Český Zápas, 1972 (LV/1-52)

1972-12-07 / No. 49

Posvícení v Rudolfové Patnáct roků už odešlo od slavnost­ní chvíle, kdy br. patriarcha dr. Fran­tišek Kovář a plzeňský biskup br. Ar­nošt Simšík posvětil tehdy novou modlitebnu v Rudolfově u Č. Budějo­vic Božím Slovem. A toto posvěcení si náboženská obec znovu připomně­la v neděli 19. listopadu. Dopolední bohoslužby shromáždily značný poěet věřících okolo stolu Pá­ně, od něhož znělo milé přivítání bra­tra biskupa J. Fialky z Plzně V. Buš­­tovou z duchovní péče, slovo svědec­tví Písem a modlitebních proseb bra­tra předsedy rady starších V. Filipa a výzva k pokání i nabídnutí darů Večeře Páně při liturgii, vedené míst­ním bratrem farářem M. Matyášem. Snad nejsilnějším zážitkem pro všechny přítomné bylo udílení svá­tosti biřmování bratrem biskupem mladému bratru, který prošel už mnohým vysokým vzděláním a jak sám vyznal ve své modlitbě, nalezl v knihách mnoho učených pravd, avšak přece jen pravd knižních opro­ti té jediné Pravdě, kterou je Ježíš Kristus. Díky, bratře Josefe, za toto tvé vyznání. Snad ani nevíš, kolika z nás jsi dal sílu i radost a utvrdil jistotu, že práce v Pánu není mar­nou. Bylo tak dotvrzeno kázání bratra biskupa, v němž s vděčností a úctou vzpomněl všech, kteří s krajní obě­tavostí stavěli a dostavěli zděný Bo­ží dům, ale jejichž dílo by přesto by­lo marné, jestliže by se v postaveném sboru nebudoval Boží sbor živých li­dí. To druhé pak je mnohem důleži­tější a ovšem i těžší, připomněl bratr biskup. Právě proto, že místo, kde se sbor — obec pravidelně shromažďuje, a lidé, kteří tuto Kristovu obec tvoří, je v nejužší spojitosti, připadalo při­rozené a logické, když při tomto shromáždění vyšel návrh některých věřících, aby ke svému 15. výročí byla dosud provizorně bezejmenná modli­tebna pojmenována SBOREM SMÍŘE­NI. Označení „sbor“, převzaté už dáv­no naší církví ze staré Jednoty bratr­ské, ukazuje na vlastní charakter církve jako obecenství, rodiny, do­mácností, a jméno, to je poslání i závazek pro další cestu. Rudolfovštl se sešli téhož dne ještě jednou — odpoledne, í s hosty z okolních náboženských obcí českobu­dějovického okrsku k literárně hu­debním nešporám. Finis coronat opus — závěr korunuje dílo: Nové písně plzeňského faráře bratra J. Dolejše mladšího, komponované většinou na texty bratra faráře Z. Svobody z No­vé Páky, ve varhanním podání auto­ra a zpívané sestrou E. Opluštilovcu z Plzně, byly skutečně důstojným vy­vrcholením sborových oslav. Spolu se současnými verši křesťanské poezie ukázaly na trvale aktuální zvěst Evangelia, jež má živé slovo k nej­všednějším problémům našeho sou­dobého života. A přesně totéž dosvěd­čila i výstavka obrazů, kreseb a ilus­trací studentky Husovy českosloven­ské bohoslovecké fakulty v Praze sestry J. Kuchtové z Broumova, in­stalovaná v rudolfovském sboru k je­ho výročí. Prozradila požehnaný vý­tvarný talent, stejně jako citlivé mla­dé srdce, které se snaží pronikat do hloubek Božího slova, aby z nich — někdy svérázným způsobem — vynes­lo mnoho podnětů k přemýšlení, me­ditacím i k ráznému činu víry. Vý­stavka zůstane ve sboru až do Nové­ho roku, takže ji budou moci zhléd­nout i ti, kteří 19. listopadu nepřišli. Když k tomu všemu připočteme ješ­tě pěvecké vložky mladých rudolfov­­ských zpěvaček za vedení osvědčené­ho varhaníka bratra J. Zachaře, a všechno dohromady sečteme, pak mů­žeme vděčně říci: Byla tato neděle velikým darem. Výročí posvěcení sbo­ru v Rudolfově se stalo opravdu po­svícením v tom nejvlastnějším slova smyslu. A dá-li Bůh, sejdeme se k němu za rok zase ... FÜ 7 dní s Pánem N O slávě a kráse a velebnosti Tvé i o věcech Tvých předivných mluvi­­ti budu a moc přehrozných skutků Tvých rozhlašovati budou. I já dů­stojnost Tvou budu vypravovati. Žalm 45, 5-6 P Sln'^'-ník Tvůj přemýšlí o ustano­veních TvÝch. Svědectví Tvá zajisté jsou mé rozkoše a moji rádcové. Žalm 119, 23—24 r u Pozdvihnětež, 6 brány, svrchků svých, pozdvihněte se, vrata věčná, aby vjíti mohl král slávy. Kdož jest to ten Král slávy? Hospodin silný a mocný... Hospodin zástupů, onť jest král slávy. Žalm 24, 7—10 s Krásnější jsi nad všechny syny lid­ské. rozlita jest i milost ve rtech Tvých, protože jest požehnal Tobě Bůh na věky. Připaš meč svůj na bedra, ó reku udatný, prokaž důstoj­nost a slávu svou. A v té slávě své šťastně vyjížděj se slovem pravdy, tichosti a spravedlnosti. Žalm 45, 3-5 c Ty is* Hospodine. Otec náš, Vy­kúpite' r»š, toť jest od věčnosti jmé­no Tvé. My Tvoji jsme od věků. Iz. 83, 16, 19 P Král tvůj přijde k tobě spravedlivý a spssc-if plný... Rozhlásí pokoj ná­rodům a panováni Jeho od moře až k moři a od řeky až do končin ze­mě. Zach. 9, 9—10 s Nazváno bude jméno Jeho Přediv­ný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje. K roz­množení pak tohoto knížetství a po­koje, jemuž nebude konce, sedne na stolici Davidově a na království je­ho až je i v řád uvede a utvrdí v soudu a spravedlnosti, od tohoto ča­su až na věky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní. Iz. 9, 6—7 Očekáváme na Tvůj příchod, Pa­ne, předivný a nevystihlý ve svých skutcích. V novém čase milosti, kte­rý se před námi s novým adventem otevírá, chc«-ne i my svědčit o tom, jak mocně, slavně a věrně nás vy­trhuješ z našich úzkostí, bolestí a vin. Ve svých všelikých nejistotách a bezradnostech chceme radostně a s důvěrou naslouchat Tvému Slo­vu. Dej, af toto chtění umíme pro­měnit v čin. Odkládáme zábrany ne­důvěry, závory sobectví, zámky ne­lásky a otevíráme svá srdce Tobě vstříc, ó králi slávyl Prostup nás svým Duchem tak, abychom Tě umě­lí následovat v pravdě, v tichosti a spravedlnosti, a tak se stali sku­v tečnými Božími bojovníky, udatnými poslušnosti, službě a věrnosti. Včera, dnes i zítra, od věků až na věky se k nám sklání Tvá otcovská láska. Od kolébky až ke hrobu, ano i za branami smrti jsme všichni Tvé dítky. Pomoz nám, ať dobře rozumí­me, že proto také jsme navzájem bratří a sestry. Upevni mezi námi vztahy vzájemného pochopení, lásky a smíření. Přijď, Pane spravedlivý a spasení plný, a veď naše kroky v každé době po cestách pokoje. Amen. SKP. Č Z 3 Dílo zůstává živé „Cesty mé převyšují cesty vaše ...“ (Iz 55,9). 2. listopadu 1972, kdy jsme u hrobů a uren stáli v zamyšlení nad těmi, kteří nás opustili, loučil se za naši církev v ústeckém krematoriu uprostřed zástupu duchovních a pří­slušníků severočeského kraje br. bis­kup dr. Josef Kupka s bratrem před­sedou ústeckého okrsku a farářem v Ostí n. L. Karlem Hradcem. V promluvě ocenil jeho práci — oběta­vého duchovního, předsedy okrsku a dlouhá léta 1 člena diecézni rady, který dobře rozuměl problematice cír­kevní práce v této oblasti. Bratr bis­kup připomněl, že zesnulý odešel od otevřeného pracovního stolu, na kte­rém připravoval vzpomínku na ze­mřelé. Pro nás je to symbolické: mu­síme pokračovat v práci, kterou ti, kteří umřeli, nedokončili... Bratr farář Karel Hradec odešel k Pánu 29. října t. r. nečekaně a náhle — přestože jsme všichni vědě­li, že je vážně nemocen. Do církve vstoupil se svými rodiči již v r. 1921. Pamatuji se na něho jako na pilné­ho účastníka shromáždění mládeže církve v Benešově u Prahy, kde se 12. září 1918 narodil a prožíval dět­ství a mládí. Věnoval celý život služ­bě v církvi. Po studiích na gymnasiu v Benešově a bohoslovecké fakultě byl 5. července 1942 vysvěcen br. bis­kupem F. Stiborem v Praze na du­chovního a od 1. srpna 1942 do 31. srpna 1950 působil jako duchovní v náboženských obcích Roudnici n. L., Teplicích a Duchcově. Od 1. září 1950 byl farářem v Ostí n. L. Působil zde přes 22 let i jako předseda ústecké­ho okrsku. Je patrno, že znal dobře problematiku náboženských obcí v té­to oblasti. Věnoval se jí a na diecéz­­ních i celocírkevnfch shromážděních ji připomínal a vykládal. Děkujeme mu za vykonané dílo na vinici Páně. Pánu nás všech pak děkujeme za ži­vot, který byl Jeho církvi užitečný a dobrý, za život naplněný slovy Pav­lovými: „Staňte se pevnými, nepo­hnutelnými, rozohňujíce se stále v Božím díle v tom vědomí, že v Pánu naše práce není marná,“ která se mu stala celoživotním krédem. M. NAŠINEC žit církvi. Znali jsme ho přitom jako skromného, nenáročného pracovníka, který se těšil z každého úspěchu cír­kevní práce nejen v Blahoslavu, ale 1 v libeňské náboženské obcí, kde byl až do své smrti po dlouhá léta osvěd­čeným členem rady starších. Když se družstvo Blahoslav promě­nilo v účelové zařízení církve, bratr Janzák se velmi přičinil s obezřet­ností o nerušený chod Blahoslava do budoucna. Po odchodu br. ing. Hluš­ce do důchodu se stal jeho nástup­cem ve funkci ředitele našeho úče­lového zařízení a pokračoval starost­livě v péči o dobrou službu účelové­ho zařízení. Bratr Janzák měl stálý zájem o práci své církve, kterou sledoval 1 ve venkovských náboženských ob­cích. O každoroční letní dovolené za­jížděl do Lázní Bělohrad, odkud na­vštěvoval naše sousední náboženské obce. Po odchodu do důchodu zůstal z náboženských obcí věren církevní práci a často vypomá­hal v církevním ústředí pří inventa­rizaci a účetních pracích. Sloužil od­daně své rodině i své církvi. Za krásný příklad služby laického pra­covníka ho bude naše církev s úctou a láskou vzpomínat. „Dobře, dobrý a věrný služebníče! Nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Ve­jdi v radost svého pána!“ (Mat 25, 21.) FR. PLECHATÝ Františka Kramaříkovy, kteří oslavili letos 50 let společné životní cesty. Všem přejeme do dalších let Boží požehnání na zdraví, duchovní svěžest a spokojenost. fú-rst PRAHA-VRSOVICE. Zveme srdečně na večer četby z bible a meditací v Husově sboru v pátek 15. 12. v 18 h., při kterém zpívá své nové křesťan­ské písně br. far. L. Svoboda s man­želkou Janou. fü HUMPOLEC. Sestra Ota Bartá­ková se dožívá 9. prosince t. r. 85 let ve vzácné svěžesti tělesné i duševní. Ke vstupu do církve se uváženě rozhodla ve výroční den církve ve svých 68 létech, když už předtím bývala pravidelnou účastni­cí bohoslužeb. Členství přijala jako povinnost nejen s církví žít, ale i pracovat. S nevšední obětavostí po­máhala každé dobré snaze, neodmí­tala ani nesnadný úkol výběrčí da­ně, vykonávala 1 funkci pokladní a nyní již více než deset let je mís­topředsedkyní rady starších. S živým zájmem sleduje veškero dění v círk­vi, je pozornou čtenářkou Českého zápasu. Celá naše náboženská obec blahopřeje své milé sestře a prosí Pána, aby jí 1 nadále provázel svou milostí a požehnáním. fú Za bratrem Karlem Janzákem Zarmoutila nás smutná zpráva, že bývalý ředitel Blahoslava, bratr Ka­rel Janzák zemřel ve věku 72 let. Byl to svědomitý laický pracovník, který měl církev rád a obětavě pro ni pracoval. Poznal jsem jeho prácí před desetiletími, když jsem se v r. 1935 stal v zastoupení ústřední rady členem představenstva našeho teh­dejšího družstva Blahoslav, jehož byl br. Janzák účetním. Byl spolehlivou oporou zemřelého br. ing. Rudolfa Hlušce ve vedení družstva, aby byla zaručena jeho hospodářská stabilita a družstvo mohlo s prospěchem slou­ROZTOKY U PRAHY. Náš milý bratr duchovní Antonín Hradec se 18. pro­since dožívá v plné síle a elánu 60 let. Rada starších a celá náboženská obec mu upřímně přejí, aby mu Bůh dopřál prožít ještě dlouhá léta šťast­ně a ve zdraví v kruhu rodiny a celé náboženské obce. Abychom Ještě dlouhá léta slyšeli jeho mohutný a zvučný hlas při bohoslužbách, když zastupuje svou manželku, sestru fa­rářku Vlastu Hradcovu, tak i při spo­lečném zpěvu ve sboru. rst JESENÍK. Dne 22. listopadu se do­žila 77 let sestra Marie Gšventne­­rová, která se svým manželem Ja­roslavem (oslavil rovněž 77. naroze­niny letos v březnu) se věrně podílí na díle naší církve. Bratr Gšventner byl zakladatelem CČSH v Ostravě-Zá­­břehu a členem diecézni rady v Ostravě. Po příchodu do Jeseníku vr. 1948 přispěl k oživení náboženské ob­ce, která stále čerpá z práce, která byla jím a jeho spolupracovníky vy­konána. — Dne 26. října oslavili 25. výročí společné cesty životem man­želé Vojtěch a Ludmila Kramaří­­k o v i z Javorníku a dne 28. října mě­li stejné výročí manželé Vladimír a Jarmila M i 1 d o v i z Javorníka. — Dne 18. listopadu uvítal kulturní dům v Javorníku manžele Františku a BRNĚNSKÉ NEŠPORY budou opět v neděli 10. prosince t. r. v Husově sboru v Brně-Žabovřeskách, Mezníko­vá ul. 16; kázat bude ses. farářka: Petra Vítková na text ep. Jakubova 2„ 10—11 / Celistvost Nového záko­na. V hudební části bude zpívat smí­šený sbor CČSH z Brna za řízení br. prof. Josefa T o m a š t í k a. Zveme k účasti. ffi Po uzávěrce listu telefonoval bratr biskup J. Pochop z Hradce Králové: „V neděli 3. prosince ráno zemřel náhle, při přípravě bohoslužeb, par­dubicko bratr farář Josef O úzký. Rozloučení se zesnulým bude v pon­dělí 11. prosince ve 14 hod. v par­dubickém Husově sboru, v pardubic­kém krematoriu pak v 15.30 ho­din ..." K úmrtí bratra faráře Ouz­­kého se ještě vrátíme. re Neobjednávejte kalendář Blahoslav 1973. Kalendář je rozebrán. Děkujeme. Oč. zařízení BLAHOSLAV 112 společného se svátostí těla a krve? Už si ani nemůžeme spočítat, co všechno naši vlastní lidé zničili.” „Jestliže by z těch míst bylo proti nám válčeno, pak by to bylo něco jiného”, soudil Jakoubek. „Ale to se skoro nikde neděje. Ozbrojený lid prostě táh­ne a cestou se takhle falešně utvrzuje ve své síle. Měl by počkat, až bude stát proti vojsku. Pak bude moci uká­zat hrdinství. Uvidíme, kolik těch hrdinů zůstane, až Zik­mund přitáhne. Kdyby to mělo pokračovat, měli bychom se takových zřetelně odříci”, pevně tvrdil Dráchovský. „Však také zatím spořádané vojsko v Praze netklo. Ně­kolik stovek nesourodých, pouze nenávistí naplněných, ale sotva si vědomých odkazu Husova, který se má hájit. Tichého a poctivého Václava nemohlo nadchnout vybíje­ní vášni na lidech, kteří se ničeho zlého nedopustili, než že věřili po katoličku. „Takové násilí může být i projevem vnitřní prázdnoty a pocitu slabosti”, říkal. Obavy Václavovy se splnily. Posily, na které v Praze čekali, se potloukaly všude možně, ale v Praze jich bylo pořád málo. Kolovalo tu naopak mnoho zpráv o tom, jak řádí Zikmundovo vojsko. Tajní agenti ještě záměrně roz­dmýchávali strach. Omračovali líčením, jaké ohromné po­sily jdou císaři z Uher. Jako by se samo peklo tam odtud valilo. Někteří Pražani začali vyjednávat. Čeněk z Var­­tenberka znechucen a zoškliven tím řáděním v Praze, a spoléhaje se na to, že ho Zikmund přijme na milost, vy­dal 7. května Hrad. Při tom vyslovil králi naději, že mu dovolí na jeho statcích přijímání pod obojí až do koneč­ného rozhodnutí celé země. Lid vystavil Čeňkovu korou­hev na potupu na pranýři, ale odvahy to nikomu nepřidalo a sklíčenost nezapudilo. Ani Želivského strana se nebránila vyjednávání se Zik­mundem. Ten však žádal naprostou kapitulaci. Konečně přitáhli z Tábora na pomoc. Václavovo znepokojení tím jen vzrostlo. Co všechno zajímalo Táborské! Stříhali mu­žům vousy a kníry, dívkám vrkoče, ženám strhávali závo­je, a upalovali lidi. bych dokázal to, co Krása,“ řekl Václav a sevřel Mikuláše v náručí. „Ano, Krása byl statečný muž. Když nám řekli, co nás čeká, posiloval mne. Podstupme to maličké trápení, boj je krátký, odplata věčná, říkal. Rozpomínejme se na Pána, jakou hořkou smrt pro nás podstoupil, jak nevinnou krví Jeho my jsme vykoupeni, a jaké muky mnozí mučedníci snášeli. Byl jsem také ochoten, věřte ml, bratří. Ale když mě vyvlékli z vězení, smýkli mnou o zem a přivázali koni k ocasu, a kat zdvihl ruku s důtkami, aby švihl koně k di­vokému cvalu, zachvátil mě takový děs, že jsem říkal vše, co mi legát diktoval. Vím, že jsem měl umřít jako Krása, ale snad bude ke mně Bůh milosrdný.” „Smilování Boží tě nezatrať. Je těžko se vžít do hrůzy, sedíme-li v bezpečí. Však ukážeš, zda jsi to udělal jen pro záchranu života. Položit jej v boji za Boží věc budeš mít jistě ještě příležitost. Vypadá to nepěkně.”, chlácholil ho Václav. „Byl jste někdo ve městě?”, ptal se pak studentů. „Pra­ha se rojí lidmi. Zpívají písně. Také Čapkovu: Každý pra­vý učedník Kristův musí být připraven nésti na sobě Jeho kříž. Nepřátelé pravdy vrší hory hříchů. Místo co se měl král uherský sklánět v lásce u jeslí, on jako Herodes uví­tal svátek tří králů krvavým mordem.” „Na jeho řeč snad také najdeme přiléhavou odpověď, aby jí rozuměl”, řekl jeden student za souhlasu všech. České království se podobalo vroucímu kotli. Někteří páni vypovídali Zikmundovi poslušnost a opovídali mu válku. Jiní zase vypovídali věrnost kalichu a opouštěli lid, protože hledali výhody u krále. Pražané hořeli touhou nasadit jmění i život za Krista. Schylovalo se k válce a celá země se na ni chystala. Nemínila ustoupit od poža­davků čtyř artikulů. Ve středu 1. března 1420 vyhlásil papež křížovou výpra­vu proti Čechům. S POMOCÍ PÁNA VŠEMOHOUCÍHO „My, obec Starého i Nového Města, s Mistry Karlovy university, shromáždění na Staroměstské radnici 3. dubna 109

Next