Zábĕr, 1969 (II/1-26)
1969-10-18 / No. 21
FILM A Jedním ze sovětských příspěvků na letošním festivalu v Benátkách byl film Sergeje Jutkeviče Námět pro nevelkou povídku, líčící okolnosti kolem premiéry Čechovova Racka v Petrohradě. Spatná inscenace a nepochopení hry, která znamenala obrat v moderní dramatice své doby, těžce dolehly na autora, který se shodou okolností téhož dne setkává se svou někdejší láskou, krásnou a talentovanou Likou Mizinovou, jejímž smutným osudem byla hra Racek inspirována. Prolínání současného pásma se vzpomínkami a s příběhem Liky, která spisovatele opustila a odjela do Paříže se svým milencem, vytváří ve filmu několik zajímavých psychologických vrstev. Atrakcí filmu je i účast Mariny Vladyová, která v roli Liky vytváří svou první postavu v sovětském filmu, s nímž si již delší čas přála spolupracovat. Autor filmu — Sergej Jutkevič — se kromě bohaté činnosti filmového praktika věnoval i rozvíjení filmové teorie. Je rovněž zasvěceným znalcem problematiky francouzského filmu, nejednou natáčel ve Francii jako dokumentarista. V poslední době upoutal několika novátorsky pojatými filmy, ať už to byl trikový film podle Majakovského Ledové sprchy, či zajímavý pokus o výraz Leninova způsobu myšlení ve filmu Lenin v Polsku, který natočil ve spolupráci s polskou kinematografií. I Námět pro nevelkou povídku se řadí k filmům, v nichž dnes už pětašedesátiletý režisér stále znovu zkouší nové postupy, jak v dramaturgickém řešení tématu, tak ve formách režijního výrazu. V článku, který přetiskujeme z listu „Literaturnaja gazeta“, poukazuje Jutkevič na některé aspekty problematiky „Literatura - film“, jak se jeví v sovětské kinematografii. „Nedávno jsem dokončil film o A. P. Čechovovi — Námět pro nevelkou povídku. Ačkoli film není bezprostředně spjat s nějakým literárním dílem, ale je natočen podle původního scénáře Leonlda Maljugina, práce na filmu už mě nutila zamýšlet se nad vztahem mezi filmem a literaturou, vedla mě k úvahám, které v jubilejních dnech sovětského filmu jsou znovu aktuální, neboť náš film od samých začátků vycházel z nejlepších děl, vytvořených ruskými klasiky i spisovateli sovětské éry. Film o Čechovovi je pro mne znovu důkazem, že velká kinematografie nemůže existovat bez velké literatury, přičemž tato spolupráce nemusí být vázána vždy jenom na přímé přepisy, ale předpokládá i množství jiných postupů a forem, objevujících stále nové styčné body. Je to především společné poznání života, filmová analýza spisovatelského tvůrčího procesu, filmové přehodnocení literárních dějů. Námět pro nevelkou povídku se zabývá historií tvorby a Inscenace Čechovova Racka. Je to film, zkoumající toto dílo z těchto dvou aspektů. Nechci nyní polemizovat o tom, je-li film závislý na literatuře či ne, jsou-li film a kniha soupeři či přáteli. Existuje tu množství teorií, jejichž stoupenci zastávají zcela protichůdné názory. Praxe však nasvědčuje tomu, že film je blízký nejen románu a literárním útvarům jako je například novela, ale i poezii. Film je svébytné umění, vyjadřující se vlastní, pouze jemu vhodnou řečí, avšak tato zásada nevylučuje nejrozmanitější ovlivňování zevně. Cítím například, že novela Alexandra Dairův pád stylisticky Malyškina odpovídá sovětské epické kinematografii dvacátých let. Některá díla Valentina Katajeva podle mého názoru vycházejí ze zkušenosti soudobého filmu. Celá padesátiletá historie našeho filmu byla živena plody naší literatury. Jestliže v prvních porevolučních letech se náš film na čas odvrátil od klasického literárního odkazu, pak v pozdějších dobách režiséři často zpracovávali ta nejsložitější díla klasických autorů — Puškina, Gogola, Tolstého, Dostojevského, Turgeněva, Čechova. Byly tu Skvělé úspěchy i zarážející prohry: nebudu se ted zabývat konkrétním hodnocením, či znovu polemizovat o principech filmového přepisu — postačí zdůraznit některé tendence, které jsou zřejmé. Neváhám tvrdit, že historie sovětského filmu je v jisté míře i historií sovětské literatury. Nikdo z našich velkých spisovatelů se nevyhýbal spolupráci s filmem a film neopomenul žádného z významných literárních autorů. Maxim Gorkij mnohokrát mluvil o velkém významu filmového umění. Připomeňme si Pudovkinův film Matka, který byl označen světovou kritikou za jeden z nejlepších filmů všech dob, trilogii Marka Donského o Gorkém, která významně ovlivnila italskou neoreallstickou školu. Historii našeho filmu prostupují například romány Michaila Šolochova: ještě v němé éře byl Ivanem Pravovem a Olgou Preobraženskou realizován Tichý Don, k němuž se posléze vrátil Sergej Gerasimov: Jurij Rajzman a po něm Alexandr Ivanov realizovali Rozrušenou zemi; vzrušující film Osud člověka natočil Sergej Bondarčuk. V tomto desetiletí prožívá svůj „návrat“ do filmu Vladimír Majakovskij. Podle jeho scénářů a dokonce s jeho hereckou účastí byly natočeny filmy ve dvacátých letech. Tehdy však film nebyl s to vystihnout bohatost básníkových záměrů. Tvorba Majakovského, která nesporně ovlivnila i poetiku Ejzenštejnovu, zůstala filmově nevyužita. V Moskevském divadle satiry Jsme kombinovali inscenace Ledové sprchy a Štěnice s filmovými projekcemi trikových snímků, které dokázaly, že tento žánr, který ostatně Majakovskij miloval, vhodně a tvůrčím způsobem doplňuje jeho tvorbu. Společně s Anatolijem Karanovičem jsem natočil trikový film Ledová sprcha, který se stal prvním ze série filmů, inspirovaných tvorbou Majakovského. Karanovič, Ivanov - Vano a jiní režiséři kresleného filmu natočili již několik snímků, vycházejících z básníkových děl. Na Ukrajině se dnes natáčí trikový film Mystérium Buff a v Moskvě se režisér Michail Švejcer chystá k realizaci originálního filmu, věnovaného osobnostl Majakovského a jeho době. Tvůrčí odkaz básníka je rozsáhlý a nabízí množství možností pro filmové ztvárnění. Těsně je spjato s filmem i jméno Alexeje Tolstého. Protazanovův film z devadesátých let Aelita je zajímavý i dnes. Později byl natočen Vladimírem Petrovem (s Nikolajem Simono vem v hlavní roli) dvoudílný Petr První; Grigorij Rošal realizoval slavnou trilogii Křížová cesta. Filmu zasvětili svůj talent i dramaturgické schopnosti Jurij Tyňjanov, Sergej Treťjakov, Viktor Šklovskij. Téma Try ňj ano v a film vydá na rozsáhlou studii. Chtěl bych tu připomenout, že ještě v roce 1927 Tyňjanov pro mne napsal zajímavý scénář Koručlk Kiže, z něhož posléze vznikla skvělá novela. — Film jsem tehdy nenatočil a dodnes sl to nemohu odpustit. Se jménem Työjanova se pojí i debut Grigorije Kozniceva a Leonida Trauberga, kteří podle jeho scénáře realizovali jeden ze svých nejlepších filmů Plášť. Těkám očima po své knihovně, ulpívám pohledem na titulech oblíbených knih a znovu se přesvědčuji, že film neopomenul žádného z těchto autorů. Mohl bych nekonečně vzpomínat. Na Vladimíra Legošina, který byl mým asistentem na filmu Krajky a posléze, ve třicátých letech, natočil podle Valentina Katajeva dobré filmy Na obzoru plachta bílá a Vracel se voják z fronty. Na přátelství Ilji Ufa a Jevgenije Petrova, na jejich dramaturgickou činnost. Na řadu dalších jmen významných spisovatelů, kteří, jako například Vsevolod Višněvskij (My z Kronštadtu a Optimistická tragédie), aktivně spolupracovali s filmem ... Sovětští filmaři jsou právem hrdi na to, že Pogodinova série o Leninovi začala filmovým scénářem Říjen, že pro film psali Alexandr Fadějev, Boris Gorbatov, Jurlj German. Že slavný film bratří Vasiljevových Čapajev vznikl podle románu Dmitrije Furmanova. Tato tradice plodné spolupráce mezi filmem a literaturou trvá dodnes. V titulech nových filmů objevíme množství spisovatelských jmen. V nejmenším to nesnižuje význam profesionálních scénáristů, protože nejlepší z nich jsou tak jako tak talentovanými literáty. Scenáristika je druh literatury. Alexandr Dovženko byl nejen velkým režisérem, ale i skvělým spisovatelem. Každý z nás, režisérů starší generace — téměř vrstevníků sovětského filmu, pamatuje všechny etapy této padesátileté cesty. — Každou z těchto etap spoluvyvářeli naši přátelé — literáti. Vážíme si jejich práce.“ -kp- Na pření čtenářek 5* ALAINJ -g DELON, Vedle Belmonda je Alain Delon asi nejoblíbenějším představitelem mladých hrdinů ve francouzském filmu. Ale častěji než o jeho umění se píše v tisku o jeho životě, přesněji řečeno o jeho skandálech. Ještě je v živé paměti aféra se zavražděným Markovičem, jeho jugoslávským sekretářem a osobním strážcem. Manželé Delonovi byli tehdy několikrát vyslýchání. I když šlo o výpovědi svědecké přece jen styk s policií na ně nevrhl nejlepší světlo. Navíc při vyšetřování vyšlo najevo, že se podíleli na orgiích pařížského „sladkého života“, které Markovič organizoval pro prominenty uměleckého i politického světa. Je také známo, že Delon nesmí do Itálie, protože tam na něho čeká zatykač. Pokud jde o jeho soukromý život, Je charakterizován dvěma událostmi, jimiž se bavila francouzská a možná i světová veřejnost. Předně to je jeho nedávný rozvod s Nathalií, při němž pochopitelně, jak to při podobných událostech bývá, vycházely na veřejnost věci, které nebyly milé ani jedné ani druhé straně. A druhou aférou podobného druhu, časově mnohem starší, je dramatický rozchod Alaina Delona s jeho velkou romantickou láskou — s Romy Schneiderovou. Také oni se rozcházeli za veřejné asistence mnoha přátel a tisku. V jednom nočním podniku padly mezi milenci dokonce facky . . . Alain Delon se narodil 8. listopadu 1935 v Sceaux. Matka byla zaměstnána v lékárně, otec byl ředitelem biografu. Alain byl roztomilý chlapec s modrýma nevinnýma očima a s kudrnatými kaštanovými vlásky. Jeho andělský zjev ostře kontrastoval s jeho chováním. Od mateřské školky s ním měli rodiče potíže. Nesnášel se s dětmi, později byl obdivován pouze největšími uličníky ve třídě. Z několika škol byl vyloučen a proto se rodiče rozhodli dát ho do internátu k řádovým kněžím. Stejný obrázek. Po nějakém čase se musí Alain stěhovat do jiného řádového internátu. Na jeho vysvědčeních byste našil z jednoho předmětu neustále stejnou známku — z chování: má vždy tu nejnižší. Jinak však projevuje nadání, zejména v matematice a — v náboženství. Ovládá náboženství tak dokonale, že v jedné chvíli matka uvažovala o kněžské kariéře. Po letech se tomu Alain upřímně smál. Nikdy na nic podobného nepomýšlel. Mezitím se Alainovi rodiče rozvedli a matka si vzala místního uzenáře. Protože Alainovi nejdou studia nacházíme ho za nějaký čas v uzenářské dílně při výrobě salámů a vuřtů. Nelíbí se mu to a zkouší tedy prodávat v obchodě. Ani tady není spokojen a přihlásí se k námořnictvu. Trpí však mořskou nemocí a je stále neukázněný a tak polovinu volného času tráví na marodce a druhou polovinu v domácím vězení. V osmnácti letech vstupuje do armády a odchází bojovat do Vietnamu. Ale ani tohle zaměstnání se mu pochopitelně nelíbí. A tak je film vlastně první Delonovo zaměstnání, které mu přineslo uspokojení i úspěch. Zato je to úspěch tak rozhodující, že by mu jej mohl každý z kolegů závidět. Stačí jen připomenout několik rolí ze začátku jeho kariéry, abychom poznali závratnou rychlost jeho cesty ke slávě. V roce 1960 je to Viscontiho film Rocco a jeho bratři, o rok později Antonioniho Zatmění a v roce 1962 Vincontiho Gepard. Kromě toho hrál Delon v Clémentově filmu Jaká radost žít, v jedné z povídek Bolsrondova filmu Slav né lásky a v Duvivierově rovněž povídkovém filmu Ďábel a desatero. Jeho talent je opravdu všestranný. Se stejnou bravurou hraje ro LITERATURA ¥ SERGEJ JUTKEVIČ * mantického hrdinu v Černém tulipánu režiséra Christiana Jaquea jako gangstera v Samurajovi (rež. Jean-Pierre Melville) nebo dobrodruha ve Verneuillově filmu Melodie podzemí. Z jeho posledních snímků zaznamenejme Duvivierův film Ďábelsky váš, Cardiffovu Motorku, film Sbohem příteli, který natočil Jean Herman, Pláž režiséra Jacquese Deraye, snímek Jeff, realizovaný opět Hermanem a konečně Spolek Siciliánů, režírovaný Henri Verneuilem. V současné době má před sebou Alain Delon dva filmy. Spolu s Jean-Paul Belmondem bude pod režijním vedením J. Deraye natáčet gangsterský příběh Carbone a Spirido a ve filmu Jean-Paul Melvillea Červený kruh se stane mladým policejním komisařem. -cl Marina Vladyová ■ _____________________ Marina Vladyová v úloze Líkl Miklnovové ve jilmu režiséra Jutkeviče Námět pro nevelkou povídku. Osudy této hrdinky, která byla ve skutečném životě láskou A. P. Čechova, inspirovaly tohoto ruského klasika k napsání hry Racek Alain Delon 4 ■miiiTTin co DOPORUČUJÍ Bohumil Hrabal ZVĚTŠENINA Považuji to za nejlepši film, co jsem viděl za poslední dva roky. Hana Prošková PANU UČITELI S LÁSKOU Proč? Běžte se na něj podívat. Odpovídá Ivan Renč Kdo jste, pane Renč? Na FÁMU jsem vystudoval kameru. V animovaném jilmu jsem asistentem kamery. A jak jste se dostal k celovečerní režii? Napsal jsem Hlídače. Co vás k tomu přimělo? Scenárista a režisér Antonín Máša mi jednoho dne řekl: Chlapče, měl bys napsat biograf. Tak jsem napsal celovečerák. Jak je vidět, vám ho vzali.. . Kupodivu. Nebojíte se vlastní režie? Říkám st sám před sebou, že ne. Ale asi ano. Myslíte, že vám v něčem pomůže dosavadní profese — asistent kamery animovaného filmu? Ano. Ale pro mne nezůstává animovaný jilm jenom školou, z níž bych chtěl vyjít do vlastní režie. Chci v něm pracovat i nadále. S tím scénářem, který hodláte — anebo lépe řečeno nž natáčíte — s tím jste spokojen? jsem. A s kameramanem Ivanem Šiapetou? jsem nadšen. Kameraman, architekt a všichni kolem vycítili přesně styl, ve kterém chci jilm natočit, a tak jde vše hladce. Točit budete kde? Exteriéry u Kladna, další a zajímavější pak ještě na majáku v Jugoslávii. Chcete jít do kina? MATE CHUŤ SPATŘIT DETEKTIVA STOLETl? Pak navštivte francouzský kriminální jilm PASA. Ve dvouhodinové barevné podívané spatříte kromě haldy mrtvol gangsterů — a žel i některých policistů — hlavně detektiva století — Jeana Gablna. Rozlouskne před vámi téměř na koleně složitý příběh odehrávající se mezi gangstery, kterým není nic svátého a na závěr jilmu si nechá ... Ale co vám mám vyprávět. Od toho jsou biografy. Tedy Paša — detektiv století v našich kinech.