Český Zápas, 1965 (XLVIII/1-52)

1965-09-16 / No. 38

T .Iturgle 'dr. Ä. Farského je nazý­­" vána „slavností Večeře Páně“. Je tak vystižen obsah 1 význam bohosluž­by v církvi Československé, Tím je zá­roveň dána výpovědi, co pro věřící naší církve Večeře Páně znamená. Nebude jistě na škodu připomenout bí, co o Večeří Páně učili otcové naší reformace. Víme, co pro husitskou církev zna­­řnenal’Jakoubkův objev kalicha. Ja­koubek ze Stříbra mohl se dobře Opřít o spis Matěje z Janova Pravi­dla Starého a Nového zákona. Zde, po vzoru Jana Milíče z Kroměříže, žádá Janov jako nezbytný předpoklad obnovy církve a všeobecné mravní nápravy denní přijímání Večeře Pá- Časté přijímání ně, jak bylo v dobách prvokřesťan­ských. Není to, jak Janov ve svém celoživotním díle píše, ani proti ro­zumu, ani proti Písmu, aby každý svátý křesťan přijímal společně den­ně svůj chléb a kalich Páně. Nejde ani o nějaký nový mrav v křesťan­ském lidu, „nýbrž obnovuje se starý a nejspásnějjil posvátný zvyk a vrací se prvotní živá víra a láska k Ježíši ukřižovanému“. Pro své učení o častém přijímání Večeře Páně byl Janov v r. 1389 a znovu v r. 1392 souzen arcibiskup­ským soudem a byl nucen odvolat. Přece však nepřestal v časté Večeři Páně vidět nejúčinnější nástroj k sjednocení člověka s Kristem a k oživení první lásky a jednoty v Boží církvi. Večeře Páně je pro Janova „plná božské velebnosti“, světlem upro­střed tmy, sluncem uprostřed hvězd. Slunce osvětluje tělesa 1 věci. Čím j*ou čistší, tím zářivěji se sluncem odívají. Tak je to i s těmi, kteří v častém přijímání Večeře Páně" „se odívají duchovním sluncem božské pravdy, spravedlnosti, moudrosti a moci... a takto účinně a způsobem neilepším obléknuvše se mocně v Krista Ježíše, očištěni a vybroušeni, zrcadlí a zobrazují v duši Syna Bo­žího a bývají přenášeni do života Kristova“. Nesmírné je bohatství Ve­čeře Páně. Je to práud rozkoše, past­va pro ty, kteří dovnitř i ven vychá­zejí, proud řekv, který oblažuje město, protože způsobuje, že lze spa­třit dobré věci žijících na zemi Páně. Kristus Je ve zjevení Janově kap. 22, 1—2, líčen jako strom života, který dává své zvláštní ovoce každý měsíc a jehožto listí je pro národy léčivé. V tomto obraze vidí Janov skryté tajemství Večeře Páně, nebo* strom života je právě tělo a krev Krista. Tak je Večeře Páně prame­nem i počátkem lidského života. Ja­nov to dovozuje i citací apokryfní knihy Sirachovy 29. 25: „Počátek lid­ského života je chléb a voda“ a 15, 3: „Nakrmil jej Hospodin chlebem živo­ta a ducha a napojil jej vodou spas né moudrosti." Pokrmem se udržuje život, síla a vzrůst. „Taktéž všech.io potěšení... i osvěžení přijímá člověk z jídla a nápoje.“ Stejně to platí o pokrmu slova Božího. Ve Večeři Páně se stává Pán Ježíš všem vš'm z nesmírné lásky ke svým, „aby sl všecky získal a dal se.be všem, aby nasytil lačnějfcí veškerou plností mi­losti člověkem žádanou nebo lidem žádoucí“. Matěj z Janova bystře také po střehl velký význam Večeře Páně pro obecenství církve. „Kde, prosím, ptá se Janov, „se dostávají lidé v přá­telštější vzájemnou známost, než ho­­dují-li příjemně u jednoho stolu?' Janov ví, že ‘ právě kolem stolu při společném jídle a v přátelské poho­dě se nejlépe člověk přibližuje k člo­věku. To platí i o obecenství stolu Páně. „Proto také společné přijímání svátosti má vvšší, neobyčejnou a skrytou duchovní moc, křesťany druž­ně spolu, sjednocovat.“ V znevažování Večeře Páně vidí Janov hlavní zdroj pokažení církve. „Proto ochabnutí této každodenní účasti jednotlivců v lidu křesťanském při svátosti při­neslo mezi křesťany ono největší a hlavní zlo. totiž rozkoly, odklon od Krista Ježíše, vzáiemné odcizení lidí a rozvrat svornosti a zbožných citů Nesmírné je bohatství, jež člověk přijímá z obecenství stolu Páně: „Na­še duše požitím těla a krve Ježíše Krista v této svátosti hned přestane být prázdná, pustá a hříšná, zřekne se své bytností a účastností přejde (Dokončení na sír. 2) Novy biskup královéhradecké diecéze (re) V neděli 12. září se sešlo v Hradci Králové diecézni shro­máždění k volbě biskupa královéhradecké diecéze. Shromáždění, zasedající ve sboru kněze Ambrože, bylo zahájeno v půl 14. hod. pobožností, kterou posloužil královéhradecký farář a předseda okrsku br. Zdeněk Sázava. Ve volebním aktu odevzdalo 184 pří­tomných 182 hlasy, z nichž 167 znělo na jméno jediného kandidá­ta, bratra Josefa Pochopa, faráře v Nové Pace a správce diecé­ze. Pro něj hlasovalo 92,5 % všech oprávněných voličů. Během vo­lebního jednání byly zpívány zpěvní vložky. Po skončené volbě a po modlitbě položil nově zvolený bratr biskup kytičku k urně své­ho předchůdce, na jaře zesnulého bratra biskupa Bohumila Ska­lického. Bratru biskupovi Josefu Pochopovi srdečně blahopřejeme k jeho zvolení a přejeme mu hojnost Boží podpory a požehnání v jeho budoucím odpovědném pastýřském úřadě! BRATR BISKUP JOSEF POCHOP, se narodil 6. ledna 1911 v Nové Pace, studoval na tamní reálce, kde v r. 1929 maturoval. Bohoslovecké stu­dium ukončil v r. 1959 s výtečným prospéchem. 5. července 1942 byl vy­svěcen na kněze. Působil v náboženských obcích v Českém Du­bě, • v Českých Budějovicích a v Nové Pace. Od 1. března 1954 je předsedou novopackého okrsku. V listopadu 1964 byl pověřen zastupo­váním onemocnělého br. biskupa Bohumila Skalického a po Jeho smrti pak byl 8. května zvolen diecézni radou v Hradci Králové správcem diecéze. Br. biskup J. Pochop pracoval vždy 1 v různých funkcích mimo­­církevních, především v mírovém díle. Byl předsedou okresního výboru Obránců míru a pracoval jako čelný funkcionář i v Československém červeném kříži. Dobrý vztah k věřícím a jejich důvěru si získal již od počátku své cír­kevní práce; v poslední době stejně odpovědně a pečlivě vedl osiřelou diecézi. Duchovní se svými věřícími v druhé největší diecézi Českoslo­venské církve věří, že bratr biskup Josef Pochop ji povede ve službě našeho Pána se stejnou péčí a láskou i v budoucnu. MÍR A DOBRA VŮLE L. 2, 14. Zmínili jsme se již na jiném místě o významné Husově Řeči o míru, kde vedle míru Božího je připomínán mír světa, „jehož podstatou je klidné uspořádání časných věci, potřebných k životu nebo jejich klidná užívání, nenarušované - nepříznivými porucha­mi“. Tento mír, jak říká Mistr Jan, má tak velikou přitažlivost, že „vši­chni lidé po něm přirozeně touží, tak­že právě o něj se vedou všechny vál­ky, které by byly zbytečné, nebýt to­hoto cíle“. Zde je mír, chápaný úzce sobecky, tedy v jisté izolovanosti, od­halován jako zdroj válek. Zdá se, že se zde Mistr Jan Hus nemýlí. Známe přece z dějin hlavní zdroj z barbar­ských válek ve starověku, jímž byl pax romana — římský mír, mír, dru­hým národům vnucovaný k prospěchu římského impéria. Ve středověku se stává jednostran­ně chápaný Kristův kříž, symbol sebe­­oběti, motivem křížových válek, v nichž starý a dobrý křesťanský po­zdrav Pax vobiscum — Mír s vámi nabyl neuvěřitelné deformace. Dnes máme „pax atomica“ — „mír atomo­vý“, jenž podle názoru některých stát­níků „zaručuje“ mír. Tento „mir“ však může část světa proměnit v ža­lostné trosky, kde živi, pokud by jací zbyli, budou závidět mrtvým. K míru, aby byl skutečným mírem, v němž by lidé podle svých potřeb*mohli si uspořádat své časné véci a také je klidně a bezpečně mohli užívat bez „nepříznivých poruch“, jak na ně upo­zorňuje Mistr Jan, totiž patří ještě jedna věc, totiž základní vlastnost všech dobrých lidských vztahů a lid­ského soužiti vůbec: říkáme jí dobrá vůle. Tato pravda je vyslovena již ve vá­nočním evangeliu zpěvem andělp, kte­ří provolávají slávu Bohu na výsos­tech a lidem zvěstují pokoj na zemi a dobrou vůli. Z řeckého originálu vyplývá, že zde běží o Boži dobrou vůli vzhledem k lidem, tedy o Boží přízeň, o blahovůli, prokazovanou li­dem bohulibým. Lidová tradice však dodnes chápe toto místo, jako by šlo o dobrou vůli lidí. Tato skutečnost jen podtrhuje skutečnost lidového pově­domí o tom, že dobrá vůle Udí je na­prosto nezbytná pro šťastný, pokojný život, který je zde z Božího hlediska předpokladem pokoje na zemi a Boží blahovolné milosti. Je to opět Kristův velký svědek v našem národě, Mistr Jan Hus, který' učí církev, že mír nelze oddělit od dobré vůle člověka. Mír a dobrá vůle spolu úzce souvisejí. Odtud velký úkol církve učit lidi dobru a vést je k dob­ré vůli. Škoda, že církev sama neměla ve středověku ani tolik dobré vůle, aby Husovy dobré rady ku pokoji círk­ve a světa aspoň vyslechla, když již neměla sílu je uskutečnit. Možná, že bychom dnes již nemuseli ani vydá­vat tolik sil na obranu, pro život tak samozřejmé věci jako je mír. „Co li­dí,“ říká Mistr Jan Hus ve své Řeči o míru, „celé tisíce, bylo hanebně po­vražděno v zápasech o biskupské stol­ce! Odkud se vzalo opakované a hrůz­né vyzdvižení kříže proti křesťanům?“ Tyto otázky, adresované kostnickému sněmu, svědčí o bídě Kristových vy­znavačů, o jejich velké zradě evange­lia Božiho pokoje ve světě. Z míst, odkud měly prýštit prameny požeh­nání a zaznívat žehnání, zněly často kletby a kletby a proudila do světa nenávist, zloba, násilí, zvůle. Nia zra­du církve dlouho doplácel celý svět. Jak by neměla na ni doplatit sama církev? Jak daleko se církev dostala od svého Pána i od svého úkolu, kte­rý plnila ještě na svém počátku, kdy mohla být ještě označována jako pro­­kathemené tes agapes, tj. předsedky­ně lásky, jak čteme v listě Římanům, napsaným Ignácem z Antiochie v r. 107. Tam, kde mizí dobrá vůle, mizí a hyne i všechno dobro a Boží požeh­nání. V lidovém pojetí znamená dobrá vů­le s někým se snášet, být s ním za­dobre. V Písmu se tento pojem pro­hlubuje a rozšiřuje. Znamená libost, zalíbení, přání, dobrovolně k něčemu dobrému cílit, mít ochotu, vůli ho­tovou k něčemu dobrému. Dobrá vůle má v Písmu i význam dobré mysli, důvěry, přízně. Mít dobrou vůli, zna­­_ mená být veselý, To vše nám prozra­zuje řecký nebo hebrejský originál slov, jež Kraličtí nám překládají jako „dobrá vůle“. Dobrá vůle je ovocem Ä Jak máme zase před sebou de­set dlouhých městců pracovního roku, kdyžtě nám ty prázdninové měsíce utekly jako voda. Ale nena­říkejme nad tou dobou budoucí práce; al ji budeme mít za sebou, řekneme i o tomto roce, jak rychle uběhl a Jak ochotně přidal k na­šemu věku zas jeden křížek. A možná, že za rok budeme vzdychat při pohledu zpátky; to tehdy,-když zjistíme, že bylo úkolů víc než ča­su; nebo tehdy, kdy s bolestí pro­vedeme závěrečný účet a vyjae nám, že jsme čas vyměřený dobře nenaplnili a že jsme ho tedy ztra­tili víc než zužitkovali. Abychom zjistili tohle manko, na to jsme o dovolené nových sil nenabývali. Tak nám o dovolené bylo také do­voleno přehlížet rok, který uply­nul: zastavit se a podívat se.zpát­ky, jakže vypadá dílo vykonané, jindy na to nemáme dost kdy; jen v těch volnějších prázdninových týdnech máme k tomu dost času, a je to konec konců naše povin­nost změřit a zvážit, cože jsme udě­lali s rokem nám svěřeným. Ono totiž to křesťanovo celoroč­ní dílo se od díla jiných Uší čí má lišit, a to znatelně. K práci ostat­ních jsme my povinni přidat svou, která se přes všechnu podobnost od té ostatní odlišuje, navíc o roz­měr, kterému říkáme víra v ležíše Krista. Řeklo by se, že to s dílem a prací a výkonností nemá nic spo­lečného, ale Písmo svaté říká, že taková víra je dílo Boží. Že to tedy není jen nějaké „duševní rozpolo­žení“, nějaká nálada, nějaké pou­ze citové rozechvění. Také při ní nejde toliko o večerní chvíli nebo hodinu vyňatou z dopolední ne­děle. Je to Boží dílo a me tedy ně­co Jako cukrová moučka na koláč, nýbrž cost, co má vliv na celý tý­den a na každý den, a co je s to zformovat nově právě ten příští rok. Skoro bychom tedy mohli říci s Pavlem, že jde o součinnost, k níž jsme skrze Ježíše Krista zváni od Boha Stvořitele, Zjevítele a Sjednotitele; a to je, panečku, už opravdu co dělatl Jenom st před­stavme: být angažován na stvoři­telském díle Božím; mít aktivní po­díl na Božím zjevení a zjevování, a být zainteresován na každé po­svěcující a sjednocující Boží akcii Mohl by někdo říci: „Na tohle já nemám při svém zaměstnání kdy!" „S tímhle na mne nechoďte, já mám svého dosti" — „To se člověkovy lásky k Bohu a k lidem. Je to jeho odpověď na Boží vůli Je potřeba dobré vůle jako soli v man­želství, aby muž a žena mohli tvořit šťastný domov pro své děti Je potřebí dobré vůle jako soli v rodině, aby děti mohly vyrůstat v dobrém a pro ně zdravém prostředí. Je potřebí dob ré vůle mezi sousedy v jednom domě nebo v jedné ulici, aby lidé mohli žít v dobrém a pro ně zdravém ovzduší. Je potřebí dobré vůle mezi národy, aby zmizelo nezdravé napětí a ne­jistota, která unavuje člověka a na­­rušuje jeho práni i klid jeho souhrn mí. Přijmou se pomocné síly obraťte, holenkové, na někoho ji­néhoľ A přeci konat dílo Boží — to není jen pro pesimisty, když přeci Písmo říká, že v Ježíše Krista věřit, je právě to Boži dílo! lira není ani záležitost důchodová, ani oddechová, píše-li o ní apoštol, že láskou účinkuje a skrze lásku dělál Na tohle přeci musíme mít kdy neustále, na to nemáme potřebovat žádné zvláštní volno. To lze a ne­jen lze, ale nutno konat při svém zaměstnání; a není-lt tomu lak, pak je konáme jen jako civilisté, ne však jako křesťané. Dílo Boží, jakožto dílo kristovské víry, ko­náme přeci ne jako vedlejší za­městnání, ale jako povolám, v němž se kterékoli naše zaměstná­ní mění, přistupujeme-li k němu právě ve víře. Rok, který je za námi, byl mož­ná pouze naším dílem. Byl-li dílem Božím, to jsme si měli o prázdni­nách dobře uvážit. Snad jsme to také někteří udělali. Rok4 který je před námi, čeká, že tentokrát ne­zůstaneme dlužni. Tvůrčí dílo Boží hledá ne ty, kdo budou přispívat k rozpadu a rozkladu, ale kdo vše­mi silami a ochotně'přispějí k bu­dování své rodiny, svého domova, své církve, své společnosti a ná­roda. ZJevitelské dílo Boží hledá zprostředkovatele zvěsti o lásce, o jaké se nedá mlčet, ale o níž se musí mluvit a svědčit každým slovem t každou vteřinou. Kristův svátý Duch, který posvěcuje a sjednocuje, nepotřebuje ty, kdo znesvěcují a rozbíjejí a jeho pla­men zhášejí, ale naopak, kdo jej v lampách zkomírajících svým pří­kladem mocně rozdmýchávají všu­de, kam přijdou, a všude, kde jsou postavení jako otcové a matky, manželé l manželky, synové a dce­ry, pracovníci, junkctonáři. Nikdo z nás nemůže konat pouze dílo ci­vilní, nemá-li být náš rok opět rokem pasivním. A nezdá se vám, že je vlastně krátký na tolik díla, a že není divu, že i zde se stále přijímají nové a nové pomocné síly? FRANTIŠEK MOC Vzpomeňme si, jak končila většina pohádek našeho dětství: „Jedli, pili, bodovali, dohrou vůli spolu měli!“ To byl závěr pohádek, které jsme měli nejraději, protože dobře dopadly. Dnes si opakujeme tato slova s jistým ož steskem, ale přesto pro většinu z nás zní světlou připomínkou na bez­pečí a pohodu a štěstí domova na­šeho dětství. Zde jsou prozrazeny nod­­mínky pokojného štěstí lidí, kteří vy­tvořili radostné obecenství v hojnosti, zde není hladových nebo jakýmkoliv způsobem strádajících. Zde je dohře. Prntnže mezi lidmi panuje dobrá vůle. BOBROM1I. MALÝ Z nejstaršl části Českých Budějovic

Next