Československý Svět, leden-červen 1973 (XXVIII/1-12)

1973-03-23 / No. 6

našeAalerie Vás dnes seznamuje s ukázkou díla Jana Zrzavého. Národního umělce Jana Zrzavého potkávají občas Pražané v ma­lebných zákoutích staré Prahy. Francouzský baret umělec neod­loží ani doma u svých prací, ani v teplých dnech v malostranské zahradě, kam se uchyluje pro in­spiraci. Narozen 5. listopadu 1890 ve Vadíně u Havlíčkova Brodu, vy­studoval v letech 1908—9 Úmě­­lecko-průmyslovou školu. Po bezúspěšných pokusech do­stat se na studium Akademie vý­tvarných umělců věnoval se studiu malířství soukromě. Procestoval Německo, Itálii, Bel­gii a Francii. Hlavně Paříž se stala městem jeho delšiho pobytu a inspirace. Zamiloval si její uli­ce a krámky, nábřeží a kavárnič­ky, život podobný životu pražské­mu. Soukromé studium si prohlubuje mimo jiné u Františka Ženiška mladšího. Lekce o moderním umění mu dává Bohumil Kubišta. Prvni samostatnou výstavu v Pra­ze měl roku 1918 v Topičově sa­lonu, rok před tím se stává čle­nem Mánesu. Obrazy mistra Zrzavého jsou kle­noty našeho umění. Dáma v zá­voji, Melancholie, Krajina s mos­tem, Lom, Loďky v přístavu, Sestry. Každý z těchto i dalších obrazů uchvacuje svou jedineč­nosti a kouzelnou hrou světla a stínu. DAŠ ČESKOSLOVENSKÝ* svěř V Praze 23. března 1973 Ročník 28 ČASOPIS ČESKOSLOVENSKÉHO ÚSTAVU ZAHRANIČNÍHO Přečtěte si v dnešním čísle: na str. 1: Barevná fotografie dr. V. Boh dana na str. 4—5: Premeny Vranova nad Topľou na str. 8—9: Články ze života krajanů na Tahiti a v Africe na str. 12, 13: Výňatek z románu Neklidné brázdy na str. 22: Krajanská lípa ČESKOSLOVENSKÝ SVET vycházi každý druhý čtvrtek — vydává Československý ústav zahraniční v Praze — řídi re­dakční rada — redakce a administrace: Praha 1 - Malá Strana, Karmelitská 25, telefon 53 04 41 až 42 — předplatné: 3,50 US $ ročně nebo přepočteno na příslušnou částku v jiné měně — tisk­nou Středočeské tiskárny 01, Praha 2, Hálkova 2. U adres redakci Čs. světa i čs. ústavu zahraničního uvádějte směrovací číslo 118 31 Fučíkovo LIDÉ BDĚTE! 23. února 1973 by se byl dožil Julius Fučík sedmdesáti let. Nedožil se jich. Ruka fašistických katanů násilím přervala nadějný, pokroku a svobodě tolik prospěšný, život talentovaného českého spisovatele a novináře. Věrného, k smrti oddaného Čecha a komunisty. S Juliem Fučíkem jsem se poznal osobně v roce 1928. Přijeli jsme tehdy z Vysočiny do Prahy na dělnickou manifestaci. Mnoho peněz jsme neměli, sotva trochu jídla, na nocleh v hotelu už ne. Někteří kamarádi měli v Praze příbuzné, já nikoliv. Zašel jsem proto do redakce našich dělnických časo­pisů, znal jsem z novin, do nichž jsem tu a tam přispíval již jméno Julius Fučík a ptal jsem se na něho. Poslali mne do menší místnosti v prvním patře budovy, kde seděl Julius, zabrán v pilné práci. Rozesmál se nad takovými starostmi a vyptával se na život a práci dělnických, revolučních organizací na Vysočině. Pak odběhl, za chvilku se vrátil a podával mi klíč od svého bytu; sám odjede v noci k rodičům do Plzně a ráno se vrátí do Prahy, tak se mohu vyspat v jeho pokoji. Na jaře roku 1930 jsem se vrátil ze studií z Moskvy. Byl jsem přidělen jako redaktor do časopisu Rudé právo. Přivítal mne patriarcha dělnického tisku Bohoušek Novotný a uvedl do jedné z redakčních místností, kde byly dva prosté psací stoly. Na můj dotaz, kdo pracuje u druhého stolu, mi řekl, že Julius Fučík. To byla pro mne veliká radost. Za chvilku Jula přišel, rozesmátý, rozevlátý. Hned mne poznal a se smíchem se ptal, jaké jsem měl sny tehdy před dvěma roky v jeho posteli. A než jsme se dali do práce, nikdo z nás ústa nezavřel. Mluvili jsme jeden přes druhého, hlavně o Sovětském svazu. On se tam chystal s dělnickou studijní delegací, já odtamtud přišel. Z tohoto prvého, několikaměsíčního pobytu Fučíkova vznikla pak slavná kniha „V zemi, kde zítra již znamená včera“, která od svého vyjití v roce 1931—1932 byla nejlepším agitátorem přesvědčujícím čte­náře o závratném díle socialistického budování a významu Sovětského svazu pro mír, pokrok a lepší život lidstva. Pak byl znovu v SSSR jako zpravodaj dělnického tisku (1934—1936). Knize, písmu a písni zůstal Fučík věren po celý svůj život, do posledního vydechnutí. A jak hluboce byl vzdělán, jak své vzdělání neustále rozšiřoval a prohluboval! Měl záznamy, že v létech 1919—1922, tj. ve věku od 16 do 19 let přečetl a prostudoval přes 200 autorů, klasických i současných (Arbese, P. Bezruče, Haška, Jiráska, Erbena, Nerudu, B. Němcovou, Nejedlého, Šrámka aj. v češtině, z cizí literatury pak spisy Gorkého, Puškina, Dostojevského aj. z ruštiny, Byrona, Shawa a Shakespeara z angličtiny atd.). Za okupace, kdy dělnický tisk byl umlčen (vycházel nelegálně, v podzemí) a pokrokovým spisovatelům se nesmělo nic tisknout, pokračuje Julius Fučík přes všechny překážky a hrozby dále ve své práci. Píše do časopisů, vydává spis Božena Němcová bojující, nedá se umlčet. Až v dubnu 1942 mu fašisté vyrážejí násilně pero z ruky. Je zatčen, ale fašisté jej neumlčí ani za ža­lářními mřížemi. Tu, doslova pod šibenicí, zlomečkem tužky, v přítmí žalářní cely, píše svou nesmrtelnou Reportáž psanou na oprátce. Píše tajně, lístek po lístku je tajně vynášen dobrým člověkem v uniformě vězeňského dozorce a pečlivě ukrýván. Po osvobození naší vlasti sovětskými vojsky byly pak pracně shledávány Fučíkovy články a rukopisy, články, jež vycházely často pod různými pseu­donymy. Od roku 1946 vycházely u nás jako sebrané dílo Julia Fučíka, celkem je to více než dvanáct objemných knih. A tak vzácného člověka hitlerovští, fašističtí katané zajali a zavraždili. Jako tisíce a tisíce jiných bojovníků za svobodu. Zatčen byl koncem dubna 1942, při výsleších nelidsky mučen tak, že spoluvězňové na cele očekávali každé chvíle jeho skon, ale vzchopil se znovu k životu a znovu i v žaláři bojoval proti fašismu a fašistům. Když na příklad při jednom vyšetřování, kde bylo více vězňů, jeden z gestapáků zařval: „Vy berani, vy lumpové,“ ozval se zmu­žile děsně zmučený, krvácející z mnoha ran Julius Fučík: „Pro vás jsme lum­pové, ale až to skončí po nás se budou jmenovat ulice a vy budete na těch ulicích viset na kandelábrech.“ Znovu rány, znovu mučení. Zatčen byl v Praze, vězněn na Pankráci, pak v Budyšíně (Německo) a kon­cem srpna souzen v Berlíně. Odsouzen k smrti a 8. září 1943 popraven. Katova sekyra ukončila život velkého člověka. Věrný a silný až do smrti — a proto mu náleží koruna slávy neuvadlá. Krátce před popravou píše sestře (manželka Gustina byla v koncentráku, otec těžce nemocen): „Věřte mi, pranic to nebralo z mé radosti, která je ve mně a která se denně hlásí nějakým motivem z Beethovena. Člověk se nestane menším i když je zkrácen o hlavu.“ Fašisté zkrátili Julia Fučíka o hlavu, ale tím jej neudělali menším. Naopak. Žijí jeho spisy, bojují místo něho o svobodu člověka, o lásku k pokroku a míru, o lidské štěstí. Jeho Reportáž psaná na oprátce byla vydávána tiskem ihned, jakmile byla objevena v tajných úkrytech dobrých lidí. Již za pět let, do r. 1950 bylo venku na 70 vydání ve 40 jazycích. Do roku 1960 vyšly pře­klady již v 78 jazycích. Anglicky v New Yorku, v Londýně, v Sydney. 70 let uplynulo od Fučíkova příchodu na svět, na podžim uplyne 30 let od jeho hrdinské smrti, ale jeho dílo žije a bude žít. Julius Fučík s ženou Gustou v roce 1932 1

Next