Zábĕr, 1969 (II/1-26)

1969-10-18 / No. 21

FILM A Jedním ze sovětských příspěvků na letošním festivalu v Benátkách byl film Sergeje Jutkeviče Námět pro nevelkou povídku, líčící okol­nosti kolem premiéry Čechovova Racka v Petrohradě. Spatná insce­nace a nepochopení hry, která znamenala obrat v moderní dra­matice své doby, těžce dolehly na autora, který se shodou okolností téhož dne setkává se svou někdej­ší láskou, krásnou a talentovanou Likou Mizinovou, jejímž smutným osudem byla hra Racek inspirová­na. Prolínání současného pásma se vzpomínkami a s příběhem Li­­ky, která spisovatele opustila a odjela do Paříže se svým milen­cem, vytváří ve filmu několik za­jímavých psychologických vrstev. Atrakcí filmu je i účast Mariny Vladyová, která v roli Liky vytvá­ří svou první postavu v sovětském filmu, s nímž si již delší čas přá­la spolupracovat. Autor filmu — Sergej Jutkevič — se kromě bo­haté činnosti filmového praktika věnoval i rozvíjení filmové teorie. Je rovněž zasvěceným znalcem problematiky francouzského filmu, nejednou natáčel ve Francii jako dokumentarista. V poslední době upoutal několika novátorsky po­jatými filmy, ať už to byl trikový film podle Majakovského Ledové sprchy, či zajímavý pokus o vý­raz Leninova způsobu myšlení ve filmu Lenin v Polsku, který nato­čil ve spolupráci s polskou kine­matografií. I Námět pro nevelkou povídku se řadí k filmům, v nichž dnes už pětašedesátiletý režisér stále znovu zkouší nové postupy, jak v dramaturgickém řešení té­matu, tak ve formách režijního výrazu. V článku, který přetisku­jeme z listu „Literaturnaja gaze­ta“, poukazuje Jutkevič na někte­ré aspekty problematiky „Litera­tura - film“, jak se jeví v sovětské kinematografii. „Nedávno jsem dokončil film o A. P. Čechovovi — Námět pro ne­velkou povídku. Ačkoli film není bezprostředně spjat s nějakým li­terárním dílem, ale je natočen po­dle původního scénáře Leonlda Maljugina, práce na filmu už mě nutila zamýšlet se nad vztahem mezi filmem a literaturou, vedla mě k úvahám, které v jubilejních dnech sovětského filmu jsou zno­vu aktuální, neboť náš film od sa­mých začátků vycházel z nejlep­ších děl, vytvořených ruskými kla­siky i spisovateli sovětské éry. Film o Čechovovi je pro mne znovu důkazem, že velká kinema­tografie nemůže existovat bez vel­ké literatury, přičemž tato spolu­práce nemusí být vázána vždy je­nom na přímé přepisy, ale před­pokládá i množství jiných postupů a forem, objevujících stále nové styčné body. Je to především spo­lečné poznání života, filmová ana­lýza spisovatelského tvůrčího pro­cesu, filmové přehodnocení lite­rárních dějů. Námět pro nevelkou povídku se zabývá historií tvorby a Inscenace Čechovova Racka. Je to film, zkoumající toto dílo z těchto dvou aspektů. Nechci nyní polemizovat o tom, je-li film závislý na literatuře či ne, jsou-li film a kniha soupeři či přáteli. Existuje tu množství teo­rií, jejichž stoupenci zastávají zce­la protichůdné názory. Praxe však nasvědčuje tomu, že film je blízký nejen románu a literárním útvarům jako je například novela, ale i poezii. Film je svébytné u­­mění, vyjadřující se vlastní, pouze jemu vhodnou řečí, avšak tato zá­sada nevylučuje nejrozmanitější ovlivňování zevně. Cítím například, že novela Alexandra Dairův pád stylisticky Malyškina odpovídá sovětské epické kinematografii dvacátých let. Některá díla Valen­tina Katajeva podle mého názoru vycházejí ze zkušenosti soudobého filmu. Celá padesátiletá historie naše­ho filmu byla živena plody naší literatury. Jestliže v prvních po­revolučních letech se náš film na čas odvrátil od klasického literár­ního odkazu, pak v pozdějších do­bách režiséři často zpracovávali ta nejsložitější díla klasických auto­rů — Puškina, Gogola, Tolstého, Dostojevského, Turgeněva, Čecho­va. Byly tu Skvělé úspěchy i zará­žející prohry: nebudu se ted za­bývat konkrétním hodnocením, či znovu polemizovat o principech filmového přepisu — postačí zdů­raznit některé tendence, které jsou zřejmé. Neváhám tvrdit, že historie so­větského filmu je v jisté míře i historií sovětské literatury. Nikdo z našich velkých spisovatelů se nevyhýbal spolupráci s filmem a film neopomenul žádného z vý­znamných literárních autorů. Ma­xim Gorkij mnohokrát mluvil o velkém významu filmového umění. Připomeňme si Pudovkinův film Matka, který byl označen světovou kritikou za jeden z nejlepších fil­mů všech dob, trilogii Marka Don­ského o Gorkém, která významně ovlivnila italskou neoreallstickou školu. Historii našeho filmu pro­stupují například romány Michaila Šolochova: ještě v němé éře byl Ivanem Pravovem a Olgou Preo­­braženskou realizován Tichý Don, k němuž se posléze vrátil Sergej Gerasimov: Jurij Rajzman a po něm Alexandr Ivanov realizovali Rozrušenou zemi; vzrušující film Osud člověka natočil Sergej Bon­­darčuk. V tomto desetiletí prožívá svůj „návrat“ do filmu Vladimír Maja­­kovskij. Podle jeho scénářů a do­konce s jeho hereckou účastí byly natočeny filmy ve dvacátých le­tech. Tehdy však film nebyl s to vystihnout bohatost básníkových záměrů. Tvorba Majakovského, která nesporně ovlivnila i poetiku Ejzenštejnovu, zůstala filmově ne­využita. V Moskevském divadle sa­tiry Jsme kombinovali inscenace Ledové sprchy a Štěnice s filmo­vými projekcemi trikových snímků, které dokázaly, že tento žánr, kte­rý ostatně Majakovskij miloval, vhodně a tvůrčím způsobem dopl­ňuje jeho tvorbu. Společně s Ana­­tolijem Karanovičem jsem natočil trikový film Ledová sprcha, který se stal prvním ze série filmů, in­spirovaných tvorbou Majakovské­ho. Karanovič, Ivanov - Vano a jiní režiséři kresleného filmu natočili již několik snímků, vycházejících z básníkových děl. Na Ukrajině se dnes natáčí trikový film Mys­térium Buff a v Moskvě se režisér Michail Švejcer chystá k realizaci originálního filmu, věnovaného o­­sobnostl Majakovského a jeho do­bě. Tvůrčí odkaz básníka je roz­sáhlý a nabízí množství možností pro filmové ztvárnění. Těsně je spjato s filmem i jmé­no Alexeje Tolstého. Protazanovův film z devadesátých let Aelita je zajímavý i dnes. Později byl na­točen Vladimírem Petrovem (s Ni­kolajem Simono vem v hlavní roli) dvoudílný Petr První; Grigorij Ro­­šal realizoval slavnou trilogii Kří­žová cesta. Filmu zasvětili svůj talent i dramaturgické schopnosti Jurij Tyňjanov, Sergej Treťjakov, Viktor Šklovskij. Téma Try ňj ano v a film vydá na rozsáhlou studii. Chtěl bych tu připomenout, že ještě v roce 1927 Tyňjanov pro mne napsal zajíma­vý scénář Koručlk Kiže, z něhož posléze vznikla skvělá novela. — Film jsem tehdy nenatočil a do­dnes sl to nemohu odpustit. Se jménem Työjanova se pojí i debut Grigorije Kozniceva a Leonida Trauberga, kteří podle jeho scé­náře realizovali jeden ze svých nejlepších filmů Plášť. Těkám očima po své knihovně, ulpívám pohledem na titulech ob­líbených knih a znovu se přesvěd­čuji, že film neopomenul žádného z těchto autorů. Mohl bych neko­nečně vzpomínat. Na Vladimíra Legošina, který byl mým asisten­tem na filmu Krajky a posléze, ve třicátých letech, natočil podle Va­lentina Katajeva dobré filmy Na obzoru plachta bílá a Vracel se voják z fronty. Na přátelství Ilji Ufa a Jevgenije Petrova, na jejich dramaturgickou činnost. Na řadu dalších jmen významných spiso­vatelů, kteří, jako například Vse­volod Višněvskij (My z Kronštad­­tu a Optimistická tragédie), aktiv­ně spolupracovali s filmem ... Sovětští filmaři jsou právem hrdi na to, že Pogodinova série o Leninovi začala filmovým scé­nářem Říjen, že pro film psali Alexandr Fadějev, Boris Gorbatov, Jurlj German. Že slavný film brat­ří Vasiljevových Čapajev vznikl podle románu Dmitrije Furmano­va. Tato tradice plodné spoluprá­ce mezi filmem a literaturou trvá dodnes. V titulech nových filmů objevíme množství spisovatelských jmen. V nejmenším to nesnižuje význam profesionálních scénáristů, protože nejlepší z nich jsou tak jako tak talentovanými literáty. Scenáristika je druh literatury. Alexandr Dovženko byl nejen vel­kým režisérem, ale i skvělým spi­sovatelem. Každý z nás, režisérů starší ge­nerace — téměř vrstevníků sovět­ského filmu, pamatuje všechny etapy této padesátileté cesty. — Každou z těchto etap spoluvyvá­­řeli naši přátelé — literáti. Vá­žíme si jejich práce.“ -kp- Na pření čtenářek 5* ALAINJ -g DELON, Vedle Belmonda je Alain Delon asi nejoblíbenějším představitelem mladých hrdinů ve francouzském filmu. Ale častěji než o jeho umě­ní se píše v tisku o jeho životě, přesněji řečeno o jeho skandá­lech. Ještě je v živé paměti aféra se zavražděným Markovičem, je­ho jugoslávským sekretářem a o­­sobním strážcem. Manželé Delono­­vi byli tehdy několikrát vyslý­chání. I když šlo o výpovědi svě­decké přece jen styk s policií na ně nevrhl nejlepší světlo. Navíc při vyšetřování vyšlo najevo, že se po­díleli na orgiích pařížského „slad­kého života“, které Markovič or­ganizoval pro prominenty umělec­kého i politického světa. Je také známo, že Delon nesmí do Itálie, protože tam na něho čeká zaty­kač. Pokud jde o jeho soukromý život, Je charakterizován dvěma událostmi, jimiž se bavila fran­couzská a možná i světová veřej­nost. Předně to je jeho nedávný rozvod s Nathalií, při němž po­chopitelně, jak to při podobných událostech bývá, vycházely na ve­řejnost věci, které nebyly milé ani jedné ani druhé straně. A dru­hou aférou podobného druhu, ča­sově mnohem starší, je dramatic­ký rozchod Alaina Delona s jeho velkou romantickou láskou — s Romy Schneiderovou. Také oni se rozcházeli za veřejné asistence mnoha přátel a tisku. V jednom nočním podniku padly mezi milen­ci dokonce facky . . . Alain Delon se narodil 8. listo­padu 1935 v Sceaux. Matka byla zaměstnána v lékárně, otec byl ředitelem biografu. Alain byl roz­tomilý chlapec s modrýma nevin­nýma očima a s kudrnatými kaš­tanovými vlásky. Jeho andělský zjev ostře kontrastoval s jeho chováním. Od mateřské školky s ním měli rodiče potíže. Nesnášel se s dětmi, později byl obdivován pouze největšími uličníky ve třídě. Z několika škol byl vyloučen a proto se rodiče rozhodli dát ho do internátu k řádovým kněžím. Stejný obrázek. Po nějakém čase se musí Alain stěhovat do jiného řádového internátu. Na jeho vy­svědčeních byste našil z jednoho předmětu neustále stejnou znám­ku — z chování: má vždy tu nej­­nižší. Jinak však projevuje nadá­ní, zejména v matematice a — v náboženství. Ovládá náboženství tak dokonale, že v jedné chvíli matka uvažovala o kněžské kari­éře. Po letech se tomu Alain u­­přímně smál. Nikdy na nic podob­ného nepomýšlel. Mezitím se Alainovi rodiče roz­vedli a matka si vzala místního uzenáře. Protože Alainovi nejdou studia nacházíme ho za nějaký čas v uzenářské dílně při výrobě sa­lámů a vuřtů. Nelíbí se mu to a zkouší tedy prodávat v obchodě. Ani tady není spokojen a přihlásí se k námořnictvu. Trpí však moř­skou nemocí a je stále neukázně­ný a tak polovinu volného času tráví na marodce a druhou polo­vinu v domácím vězení. V osm­nácti letech vstupuje do armády a odchází bojovat do Vietnamu. Ale ani tohle zaměstnání se mu pochopitelně nelíbí. A tak je film vlastně první Delonovo zaměstná­ní, které mu přineslo uspokojení i úspěch. Zato je to úspěch tak rozho­dující, že by mu jej mohl každý z kolegů závidět. Stačí jen připo­menout několik rolí ze začátku je­ho kariéry, abychom poznali zá­vratnou rychlost jeho cesty ke slávě. V roce 1960 je to Viscontiho film Rocco a jeho bratři, o rok později Antonioniho Zatmění a v roce 1962 Vincontiho Gepard. Kro­mě toho hrál Delon v Clémentově filmu Jaká radost žít, v jedné z povídek Bolsrondova filmu Slav né lásky a v Duvivierově rovněž po­vídkovém filmu Ďábel a desatero. Jeho talent je opravdu všestran­ný. Se stejnou bravurou hraje ro­ LITERATURA ¥ SERGEJ JUTKEVIČ * mantického hrdinu v Černém tu­lipánu režiséra Christiana Jaquea jako gangstera v Samurajovi (rež. Jean-Pierre Melville) nebo dobro­druha ve Verneuillově filmu Me­lodie podzemí. Z jeho posledních snímků zaznamenejme Duvivie­­rův film Ďábelsky váš, Cardiffovu Motorku, film Sbohem příteli, kte­rý natočil Jean Herman, Pláž re­žiséra Jacquese Deraye, snímek Jeff, realizovaný opět Hermanem a konečně Spolek Siciliánů, režíro­vaný Henri Verneuilem. V součas­né době má před sebou Alain De­lon dva filmy. Spolu s Jean-Paul Belmondem bude pod režijním ve­dením J. Deraye natáčet gang­sterský příběh Carbone a Spirido a ve filmu Jean-Paul Melvillea Červený kruh se stane mladým policejním komisařem. -cl Marina Vladyová ■ _____________________ Marina Vladyová v úloze Líkl Mi­­klnovové ve jilmu režiséra Jutke­viče Námět pro nevelkou povídku. Osudy této hrdinky, která byla ve skutečném životě láskou A. P. Če­chova, inspirovaly tohoto ruského klasika k napsání hry Racek Alain Delon 4 ■miiiTTin co DOPORUČUJÍ Bohumil Hrabal ZVĚTŠENINA Považuji to za nejlepši film, co jsem viděl za po­slední dva roky. Hana Prošková PANU UČITELI S LÁSKOU Proč? Běžte se na něj po­dívat. Odpovídá Ivan Renč Kdo jste, pane Renč? Na FÁMU jsem vystudoval ka­meru. V animovaném jilmu jsem asistentem kamery. A jak jste se dostal k celove­černí režii? Napsal jsem Hlídače. Co vás k tomu přimělo? Scenárista a režisér Antonín Máša mi jednoho dne řekl: Chlap­če, měl bys napsat biograf. Tak jsem napsal celovečerák. Jak je vidět, vám ho vzali.. . Kupodivu. Nebojíte se vlastní režie? Říkám st sám před sebou, že ne. Ale asi ano. Myslíte, že vám v něčem pomů­že dosavadní profese — asistent kamery animovaného filmu? Ano. Ale pro mne nezůstává animovaný jilm jenom školou, z níž bych chtěl vyjít do vlastní re­žie. Chci v něm pracovat i nadále. S tím scénářem, který hodlá­te — anebo lépe řečeno nž natá­číte — s tím jste spokojen? jsem. A s kameramanem Ivanem Šia­­petou? jsem nadšen. Kameraman, ar­chitekt a všichni kolem vycítili přesně styl, ve kterém chci jilm natočit, a tak jde vše hladce. Točit budete kde? Exteriéry u Kladna, další a za­jímavější pak ještě na majáku v Jugoslávii. Chcete jít do kina? MATE CHUŤ SPATŘIT DETEKTIVA STOLETl? Pak navštivte francouz­ský kriminální jilm PASA. Ve dvouhodinové barevné podívané spatříte kromě haldy mrtvol gang­sterů — a žel i některých poli­cistů — hlavně detektiva století — Jeana Gablna. Rozlouskne před vámi téměř na koleně složitý pří­běh odehrávající se mezi gang­stery, kterým není nic svátého a na závěr jilmu si nechá ... Ale co vám mám vyprávět. Od toho jsou biografy. Tedy Paša — detektiv století v našich kinech.

Next