Výtvarná Práce, 1960 (VIII/1-26)
1960-06-20 / No. 12
f IPokračování z 9. str.) váná samostatně v Domě osvěty na Suchém Mýtě, patřila k nejlepšl části výstavního souboru Městské galerie. Toto prvenství je především zásluhou grafiků střední generace (V. .Hložník, A. Klimo, O. Dubay). Jejich grafické práce s tematikou boje proti fašismu, s tematikou osvobození a jejich protiválečné cykly tvoří jádro výběru, který — až na několik málo listů významu spíše dokumentárního (Altrichter, Tillner) — dosti citlivě spájí hlediska kvality s hledisky tematickými. Snad by bylo ještě prospělo, kdyby V. Hložník byl zastoupen i novějšími listy, nejen cykly Povstanie a Oslobodenie z let 1954—1955. To by doplnilo obraz hledáni nových výrazových poloh v naši grafice. Mladou grafiku zastupuje jen trojice leptů Gergefové. Bilance dvou výstavních měsíců je tedy (zvláště, připočítáme-li k recenzovanýmjtýs*»— vám soubory, kterým věnujeme s^iwflstatné stati) skutečně radostná. Mař up tik Jiří Sebek: Konec války (Z výstavy v Bystrici nad Pernštejnem) Ze zahraničních výstav a ateliérů NEW YORK: Během roku 1960 bude ve středu města proti prostranství ústředního parku vystavěna nová budova pro Muzeum moderního umění. Honosrfou desetipatrovou stavbu projektoval arch. Edward D. Stone, autor dosavadní muzejní budovy a pavilónu USA na Světové výstavě v Bruselu 1958. Pět nejvyšších poschodí je určeno pro kanceláře, depozitáře a restaurační dílny. Náklad na budovu činí 1 milión dolarů, ale půl miliónu dolarů stál kromě toho pozemek. PADUA: 3. mezinárodní soutěž drobné bronzové plastiky měla podle výstavy přijatých děl značný ohlas. Zúčastnili se jí Archipenko, Reg Butler, Alexander Calder, Wotruba, Zadkine a Lyn Chadwick, který získal první cenu. Mezi Italy vynikali zejména Sandro Cherchi, Marcello Mascherini, Franco Girelli, Cimínaghi a A. C. Maine. R1 M : V galerii ĽAttico byla instalována výstava většího soyboru obrazů Constanta Permeka (1886—1952J, která vzbudila mimořádný zájem kritiky i veřejnosti. Následovat bude ještě výstava kreseb. Permeke byl připomenut v Itálii jako jeden z nejvýznamnějších moderních belgických malířů již retrospektivou na bienále v Benátkách r. 1952. LONDÝN : Galerie Grabowski si vzala za úkol seznámit britskou veřejnost se současným polským uměním řadou na sebe navazujících výstav. První (na podzim 1959) obsahovala grafiku, druhá, zahájená v lednu letošního roku, představila umělce starší generace, známých jmen a většinou též pedagogicky činné (Eugenia Rozanská, Stanislaw Sczepaňski, Konstanty Mackiewicz, Jerzy Krawczyk, Maria Dawská, Eustachy Wasilkowski a další). Třetí expozice bude věnována abstraktní tvorbě mladé generace. NEW YORK: Výstava »Tvůrci forem v polovině našeho století« v Metropolitním uměleckém muzeu, která bude putovat ještě po dvě léta po všech velkých městech USA, ukazuje v modelech, fotografiích a plánech tvorbu 18 významných moderních architektů. Jsou tu zastoupeni Sullivan, Neutra, Aalto, Le Corbusier, Gropius, Fuller, Har* risson, Johnson, Saarinen, Frank Lloyd Wright, Ludwig Mies van der Rohe, Edward D. Stone, tvůrci nové budovy Unesca v Paříži z r. 1959 (Marcel 'vRreuer, Pier Luigi Nervi a Bernard Zehrfuss) a autoři budovy Lambertovy banky v Bruselu 1960 ákidmore, Owings a Merrill. MARSEILLE: Velká výstava soudobého sochařství v Muzeu Cantini a v jeho zahradě podala výstižný obraz vývoje světové skulptury za uplynulých 50 let ve vybraných dílech předních představitelů moderní tvorby od Duchamp-Villona přes Laurense, Brancusiho, Lipchitze, Zadkina, Gonzalesa až po Germaine Richierovou, Henry Moora, Arpa, Caldera a Giacomettiho. MOSKVA: Výstava pod názvem »Z Francie« shromáždila asi sto zajímavých prací sovětských výtvarných umělců z cesty po Francii. Jsou tam díla J. Kibrika, V. Gorjajeva, Kukryniksů, V. Ivanova, A. Savickasa, A. Plastova, S. Cujkova, A. Gerasimova a jiných. JAROSLAV: V Jaroslavi byla uspořádáno výstava reprodukcí obrazů francouzského malířství 17. až začátku 20. století ze sbírek státní Ermitáže a Puškinova muzea výtvarných umění. DARMSTADT: K nejzajímavějším výstavám jarní sezóny patřila výstava skupiny »Mladí realisté«, tvořená čtrnácti umělci z Düsseldorfu, kteří zde shromáždili na 103 prací ve všech malířských, grafických i sochařských technikách. PAŘÍŽ: Výtvarná kritika se stále vrací k velké výstavě díla van Gogha, uspořádané v Muzeu Jacquemart-André, k níž byly zapůjčeny exponáty z celého světa — šest obrazů i ze Sovětského svazu a také známý obraz z naší Národní galerie »Zrající obilí«. NEW YORK: K zaslání do Evropy je připravena putovní retrospektivní výstava životního díla americko-německého malíře Lyonela Feiningera, jenž zemřel r. 1956. Kolekce obsahující ofcrazy z let 1908—1955 a 60 akvarelů a kreseb byla vystavena v několika amerických muzeích a počítá se, že bude instalována v řadě předních evropských měst. 0 EDINBURGH: Letošní umělecká výstava, jež se každoročně pořádá ve spojitosti s hudebním a divadelním edinburghským festivalem, bude věnována německému expresionistickému malířství. V bohaté kolekci má být postihnuta historie expresionismu v Německu od jeho předpokladů v 90. letech minulého století až do vyznění v díle Beckmanově aj. začátkem 30. let. OTTAWA: V kanadském hlavním městě byla otevřena nová budova Národní galerie, v níž nalezly kompletní umístění muzejní sbírky, mezi nimiž vyniká zvláště bohatá kolekce francouzských impreslonistů a Pařížské školy. Výstava plzeňských výtvarníku Ve výstavní síni Krajské galerie v Plzni a v síni CÉVU uspořádali plzeňští výtvarníci přehlídku své práce. Na první pohled potěší zřejmá serióznost, s jakou byla realizována, jak po stránce instalační, tak výběrové. Od výstav posledních let ji odděluje právě tato vážnost a poctivost měřítka — bylo skoncováno s kýčem a komerční produkcí. Nejvýraznější osobností zdá se být Václav Vodák, usilující ve svých krajinách zdařile o výtvarnou monumentalizaci motivu; má smysl pro stavbu i barevný zvuk, neulpívá na povrchu, dovede jit k podstatě, a přece neztrácí spojení s dechem přírody. Obzvlášť zdařilý je triptych na náměty z Ejpovic, výrazný příklad moderní tematické krajiny. Ve srovnání s pevným ideově i výtvarně vyrovnaným a hluboce prožitým projevem Vodákovým vyzní tematické pokusy Kolihovy značně matněji, vadí tu banalita dějového pojetí i zvláště rozbředlost malířského podání — tento způsob malby je dnes už přežilý a je marné pokoušet se jej oživovat. Totéž v podstatě platí o obrazech Kantorových, Michlových, Hodkových i litografiích Eisenreichových. I když tu leccos prozrazuje lepší minulost, v současnosti octli se tito malíři v poloze, kde tvůrčí úsilí mění se stále více v manýrtj. - Kladnými položkami výstavy jsou již Jan Wenig, svými vkusnými dekorativně rozvrženými figurálními obrazy (nejlepší je v monotypech) a Pavel Maur, který ve svých krajinách nalézá hloubku prožitku a barevnou kulturu. Výstavu oživují také mladí, třebaže tu nalezneme některé neuváženosti, jako je například špatně pochopený kubismus Pleskalových obrazů. Nejvýraznějšími talenty zdají se Karel Frauknecht a zejména pak Jiří Patera, oba s vynikajícím smyslem pro barevnou i tvarovou zkratku. Zvláště Patera projevuje se jako slibný průbojný talent; upozornil na sebe ostatně již při letošní Přehlídce i v soutěži k 15. výročí. Obrazy Miloše Holého prozrazují temperament a malířský spár, ale někdy končí u efektu. Ze sochařů je nejsympatičtější seriózní práce Hanzálkova, vynikající smyslem pro citlivou definici tvaru a pro kompoziční výraznost; Břetislav Holakovský je už značně konvenční a plastiky Jaroslava Votlučky, jinak ná-, padité, nesou v sobě nepříjemné rysy apartností. Na výstavě překvapí, že podle katalogu jediní dva uměleckoprůmysloví výtvarníci vystavují obrazy; dekorativní textil Březinův hájí pak sám a celkem úspěšně čest této výtvarné oblasti. A na závěr odbočku ke Krajské galerii: instalace by nutně potřebovala retušovat. Mají tu krásné Alše, Slavíčky, Preislery, Průchů, Kremličku, Spálu, ale tísní se, neboť jim ubírají místo díla, která patří spiše do skladiště; Boettlnger, Mucha, Malý, Obrovský, Ulmann, Radimský, Kalvoda zastoupeni tak jako v Plzni, nejsou obohacením, ale spíše znehodnocením sbírky. Probírku by také potřebovali Němejc, Spilar, Brožík; i tu jsou obrazy, které patří jen dó studijních sálů. Galerie nakupuje v současné době nové obrazy z našeho dvacátého století — doufejme tedy, že reinstalace nedá na sebe dlouho čekat. ML (Pokračovdní ze 3. str.j ploch i prohlubní těla obnovuje pro sebe funkci drapérie, jako prvek nové tvárnosti. Není nezajímavé, že původní kameník začíná čím dále tím zkušeněji využívat bronzu; naučí se jej v duchu vlastní cesty zpracovávat až do poslední úpravy řemeslnicky (vždy překvapují jeho skvělé patinyl). Po roce 1945 významem i výtvarnou hodnotou vyrovnává se časový rozdíl mezr'düy obou autorů; jsou si blízká i potud, že ve chvílích obecného zaváhání o hodnotách moderního umění dovedou oba ukázat jak jeho význam pro nové pojetí realismu, tak se opřít v práci o nejlepší kvality naší tradice. U Lidického např. je zřetelně patrno, jak vynikající připravenost pracovní, schopnost vidět sochařský tvar citem pro materiál stejně jako současnost vnímání i prožitků člověka dvacátého století, vyrostlé na pevné bázi domácí půdy, nemůže jej vychýlit z nastoupené cesty. V tom je závažná shoda obou sochařů, význam jejich hodnoty pro naši přítomnost 1 příklad pro budoucnost, že jen organický růst, ne přejímání vlivů a povrchní obraty mohou posunout vývoj uměleckého tvoření kupředu. Ještě u jednoho rysu Lidického je možno se zastavit: v jeho vývoji střetl se ryzí sochař-kameník s jemnou kultivovaností modeléra, způsob vydobývat z bloku tvar se způsobem tvar modelovat přidáváním a hnětením. Vzniklé napětí dovedl sochař obrátit ve výtvarnou kvajjtu, využit k úsilí o výraz, jak o tom svědčí celá řada jeho skvělých podobizen. Zdá se, jako by Lidický v podobizně vždy viděl nejprve celého člověka, pochopeného ve vší smyslové konkrétnosti (charakteristické je jeho posazení hlav, které napovídá diváku vystižení charakteru jedince z celé postavy, gesta i drženi těla). Odtud cestou vystižení hlavních smyslových znaků vyzdvihuje charakteristické, zobecňuje, typizuje hlavní rysy, aniž opustil rovinu smyslového prožitku. Makovský postupuje od primérního smyslového zážitku k obecné duchovní hodnotě. Napětí mezi obecností a osobitostí je u nich udrženo v podobné rovnováze. Naproti tomu u výsledného pojetí Makovský zdůrazňuje duchovní, zvláštní hodnotu, soustředěnost psychickou, a potlačuje pokud možno smyslové prvky. Vyzrálý cit obou sochařů pro stavbu tvaru samého i celou kompozici je jednou z jejich významných předností. Je ovšem možno tušit, že jeden z nich rozvíjí v poměru k prostoru spiše obrys, téměř v duchu barokní tradice, s ryzím architektonickým citem vztahů hmot a velikostí, druhý nechává ovládnout prostor pevným blokem, uzavřeným, se soustředěnou kompozicí vnitřní. Znova se tu vrací myšlenka postupu pojetí a práce, kterou však ani 'u jednoho z nich nelze vidět jen vyhraněně, ale ve střídáni poloh a prolínání principů. Z hlediska zrání je dán i Jejich vztah k materiálu a jeho zpracování. I v této oblasti, šíře jejich talentu i potřeba vyjádřeni obohatila možnosti každého z nich: kamenické východisko' Lidického mu nezabránilo poznat do detailů možnosti i nosnost zpracování bronzu, stejně jako modelační cit Makovského, chápající jemné nuance vyhněteni formy, nebyl mu překážkou pro práci v kameni. Bylo by ovšem možno ještě pokračovat v řadě dalších myšlenek, sledujících rozdíly i shody obou velkých osobnosti naši současné plastiky, které oslava jubileí dovoluje jen nadhodit. Tato srovnání vedou však k závěru, který potvrzuje složitost vlastní analýzy uměleckého přístupu ke skutečnosti, ale zároveň obhajuje mnohostrannost mho možnosti. Pro oba sochaře je realita, viditelná i cítěná, prožitá i domyšlená, svět objektivní i složitý jeho odraz v subjektu, základním východiskem tvořeni. Pro Makovského jde poznáni od smyslové reality k důrazu hodnot myšlenkových, duchovních, aniž mají zůstat na rovině pouhých symbolů a alegorií, typizující' však s výrazovou silou obecné hodnoty obsahu. Lidický dovede vyzdvihnout ze smyslového zážitku charakter, osobitost, ale stejně tak lidské a myšlenkové kvality, ideje, aniž opustil konkrétnost prožitku a radost z krásy tvaru i bohatost materiálu. Přístup k realitě, při vší rozdílnosti, neuzavírá ani jednomu z nich možnost objevů čí lépe nalézáni výrazných obrazů reality, které ve výsledných dílech obohacují naše myšlenky, ukazuji nám svět v jeho mnohostranném bohatství, rozvíjejí naše city 1 smysly. Za tyto objevy, vydobyté rozdílnými cestami, dané však poctivou a vážnou prací, patří oběma jubilantňm, Vincenci Makovskému i Karlu Lidickému, dík a úcta. Tím spíše, že jejich úsilí přineslo plody tak zralé a významné, které jsou dnes již osobitou a výraznou součástí naší kultury 20. století. DVĚ SOCHAŘSKÁ JUBILEA 10 VVTVARNÄ PRACE C. 12 • 1960 Neprakta: Satirické kresby (Z výstavy v síni fronta) iGiiL.il GflCflEflEflKjIsiimig!