Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)

1971-05-16 / No. 19

KRISTOVI RYTÍŘI Pokračováni ze str. 1 vzorného křesťanského života a hor­livým účastenstvím na bohoslužbách, v modlitebních večerech a v biblic­kých hodinách. Dnes i v řadách círk­ve někteří lidé snesvěcují den Páně a účase na bohoslužbách považují za zbytečné maření času. Zapomínají, že svěcení dne odpočinku nařizuje Bůh a že nelze tento příkaz beztrestně pře­kračovat. Neděle prožívaná v shro­máždění lidu Božího je věřícímu člo­věku velkou posilou, neboť vede k vnitřnímu soustředění mysli a k po­kání. Neděle je Božím ustanovením pro naše dobro. Proto celé rodiny > by měly přicházet do sborového ne­dělního obecenství a ne — Jak to Je v mnohých našich rodinách zvykem — vysílat jen babičku nebo dědečka jako svého zástupce. Staletá zkuše­nost potvrzuje, že čím opravdověji je svěcen den Páně, tím opravdověji a svědomitěji je konána práce ve všed­ní den. Kdo je věrný a poslušný Bo­ha, dovede být věrný i ve svém po­volání, miluje svou práci a obětavě slouží i své vlasti a svému národu. Okol rytířů Kristových by ovšem měli plnit i všichni účastníci našich bohoslužebných shromáždění, všichni naši uvědomělejší příslušníci, a tak s Boží pomocí přispívat k rozhojnění duchovních darů a života Kristovy pravdy v náboženských obcích. Brzy budeme v církvi slavit den NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ, či jak my říkáme VlTEZSTVl PÁNĚ, které zna­mená dovršení Ježíšova vzkříšení, je­ho oslavení a vyvýšení nad tento svět. Z přítomnosti v tomto světě vstoupil Pán Ježíš Kristus do přímé přítom­nosti Boží, kde neviditelně kraluje a bude kralovat až do té doby, kdy při parusii znova vstoupí na tento svět k soudu nás všech. Doba mezi NANEBEVSTOUPENÍM a PARUSII je doba DUCHA SVATÉHO a církve. V té­to době má být plněn Kristův příkaz vydávat svědectyí, získávat národy za učedníky a křtít je ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého (Mat. 28, 19). Bůh chce, aby všichni lidé k známosti pravdy přišli (I. Tim. 2, 4). K tomu je třeba horlivých a vytrva­lých svědků, ctných rytířů Kris­tových. Žádnému opravdovému křesťanu nemůže být proto lhostejno, jestliže v jeho rodině nebo sousedství jsou křesťané vlažní, mdlí, nevěrní, jestliže vidí kolem sebe lidi žijící v tmách p o v ě r y a falešné zbožnosti. Církev se nesmí vymlouvat, že je v řa­dách jejich údů mnoho srdcí hluhých k zvěsti o spáse v Kristu. Je to její vlna a především vina jejích pracov­níků, když je v církvi mnoho mdloby, únavy a skepse. Pravděpodobně se so­becky uzavírali do sebe a nebyli dost poslušní Kristovy výzvy k svě­dectví. A možná, že v církvi chybělo i dost upřímných a vytrvalých modli­teb za to, aby Bůh ve své lásce vzbu­dil nové a věrné vyznavače a svěd­ky, kteří jako Kristovi rytíři budou šířit evangelium bez strachu z proti­venství a z překážek. Je nám v církvi skutečně jako soli potřebí více se mo­dlit za službu evangelizace a vnitřní misie, za život a práci v náboženských obcích a hlavně za ty, kteří stojí v če­le a vedou obce, okrsky i diecéze. „Bez přestání se modlete!“ vyzývá nás Spa­sitel (Luk. 18, 1). „Mnohot může modlitba spravedlivého opravdová“ (Jak. 5, 16). Kdo se modlí, už svou modlitbou žije v naději v překonání skleslosti i skepse a v obnovu církve v církev krásnou, čistou a svátou, takovou, jakou si Bůh na tom­to světě přeje mít. Čáslavská víroci Celonárodní oslavy 550. výročí konání husitského sněmu čáslavského budou se konat V Čáslavi počátkem června letoš­ního roku. Naše Československá církev vzpomene tohoto historicky významiáho výročí v Žižkově sboru CÍÍS v Čáslavi v neděli 30. května 1971 bohoslužbami o 9. hodině ráno, které vykonává s pro­mluvou zaměřenou k 550. výročí čáslav­ského sněmu profesor Husovy fakulty dr. Miloslav Kaěák z Prahy. Odpoledne téhož dne podnikne čáslavská obec CČ3 návštěvu Roháčova hradu Slona u Va­lešova. OKRSKOVÉ MAJOVÉ POBOŽNOSTI VE N30RU V PRAZE 7 vcházejí již do třetího týdne a jsou potěšením mno­hých bratří a sester, kteří denně o 18. hodině přicházejí. Od neděle 16. květ­na se střídají ve službě slovem tito bratři a sestry duchovní: neděle — br. O. Ungerman, pondělí — br. J. Svábenický, úterý — s. N. Kučerová, středa — bohoslovecká bohoslužba, čtvrtek — s. J. Hamerská, pálek — br. Vrat. Kratochvíl, sobota — br. F. Kalný, neděle — br. biskup dr. J. Kupka. L. 10, 38—42. Evangelní staf a Marii a Martě patři k častým tématům nedělních kázání a meditácí. Známe ta jména dvou sester ještě z Janova evangelia kap, 11, 1—19, z vypravování o vzkří­šení jejich bratra Lazara, kde víra Mariina vystupuje ještě zřetelněji. Evangelista Lukáš zaznamenal děj, který má zvěstný smysl pro křesťany všech dob. Pán Ježiš na své cestě do Naše postila DVE SESTRY jedné osady blízko Jeruzaléma (Be­­tániie) vešel do domu svých přátel, kde mu Marta připravovala pohoš ě­­ni. Marie pozorně naslouchala slo­vům Ježíšovým. Vyvolalo to nevůli ze strany Marty: „Řekni jí přec, aby mi pomohla!“ Ale kupodivu Pán Ježíš se zastává Marie: „Marto, Marto! Sta­ráš se a znepokojuješ ... Marie si to­tiž vybrala dobrý díl, který jí nebude odňat“ (L. 10, 42). K výkladu statí Písma musíme při­stupovat opatrně, aby jednotlivé vý­roky se nám nestaly fetišem; podle základního pravidla exegeze se ptá­me: kdy, kde a za jakých okolnosti se vypravovaný děj stal. Tak již Chel-fiioký takto přistupoval kriticky k vý­rokům Páně. Někdy nám nesnadný úkol poněkud osvětli četba před sta­ti a dále četba veršů, které následu­jí. Předchází podobenství o milosrd­ném Samaritánovi, kde láska k bliž­nímu se osvědčuje skutkem milosr­denství; následuje pak za perikopou n Marii a Martě, Ježíšova odpověď na prosbu učedníků: „Pane, nauč nás modliti se...“ (L. 11, 1). Pohromadě je zde skutek milosr­denství, zdůraznění víry ze slyšení slova Kristova, a modlitba Otčenáš. Pán Ježíš bořil staré předsudky; žádný rabín v té době se nesnížil lť tomu, aby vyučoval ženy z posvát­ných knih. Pán Ježíš však tak činí nejen v této příležitostech. stati, ale i při jiných Víme z evangelií, že mezi jeho posluchači byly i ženy, podporovaly i jeho učedníky na ces­tách, jsou s ním na cestě na Golgo­tu, když apoštolově se rozprchli, jsou svědky jeho pohřbu a jsou mezi prv­ními, kteří stojí s úžasem před prázd­ným hrobem. Služba Marty, křesťanská diakonie, má své místo a oprávněnost v péči nejen o stůl a potřeby k životu, ale i v péči o nemocné a životem posti­žené. Vyjádřeno v samém středu na­ší liturgie: „... že má člověk člověku se obětovati“. Ale na počátku této služby musí být duchovní síla k té­to oběti. Můžeme mít Clo: ika rádi, může to být nám člověk nejdražší, a přece nemáme sílu k tomu, aby­ V Českém zápase v ti. 16, 17 a 18, jsme otiskli návrh pastoračního poselství, při­pravený pro jednáni VI. cirkev, snčmu. K návrhu přicházejí připomínky z okrsků Tak např. okrsková konterence Praha-město-záp. dne 26. dubna návrh projedná vala a konstatovala, že „návrh obsahuje problémy a otázky, které skutečně v církvi jsou a měly by být řešeny. I po stránce teologické je pravdivý a správný. Nejde však o poselství, nýbrž o rozpracováni úkolů“.,. Doporučuji jej zestručnit a myšlenkově učinit přesnějším. Podobně, o návrhu jednala 23, dubna ideová skupina pražského diecézního shromážděni, na niž rete roval předseda pastoračně výchovné komise prof. dr. R. Horský a sekretář Ideové rady dr. Z. Kučera. Plzeňské diecézni shromážděni dne 24. dubna se po přednášce sekretáře ideové rady zabývalo v pastorační skupině i v plenárním zasedání ná­vrhem, a podalo řadu zajímavých podnětů, tak jako i porada sekretářů duchovní páče a inspektorů škol 19. 4. Na podkladě těchto připomínek projednalo presi­dium pastoračně výchovné komise dne 4. 5. text a provedlo stylistická i věcné úpravy. Nejdůležitější z nich je přejmenování předlohy z „pastoračního poselství“ na „pastorační směrnice“. Tento výraz plněji vystihuje funkci dokumentu než předchozí. Presidium projednalo také důvodovou zprávu. Na jejím vypracováni se podíleli všichni členové; redakční práce provedl předseda komise dr. R. Horský, tajemník J. Kalenský a sekretář IR dr. Z. Kučera. Očekáváme, že důvodová zpráva ozřejmí ústřední smysl dokumentu i jeho jednotlivých teologických důrazů, a zacílí diskuse k jehu podstatným obsahovým stránkám. Připomínky podle možnosti rádi otiskneme. II; I ., Z. K. i. LIDÉ V EVROPÉ. JSOU PO STALETÍ OBKLOPENI KŘESŤANSTVÍM, JSOU ZCELA PONOŘENI DO JEHO POŽEHNÁNÍ. ŽIJÍ V KŘESŤANSTVÍ, ALE KŘESŤANSTVÍ NEPRONIKLO TO NICH A NEŽIJE V NICH. VINU NEMÁ KŘESŤANSTVÍ, NÝBRŽ TVRDOST LIDSKÝCH SRDCÍ. SÁDHÚ SUNDAR SINGH chom mu posloužili v nemoci. Křis- víře jsou skutky lásky účinkující, tus nás obdarovává k této službě, z jeho slova a svátostná přítomnosti přijímáme požehnání pro obětovaní se ve smyslu slov Písma: „Vše mohu v Kristu, kterýž mne posiluje“ |F 4, 13). Přijde-li Kristus, je to chvíle sváteční, On nese odpuštění, On nese duchovní dary, které si nelze nikde koupit, nelže je získat, ne my Jeho, On nás obdarovává. Ano, Marie sly­šením slova Páně, lepší díl vyvolila. Je zde i odpověď na otázku teorie a praxe. Nejdříve myšlenka, a potom čin. Pochopíme na této stati také základní princip česká i světové re­formace: ospravedlnění z víry. Ve Tam, kde je víra, je láska k člově­ku. Poznáváme to v křesťanském společenství bratří a sester. Vědí o sobě, navštěvují se v osamělosti, v nemoci; pomáhají si v těžkostech ži­vota. Zde je t základ sociální péče, která v církvi vždy byla a stále jest, i když někdy nemá zevní formu oká­zalé organizace. „Pane, nauč nás modliti se.“ To je stať, která násle­duje za vypravováním o Marii a Mar­tě. Není zde náhodně uvedena. V modlitbě nalézáme sílu, duchovní dar k slyšení a pochopeni slova Páně, i sílu k skutku milosrdenství a služby člověku. Dr. V. KADEŘÁVEK Důvodová zpráva k pastoračním směrnicím Zřízení a řády církve, jako věcí služebné, musí být neustále prohlu­bovány a zdokonalovány, neboť by se snadno místo pomoci mohly stát spíše brzdou původního úderného pro gramu a úsilí. Proto je třeba, aby každý církevní sněm jako nejvyšší orgán církve znova a znova zkoumal základy církevních řádů včetně řádu duchovní péče a zjišťoval, do jaké míry jsou plněny a v čem potřebují oprav či doplnění. Typickým znakem všech křesťan­ských řádů, opřených o Písmo svaté, je důraz na vzájemné napomínání, po­vzbuzování a napravováni. Křesťané všech dob se pokoušeli s větším či menším zdarem sjednotit se na řá­dech duchovně podobných těm, které jsou uloženy v Novém zákoně. Od svého zrodu se o to snaží Církev čes­koslovenská a byl to zvláště církev­ní sněm konaný v r. 1947, který ve velkém elaborátu, nazvaném Základy řádu duchovni péče CCS, v podrob­ných směrnicích ukázal, jak mají čle­nové církve ve svém veškerém počí­nání a smýšlení následovat vůdce k životu pravému a čistému — Pána Ježíše Krista. Tyto základy duchovní péče byly všem pracovníkům Církve československé více než dvacet let velkou pomocí a vodítkem v církev­ním díle. Patří dík všem, kteří na těchto směrnicích pracovali a sněmu je předložili schválení. Jasně a prakticky tu byl formulován řád ži­vota sborového, rodinného 1 osobní­ho. Církev zde nacházela pomoc k zvýšení duchovní hladiny ve svých náboženských obcích. Nová doba však přinesla celou řadu nových problémů v životě každého Z nás. Je velký roz­díl mezi sborovým životem před vál­kou, za války, po válce a životem dnešním. K mnoha změnám došlo u nás 1 v životě politickém, kulturním a hospodářském. Přímo závratný růst vědy a techniky velmi ovlivnil život ve všech dimenzích. To vše nezůstalo bez vlivu na dílo církve. Českoslo­venská církev ve své teologické re­flexi na tyto změny odpovídá. Ve svém bohosloveckém díle zdůrazňuje misijní, evangelizační a ekumenický charakter svého poslání. Výrazem to­hoto sebeuvědomění je také předloha sněmu e Základech víry a jmenovité přihlášení se církve k husitské tra­dici. Víme, že charismatem Českoslo­venské církve je její otevřenost vůči kultuře, člověku i světu. Vnější i vnitřní situace Církve čes­koslovenské se dnes zcela změnila. Generace zakladatelů a prvních bu­dovatelů církve zemřela, nastoupily generace další, kterým se již nedo­stalo řádné křesťanské výchovy v ro­dině a ve škole a v nichž se ve zvý­šené míře projevuje vliv sekulariza­ce. Náboženský život je u větší části těchto generaci chápán jen jako ob­last individuální, do nfž nemá nikdo druhý co zasahovat. Proto také není u těchto generací živé touhy a oprav­dového zápalu po budování sboru ja­ko obecenství lidu Božího, touhy po vzájemné službě Bohu a člověku, po vzájemném budování se, učení a na­pomínání. Církev je tak stavěna do zcela nové situace a před nové těž­ké úkoly. Stává se misijním polem a musí hledat nové formy a metody práce. Jedním z důležitých úkolů je všem údům církve nově vyložit a ta­ké 1 doplnit dosavadní řády, aby ne­byly jen mrtvou literou, ale aby vy­jadřovaly skutečný život církve a by­ly vyústěním učení Církve českoslo­venské v životě jednotlivce i celku. Pocifujeme-li v řadách příslušníků církve značné známky nejistoty v zná­mosti Boží pravdy, pak nezbývá nic v jiného, nežli v církevních řádech a celém způsobu církevní práce klást větší důrazy na vnitřní misii, na evangelizaci, na svědectví víry, v jejímž štítu je jméno Kristovo, a také i větší důraz na vyučováni prav­dám evangelia v duchu nového vy­jádření církevního učení v Zákla­dech víry. Stejně tak ovšem je třeba zvýšit úroveň života liturgického, svá­tostného a modlitebního s prosbami o obživení církve Duchem svátým, ne­boť bez něho všechny snahy o obno­vu církve a nápravu řádů a kázně v církvi jsou nemyslitelné. Z těchto důvodů šestý církevní sněm vydává k Základům řádu du­chovní péče tyto směrnice, které ne­ruší teologické základy řádu duchov­ní péče, nýbrž zvýrazňují a doplňují evangelizačně misijní prvky vzhle­dem k současné dějinné situaci cír­kve. Tyto směrnice nejsou soustav­ným metodickým výkladem cirkevní práce v dnešních životních podmín­kách. Mají spíše charakter význam­ných pastýřských rad a pokynů, kte­ré je třeba z víry pochopit a usku­tečňovat. Předpokládají, že ústřední rada, případně diecézni rady, bu­dou pravidelně vydávat metodické pokyny, osnovy, výchovné a učební plány pro konkrétní život nábožen­ských obcí. Jejich plnění ovšem iňusi cirkevní úřady sledovat a kontrolo­vat. Proto pastorační směrnice kla­dou zvláštní důraz na církevní kázeň a odpovědnost ve všech složkách cír­kevního života. K tomu mají napomá­hat především dozorčí pastýřské or­gány (biskupové, předsedové okrsků, diecézni tajemníci, inspektoři sborové a školní výchovy apod.) láskyplnou, ale důslednou dozorčí péčí. Další dva významné prvky, které zdůrazňují pastorační směrnice, jsou prohloubení a obnova života liturgic­kého a svátostného a odtud pramení­cí nová laická aktivita. Život církve se v budoucnosti neobejde bez aktiv­ní účasti laiků na duchovním vedeni náboženských obcí. Proto ústřední ra­da vyhlásila Řád dobrovolné laické kazatelské služby v CČS. Funkce těch­to laických kazatelů je zvláště důle­žitá tam, kde dočasně není ustano­ven farář. Zcela nový úsek církevní práce v posledním desetiletí souvisí s rychle rostoucí urbanizací. Církev je povin­na hledat nové formy a metody prá­ce, ktere by obnovily a získaly oby­vatele nových sídlišť pro Krista. Jde o dosud neprozkoumané cesty, při nichž se církev patrně bude muset opfrsí o ekumenické zkušenosti. Toto jsou přední důrazy pastorač­ních směrnic a důvody, proč sněmu doporučujeme jejich přijetí. Směrnice otevírají další úkoly, které by podle našeho přesvědčení měly zpracová­vat permanentní sněmovní výbory a výsledky své práce předložit do pěti let dalšímu zasedání šestého sněmu. Domníváme se, že celý tento sněm vyznívá jako výzva církvi k věrnější­mu plnění jejích pastýřských úkolů. Podle našeho přesvědčení je šestý církevní sněm především sněmem pastoračním. Husitské prvky v učení naší církve Pokračováni ze str. 1 že je základem, z kterého každá vý­pověď Základů víry vychází. Biblické citáty nejsou tu sneseny jako dokla­dy předem a nezávisle na nich utvo­řených věroučných výpovědí, ale na­opak, věroučné výpovědi jsou tu jako výsledky a uzávěry z předem daného biblického textu. Z něho vycházejí, o něj se opírají, s ním stojí i padají. Toto zakotvení v Písmu, označované jako biblicismus, je další vzácné dě­dictví po našich husitských otcích. I pro tento biblicismus však platí, že můžeme mluvit jen o husitských prvcích v učení Československé círk­ve a ne o totožnosti. I na tomto poli jsme totiž nutně dále než byli husité v 15. století. Pro ně text Písma byl bez problémů. Neznali např., co se dnes nazývá „textovou kritikou“ a ne­uvažovali, zda použité výrazy jsou při­měřené víře“, kterou mají tlumočit. Oni nanejvýš věřili, že za literárním smys­lem některých biblických textů skrý­vá se hlubší, tzv. duchovni smysl (sen­­sus spiritualis), který je třeba teolo­gicky vyzkoumat a vyložit. Věřili v tzv. slovní (verbální) inspiiaci Pisma, tj., že každá Jeho věta slovo od slova byla nadiktována Duchem svátým. Ten­to nekritický středověký biblicismus dnes přijmout nemůžeme. Nevěříme ve slovní inspiraci Písma, ale také ji zcela nezavrhujeme. Snažíme se po­chopit, co mělo být tím učením vy­jádřeno a na víru husitů navazujeme tak, že ani nám není svědectví Písma obyčejným lidským svědectvím, ale věříme a vyznáváme, že je to jeden z tvarů Bdžího zjevení, „Slovo Boží zaznamenané lidskou řečí a takto k nám přicházející“ (Základy víry CČS, teze 81). V teologických výkladech Mistra Jana Husa nalézáme rozlišování mezi Písmem stvořeným a Písmem nestvo­řeným. Nestvořeným Písmem je mí­něno živé Boží Slovo, které se v Pá­nu Ježíši Kristu stalo tělem, a Pís­mem stvořenýni je míněno písemné svědectví Bible o tomto Slovu. Smys­lem tohoto rozlišování je říci, že ani litera Pisma není tou poslední a nej­vyšší autoritou v otázkách života a smrti, ale že je to sám Pán Ježíš Kris­tus, ten živý Pán církve, který v ní žije v Duchu svátém a jako Duch stojí 1 nad literou Písma. A to je základ, z něhož vychází učení Církve česko­slovenské o Duchu Kristovu jako nej­vyšší normě (pravidlu) jejího života a její víry. „Duch Kristův je Duch svá­tý mluvicí k nám v Písmu svátém a dosvědčený také v ústním podání sta­­rokřestanském, v hnutí husitském, bratrském a v dalším úsilí reformač­ním“ (Základy víry CČS, teze 47). Z této formulace je patrné, že ve­dle Písma je v Československé církvi uznávána i církevní tradice. Jako u husitů 1 v Československé církvi nent však Písmu rovnocenná, ale stojí k němu ve služebném poměru. Obsa­huje poznatky a zkušenosti křesťanské církve za všecka staletí její existence a jako taková je služebnicí k tomu, abychom svědectví Písma dobře poro­zuměli a správně vykládali. Nestojí nad Písmem, ale nestojí ani proti Pís­mu. Její poměr k Písmu je husitsky vyvážený, stejně jako poměr rozumu k Písmu. Když husité v jednání s Ba­silejským koncilem připustili, aby roz­hodčím v jejich sporu byla i církev­ní tradice, učinili tak s významnou do­ložkou, že v úvahu může přijít jen ta církevní tradice, která je ve shodě s Písmem: „Jest svědek veliký mezi námi a sborem basilejským vyvolený a tento soudce jest zákon Boži a Kris­tovo evangelium a nařízení apoštol­ské, učení a zachováni (praxis) prvot­ní církve svaté, sněmové a písma svá­tých doktorů, v témž zákoně Páně za­ložených“ (Martin Lupáč: Hádání o kompaktátech). Tento husitský po­stoj k církevní tradicí zaujímá i Cír­kev československá. Staví tradici pod normu Ducha Kristova a na své husit­ské otce navazuje v tom, že z ní přijí­má jen to, co s Duchem Kristovým je ve shodě. (Pokračování příště)

Next