Český Zápas, 1960 (XLIII/1-52)
1960-01-07 / No. 1
PROČ CÍRKEV ČESKOSLOVENSKÁ Otázky, které si klademe, i odpovědi, které na ně čekáme, jsou hluboké podle toho, jak niterně se nás dotýkají, kolik jitřivého chvění i nadějných jistot v nás otvírají a nakolik se jimi cítíme bytostně posíleni pro svou pozemskou existenci i úkoly, jež z ní vyplývají na hranici mezi časností a věčností. Otázka, „proč jsem na světě já“, kterou by si položil kterýkoli člověk, jenž hy v sobě vůbec pocítil nutnost takové otázky, je stejně palčivá a sahající téměř chirurgicky na samy kořeny bytí, ať ten, kdo se jí obrací k svému já, je ve chvíli otázání šťasten nebo nešťasten, obklopen přáteli nebo bez přátel, maje vynikající postavení ve své době a společnosti, nebo jsa jen nepatrným, okrajovým článkem v soukolí ostatních. Tato otázka je s to zatřásti vším, čím se člověk domnívá býti, a to tak silně, že opadnou všechny neplavé podněty, na nichž snad také spočíval, i všecka nepevnost půdy, na níž se snad také pohyboval, a zůstane jen holé, neprikrášlené, ale" pravé bytí, a celkem nepatrná, ale jistotná půda pod nohama, na níž spočívá důstojnost pravdy. Jestliže otázku „proč jsem na světě já“ má si právo i povinnost v určité chvíli položit člověk, jako tvor z vůle Boží, postavený na tvář světa, má právo i povinnost si ji položit také i církevní útvar při svých čtyřicátých narozeninách, neboť také on nese osobnostní pečeť pro svůj podíl na vnitřním i vnějším růstu člověka věřícího a také on je obdařen niternou bázní a odpovědností před svým Pánem. Avšak ani člověk jako jednotlivec, ani církev jako společenství věřících, nemohou řešit otázku po svém bytí bez pohledu zpět. V tomto pohledu se tají kus jistoty a nadto v něm je veliká pomoc a síla. Proto církev československá, vstupující počátkem roku 1960 na práh své čtyřicítky, chce se svými věřícími odpovědně promýšlet důvody svého bytí. Dívá se na ně jak pohledem na své místo v současnosti, tak i vážným pohledem zpět do dějin, v jejichž varu a kvasu se tříbily také podmínky pro její vznik a poslání. Z těchto pohledů nabýváme pak jistoty, že církev československá spočívá na klasické linii biblické a křesťanské. Přijímá za své Boží pravdy, obsažené v Písmu svátém, měří je duchem kristovým a staví odpovědně před ně své věřící stejně tak, jako kdysi před nimi býval postaven lid Hospodinův Staré smlouvy nebo prvotní církev Nové» smlouvy. Chce, aby její věřící i dnes byli Božím lidem, svolaným k opravdovějšímu a spravedlivějšímu životu skrze Ježíše Krista. Ideálem zakladatelů československé církve bylo přivésti toto křesťanské společenství k neustá-lému kvasu víry, myšlení a života, nebol» dát mu charakter trvalé reformace. Nemělo se však zůstávat na pouhém svědectví a službě Božímu slovu, nýbrž se mělo je domýšlet a naplňovat v novém společenském vývoji světa, k jehož představě zatím lidstvo dospělo. V důsledném domýšlení Kristova evangelia hledali zakladatelé cestu k spoluúčasti na nastávající přestavbě společnosti, v níž očekávali přiblížení se ideálu Boží vlády na zemi. Povzbuzení a příklad pro toto úsilí nacházela církev československé v samotných tradicích náboženského života národního — v husitství a českobratrství. Ty také kdysi radikalismem, svým společenským náboženskou důsledností a podílením se církve na pokrokových snahách doby neustrnuly na přežívajících se formách, nýbrž chtěly se vyvíjet s ostatním životem. Tím také československá církev pomohla českému věřícímu člověku k dosažení duchovní svobody po období staletého útlaku politického 1 protireformačního. Tím byl určen I další důvod vzniku naší československé církve. Na poli theologického myšlení mohla být jedině svobodně theologickou. Vycházejíc ze základů i tradic křesťanské minulosti, chtěli}/ vždy kriticky vážit, co v nich jest podstatného a co jest jen nepodstatným výrazem určité doby. Chtěla ve své věrouce budovat jen na tom, co je v křesťanství živé a věčně platné, aby tím duchovně a mravně obohacovala život moderního věřícího člověka a tak mu pomáhala nalézat místo v pokrokovém proudu nové doby. Důvody vzniku československé církve přes pohled zpět do přítomnosti s otázkou „proč církev československá“ jsou tedy dosti silné, aby podmiňovaly naši církevní přítomnost i naše církevní úkoly do budoucnosti. I kdyř představujeme mezi lidem naš, vlasti je určitou jeho část, chceme, aby tato část byla dobrá a ! nadále vnášela vždy do životi duchovně svěží a mravně čisté podněty pro život užitečný, ukázněný a radostný. Před soudem evangelia Kristova, který vnesl nad apoštoly požadavek býti „soli země“ a „světlem světa“, rád! bychom stanuli nikoliv s hanbou, ale plni naděje, že nebeský Otec, který nás vidí, shledá nás věrnými. Dr. MILOSLAV KASAK ■fHý lr far •T » .dP WSP'' ,t, fTW S’s5v&. r //f,* \\ ’*■ # jp$««5&swr v^jBje^r. «Tíľíj il§^&*MS iwfeR ||S n»®»'. • \ . :* . I « • m* Píseň díků pějme Hospodinu, Bohu svému! CESTU NOVOU A ŽIVOU ničení, neví nic o válce a má svět za kvetoucí zázrak. Drží se matčiny ruky a vydává se na cestu. Nebojí se. Musíme se od dítěte učit nebát... Jsme před velikostí života vlastně všichni jen dětmi. Slyšíme zázračné slovo život. Jdeme za tímto velikým slovem. Je v něm vyznání politika stejně jako vyznání všech, kdo věří v Boha. V jeho barvách je radost pro všechny. Před čtyřiceti lety vyšla v této radosti na nové cesty československá církev. Věřící lidé zklamáni dosavadnímPzvěstovateli víry, šli s radostí do nových začátků. Za nimi bylo zklamání, zpronevěra evangeliu, ale oni se zachytili ruky církve a vešli do nového společenství věřících ... V tomto jubileu si na prahu roku připomínáme zázrak zrození. Stojíme s vděčnou myslí přede dnem prvních začátků církve, myslíme na první lásku jejich věrných, která nesmí býti nikdy zapomenuta. B. V. LOHNISKÍ (Žid, 10, 20) Často bývá novoroční čas přirovnáván k dítěti. Dítě znamená začátek cesty, ranní úsvit nového dne. Dítě jde zbořeništěm, jde místy nejvíce jako by se nic nestalo. Nezná hrůzy T •fa I*. 1 jtf if t f1 A í. ■tílrzapas ÝDENÍK CÍRKVEc ES K O S / L O V '■ iVEN • á-V f 6 K ROČNÍK XLIII. — ČÍSLO 1. — CENA 5 0 H A L £ R C. —DNE 7. L E DN A 19 B 0. DO DALŠÍCH DESETILETÍ Systematické theologii vždy bylo a jest ve všech křesťanských církvích nejen dovoleno, nýbrž přímo uloženo mluviti k celé církvi o jejích zásadních otázkách. Zvláště letošní jubileum Československé církve vybízí ke slovu o ústředních specifických hodnotách a znacích této církve y rodině křesťanských církví. Čtyřicet let života křesťanské církve není dlouhá doba. Křesťanství měří svůj věk na pemi staletími a tisíciletími. A to je teprve na prahu svých vlastních dějinných úkolů. Ale i čtyřicet let představuje historii, (z níž se můžeme učit na cestě do dalších desetiletí služby evangeliu v československé církvi. Historie je arci jen učitelkou, nikoliv základem a zdrojem života a poslání církve. Církev se nesmí nechat žádnou minulostí a historií duchovně pohltit a spoutat. Její výhled, plány a předsevzetí v poslušnosti Božího Slova směřují vpřed, k úkolům daným posledním cílem křesťanského rytěřování. Tímto cílem je v nadějí očekávané plné panství Ježíše Krista ve světě. Československá církev ve svém dějinném putování se podobá v lecčems starozákonnímu Lotovi. Na jedné straně si může své křesťanské poslání zachovat jen věrným střežením své vnitřní totožnosti a duchovní souvislosti od svých počátků. Potřebuje k tomu stále pronikavější sebeuvědomění theologické, vědomí svého zvláštního dějinného místa a poslání vedle ostatních církví. Opouštění vlastního poslání československé církve by bylo u kohokoliv z nás známkou duchovního rozkladu. Na druhé straně však si může církev svou totožnost a své poslání zachovat jen útěkem z vlastní minulosti. Především se musí duchovně zcela odpoutat od starých společenských řádů a od jejich myšlenkového a citového ovzduší, v němž vznikla a po řadu let žila. Tyto staré řády se vším, co k nim patřilo, hoří a hynou v dějinném soudu jako Sodoma a Gomora. Církev, která by se pohledem zpět na tuto katastrofu nechala uvnitř ochromit, proměnila by se v mrtvý solný sloup jako Lotova žena. Ale jde také o to, abychom se duchovně osvobodili od romantického lpění na minulých citových prvcích, náladách, názorech (l theologických) a lidských plánech s církví, jimiž československá církev dlouho žila, které však dějinně padly, a žijí Již Jen ve fantasii a citech starých pamětníků. Bylo by osudné vidět právě v této ozvěně pouhé minulosti vlastní charakter československé církve. Skutečnou svobodu v pravdě nemůže dát církvi lpění na minulosti, nýbrž jen otevřenost Božímu Slovu. Základem a zdrojem života a poslání církve je zvěst Písma svátého, které není minulostí a není historií. Historie jedná o osobách a dějích, které byly, ale již nejsou. Zvěst Písma svátého není historií proto, že její hlavní postava — Ježíš Kristus — nepatří mezi mrtvé osoby minulosti, nýbrž Je to věčně živý Pán své církve. Děje, které se k němu váží, se netýkaly Jen postav minulosti, nýbrž jsou to jednou provždy děje mezi Ježíšem Kristem a člověkem všech dob. Církev se nesmí nechat pohltit žádnou minulostí, nechce-li se sama minulostí stát., I ze své vlastní minulosti se smí církev jen kriticky učit, aby si do svého dalšího života uchovala vše, co prokázalo svou pravdivost, ryzost a služebnost Kristu. 1. Historie ukazuje, že československá církev se organizovala z touhy zástupů po srozumitelně hlásaném a prakticky uskutečňovaném evangeliu, z touhy po opravdovém křesťanském obeceti* ství a po spáse. S touto základní duchovní silou vzniku českoslo* venské církve byly ovšem spojeny; všelijaké dobové nálady a současná ideologická a politická i eír< kevně politická hesla. Ale to vše zmizelo v propadlišti dějin. Zůstala jen touha po evangeliu, víra, naděje, láska a křesťanské obecenství, pro něž přicházejí věřící do sborů československé církve a poskytují dílu své církve obětavou podporu. Budovy našich sborů jsou památníky jedinečné touhy, věrnosti, lásky a obětavosti příslušníků československé církve. Problémem československé církve nikdy nebyli její věřící. Máme vzácné, mnohdy jedinečně obětavé věřící a pracovníky. Jedinou otázkou je zde správné vedení našich věřících. Problémem československé církve jsou její duchovní, nikoliv prostí údové. Jde o věrnost, víru, připravenost a obětavost našich duchovních. O zajištění své hmotné existence se nikdy nemusil v československé církvi bát duchovní, který sloužil obětavě Kristu a miloval své stádce. Soustředění československé církve na vlastní poslání ve službách evangeliu, na budování pravého křesťanského obecenství účinné víry a lásky, stále zřetelněji znemožňuje, aby v ní hledali útočiště lidé se svými zkrachovanými politickými plány nebo nadějemi. Pro budoucnost je nám uloženo ještě větší úsilí o hloubku, věrnost a čistotu ve službách evangeliu. 2. Tváří v tvář duchovně hladovějícím zástupům byli již první vůdcové, kazatelé a učitelé církve vedeni snahou zvěstovati lidem evangelium srozumitelným způsobem, ve vztahu k současnému životu a jeho otázkám i úkolům. Tato snaha proniká zejména v díle Dr. K. Farského, ale i v díle jeho následovníků a všech učitelů církve až do přítomné doby. Ale právě zde si musíme dát pozor, abychom neustrnuli na názorech a způsobech, jimiž církev tuto svou snahu uskutečňovala v prvních letech svého života, v tehdejším myšlenkovém a kulturním prostředí. V posledních letech vidíme, jak i historické církve a jejich teologie se snaží přetlumočit evangelium dnešnímu člověku novým, moderním způsobem. Máme z toho radost, ale kdybychom ustrnuli, kdybychom se v neustálém duchovním vyrovnávání s celou světovou theologií neučili, kdybychom pochopili svou věrnost původnímu díhTcírkve falešně konservativně, mohlo by se nám stát, že bychom se stali se svým základním úkolem ve své vlasti i ve světě zbytečnými. Zde opravdu olatí: Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Pokračováni w~ str. 2. PRAŽSKÉ BOHOSLUŽBY U PŘÍLEŽITOSTI 40. VÝROČÍ ZALOŽENÍ CÍRKVE ČS Neděle 10. ledna v 15 hodin odpoledne v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí: Děkovné bohoslužby koná patriarcha dr. František Kovář za účasti všech biskupů církve. Neděle 17. ledna v 15 hodin odpoledne v Husově sboru v Praze-Vinohradech: Pobožnost s projevem patriarchy dr. Františka Kováře o úkolech církve československé. Obou shromážděni se zúčastní duchovni v talárech.