Zemědělské Noviny, listopad 1968 (XXIV/260-285)

1968-11-01 / No. 260

Překvapení jménem Wallace Americká volební kampaň při­nesla pro samotné Američany ne­jedno nemilé překvapení. Jedno z nich se jmenuje - George Wal­lace, kandidát třetí politické stra­ny, jemuž ústavy pro výzkum ve­řejného mínění shodně předvídají v americké historii dosud nevídané šance při pokusu o narušeni monopolu do­savadního tradičniho systému dvou politic­kých stran. Podle vše­obecného názoru ame­rického tisku se Geor­ge Wallace ještě letos sice presidentem ne­stane, avšak jeho jmé­no se zcela jistě stane symbolem síly, s níž se bude muset v americ­kém politickém životě v nejbližši budoucnosti velmi vážně počítat. Samotná Wallaceova londonov­­sky přitažlivá biografie zároveň symptomaticky svědči o tom, kdo tato nová hvězda na americkém politickém nebi je: syn zadluže­ného farmáře z rasistické Alaba­­my, který si vydělával jako příle­žitostný dělník a řidič nákladního auta, aby mohl vystudovat práva. Boxoval za peníze při pouťových příležitostech ve stodolách a ven­kovských hostincích. Wallaceův ta­lent pro cirkusové vystupováni po­znamenal i jeho vstup do poli­tiky. Po druhé světové válce (v níž si vysloužil - téměř stejně jako Hitler — hodnost seržanta), kandi­doval Wallace do alabamského parlamentu a zahájil svou volební kampaň jako tramp cestující v ošumělém oděvu alabamskými městy, zastavoval školní autobusy i a potřásal dětem rukou Se slovy: „Nezapomeň své mamince a ta­tínkovi říci, že George Wallace ti popřál v autobuse dobrý den!" Z původního radikálního liberála, který se těšil dokonce i podpoře černošských organizaci, se ovšem Wallace z konjunkturálních důvo­dů velmi brzy změnil ve stoupen­ce protičernošské a rasistické po­litiky, i když - a to je pro tohoto ryziho oportunistu a sociálního demagoga rovněž charakteristické — se k rasismu otevřeně nikdy nepřihlásil. Pozoruhodná a do oči bijíc! analogie s dobrodružným politic­kým vývojem některých původně levicových ultraradikálů, kteří na­konec dosti zákonitě skončili v bezvýhradné podpoře totalitního režimu Hitlera, není ovšem zdale­ka jediná. „Kdybych byl presidentem“, pro­hlašuje bez skrupuli Wallace, je­hož hnuti je bez skrupuli přirov­náváno k neonacistické straně NPD, „pak bych znovu obnovil důvěru k policii." V tomto lapi­dárně řečeném politickém progra­mu George Wallace, který s ta­kovým úspěchem nabízí pro složi­té americké problémy svou tvrdou ruku („To chce odvahu! Wallace ji má! Máte ji také?") je záro­veň řečeno vše. Netřeba snad dalších slov k tomu, aby si svět představil, o co by se opět povy­­nořily ledovce studené války a na kolik krve i přeplněných věznic pro barevné i bílé by přišlo řešeni gordických uzlů vnitroamerických. Včetně Střední i Jižní Ameriky. Po zavražděni dalšiho z Kennedyů je ovšem i dalším nepříjemným pře­kvapením americké volebni kam­paně silná odezva, kterou tento program má. Zvláště v nižších a provinčních vrstvách amerického obyvatelstva, které se boji konku­rence zrovnoprávněných černochů, v trpí stále vzrůstající kriminalitou amerických městech a jsou prostě otřeseni ve svém národním prestiži tím, že jejich země — nej­větší západní velmoc - se nedo­vede radikálně vypořádat s 19 mi­lióny severovietnamskými komu­nisty v zaostalé Asii. Wallaceův vzestup prostě uka­zuje, že ani Lincolnova Amerika se nemůže vyhnout určitým vývo­jovým zákonitostem a ocitnout se - stejně jako v třicátých letech Německo - při řešení svých těž­kých problémů na oné dějinné křižovatce, v niž po selháni ne­schopné liberálni Johnsonovy vlá­dy i dvojnásobné tragedii Kenne­dyů, kterým nebylo dopřáno usku­tečnit svá dynamická moderni ře­šeni — zbývá v očích určité una­vené a v nic již hevěřici masy Američanů jen jediný radikální recept — silná ruka. George Wal­lace se stal bezesporu produktem této kritické americké křižovatky i kandidátem silné ruky a jeho argumenty pro jím nabízené ře­šení americké krize i jeho dryáč­­nická vystoupeni, v nichž se snaži hrát na struny nejnižších lidských vášni a vlastnosti jako je závist a nevraživost vůči ostatním složkám americké společnosti, není ani pro Evropu bez poučeni. Na svém volebním turné po Spojených stá­tech uctívá Wallace nikoli náho­dou „bojovníky za pořádek a vlast" - vojáky a policisty a pro­klíná liberály a intelektuály, kteří podle něho rozkládají svátý systém amerického způsobu života. Lid, (tj. vojáci a policie) má této zemi vládnout nikoli, jak tvrdí Wallace, houfy „vejcohlavých" pseudointe­­lektuálů, kteří prý nad těmito ma­sami i osobně nad Wallacem ohrnuji nos. Wallace, jehož spa­­sitelské tirády nejsou samozřejmě prosty ani antisemitských tónů, stejně jako Hitler proklíná anar­chisty, komunisty, které prý je nutno registrovat - nikoli zbra­ně... Kdyby snad někomu tyto Walla­­ceovy argumenty připomínaly něčí jiné argumenty, nenechme se v žádném připadě mýlit. Nemilé překvapeni amerických voleb jmé­nem Wallace se pravým jménem nazývá fašismus. A co by zname­nal - kdyby se jednoho dne pro­sadil i do Bílého domu - v mezi­národním kontextu, by nemile pře­kvapilo nejen Ameriku. Josef KOŠŤÁL Kosmos 250 a Kosmos 251 vy­pustili - ve čtvrtek na oběžnou dráhu v SSSR. Max Reimann, první tajemník ŰV KS Německa, se včera dožil 70 let. Vláda NDR ho vyzname­nala Řádem Karla Marxe. Ministr zahraničí Velké Bri­tánie Stewart opakoval v Dol­ní sněmovně odmítavé stanovis­ko vlády k přítomnosti sovět­ských vojsk na území CSSR. Pět členských zemí NATO uspořádá rozsáhlé letecké a ná­mořní manévry 5. listopadu. • Skončil „berlínský týden“ zá­­padoněrneckého parlamentu. Ve čtvrtek naměřili v Paříži rekordní teplotu 22 stupňů, oóž bvl nejteplejší 31. říjen od ro­ku 1873. Bojovou činnost v podmínkách chemické války nacvičují brit­ské jednotky v povodí řeky Ve­­sery v NSR. Bouřlivý studentský podzim v Latinské Americe se projevil i v kolumbijském hlavním městě Bogotě. Při potyčkách mezi stu­denty a policu bylo zraněno 25 demonstrantů a 29 policistů. Západoněmecký kancléř Kie­singer se vrátil do Bonnu. Pro­hlásil, že je spokojen s výsled­ky jednání v Portugalsku a ve Španělsku. NATO mění umístění jader­ných skladů, tajné kódy a kry­cí jména jednotek, hlásí britský list Sun. Epidemie encefalitidy ve ve­nezuelském městě Maracaibo si už vyžádala několik mrtvých a větší počet nemocných. Cestný pavilón na 50. výstavě „Comptoir Suisse 1969“ poskyt­la správní rada a ředitelství vý­stavy v souhlasu se švýcarský­mi úřady Československu. Poručenský výbor VS OSN odhlasoval rezoluci, žádající po­užití síly ke svržení menšinové­ho rasistického režimu- v Rho­desii. Rezoluce má zajištěno i schválení v. plénu, OSN. oUci ,» Francouzské NS schválilo branný rozpočet na rok 1969 ve výši 26,363 miliardy franků, což je téměř o 1,3 miliardy více než letos. O zásadách společné obchodní politiky vůči socialistickým ze­mím jednali v Bruselu diplo­matičtí zástupci členských zemí EHS. Nepálský král amnestoval 22 politiků, odsouzených v roce 1960 za akce proti králi. Zákon o parlamentních vol­bách schválil thajský senát. Po deseti letech vojenského reži­mu bude v zemi znovu parla­mentní vláda. Po osmi letech věznění pro­pustili bývalého nepálského mi­nisterského předsedu Koirala, který nikdy nebyl postaven před soud. • KDO TO ASI BYL? - Na svatbě Jacqueliny Kennedyové s rejdařem Onasissem na ostro­vě Scorpios hrála místní kape­la lidový tanec Jesai, při kterém se nevěsta a ženich snaží, aby jeden druhému šlápl na nohu. Ten, komu se to podaří jako prvnímu, hraje prý potom prv­ní housle i v manželství. Zprávy o tanečku bohužel neuvedly, kdo z obou manželů byl rychlejší. Tento vůz byl v Mexiku připraven pro novomanžele Odložilovy; v něm měli jet do katedrály k svatebnímu obřadu. Agentura, která snímek přinesla, mluví o autu jako o „letní úpravě“ zápa­­doněmeckého volkswagenu. (Foto CTK — EPU) t 'iw—— * wirr ............................■piwihpi <i SVETOVÝ TISK O BRATISLAVSKÉM TRIUMFU OCTY, PŘÁTELSTVÍ A LÁSKY ZÁJEM 0 FEDERATÍVNI USPOŘÁDÁNI ČSSR Praha (£tk-zn) — Světové listy píší o úžasné atmosféře mezi vedoucími stranickými a státními představiteli a bratislavskými občany v den slavnostního podepsání zákona o federaci. Jedině „Neues Deutschland“ vidí v nadšení „protisocialistickou mani­festaci kontrarevolučních živlů.“ Také „Zycie Warszawy“ informuje o údajných pouličních nepokojích v Bratislavě. VELKÁ BRITANIE Čtvrteční britské listy věno­valy značnou pozornost novému zákonu o federativním uspořá­dání republiky a uveřejňují ob­sáhlé zprávy o bratislavském ceremoniálu. Konzervativní list Daily Tele­graph uveřejnil zprávu svého zvláštního dopisovatele, v níž se zdůrazňuje, že bratislavské oby­vatelstvo připravilo vládním a stranickým činitelům neobyčej­ně vřelé uvítání. List Times, blízký britským vládním kruhům, si všímá vý­roku presidenta Svobody, který označil federaci za progresivní čin ve vývoji vztahů mezi čes­kými zeměmi a Slovenskem. List Komunistické strany Vel­ké Británie Morning Star má na titulní stránce snímek ze schůze československého Národního shromáždění, na níž byl schvá­len zákon o československé fe­deraci. Uveřejňuje také obsáhlé výtahy ze slavnostních projevů. Zdůrazňuje zejména Dubčekovo varování před nejednotou stra­ny a ujištění, že československé národní orgány jsou samy s to zajistit bezpečnost státu. RAKOUSKO Zvláštní zpravodaj komunis­tického deníku Volksstimme v reportáži podtrhuje nadšení, jež ovládlo Bratislavu a jásot projevující oddanost KSČ a představitelům státu. Podrobně popisuje atmosféru slavnostního dne, jak obyvatelé bez výzvy úřadů vyzdobovali své domy a okna, jak propukl nepopsatelný jásot, když se president Svobo­da objevil na bratislavském nádraží. Cestu představitelů KSČ a státu k Bratislavskému hradu označuje Die Presse za triumfál­ní. Asi 10 000 dělníků, mládeže, studentů připravilo Dubčekovu týmu nadšené ovace. O vlaste­neckých projevech a disciplino­vané manifestaci informují i další rakouské noviny. ITÄLIE Četné italské listy dnes píší o slavnostním vyhlášení federa­ce v Bratislavě a o ovacích, jichž se při této příležitosti dostalo československým stranickým a státním činitelům. „Nové mani­festace na podporu Dubčeka a Svobody“, nadepisuje svůj člá­nek z Bratislavy list Unita. Uve­řejňuje výňatky z přednesených projevů a zmiňuje se o mani­festacích mládeže. Poukazuje na jejich spořádaný průběh, do ně­hož Veřejná bezpečnost ani mi­lice nemusely zasahovat. „Pokud jde o ráz těchto manifestací, sta­čí připomenout, že shromáždění před bratislavským Národním divadlem se rozešlo, když sbo­rově zazpívalo Internacionálu,“ končí zpravodaj Unita. Také list Messaggero píše, že Dubčekova a Svobodova návště­va v Bratislavě „vyústila v tri­umf“. List jejich uvítání ozna­čuje za „projev odhodlání po­kračovat v procesu demokrati­zace“. NDR Čtvrteční tisk NDR kromě Neues Deutschland nevěnoval Československu téměř žádnou pozornost. Ústřední orgán SED poprvé v širším rozsahu objasňoval vý­znam federalizace Českosloven­ska, což tvořilo jádro poměrně obsáhlé zprávy o podepsání zá­kona o československé federaci v Bratislavě. List v další zprávě současně informuje, že ve středu v po­ledne došlo před Národním di­vadlem v Bratislavě „k proti­socialistické manifestaci kontra­revolučních živlů“, na níž mla­diství vykřikovali protisovětská hesla. POLSKO Většina polských deníků se stále více orientuje pouze na zpravodajství z Československa. Jeho hlavním obsahem ve čtvr­tečních vydáních je slavnostní podepsání zákona o federaci v Bratislavě. Stručné agenturní zpravodajství o tomto aktu je doplněno informací o pouličních nepokojích v Bratislavě, které, jak zpravodajové sami píší, po­chází z různých zdrojů. Na stránkách Zycie Warszawy líčí své první dojmy z Prahy nový zpravodaj tohoto listu Marek Dunin Wasowicz. Poli­tickou situaci hodnotí podle tis­ku, rozhlasu a televize a zdá se mu, že víc se útočí na síly le­vice, přičemž pro hlasatele těch­to názorů neexistuje tolerance. Domnívá se, že je zde snaha udržovat nálady o údajném ohrožení, polednové politiky. Velký incident na Jordánu Ammán/Tel Aviv (čtk) — Izraelské a jordánské jednot­ky se dnes střetly na linií’pří­měří jižné od Mrtvého moře. Jordánský mluvčí obvinil z vy­provokování palby izraelské hlídky, kdežto mluvčí v Tel Avi­­vu informoval, že první salvu vypálili Jordánéi. Střelba trvaia přes půl hodiny, avšak obě stra­ny popírají, že by při ní utrpě­ly nějaké ztráty. AMERICKÉ LISTY PŘEDVÍDAJÍ dohodu mezi USA a VDR příznivě přijímá americký plán na přizvání jihovietnamských představitelů, a to jak saigon­ských, tak zástupců NFO, k dal­ší fázi jednání. Dohoda v otáz­ce přizvání jihovietnamských představitelů k meritorním mí­rovým jednáním otevírá dveře k zastavení náletů. Z Johnsono­­va okolí však není zatím známo, že president USA se již defini­tivně rozhodl, Další krok prý nyní závisí na něm. O tajném jednání mezi USA a VDR o vzájemném odsunu vojsk z jižního Vietnamu píše bostonský deník Christian Scien­ce Monitor. Údajná jednání pro­bíhala mezi americkým a seve­­rovietnamským velvyslancem v Laosu. Dohoda o oboustranném odvo­lání vojsk z jižního Vietnamu se má stát prvním bodem agen­dy pařížského jednání, jakmile bude zastaveno bombardování a za konferenční stůl zasednou zástupci saigonského režimu a NFO jižního Vietnamu. Odvo­lání vojsk z jižního Vietnamu by mělo být doprovázeno vy­hlášením dočasného příměří — dodává list. New York (zpravodaj čtk) — Podle pařížského zpravodaje listu New York Times ze 31. říj­na bylo v jednáních mezi USA a VDR dosaženo dohody, jež po­vede k zastavení amerických ná­letů na severní Vietnam. Hanoj »Akahata« proti brožuře o ČSSR Tokio (zpravodaj čtk) — Ústřední orgán JKS Akahata dnes uveřejňuje článek člena výkonného výboru SOF a před­sedy japonského Odborového sdružení pracujících ve strojí­renství Kikuo Hondžo, odmítají­cí brožuru „Stanovisko Všesva­­zové rady odborů SSSR k čes­koslovenskému problému“. Po­dle Akahaty dostává nyní tuto tiskovinu poštou většina japon­ských odborových svazů a v ja­ponštině ji přetisklo a všemož­ně rozšiřuje i sovětské velvy­slanectví v Tokiu. List odmítá „ospravedlňování, vstupu vojsk pěti zemí do Československa“, které je obsahem brožury. Zemědělské noviny, Špička (Pokračování ze str. 1.) do novin, přičemž mne požádal o dalších 30 Kčs. Rád je půj­čím tomuto dobrému, důmyslné­mu hochovi! Zimník snad dostanu také la­cinější! 9. t. m. Dnes přinesl „Malý oznamovatel“ všech pražských, brněnských, slovenských a ně­kterých zahraničních listů mé oznámení. Přišlo to dosti draho, ale jedná se tu o mé poctivé jméno. Třeba chudý, jen když poctivý. S poctivostí nejdál do­jdeš. Poctivost — zlatá ctnost. Shledal jsem, že nových kal­hot vlastně ani nepotřebuji; mám celkem dvoje, jedny dám vyžehlit. a budou ještě docela slušné. 10. t. m. Očekávám s napětím odpovědi na své inzeráty. Pro (jistotu dal jsem vylepiti také 'malé plakáty, v nichž vyzývám ztrativšího, aby udal adresu. Měl jsem při tom všem příle­žitost zjistili správnost stížnosti na drahotu papíru. Tím však samozřejmě není řečeno, že bych chtěl jeho výrobce podezřívat snad z nepoctivosti — uznávám naopak plně jejich stanovisko, diktované všeobecnou situací, zvláště pak vysokými mzdami, nesnesitelnými daňovými bře­meny, osmihodinovou pracovní dobou, leností dělnictva atd. titi Dám-li si starý zimník obrá­­naruby, nepotřebuji věru ani nového. 11. t. m. Dnes jsem si přinesl odpovědi na, svá oznámení. Jsou celkem dvě. Prvá: Velectěný pane! Přečtevši Vaši ctěnou nabíd­ku, jsem 311etá, dobře vychova­ná, inteligentní dívka sympatic­kého zevnějšku. Věnem sice ne­vládnu žádným, jsem ale pře­svědčená, že jakošto charakter­ní muž ceníte krásu duše nad mrské zlato. Doufám, že ve Vás najdu duši zpřízněnou, která bi­la taky životem sklamaná a chce splinutím duší nalésti smisl ži­vota a začít nový život. Místo schůsky navrhuji zítra v 8 na karlovém náměstí! Ačkoliv Vás neznajíc přece věrně milující Emestina Votrubová. Jde tu patrně o omyl ve znač­ce a celá věc zůstává pouhým nevinným nedorozuměním; horší je však psaní druhé: Pane! Zdá se, že jste podivuhodně náruživým kuřákem, přivlastňu­­jete-li si (nejmírněji řečeno) ci­zí špičky. Jste prostě -r nepocti­vý. Jeden, kdo to s vámi dobře myslí. Je to děsné sprosfáctví, ale ra­nilo mne do duše. Mohu protes­­tovati? Okolnost mluví zřejmě proti mně. Když jsem tento list ukázal příteli Hadrbolcovi, řekl, že pi­satel je bezcharakterní. Beze všeho zlého úmyslu, chtěje jen hloupě zažertovati, poukázal jsem na nápadnou podobnost ru­kopisu pisatelova s oním příte­lovým — strašně se, chudák po­ctivý, rozčilil a uspokojil se te­prve, když jsem mu půjčil 40 korun. Prohlížel jsem si své lepší kal­hoty a shledávám, že se ani ne­musí žehlit: jsou ještě zcela za­chovalé. Také zimník se nemu­sí přešívat, stačí, vykartáčuji-li jej trochu. 14 t. m. Nevím již, co počít.l. Jsem zoufalý. Ó, kde je mé po­ctivé jméno! 16, vů pátrá t. m. Pět detektivních ústa­po majiteli špičky. K úhradě nákladů s tím spoje­ných poprosil jsem přítele Ha­­drbolce o laskavé splacení oněch 130 Kčs, jež mi celkem dluhuje. Peněz mi můj dobrý přítel si­ce nedal, ale přinesl lyrickou báseň, za kterou, jak praví, do­stanu v „Moderní revui“ nebo v jakékoli jiné redakci nejméně 150 Kčs. Vzal jsem ji, doplativ zbývajících 20 Kčs. Nerozumím jí sice, ale vidím, že je krásná; opíši si ji tu: Přesycení antipodi V smích hermetický dálných Věků vidin červené Vlny mísil se pláč. Jak chimérické větrů vání v Utopii svítá, tak Antipodů přesycených černé ve víru grimas hekatombu Nehybnosti slavili. Ö Antipodi! Přesycení! Vůně našich tuberóz do plic mých tuberkulózmch . jak neživý život květů na Oltáři Neznámého v extázi endymická zalétá' 18. t. m. Právě mne s básní vyhodili z čtyřicáté osmé, a po­kud vím, poslední pražské re­dakce, kde jsem dosud nebyl. Příteli Hadrbolcovi neřeknu ovšem ničeho, aby mu to neby­lo líto, a báseň pošlu svému strýci, rolníku Janu Křupanovi, k zítřejším jmeninám. 20. t. m. Strýce Jana Křupana ranila nenadále mrtvice — ne­vysvětlitelnou náhodou právě při čtení mé gratulace. Lékařům je příčina jeho náhlého skonu záhadou. Není to ode mne hez­ké, ale doufám, že se mi dosta­ne nějakého menšího dědické­ho podílu, jejž bych velice uví­tal, neboť právě mne došly dal­ší účty detektivních ústavů. Napadlo mi, že bych mohl zimník prodat a dát si vycpat převlečník. Vždyť skromnost je vedle poctivosti nejuštechtilejší vlastností člověka. 22. t. m. Poslední slova strý­cova při smrtelném zápase prý byla: „Tomu lumpovi Čumpelíč­­kovi ani krejcar!“ — Ano, i je­ho sluchu tedy patrně již došla zvěst, že mé poctivé jméno vza­lo újmy. Proč by mne byl jinak vydědil? — Bože, bože, kdy na­leznu majitele oné nešťastné špičky? 25 t. m Přišly další účty de­tektivních ústavů. Převlečník si ani nemusím dávat vycpávat; ohmu-li si límec a vezmu-ii teplou vestu, nebude mi také zima. 28 t. m. Osobně spláceje jeden účet, poznal jsem v řediteli de­tektivního ústavu — ó, štěstí ne­výslovné! — majitele špičky!! Jsem rehabilitován!! Mé pocti­vé jméno je opět získáno!! — Vysvětlil jsem mu případ. Zasl­zel, vřele mi stikl ruku, ujisti!, že špičku zahodil opravdu úmy­slně, protože nebyla již k po­třebě, a slevil obnos nálezného, totiž 1 haléř, z účtu. Poctivec! 31. t. m. Zbývá doplatiti již jen tři účty. Divím se, že jsem již dříve nepřipadl na myšlenku prodati kalhoty. Vždyť mi jedny úplně postačí! (Z knihy Divoké verše a pró­zy, kterou vydal Českosloven­ský spisovatel.) aureoly 2 •# Plénum ÚV KSSS skončilo Moskva (čtk) — Rádné za­sedání pléna ÜV KSSS, které se konalo v Moskvě ve dinech 30.—31. října, skončilo včera odpoledne svá jednání. Předtím účastníci pléna jed­nomyslně přijali rezoluci otázkám zemědělství a schválili k zahraničně politickou činnost politbyra ÜV KSSS. Biafra v ofenzívě Umuahia (Biafra) — (čtk) — Biaíerské vojenské jednotky v posledních dnech nejen s úspěchem odrážejí mohutné úto­ky federálních vojsk na něko­lika místech, ale dokonce sa­my úspěšně útočí, praví se v nejnovějším vojenském komu­niké publikovaném v Umuahii. Podle něho odrazily biaferští vojáci především soustředěnou akci federálních jednotek v pro­storu Ahoady a Aby. Prudké boje pokračují v oblasti Itu, lkot, Okpara a v prostoru lkot Ekpene, kde jsou biaferští bo­jovníci v ofenzívě. Kromě Aby usilují Biafřané také o znovudobytí města Ower­­ri a již nyní obsadili přes polo­vinu města Onitsha. Prohlásil to dnes v Paříži, osobní zástup­ce plukovníka Ojukwa profesor Kenneth Dike. Irsko opět jednotné? Londýn . (zpravodaj čtk), — Skončit s rozdělováním Irska na Irskou republiku a Severní Ir­sko, které je součástí Spojeného království Velké Británie, je ne­vyhnutelnou podmínkou řešení problému Severního Irska — pro­hlásil ministerský předseda Ir­ské republiky Jack Lynch ve středu večer v Londýně po jed­nání s britským ministerským předsedou Haroldem Wilsonem. O svém jednání řekl: „Jsem rád, že britská vláda netrvá na roz­dělení. Jestliže se Ulster (Se­verní Irsko) a Irská republika dohodnou, Británie proti této dohodě nebude.“ Nad Sojuzem 3 Jak bylo včera oznámeno, skončil se čtyřdenní let sovět­ského kosmonauta Béregového. Jeho loď Sojuz 3 přistála v ur­čené oblasti Sovětského svazu. Automaticky pilotovaná loď So­juz 2, k níž se kosmonaut při­blížil, s níž še však podle vše­ho Sojuz 3 nespojil, přistála již předtím. Podle oficiální zprávy byly všechny plánované úkoly splněny a vyzkoušelo se též zvláštní zařízení, které má za úkol v posledních' vteřinách před přistáním rychlost dobadu zmenšit na minimum (dřívější sovětské lodi s lidskou posádkou takové zařízení neměly). To je vše podstatný, co o prá­vě skončeném letu víme. Před startem nebylo omámeno nic a nic není prozatím známo ani o tom, o jaké plánované úkoly v tomto případě šlo. To však ode­dávna patří k normám sovět­ského kosmického zpravodaj­ství; teprve později, po vyhod­nocení získaných měření, vychá­zejí najevo další podrobnosti; někdy až po několika letech na mezinárodních konferencích. Proto ani my ve svém komen­táři toho nemůžeme napsat mno­ho se vší určitostí. To má ovšem za následek i to, že různí ko­mentátoři vyslovují nejrůznější názory, které si dokonce někdy i navzájem odporují. Jediné, co víme určitě, je obsaženo v ofi­ciálních zprávách TASS, pak ví­me to, co mohlo být odposlou­­cháno na kmitočtech 15 a §0 MHz, na nichž sovětský kosmo­naut obvykle vysílal zejména různé výzvy určené zemím a národům, nad nimiž Sojuz 3 právě letěl, či co bylo vidět v kosmické televizi. Přesto lze vyslovit zcela urči­tě jeden správný názor: právě skončený let představoval v prvé řadě tzv. „inženýrský let“, tj. let odborníka — možná že přímo nástupce kosmonauta Ko­marova, který byl pravděpodob­ně jedním z hlavních konstruk­térů nové lodi — ověřujícího si v kosmických podmínkách loď, k níž měl daleko užší vztah než jen jako letec-kosmonaut. Vždyť při předcházejícím letu lodi tohoto typu se zabil jeho před­chůdce Komarov, a jistě bylo od té doby mnohé v konstrukci lodi změněno či vylepšeno, co vyžadovalo další vyzkoušení. Toto vyzkoušení představovalo bezesporu hlavní část letového programu. Jistě sem spadal 1 průběh přistání, kdy bylo po­prvé s lidskou posádkou použi­to zpětného rázu změkčujícího přistání na tvrdé zemi a navíc i zařízení odpojujícího padáky, když příliš velký vítr v místě přistání smýkal lodí po poli. Nelze ovšem zapřít, že šlo o mnohem více: start automatic­ké lodi Sojuz 2, k níž se kos­monaut se Sojuzem 3 přiblížil nejprve automaticky a potom i pomocí ručního řízení, nasvěd­čoval tomu, že tu jde o nácvik důležitého letového prvku, bez něhož nelze uskutečnit cestu na Měsíc. Již dříve došlo k něko­lika pokusům téhož druhu s automatickými loděmi, užívají­cími krycí název Kosmos. Dva­krát se při tom dokonce poda­řilo nejen přiblížení, ale i me­chanické spojení obou těles na oběžné dráze. Je otázka, proč nedošlo ke spojení obou lodí i tentokrát — či přesněji proč se o tom tentokrát vůbec v oficiál­ním zpravodajství TASS nemlu­vilo. Vždyť Béregovoj mohl mě­nit a taky několikrát měnil oběžnou dráhu, jeho loď mohla výborně manévrovat, což již do­kázaly její předchůdkyně bez lidské posádky. A tady je otaz­ník, který neumíme zodpovědět. Kosmický let byl příliš drahý, než aby se provádělo pouhé „přibližování“. Bylo spojení pro­vedeno, avšak neoznámeno? Ne­bo došlo k neočekávané situaci, jež toto spojení nedovolila? Televizní přenosy z paluby ovšem svědčí o tom, že nový typ sovětských kosmických lo­dí znamená kvalitativní změnu ve srovnání s typy předchozími. Má dvě „místnosti“ a dostatek místa pro několik kosmonautů. Zdá se, že struktura lodi je „stavebnicová“, tj. že bude mož­no z jednotlivých dílů monto­vat přímo na oběžné dráze ješ­tě větší celky. A tak se zde za­číná možná rýsovat cesta sovět­ské kosmonautiky v nejbližši bu­doucnosti: 'možnost dostat do kosmického prostoru víceúčelové celky, hodící se stejně k cestě na Měsíc jako k vytváření ve­likých obíhajících laboratoří. Kdy se toho dočkáme a jak bu­de další vývoj probíhat, to je další veliký otazník sovětské kosmonautiky, (bo) 8 I KULTURA I ————— Naše budoucnost je v mládeži Otu Sklenčku znají lidé především jako herce. Z divadla, filmu, televize. A znají jeho charakteristický projev: s maximální uvol­něností, jako by nedbal o líbivosti gesta či postoje, hovoří s part­nerem a v očích se mu zračí akce — skutečnost, že souběžně pře­mýšlí nejen o tom, co říká tm druhý, ale i o svém stanovisku a jeho správnosti. Ota Sklenčka je však zároveň lidovým soudcem a pedagogem pražské divadelní fakulty Akademie múzických umění. Co vás, pane profesore, při­vedlo k tomu, abyste se vedle tvůrčí herecké práce věnoval i práci pedagogické? Na tuhle otázku nedovedu dát zcela jednoznačnou odpověď. Ale mohl bych říci asi toto: Vím o sobě, že vše, co dělám — a dělám toho mimo svoji profesi dost — dělám jako svého koníč­ka. Někteří lidé sbírají známky, chodí na fotbal — prostě baví je to. Mě zase baví a vzrušují lidé, jak se chovají v různých situa­cích a za různých okolností. A právě moje funkce mi umožňu­jí, abych se s lidmi dostal za různých okolností do styku a po­znával je. Má to pro mne vý­znam nejen jako pro člověka, ale i pro herce. Na DÁMU učím rád. Mám totiž pocit, že jsem ještě zcela nezapomněl na vý­střelky svého mládí a proto bych snad mohl mladým lidem porozumět. A zároveň mě mezi ně cosi táhne. O dnešních mladých lidech se často říká, že jsou vyprahlí, bez iluzí a ideálů, že prostě žijí ze dne na den. Myslíte, že je v tom­to soudu obsažen pouze pohled těch „starších“, kteří vždy soudí očima své generace, anebo je to pravda? Netroufám si zase odpovědět jednoznačně. Vždyť nemohu mluvit o všech mladých lidech, jen o určité části a to části vel­mi vyhraněné. Přich ázím d o sty­ku s mládeží, řekl bych speci­fickou mládeží, která chce dělat divadlo. Přesto si myslím, že mnozí škarohlídi byli nuceni své zevšeobecňující názory o mla­dých lidech opravit. Dali jim k tomu v letošním létě pádný argument. Cynismus a vyprah­lost? To záleží na tom, jak se kdo dívá. Já si myslím, a podle svých zkušeností ze školy to vím, že je to obvykle maska. A po­dle svých zkušeností také tím, že čím více se zdají být cynič­tější, tím větší hřivna citů se někde uvnitř ukrývá. Jako by se styděli za přímý projev. V tom jsou jiní než jsme byli my. My jsme byli snad sentimentálnější. Dnešní mládež je věcná, má smysl pro pravdu a dovede vy­jádřit své stanovisko třeba kru­tým způsobem. Nevyčítám jim to. Jejich věcnosti se obdivuji a smyslu pro pravdu si vážím. Přesto jsou však věci, které mě na mladých lidech mrzí, nesou­hlasím s nimi a někdy jim ani nerozumím. Je to zejména fakt, že bý mohli pro sebe dělat da­leko víc. Vidím to na škole. Mnozí maximálně studují s vě­domím, že to dělají pro sebe, pro své vzdělání a oboha­cení — těch je však menšina. Mnozí, a těch je bohužel většina, jsou liknaví a jaksi bez zájmu. A také se těžko smiřují s tím, že forma jejich jednání je ně­kdy mírně řečeno nepřijatelná. Zavedli jsme teď na škole kursy společenského chování, ale ne­doufám, že to příliš pomůže. V čem to asi tkví? Hekl bych, že v celém systé­mu naší společnosti. Děti vyrů­stají na ulici, chyby jsou v pe­dagogickém vedení na školách, osobnost mladého člověka není organicky rozvíjena. Myslím, že není dobré na ně naléhat, ale přesvědčovat je a vůbec nejlépe — vést je osobním příkladem. Není tento způsob chování projevem určité vzpoury? To je právě to, čemu nerozu­mím a nikdy bych to tak nena­zval. Jsem pro vzpouru, ale jen tehdy, je-li účelná. Snad je to spíš určitý druh exhibicionismu. Je ovšem zajímavé, že dnešní mladí lidé se nedají zahrnout dejme tomu pod jednu katego­rii, například osmnáct až čtyřia­dvacet let. Za našich dědečků se dalo mluvit o generaci, dnes je rytmus života jiný, rychlejší a proto jsou i markantnější roz­díly třeba mezi dvěma ročníky, jak například v idolech, tak ve vztahu k jistým skutečnostem. Řekl jste, že na mladé lidi není dobré naléhat. Co byste jim tedy, pane profesore, vzkázal? Zní to možná pateticky, co teď řeknu, ale je to pravda. V mla­dých lidech je budoucnost naše­ho národa. Jednou nastoupí na naše místa a podle nich se bu­dou měřit naše národní vlast­nosti a kvality. Chtěl bych je požádat, aby neměli lehkomysl­ný vztah k práci, který se, bo­hužel, stal v poslední době sou­částí českého národního cha­rakteru. To se ovšem netýká jen mládeže umělecké, ale všech. Rozmlouvala: Dagmar CIMICKÁ. Aktiv spisovatelů V Praze se včera sešli na ak­tivu čeští spisovatelé, žijící v hlavním městě, aby se vyjádřili k činnosti Svazu čs. spisovatelů v posledních měsících. Účastníci vzali bez výhrad na vědomí změny ve složení ústřed­ního výboru SČSS a jeho před­sednictva, které bylo nutné uskutečnit vzhledem k odchodu některých spisovatelů na delší tvůrčí dovolenou. Úřadujícím předsedou Svazu čs. spisovatelů se stal národní umělec Jaroslav Seifert, práci svazového sekretariátu bude ří­dit František Vrba. Jaroslav Seifert v úvodu zdů­raznil, že naši umělci již v mi­nulosti nejednou jasně dokáza­li, že stojí na straně pravdy, na straně socialismu a pokroku a nepřestali to osvědčovat ani ny­ní. Demokracie a socialismus našly již před desetiletími v na­ší zemi ty nejpříznivější pod­mínky pro svoji existenci a myš­lenky socialismu vzala za své i naprostá většina příslušníků kulturní fronty: Spisovatelé vždy žili a žijí se svým lidem a zů­stanou mu vždy věrni. Závěrem J. Seifert blahopřál slovenským básníkům a spiso­vatelům k tomu, že se nyní na­plnil sen slovenského národa o rovnoprávném postavení ve stá­tě. „Věřím, že naše vzájemné přátelství, které je delší než na­še paměť a naše životy, nebude nikdy přerušeno.“ Přítomní pak vyslovili sou­hlas se zněním předložených do­kumentů — zprávou o práci sva­zové komise pro přípravu no­vých stanov SČSS, návrhem do­hody o solidaritě mezi vědci, umělci a novináři a všemi pra­cujícími aj. Jednomyslně přijali i prohlášení, v němž aktiv vy­jadřuje své stanovisko k součas­né situaci. „Pokud jde o nás — praví se v prohlášení mj. — jsme rozhod­nuti učinit vše na podporu poli­tiky, která povede nikoliv ke zdánlivému, ale ke skutečnému překonání dnešní situace a tím i k rozvoji toho, čemu jsme si zvykli říkat socialismus s lid­skou tváří.“ V diskusi sě objevily i návr­hy co nejdříve připravit a usku­tečnit konferenci Svazu čs. spi­sovatelů, která by mj. umožnila realizovat zásady zákona o čs. federaci i v životě spisovatelské obce — na ní by se ustavily sa­mostatné svazy českých a slo­venských spisovatelů a jejich orgány, (čtk) L LISTOPADU 1968 Čtrnáct červených kohoutů (Pokračování ze str. 1.) žámík František Rozhoň, šest­náctiletý závozník státního stat­ku z Frýdlantu. Hasil u všech těch požárů, vždy byl velmi brzy na místě, mezi prvními po vyhlášení poplachu, a zdatně si počínal. Tak jsme se kolem ně­ho začali, jak se říká, točit. A na co jsme narazili? Že před takovým ohněm nepřišel vůbec do práce, jindy nastoupil až po požáru — jako by už ráno věděl, že dopoledne začne někde hořet. To také hrálo s dalším zajíma­vým poznatkem: Téměř všechny ty případy vznikly během do­poledne. Rozhoň byl i u posledního ohně, když 25. července hořela ve Frýdlantu pila, ale právě u toho největšího se moc nevyzna­­menal. Za čtvrt hodiny se mu udělalo špatně a odešel. Tímhle požárem také skončila jejich série. Měli jsme tedy podezřelého muže, začalo se všechno podrob­ně prověřovat, ale přišly do toho ty srpnové události. k Konečně jsme se mohli vrátit našemu případu. Rozhoň hned na začátku všechno spon­tánně doznal. Všechno, až na požár pily. Ale nakonec 1 tu přiznal. Jezdili jsme s ním z místa na místo, každý případ se zvlášt rekonstruoval, vedle Rozhoňova přiznání se hromadily i důkazy. A jak to vlastně všechno za­čalo? Tím prvním požárem sto­hu slámy. Tehdy se Rozhoňovi nějak nechtělo do práce, zůstal v lese a najednou mu padl do oka stoh. Jen tak ho napadlo, aby zapálil. Vylezl nahoru, škrtl a spěchal pryč. Zdálky pak vi­děl kouř, potom plameny. To už byl ve Frýdlantu a jakmile za­houkala siréna, běžel hasit. Tohle se mu zalíbilo, přihlá­sil se k požárníkům a chtěl me­zi nimi vyniknout. A pak po­kračoval jeden oheň za druhým. Skončil až katastrofou na pile. Tehdy se zhrozil, co provedl, pohled na zkázu, kterou vyvolal, nesnesl, udělalo se mu opravdu špatně. Nechal toho. Jenže pát­rači mašina se valila dál. Vyšetřování máme uzavřeno, mladičkého požárníka-žháře če­ká nejdřív psychiatr a pak — soud. A to je zatím celá histor­ka o tom, jak František Rozhoň se vzorným požárníkem přes všechny snahy nestal. I. M. JEDLIČKA

Next