Zemědělské Noviny, květen 1971 (XXVII/102-127)
1971-05-08 / No. 108
Ať žije věrné přátelství československého a sovětského lidu Ročník XXVII - Číslo 108 deník ministerstva zemědělství a výživy csr Praha, sobota 8. května 1971 Cena 50 hal. V den 26. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou Vřelé pozdravy přátel Praha (čtk) — Cs. představitelé — první tajemník ÜV KSC Gustáv Husák, president republiky Ludvík Svoboda a předseda vlády CSSR Lubomír Strougal — obdrželi od sovětských vedoucích představitelů k 26. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou blahopřejný telegram, v němž se praví: Jménem ústředního výboru KSSS, presidia Nejvyššího sovětu SSSR, rady ministrů SSSR, všeho sovětského lidu, jakož i jménem svým zasíláme vám, ústřednímu výboru Komunistické strany Československa, vládě ČSSR a všemu bratrskému čs. lidu srdečná blahopřání a nejlepší přání u příležitosti národního svátku — 26. výročí osvobození Československa od fašistických okupantů. Více než před čtvrt stoletím, kdy sovětští vojáci a čs. vlastenci společným hrdinským úsilím osvobodili čs. zemi od hitlerovských uchvatitelů, se před Československem otevřela světlá perspektiva svobodného, nezávislého vývoje a společenského pokroku. Po uskutečnění socialistické revoluce čs. dělnická třída, rolnictvo a pracující inteligence pod vedením své zkušené bojové avantgardy, komunistické strany, dosáhly velkých úspěchů při výstavbě nové společnosti. Socialismus se stal pro čs. pracující záležitostí životního významu. Československá socialistická republika, která je pevným článkem společen-ství bratrských zemí, velkou měrou přispívá k boji za mír, svobodu, demokracii a socialismus, proti agresivním imperialistickým silám. Všichni skuteční přátelé Československa musí mít radost z toho, že čs. pracující slaví 26. výročí osvobození země v ovzduší konsolidace společnosti, růstu pracovního nadšení a upevňování socialistických společenských vztahů. Letos má váš státní svátek zvláštní význam, nebot probíhá v předvečer slavného jubilea, 50. výročí založení KSČ a XIV. sjezdu KSČ. Tyto významné události budou bezpochyby inspirovat čs. pracující k dosažení nových úspěchů ve všech oblastech společenského, ekonomického a kulturního života země. Sovětský lid vysoce cení vztahy bratrské spolupráce a důvěry mezi našimi stranami a státy. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, jež byla podepsána v Praze 6. května 1970 a která vyjádřila tradiční přátelství našich národů, pozvedla tyto vztahy na novou, kvalitativně vyšší úroveň. V naprostém souladu s národními zájmy našich zemí tato smlouva přispívá k upevňování a rozšiřování spolupráce mezi Československem a Sovětským svazem, k prohlubování jejich součinnosti v boji za vítězství komunistických ideálů. Sovětský svaz a Československo spolu s ostatními členy Rady vzájemné hospodářské pomoci usilují o úspěšné řešení problémů socialistické hospodářské integrace v zájmu všestranného rozvoje národního hospodářství a zvyšování životní úrovně pracujících. XXIV. sjezd KSSS, který nedávno probíhal, znovu potvrdil, že sovětský lid je odhodlán i nadále jít cestou dalšího upevňování bratrského svazku našich zemí, jakož i semknutosti KSSS a KSČ na neochvějném základě marxismu-leninismu a socialistického internacionalismu. Sovětský svaz vždy byl a bude spolehlivým přítelem a spojencem socialistického Československa. ku U příležitosti státního svátČeskoslovenska posíláme vám, drazí přátelé, a všemu československému lidu nejupřímnější přání nových úspěchů při výstavbě socialismu a rozkvětu bratrského Československa. Ať žije věčné přátelství a nerozborné spojenectví mezi sovětským a československým lidem. LEONID BREŽNEV, generální tajemník ÜV KSSS NIKOLAJ PODGORNYJ, předseda presidia Nejvyššího sovětu SSSR ALEXEJ KOSYGIN, předseda rady ministrů SSSR (Pokračováni na str. 2.) Vžčřlž ŮLOjOl VMpOMĹnJcú. Dnes si připomínám jednu z mnoha episod, kterou jsem zažil v dalekém Uzbekistánu. Okouzlen pohádkově růžovým městem Chívou, maloval jsem několik dnů poblíž Citadely, vždy obklopen hroznem zvědavých dětí. Jednou odpoledne se za mými zády objevil statný Uzbek, podpírající se holí. Když zjistil, že jsem z Ceskoslovenka, poklepal si holi na protézu, o které jsem neměl tušení, a pravil: „To je památka na 9. květen 1945, to mně zasáhla střepina německého granátu poblíž Klárova v Praze. Cestou do Prahy jsme byli zasypáváni květy, k naší lítosti jsme je však poztráceli ve spěšném výpadu na pomoc Praze. Pro nás již válka v Německu skončila, oslavovali jsme vítězství a zčistajasna přišla výzva o pomoc z Prahy. Vítali jste nás jak jen dovedou blízcí doma, na Československo a Prahu do smrti nezapomenu. Ne proto, že jsem byl v Praze raněn, ale proto, že to pravé štěstí z vítězství nad fašismem bylo v Praze naší odměnou za všechna ta válečná strádání o utrpení na cestě od obrany k vítězství.“ Ano, naši osvoboditelé nezapomínají, nezapomeňme ani my! Jan MÁCHA Kam patříme Na to májové ráno nikdy nezapomeneme. Neboť, má-ti něco navždy zůstat v povědomí našich národů, pak je to právě to ráno 9. května. Toho dne sovětská vojska po překonáni několikasetkilometrové vzdálenosti vstoupila do Prahy a poskytla rozhodující pomoc českému lidu, který povstal proti nenáviděným hitlerovským okupantům. Po létech dvojjazyčných nápisů a úředních vyhlášek, kdy vedle krásných Modřan jsme znali také zkomoleninu Moderschan, po letech, kdy lidé odcházeli ze svých domovů bez naděje na návrat, kdy noviny musely otiskovat jména těch, kteří včera ještě žili, a dnes už ne, kdy vůbec nikdo neznal dne ani hodiny, po letech potupného protektorátu - přichází najednou den jako vymalovaný, s šeřikem, který jako by v tom roce rozkvetl před terminem právě pro tuto příležitost, den s vlajkami, se zpěvem a se sjzami radosti v očich. Je zase Československo, je zase barva bílá, červená a modrá. A s nimi rudá ... Život začiná znovu. Byl to den, kdy básnici psali verše: Vám poděkováni a lásku vám ... Skončila surová fašistická okupace, již jsme zaplatili vysokou dan za to, že buržoázni vláda za první republiky vsadila na špatnou kartu, když se orientovala na západ a pohrdla rukou opravdových přátel. Sovětský svaz byl jedinou naši skutečnou oporou tehdy i později. Nikdy neuznal Mnichov. Pomáhal nám v protihitierovském boji doma i za hranicemi. Připomeňme si sovětské partyzánské velitele v našich lesích. Připomeňme si Slovenské národní povstání, A připomeňme si Prahu! Devátý květen není ani zdaleka jenom vítězství zbrani nad zbraněmi. Je to především vítězství spravedlnosti nad bezprávím, vítězství XX. století nad temným středověkem. Od tohoto dne se datuji nové dějiny naši země. A i když jsme někdy šlápli vedle na tu či na onu stranu, vcelku je to kus dějinné cesty, za nějž se netřeba stydět. Jsou to roky dobré vůle a upřímného usilováni o lepši, socialistický zítřek naši země, o to, aby naše děti nehladověly, aby^ vzděláni nebylo tak nedosažitelné jako dřiv, aby zdravotnická péče nebyla už nikdy a pro nikoho přepychem. K tomu všemu se nám otevřely brány v roce 1945 a potom, coz s tím souvisí, především a definitivně v roce 1948. Naše socialistická přítomnost je nezrušitelně spjata s květnovými dny roku 1945. V oněch dnech se nám také dostalo nad jiné přesvědčivého důkazu o bratrských citech sovětských lidí k našim národům. Nezapomeneme. _ _ . Nezapomeneme ani proto, že po všech zkušenostech dobrých i zlých jsme logicky dospěli k pevnému, nezvratnému přesvědčení, že naše republika nemůže existovat uprostřed Evropy jako kůl v plotě, bez přátel a bez spojenců. Že je pro nás zkrátka nemyslitelná představa socialistického Československa někde mimo socialistické společenství, mimo Radu vzájemné hospodářské pomoci nebo mimo Varšavskou smlouvu. Tam patříme a tam také stojíme. S ostatními socialistickými zeměmi budeme hledat cesty k ještě větším úspěchům mladého socialistického zřízeni, spolu s nimi budeme usilovat, aby vyzrálo bez konfliktů v přitažlivý přiklad pro národy celého světa. Toho májového dne si celá Evropa rozuměla: Hitler kaputl Na našem kontinentu druhá světová válka skončila. Léta, která od té doby uplynula, jsou obdobím míru a socialistické země vydatně přispěly a stále přispívají k jeho zachováni. I proto se hlásíme hrdě k socialistickému společenství, neboť mír Evropě nebyl darován, ale musel být neustále vybojováván. Chceme mit klid pro svou budovatelskou práci. Chceme, aby se ženy a matky nemusely strachovat o své muže a syny na polich válečných. Chceme usilovně pracovat, ale za to bezpečně a spokojeně žít. S těmito slovy ostatně většina z nás vítala 9. květen 1945. Nezapomeňme na tol A nezapomeňme, že po boku Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, ruku v ruce s nimi se může toto naše přáni nejspíše vyplnit. Vzpomínáme-li na ten velký májový den, pak s vědomím, že jeho význam není ani jen historický, ani jen vojenský. Že je mnohem širši a stále stejně aktuální. Památce hrdinů Praha / Bratislava (čtk) — Za vojenských poct čestných jednotek naší a Sovětské armády a za zvuku Pochodu padlých revolucionářů se včera konal pietni akt položení věnců na čestném pohřebišti padlých sovětských vojáků na Olšanských hřbitovech. U památníku vzdali čest, sovětským hrdinům a položili věnce president republiky L. Svoboda, první tajemník ŰV KSČ G. Husák, předseda FS D. Hanes, předseda federální vlády L. Strougal, další členové a kandidáti předsednictva ŰV KSČ. tajemníci ÜV KSČ, členové federální vlády, představitelé Federálního shromáždění, strany a společenských organizací Národní fronty. Další věnce položili pracovnici sovětského velvyslanectví v čele s S. V. Cervoněnkem, vojenská rada Střední skupiny sovětských vojsk v čele s generálplukovníkom A. M. Majorovem, zástupci byra ŰV KSČ a dalších vrcholných orgánů ČSR. Věnce položili též představitelé naší armády, ministerstva vnitra, hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Památce svých padlých soudruhů se poklonil též jeden z osvoboditelů Prahy, čestný občan našeho hlavního města, dvojnásobný hrdina Sovětského svazu a hrdina ČSSR armádní generál D. D. Leljušenko. Představitelé SSR přišli včera vzdát hold díků a lásky na Slavín, místo posledního odpočinku kolem šesti tisíc sovětských vojáků. K památníku. u něhož stála čestná stráž našich a sovětských vojáků, položili věnce představitelé politického a veřejného života SSR. Včera v poledne položili věnec k Památníku sovětských hrdinů v Praze na Olšanech místopředseda rady ministrů NDR dr. K. Fichtner a velvyslanec NDR v Praze dr. H. Krolikowski se členy velvyslanectví. Praha (an) — Příslušníci Cs. lidové armády a ministerstva vnitra ČSR vzpomněli včera na slavnostním shromáždění v Praze 50. výročí založení KSČ a 26 výročí osvobozeni Československa Sovětskou armádou. Slavnostního shromáždění. příslušníků čs. armády se zúčastnili vedoucí funkcionáři v čele s ministrem národní obrany generálplukovníkem inž. M. Dzúrem, představitelé hlavního velení spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy a další hosté. Po vyhlášení rozkazu presidenta republiky pronesl projev náčelník HPS generálmajor dr. V. Horáček. Za příslušníky Sovětské armády pozdravil shromážděni představitel hlavního velení Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy v Praze, hrdina SSSR generálporučík P. F. Tjuměv a náčelník politické správy Střední skupiny vojsk Sovětské armády generálporučík S. M. Zolotov. ní Na slavnostním shromážděpříslušníků ministerstva vnitra CSR promluvil ministr mž. Josef Jung. Vzpomněl úlohy Sovětského sivazu při osvobozování Československa a ocenil práci příslušníků ministerstva vnitra a SNB, kteří se podílejí svou poctivou prací na socialistickém budování republiky. Téměř 70 příslušníků převzalo vysoká státní vyznamenáni a čestné odznaky. , Slavnostní shromáždění Jan *f4'c0>4 Pr' Kdo navštívil některou z terezínských květnových mírových manifestací, poznal jejich dlouholetého organizátora, majora v záloze Josefa Krna. Menší, podsaditý, teprve s nepatrně prošedivělými skráněmi, i když má na bedrech již šedesátku. Vždy jde v čele zástupu dvojic vojínů naší armády, nesoucích věnce k pylonům na terezínském Národním hřbitově. Josef Krno se narodil na východním Slovensku. Od mládí byl činný v dělnickém hnutí a v roce 1932 vstoupil do Komunistické strany Československa. Byl též členem SČSP, který na Slovensku nebyl povolen. Když se seznam jeho členů dostal náhodou do rukou četníků, putoval Josef Krno, jen za to, že byl prostým členem, na tři měsíce do vězení. To už bylo počátkem roku 1938, kdy v Čechách se stále více dostávala do popředí Henleinova strana a na Slovensku hlinková. Když přišel březen 1939, musel se skrývat a měnit bydliště, aby nebyl zatčen. V době, kdy nad6ty bylo okupováno Polsko, připravoval se k přechodu do SSSR. Šťastně se dostal do polského Sanoku a odtud do Sovětského svazu. Hlásil se hned na nejbližším vojenském, velitelství a požádal o vstup do Sovětské armády. Znal šest řečí, nabízel se za tlumočníka. Na vojenskou uniformu však musel čekat až do doby, kdy v Buzuluku se začaly formovat první roty naší samostatné vojenské jednotky pod velením plk. Ludvíka Svobody. Dostal se k 1. rotě, kde byl velitelem nadporučík Otakar Jaroš. Josef Kmo na svého bývalého velitele často vzpomíná: „Jaroš byl důstojníkem tělem i duší. velitel přísný, ale spravedlivý a odvážný. Mezi mužstvem i důstojníky byl velmi oblíben. Naše rota měla v bojové přípravě nejlepší výsledky, a proto ji byl v bojích u Sokolova svěřen nejtěžší úsek — obrana obce proti útoku nacistických tanků a oddílu SS. Němci byli zakopáni v lese nad vesnicí, odkud vedla úvozová cesta k Sokolovu. Zde se očekával soustředěný útok tanků. Předpověď se splnila a proti pozici Jarošovy roty, která zaujala kruhovou obranu, vyrazilo 60 tanků, obrněné vozy a jednotky SS a plameňomety. Bojovalo 6e až pozdě do večera, často muž proti muži. Jaroš řídil boj z věže kostelíka, i když byl již dvakrát raněn. Když se opět blížily tanky, sešel dolů a pod první tank chtěl hodit svazek granátů. Zkosila ho však dávka z kulometu. Byl pochován v sousedství 28 hrdinných Sironincú, kteří do posledního náboje hájili svěřený úsek fronty v linii gardového pluku hrdiny SSSR plic. Biljutina. Josef Krno se zúčastnil i dalších bojů jednotky, doplněné po velkých ztrátách u Sokolova. Poslední z nich na území SSSR prožil u Dukly. Dne 6. října 1944 přišel s prvním sledem roty k naší státní hraniá. Zakopali tu hraniční sloup s reliéfem českého lva, který v bojové přestávce ulil z trosek nacistického letadla jeden z příslušníků roty. „Jaké jsd měl pocity při prvních krocích na půdě osvobozované vlasti?-1 ptám se ho. „To nelze vůbec popsat, člověk by to musel sám prožít, aby pochopil. Měl jsem nesmírnou radost, , vždyť jsem se vracel, domů téměř stejnou trasou, kudy jsem před šesti lety utíkal do SSSR. Tolik jsem se těšil na návrat.“ Vzpomínal přitom na kamarády, kteří se těch šťastných okamžiků nedožili: „Vždyť z těch, co se mnou bojovali u Sokolóva a u Dukly, zbyla jen hrstka. Jen boj o Dukelský průsmyk stál život 85 000 sovětských vojáků a 6500 našich. Jaké nezměrné oběti dal Sovětský svaz za naše osvobození' — to by si především měla uvědomit naše mládež.“ Poslední dny bojů prožil Josef Krno v Lipt. Mikuláši a u Brna. Během války absolvoval vojenskou školu a z prostého střelce se stal postupně rotmistr a důstojník. V den vítězství, 9. května 1945, byl zařazen do doprovodu generála Ludvíka Svobody, tehdy již ministra národní obrany a vládních činitelů na cestě do Prahy. Po příjezdu do Prahy pomáhal ochraňovat bezpečnost Hradu ostatních významných budov, zúčastnil se a obsazováni střediska gestapa „pečkámy“ a sídla bývalých kolaborantských spolků. Když byla Praha svobodná — volalo po očištění od zbytků naástické armády a „wehrwolfů“ naše pohraničí. S jednotkou OBZ Josef Krno až do listopadu 1945 vykonal velký kus práce při konsolidaci života v oblasti od Kadaně až po Hřensko. V civilu hned od počátku prožíval rušný život obětavého funkcionáře strany a mnoha společenských organizací, především Svazu protifašistických bojovníků. Několikrát navštívil Sovětský svaz a místa, kde se svými druhy bojoval po boku Sovětské armády proti fašistickým uchvatitelům. Už je opět plný organizačního nadšení, blíží se letošní mírová manifestace v Terezíně — pod jeho vedením jíž devátá — aby opět skončila úspěšně, jako ty předcházející. A. T^C Major v záloze Josef Krno Den, kdy se probil ohněm front, blátem a krví cest, provázen celým sborem hvězd do hvězdné matky měst, jež v boji proti přesile čtvrtý den krvácela, v ten den, to ráno po noci, kdy celá Praha bděla, ten den, kdy srdce Pražanů byla jak z plamene, ten den, ten nenávratný den se nezapomene. Věř, tanku, naše životy jsou tvoje chrabré děti, jak byla Praha úchvatná přes hroby, krev a smetí, já vím, že mohu říci to dnes slavně jménem všech, že spali bychom bez tebe na pražských hřbitovech, těch deset let, těch deset let, těch deset, deset roků by bylo deset teskných vrb, tesknících u potoků. V tom starém městě portálů, barokních soch a bank potkávám cestou z Petřína už deset roků tank. I mně jsi, tanku, zachránil můj život, vlast a dílo, bez tebe by se mřelo lip, lip mřelo, nežli žilo. bez tebe toto město by bylo vymřelé, ty tanku s pěticípou hvězdou, s hvězdou na čele. ÚRYVEK Z BÁSNE v. NEZVALA ZE SBlRKY CHRPY A MESTA, 1955 Bratrství zpečetěné krví Armádní rozkaz presidenta L. Svobody - raba (čtk) — President republiky armádní generál Ludvík Svoboda vydal k 26. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou — k státnímu svátku CSSR rozkaz, v němž se mj. praví: Dnes vzpomínáme 26. výročí památného 9. května 1945, kdy slavná Sovětská armáda osvobozením Prahy dovršila vítězství nad hitlerovským fašismem. Z vítězství Sovětské armády nad nacistickým Německem a z bojového úsilí našeho lidu doma i za hranicemi, vedeného Komunistickou stranou Československa, se zrodila naše národní svoboda, otevřela se cesta k socialismu. V bojích proti společnému nepříteli a za osvobození Československa prolitá krev sovětských, českých a slovenských vojáků navždy zpečetila nerozborné československo-sovětské přátelství a bojové soudružství našich bratrských armád. Květen 1945 zůstane navždy v srdcích a myslích našeho lidu symbolem .vítězství, které z věrného a nerozborného přátelství a spojenectví národů Československa a Sovětského svazu. Tuto základní pravdu si náš lid znovu ověřil v nedávné minulosti, kdy se kontrarevoluční a protisocialistické síly za vydatné podpory mezinárodní reakce pokusily o zvrat naší socialistické cesty. Záměry těchto sil byly zmařeny jen díky včasné bratrské a internacionální pomoci Sovětského svazu a ostatních socialistických států, které pomohly uchránit naši zemi od občanské války, bílého teroru a kontrarevoluce. CSSR je dnes opět spolehlivým spojencem Sovětského svazu a všech bratrských socialistických zemí. 26. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou oslavujeme jubilejním roce 50. výročí zav ložení KSC. v období po historickém XXIV. sjezdu KSSS. jehož závěry svým významem daleko přerostly hranice Sovětského svazu a ukázaly i nám cestu k řešení dalších náiéhavých úkolů socialistické výstavby, které vytyčí nadcházející XIV. sjezd naší strany. Komunistická strana Československa a lid naší země počítají s aktivitou mládeže a požadují od ní. aby byla vzdělaná, pracovitá, prodchnutá láskou k vlasti a kdykoli připravena k obraně socialismu v duchu slavných revolučních bojových tradic naší strany, lidu a armády. Fakte hovoří • K. H. Frank 28. srpna 1940: Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musi být úplná germanizace prostoru a lidi. • Z hlášeni K. H. Franka Hitlerovi z 1. 9. 1942: Od května do záři 1942 bylo zatčeno 3188 Čechů, zastřeleno 1357 Čechů, vyhlazeny dvě české vesnice Udice a Ležáky. • Rozkaz velitele jednotek SS v Čechách hraběte Piicklera z 5. 5. 1945: Cíle nasazeni letectva proti Praze: Celý střed města na východním břehu Vltavy s hlavám cílem okolí Václavského náměstí. Hodně zápalných bomb, celé hnízdo (Praha!) musí hořet. • V době druhé světové války zahynulo rukou fašistických okupantů a v boji proti nim 360 000 čs. občanů. <7 • V boji proti okupantům položilo svůj život 25 000 členů Komunistické strany Československa. Desetitisíce členů KSČ prošly nacistickými koncentráky a věznicemi. ☆ • V prvních dvou dnech Pražského povstání bylo v ulicích našeho hlavniho města postaveno 1600 barikád. Bojů se účastnily desitky tisíc lidi. Asi 2000 vlastenců padlo v boji s nacisty. ☆ no • Na üzemi ČSSR je pohřbe138 000 vojáků Sovětské armády, kteří položili svůj život za osvobozeni naši vlasti. Jen na Olšanských hřbitovech v Praze jsou uložena těla 495 příslušníků Sovětské armády, kteří padli při osvobozováni města. ☆ ☆ Daň matek Tenkrát, před jedenácti lety, jsem té stařence v Kyjevě lhala. Dívala se na mne úpěnlivýma nebeskýma očima a já měla pocit, že bych na ni spáchala křivdu, kdybych řekla pravdu. „Jmenoval se Timofej, Timka, víte, po otci Jegorovič,“ opakovala po několikáté. „Devatenáct let, narozen tady.“ Uviděla jsem fotografii, světlovlasý, kulatý, veselé oči, normální kluk. No — bylo mu šestnáct, když rukoval. „Timka,“ povídala maminka hlasem, nad kterým se led musí rozehřát. „Osmého května 1945 padl...“ Řekla jsem, že jsem to jméno na pomníčku viděla, ovšem, má tam květiny i břízku, jak si ío maminka přeje. Vděčně zalomila rukama, dívala se uslzenými pomněnkami a vyprávěla, že nejradši měl hodně sladký čaj, pirožky a boršč, ale jejich, ukrajinský, však mi nabídne, abych věděla, jak chutná. Měla jsem strach, že bych ten oblíbený boršč nepolkla, musela jsem lhát podruhé o cestě, která téhož večera vede dál. „Ljoška," opakovala trpělivě, „stalo se to ten poslední den u vás. Světlovlasý, vysoký po tátovi — taky se nevrátil — třiadvacet let, v jedenaětyřicátém dokončil institut.. Ještě několikrát jsem se s nimi setkala, s matkami svých synů. Dívaly se na nás, kteří jsme přicházeli ze země, kde jejich synové už navždy zůstanou, jako na své známé. Neúnavně opakovaly a hláskovaly jména, nejlíbeznější, která znaly. Těch hodných synů, až se hrdlo svíralo, nejhodnější synové, ach, jak mamince slibovali, že už brzy budou vydělávat a co všechno ji koupí. Jeden složil hlavu v Ostravě, jiný v neznámém moravském městě, jiný na Dukle, jiný na pražské dlažbě A jejich matky, které by měly právo k zemi, v mž skončil len mladý život zdravého, hodného, zlobivého, veselého syna, cítit trpkost, která se váže k ztrátě nenahraditelné, se na tuto zem ptaly. Ptaly se s bolestiplnou zvědavostí, s touhou matek, které zaplatily svými syny daň nejkrutější a nejslavnější. Vše, co je spojeno se svobodou té země, s jejími úspěchy, pokládají za něco, co se vždycky bude dotýkat rodiny. Šestadvacet let se překlenulo od dní, kdy naší zemi jely zaprášené kolony unavených mužů a chlapců, šestadvacet let je pryč od dní, kropených krvi. Ale daň matek, myslících na své syny, kteří už nepřijdou na pirožky a boršč, ten nejlepší, maminčin, je nesmazatelnou daní naší svobody. Drahomíra VESELÁ T I