Výtvarná Práce, 1960 (VIII/1-26)

1960-06-20 / No. 12

f IPokračování z 9. str.) váná samostatně v Domě osvěty na Suchém Mýtě, patřila k nejlepšl části výstavního sou­boru Městské galerie. Toto prvenství je pře­devším zásluhou grafiků střední generace (V. .Hložník, A. Klimo, O. Dubay). Jejich grafické práce s tematikou boje proti fašismu, s tema­tikou osvobození a jejich protiválečné cykly tvoří jádro výběru, který — až na několik má­lo listů významu spíše dokumentárního (Alt­­richter, Tillner) — dosti citlivě spájí hlediska kvality s hledisky tematickými. Snad by bylo ještě prospělo, kdyby V. Hložník byl zastoupen i novějšími listy, nejen cykly Povstanie a Oslo­bodenie z let 1954—1955. To by doplnilo obraz hledáni nových výrazových poloh v naši gra­fice. Mladou grafiku zastupuje jen trojice leptů Gergefové. Bilance dvou výstavních měsíců je tedy (zvláště, připočítáme-li k recenzovanýmjtýs*»— vám soubory, kterým věnujeme s^iwflstatné sta­ti) skutečně radostná. Mař up tik Jiří Sebek: Konec války (Z výstavy v Bystrici nad Pernštejnem) Ze zahraničních výstav a ateliérů NEW YORK: Během roku 1960 bude ve stře­du města proti prostranství ústředního parku vy­stavěna nová budova pro Muzeum moderního umě­ní. Honosrfou desetipatrovou stavbu projektoval arch. Edward D. Stone, autor dosavadní muzejní budovy a pavilónu USA na Světové výstavě v Bru­selu 1958. Pět nejvyšších poschodí je určeno pro kanceláře, depozitáře a restaurační dílny. Náklad na budovu činí 1 milión dolarů, ale půl miliónu dolarů stál kromě toho pozemek. PADUA: 3. mezinárodní soutěž drobné bron­zové plastiky měla podle výstavy přijatých děl značný ohlas. Zúčastnili se jí Archipenko, Reg But­ler, Alexander Calder, Wotruba, Zadkine a Lyn Chadwick, který získal první cenu. Mezi Italy vy­nikali zejména Sandro Cherchi, Marcello Masche­­rini, Franco Girelli, Cimínaghi a A. C. Maine. R1 M : V galerii ĽAttico byla instalována vý­stava většího soyboru obrazů Constanta Permeka (1886—1952J, která vzbudila mimořádný zájem kri­tiky i veřejnosti. Následovat bude ještě výstava kreseb. Permeke byl připomenut v Itálii jako je­den z nejvýznamnějších moderních belgických ma­lířů již retrospektivou na bienále v Benátkách r. 1952. LONDÝN : Galerie Grabowski si vzala za úkol seznámit britskou veřejnost se současným polským uměním řadou na sebe navazujících výstav. První (na podzim 1959) obsahovala grafiku, druhá, za­hájená v lednu letošního roku, představila umělce starší generace, známých jmen a většinou též pe­dagogicky činné (Eugenia Rozanská, Stanislaw Sczepaňski, Konstanty Mackiewicz, Jerzy Krawczyk, Maria Dawská, Eustachy Wasilkowski a další). Třetí expozice bude věnována abstraktní tvorbě mladé generace. NEW YORK: Výstava »Tvůrci forem v polo­vině našeho století« v Metropolitním uměleckém muzeu, která bude putovat ještě po dvě léta po všech velkých městech USA, ukazuje v modelech, fotografiích a plánech tvorbu 18 významných mo­derních architektů. Jsou tu zastoupeni Sullivan, Neutra, Aalto, Le Corbusier, Gropius, Fuller, Har* risson, Johnson, Saarinen, Frank Lloyd Wright, Ludwig Mies van der Rohe, Edward D. Stone, tvůr­ci nové budovy Unesca v Paříži z r. 1959 (Marcel 'vRreuer, Pier Luigi Nervi a Bernard Zehrfuss) a autoři budovy Lambertovy banky v Bruselu 1960 ákidmore, Owings a Merrill. MARSEILLE: Velká výstava soudobého so­chařství v Muzeu Cantini a v jeho zahradě podala výstižný obraz vývoje světové skulptury za uply­nulých 50 let ve vybraných dílech předních před­stavitelů moderní tvorby od Duchamp-Villona přes Laurense, Brancusiho, Lipchitze, Zadkina, Gonza­­lesa až po Germaine Richierovou, Henry Moora, Arpa, Caldera a Giacomettiho. MOSKVA: Výstava pod názvem »Z Francie« shromáždila asi sto zajímavých prací sovětských výtvarných umělců z cesty po Francii. Jsou tam díla J. Kibrika, V. Gorjajeva, Kukryniksů, V. Iva­nova, A. Savickasa, A. Plastova, S. Cujkova, A. Ge­rasimova a jiných. JAROSLAV: V Jaroslavi byla uspořádáno vý­stava reprodukcí obrazů francouzského malířství 17. až začátku 20. století ze sbírek státní Ermitáže a Puškinova muzea výtvarných umění. DARMSTADT: K nejzajímavějším výstavám jarní sezóny patřila výstava skupiny »Mladí realis­té«, tvořená čtrnácti umělci z Düsseldorfu, kteří zde shromáždili na 103 prací ve všech malířských, grafických i sochařských technikách. PAŘÍŽ: Výtvarná kritika se stále vrací k vel­ké výstavě díla van Gogha, uspořádané v Muzeu Jacquemart-André, k níž byly zapůjčeny exponáty z celého světa — šest obrazů i ze Sovětského sva­zu a také známý obraz z naší Národní galerie »Zrající obilí«. NEW YORK: K zaslání do Evropy je připra­vena putovní retrospektivní výstava životního díla americko-německého malíře Lyonela Feiningera, jenž zemřel r. 1956. Kolekce obsahující ofcrazy z let 1908—1955 a 60 akvarelů a kreseb byla vy­stavena v několika amerických muzeích a počítá se, že bude instalována v řadě předních evrop­ských měst. 0 EDINBURGH: Letošní umělecká výstava, jež se každoročně pořádá ve spojitosti s hudebním a divadelním edinburghským festivalem, bude vě­nována německému expresionistickému malířství. V bohaté kolekci má být postihnuta historie expre­sionismu v Německu od jeho předpokladů v 90. le­tech minulého století až do vyznění v díle Beck­­manově aj. začátkem 30. let. OTTAWA: V kanadském hlavním městě byla otevřena nová budova Národní galerie, v níž na­lezly kompletní umístění muzejní sbírky, mezi ni­miž vyniká zvláště bohatá kolekce francouzských impreslonistů a Pařížské školy. Výstava plzeňských výtvarníku Ve výstavní síni Krajské galerie v Plzni a v síni CÉVU uspořádali plzeňští výtvarníci pře­hlídku své práce. Na první pohled potěší zřejmá serióznost, s jakou byla realizována, jak po stránce instalační, tak výběrové. Od vý­stav posledních let ji odděluje právě tato váž­nost a poctivost měřítka — bylo skoncováno s kýčem a komerční produkcí. Nejvýraznější osobností zdá se být Václav Vodák, usilující ve svých krajinách zdařile o výtvarnou monumentalizaci motivu; má smysl pro stavbu i barevný zvuk, neulpívá na povrchu, dovede jit k podstatě, a přece ne­ztrácí spojení s dechem přírody. Obzvlášť zda­řilý je triptych na náměty z Ejpovic, výraz­ný příklad moderní tematické krajiny. Ve srov­nání s pevným ideově i výtvarně vyrovnaným a hluboce prožitým projevem Vodákovým vy­zní tematické pokusy Kolihovy značně matněji, vadí tu banalita dějového pojetí i zvláště roz­bředlost malířského podání — tento způsob malby je dnes už přežilý a je marné pokoušet se jej oživovat. Totéž v podstatě platí o obra­zech Kantorových, Michlových, Hodkových i li­tografiích Eisenreichových. I když tu leccos prozrazuje lepší minulost, v současnosti octli se tito malíři v poloze, kde tvůrčí úsilí mění se stále více v manýrtj. - Kladnými položkami výstavy jsou již Jan Wenig, svými vkusnými dekorativně rozvrže­nými figurálními obrazy (nejlepší je v mono­­typech) a Pavel Maur, který ve svých kraji­nách nalézá hloubku prožitku a barevnou kul­turu. Výstavu oživují také mladí, třebaže tu nalezneme některé neuváženosti, jako je na­příklad špatně pochopený kubismus Pleskalo­vých obrazů. Nejvýraznějšími talenty zdají se Karel Frauknecht a zejména pak Jiří Patera, oba s vynikajícím smyslem pro barevnou i tva­rovou zkratku. Zvláště Patera projevuje se jako slibný průbojný talent; upozornil na sebe ostatně již při letošní Přehlídce i v soutěži k 15. výročí. Obrazy Miloše Holého prozrazují temperament a malířský spár, ale někdy kon­čí u efektu. Ze sochařů je nejsympatičtější seriózní prá­ce Hanzálkova, vynikající smyslem pro citli­vou definici tvaru a pro kompoziční výraz­nost; Břetislav Holakovský je už značně kon­venční a plastiky Jaroslava Votlučky, jinak ná-, padité, nesou v sobě nepříjemné rysy apart­­ností. Na výstavě překvapí, že podle katalogu jediní dva uměleckoprůmysloví výtvarníci vy­stavují obrazy; dekorativní textil Březinův hájí pak sám a celkem úspěšně čest této výtvarné oblasti. A na závěr odbočku ke Krajské galerii: in­stalace by nutně potřebovala retušovat. Mají tu krásné Alše, Slavíčky, Preislery, Průchů, Kremličku, Spálu, ale tísní se, neboť jim ubí­rají místo díla, která patří spiše do skladiště; Boettlnger, Mucha, Malý, Obrovský, Ulmann, Radimský, Kalvoda zastoupeni tak jako v Plz­ni, nejsou obohacením, ale spíše znehodnoce­ním sbírky. Probírku by také potřebovali Ně­­mejc, Spilar, Brožík; i tu jsou obrazy, které patří jen dó studijních sálů. Galerie nakupuje v současné době nové obrazy z našeho dvacá­tého století — doufejme tedy, že reinstalace nedá na sebe dlouho čekat. ML (Pokračovdní ze 3. str.j ploch i prohlubní těla obnovuje pro sebe funk­ci drapérie, jako prvek nové tvárnosti. Není nezajímavé, že původní kameník začíná čím dále tím zkušeněji využívat bronzu; naučí se jej v duchu vlastní cesty zpracovávat až do poslední úpravy řemeslnicky (vždy překvapu­jí jeho skvělé patinyl). Po roce 1945 významem i výtvarnou hodno­tou vyrovnává se časový rozdíl mezr'düy obou autorů; jsou si blízká i potud, že ve chvílích obecného zaváhání o hodnotách moderního umění dovedou oba ukázat jak jeho význam pro nové pojetí realismu, tak se opřít v práci o nejlepší kvality naší tradice. U Lidického např. je zřetelně patrno, jak vynikající připra­venost pracovní, schopnost vidět sochařský tvar citem pro materiál stejně jako současnost vnímání i prožitků člověka dvacátého století, vyrostlé na pevné bázi domácí půdy, nemůže jej vychýlit z nastoupené cesty. V tom je zá­važná shoda obou sochařů, význam jejich hod­noty pro naši přítomnost 1 příklad pro budouc­nost, že jen organický růst, ne přejímání vlivů a povrchní obraty mohou posunout vývoj umě­leckého tvoření kupředu. Ještě u jednoho rysu Lidického je možno se zastavit: v jeho vývoji střetl se ryzí sochař-kameník s jemnou kul­tivovaností modeléra, způsob vydobývat z blo­ku tvar se způsobem tvar modelovat přidá­váním a hnětením. Vzniklé napětí dovedl so­chař obrátit ve výtvarnou kvajjtu, využit k úsi­lí o výraz, jak o tom svědčí celá řada jeho skvělých podobizen. Zdá se, jako by Lidický v podobizně vždy viděl nejprve celého člově­ka, pochopeného ve vší smyslové konkrétnos­ti (charakteristické je jeho posazení hlav, kte­ré napovídá diváku vystižení charakteru jedin­ce z celé postavy, gesta i drženi těla). Odtud cestou vystižení hlavních smyslových znaků vy­zdvihuje charakteristické, zobecňuje, typizuje hlavní rysy, aniž opustil rovinu smyslového prožitku. Makovský postupuje od primérního smyslového zážitku k obecné duchovní hodno­tě. Napětí mezi obecností a osobitostí je u nich udrženo v podobné rovnováze. Naproti tomu u výsledného pojetí Makovský zdůrazňuje du­chovní, zvláštní hodnotu, soustředěnost psy­chickou, a potlačuje pokud možno smyslové prvky. Vyzrálý cit obou sochařů pro stavbu tvaru samého i celou kompozici je jednou z jejich významných předností. Je ovšem možno tušit, že jeden z nich rozvíjí v poměru k prostoru spiše obrys, téměř v duchu barokní tradice, s ryzím architektonickým citem vztahů hmot a velikostí, druhý nechává ovládnout prostor pevným blokem, uzavřeným, se soustředěnou kompozicí vnitřní. Znova se tu vrací myšlen­ka postupu pojetí a práce, kterou však ani 'u jednoho z nich nelze vidět jen vyhraněně, ale ve střídáni poloh a prolínání principů. Z hle­diska zrání je dán i Jejich vztah k materiálu a jeho zpracování. I v této oblasti, šíře jejich talentu i potřeba vyjádřeni obohatila možnosti každého z nich: kamenické východisko' Lidic­kého mu nezabránilo poznat do detailů mož­nosti i nosnost zpracování bronzu, stejně jako modelační cit Makovského, chápající jemné nuance vyhněteni formy, nebyl mu překážkou pro práci v kameni. Bylo by ovšem možno ještě pokračovat v řa­dě dalších myšlenek, sledujících rozdíly i sho­dy obou velkých osobnosti naši současné plas­tiky, které oslava jubileí dovoluje jen nad­hodit. Tato srovnání vedou však k závěru, kte­rý potvrzuje složitost vlastní analýzy umělec­kého přístupu ke skutečnosti, ale zároveň obhajuje mnohostrannost mho možnosti. Pro oba sochaře je realita, viditelná i cítěná, pro­žitá i domyšlená, svět objektivní i složitý jeho odraz v subjektu, základním východiskem tvořeni. Pro Makovského jde poznáni od smys­lové reality k důrazu hodnot myšlenkových, duchovních, aniž mají zůstat na rovině pouhých symbolů a alegorií, typizující' však s výrazovou silou obecné hodnoty obsahu. Li­dický dovede vyzdvihnout ze smyslového zá­žitku charakter, osobitost, ale stejně tak lid­ské a myšlenkové kvality, ideje, aniž opus­til konkrétnost prožitku a radost z krásy tva­ru i bohatost materiálu. Přístup k realitě, při vší rozdílnosti, neuzavírá ani jednomu z nich možnost objevů čí lépe nalézáni výrazných obrazů reality, které ve výsledných dílech obo­hacují naše myšlenky, ukazuji nám svět v jeho mnohostranném bohatství, rozvíjejí naše city 1 smysly. Za tyto objevy, vydobyté rozdílnými cestami, dané však poctivou a vážnou prací, patří oběma jubilantňm, Vincenci Makovskému i Karlu Lidickému, dík a úcta. Tím spíše, že jejich úsilí přineslo plody tak zralé a význam­né, které jsou dnes již osobitou a výraznou součástí naší kultury 20. století. DVĚ SOCHAŘSKÁ JUBILEA 10 VVTVARNÄ PRACE C. 12 • 1960 Neprakta: Satirické kresby (Z výstavy v síni fronta) iGiiL.il GflCflEflEflKjIsiimig!

Next