Vlasta, leden-červen 1964 (XVIII/1-26)
1964-01-01 / No. 1
Znáte státní silnici čisto čtyři? Je to krásná doouproudová betonka z Prahy na Zbraslav. Potom uhýbá na Dobříš, nechává po pravé šírané Příbram, klikatí se ke Strakonicům, probíhá Vimperkem. Konči na hranicích. Vlastně pokračuje ješté dál, do Bavorska, ale to ui není zdaleka tak rušná jako lam, kde začíná. Na konci silnice, 145 kilometrů od Prahy, leii Strážné. Vesnička jako desítky jiných na Šumavě. Většina z jeho dvou set třiceti stálých obyvatel je zaměstnánu v lese, na pile a na státním statku. Najdete mezi nimi Čechy, Slováky, emigranty z Rumunska a z Madarska i Němce. Z jedné strany sahá les skoro ai do vesnice, na druhé jsou louky a pastviny. Několik domků, samoobsluha Jednoty, hostinec, škola a mateřská škola. Malý svět na konci svita. Skládá se ze tři osad, vzdálených od sebe několik kilometrů. Ve všech zachrčely reproduktory. „Haló, haló, hlášení místního národního výboru. V horní části obce se bude provádět odstřel přikopu. Žádáme proto občany, aby se nepřibližovali k uvedenému prostoru. Opakuji . . .“ Tajemnice M N V Věra Kočnarová čte celé hlášeni do mikrofonu ještě jednou. Z okna její kanceláře je vidět pás výstražných tabuli, který se láhne podél okraje vesnice. HRANIČNÍ PÁSMO! VSTUP POUZE NA POVOLENÍ. Stihlá kostelní věž a několik červených střech naproti nu kopci, to už je západonimecký Bischofsreuth. Kousek dál, ne Freyungu, jsou už Američané. Název Strážné je od slova strái. „Máme s pohraničníky družbu. Všichni muži jsou čteny pomocné stráže, vojáci nám zase přijíždějí hrát a pomáhají s úpravou obce. To vité, tady na hranici to ani jinak nejde, jeden bez druhého bychom se těžko obešli.“ „Odkdy jste v pohraničí?“ „Přišli jsme sem s manželem v šestačtyřicádém, to tu všechno vypadalo daleko hůř." „A nikdy jste odsud nechtěli odejit?" „Já jsem se v horách narodila. Za války jsem dělala jako úřednice v Hradci Králové na dráze, ale scházely mi kopce, tam je to samá rovina. Po válce jsme se přestěhovali sem. Muž doslal místo na pile. Krajina se nám moc Ubila a byli Jfc jsme tu spokojeni. ílekli jsme si, že to tu nějakou dobu vydržíme a že až přijdou děli, odstěhujeme se někam do města. Když se nám kluci narodili, slibovali jsme si, že odjedeme, až půjdou do školy, potom jsme říkali, že na národní škole to ještě jde, ale .. . Vidíte, jsme tady dosud. Už zde zůstaneme. Pavlovi je led šestnáct let a chodí do prvního ročníku střední školy, čtrnáctiletý Petr dodělává devitiletku. Každé ráno vstávají před šestou a jezdí společně do Vimperka, jedna cesta autobusem trvá hodinu. Domů se vracejí až večer. Ani jim se odsud nechce.“ Nu dveře někdo zaklepal. Vchází asi pčtatřicetiletá žena v šátku. Nedávno přijela s manželem z Moravy. Ptá se, jak je to s půjčkou na pračku. Tajemnice ji vysvětluje všechny podrobnosti. Vila, ve které sídli MNV, patřila před válkou bohatému německému doktorovi. Je to nejlepši dům ve vesnici. Má dokonce vlastní ústřední topeni, vrchol přepychu v kraji, kde se topí dřívím. Když po válce doktor zmizet, zůstala prázdná. Dodnes je většina místnosti v přízemi pustá. Ale už ne dlouho. Na návrh výboru žen se zde mají zřídit služby. Holič a kadeřník, krejčí, sběrna chemické čistírny. V prvním patře je ordinace. Jednou týdně sem přijíždí lékař. Aby matky s dětmi nemusely chodil pěšky až do Lenory. Také na návrh žen. Založili zde i tělovýchovnou jednotu. Nejdříve začali sportovat mali. Kluci si postavili na louce branky na kopanou, běhali u skákali. Potom začaly cvičit ženy. Teprve nakonec se rozhodli i chlapi A tak nyni cvičí celá vesnice. Zápisy ze schůzi výboru žen mluví o tom, co všechno se dá udělat, když je dobrá vůle a chul k práci. O lom, jak ženy získávaly nové dárkyně krve, o jarním úklidu, školení civil obrany, o všech problémech ol>ce. Odtud vyšel popud k založen, tělovýchovné jednoty i k akci Z, při niž byl v osadě Hliniště postaven vodovod. Ušetřilo se třicet tisíc korun. Nehovoří se o obtížích, se kterými se setkaly, o nedůvěře, která v lidech zůstala z doby, kdy národní výbor nepracoval a jenom se slibovalo, o hodinách trpělivého přesvědčování. Jdeme se rozhlédnout po vesnici. Před válkou sem jezdilo mnoho lidi na léto. Poutěji, když celé pohruniči bylo součásti reichu, přestali. Po válce se již nevrátili. Skoro o každé vesnici zbyl z té doby hotel. Ted vypadají spíše jako pomníky zašlé slávy. Situace se však již trochu zlepšuje. Lidi, kteří poznali krásu Šumavy, přibývá a vracejí se sem každým rokem. Vedle starých rázovitých domků jsou zde i domy postavené naši socialistickou republikou. Moderní, s většími okny. Ještě před deseti lety byla vesnička odříznuta sněhem třeba několik dni. Závěje byly tak vysoké, že je sněžný pluh nemohl projet a musely se prohazoval lopatami. S batohem na zádech se muži vydávali na lyžích na několikahodinovou cestu pro chleby. Z oken školy k nám dolétaji útržky písně. V přízemí školy vaří předsedkyně výboru žen oběd pro prvňáčky, kteří nahoře zpívají. Ves, jakých jsou na Šumavě desítky. Uprostřed hor a lesů zde žije a pracuje 230 stálých obyvatel. Na konci silnice čís' čtyři, 145 kilometrů od Prahy. BOHUSLAV ŠNAJL zápisníku NAŠE NEJVĚTŠÍ LOĎ Z Hirošimy směrem ke břehům Indie vyplula v minulých dnech naše největší loď Košice, která byla vybudována v japonské loděnici společnosti Hitači. Loď určená pro náklad rudy je 172 m dlouhá a pluje rychlosti 30 km za hodinu. Veď# ji jeden z nejmladšlch kapitáiaší námořní plavby, absolvent i námořní školy Milan Rusňdk ismatřicetičlennou posádkou. 0 námořníky je dobře postaráno. Každý má klimatizovanou kabinu, pro chvíle odpočinku slouží společenská místnost, filmová promítačko a velká knihovna. Pro nemocni je dokonce malá nemocnice a samozřejmě i lékař. Je tu kompletní radiostanice pro spojeni se vzdálenými přístavy a domovem, radar a echosonda na měření hloubek moře. V první polovině ledna má loď Košice přistát v některém z evropských přístavů. No palubě je ruda. Vede4 H. Letos na jaře má být dokončen tunel mezi Itálií o 5ěýcarskem, jehož stavba . bylo zahájena v liti 1959. Tanci je téměř šest kilometrů dlouhý a vozovka, • (na snímku) po níž se do něho bude přijíždět, bude v délce několika kilometrů krytá, aby byla chráněna před sněhem. foto Ctk Začátkem letošního roku se začne realizovat projekt na záchranu chrámů Nubii, starých tisíce let Chrámy ohroženy vodami, se začnou zvedat 1964 následkem stavby Asudnské přehrady. Mohutné sochy, jakož i detaily dvou průčelí budou rozřezány o znovu sestoveny během dvou let o tři sta metrů dál a o sedmdesát metrů výše.