Československý Svět, červenec-prosinec 1954 (IX/26-52)
1954-07-03 / No. 26-27
r Z obsahu listu: Na str. 2.: Slávne tradície nášho ľudu. Na str. 3.: Za splnenie ďalších úkolov vo výstavbe. Na str. 7.: Životná cesta Michala Tutku. Na str. 8.: Dokončení článku O exulantech, vystéhovalcích, a... Krajanské zprávy a dopisy. K.__________________j V PRAZE 3. ČERVENCE 1954 ROČNÍK IX, CENA 60 HAL, ČESKOSLOVENSKY ZAHRANIČNÍHO TÝDENÍK ČESKOSLOVENSKÉHO ÚSTAVU Zahradit cestu válce Děti v Evropě, v Americe, v Asii, ve všech městech a dědinách světa si chtějí bezstarostně hrát na schovávanou. Nechtějí se s úzkostí v čistých očích schovávat do protileteckých krytů. Dychtivě naslouchají kouzelným pohádkám, poznávají přírodu, učí se číst, psát a počítat, pozvolna se připravují ke svému budoucímu povolání. A dospělí? Milují život, i kd.yž je někdy strastiplný, rádi pracují pro dobrou věc. Na stará kolena se chtějí řadovat z vnoučátek a v jejich smíchu zachytit střípek svého dávného dětství. Lidé mají nezadatelné právo na pokojný sklonek života. Nechtějí umírat ve dvaceti letech na bojištích, ale s vrcholku sedmdesáti let přehlížet své dílo. Chtějí pokoj a mír. Ale jen chtít je málo. Sešikovat se k obraně svých práv, překazit záměry podněcovatelů války, to vyžaduje vytvoření pevné jednoty, bez ohledu jakou kdo mluví řečí, jakého boha vyznává, jaké je jeho sociální postavení. Zvlášť dělnická třída má v této souvislosti velké možnosti, ale i odpovědnost. Dělníci mohou vyrábět pluhy, traktory, látky veselých barev, stavět rodinné domky, zakládat sady. Ale stejně tak mohou z jejich rukou vycházet pušky, tanky, bombardovací letadla, atomové a vodíkové pumy. Tu je třeba položit si nanejvýš vážnou otázku: na koho budou smrtonosné zbraně namířeny především? Odpověď je bohužel příliš krůtě ověřena historií. Ano, prostí lidé pláli válku. Snížením své životní úrovně, ztrátou střechy nad hlav’ou, podlomeným zdravím, hořem a životy. Z této všem srozumitelné skutečnosti vycházela Svěťbvá odborová federace, a ve snaze přispět ke sjednocení všech pracujících v osudovém zápasu za mír a bezpečnost zvlášť v Evropě, svolala ve dnech 20.—22. června do Berlína Evropskou odborovou konferenci. Hlavním thematem jednání byly úkoly odborů v boji za nastolení mírových vztahů mezi všemi evropskými zeměmi, za vytvoření skutečných záruk bezpečnosti evropských národů a současně za zvýšení životní úrovně pracujících. Významné konference se zúčastnily delegace všech evropských členských organisací Světové odborové federace (SOF) i ostatní odborové organisace, které nejsou jejími členy. Přijela též delegace z Čínské lidové republiky, zástupci afrického lidu a odboráři zemí Latinské Ameriky — zástupci Guatemaly, kde zrovna silné kapitálové organisace za pomoci imperialistických spojenců chtějí krví a železem udusit demokratický vývoj země, zástupci pracujícího lidu Kuby a Argentiny. Za naše Revoluční odborové hnutí (ROH) se na konferenci dostavil místopředseda SOF, první sekretář Ústřední rady odborů Josef Tesla, spolu s dalšími osmi československými delegáty. Celkem bylo na zasedání 513 účastníků z 22 zemí. Generální tajemník SOF Louis Saillant měl hlavní projev, v němž podtrhl, že nebezpečí nové války trvá, protože je remilitarisováno revanšistické a nacistické západní Německo, které má hrát prim v t. zv. evropském obranném společenství, jež není ničím jiným než agresivním nástrojem šesti západoevropských států, namířeným proti jiným evropským státům, totiž Sovětskému svazu a zemím lidové demokracie, tedý i proti nám. Louis Saillant řekl m. j. toto: Opravdová záruka míru a bezpečnosti v Evropě tkví v organisaci kolektivní bezpečnosti všech evropských zemí bez ohledu na jejich sociální zřízení, bez nadvlády kterékoli země. Celoevropská smlouva, která stanoví kolektivní bezpečnost v (Pokračování na str. žij ' : - ii Jdi si prohlédnout Prahu v parném letním slunci v neděli odpoledne: Ulice jako by vymeteny, hluk se soustředí.na plovárny, k řekám, do lesů kolem Prahy. Desetitisíce Pražanů s rodinami tráví neděle na vltavském břehu. To je léto letošní; jak slibná jsou však pro Pražany léta budoucí. Ohromné autostrády a rekreační střediska rostou podél vltavských břehů. Celé ohromné město odpočinku a letních zábav se buduje na jižním předměstí Prahy od Braníka až k Štěchovicím, v překrásný Park kultury > a oddechu se mění Stromovka, kde dříve promenovaly urozené slečny na koních a spanilé dámy se slunečníky. — Náš obrázek je z jedné letní pražské neděle z plovárny „Na mlýnku”. Úspěšná jednání o indočínské otázce Po dramatickém zakončení mezinárodní konference pro řešení korejské otázky v Ženevě domnívali se odpůrci mírového řešení, že brzo také ztroskotají ženevská jednání, která mají za úkol dosáhnout zastavení nepřátelství v Indočíně. Potřebovali by takový výsledek již nejvyšší měrou. I když je přerušení jednání o Koreji pro imperialistické kruhy určitým zadostiučiněním, třebas jen přechodným, ztrpčil jim toto uspokojení světový ohlas na rozbíječskou činnost americké delegace v Ženevě. Měla za úkol ukázat světu, že není možná dohoda mezi oběma světovými tábory. Dosáhla však pravého opaku. Odsunutí řešení korejské otázky neztížilo práci druhé části Naopak ženevské konference. byl zaznamenán značný pokrok na cestě k zastavení války v Indočíně. Jednání pokračovala úspěšně kupředu. Pokud měl mluvčí americké delegace nějaké výhrady, neovlivnil tentokrát žádnou jinou delegaci a proto mohla konference dospět k významným dohodám. Konference přistoupila nyní již ke konkrétním otázkám kontroly nad plněním dohody o zastavení válečných akcí v Indočíně, k otázce vytvoření, složení, činnosti a kompetence smíšené a neutrální komise a k otázce mezinárodních záruk. Mezitím byly již zahájeny schůzky mluvčích obou vrchních velitelství jak v Ženevě, tak v Indočíně, kteří předloží výsledek své práce ženevské konferenci ke schválení. V mnohých bodech přijala konference návrhy, které svého času předložily sovětská a čínská delegace. V některých případech opět delegace demokratických států upravily své původní návrhy podle přání druhé strany. V jednání vystupovala stále více do popředí životní potřeba Francie zbavit se nadále již neúnosné války v Indočíně a touha indočínského lidu zachránit svou vlast před dalším ničením. Ze Ženevy odjeli minulý týden všichni vedoucí delegací velmocí a další jednání vedou jejich zástupci v duchu dosažených zásadních dohod. Významnou událostí pro další průběh jednání byla schůze ministra zahraničních věcí Čínské lidové republiky Ču En-laje s novým francouzským ministerským předsedou Menděs-Francem Y Bernu, Oba předsedové vlády došli po svém rozhovoru k názoru, že lze předpokládat další pokrok na ženevské konferenci. Na výsledku ženevské konference ostatně učinil Menděs-France závislým další trvání své vlády. Francouzské Národní shromáždění jej přijalo proto tak velkou většinou hlasů, že se mimo jiné zavázal do 20. července sjednat mír v Indočíně. Mezi jednotlivými zasedáními ženevské konference scházejí se mezi sebou k předběžnému prozkoumání ořipravených návrhů jednotlivé delegace obou stran. Tak navázaly osobní styk delegace Vietnamské demokratické republiky, Francie, Kambodže, Laosu a jiné, z nichž mnohé se setkaly dosud pouze na plenárních či neveřejných schůzích. Tento vývoj zesiluje ovšem roztrpčení washingtonských kruhů vůči svým dříve tak poslušným spojencům. Nicméně u politických pozorovatelů ženevské konference převládá již nyní názor, že se americké delegaci nepodaří rozbít jednání, poněvadž jednání posledního týdne ukázala, že obě strany mají opravdový zájem na zakončení nepřátelství v Indočíně. Erantišek Eachner. Bez príživníkov je prácai radostnejšia Veľa ráz prirovnávali pracovitosť českých a slovenských roľníkov k pracovitosti včiel, ktoré celé dni lietajú bez oddychu z kvetu na kvet a znášajú po nepatrných kvapôčkach sladké výsledky svojej práce, aby mali v zimných mesiacoch z čoho žiť. Bolo to prirovnanie do istej miery správne, predovšetkým pokiaľ ide o pracovitosť, málokto však povedal, že vedľa pracovitých včiel, v tomto prípade roľníkov, jestvovali tiež trúdy, žijúce pohodlne z práce druhých. Vládnúci činitelia v niekdajšej republike a všetci tí, čo im k vláde akokoľvek pomáhali, veľmi často a s veľkým hurhajom rozširovali presvedčenie, že sme pôdohospodárskou veľmocou, že to, čo dokážeme na tomto úseku my, nedokáže hneď tak iný, že patríme v tomto smere k štátom najvyspelejším a že náš roľník si veru žije ako hneď tak nikde inde na svete. Hovorievalo sa o krajine oplývajúcej mliekom a strdím a potláčala sa pravda o tom, že minca má dve strany. 2e jej predná strana, mlieko a strdie, platí len pre bohatých, a opačná strana, neomastené zemiaky a život bez radosti, platí pre chudobných. V našej niekdajšej republike sa z ťažkej driny roľníkov robievala zásluha. Bolo to pohodlnejšie a hlavne to nič nestálo. Aby sa pôdohospodárska práca uľahčila, to nikoho ani nenapadlo. Pravda, vyrábali sme určité druhy hospodárskych strojov, kto ich však používal a komu predovšetkým prinášali zisk? Za zoranie poľa, za pokosenie, za vymlátenie musel malý roľník urobiť statkárovi taký kus práce, že jej hodnota mnohonásobne prevyšovala to, čo za ňu dostal. V niekdajšej Československej republike sa ani zďaleka neuskutočnila dávna túžba roľníkov po vlastnej pôde a takzvané pozemkové reformy boli viac-menej iba obratným trikom. Na poliach sa pracovalo od úsvitu do tmy a keď prišla úroda, nikdy malý ani stredný roľník nevedel, koľko za svoje výrobky dostane. Obchodné monopoly spoločne s veľkostatkármi určovali výkupné ceny mlieka, vajec, mäsa, zeleniny, ovocia a prirodzene aj obilia. Pre malého alebo stredného roľníka bol výnos zo žatvy nejväčšou záplatou na deravé vrecko, musel sa preto ponáhľať s predajom obilia, či chcel alebo nechcel. Pán veľkostatkár mal, pravda, ešte iné a bohaté zdroje príjmov a s predajom sa náhliť nemusel. Nechal obilie uskladniť na sýpkach až do jari a predal ho potom za ceny omnoho vyššie ako tie, ktoré dostal malý roľník hneď po žatve. Nebolo nijak ojedinelým zjavom, že statkári a veľkostatkári kupovali od malých roľníkov po žatve obilie, aby ho za niekoľko mesiacov predali so značným zárobkom bez jediného hnutia ruky. O mnohých českých a slovenských dedinách sa hovorievalo, že sú to miesta „bohom zabudnuté“, lebo tu nebolo nič, čo by ľudom aspoň trochu spríjemnilo život. Deti chodili do škôl pešo často aj celé hodiny v daždi i za mrazu a ani ináč sa nik nestaral o kultúrny život ľudí, pracujúcich na dedine. Kino, divadlo, knižnica, prednáška? Kdeže by niekto s takým niečím chodil na dedinu, kde sú ľudia predsa takí skromní, že ich nemusíme ani učiť čítať a písať. Všetko to bolo skutočnosťou ešte nedávno, a ako sa to zdá neuveriteľné. Ľudovodemokratická republika môže denne hlásiť radostné výsledky svojej priemyselnej výstavby a venuje teraz oso (Pokraíování na str. 2Jj '* , - **7 jr. * +4.