Český Zápas, 1973 (LVI/1-52)

1973-06-10 / No. 23

SVATÉHO mí začíná naše liturgie. Není správné chápat uvedená slova ja­ko apoštolovo přání korintské ob­ci, protože nejde o přání, ale o modlitbu. Apoštol se v závěru své­ho listu modlí za to, aby se ko­rintské obci stále dostávalo milos­ti Kristovy, která je zjevením Bo­ží lásky. Přijetí Boží pomoci v Kristu vytváří z korintských křesťanů obec, která má účast na Duchu svátém. Duch svátý toto společenství vytváří a upevňuje. Jeho přítomnost je příčinou exis­tence zvláštního, svátého prosto­ru, v němž církev žije. Účastenství na Duchu svátém je pravým popisem církve. Církev ÚČASTENSTVÍ Tam, kde se matka stará o své Sítě, kde se nad ním v něžné pé­či sklání, vzniká zvláštní prostor. Malíř, který chce tuto scénu za­chytit, nemá zdaleka tolik práce s tím, aby zobrazil to, co je vi­ditelné, jako š tím, co je smysly těžko postihnutelné, ale co nic­méně existuje: zvláštní prostor je např. také tam, kde jsou lidé DUCHA soustředěně zaposloucháni do hu­debního díla. Také kolem lidí od­daných Boží věci existuje zvlášt­ní sféra, svátý prostor. Apoštol Pavel uzavírá druhý list do Korinta těmito slovy: „Mi­lost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svátého se všemi vámi“ (13,13). Známe dobře tato slova, vždyť ji-není jen určitou skupinou se zá­jmem o náboženské otázky, není to také jen Shromáždění lidí k společné bohoslužbě nebo orga­nizace k službě druhým, i když toto vše je v poslání církve za­hrnuto. Církev je v prvé řadě spo­lečenství v Duchu svátém a všec­ka její síla může vzejít jen z to­hoto obecenství. Účastenství na Duchu svátém vytrhuje každého jednotlivce z osamocenosti. Život, který křesťan žije, je život ve sféře Ducha svátého, v níž je v jednotě s Bohem, Kristem a spo­­lubratříml. Apoštol Pavel spolu se svými obcemi si kladl otázku, co je po­znávacím znamením přítomnosti Ducha v církvi. Vždyť i mnohé pohanské společnosti se přítom­nosti Ducha dovolávaly. Pavel na dmou otázku odpovídá tak, že Duch svátý působí tam, kde zní vyznání: Ježíš je Pán. Kde není Ježíš uznáván, tam nelze mluvit o Duchu svátém. Vyznání „Ježíš je Pán“ (1 Koř. 12,3), je jedním z nejstarších křesťanských vyzná­ni víry. Tím, že se křesťanská obec hlásí k Ježíši z Nazareta ja­ko ke vzkříšenému a vyvýšenému Pánu, je učiněna místem působ­nosti Ducha božího ve světě. Kde je Pán, tam je i Duch. Poznávacím znamením přítom­nosti Ducha svátého není však jen vyznání .Ježíš je Pán“. Přítom­nost Ducha svátého v křesťanské obci je patrná a poznatelná podle ovoce, podle života církve a do­­dle života jejích údů: „Ovoce Du­cha je láska, radost, pokoj, trpěli­vost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání“ (Gal. 5, 22). Kde církev žije ve sféře Ducha, ve svátém prostoru, tam se vždyc­ky děje něco uchopitelného a vi­ditelného. Duch svátý neodvádí církev od úkolů života. Naopak. Tam, kde Duch svátý působí, jde o činný život uprostřed světa; ne­ní to útěk do oblaků, odklon od povinností a úkolů. Je to život pod paprsky Boží lásky, pod mocí, která nás přetváří a která působí, že všude proniká světlo. S Du­chem svátým přichází svěží pří­stup k obtížným problémům živo­ta, jas, který nás vysvobozuje z úzkosti, nervozity a zmätenosti. Kdo žije ve sféře Ducha svátého, z toho vychází pokoj. Kde jsou víra a život církve orientovány na Krista, tam Duch svátý vytváří z odlišných jedinců Jednotu; v něm je pouto církve, v něm je její pravý domov. O sva­todušních svátcích můžeme mít sotva dosažpější modlitbu k Bohu ra svou církev, než jakou vyslo­vil apoštol Pavel za korintskou obec: „Milost Pána Ježíše Krista a láska Boží a účastenství Ducha svátého se všemi vámi.“ Dr. JINDŘICH MÁNEK SPOLECNE ZA MÍR Dr. MIROSLAV NOVAK Na pozvání ruské pravoslavné církve konalo se v Trojickém klášte­ře sv. Sergije v Zagorsku u Moskvy zasedání Výboru pro pokračování v práci Křesťanské mírové konference. Od 25. do 29. května pracovalo 127 účastníků z 33 zemí společně v plé­nu. pracovních skupinách (3) a v ko­misích (3), aby kriticky zhodnotili činnost řídících orgánů hnutí KMK od 4. všekřesfanského mírového shro­máždění a aby dali nové podněty pro budoucí čas. Své pozorovatele vysla­ly Světová rada církví, Celoafrická konference církví, Konference evrop­ských církví a Japonská mírová aliance. Vážnost, s níž KMK přistupuje k otázkám tzv. třetího světa, se pro­jevila v tom, že za předsedu zagor­­ského zasedání byl jednomyslně zvo­len černý bratr Festus SEGUN, an­glikánský biskup z Nigérie. Zasedá­ní zahájil slavnostním projevem za hostitelskou pravoslavnou církev pa­triarcha moskevský a celé Rusi PI­­MEN, známý mírový pracovník ve světovém mírovém hnutí. Pak násle­dovaly přednášky k hlavnímu tématu zasedání: Lidská solidarita — úloha křesťanů v boji proti bídě a za mír ve světě. (Německé slovo »Mit­menschlichkeit« má hlubší význam než anglic. »Human Solidarity«). V první přednášce určil president KMK, metropolita leningradský a novgorodský, NIKODIM, základní zaměření práce výboru, vyplývající z lidské solidarity: „A odpovědnost za osud každého člověka, za osud celého lidstva, za osud míru, tato lidská solidarita nyní inspiruje mi­lióny a milióny lidí dobré vůle na zemi, lidi různého způsobu myšlení, různého vyznání, různých tradic, aby bojovali proti všem projevům zla ve vztazích mezi lidmi a národy, aby bojovali za mír a spravedlnost, za lidskou důstojnost a za lepší život na naší planetě. A proto v tomto zá­pase, spolu s ostatními bojovníky za mír a spravedlnost účastní se křes­ťané, včetně těch, kteří jsou sdruže­ni v Křesťanské mírové konferenci.“ Metropolita tulský a belevský, JU­­VENALIJ, ocitoval mnohá místa Sta­rého i Nového zákona, z nichž vy­plývá, že křesťané musí najít cestu k lidem sekularizovaného světa, pro* TÝDENÍK CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ Ročník 56 • 10. června 1973 • Cena 60 hal. 23 Vsedni svátky 1 když civilní kalendář a pracovní kalendář přejal z církevního roku pouze dny vánoční a velikonončí, svatodušní dvojsvátek z církevního kalendáře nezmizel stejně tak, jako svátek Nanebevstoupení či Oslavení Páně. S obojím misál, Bohoslužebná kniha i kazatelský plán počítá a by­lo by nesprávně v církvi tyto svátky pominout, nebot mají svůj křestanský význam. A nepozbývají tohoto význa­mu ani tehdy, jde-li v tyto dny křes­ťan spolu s ostatními do práce. Do­konce by se dalo říci, že přebarvení označení těchto dní v kalendáři je ve prospěch věci. Vždyt byl-lt by čtvrtek Nanebevstoupení červený, ještě by to nemusilo znamenat, že se nutně pů­jde do sboru či do kostela. A dvoj­svátek je na tom bohoslužebně vždyc­ky ještě hůř, předchází-li mu volná sobota a pátek. Pracovní den není pro křestana ni­jak méněcenný a vůbec ne všední. Tím méně den, který je v církvi svát­kem. Jestli bychom každého rána mě­li jako křesťané nastupovat na své pracoviště s tváří usměvavou a v té nejradostnější náladě, pak ve svátek Oslavení Páně by se naše radostnost měla rovnat radostnosti učedníků, vracejících se s hory Oliv do Jeruza­léma. Vešel-li jejich i náš společný Pán, ukřižovaný, zneuctěný a ubitý, do své slávy, pak je to přeci potvrze­ním pravdivosti každého jeho slova i činu včetně pašijí a zmrtvýchvstání. Máme-li podíl na jeho výkupné smrti, umíráme-li s ním abychom s nim byli vzkříšeni k věčnému životu, máme, podle velekněžské modlitby (Jan 17 J podíl l na jeho slávě. A to se nutně musí obrazit velebením Boha za cír­kev v domě, za církev slavnou, bez poskvrny a vrásky. Nejinak dny svatodušní, tedy í ono zdánlivé všední svatodušní pondělí, jehož ráno i večer máme k dispozici, a to ve sboru stejně jako doma. A je to právě církev v domě, s jakou se setkáváme na stránkách Nového zá­kona, která ve dnech svatodušních stojí za meditaci a modlitbu. Jde to­tiž o církev těch, kdo právě proto, že stejně uvěřili, udržovali jednotu a mě­li všechno společné. Tedy i společ­nou snídaní, a když to nejde s obě­dem, tedy i společnou, vpravdě ro­dinnou večeři. Večeři, při níž jsme všichni jedno v Ježíši Kristu a kde tedy není možné, aby jeden jedl, dru­hý šel spát, třetí četl detektivku a čtvrtý se díval na obrazovku; to pro­to, že si nemají navzájem co říci a že má každý svůj vlastní svět ohra­ničený lhostejností k tomu, co by snad druhý chtěl povědět nebo co třetího snad bolí a trápí. Právě sva­todušní církev staví zrcadlo našemu rodinnému obecenství před oči. Je-lt pak Hod Boží svatodušní samozřejmě nedělí, je Svatodušní pondělí svou sváteční všedností povelem jít právě do té pracovní všednosti s Duchem svá­tým a ve slávě Kristově. FRANTIŠEK MOC P. Slnkwitz Pozváni DIECÉZNI RADA CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ V PRAZE zve naši církevní veřejnost k účasti na vzpomínkové pobožnosti k vý­ročí úmrtí prvního patriarchy dr. K. Farského v neděli dne 10. června t. r. (Hod Boží svatodušní) o 17. hod. ve sboru sv. Václava v Praze 2, Resslově ul. Pobožností a kázáním poslouží prof. dr. Z. Trtík a bude při ní zpívat pěvecký sbor z Vršovic spolu s pěveckým sborem Farský. Těšíme se na setkání v bratrském a sesterském společenství při vzpo­mínce na přední osobnost zakladatelské generace církve českosloven­ské husitské. tože církve samy nemohou odstranit vykořisťování, rasismus a války. Profesor teologie ze Santiaga de Chile dr. Joel GAJARDO ukázal na neudržitelné poměry v mnoha státech Latinské Ameriky, úměrně podle zá­vislosti na Spojených státech americ­kých. Na své vlasti. Chile, mohl dát příklad, jak obtížná je cesta k svo­bodě národní i sociální v neustálém zápase s reakcí domácí i zahraniční. Vicepresident KMK dr. Heinrich HELL­­STERN (Švýcarsko) zdůraznil, že křesťanům už nesmí nadále stačit bojovat za mír, ale že se musí po­stavit proti silám, které pro svůj zisk brání vytváření mírového a spraved­livého pořádku společnosti. Znaje dobře Západ, pochopil, nakolik je boj za mír „spojen s otázkou zisků mo­nopolního kapitalismu, protože sou­kromé zisky ze zbrojního průmyslu představují ďábelskou službu mamo­nu. Přiblížili bychom se míru, kdyby aspoň soukromý zbrojní průmysl byl znárodněn... a církve by měly všu­de podporovat myšlenku znárodnění zbrojního průmyslu.“ Prof. Joshua Russel CHANDRAN, rektor teologic­kého semináře Jihoindické církve v Bangalore (Indie), promluvil k úloze křesťanů v boji proti bídě: „Osvobo­zení chudých, ať uvnitř států nebo celých chudých národů, nemůže zá­viset jenom na vůli bohatých. Je mož­né jen důrazným požadavkem sociál­ní spravedlnosti a ne dobročinností.“ Podrobnou zprávu o činnosti KMK od 4. všekřesfanského mírového shro­máždění i o mírové práci členských církví podal generální tajemník KMK dr. Károly TÖTH. Uvedl i rozsah spo­lupráce se Světovou radou míru, Stockholmským výborem pro Viet­nam a nyní — po přijetí KMK jako nevládní organizace — is Organiza­cí spojených národů. Diskuse byla mnohostranná a tvo­řivá i ve vzájemně ostrých replikách, které ukazovaly, jak se sice lišíme v teologických přístupech, ale jak blízko jsme si v konkrétních úko­lech hnutí. Stanovisko KMK k ože­havým otázkám v dnešní mezinárodní situaci je vyjádřeno zprávami ze tří pracovních skupin: teologické, mezi­národní a skupiny, jež pracovala na programu KMK do budoucna. Dále v rezolucích o evropské bezpečnosti, 0 Středním východě, o Indočíně, o mí­ru v Jižní Asii, o rasismu, o odzbro­jení a rozvojových zemích. Zvláštní výzva se obrací na všechny křesťany 1 církve s žádostí o podporu příprav Světového kongresu mírumilovných sil v Moskvě 2.-7. října 1973. Poslední plenární zasedání zhod­notilo průběh i výsledky jako velmi dobré. (Pokračování na 2. straněj Otčenáš k svátkům svatodušním Otče náš, který jsi na nebesích, otevři naše srdce pro přijetí Tvého Ducha. Posvět se jméno Tvé v těchto dnech svatodušních. Přijď království Tvé, které není omezeno časem ani místem. Bud vůle Tvá, jako v nebi, tak i na zemi a Duch Tvů] ať i v nás stále vítězí. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a my v jeho společném lámání poznali, žes nám blízko. Odpust nám naše viny, jako i my odpouštíme viníkům našim, neboť bez Tvého odpuštění nikdo z nás neokusí ovoce Tvého Ducha. Neuveď nás v pokušení, že bychom uprostřed světa Ducha Tvého nepoznali. Zbav nás od zlého a dej nám nový život! Nebot Tvé jest království, moc i sláva na věky amen. JlRl BUREŠ Malá letniční poznámka Věnujeme ji známému místu ze Skutků apoštolů 2, 1—13. Necháme však záměrně stranou problematiku letnic .tajemných úkazů a jazyků z počátku kapitoly a soustředíme se na svědky tohoto velikého divu z ob­lasti lingvistické — totiž na jejich se­znam, podávaný Lukášem. Autor si zástupce různých národů představuje jako Židy, a to diaspor­­ní včetně proselytů. Jsou uvedeni v seznamu jmény národů či zemí jejich tehdejší vlasti. Přišli do Jeruzaléma bud na svátky nebo aby se tam opět usadili. Objevují se tam ve chvíli, kdy se křesťanská církev zakládá jako nový Izrael a zažijí vyvolení křesťan­ské obce a její pověření misií s op­timistickou nadějí na dobré výsledky. Křesťané tu mluví rozmanitými ja­zyky — konstatují posluchači. Každý je slyší mluvit svou vlastní řečí — té idía dialekto lalúnton, při čemž dialektos značí řeč země. Zde si ovšem klademe s W. Knoxem otazník, neboť je nepravděpodobné, že by dia­­sporní Žid takové řečí znal a rozu­měl jim, tak jak se jich tehdy užíva­lo ve vzdálených územích Středního východu. Diasporní Židé byli totiž převážně obyvateli měst a ve skuteč­nosti tam mluvili bud aramejsky ne­bo řecký. Než sledujme Lukáše, jaký asi záměr ovlivnil jeho podání udá­losti. Proč je tu vyzvednuto, že mlu­ (Pokračování na sír, 3/

Next