Zemědělské Noviny, květen 1971 (XXVII/102-127)

1971-05-08 / No. 108

Ať žije věrné přátelství československého a sovětského lidu Ročník XXVII - Číslo 108 deník ministerstva zemědělství a výživy csr Praha, sobota 8. května 1971 Cena 50 hal. V den 26. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou Vřelé pozdravy přátel Praha (čtk) — Cs. představitelé — první tajemník ÜV KSC Gustáv Husák, president republiky Ludvík Svoboda a předseda vlády CSSR Lubomír Strougal — obdrželi od sovětských vedoucích představitelů k 26. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou blahopřejný telegram, v němž se praví: Jménem ústředního výboru KSSS, presidia Nejvyššího so­větu SSSR, rady ministrů SSSR, všeho sovětského lidu, jakož i jménem svým zasíláme vám, ústřednímu výboru Komunis­tické strany Československa, vládě ČSSR a všemu bratrské­mu čs. lidu srdečná blahopřá­ní a nejlepší přání u příleži­tosti národního svátku — 26. výročí osvobození Českoslo­venska od fašistických okupan­tů. Více než před čtvrt stole­tím, kdy sovětští vojáci a čs. vlastenci společným hrdinským úsilím osvobodili čs. zemi od hitlerovských uchvatitelů, se před Československem otevře­la světlá perspektiva svobod­ného, nezávislého vývoje a spo­lečenského pokroku. Po uskutečnění socialistické revoluce čs. dělnická třída, rol­nictvo a pracující inteligence pod vedením své zkušené bo­jové avantgardy, komunistické strany, dosáhly velkých úspě­chů při výstavbě nové společ­nosti. Socialismus se stal pro čs. pracující záležitostí život­ního významu. Československá socialistická republika, která je pevným článkem společen-ství bratrských zemí, velkou měrou přispívá k boji za mír, svobodu, demokracii a socia­lismus, proti agresivním im­perialistickým silám. Všichni skuteční přátelé Českosloven­ska musí mít radost z toho, že čs. pracující slaví 26. výročí osvobození země v ovzduší konsolidace společnosti, růstu pracovního nadšení a upevňo­vání socialistických společen­ských vztahů. Letos má váš státní svátek zvláštní význam, nebot probí­há v předvečer slavného jubi­lea, 50. výročí založení KSČ a XIV. sjezdu KSČ. Tyto vý­znamné události budou bezpo­chyby inspirovat čs. pracující k dosažení nových úspěchů ve všech oblastech společenského, ekonomického a kulturního ži­vota země. Sovětský lid vysoce cení vztahy bratrské spoluprá­ce a důvěry mezi našimi stra­nami a státy. Smlouva o přá­telství, spolupráci a vzájemné pomoci, jež byla podepsána v Praze 6. května 1970 a která vyjádřila tradiční přátelství našich národů, pozvedla tyto vztahy na novou, kvalitativně vyšší úroveň. V naprostém souladu s národními zájmy na­šich zemí tato smlouva při­spívá k upevňování a rozšiřo­vání spolupráce mezi Česko­slovenskem a Sovětským sva­zem, k prohlubování jejich součinnosti v boji za vítězství komunistických ideálů. Sovět­ský svaz a Československo spo­lu s ostatními členy Rady vzá­jemné hospodářské pomoci usilují o úspěšné řešení pro­blémů socialistické hospodář­ské integrace v zájmu vše­stranného rozvoje národního hospodářství a zvyšování ži­votní úrovně pracujících. XXIV. sjezd KSSS, který nedávno probíhal, znovu po­tvrdil, že sovětský lid je od­hodlán i nadále jít cestou dal­šího upevňování bratrského svazku našich zemí, jakož i semknutosti KSSS a KSČ na neochvějném základě marxis­­mu-leninismu a socialistického internacionalismu. Sovětský svaz vždy byl a bude spoleh­livým přítelem a spojencem socialistického Československa. ku U příležitosti státního svát­Československa posíláme vám, drazí přátelé, a všemu československému lidu nej­­upřímnější přání nových úspě­chů při výstavbě socialismu a rozkvětu bratrského Českoslo­venska. Ať žije věčné přátelství a nerozborné spojenectví mezi sovětským a československým lidem. LEONID BREŽNEV, generální tajemník ÜV KSSS NIKOLAJ PODGORNYJ, předseda presidia Nejvyššího sovětu SSSR ALEXEJ KOSYGIN, předseda rady ministrů SSSR (Pokračováni na str. 2.) Vžčřlž ŮLOjOl VMpOMĹnJcú. Dnes si připomínám jednu z mnoha episod, kterou jsem zažil v dalekém Uzbekistánu. Okouzlen pohádkově růžovým městem Chívou, maloval jsem několik dnů poblíž Citadely, vždy obklopen hroznem zvě­davých dětí. Jednou odpoledne se za mými zády objevil stat­ný Uzbek, podpírající se holí. Když zjistil, že jsem z Cesko­­slovenka, poklepal si holi na protézu, o které jsem neměl tušení, a pravil: „To je památ­ka na 9. květen 1945, to mně zasáhla střepina německého granátu poblíž Klárova v Pra­ze. Cestou do Prahy jsme byli zasypáváni květy, k naší lí­tosti jsme je však poztráceli ve spěšném výpadu na pomoc Praze. Pro nás již válka v Německu skončila, oslavovali jsme vítězství a zčistajasna přišla výzva o pomoc z Prahy. Vítali jste nás jak jen do­vedou blízcí doma, na Česko­slovensko a Prahu do smrti nezapomenu. Ne proto, že jsem byl v Praze raněn, ale proto, že to pravé štěstí z vítězství nad fašismem bylo v Praze naší odměnou za všechna ta válečná strádání o utrpení na cestě od obrany k vítězství.“ Ano, naši osvoboditelé neza­pomínají, nezapomeňme ani my! Jan MÁCHA Kam patříme Na to májové ráno nikdy nezapomeneme. Neboť, má-ti něco na­vždy zůstat v povědomí našich národů, pak je to právě to ráno 9. května. Toho dne sovětská vojska po překonáni několikasetkilo­­metrové vzdálenosti vstoupila do Prahy a poskytla rozhodující po­moc českému lidu, který povstal proti nenáviděným hitlerovským okupantům. Po létech dvojjazyčných nápisů a úředních vyhlášek, kdy vedle krásných Modřan jsme znali také zkomoleninu Moderschan, po le­tech, kdy lidé odcházeli ze svých domovů bez naděje na návrat, kdy noviny musely otiskovat jména těch, kteří včera ještě žili, a dnes už ne, kdy vůbec nikdo neznal dne ani hodiny, po letech potup­ného protektorátu - přichází najednou den jako vymalovaný, s še­­řikem, který jako by v tom roce rozkvetl před terminem právě pro tuto příležitost, den s vlajkami, se zpěvem a se sjzami radosti v očich. Je zase Československo, je zase barva bílá, červená a modrá. A s nimi rudá ... Život začiná znovu. Byl to den, kdy básnici psali verše: Vám poděkováni a lásku vám ... Skončila surová fašistická okupace, již jsme zaplatili vysokou dan za to, že buržoázni vláda za první republiky vsadila na špatnou kartu, když se orientovala na západ a pohrdla rukou opravdových přátel. Sovětský svaz byl jedinou naši skutečnou oporou tehdy i později. Nikdy neuznal Mnichov. Pomáhal nám v protihitierovském boji doma i za hranicemi. Připomeňme si sovětské partyzánské ve­litele v našich lesích. Připomeňme si Slovenské národní povstání, A připomeňme si Prahu! Devátý květen není ani zdaleka jenom vítězství zbrani nad zbra­němi. Je to především vítězství spravedlnosti nad bezprávím, vítězství XX. století nad temným středověkem. Od tohoto dne se datuji nové dějiny naši země. A i když jsme někdy šlápli vedle na tu či na onu stranu, vcelku je to kus dějinné cesty, za nějž se netřeba sty­dět. Jsou to roky dobré vůle a upřímného usilováni o lepši, socia­listický zítřek naši země, o to, aby naše děti nehladověly, aby^ vzdě­láni nebylo tak nedosažitelné jako dřiv, aby zdravotnická péče ne­byla už nikdy a pro nikoho přepychem. K tomu všemu se nám otevřely brány v roce 1945 a potom, coz s tím souvisí, především a definitivně v roce 1948. Naše socialistic­ká přítomnost je nezrušitelně spjata s květnovými dny roku 1945. V oněch dnech se nám také dostalo nad jiné přesvědčivého dů­kazu o bratrských citech sovětských lidí k našim národům. Nezapomeneme. _ _ . Nezapomeneme ani proto, že po všech zkušenostech dobrých i zlých jsme logicky dospěli k pevnému, nezvratnému přesvědčení, že naše republika nemůže existovat uprostřed Evropy jako kůl v plo­tě, bez přátel a bez spojenců. Že je pro nás zkrátka nemyslitelná představa socialistického Československa někde mimo socialistické společenství, mimo Radu vzájemné hospodářské pomoci nebo mimo Varšavskou smlouvu. Tam patříme a tam také stojíme. S ostatními socialistickými zeměmi budeme hledat cesty k ještě větším úspěchům mladého socialistického zřízeni, spolu s nimi budeme usilovat, aby vyzrálo bez konfliktů v přitažlivý přiklad pro národy celého světa. Toho májového dne si celá Evropa rozuměla: Hitler kaputl Na našem kontinentu druhá světová válka skončila. Léta, která od té doby uplynula, jsou obdobím míru a socialistické země vydatně při­spěly a stále přispívají k jeho zachováni. I proto se hlásíme hrdě k socialistickému společenství, neboť mír Evropě nebyl darován, ale musel být neustále vybojováván. Chceme mit klid pro svou budo­vatelskou práci. Chceme, aby se ženy a matky nemusely strachovat o své muže a syny na polich válečných. Chceme usilovně pracovat, ale za to bezpečně a spokojeně žít. S těmito slovy ostatně většina z nás vítala 9. květen 1945. Nezapomeňme na tol A nezapomeňme, že po boku Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, ruku v ruce s nimi se může toto naše přáni nejspíše vyplnit. Vzpomínáme-li na ten velký májový den, pak s vědomím, že jeho význam není ani jen historický, ani jen vojenský. Že je mnohem širši a stále stejně aktuální. Památce hrdinů Praha / Bratislava (čtk) — Za vojenských poct čest­ných jednotek naší a Sovětské armády a za zvuku Pochodu padlých revolucionářů se včera konal pietni akt položení věn­ců na čestném pohřebišti padlých sovětských vojáků na Olšan­ských hřbitovech. U památníku vzdali čest, so­větským hrdinům a položili věnce president republiky L. Svoboda, první tajemník ŰV KSČ G. Husák, předseda FS D. Hanes, předseda federální vlády L. Strougal, další členo­vé a kandidáti předsednictva ŰV KSČ. tajemníci ÜV KSČ, členové federální vlády, před­stavitelé Federálního shromáž­dění, strany a společenských organizací Národní fronty. Další věnce položili pracov­nici sovětského velvyslanectví v čele s S. V. Cervoněnkem, vojenská rada Střední skupiny sovětských vojsk v čele s ge­nerálplukovníkom A. M. Majo­­rovem, zástupci byra ŰV KSČ a dalších vrcholných orgánů ČSR. Věnce položili též představi­telé naší armády, ministerstva vnitra, hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Památ­ce svých padlých soudruhů se poklonil též jeden z osvobodi­telů Prahy, čestný občan na­šeho hlavního města, dvojná­sobný hrdina Sovětského sva­zu a hrdina ČSSR armádní generál D. D. Leljušenko. Představitelé SSR přišli vče­ra vzdát hold díků a lásky na Slavín, místo posledního odpočinku kolem šesti tisíc so­větských vojáků. K památní­ku. u něhož stála čestná stráž našich a sovětských vojáků, položili věnce představitelé politického a veřejného života SSR. Včera v poledne položili vě­nec k Památníku sovětských hrdinů v Praze na Olšanech místopředseda rady ministrů NDR dr. K. Fichtner a velvy­slanec NDR v Praze dr. H. Krolikowski se členy velvy­slanectví. Praha (an) — Příslušníci Cs. lidové armády a minister­stva vnitra ČSR vzpomněli včera na slavnostním shro­máždění v Praze 50. výročí založení KSČ a 26 výročí osvobozeni Československa So­větskou armádou. Slavnostního shromáždění. příslušníků čs. armády se zú­častnili vedoucí funkcionáři v čele s ministrem národní obra­ny generálplukovníkem inž. M. Dzúrem, představitelé hlavní­ho velení spojených ozbroje­ných sil Varšavské smlouvy a další hosté. Po vyhlášení roz­kazu presidenta republiky pronesl projev náčelník HPS generálmajor dr. V. Horáček. Za příslušníky Sovětské armá­dy pozdravil shromážděni představitel hlavního velení Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy v Praze, hrdina SSSR generálporučík P. F. Tjuměv a náčelník po­litické správy Střední skupi­ny vojsk Sovětské armády ge­nerálporučík S. M. Zolotov. ní Na slavnostním shromáždě­příslušníků ministerstva vnitra CSR promluvil ministr mž. Josef Jung. Vzpomněl úlohy Sovětského sivazu při osvobozování Československa a ocenil práci příslušníků mi­nisterstva vnitra a SNB, kte­ří se podílejí svou poctivou prací na socialistickém budo­vání republiky. Téměř 70 pří­slušníků převzalo vysoká stát­ní vyznamenáni a čestné od­znaky. , Slavnostní shromáždění Jan *f4'c0>4 Pr' Kdo navštívil některou z terezínských květnových mírových manifestací, po­znal jejich dlouholetého organizátora, majora v záloze Josefa Krna. Menší, podsaditý, teprve s nepatrně prošedivě­lými skráněmi, i když má na bedrech již šedesátku. Vždy jde v čele zástupu dvojic vojínů naší armády, nesoucích věnce k pylonům na terezínském Ná­rodním hřbitově. Josef Krno se narodil na východním Slovensku. Od mládí byl činný v dělnic­kém hnutí a v roce 1932 vstoupil do Komunistické strany Československa. Byl též členem SČSP, který na Slovensku nebyl povolen. Když se seznam jeho čle­nů dostal náhodou do rukou četníků, pu­toval Josef Krno, jen za to, že byl pros­tým členem, na tři měsíce do vězení. To už bylo počátkem roku 1938, kdy v Če­chách se stále více dostávala do popředí Henleinova strana a na Slovensku hlin­ková. Když přišel březen 1939, musel se skrývat a měnit bydliště, aby nebyl za­tčen. V době, kdy nad6ty bylo okupová­no Polsko, připravoval se k přechodu do SSSR. Šťastně se dostal do polského Sa­­noku a odtud do Sovětského svazu. Hlá­sil se hned na nejbližším vojenském, ve­litelství a požádal o vstup do Sovětské armády. Znal šest řečí, nabízel se za tlumočníka. Na vojenskou uniformu však musel čekat až do doby, kdy v Buzuluku se začaly formovat první roty naší sa­mostatné vojenské jednotky pod velením plk. Ludvíka Svobody. Dostal se k 1. rotě, kde byl velitelem nadporučík Otakar Jaroš. Josef Kmo na svého bývalého velitele často vzpomíná: „Jaroš byl důstojníkem tělem i duší. ve­litel přísný, ale spravedlivý a odvážný. Mezi mužstvem i důstojníky byl velmi oblíben. Naše rota měla v bojové pří­pravě nejlepší výsledky, a proto ji byl v bojích u Sokolova svěřen nejtěžší úsek — obrana obce proti útoku nacistických tanků a oddílu SS. Němci byli zakopáni v lese nad ves­nicí, odkud vedla úvozová cesta k So­kolovu. Zde se očekával soustředěný útok tanků. Předpověď se splnila a proti po­zici Jarošovy roty, která zaujala kruho­vou obranu, vyrazilo 60 tanků, obrněné vozy a jednotky SS a plameňomety. Bo­jovalo 6e až pozdě do večera, často muž proti muži. Jaroš řídil boj z věže koste­líka, i když byl již dvakrát raněn. Když se opět blížily tanky, sešel dolů a pod první tank chtěl hodit svazek granátů. Zkosila ho však dávka z kulometu. Byl pochován v sousedství 28 hrdinných Si­­ronincú, kteří do posledního náboje há­jili svěřený úsek fronty v linii gardového pluku hrdiny SSSR plic. Biljutina. Josef Krno se zúčastnil i dalších bojů jednotky, doplněné po velkých ztrátách u Sokolova. Poslední z nich na území SSSR prožil u Dukly. Dne 6. října 1944 přišel s prvním sledem roty k naší státní hraniá. Zakopali tu hraniční sloup s reliéfem českého lva, který v bojové pře­stávce ulil z trosek nacistického letadla jeden z příslušníků roty. „Jaké jsd měl pocity při prvních kro­cích na půdě osvobozované vlasti?-1 ptám se ho. „To nelze vůbec popsat, člověk by to musel sám prožít, aby pochopil. Měl jsem nesmírnou radost, , vždyť jsem se vracel, domů téměř stejnou trasou, kudy jsem před šesti lety utíkal do SSSR. To­lik jsem se těšil na návrat.“ Vzpomínal přitom na kamarády, kteří se těch šťast­ných okamžiků nedožili: „Vždyť z těch, co se mnou bojovali u Sokolóva a u Dukly, zbyla jen hrstka. Jen boj o Dukelský průsmyk stál život 85 000 sovětských vojáků a 6500 našich. Jaké nezměrné oběti dal Sovětský svaz za naše osvobození' — to by si především měla uvědomit naše mládež.“ Poslední dny bojů prožil Josef Krno v Lipt. Mikuláši a u Brna. Během vál­ky absolvoval vojenskou školu a z pros­tého střelce se stal postupně rotmistr a důstojník. V den vítězství, 9. května 1945, byl zařazen do doprovodu generála Lud­víka Svobody, tehdy již ministra národ­ní obrany a vládních činitelů na cestě do Prahy. Po příjezdu do Prahy pomá­hal ochraňovat bezpečnost Hradu ostatních významných budov, zúčastnil se a obsazováni střediska gestapa „pečkámy“ a sídla bývalých kolaborantských spol­­ků. Když byla Praha svobodná — volalo po očištění od zbytků naástické armá­dy a „wehrwolfů“ naše pohraničí. S jed­notkou OBZ Josef Krno až do listopadu 1945 vykonal velký kus práce při kon­solidaci života v oblasti od Kadaně až po Hřensko. V civilu hned od počátku prožíval rušný život obětavého funkcio­náře strany a mnoha společenských or­ganizací, především Svazu protifašistic­kých bojovníků. Několikrát navštívil So­větský svaz a místa, kde se svými druhy bojoval po boku Sovětské armády proti fašistickým uchvatitelům. Už je opět plný organizačního nadše­ní, blíží se letošní mírová manifestace v Terezíně — pod jeho vedením jíž de­vátá — aby opět skončila úspěšně, jako ty předcházející. A. T^C Major v záloze Josef Krno Den, kdy se probil ohněm front, blátem a krví cest, provázen celým sborem hvězd do hvězdné matky měst, jež v boji proti přesile čtvrtý den krvácela, v ten den, to ráno po noci, kdy celá Praha bděla, ten den, kdy srdce Pražanů byla jak z plamene, ten den, ten nenávratný den se nezapomene. Věř, tanku, naše životy jsou tvoje chrabré děti, jak byla Praha úchvatná přes hroby, krev a smetí, já vím, že mohu říci to dnes slavně jménem všech, že spali bychom bez tebe na pražských hřbitovech, těch deset let, těch deset let, těch deset, deset roků by bylo deset teskných vrb, tesknících u potoků. V tom starém městě portálů, barokních soch a bank potkávám cestou z Petřína už deset roků tank. I mně jsi, tanku, zachránil můj život, vlast a dílo, bez tebe by se mřelo lip, lip mřelo, nežli žilo. bez tebe toto město by bylo vymřelé, ty tanku s pěticípou hvězdou, s hvězdou na čele. ÚRYVEK Z BÁSNE v. NEZVALA ZE SBlRKY CHRPY A MESTA, 1955 Bratrství zpečetěné krví Armádní rozkaz presidenta L. Svobody - raba (čtk) — President republiky armádní generál Ludvík Svoboda vydal k 26. výročí osvobození Československa Sovět­skou armádou — k státnímu svátku CSSR rozkaz, v němž se mj. praví: Dnes vzpomínáme 26. výro­čí památného 9. května 1945, kdy slavná Sovětská armáda osvobozením Prahy dovršila vítězství nad hitlerovským fa­šismem. Z vítězství Sovětské armády nad nacistickým Německem a z bojového úsilí našeho lidu doma i za hranicemi, vedené­ho Komunistickou stranou Československa, se zrodila na­še národní svoboda, otevřela se cesta k socialismu. V bojích proti společnému nepříteli a za osvobození Čes­koslovenska prolitá krev so­větských, českých a sloven­ských vojáků navždy zpečetila nerozborné československo-so­­větské přátelství a bojové sou­­družství našich bratrských ar­mád. Květen 1945 zůstane navždy v srdcích a myslích našeho li­du symbolem .vítězství, které z věrného a nerozborného přátelství a spojenectví náro­dů Československa a Sovětské­ho svazu. Tuto základní pravdu si náš lid znovu ověřil v nedávné minulosti, kdy se kontrarevo­­luční a protisocialistické síly za vydatné podpory meziná­rodní reakce pokusily o zvrat naší socialistické cesty. Záměry těchto sil byly zma­řeny jen díky včasné bratrské a internacionální pomoci So­větského svazu a ostatních so­cialistických států, které po­mohly uchránit naši zemi od občanské války, bílého teroru a kontrarevoluce. CSSR je dnes opět spolehli­vým spojencem Sovětského svazu a všech bratrských so­cialistických zemí. 26. výročí osvobození naší vlasti Sovět­skou armádou oslavujeme jubilejním roce 50. výročí za­v ložení KSC. v období po his­torickém XXIV. sjezdu KSSS. jehož závěry svým významem daleko přerostly hranice So­větského svazu a ukázaly i nám cestu k řešení dalších náiéhavých úkolů socialistické výstavby, které vytyčí nad­cházející XIV. sjezd naší stra­ny. Komunistická strana Česko­slovenska a lid naší země po­čítají s aktivitou mládeže a požadují od ní. aby byla vzdě­laná, pracovitá, prodchnutá láskou k vlasti a kdykoli při­pravena k obraně socialismu v duchu slavných revolučních bojových tradic naší strany, lidu a armády. Fakte hovoří • K. H. Frank 28. srpna 1940: Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musi být úplná germanizace prostoru a lidi. • Z hlášeni K. H. Franka Hitlerovi z 1. 9. 1942: Od květ­na do záři 1942 bylo zatčeno 3188 Čechů, zastřeleno 1357 Če­chů, vyhlazeny dvě české vesni­ce Udice a Ležáky. • Rozkaz velitele jednotek SS v Čechách hraběte Piicklera z 5. 5. 1945: Cíle nasazeni letectva proti Praze: Celý střed města na východním břehu Vltavy s hlav­ám cílem okolí Václavského ná­městí. Hodně zápalných bomb, celé hnízdo (Praha!) musí hořet. • V době druhé světové války zahynulo rukou fašistických oku­pantů a v boji proti nim 360 000 čs. občanů. <7 • V boji proti okupantům po­ložilo svůj život 25 000 členů Ko­munistické strany Československa. Desetitisíce členů KSČ prošly nacistickými koncentráky a věz­nicemi. ☆ • V prvních dvou dnech Praž­ského povstání bylo v ulicích na­šeho hlavniho města postaveno 1600 barikád. Bojů se účastnily desitky tisíc lidi. Asi 2000 vlas­tenců padlo v boji s nacisty. ☆ no • Na üzemi ČSSR je pohřbe­138 000 vojáků Sovětské armády, kteří položili svůj život za osvobozeni naši vlasti. Jen na Olšanských hřbitovech v Praze jsou uložena těla 495 příslušní­ků Sovětské armády, kteří padli při osvobozováni města. ☆ ☆ Daň matek Tenkrát, před jedenácti lety, jsem té stařence v Kyjevě lhala. Dívala se na mne úpěn­livýma nebeskýma očima a já měla pocit, že bych na ni spá­chala křivdu, kdybych řekla pravdu. „Jmenoval se Timofej, Tim­ka, víte, po otci Jegorovič,“ opakovala po několikáté. „De­vatenáct let, narozen tady.“ Uviděla jsem fotografii, svět­lovlasý, kulatý, veselé oči, normální kluk. No — bylo mu šestnáct, když rukoval. „Timka,“ povídala maminka hlasem, nad kterým se led musí rozehřát. „Osmého květ­na 1945 padl...“ Řekla jsem, že jsem to jmé­no na pomníčku viděla, ovšem, má tam květiny i břízku, jak si ío maminka přeje. Vděčně zalomila rukama, dívala se uslzenými pomněnkami a vy­právěla, že nejradši měl hod­ně sladký čaj, pirožky a boršč, ale jejich, ukrajinský, však mi nabídne, abych věděla, jak chutná. Měla jsem strach, že bych ten oblíbený boršč ne­­polkla, musela jsem lhát po­druhé o cestě, která téhož ve­čera vede dál. „Ljoška," opakovala trpěli­vě, „stalo se to ten poslední den u vás. Světlovlasý, vysoký po tátovi — taky se nevrátil — třiadvacet let, v jedenaětyřicá­­tém dokončil institut.. Ještě několikrát jsem se s nimi setkala, s matkami svých synů. Dívaly se na nás, kteří jsme přicházeli ze země, kde jejich synové už navždy zů­stanou, jako na své známé. Neúnavně opakovaly a hlás­kovaly jména, nejlíbeznější, která znaly. Těch hodných synů, až se hrdlo svíralo, nejhodnější synové, ach, jak mamince slibovali, že už brzy budou vydělávat a co všechno ji koupí. Jeden složil hlavu v Ostravě, jiný v neznámém moravském městě, jiný na Dukle, jiný na pražské dlaž­bě A jejich matky, které by měly právo k zemi, v mž skončil len mladý život zdra­vého, hodného, zlobivého, ve­selého syna, cítit trpkost, kte­rá se váže k ztrátě nenahradi­telné, se na tuto zem ptaly. Ptaly se s bolestiplnou zvěda­vostí, s touhou matek, které zaplatily svými syny daň nej­krutější a nejslavnější. Vše, co je spojeno se svobodou té země, s jejími úspěchy, poklá­dají za něco, co se vždycky bude dotýkat rodiny. Šestadvacet let se překlenu­lo od dní, kdy naší zemi jely zaprášené kolony unavených mužů a chlapců, šestadvacet let je pryč od dní, kropených krvi. Ale daň matek, myslících na své syny, kteří už nepřijdou na pirožky a boršč, ten nej­lepší, maminčin, je nesmaza­telnou daní naší svobody. Drahomíra VESELÁ T I

Next