Zemědělské Noviny, květen 1971 (XXVII/102-127)
1971-05-04 / No. 104
Hudba v městečku pod Ještědem Mluví-li někdy někdo o koncertním publiku jako o snobech, měl by vyjet z Prahy a podívat se do některých malých měst, kde se místním nadšencům podařilo vybudovat koncertní život vysoko nad úrovní měst okresních nebo dokonce i krajských. O severočeském Tanvaldu a jeho hudebních jarech se napsalo už hodně. Dnes mu zdárně vyrůstá konkurent v ne příliš dalekém Českém Dubu. Je to město ještě o celou polovinu menší než Tanvald — sotva tři tisíce obyvatel. Ale když tam nedávno znovu otevírali kulturní dům, přišlo na autorský večer Petra Ebena — tedy na koncert soudobé hudby — tolik lidí, že židle nestačily. Můžete si myslet, že ti lidé šli za senzací, ale to by byl omyl. V Českém Dubu takto nezaplnili sál při koncertě poprvé. Vystupovalo tam už Smetanovo kvarteto i klavírista Zdeněk Hnát, na sklonku minulého roku pak přijet Smetanovci znovu, měli ale pro onemocněni v souboru je muselo zaskočit Kvarteto města Prahy. A brzy potom další koncert, tentokrát Nového klavírního tria. A po každé nabito — k velkému údivu umělců, kteří už si občas i v Praze zvykli hrát před poloprázdnými sály. Jako obvykle celý ten zázrak závisí na několika lidech, jimž v čele stojí předseda Kruhu přátel hudby Josefy Lukeš, který s hrstkou obětavých spolupracovníků, k nimž na předním místě patří i předseda MěstNV Pele a předseda Osvětové besedy Vávra, dovede svoje spoluobčany přesvědčit o tom, že takzvaná vážná hudba může být velmi zábavná pro toho, kdo ji dokáže soustředěně poslouchat. A jsme u toho, čím jsme začali: Ceskodubští posluchači nejsou žádní snobové. Kdepak by se také v tak odlehlém městečku vzali? Jsou to lidé, kteří žijí drsné životy podhorských zemědělců, řemeslníků a dělníků — v tom jsou velmi podobni obecenstvu tanvaldskému. A podobně jako už jezdí do Tanvaldu, měli by se i do Českého Dubu přijíždět divit pražští kritikové, (ješ) Turistická sezóna již začala a státní zámek v Plóskovicích přivítal první letošní turisty. (Snímek A. Týc) Za ostrůvkem v řeceVolze ha, Kdo by neznal píseň „VolVolha, máti rodné...“? Zpívá se v ní o Stěnkovi Razinovi. I když je dnes tato osobnost legendární, přece není vymýšlená. I on nechal za sebou spoustu historických činů proti carskému režimu. Legendární hrdina Je zapsán v dějinách plným jménem Štěpán Timofejevič Razin jako vůdce kozáckého povstání v létech 1667 až 1671. Tento smělý a udatný donský kozák kolem sebe shromáždil lid, nespokojený s krutým řádem cara Alexeje, jehož pokladny po válkách s Poláky a Turky zely prázdnotou. Po zemi kolovaly místo stříbrných peněz jen měděné, ovšem v ceně stříbra, a jejich cena klesla vzpourami na Malorusi tak; že na jeden stříbrný rubl připadalo pouze dvanáct měďáků. Pak nastala strašlivá drahota. Dokonce se objevilo množství falešných peněz, které si razili i carovi příbuzní. Donští kozáci se sice chovali pokojně, ale Stěnka Razin, byv vypuzen z Jižní Rusi, vtrhl se svým zástupem nespokojenců do Povolží. Nejprve obsadil hrad Jajcký, odtamtud se vypravil ke Kaspickému moři, kterému se tenkrát říkalo Chvalinské a jal se sbírat kontraband výpravami na perské břehy. V rámci povstání nešetřil ani koráby bohatých kupců. V roce 1670 obsadil Caricyn; potom Astrachaň, kde vzali za své zbohatlíci, vojvoda knížete Prozorovského a metropolita Josef. Pak dobyl Saratova a Samary a vzbouřil krajinu kolem Nižního Novgorodu, Tambova a Penzy. Všude tam zaváděl kozáckou organizaci. Vojska, která byla proti němu vyslána, se přidávala na jeho stranu. Celé dolní Povolží ho poslouchalo jako svého panovníka. Bohatství a nádhera jeho „dvora“ byly prý oslňující, ale ještě týž rok celý svůj majetek rozdal lidu, přešel Volhu a táhl podél Donu vzhůru. Kamkoliv tento krásný a udatný muž přišel, ořidávali se k němu proti pánům. Konečně nadešel osudný 1. říjen 1670, kdy se měl utkat v hlavní bitvě s knížetem Jiřím Barjatinským. Barjatinštf byli starý ruský knížecí rod. odvozující svůj původ přímo od slavných Rurikovců. Jurij Nikitič Barjatinský jako zkušený vojevůdce, znalý vojenské taktiky, roku 1660 porazil Zánorožce. rok na to odrazil Poláky od Kijeva a nyní. v roce 1670 se utkal u Simbirska s voji Stěpana Razina. Střetnutí bylo strašlivé. Byla to nenávist na obou stranách, která způsobila, že vítězství se zprvu neklonilo na žádnou stranu. Ve vojsku Barjatinově bojovali synkové bohatých rodů a rodin, kteří si vybojovávali ostruhy ke své vojenské kariéře á dalšímu bohatství, Razinovci zas věděli, že prohrají-Ii, knuta carova na národ dolehne ještě bolestněji. Byli nakonec poraženi, ale Razinovi se podařilo s několika věrnými ustoupit. V dubnu 1671 však byl zajat a slova písně — Chraň se žen a chraň se lásky..., ho pozdě varovala. Byl odvezen do Moskvy a postaven před soud, který byl velmi rychlý. V červnu téhož roku byl Stěnka velmi ukrutným způsobem popraven. Jeho smrtí ovšem nepokoje neskončily, ale koncem roku zaplavila carská vojska území, byly postaveny výstražné šibenice po celém kraji a jen tak bylo docíleno dočasného klidu. Zdeněk V. PEUKERT 1 KVfiTNA 1971 Mongolsko a jeho zemědělství V tomto roce slaví Mongolská lidová republika 50. výročí národně demokratické revoluce, jíž se stala po Sovětském svazu druhou zemí, kráčející socialistickou cestou. Revoluce v roce 1921 osvobodila Mongolsko od útlaku čínských a bělogvardějských okupantů a přivedla je k ohromnému pokroku. Tuto neobyčejně zajímavou zemi jsem poznal během vědeckých expedic, konaných ve spolupráci Československé akademie věd a Mongolské akademie věd. Je 13krát větší než ČSSR a má pouze jeden a čtvrt miliónu obyvatel. Přírodní i historické podmínky vtiskují této zemi zvláštní ráz, Mongolsko je země s velmi drsným podnebím, což je dáno jeho vnitrozemskou polohou a vysokou nadmořskou výškou. Je to vlastně zvlněná náhorní planina, průměrnou výškou 1000—1500 s m n. m., z níž vystupují horské hřebeny do výše až přes 4000 m. Podnebí se vyznačuje suchem a velkými teplotními výkyvy. V zimě klesá rtuf teploměru na —40 stupňů, v létě dosahují teploty +40°C, místy i více. Deště a sněhové srážky jsou řídké. Mezi severní a jižní částí země je značný rozdíl. Do severního Mongolska v horách Sajany a Chentej zasahují jehličnaté lesy — sibiřská tajga. Jižněji následuje pásmo lesostepi, kde jsou zalesněny jen vlhčí severní svahy kopců, jižně od hlavního města Uláribátoru stromy mizejí a nastupuje step, přecházející do polopouště a v jižním . Mongolsku do kamenité a písčitá pouště Gobi. Severní část země je zavlažována velkými řekami Orchonem, Selengou, Kerulenem a Ononem s četnými přítoky, tekoucími na sever. V jižní části Mongolska menší řeky končí slepě ve vysychajících jezerech, často slaných. Těmito podmínkami jsou dány možnosti mongolského zemědělství, jehož hlavním odvětvím je živočišná výroba. V zemědělských družstvech státních statcích je chováno a okolo 24. miliónů, kusů dobytka — ovcí, krav, koní, jaků, koz a velbloudů. Veškerý dobytek je po celý rok volně na pastvinách, pastevci, zvaní arati, se se stády stěhují dvakrát do roka i častěji. Tomuto způsobu života jsou přizpůsobena přenosná obydlí pastevců — jurty — i jejich oděv a zvyky. Osady jsou od sebe vzdáleny 30—50 km i více. Spojení mezi nimi i péče o ohromná stáda v členitém terénu vyžadují spolehlivého dopravního prostředku, jímž jé v Mongolsku od nepaměti kůň. Ten je dodnes nepostradatelným pomocníkem člověka a zcela právem se dostal do státního znaku. Hlavní produkty živočišné výroby — maso a mléčné výrobky — jsou v Mongolsku základními potravinami. _Naíe četné pracovní besedy s chovateli v jurtách se neobešly bez pohoštění typickými pokr- Paměť včel Na světě se dá zřejmě drezírovat všechno. Od blech až po slony. Poněkud kuriózní drezúru provedli v zoologickém ústavu university ve Frankfurtu n. M. Drezíroval! tam včely v čase jejich pastvy. Pastevní plochy pro včely obohacovali střídavě o některé aromatické látky, na které včely reagovaly. Výzkumnici však zjistili, že paměť včel pravidelně kolísá a je zcela odlišná od jiných zvířat, o lidech nemluvě. Včely mají po 10 hodinách paměť nejslabší, po 24 hodinách nejlepší. Takový cyklus se u nich zcela pravidelně opakuje. (tv) my mongolských pastevců - výborným skopovým masem, sýry „árúl“ a „churút“, smetanou a nezbytnými nápoji — soleným čajem s mlékem nebo „ajragem“ - osvěžujícím nápojem ze zkvašeného kobylího mléka, známým též pod názvem „kumys“. Většina hovězího dobytka, chovaného v Mongolsku, náleží k domácímu, většinou ěervenorezavě zbarvenému plemenu. Na některých státních statcích, kde jsme pracovali, byl chován též dobytek ruského čemostrakatého. sečovského a siementhalského plemene a jejich kříženci s domácím plemenem. V horských oblastech jsou chováni jaci - původní středoasijský vysokohorský druh tura, vyznačující se dlouhou srstí a mohutnými rohy. V horách střední Asie žijí jaci ještě divoce, podobně jako na jihu Mongolska se vzácně zachoval divoký dvouhrbý velbloud. Jaci tvoří asi 30 % skotu v Mongolsku. Mléko jaků se vyznačuje značné vyšší tučností než mléko kravské. Stáda zvířat se živí prakticky výlučně pastvou, a to i v zimě, kdy spásají zmrzlou uschlou trávu. Když napadne vyšší vrstva sněhu nebo sě koncem zimy vytvoří na sněhu tvrdá kůra, bránící zvířatům prohrabat se sněhem k potravě, velké množství dobytka, zvláště slabších kusů, hyne. Mongolové mají pro tento stav výraz „cagaan dzut“, což značí „bílý hladomor“. V posledních letech se mu brání pořizováním zásob sena na zimu, výběrem vhodných pastvin a stavbou přístřešků. V rostlinné výrobě je třeba bojovat s jinými obtížemi. Na mnoha místech je, zvláště v blízkosti velkých řek. dost vhodné půdy k pěstování obili. Ale pro stálé silné větry, odnášející orbou rozrušenou půdu, je možno obdělávat jen omezené plochy při jejich periodickém střídání. Přesto bylo úsilím mongolských zemědělců i zde dosaženo značných úspěchů. Práce československých odborníků je v Mongolské lidové republice vysoce hodnocena. Postavili v Ulánbátoru kožedělný závod, který je počtem zpracovávaných koží r.a jednom z prvních míst na světě, dále v hlavním městě budují nemocnici a v městě Darchanu největší cementárnu v zemi. Českoslovenští geologové se podílejí na výzkumu nerostného bohatství. Byly uspořádány velké expedice našich veterinářů k výzkumu a boji s nakažlivými chorobám domácích zvířat. Kromě cenného vědeckého materiálu si všichni podobně jako já odnesli hezké vzpomínky na tuto dosud málo známou, ale neobyčejně krásnou a zajímavou zemi a její statečný a přátelský mongolský lid. RNDr. Jan MINÁft, CSc. Vědečtí pracovnici CAV pomáhali v Mongolsku pH výzkumu metod boje proti nemocem domácích zvířat, způsobených parazity. (Snímek autor) Moře-obrovský spray Možná, že leckdo už zažil takovouhle zkušenost: stojí na břehu moře a po chvilce si olízne rty a pociťuje pak nahořklý, ale posilující a zdraví přinášející dech moře. Slaná špetka na našich rtech je samozřejmě nepopsatelně drobným zlomkem oné miliardy tun soli, která každoročně putuje z oceánů do zemské atmosféry. Tato miliarda tun soli spadne jednak z velké části zpět do moří, jednak ji spláchnou sníh a déšť do potoků a řek, takže se nakonec i touto cestou dostane tam, odkud přišla. Vědci odhadují, že tento koloběh moře—atmosféra—moře trvá asi 110 miliónů let. Do atmosféry se však z moří nedostává jen sůl, ale i nečistoty, které řeky do moře uskladňují. To je jistě nedobré. Na tomto koloběhu mají vinu ony drobné bublinky v pěně na hřebenech vln, které se pak tříští v příboji. Když tyto bublinky praskají, vytvářejí přitom tisíce drobných kapiček, tedy jakýsi spray, který v obrovském rozsahu proniká do atmosféry a rozprašuje se zpět na zemský povrch. V takovém aerosolu je i spousta částeček oleje, nafty a různých chemických látek. Snad se tohle všechno zdá bezvýznamné při pohledu na obrovské prostory moří. Vědci jsou však jiného názoru a hledají cestu, jak znemožnit nebezpečný sprayový účinek oceánů tam, kde chrlí do atmosféry vedle soli i některé odpadní škodliviny. Zaměřují se na zkoumání „stěn“ bublinek, zda mořský spray nešiří eventuálně i některé choroboplodné zárodky atd. Zkoumání může dát nakonec i odpověď na to, co může moře přijímat a co nikoliv, aby prostě lidstvu nevracelo ve škodlivější míře to, čeho se člověk chtěl zbavit nadobro, (stv) •Zamyšlení pod čarou Vzpomínka na dobrou kravičku Není větší potěšení jako kráva v chlívě; ráno si ji podojíme, večer mlíko sníme. — Na tuhle říkánku jsem si vzpomněla nad jedním přepěkným dopisem, který přišel do redakce ZN. čtenářka, jež ho poslala, se podepsala „babička z Kobylské myslivny“, a není to tedy anonym, protože v Kobylí asi více mysliven než jedna nebude, a kolik mohou mít v myslivně babiček, nejvýš dvě. Ty čtyři stránky dopisu, to je jedna jediná vděčná vzpomínka — vzpomínka na dobrou krávu. Na jednu Stračenu, Bělku nebo Hvězdu, či jak se jí říkalo, na užitečné, rozumné zvíře, které stojí za to, aby se ho ještě po čtyřiceti, padesáti nebo kdoví kolika letech s láskou vzpomínalo. „Jednou se stalo, že se moje maminka vypravila s dědečkem na trh do Hradce, aby tam koupili nějakou dobrou kravku,“ vypráví babička z Kobylí. „Bylo to v pozdním létě, proto vyšli brzy ráno. Dědoušek byl chlap veliký, těžký, záhy ho bolely nohy, proto se stavěl v jedné hospodě na pivo, ale pak mu nohy připadaly ještě těžší a zůstával mamince stále pozadu. Ještě měli hodný kus cesty před sebou, když je dohonila starší paní s jalůvkou, kterou vedla na trh. Dali se do řeči, a když paní slyšela, že jdou kupovat kravku, povídá mamince: — Kupte si tuhle jalůvku, je od moc dobré krávy má půl času březivosti, je to dobré zvíře, nerada se s ni loučím, ale dva kusy neuživíme. — Dědouškovi se hovádko ad prvního pohledu líbilo, a také snad proto, že se další úmorné cesty do města bál, povídá mamince: „Toničko, koupíme ji!“ Paní ji nepředražila, ještě jim něcc slevila a podala mamince řetěz i s ohlávkou, at si to vezmou i s kravkou. Maminku napadlo a ptá se, proč ji má na dvov. věcech vázanou, a pani upřímně povídá, že muž nejde do chléva jak je rok dlouhý, a proto se kravka bojí mužských Dědoušek řekl: — Však ona si zvykne, — popřáli si štěstí, paní byla ráda, že nemusí do trhu, naši že budou dřív doma, a rozešli se. Jalůvka šla podle maminky klidná jako ovečka, když dědoušek odpočíval, maminka ji popásla, a bylo radost se dívat, jak se umí pěkně pást. Cim víc si ji prohlíželi, tím víc se jim Ubila: jak se někdy zrodí krasavec člověk, takové bylo to zvířátko; hezká hlava s malým růžkem, barvu žemlovou, srst lesklou, jemůoutkou. Ale jak se blížili k domovu, začalo je cosi mrzet, že vlastně měli koupit krávu dojnou a teď vedou jalůvku, na kterou budou muset ještě kolik měsíců čekat, než bude dojit. Navíc z protější cesty od lesa vyšla proti nim řada sekáčů s kosami přes ramena. Než si maminka vzpomněla, že se kravka bojí mužských, milá jalůvka se vyškubla a dala se na útěk. Sekáči shodili kosy a chtěli ji mamince pomoct chytit, a tak to bylo ještě horši. Jen ti mužští odešli, jalůvka se zastavila a dala se klidně chytit za ohlávku, a tak se přeci jen štastně dostali domů. Doma, v malém, tmavém chlévě, dělala kravička parádu. Když vypršel jeji čas, pěkně se otelila, telátko rostlo jako z vody, po napiti nechalo ještě dost mléka, což nasvědčovalo, že bude kravička hodně dojit. A dojila opravdu moc, maminka musela přikoupit hliněné ušáky a ty stály ve sklepě stále plné a jeji mléko, to byla pochoutka, po napití byla v ústech chut jako po mandlích, čerstvá pomazánka na domácím chlebě bylo něco tak dobrého, že se tomu dort nevyrovná. Vzpomínám si, že často v létě, když začaly nové brambory, mívali jsme je k obědu celý týden den po dni, k nim čerstvě zkysané mléko, a jak nám to všem chutnalo a nikdy se to nepřejedlo. Babička naškrábala veliký hrnec brambor, dala je vařit s kmínem, maminka rozkverlala ušák mléka, nalila všem do hrnků, brambory pak scedila, zatřásla s nimi, že se sesypaly, pokropila čerstvým máslem a za chvíli se po nich jen zaprášilo. Deset nás sedávalo denně u stolu, šest dětí, dědoušek s babičkou a tatínek s maminkou. K večeřím zas bývalo mléko a chleba nebo podmáslí s poma. zánkou. A tak kravička dávala veliký užitek, celá chalupa se měla dobře. Dědoušek naučil kravku tahat, a jaké to bylo zvíře chytré. Tatínek někdy poslal některého kluka, at jde dědečkovi na pole vodit, ale dědoušek ho za chvíli zahnal domů. Říkával, že ona nechce, aby ji nikdo tahal za hlavu, sama si šla do brázdy a pěkně volně, s hlavou vzhůru, tahala jako šroub. Ale měla-li zrovna telátko, nejednou se dědečkovi stalo, když s ní byl na poli, že jak bylo k poledni, chtěla domů, nedala se zvládnout, často se mu vysmekla, strhla i druhou krávu i s nářadím a letěla domů krmit. Šestnáct roků jsme měli tu dobrou kravičku, skoro pravidelně každého půldruhého roku měla přírůstek, každou jalůvku jsme prodali k chovu. Ale kravička stárla a bylo třeba pomýšlet, co s ní. Nakonec naši rozhodli, aby přišla někam, kde by nemusela tahat, a dobře dožila svůj plodný život. Rozloučeni bylo smutné, všichni jsme ji oplakali. Tak často v noci, když nemohu spát. vzpomínám na to všechno. Všechno jde nahradit uměle, benzín, vlákna a kdoví co ještě, jen to dobré kravské mléko nenahradí nikdo — vždycky chutná a nikdy po něm není špatně.“ Tohle nám tedy ve svém dopise vyprávěla babička z Kobylské myslivny. Přiznám se — když jsem ten dopis četla, šla jsem si vypít hrnek mléka. A vzpomněla jsem si na všechny ty Stračeny, Bělky, Lysky a Hvězdy, které jsem kdy v životě potkala, na všechny ty kravky rozumné a pokojné, i trucovité, jankovité, záludné, zlé, protože co vám budu povídat, sami to víte, i zvíře má svou povahu. A taky jsem si vzpomněla na jeden takový podvečer, po úboči se loudi stádo krav, protože tohle podhorské JZD opravdu pase od jara do pozdního podzimu. Cinkají zvonce, idyla. Chlapeček z města, co sem přijel na prázdniny, je nadšením celý pryč: „Mami, koukej, to je jako na čokoládě!“ Chvilku mu nerozuměli: co máš s čokoládou, prosím tě? Pak pochopili - ten chlapeček neviděl ještě nikdy stádo krav jinak, než na obalu mléčné čokolády. Když mu pak telátko olízlo ruku drsným jazykem, ten náčelník Apačů, ten znalec automobilových značek a naveskrz dítě raketového věku, se rozbrečel: „Mami, ono mě má rádo!“ Ilona BORSKA První kniha „Současníka“ Nové sovětské nakladatelství Sovremenaik (Současník) vydalo svofl první knihu, ja sestavena s mnělackých děl Michalu Solochova, věnnvaných Velké vlastenecké válce. Do knihy byly seřazeny kapitoly z remáno Bojovali za vlast, povídky škola nenávisti a Osud člověka. (LG — jal Karel Pokorný — Zima (Ze sou časní výstavy „Pražská pokroková knltnra mezi dvěma světovými válkami“, inatalované v Muzeu hl. m. Prahy.) Foto |. [ouklová Pár kroků od nádraží Mnozí z vás tu budovu v parčíku u pražského autobusového nádraží Florenc dobře znáte — zvenku, když okolo ní přecházíte po příjezdu do města, či spěcháte na ten „svůj“ autobus, který vás má odvézt zase domů. Mnozí vás si čekání na spoj zkracuz jí posezením na lavičkách v parčíku, jehož stromy jsou stále plny vřískající ptačí drobotiny. Ale ruku na srdce: kolik z vás zatoužilo podívat se dovnitř do honosné budovy Městského muzea, zjistit, co zajímavého ukrývá. A je toho nemálo: vedle stálé výstavy pražských památek, jež kdysi dávno zhotovily zručné ruce sklářů, zlatotepců, truhlářů, cínařů, hrnčířů, pasířů i zbrojířů, a já nevím, jak se všechna ta řemesla a jejich cechy jmenovaly — zde pracovníci připraví čas od času vždy ještě zvláštní atraktivní výstavu, na níž se objeví pokaždé něco, co není běžně k vidění. Současná expozice, jež má název PRAŽSKA POKROKOVÁ KULTURA MEZI DVĚMA SVĚTOVÝMI VÁLKAMI je pořádána v rámci akci k 50. výročí vzniku KSC; provádí návštěvníka velmi názorně uspořádaným nástinem kulturního děni hlavního města, kde se ve dvacátých letech formovala pokroková kulturní fronta — a již tu máme známá jména Olbracht, Majerová, Malířová, J. Hora ... A linie pokračuje programovým prohlášením nové marxisticky orientované organizace,, otištěným v Riidém právu 14. srpna 1921, sešity Neumannova časopisu Červen, kde se pronikání leninských revolučních idejí projevilo nejvýrazněji; je tu i číslo Varu z roku 1922 s programovým článkem Jiřího Wolkra, časopis Tvorba, který se stal tribunou marxistické kritiky vedené Fučíkem ... Ale nesmíme zapomínal na ostatní oblasti: Vedle fotografii z význačných tehdejších filmů jsou tu i fotografie divadelní, plakáty Osvobozeného i Spoutaného divadla — tady například je plakát, oznamující 125 představení V&W Světa za mřížemi, i jiný, k premiéře Osla a Stínu v režii J. Hanzla s kapelníky Jar. Ježkem a K. Ančerleřn, dnešním národním umělcem. A co Revoluční scénka Divadélka Adrie, šéfovaná E. A. Longenem, či maketa z představení Pařížské komuny ve vysočanské Proletscéně, kde E. Famíra dokázal svou všestrannost jako autor hry, výtvarník scény i vystavené makety ... Pod sklem vitrín jsou shromážděny knížky — beletrie i verše, na panelech Hoffmeistrovy, Bidlový a Pelcovy antifašistické karikatury. Výtvarné umění za mnoho dalších zastupuje na této komorní výstavce Josef Čapek, K. Holan, V. Silovský se svými lepty ze sociálního prostředí továren, K. Pokorný, M. Zet, E. Famíra ... ně Pár kroků od trasy, jíž denprojdou desetitisíce lidí, jsou v pražském Městském muzeu v kostce shrnuty základy nové české kultury. Stojí za to se s nimi seznámit. (b) Sociálně angažovaný prozaik K nedožitým sedmdesátinám V. Řezáče Václav Řezáč (5. 5. 1901-22. 6. 1956) patří k předním autorům české prózy 20. století, k zakladatelům prózy socialistické. Těžké proletárske dětství předurčilo jeho intenzívni zájem o sociální otázky, prostupující pak celou jeho tvorbu. Svým společensko-kritickým postojem a psychologickou hloubkou nava- - — zuje Řezáč na dílo Olbrachtovo. Řezáčovo literární zrání bylo poměrně dlouhé. Ve 20. letech píše divadelní kritiky, poezii, literární a - výtvarnou kritiku. Jeho povídková tvorbo z této doby má nevyrovnanou úroveň a je místy poplatná vkusu doby. Vlastní těžiště Řezáčova talentu je v jeho románech, k nimž se dopracovává teprve v polovině let třicátých. Nejprve v r. 1934 vycházejí dvě prózy pro děti - „Poplach v Kovářské uličce” „Kluci, hurá za ním". V nich se o už jednoznačně ukazuje jeho ostré sociální vidění, s nímž zachycuje střetáni dětské touhy po spravedlnosti $ nepřátelským kapitalistickým světem. Po těchto dětských knížkách vychází už dříve dokončený první Řezáčův román „Větrná setba". Je to silně autobiografický lyrizovaný román o dospívání válečné generace. V roce 1938 vydává autor „Slepou uličku", v níž naznačuje bezperspektivnost společnosti zmftemé krizí 30.''let. Zde už prokázal schopnost jemné psychologické kresby při sledování osudů fabrikantské o proletářské rodiny. V době nacistické okupace, kdy nebylo možno v linii vyhraněného pokračovat sociálního románu, rozvíjí Řezáč druhou stránku svého talentu ve svých třech vrcholných románech psychologických V alegorické rovině odhaluji zlo v člověku a měly tak i symbolický dobový protifašistický smysl Kritika záporných stránek lidské povahy, jejichž 50 let KSC v publikacích Pressfota U příležitosti nejvýznamnější události roku, jakou je 50. výročí založení KSČ, vydalo nakladatelství ČTK Pressfoto čtyři rozsáhlé fotografické publikace. Každá z nich má svoji specifickou tvář a odlišný obsah, všechny dohromady se pak stávají uceleným obrazovým dokumentem minulých padesáti let. Výstava těchto fotografických dokumentů bude otevřena v Malé galerii Československého spisovatele v Praze 1, Národní 9, 12. května 1971. (zn) Slovenská divadla k jubileu strany Všechna slovenská divadla koncartai sině připravuji příležia tostné akce k nastávajícímu výročí KSČ. Slovenská národní divadlo ovádi 22. kvStoa slavnostní koncert, na němž zazni Burianova předehra „Socialismo“, Panarova kantáta „Zpívám zpěv míru," Očenáěflv „Zpěv o KSS“ a další. Činoherní soubor SND připravuj* „Matku Kuráž" B. Brechta, bratislavská Nová scéna uvede Arbnzovovy „Šťastní dny nešťastného člověka“ a rovněž Inscenaci hry ukrajinského autora A. Chazina. Tituly z ruské a sovětské dramatiky ohlašuji I další divadla — Nitranské krajské divadlo, Státní divadlo v Košicích, Ukrajinské národní divadla v Prešově, Diva dlo SNP v Martině. Divadlo f. 6 Tajovského va Zvolena. (I) Pokladnice zkušeností Velkou pokladnici literatury k dějinám dělnického hnutí je fond Státní vědecké z knihovny v Olomouci, jedné nejstarších a největších knihoven v ČSR. Fond této knihovny dosáhl již 938 000 svazků a do dvou let bude mít knihovna fond miliónový. Pracovníci této knihovny připravili řadu bibliografických publikací se zvláštním zaměřením k 50. výročí KSČ. Např. rozsáhlý soupis 6000 titulů si všímá dějin dělnického hnutí v celém Severomoravském kraji. Bibliografická pomůcka „50 let KSČ“ z soustřeďuje studijní materiály Nové mysli, Tribuny Tvorby, I výčet stranických a sjezdů a jejich protokoly, (i) vznik je chápán v sociálních souvislostech, má však trvalou obecnou platnost. V „Černém světle" ukázal zrod člověka, který svůj pocit méněcennosti o slabosti se snaži překonat intrikami a ovládáním silných a schopných. V románu „Svědek" je hlavní postava ztělesněním přímo ďábelského zla, které ničí vše, s čím se setká. Rozsáhlý román „Rozhraní" z atraktivního uměleckého prostředí je románem o hledání smyslu umělecké práce. Hlavním hrdinou je spisovatel, usilující napsat velký román jako lidovou četbu. Stejný cíl měl před sebou po celý život i Řezáč. Po druhé světové válce dává své schopnosti plně do služeb nového úsilí o socialistickou literaturu. Píše své v širokých vrstvách nejznámější romány „Nástup" (1951) o „Bitvu" (1954). v nichž se snaží o postižení problematiky osídlování pohraničí na pozadí třídních konfliktů a střetávání zájmů různých skupin. Jeho široce koncipovaný román o mravní odpovědnosti socialistického člověka „Píseň o věrností a zradě" zůstal už nedokončen. Románové dílo Václava Řezáče je živou kronikou převratná doby a svými silnými i slabšími stránkami může dát řadu podnětů dnešní tvorbě. (eš) Nová expozice ulitého umění Moravská galerie v Brně oslavila 1. dubna deset let svého trvání. Vznikla v roce 1961 sloučením Uměleckoprůmyslového muzea a výtvarného oddělení Moravského muzea a zaujala v Brně mezi ostatními výstavnickými institucemi specifické postavení. Věnuje totiž soustavně zvýšenou pozornost těm oblastem užitého umění, které nejintenzívněji zasahují do našeho všedního života a formují estetické cítění člověka v nenápadném denním styku: užitému umění. Vedle Uměleckoprůmyslového muzea v Praze vlastní dnes Moravská galerie neiobsáhlejší a nejcennější sbírky užitého umění u nás. Tento reprezentativní soubor byl v těchto dnech zpřístupněn veřejnosti v nové stálé expozici užitého uměni, zahrnující vývoj hmotné kultury od gotiky po současnost. Instalace nabízí divákovi na tisíc pečlivě vybraných exponátů z nejrúznějšíeh oblastí: keramiky, skla, kovů, gobelínů, nábytku, užité grafiky. Předměty jsou podle chronologického kliče sestaveny do dobových interiérů, v nichž se mohou uplatnit jejich vzájemné vztahy a příbuznosti. Jednotlivá období jsou uváděna informačními texty, naznačujícími charakteristické rysy doby a životního stylu. V dor hledné době má být expozice obohacena odborným výkladem, nahraným na magnetofonové pásky. Moravská galerie uvádí liž řadu let pravidelné zajímavé a přitažlivé dílčí výstavy užitého umění, at už to byly soubory ze severských států, výstavy historického i moderního šperku, starých váz. skla. miniatur apod. Mezi tyto výstavy se nyní včlení i poslední část stálé expozice. Fondy současné užité tvorby budou průběžně doplňovány novými exponáty. Jednak to budou díla významných autorů nebo díla, reprezentující nové výtvarné tendence, jednak nejkvalitnější výrobky hromadrté produkce, nebof právě standardní výrobky tvoří dnes zaklad našeho životního prostředí. Jejich úroveň a vztah k unikátním dílům podávají teprve souhrnný obraz o úrovni hmotné kultury naší doby, o našem životním stylu. Vytvořit také tento obraz a ukázat kontinuitu minulého i budoucího vývoje — to se podařilo nově otevřené expozici užitého umění Moravské galerie v Brně pozoruhodným způsobem, (jsu) Zemědělské noviny 3 Strakonické muzeum před novou sezónou Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích patři k těm muzeím, která během návštěvní sezóny žijí vždy bohatou výstavní činností. Vyznačuje se tím, že svou pozornost zájem, kromě úkolů, jež vya plývají ze samé podstaty tohoto zařízení, zaměřuje na pořádání výstav z oblasti výtvarného uměni. Požádali jsme ředitele muzea MILOŠE TOMU, aby nám pověděl o nadcházející sezóně, čím letos překvapí návštěvníky: „Výstavní sezónu zahájí muzeum 8. května výstavou „50 LET KSC NA STRAKONICKU", která potrvá do 20. června. Vystřídá ji expozice obrazů rektora Akademie výtvarných uměni prof. Františka Jiroudka. Potom se hradní Jelence představí akad. v malíř Jan Samec, strakonický rodák, souborem kreseb, akvarelů a kombinovaných technik o cyklu »Z cest« s motivy z Bulharska, Rumunska, Maďarska, NDR, Řecka, Rakouska, Jugoslávie, Egypta. SSSR a Švýcarska. Výstavu vystřídají kytice, portréty a kraji- . ny akademické malířky Mileny Kalašové z Prahy. Následovat bude výstava tvůrčí skupiny Jih z českých Budějovic. Návštěvníci tu uvidí výtvarná díla zasloužilého umělce Oty Matouška, akad. malířů Antonína Síta a Theodora Pchálka, grafiku Karla Stěcha a sochy akad. sochaře Františka Mrázka, knižní vazby Ladislava Hodného a keramiku Antonína Škody. Motivicky bude obrazová část výstavy věnována krajině jižních Cech a figurální tvorba bude zaměřena k všelidským otázkám dneška. Poprvé bude v hradu vystavovat strakonický rodák. akad. malíř Rudolf Riedlbauch a grafik Zdeněk Strouhal. Návštěvníci si prohlédnou muzikantské motivy, akty, zátiší, kresby, obrazy a grafiku. Sezónu uzavře výstava k Měsíci přátelství. Kromě výstavní činnosti připravilo muzeum pro školy patnáct putovních výstav, pro veřejnost čtrnáct koncertů Ul. ročníku Strakonických noktürn 1971 a dvacet přednášek 1 a besed s tematikou historičkou. kulturně politickou, literárni a vlastivědnou." Jak je patrné, činnost muzea a jeho pracovníků bude bohatá a rozmanitá. Jistě úspěšně naváže na sezóny předchozích let a bohatostí námětů je v mnohém předčí. (z) *