Zábĕr, 1968 (I/5-26)

1968-06-15 / No. 12

Ctěte dnes ... Bonvivant hvězdou němého filmu na str. 2 Karel Veliký ve fran­couzském filmu na str. 3 Natáčí se Ta třetí na str. 4 Spolupráce evropských filmových týdeníků na str. 6 Kdo je May Spielsová Pařížská cesta za Ne­věstou na str. 8 ... A PŘÍŠTĚ 1 000 jmen v deníku Sophie Lorenové Když se lidé bavili na pou­tích S krajkami na rukávě čtrnáctideník československého Číslo 12. — Ročník I. 15. června 1968 Kčs 1.— U mu Alain Delon — když. hrál v Italském filmu Gepard, je­hož režií měl Luchino Vis­conti. Tady začala jeho slá­va, obliba a popularita. Foto: archív redakceO MUŽI V POZADÍ KDO JSOU AUTOŘI FILMU „Symbol postavení spisovatele v Hollywoodu: zapomenutá existence.“ Budd Schulberg ROZČAROVANÍ (str. 307) Bohužel tomu tak není jenom v Hollywoodu. Téměř všichni trochu vzdělaní lidé vědí, kdo je Fellini. Minimálně 90 % z nich však už netuší, kdo je to Renato Flaviano. A přesto nebýt tohoto pána, nebyl by Fellini. Když dostal Obchod na korze Oscara, postěžoval si v jedněch novi­nách Jiří Grosmann, autor stejnojmenné knížky, že zatímco režiséři sjeli s tímto filmem téměř celý svět, on se dostal nejdál do Chebu. Co se týče pana Hrabala, byl v New Yorku kdysi za své a rukopis Vlaků tehdy ještě ležel v nakladatelství. Bohužel ani jeden z těchto dvou případů není typický, protože jak Grosmann tak Hrabal nejsou doslova filmovými autory. Ovšem o těch se také nehovoří, protože povětšinou sedí doma a píší. Když se o nich začne hovořit, je to v okamžiku, kdy už režisér nemůže sám unést tíhu špatně natočeného filmu, anebo v okamžiku, kdy začne scénárista sám točit. Tento seriál bude tedy patřit mužům v pozadí. Scénáristům. Prvním z nich je: DIVOCH Z VINOHRAD Kdyby neexistoval Belmondo a občas jej nezaskakoval Buchholz, byla by na tom naše kinematogra­fie podstatně lépe, protože místo Belmonda by třeba v Muži z Ria řádil Vratislav Blažek. Moc by se to nepoznalo, Blažek jako Belmon­do, potíž by byla snad jenom v tom, že by Blažek odmítal hrát bez brýlí. Kromě toho, že nosí brýle, je metr třiaosmdesát vysoký, většinu vlasů má na skráních, je o pár let starší než Belmondo, je snědý a ze všeho si neustále dělá bláz­ny. Když s vámi mluví, dělá to­též, takže si můžete vybrat, co chcete. Skutečnost, že s filmy, které na­psal, byl nejdál v Mnichově a Za­kopaném, omlouvá tím, že nevlád­ne žádným cizím jazykem. Určitě to není pravda, znám spoustu lidí, kteří sjeli s filmem celý svět a neznají ani polovinu toho, co on. Blažek to však tvrdí, a tak ne­zbývá člověku nic jiného, než to přijmout jako holou skutečnost. Za rohem říká určitě něco jiného — protože ví, že každý novinář si napíše stejně, co bude chtít. Os­tatně sám to dělá taky. Kdyby si totiž nedělal z lidí blázny, neuži­vil by se, poněvadž by ho asi ne­napadla žádná komedie a protože nic jiného nedělá, asi by zkracho­val a naše komedie taky. Každopádně nezapomene nikdy podotknout, že s Dámou, tedy na kolejích, mohl letět až do New Yorku, ale že tam neletěl, proto­že ho filmaři nechtěli obtěžovat. Ostatně film je jednou dílem re­žiséra a scenárista, který se cítí touto prací neukojen, může psát divadlo, podobně jako Dürenmat. Blažek to dělá, takže závěr je na­snadě. V případě, že jde o autor­ského nezmara, jehož tvůrčí po­tence nedosáhne ukojení ani tímto způsobem, doporučuje, aby si za­čal točit filmy sám. Sám to však odmítá. Jednak mu to nikdo ne­nabízel a jednak nemá pocit, že by to uměl. Je samozřejmě otáz­kou, jestli je těžší natočit nebo na­psat dobrý film. A Blažek dělá to druhé. PSANÍ Vratislav Blažek má tři psací stroje. Všechny jsou kufříkové, připravené, jenom zasunout papír. Kdyby v nich ten papír už byl, dalo by se soudit, že to Vratislav Blažek hraje s komediemi jako ša­chové simultánky. Když mu to v jedné komedii nejde, přejde k dal­ší. Skutečnost je však bohatě prost­ší. Jeden psací stroj vyženil, má k němu jakýsi sentimentální vztah, druhý je Consul, na tom se prý psát nedá, takže potřebuje třetí, na němž skutečně píše. Většinou proto, že musí. Když to není z pokračování na str. 3 Ivana Pavlová v Blažkově a Rych­­manově filmu Starci na chmelu. Foto: archív redakce HEREC, HVĚZDA I OSOBNOST ALAIN DELON je francouzský herec, jehož hvězda září už deset let na nebi světového filmu. Když mu bylo sedmnáct let, přihlásil se dobrovolně do armády proti vůli rodičů a prožil krutou válku v In­­dočíně. Do armády i do války ho přivedla touha po dobrodružství, snaha po úniku, protože nebyl ni­kdy slastný a vyrovnaný. Hluboké vnitřní rozpory zažil už v dětství, ve škole, v nápravném ústavě. Byl odjakživa vzbouřenec. Domov vel­mi brzo ztratil, protože se rodiče rozvedli a — jak sám doznává — zůstal stranou, sám. Otec i matka si založili nové rodiny a měli nové děti. Alain Delon je věčný nespo­kojenec a stále hledá smysl živo­ta. Rád filosofuje, třebaže filoso­fické knihy nečte. Má Ježíšova lé­ta, je třiatřicetiletý, žene se z fil­mu do filmu, točí všude, jen když mu role vyhovuje. Má strach, aby na něho diváci nezapomněli. S no­vináři často polemizuje, ale ne­skrývá se před nimi a rád hovoří 0 sobě, o svých názorech na život 1 film. Když se sešel v roce 1958 s Romy Schneiderovou, byl rád, že novináři se tolik zajímají o jeho milostný románek. V mnoha tnter­­viewech dává i nadále rád na­hlížet do svého soukromí. Když se mu před čtyřmi lety narodil syn, byla jeho manželka Nathalie jedi­ným středem života, jedinou jisto­tou. V současné době už i Natha­lie filmuje a novináři bulvárního tisku opět kombinují, zda dojde k rozvodu. Alain Delon už toho tolik o sobě řekl, že není těžké jenom z těch citátů sytit zvěda­vost diváků. Ale pro herce je dů­ležitější, zda dovede hrát, v kte­rých filmech hrál a hraje a s ja­kými režiséry se sešel. Alain Delon zažil ve svém mla­dém životě skutečně strmou cestu k úspěchu a stal se slavným již před osmi lety, když se sešel s italským režisérem věhlasného jména, kterému je domovem film i divadlo. Byl to Luchino Viscon­ti. Psal se tehdy rok 1960, když byl uveden film Rocco a jeho brat­ří. Kdo viděl tento film, poznal, že Alain Delon je nejen herec, ale také osobnost. O dva roky později mu dal Luchino Visconti další vy­nikající příležitost ve filmu Ge­pard. Alain Delon tak vstoupil do světa současných největších filmo­vých hvězd. Francouz, díky Luchi­no Viscontimu, se proslavil v ital­ských filmech. Francouzský reži­sér René Clément obsadil Alaina Delona do svých filmů V plném slunci a Jaká slast žít, natáčených v Itálii. Michelangelo Antonioni, další Ital a jeden z nejvýrazněj­ších tvůrců současné doby, dal mladému herci z Francie další pří­ležitost a tak se stal Alain De­lon partnerem Moniky Vlttiové v proslulém filmu Zatmění. Těch slavných partnerek bylo mnoho: Romy Schneiderová, Brigitte Bar­­dotová, Claudie Cardinalová, Víř­ná Lisiová. Ale byli to i význační a slavní partneři, po jejichž boku hrál: Burt Lancaster, Jean Gabin. V našich kinech se právě hraje film Melodie podzemí, kde Delon neprohrává v soutěži ani s tako­vým protihráčem, jakým je zku­šený, sebejistý a robustní Jean Gabin. Postavy z Rocca, Geparda, Zatmění, i z filmů méně význam­ných, běžných, komerčních, nám představují vyhraněného herce, který však stále představuje tutéž postavu, možná sebe: člověka roz­porného, rozpolceného, který ne­má silnou vůli, stále váhá a mar­ně bojuje proti osudu, náhodě, svo­du; člověka plačícího, křehkého, zjemnělého, zároveň však mužné­ho, silného, nebojácného, dobro­družného. Je takový i ve filmu Černý tulipán. Není divu, že Alain Delon neodmítl ani nabídku Hol­lywoodu, třebaže jeho slávu nezvý­šila; je však připraven natáčet další americké filmy. Také Julien Duvivler za svého života věřil na Delonův talent a přitažlivost a další Francouz Jean-Pierre Melvil­le s ním zažil největší slávu přt premiéře svého filmu Samuraj — a to v Paříži na podzim roku 1967. Tady prý Alain Delon herecky pří­mo exceloval. Hraje tu i jeho man­želka Nathalie. Takže Francouz Alain Delon, proslavený italským filmem, přece zvítězil i ve Francii, doma, ve francouzském filmu, kde patří k několika málo „super-sta­­rům“. hbs

Next