečinně, nechť se do duší navždy a nesmazatelně vryje vyprávění o vystoupení korejské delegátky Kin Jen Son na vídeňském kongresu. Vyprávění, které každým čestným člověkem musí otřást do hloubi duše, které vyvolává slzy hněvu a odhodlání, které zapaluje srdce nových obránců míru k odhodlanému boji. Hle, jak líčí vystoupení korejské delegátky Kin Jen Son československý delegát na kongresu, laureát státní ceny Milan Lajčiak: „V sále není člověka, který by nehleděl s vroucí láskou na její chvějíc! se ruce, který by jen na okamžik přestal naslouchat jejím slovům. Ta slova jsou čisti jako křišťál. O jejím projevu nebude žádni diskuse. Její slova jsou pravda. Pravda, kterou musí znát všichni lidé světa. Korejská země je zalita krví. Pod blankytnou vlajkou Organisace spojených národů jen v jediné provincii severní Koreje dal MicArthur zabít 120 tisíc lidí, většinou žen a dětí. Hromadné hroby dětí leží roztroušeny všude tam, kam vstoupila noha amerického vojáka. Američtí vojáci nutili matku, aby snědla vyloupnuté oči svého dítěte. Američtí vojáci odřízli těhotné ženě nohu a ruku, rozpá­rali její život a rozčtvrtili nenarozené dítě. Američtí vojáci__ Indický delegát Kitčlev pláče, pláče žena z Latinské Ameriky. Delegáti Spojených států si dlaní zakrývají tváře. Oči Nikolaje Tichonova, sovětského delegáta, hledí přísně s mlčenlivým hněvem. Sál tichne a slyšíš vzlyk. Lidé všech ras, lidé desítek národů, lidé různých poli­tických názorů a vyznání se sjednotili. Slyšíš vlastní srdce, jak nemůže udržet svůj tep. Člověče! Kam jsi to zašel? jak jsi mohl dopustit, aby se tvé ruce poskvrnily takovým zločinem? Jsi ještě člověkem, americký vojáku? Korejská žena tě dnes žalovala. My všichni tě odsou­díme. V Koreji není pro tebe milosti. Tam tě čeká trest, nenávist a hněv, které jsou spravedlivé. Drahá Kin jen Son! Drahá korejská ženo! Národy světa najdou všechny, kdož jsou vinni. Skutečný člověk má otevřené oči. Sta­miliony jsou s vámi, hrdinní korejští lidé!" Může oýt jediné ženy a matky, která by po tomto vy­právění na okamžik váhala? Která by nevěděla, kde je její místo? Ne! Stamiliony jdou dnes s hrdinným korejským lidem. Myšlenky a činy stamilionů patří dnes boji za mír. Ať není u nás v předvečer II. československého sjezdu Obránců míru jediné ženy a matky, která by nechránila štěstí svého dítěte tím, že rozmnoží semknuté řady bojov­níků mírové fronty. Na mírovém shromáždění československých matek řekla družstevnice Josefa Beničková z Kroměřížska: „Nesmíme říkat, že se nedočkáme doby, kdy nebud* válek, kdy lidé budou žít v trvalém míru. Nesmíme říkat, že jsme na to staré. Jsem mám?, a proto chci vyšlapat svým dětem životní cestu, i když ne úplně, tedy alespoň hodně měkce, aby se jim po ní dobře kráčelo. Všichni chceme, aby naše děti o válce slýchaly jen jako v pohádce o zlém draku a nikdy, nikdy ji nezažily. Některé ženy si mysli: ,Co bych já se do toho míchala. Ani tomu dobře nerozumím a nic nedovedu.' To však není správné. Hlavu vzhůru, .všichni, staří i mladí, společně a s odvahou do boje za mír! Věřme, že není větší síly nad společnou sílu pracujícíchl" Vezměme si z toho poučení a víc než kdy jindy mějme na paměti básnikova slova: „Nechtít válku je málo. Nedo­volit! O to jde." Ty, ženo a matko, nedovol válku! Postav se do řad bojovníků za mír. Tak nejlépe přispěješ ke zdaru II. československého sjezdu obránců míru, tak ne|lépe zabráníš válce. ' , • „S tím je nutno skoncovat," říká výrazni heslo na plakátu francouzských obránců míru, symbolicky zachycující bídu. * kterou válka postihuje především ženy o děti. Slovenský básník, laureát státní ceny Milan Lajiiak byl česko­slovenským delegátem na vídeňském Kongresu národů za mír. Foto Rakovoc a ČTK

Next