Český Zápas, 1971 (LIV/1-52)
1971-05-16 / No. 19
KRISTOVI RYTÍŘI Pokračováni ze str. 1 vzorného křesťanského života a horlivým účastenstvím na bohoslužbách, v modlitebních večerech a v biblických hodinách. Dnes i v řadách církve někteří lidé snesvěcují den Páně a účase na bohoslužbách považují za zbytečné maření času. Zapomínají, že svěcení dne odpočinku nařizuje Bůh a že nelze tento příkaz beztrestně překračovat. Neděle prožívaná v shromáždění lidu Božího je věřícímu člověku velkou posilou, neboť vede k vnitřnímu soustředění mysli a k pokání. Neděle je Božím ustanovením pro naše dobro. Proto celé rodiny > by měly přicházet do sborového nedělního obecenství a ne — Jak to Je v mnohých našich rodinách zvykem — vysílat jen babičku nebo dědečka jako svého zástupce. Staletá zkušenost potvrzuje, že čím opravdověji je svěcen den Páně, tím opravdověji a svědomitěji je konána práce ve všední den. Kdo je věrný a poslušný Boha, dovede být věrný i ve svém povolání, miluje svou práci a obětavě slouží i své vlasti a svému národu. Okol rytířů Kristových by ovšem měli plnit i všichni účastníci našich bohoslužebných shromáždění, všichni naši uvědomělejší příslušníci, a tak s Boží pomocí přispívat k rozhojnění duchovních darů a života Kristovy pravdy v náboženských obcích. Brzy budeme v církvi slavit den NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ, či jak my říkáme VlTEZSTVl PÁNĚ, které znamená dovršení Ježíšova vzkříšení, jeho oslavení a vyvýšení nad tento svět. Z přítomnosti v tomto světě vstoupil Pán Ježíš Kristus do přímé přítomnosti Boží, kde neviditelně kraluje a bude kralovat až do té doby, kdy při parusii znova vstoupí na tento svět k soudu nás všech. Doba mezi NANEBEVSTOUPENÍM a PARUSII je doba DUCHA SVATÉHO a církve. V této době má být plněn Kristův příkaz vydávat svědectyí, získávat národy za učedníky a křtít je ve jménu Otce i Syna i Ducha svátého (Mat. 28, 19). Bůh chce, aby všichni lidé k známosti pravdy přišli (I. Tim. 2, 4). K tomu je třeba horlivých a vytrvalých svědků, ctných rytířů Kristových. Žádnému opravdovému křesťanu nemůže být proto lhostejno, jestliže v jeho rodině nebo sousedství jsou křesťané vlažní, mdlí, nevěrní, jestliže vidí kolem sebe lidi žijící v tmách p o v ě r y a falešné zbožnosti. Církev se nesmí vymlouvat, že je v řadách jejich údů mnoho srdcí hluhých k zvěsti o spáse v Kristu. Je to její vlna a především vina jejích pracovníků, když je v církvi mnoho mdloby, únavy a skepse. Pravděpodobně se sobecky uzavírali do sebe a nebyli dost poslušní Kristovy výzvy k svědectví. A možná, že v církvi chybělo i dost upřímných a vytrvalých modliteb za to, aby Bůh ve své lásce vzbudil nové a věrné vyznavače a svědky, kteří jako Kristovi rytíři budou šířit evangelium bez strachu z protivenství a z překážek. Je nám v církvi skutečně jako soli potřebí více se modlit za službu evangelizace a vnitřní misie, za život a práci v náboženských obcích a hlavně za ty, kteří stojí v čele a vedou obce, okrsky i diecéze. „Bez přestání se modlete!“ vyzývá nás Spasitel (Luk. 18, 1). „Mnohot může modlitba spravedlivého opravdová“ (Jak. 5, 16). Kdo se modlí, už svou modlitbou žije v naději v překonání skleslosti i skepse a v obnovu církve v církev krásnou, čistou a svátou, takovou, jakou si Bůh na tomto světě přeje mít. Čáslavská víroci Celonárodní oslavy 550. výročí konání husitského sněmu čáslavského budou se konat V Čáslavi počátkem června letošního roku. Naše Československá církev vzpomene tohoto historicky významiáho výročí v Žižkově sboru CÍÍS v Čáslavi v neděli 30. května 1971 bohoslužbami o 9. hodině ráno, které vykonává s promluvou zaměřenou k 550. výročí čáslavského sněmu profesor Husovy fakulty dr. Miloslav Kaěák z Prahy. Odpoledne téhož dne podnikne čáslavská obec CČ3 návštěvu Roháčova hradu Slona u Valešova. OKRSKOVÉ MAJOVÉ POBOŽNOSTI VE N30RU V PRAZE 7 vcházejí již do třetího týdne a jsou potěšením mnohých bratří a sester, kteří denně o 18. hodině přicházejí. Od neděle 16. května se střídají ve službě slovem tito bratři a sestry duchovní: neděle — br. O. Ungerman, pondělí — br. J. Svábenický, úterý — s. N. Kučerová, středa — bohoslovecká bohoslužba, čtvrtek — s. J. Hamerská, pálek — br. Vrat. Kratochvíl, sobota — br. F. Kalný, neděle — br. biskup dr. J. Kupka. L. 10, 38—42. Evangelní staf a Marii a Martě patři k častým tématům nedělních kázání a meditácí. Známe ta jména dvou sester ještě z Janova evangelia kap, 11, 1—19, z vypravování o vzkříšení jejich bratra Lazara, kde víra Mariina vystupuje ještě zřetelněji. Evangelista Lukáš zaznamenal děj, který má zvěstný smysl pro křesťany všech dob. Pán Ježiš na své cestě do Naše postila DVE SESTRY jedné osady blízko Jeruzaléma (Betániie) vešel do domu svých přátel, kde mu Marta připravovala pohoš ěni. Marie pozorně naslouchala slovům Ježíšovým. Vyvolalo to nevůli ze strany Marty: „Řekni jí přec, aby mi pomohla!“ Ale kupodivu Pán Ježíš se zastává Marie: „Marto, Marto! Staráš se a znepokojuješ ... Marie si totiž vybrala dobrý díl, který jí nebude odňat“ (L. 10, 42). K výkladu statí Písma musíme přistupovat opatrně, aby jednotlivé výroky se nám nestaly fetišem; podle základního pravidla exegeze se ptáme: kdy, kde a za jakých okolnosti se vypravovaný děj stal. Tak již Chel-fiioký takto přistupoval kriticky k výrokům Páně. Někdy nám nesnadný úkol poněkud osvětli četba před stati a dále četba veršů, které následují. Předchází podobenství o milosrdném Samaritánovi, kde láska k bližnímu se osvědčuje skutkem milosrdenství; následuje pak za perikopou n Marii a Martě, Ježíšova odpověď na prosbu učedníků: „Pane, nauč nás modliti se...“ (L. 11, 1). Pohromadě je zde skutek milosrdenství, zdůraznění víry ze slyšení slova Kristova, a modlitba Otčenáš. Pán Ježíš bořil staré předsudky; žádný rabín v té době se nesnížil lť tomu, aby vyučoval ženy z posvátných knih. Pán Ježíš však tak činí nejen v této příležitostech. stati, ale i při jiných Víme z evangelií, že mezi jeho posluchači byly i ženy, podporovaly i jeho učedníky na cestách, jsou s ním na cestě na Golgotu, když apoštolově se rozprchli, jsou svědky jeho pohřbu a jsou mezi prvními, kteří stojí s úžasem před prázdným hrobem. Služba Marty, křesťanská diakonie, má své místo a oprávněnost v péči nejen o stůl a potřeby k životu, ale i v péči o nemocné a životem postižené. Vyjádřeno v samém středu naší liturgie: „... že má člověk člověku se obětovati“. Ale na počátku této služby musí být duchovní síla k této oběti. Můžeme mít Clo: ika rádi, může to být nám člověk nejdražší, a přece nemáme sílu k tomu, aby V Českém zápase v ti. 16, 17 a 18, jsme otiskli návrh pastoračního poselství, připravený pro jednáni VI. cirkev, snčmu. K návrhu přicházejí připomínky z okrsků Tak např. okrsková konterence Praha-město-záp. dne 26. dubna návrh projedná vala a konstatovala, že „návrh obsahuje problémy a otázky, které skutečně v církvi jsou a měly by být řešeny. I po stránce teologické je pravdivý a správný. Nejde však o poselství, nýbrž o rozpracováni úkolů“.,. Doporučuji jej zestručnit a myšlenkově učinit přesnějším. Podobně, o návrhu jednala 23, dubna ideová skupina pražského diecézního shromážděni, na niž rete roval předseda pastoračně výchovné komise prof. dr. R. Horský a sekretář Ideové rady dr. Z. Kučera. Plzeňské diecézni shromážděni dne 24. dubna se po přednášce sekretáře ideové rady zabývalo v pastorační skupině i v plenárním zasedání návrhem, a podalo řadu zajímavých podnětů, tak jako i porada sekretářů duchovní páče a inspektorů škol 19. 4. Na podkladě těchto připomínek projednalo presidium pastoračně výchovné komise dne 4. 5. text a provedlo stylistická i věcné úpravy. Nejdůležitější z nich je přejmenování předlohy z „pastoračního poselství“ na „pastorační směrnice“. Tento výraz plněji vystihuje funkci dokumentu než předchozí. Presidium projednalo také důvodovou zprávu. Na jejím vypracováni se podíleli všichni členové; redakční práce provedl předseda komise dr. R. Horský, tajemník J. Kalenský a sekretář IR dr. Z. Kučera. Očekáváme, že důvodová zpráva ozřejmí ústřední smysl dokumentu i jeho jednotlivých teologických důrazů, a zacílí diskuse k jehu podstatným obsahovým stránkám. Připomínky podle možnosti rádi otiskneme. II; I ., Z. K. i. LIDÉ V EVROPÉ. JSOU PO STALETÍ OBKLOPENI KŘESŤANSTVÍM, JSOU ZCELA PONOŘENI DO JEHO POŽEHNÁNÍ. ŽIJÍ V KŘESŤANSTVÍ, ALE KŘESŤANSTVÍ NEPRONIKLO TO NICH A NEŽIJE V NICH. VINU NEMÁ KŘESŤANSTVÍ, NÝBRŽ TVRDOST LIDSKÝCH SRDCÍ. SÁDHÚ SUNDAR SINGH chom mu posloužili v nemoci. Křis- víře jsou skutky lásky účinkující, tus nás obdarovává k této službě, z jeho slova a svátostná přítomnosti přijímáme požehnání pro obětovaní se ve smyslu slov Písma: „Vše mohu v Kristu, kterýž mne posiluje“ |F 4, 13). Přijde-li Kristus, je to chvíle sváteční, On nese odpuštění, On nese duchovní dary, které si nelze nikde koupit, nelže je získat, ne my Jeho, On nás obdarovává. Ano, Marie slyšením slova Páně, lepší díl vyvolila. Je zde i odpověď na otázku teorie a praxe. Nejdříve myšlenka, a potom čin. Pochopíme na této stati také základní princip česká i světové reformace: ospravedlnění z víry. Ve Tam, kde je víra, je láska k člověku. Poznáváme to v křesťanském společenství bratří a sester. Vědí o sobě, navštěvují se v osamělosti, v nemoci; pomáhají si v těžkostech života. Zde je t základ sociální péče, která v církvi vždy byla a stále jest, i když někdy nemá zevní formu okázalé organizace. „Pane, nauč nás modliti se.“ To je stať, která následuje za vypravováním o Marii a Martě. Není zde náhodně uvedena. V modlitbě nalézáme sílu, duchovní dar k slyšení a pochopeni slova Páně, i sílu k skutku milosrdenství a služby člověku. Dr. V. KADEŘÁVEK Důvodová zpráva k pastoračním směrnicím Zřízení a řády církve, jako věcí služebné, musí být neustále prohlubovány a zdokonalovány, neboť by se snadno místo pomoci mohly stát spíše brzdou původního úderného pro gramu a úsilí. Proto je třeba, aby každý církevní sněm jako nejvyšší orgán církve znova a znova zkoumal základy církevních řádů včetně řádu duchovní péče a zjišťoval, do jaké míry jsou plněny a v čem potřebují oprav či doplnění. Typickým znakem všech křesťanských řádů, opřených o Písmo svaté, je důraz na vzájemné napomínání, povzbuzování a napravováni. Křesťané všech dob se pokoušeli s větším či menším zdarem sjednotit se na řádech duchovně podobných těm, které jsou uloženy v Novém zákoně. Od svého zrodu se o to snaží Církev československá a byl to zvláště církevní sněm konaný v r. 1947, který ve velkém elaborátu, nazvaném Základy řádu duchovni péče CCS, v podrobných směrnicích ukázal, jak mají členové církve ve svém veškerém počínání a smýšlení následovat vůdce k životu pravému a čistému — Pána Ježíše Krista. Tyto základy duchovní péče byly všem pracovníkům Církve československé více než dvacet let velkou pomocí a vodítkem v církevním díle. Patří dík všem, kteří na těchto směrnicích pracovali a sněmu je předložili schválení. Jasně a prakticky tu byl formulován řád života sborového, rodinného 1 osobního. Církev zde nacházela pomoc k zvýšení duchovní hladiny ve svých náboženských obcích. Nová doba však přinesla celou řadu nových problémů v životě každého Z nás. Je velký rozdíl mezi sborovým životem před válkou, za války, po válce a životem dnešním. K mnoha změnám došlo u nás 1 v životě politickém, kulturním a hospodářském. Přímo závratný růst vědy a techniky velmi ovlivnil život ve všech dimenzích. To vše nezůstalo bez vlivu na dílo církve. Československá církev ve své teologické reflexi na tyto změny odpovídá. Ve svém bohosloveckém díle zdůrazňuje misijní, evangelizační a ekumenický charakter svého poslání. Výrazem tohoto sebeuvědomění je také předloha sněmu e Základech víry a jmenovité přihlášení se církve k husitské tradici. Víme, že charismatem Československé církve je její otevřenost vůči kultuře, člověku i světu. Vnější i vnitřní situace Církve československé se dnes zcela změnila. Generace zakladatelů a prvních budovatelů církve zemřela, nastoupily generace další, kterým se již nedostalo řádné křesťanské výchovy v rodině a ve škole a v nichž se ve zvýšené míře projevuje vliv sekularizace. Náboženský život je u větší části těchto generaci chápán jen jako oblast individuální, do nfž nemá nikdo druhý co zasahovat. Proto také není u těchto generací živé touhy a opravdového zápalu po budování sboru jako obecenství lidu Božího, touhy po vzájemné službě Bohu a člověku, po vzájemném budování se, učení a napomínání. Církev je tak stavěna do zcela nové situace a před nové těžké úkoly. Stává se misijním polem a musí hledat nové formy a metody práce. Jedním z důležitých úkolů je všem údům církve nově vyložit a také 1 doplnit dosavadní řády, aby nebyly jen mrtvou literou, ale aby vyjadřovaly skutečný život církve a byly vyústěním učení Církve československé v životě jednotlivce i celku. Pocifujeme-li v řadách příslušníků církve značné známky nejistoty v známosti Boží pravdy, pak nezbývá nic v jiného, nežli v církevních řádech a celém způsobu církevní práce klást větší důrazy na vnitřní misii, na evangelizaci, na svědectví víry, v jejímž štítu je jméno Kristovo, a také i větší důraz na vyučováni pravdám evangelia v duchu nového vyjádření církevního učení v Základech víry. Stejně tak ovšem je třeba zvýšit úroveň života liturgického, svátostného a modlitebního s prosbami o obživení církve Duchem svátým, neboť bez něho všechny snahy o obnovu církve a nápravu řádů a kázně v církvi jsou nemyslitelné. Z těchto důvodů šestý církevní sněm vydává k Základům řádu duchovní péče tyto směrnice, které neruší teologické základy řádu duchovní péče, nýbrž zvýrazňují a doplňují evangelizačně misijní prvky vzhledem k současné dějinné situaci církve. Tyto směrnice nejsou soustavným metodickým výkladem cirkevní práce v dnešních životních podmínkách. Mají spíše charakter významných pastýřských rad a pokynů, které je třeba z víry pochopit a uskutečňovat. Předpokládají, že ústřední rada, případně diecézni rady, budou pravidelně vydávat metodické pokyny, osnovy, výchovné a učební plány pro konkrétní život náboženských obcí. Jejich plnění ovšem iňusi cirkevní úřady sledovat a kontrolovat. Proto pastorační směrnice kladou zvláštní důraz na církevní kázeň a odpovědnost ve všech složkách církevního života. K tomu mají napomáhat především dozorčí pastýřské orgány (biskupové, předsedové okrsků, diecézni tajemníci, inspektoři sborové a školní výchovy apod.) láskyplnou, ale důslednou dozorčí péčí. Další dva významné prvky, které zdůrazňují pastorační směrnice, jsou prohloubení a obnova života liturgického a svátostného a odtud pramenící nová laická aktivita. Život církve se v budoucnosti neobejde bez aktivní účasti laiků na duchovním vedeni náboženských obcí. Proto ústřední rada vyhlásila Řád dobrovolné laické kazatelské služby v CČS. Funkce těchto laických kazatelů je zvláště důležitá tam, kde dočasně není ustanoven farář. Zcela nový úsek církevní práce v posledním desetiletí souvisí s rychle rostoucí urbanizací. Církev je povinna hledat nové formy a metody práce, ktere by obnovily a získaly obyvatele nových sídlišť pro Krista. Jde o dosud neprozkoumané cesty, při nichž se církev patrně bude muset opfrsí o ekumenické zkušenosti. Toto jsou přední důrazy pastoračních směrnic a důvody, proč sněmu doporučujeme jejich přijetí. Směrnice otevírají další úkoly, které by podle našeho přesvědčení měly zpracovávat permanentní sněmovní výbory a výsledky své práce předložit do pěti let dalšímu zasedání šestého sněmu. Domníváme se, že celý tento sněm vyznívá jako výzva církvi k věrnějšímu plnění jejích pastýřských úkolů. Podle našeho přesvědčení je šestý církevní sněm především sněmem pastoračním. Husitské prvky v učení naší církve Pokračováni ze str. 1 že je základem, z kterého každá výpověď Základů víry vychází. Biblické citáty nejsou tu sneseny jako doklady předem a nezávisle na nich utvořených věroučných výpovědí, ale naopak, věroučné výpovědi jsou tu jako výsledky a uzávěry z předem daného biblického textu. Z něho vycházejí, o něj se opírají, s ním stojí i padají. Toto zakotvení v Písmu, označované jako biblicismus, je další vzácné dědictví po našich husitských otcích. I pro tento biblicismus však platí, že můžeme mluvit jen o husitských prvcích v učení Československé církve a ne o totožnosti. I na tomto poli jsme totiž nutně dále než byli husité v 15. století. Pro ně text Písma byl bez problémů. Neznali např., co se dnes nazývá „textovou kritikou“ a neuvažovali, zda použité výrazy jsou přiměřené víře“, kterou mají tlumočit. Oni nanejvýš věřili, že za literárním smyslem některých biblických textů skrývá se hlubší, tzv. duchovni smysl (sensus spiritualis), který je třeba teologicky vyzkoumat a vyložit. Věřili v tzv. slovní (verbální) inspiiaci Pisma, tj., že každá Jeho věta slovo od slova byla nadiktována Duchem svátým. Tento nekritický středověký biblicismus dnes přijmout nemůžeme. Nevěříme ve slovní inspiraci Písma, ale také ji zcela nezavrhujeme. Snažíme se pochopit, co mělo být tím učením vyjádřeno a na víru husitů navazujeme tak, že ani nám není svědectví Písma obyčejným lidským svědectvím, ale věříme a vyznáváme, že je to jeden z tvarů Bdžího zjevení, „Slovo Boží zaznamenané lidskou řečí a takto k nám přicházející“ (Základy víry CČS, teze 81). V teologických výkladech Mistra Jana Husa nalézáme rozlišování mezi Písmem stvořeným a Písmem nestvořeným. Nestvořeným Písmem je míněno živé Boží Slovo, které se v Pánu Ježíši Kristu stalo tělem, a Písmem stvořenýni je míněno písemné svědectví Bible o tomto Slovu. Smyslem tohoto rozlišování je říci, že ani litera Pisma není tou poslední a nejvyšší autoritou v otázkách života a smrti, ale že je to sám Pán Ježíš Kristus, ten živý Pán církve, který v ní žije v Duchu svátém a jako Duch stojí 1 nad literou Písma. A to je základ, z něhož vychází učení Církve československé o Duchu Kristovu jako nejvyšší normě (pravidlu) jejího života a její víry. „Duch Kristův je Duch svátý mluvicí k nám v Písmu svátém a dosvědčený také v ústním podání starokřestanském, v hnutí husitském, bratrském a v dalším úsilí reformačním“ (Základy víry CČS, teze 47). Z této formulace je patrné, že vedle Písma je v Československé církvi uznávána i církevní tradice. Jako u husitů 1 v Československé církvi nent však Písmu rovnocenná, ale stojí k němu ve služebném poměru. Obsahuje poznatky a zkušenosti křesťanské církve za všecka staletí její existence a jako taková je služebnicí k tomu, abychom svědectví Písma dobře porozuměli a správně vykládali. Nestojí nad Písmem, ale nestojí ani proti Písmu. Její poměr k Písmu je husitsky vyvážený, stejně jako poměr rozumu k Písmu. Když husité v jednání s Basilejským koncilem připustili, aby rozhodčím v jejich sporu byla i církevní tradice, učinili tak s významnou doložkou, že v úvahu může přijít jen ta církevní tradice, která je ve shodě s Písmem: „Jest svědek veliký mezi námi a sborem basilejským vyvolený a tento soudce jest zákon Boži a Kristovo evangelium a nařízení apoštolské, učení a zachováni (praxis) prvotní církve svaté, sněmové a písma svátých doktorů, v témž zákoně Páně založených“ (Martin Lupáč: Hádání o kompaktátech). Tento husitský postoj k církevní tradicí zaujímá i Církev československá. Staví tradici pod normu Ducha Kristova a na své husitské otce navazuje v tom, že z ní přijímá jen to, co s Duchem Kristovým je ve shodě. (Pokračování příště)