Zábĕr, 1968 (I/5-26)
1968-06-15 / No. 12
Ctěte dnes ... Bonvivant hvězdou němého filmu na str. 2 Karel Veliký ve francouzském filmu na str. 3 Natáčí se Ta třetí na str. 4 Spolupráce evropských filmových týdeníků na str. 6 Kdo je May Spielsová Pařížská cesta za Nevěstou na str. 8 ... A PŘÍŠTĚ 1 000 jmen v deníku Sophie Lorenové Když se lidé bavili na poutích S krajkami na rukávě čtrnáctideník československého Číslo 12. — Ročník I. 15. června 1968 Kčs 1.— U mu Alain Delon — když. hrál v Italském filmu Gepard, jehož režií měl Luchino Visconti. Tady začala jeho sláva, obliba a popularita. Foto: archív redakceO MUŽI V POZADÍ KDO JSOU AUTOŘI FILMU „Symbol postavení spisovatele v Hollywoodu: zapomenutá existence.“ Budd Schulberg ROZČAROVANÍ (str. 307) Bohužel tomu tak není jenom v Hollywoodu. Téměř všichni trochu vzdělaní lidé vědí, kdo je Fellini. Minimálně 90 % z nich však už netuší, kdo je to Renato Flaviano. A přesto nebýt tohoto pána, nebyl by Fellini. Když dostal Obchod na korze Oscara, postěžoval si v jedněch novinách Jiří Grosmann, autor stejnojmenné knížky, že zatímco režiséři sjeli s tímto filmem téměř celý svět, on se dostal nejdál do Chebu. Co se týče pana Hrabala, byl v New Yorku kdysi za své a rukopis Vlaků tehdy ještě ležel v nakladatelství. Bohužel ani jeden z těchto dvou případů není typický, protože jak Grosmann tak Hrabal nejsou doslova filmovými autory. Ovšem o těch se také nehovoří, protože povětšinou sedí doma a píší. Když se o nich začne hovořit, je to v okamžiku, kdy už režisér nemůže sám unést tíhu špatně natočeného filmu, anebo v okamžiku, kdy začne scénárista sám točit. Tento seriál bude tedy patřit mužům v pozadí. Scénáristům. Prvním z nich je: DIVOCH Z VINOHRAD Kdyby neexistoval Belmondo a občas jej nezaskakoval Buchholz, byla by na tom naše kinematografie podstatně lépe, protože místo Belmonda by třeba v Muži z Ria řádil Vratislav Blažek. Moc by se to nepoznalo, Blažek jako Belmondo, potíž by byla snad jenom v tom, že by Blažek odmítal hrát bez brýlí. Kromě toho, že nosí brýle, je metr třiaosmdesát vysoký, většinu vlasů má na skráních, je o pár let starší než Belmondo, je snědý a ze všeho si neustále dělá blázny. Když s vámi mluví, dělá totéž, takže si můžete vybrat, co chcete. Skutečnost, že s filmy, které napsal, byl nejdál v Mnichově a Zakopaném, omlouvá tím, že nevládne žádným cizím jazykem. Určitě to není pravda, znám spoustu lidí, kteří sjeli s filmem celý svět a neznají ani polovinu toho, co on. Blažek to však tvrdí, a tak nezbývá člověku nic jiného, než to přijmout jako holou skutečnost. Za rohem říká určitě něco jiného — protože ví, že každý novinář si napíše stejně, co bude chtít. Ostatně sám to dělá taky. Kdyby si totiž nedělal z lidí blázny, neuživil by se, poněvadž by ho asi nenapadla žádná komedie a protože nic jiného nedělá, asi by zkrachoval a naše komedie taky. Každopádně nezapomene nikdy podotknout, že s Dámou, tedy na kolejích, mohl letět až do New Yorku, ale že tam neletěl, protože ho filmaři nechtěli obtěžovat. Ostatně film je jednou dílem režiséra a scenárista, který se cítí touto prací neukojen, může psát divadlo, podobně jako Dürenmat. Blažek to dělá, takže závěr je nasnadě. V případě, že jde o autorského nezmara, jehož tvůrčí potence nedosáhne ukojení ani tímto způsobem, doporučuje, aby si začal točit filmy sám. Sám to však odmítá. Jednak mu to nikdo nenabízel a jednak nemá pocit, že by to uměl. Je samozřejmě otázkou, jestli je těžší natočit nebo napsat dobrý film. A Blažek dělá to druhé. PSANÍ Vratislav Blažek má tři psací stroje. Všechny jsou kufříkové, připravené, jenom zasunout papír. Kdyby v nich ten papír už byl, dalo by se soudit, že to Vratislav Blažek hraje s komediemi jako šachové simultánky. Když mu to v jedné komedii nejde, přejde k další. Skutečnost je však bohatě prostší. Jeden psací stroj vyženil, má k němu jakýsi sentimentální vztah, druhý je Consul, na tom se prý psát nedá, takže potřebuje třetí, na němž skutečně píše. Většinou proto, že musí. Když to není z pokračování na str. 3 Ivana Pavlová v Blažkově a Rychmanově filmu Starci na chmelu. Foto: archív redakce HEREC, HVĚZDA I OSOBNOST ALAIN DELON je francouzský herec, jehož hvězda září už deset let na nebi světového filmu. Když mu bylo sedmnáct let, přihlásil se dobrovolně do armády proti vůli rodičů a prožil krutou válku v Indočíně. Do armády i do války ho přivedla touha po dobrodružství, snaha po úniku, protože nebyl nikdy slastný a vyrovnaný. Hluboké vnitřní rozpory zažil už v dětství, ve škole, v nápravném ústavě. Byl odjakživa vzbouřenec. Domov velmi brzo ztratil, protože se rodiče rozvedli a — jak sám doznává — zůstal stranou, sám. Otec i matka si založili nové rodiny a měli nové děti. Alain Delon je věčný nespokojenec a stále hledá smysl života. Rád filosofuje, třebaže filosofické knihy nečte. Má Ježíšova léta, je třiatřicetiletý, žene se z filmu do filmu, točí všude, jen když mu role vyhovuje. Má strach, aby na něho diváci nezapomněli. S novináři často polemizuje, ale neskrývá se před nimi a rád hovoří 0 sobě, o svých názorech na život 1 film. Když se sešel v roce 1958 s Romy Schneiderovou, byl rád, že novináři se tolik zajímají o jeho milostný románek. V mnoha tnterviewech dává i nadále rád nahlížet do svého soukromí. Když se mu před čtyřmi lety narodil syn, byla jeho manželka Nathalie jediným středem života, jedinou jistotou. V současné době už i Nathalie filmuje a novináři bulvárního tisku opět kombinují, zda dojde k rozvodu. Alain Delon už toho tolik o sobě řekl, že není těžké jenom z těch citátů sytit zvědavost diváků. Ale pro herce je důležitější, zda dovede hrát, v kterých filmech hrál a hraje a s jakými režiséry se sešel. Alain Delon zažil ve svém mladém životě skutečně strmou cestu k úspěchu a stal se slavným již před osmi lety, když se sešel s italským režisérem věhlasného jména, kterému je domovem film i divadlo. Byl to Luchino Visconti. Psal se tehdy rok 1960, když byl uveden film Rocco a jeho bratří. Kdo viděl tento film, poznal, že Alain Delon je nejen herec, ale také osobnost. O dva roky později mu dal Luchino Visconti další vynikající příležitost ve filmu Gepard. Alain Delon tak vstoupil do světa současných největších filmových hvězd. Francouz, díky Luchino Viscontimu, se proslavil v italských filmech. Francouzský režisér René Clément obsadil Alaina Delona do svých filmů V plném slunci a Jaká slast žít, natáčených v Itálii. Michelangelo Antonioni, další Ital a jeden z nejvýraznějších tvůrců současné doby, dal mladému herci z Francie další příležitost a tak se stal Alain Delon partnerem Moniky Vlttiové v proslulém filmu Zatmění. Těch slavných partnerek bylo mnoho: Romy Schneiderová, Brigitte Bardotová, Claudie Cardinalová, Vířná Lisiová. Ale byli to i význační a slavní partneři, po jejichž boku hrál: Burt Lancaster, Jean Gabin. V našich kinech se právě hraje film Melodie podzemí, kde Delon neprohrává v soutěži ani s takovým protihráčem, jakým je zkušený, sebejistý a robustní Jean Gabin. Postavy z Rocca, Geparda, Zatmění, i z filmů méně významných, běžných, komerčních, nám představují vyhraněného herce, který však stále představuje tutéž postavu, možná sebe: člověka rozporného, rozpolceného, který nemá silnou vůli, stále váhá a marně bojuje proti osudu, náhodě, svodu; člověka plačícího, křehkého, zjemnělého, zároveň však mužného, silného, nebojácného, dobrodružného. Je takový i ve filmu Černý tulipán. Není divu, že Alain Delon neodmítl ani nabídku Hollywoodu, třebaže jeho slávu nezvýšila; je však připraven natáčet další americké filmy. Také Julien Duvivler za svého života věřil na Delonův talent a přitažlivost a další Francouz Jean-Pierre Melville s ním zažil největší slávu přt premiéře svého filmu Samuraj — a to v Paříži na podzim roku 1967. Tady prý Alain Delon herecky přímo exceloval. Hraje tu i jeho manželka Nathalie. Takže Francouz Alain Delon, proslavený italským filmem, přece zvítězil i ve Francii, doma, ve francouzském filmu, kde patří k několika málo „super-starům“. hbs