Český Bratr, 1957 (XXXIII/1-10)

1957-01-01 / No. 1

Taková je skutečnost, že »časy a příhodnosti časů« si Pán Bůh ponechal ve své výhradní pravomoci a my na této skutečnosti nic nezměníme, ani čárová­­ním ani pokorným doptáváním. Je to součást naší lidské nedokonalosti, ma­losti a bídy, že kráčíme vždycky do neznáma a že nevíme bezpečně, ani co bude za hodinu, natož za měsíc nebo za rok. — Ale není to současně také pro­jevem Božího milosrdenství k nám? Představme si jen na chvíli, že bychom bezpečně věděli, co nás v tomto roce čeká. Kdyby to byly věci dobré a pří­jemné, jak bychom hned zpychli a stali se sebejistými a zpupnými! Vědomí, že se nám nemůže nic stát, by nám určitě duchovně neposloužilo a my bychom byli v nebezpečí vzpoury proti Bohu a duchovní smrti. A kdybychom bezpeč­ně věděli, že nás očekávají věci zlé, ano tělesná smrt, propadli bychom zou­falství nebo šílenství. Jsou to úvahy jen theoretické, ale snad nám aspoň trochu pomohou pochopit, že Pán Bůh nám budoucnost neskryl ze zlomyslnosti nebo ze závisti, ale že naše neznalost časů je součástí pevného, svrchovaného, moud­rého a láskyplného Božího řádu, který nemá sloužit k našemu trápení, ale jehož konec je spasení. A jakou větší radost můžeme mít, než když víme, že časy Otec v moci své položil? Ten Otec, který se v Ježíši Kristu nad námi slitoval a po­slal Syna svého na svět, aby hříšné spasil? A když on »za nás za všechny vy­dal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal? (Římanům 8, 32.) Všech věcí, které on sám ve své svrchované moudrosti a lásce k nám zná jako věci nám prospěšné a spasitelné? Má-li on, náš nebeský Otec, časy a příhodnosti časů ve svých rukou, je to daleko, neskonale víc, než kdybychom o nich něco věděli. Ale i tak něco přece jenom víme, a to něco velice důležitého. Citované slovo Ježíšovo se zmiňuje o dvou věcech. V prvé řadě, že Pán Bůh i tohoto roku nám chce dát Ducha svátého. Ovšem ne bez našich proseb a naší pokorné, kající touhy. Zde máme pevné zaslíbení svého Spasitele, který řekl: »Poněvadž tedy vy jsouce zlí, umíte dobré dary dávati dětem svým, čím více Otec váš nebeský dá Ducha svátého těm, kteříž ho prosí.« (Lukáš 11, 13.) A máme-li tedy naději na dar Ducha svátého, máme všecko, nebot Duch svátý v nás vzbuzuje pravou víru, skutečnou lásku a pevnou naději, spojuje nás v jednotu s nebeským Otcem a vytrhuje nás z této časnosti k životu věčnému. A to druhé, co víme, jest, že i tohoto roku, děj se, co děj, od nás Pán Bůh očekává, že budeme jeho svědky. Průběh příštího roku tedy neznáme, ale svůj úkol známe. Úkol jasný, přesný a krásný. Takový, že stojí za to pro něj žít. Je to veliká milost, že Pán Bůh nás, hříšné a převrácené lidi, tak vy­znamenává, že od nás žádá svědectví o sobě. Nezklameme? Po synodu VIKTOR HÁJEK Dvanáctý synod českobratrské církve evangelické je za námi a odstup něko­lika týdnů nám dovoluje, abychom se na něj zahleděli již z určité vzdále­nosti, a proto s jakousi mírou objektivity. V několika poznámkách chtěl bych shrnout to, co podle mého soudu bylo na tomto synodu pozoruhodného a co nám zůstává po něm jako úkol do budoucnosti. 2

Next