Český Zápas, 1965 (XLVIII/1-52)
1965-09-16 / No. 38
T .Iturgle 'dr. Ä. Farského je nazý" vána „slavností Večeře Páně“. Je tak vystižen obsah 1 význam bohoslužby v církvi Československé, Tím je zároveň dána výpovědi, co pro věřící naší církve Večeře Páně znamená. Nebude jistě na škodu připomenout bí, co o Večeří Páně učili otcové naší reformace. Víme, co pro husitskou církev znařnenal’Jakoubkův objev kalicha. Jakoubek ze Stříbra mohl se dobře Opřít o spis Matěje z Janova Pravidla Starého a Nového zákona. Zde, po vzoru Jana Milíče z Kroměříže, žádá Janov jako nezbytný předpoklad obnovy církve a všeobecné mravní nápravy denní přijímání Večeře Pá- Časté přijímání ně, jak bylo v dobách prvokřesťanských. Není to, jak Janov ve svém celoživotním díle píše, ani proti rozumu, ani proti Písmu, aby každý svátý křesťan přijímal společně denně svůj chléb a kalich Páně. Nejde ani o nějaký nový mrav v křesťanském lidu, „nýbrž obnovuje se starý a nejspásnějjil posvátný zvyk a vrací se prvotní živá víra a láska k Ježíši ukřižovanému“. Pro své učení o častém přijímání Večeře Páně byl Janov v r. 1389 a znovu v r. 1392 souzen arcibiskupským soudem a byl nucen odvolat. Přece však nepřestal v časté Večeři Páně vidět nejúčinnější nástroj k sjednocení člověka s Kristem a k oživení první lásky a jednoty v Boží církvi. Večeře Páně je pro Janova „plná božské velebnosti“, světlem uprostřed tmy, sluncem uprostřed hvězd. Slunce osvětluje tělesa 1 věci. Čím j*ou čistší, tím zářivěji se sluncem odívají. Tak je to i s těmi, kteří v častém přijímání Večeře Páně" „se odívají duchovním sluncem božské pravdy, spravedlnosti, moudrosti a moci... a takto účinně a způsobem neilepším obléknuvše se mocně v Krista Ježíše, očištěni a vybroušeni, zrcadlí a zobrazují v duši Syna Božího a bývají přenášeni do života Kristova“. Nesmírné je bohatství Večeře Páně. Je to práud rozkoše, pastva pro ty, kteří dovnitř i ven vycházejí, proud řekv, který oblažuje město, protože způsobuje, že lze spatřit dobré věci žijících na zemi Páně. Kristus Je ve zjevení Janově kap. 22, 1—2, líčen jako strom života, který dává své zvláštní ovoce každý měsíc a jehožto listí je pro národy léčivé. V tomto obraze vidí Janov skryté tajemství Večeře Páně, nebo* strom života je právě tělo a krev Krista. Tak je Večeře Páně pramenem i počátkem lidského života. Janov to dovozuje i citací apokryfní knihy Sirachovy 29. 25: „Počátek lidského života je chléb a voda“ a 15, 3: „Nakrmil jej Hospodin chlebem života a ducha a napojil jej vodou spas né moudrosti." Pokrmem se udržuje život, síla a vzrůst. „Taktéž všech.io potěšení... i osvěžení přijímá člověk z jídla a nápoje.“ Stejně to platí o pokrmu slova Božího. Ve Večeři Páně se stává Pán Ježíš všem vš'm z nesmírné lásky ke svým, „aby sl všecky získal a dal se.be všem, aby nasytil lačnějfcí veškerou plností milosti člověkem žádanou nebo lidem žádoucí“. Matěj z Janova bystře také po střehl velký význam Večeře Páně pro obecenství církve. „Kde, prosím, ptá se Janov, „se dostávají lidé v přátelštější vzájemnou známost, než hodují-li příjemně u jednoho stolu?' Janov ví, že ‘ právě kolem stolu při společném jídle a v přátelské pohodě se nejlépe člověk přibližuje k člověku. To platí i o obecenství stolu Páně. „Proto také společné přijímání svátosti má vvšší, neobyčejnou a skrytou duchovní moc, křesťany družně spolu, sjednocovat.“ V znevažování Večeře Páně vidí Janov hlavní zdroj pokažení církve. „Proto ochabnutí této každodenní účasti jednotlivců v lidu křesťanském při svátosti přineslo mezi křesťany ono největší a hlavní zlo. totiž rozkoly, odklon od Krista Ježíše, vzáiemné odcizení lidí a rozvrat svornosti a zbožných citů Nesmírné je bohatství, jež člověk přijímá z obecenství stolu Páně: „Naše duše požitím těla a krve Ježíše Krista v této svátosti hned přestane být prázdná, pustá a hříšná, zřekne se své bytností a účastností přejde (Dokončení na sír. 2) Novy biskup královéhradecké diecéze (re) V neděli 12. září se sešlo v Hradci Králové diecézni shromáždění k volbě biskupa královéhradecké diecéze. Shromáždění, zasedající ve sboru kněze Ambrože, bylo zahájeno v půl 14. hod. pobožností, kterou posloužil královéhradecký farář a předseda okrsku br. Zdeněk Sázava. Ve volebním aktu odevzdalo 184 přítomných 182 hlasy, z nichž 167 znělo na jméno jediného kandidáta, bratra Josefa Pochopa, faráře v Nové Pace a správce diecéze. Pro něj hlasovalo 92,5 % všech oprávněných voličů. Během volebního jednání byly zpívány zpěvní vložky. Po skončené volbě a po modlitbě položil nově zvolený bratr biskup kytičku k urně svého předchůdce, na jaře zesnulého bratra biskupa Bohumila Skalického. Bratru biskupovi Josefu Pochopovi srdečně blahopřejeme k jeho zvolení a přejeme mu hojnost Boží podpory a požehnání v jeho budoucím odpovědném pastýřském úřadě! BRATR BISKUP JOSEF POCHOP, se narodil 6. ledna 1911 v Nové Pace, studoval na tamní reálce, kde v r. 1929 maturoval. Bohoslovecké studium ukončil v r. 1959 s výtečným prospéchem. 5. července 1942 byl vysvěcen na kněze. Působil v náboženských obcích v Českém Dubě, • v Českých Budějovicích a v Nové Pace. Od 1. března 1954 je předsedou novopackého okrsku. V listopadu 1964 byl pověřen zastupováním onemocnělého br. biskupa Bohumila Skalického a po Jeho smrti pak byl 8. května zvolen diecézni radou v Hradci Králové správcem diecéze. Br. biskup J. Pochop pracoval vždy 1 v různých funkcích mimocírkevních, především v mírovém díle. Byl předsedou okresního výboru Obránců míru a pracoval jako čelný funkcionář i v Československém červeném kříži. Dobrý vztah k věřícím a jejich důvěru si získal již od počátku své církevní práce; v poslední době stejně odpovědně a pečlivě vedl osiřelou diecézi. Duchovní se svými věřícími v druhé největší diecézi Československé církve věří, že bratr biskup Josef Pochop ji povede ve službě našeho Pána se stejnou péčí a láskou i v budoucnu. MÍR A DOBRA VŮLE L. 2, 14. Zmínili jsme se již na jiném místě o významné Husově Řeči o míru, kde vedle míru Božího je připomínán mír světa, „jehož podstatou je klidné uspořádání časných věci, potřebných k životu nebo jejich klidná užívání, nenarušované - nepříznivými poruchami“. Tento mír, jak říká Mistr Jan, má tak velikou přitažlivost, že „všichni lidé po něm přirozeně touží, takže právě o něj se vedou všechny války, které by byly zbytečné, nebýt tohoto cíle“. Zde je mír, chápaný úzce sobecky, tedy v jisté izolovanosti, odhalován jako zdroj válek. Zdá se, že se zde Mistr Jan Hus nemýlí. Známe přece z dějin hlavní zdroj z barbarských válek ve starověku, jímž byl pax romana — římský mír, mír, druhým národům vnucovaný k prospěchu římského impéria. Ve středověku se stává jednostranně chápaný Kristův kříž, symbol sebeoběti, motivem křížových válek, v nichž starý a dobrý křesťanský pozdrav Pax vobiscum — Mír s vámi nabyl neuvěřitelné deformace. Dnes máme „pax atomica“ — „mír atomový“, jenž podle názoru některých státníků „zaručuje“ mír. Tento „mir“ však může část světa proměnit v žalostné trosky, kde živi, pokud by jací zbyli, budou závidět mrtvým. K míru, aby byl skutečným mírem, v němž by lidé podle svých potřeb*mohli si uspořádat své časné véci a také je klidně a bezpečně mohli užívat bez „nepříznivých poruch“, jak na ně upozorňuje Mistr Jan, totiž patří ještě jedna věc, totiž základní vlastnost všech dobrých lidských vztahů a lidského soužiti vůbec: říkáme jí dobrá vůle. Tato pravda je vyslovena již ve vánočním evangeliu zpěvem andělp, kteří provolávají slávu Bohu na výsostech a lidem zvěstují pokoj na zemi a dobrou vůli. Z řeckého originálu vyplývá, že zde běží o Boži dobrou vůli vzhledem k lidem, tedy o Boží přízeň, o blahovůli, prokazovanou lidem bohulibým. Lidová tradice však dodnes chápe toto místo, jako by šlo o dobrou vůli lidí. Tato skutečnost jen podtrhuje skutečnost lidového povědomí o tom, že dobrá vůle Udí je naprosto nezbytná pro šťastný, pokojný život, který je zde z Božího hlediska předpokladem pokoje na zemi a Boží blahovolné milosti. Je to opět Kristův velký svědek v našem národě, Mistr Jan Hus, který' učí církev, že mír nelze oddělit od dobré vůle člověka. Mír a dobrá vůle spolu úzce souvisejí. Odtud velký úkol církve učit lidi dobru a vést je k dobré vůli. Škoda, že církev sama neměla ve středověku ani tolik dobré vůle, aby Husovy dobré rady ku pokoji církve a světa aspoň vyslechla, když již neměla sílu je uskutečnit. Možná, že bychom dnes již nemuseli ani vydávat tolik sil na obranu, pro život tak samozřejmé věci jako je mír. „Co lidí,“ říká Mistr Jan Hus ve své Řeči o míru, „celé tisíce, bylo hanebně povražděno v zápasech o biskupské stolce! Odkud se vzalo opakované a hrůzné vyzdvižení kříže proti křesťanům?“ Tyto otázky, adresované kostnickému sněmu, svědčí o bídě Kristových vyznavačů, o jejich velké zradě evangelia Božiho pokoje ve světě. Z míst, odkud měly prýštit prameny požehnání a zaznívat žehnání, zněly často kletby a kletby a proudila do světa nenávist, zloba, násilí, zvůle. Nia zradu církve dlouho doplácel celý svět. Jak by neměla na ni doplatit sama církev? Jak daleko se církev dostala od svého Pána i od svého úkolu, který plnila ještě na svém počátku, kdy mohla být ještě označována jako prokathemené tes agapes, tj. předsedkyně lásky, jak čteme v listě Římanům, napsaným Ignácem z Antiochie v r. 107. Tam, kde mizí dobrá vůle, mizí a hyne i všechno dobro a Boží požehnání. V lidovém pojetí znamená dobrá vůle s někým se snášet, být s ním zadobre. V Písmu se tento pojem prohlubuje a rozšiřuje. Znamená libost, zalíbení, přání, dobrovolně k něčemu dobrému cílit, mít ochotu, vůli hotovou k něčemu dobrému. Dobrá vůle má v Písmu i význam dobré mysli, důvěry, přízně. Mít dobrou vůli, zna_ mená být veselý, To vše nám prozrazuje řecký nebo hebrejský originál slov, jež Kraličtí nám překládají jako „dobrá vůle“. Dobrá vůle je ovocem Ä Jak máme zase před sebou deset dlouhých městců pracovního roku, kdyžtě nám ty prázdninové měsíce utekly jako voda. Ale nenaříkejme nad tou dobou budoucí práce; al ji budeme mít za sebou, řekneme i o tomto roce, jak rychle uběhl a Jak ochotně přidal k našemu věku zas jeden křížek. A možná, že za rok budeme vzdychat při pohledu zpátky; to tehdy,-když zjistíme, že bylo úkolů víc než času; nebo tehdy, kdy s bolestí provedeme závěrečný účet a vyjae nám, že jsme čas vyměřený dobře nenaplnili a že jsme ho tedy ztratili víc než zužitkovali. Abychom zjistili tohle manko, na to jsme o dovolené nových sil nenabývali. Tak nám o dovolené bylo také dovoleno přehlížet rok, který uplynul: zastavit se a podívat se.zpátky, jakže vypadá dílo vykonané, jindy na to nemáme dost kdy; jen v těch volnějších prázdninových týdnech máme k tomu dost času, a je to konec konců naše povinnost změřit a zvážit, cože jsme udělali s rokem nám svěřeným. Ono totiž to křesťanovo celoroční dílo se od díla jiných Uší čí má lišit, a to znatelně. K práci ostatních jsme my povinni přidat svou, která se přes všechnu podobnost od té ostatní odlišuje, navíc o rozměr, kterému říkáme víra v ležíše Krista. Řeklo by se, že to s dílem a prací a výkonností nemá nic společného, ale Písmo svaté říká, že taková víra je dílo Boží. Že to tedy není jen nějaké „duševní rozpoložení“, nějaká nálada, nějaké pouze citové rozechvění. Také při ní nejde toliko o večerní chvíli nebo hodinu vyňatou z dopolední neděle. Je to Boží dílo a me tedy něco Jako cukrová moučka na koláč, nýbrž cost, co má vliv na celý týden a na každý den, a co je s to zformovat nově právě ten příští rok. Skoro bychom tedy mohli říci s Pavlem, že jde o součinnost, k níž jsme skrze Ježíše Krista zváni od Boha Stvořitele, Zjevítele a Sjednotitele; a to je, panečku, už opravdu co dělatl Jenom st představme: být angažován na stvořitelském díle Božím; mít aktivní podíl na Božím zjevení a zjevování, a být zainteresován na každé posvěcující a sjednocující Boží akcii Mohl by někdo říci: „Na tohle já nemám při svém zaměstnání kdy!" „S tímhle na mne nechoďte, já mám svého dosti" — „To se člověkovy lásky k Bohu a k lidem. Je to jeho odpověď na Boží vůli Je potřeba dobré vůle jako soli v manželství, aby muž a žena mohli tvořit šťastný domov pro své děti Je potřebí dobré vůle jako soli v rodině, aby děti mohly vyrůstat v dobrém a pro ně zdravém prostředí. Je potřebí dob ré vůle mezi sousedy v jednom domě nebo v jedné ulici, aby lidé mohli žít v dobrém a pro ně zdravém ovzduší. Je potřebí dobré vůle mezi národy, aby zmizelo nezdravé napětí a nejistota, která unavuje člověka a narušuje jeho práni i klid jeho souhrn mí. Přijmou se pomocné síly obraťte, holenkové, na někoho jinéhoľ A přeci konat dílo Boží — to není jen pro pesimisty, když přeci Písmo říká, že v Ježíše Krista věřit, je právě to Boži dílo! lira není ani záležitost důchodová, ani oddechová, píše-li o ní apoštol, že láskou účinkuje a skrze lásku dělál Na tohle přeci musíme mít kdy neustále, na to nemáme potřebovat žádné zvláštní volno. To lze a nejen lze, ale nutno konat při svém zaměstnání; a není-lt tomu lak, pak je konáme jen jako civilisté, ne však jako křesťané. Dílo Boží, jakožto dílo kristovské víry, konáme přeci ne jako vedlejší zaměstnání, ale jako povolám, v němž se kterékoli naše zaměstnání mění, přistupujeme-li k němu právě ve víře. Rok, který je za námi, byl možná pouze naším dílem. Byl-li dílem Božím, to jsme si měli o prázdninách dobře uvážit. Snad jsme to také někteří udělali. Rok4 který je před námi, čeká, že tentokrát nezůstaneme dlužni. Tvůrčí dílo Boží hledá ne ty, kdo budou přispívat k rozpadu a rozkladu, ale kdo všemi silami a ochotně'přispějí k budování své rodiny, svého domova, své církve, své společnosti a národa. ZJevitelské dílo Boží hledá zprostředkovatele zvěsti o lásce, o jaké se nedá mlčet, ale o níž se musí mluvit a svědčit každým slovem t každou vteřinou. Kristův svátý Duch, který posvěcuje a sjednocuje, nepotřebuje ty, kdo znesvěcují a rozbíjejí a jeho plamen zhášejí, ale naopak, kdo jej v lampách zkomírajících svým příkladem mocně rozdmýchávají všude, kam přijdou, a všude, kde jsou postavení jako otcové a matky, manželé l manželky, synové a dcery, pracovníci, junkctonáři. Nikdo z nás nemůže konat pouze dílo civilní, nemá-li být náš rok opět rokem pasivním. A nezdá se vám, že je vlastně krátký na tolik díla, a že není divu, že i zde se stále přijímají nové a nové pomocné síly? FRANTIŠEK MOC Vzpomeňme si, jak končila většina pohádek našeho dětství: „Jedli, pili, bodovali, dohrou vůli spolu měli!“ To byl závěr pohádek, které jsme měli nejraději, protože dobře dopadly. Dnes si opakujeme tato slova s jistým ož steskem, ale přesto pro většinu z nás zní světlou připomínkou na bezpečí a pohodu a štěstí domova našeho dětství. Zde jsou prozrazeny nodmínky pokojného štěstí lidí, kteří vytvořili radostné obecenství v hojnosti, zde není hladových nebo jakýmkoliv způsobem strádajících. Zde je dohře. Prntnže mezi lidmi panuje dobrá vůle. BOBROM1I. MALÝ Z nejstaršl části Českých Budějovic