Český Zápas, 1987 (LXVII/1-52)

1987-01-04 / No. 1

i 22. kapitola Deset důvodu, proč je zákon o svěceni dne odpočinku nezměnitelný; í. Mezí křesťany jsou lidé, kteří pod záminkou Kristova zákona bvobody se vyhýbají poslušnosti Boží vůle a chlubí se vykonáváním obřadů v den odpočinku. Je třeba varovat zbožná srdce před škodli­vým bludem těchto lidí a prokázat, že zákon o svěcení dne odpočin­ku nikdy nesouvisel s pouhými obřady* ž. Zde jsou důvody: 1. Bůh oddělil den sedmý od ostatních, člověk se nesnažil podílet na Boží milosti vírou v Krista, ale poslušností Božího zákona. Nebylo žádných obřadů, byla jen prostá služba Bohu. 2. Příkaz světit sedmý den je mezi deseti příkazy, jež napsal Bůh ha kamenné desky, ne však mezi příkazy, prohlášenými Kristem za neplatné, 3. Bůh' sé nikdy nepřel se svým lidem o obřady, nic jim o nich ne­přikazoval (Ž 50, 7.8; Iz 1, 11 atd.). O sedmém dni a jeho porušení neví, kdo nečte Písmojlz 56, 2; 59, 13; Jr 17, 21; Ez 20, 11). Jak mi­losrdný Bůh postihoval rušitele sedmého dne téměř nemilosrdným hněvem,; ještě ukážeme* 4. Kristus ohlašuje, že nepřišel rušit Zákon, ale naplnit (Mt 5, 19)', Tvrdí, že kdo by v Zákoně zrušil třeba to nejmenší, bude sám naj­menší v království Božím. Zákon stanoví světit sedmý dění „Pamatuj na den! odpočinku, že ti má být svátý“ a dotvrzuje to slovy; „V šesti dnech.,..“. Nepřehlédněme, že přikázání o sedmém dni,je uprostřed mezi oběma tabulemi, aby se projevilo, jak na tom závisí všechna služ­ba Bohu. Kdyby se nesvětily Boží dny, zmizela by služba Bohu. Proto Kristus při předpovědi zkázy- Jeruzaléma napomíná křesťany k mod­litbám, aby nemuseli utíkat ve sváteční den {Mt 24, 20). Již tehdy by­lo v církvi upuštěno od všech obřadů, stanovených' Mojžíšem (Sk 15, 20). 5. Zákonem o obřadech byli vázáni pouze židé, ale zákon o sedmém dni zavazuje všechny národy. Bůh nařídil, aby i cizincům a hostům bylo připomínáno svěcení svátečního dne {Ňeh 13, 15), 6. Máme sklon přestupovat toto přikázání, vedoucí nás k duchovní­mu a mravnímu posvěcení. O tom nás poučuje apoštol (R 7, 7.14)* 7. Tak jako Bůh učinil' na obloze slunce a měsíc nejen pro rozliše­ní dne a noci, ale také jako znamení dnů a let, tak ustanovil v církví sváteční dny ne pro ně samy, aby se mu v nich sloužilo, ale také pro rozdělení času a života církve. Máme světit jeden sváteční den za druhým, abychom pak mohli vejít do věčného svátečního dne* Rý&en $ Pánem N v, 4. ledna 1987! « 2. neděle po Narození Páně Každý rok chodívali jeho rodiče o velikonočních svátcích do Jeru­zaléma. Také když mu bylo dvanáct let, šli tam, jak bylo o svátcích obyčejem. A kdýž v těch dnech všechno vykonali a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, aniž to jeho rodiče věděli... Po třech dnech jej nalezli v chrámě, jak sedí mezi učiteli, naslouchá a dává jim otázky* Všichni, kteří lio slyšeli, divili se rozumnosti jeho odpovědí. Když ho rodiče spatřili, užasli a jeho matka mu řekla; „Co jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ On jim řekl: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Ale oni jeho slovu neporozuměli. Pak se s nimi vrátil do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka uchovávala to vše ve svém srdci. A ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Lukáš 2, 4M P Blaze muži, jenž se bojí Hospodina, jenž velikou zálibu má v jeho přikázáních! Jeho potomci se stanou bohatýry v zemi, pokolení pří­mých bude požehnáno. Žalm 112, 1—2 /■u Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať tvé srdce příkazy mé do­držuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj. Ať tě neopouští milosrdenství a věrnost. Přivaž si je na hrdlo, napiš je na tabulku své­ho srdce. Tak najdeš milost a uznání v očích Božích i lidských. Přísloví 3, í—4 s Ty umlčíš každého, kdo poruší ti věrnost. Mně však v Boží blízkos­ti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprá­vím o všech tvých činech. Žalm 73, 27—28 č „Věnuj mi pozornost, můj lide, můj národe, naslouchej mi! Ode mne vyjde zákon a mé právo svitne všem lidem. Má spravedlnost bude tu věčně a moje spása po všechna pokolení.“ Izajáš 51, 4, 8 ~ P Bůh nám dal věčný život, a ten život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život. 1. Janův 5, 11—-12 s Avšak, jakože jsem živ, Hospodinova sláva naplní celou zemi. Numeri 14, 2Í MODLEME SE: Buď s námi, Hospodine! V našich rodinách i ve své církvi. Bud naším, Bohem! My chceme být tvým poslušným lidem. Amen* ‘Alexej Nov osad Neboj se Lukáš 12, 32 Strach! Kdo z nás ho nezná* Svírá naše útroby, ochromuje na­še kroky, působí nespavost. Ně­kdy vede i k neuváženým slovům a činům, která mohou poznáme-' nat naše vzájemné vztahy tak ne­gativně, že už je nic nemůže spra­vit. Provází člověka od útlého dětství do posledních dnů jeho pozemského života. Jak často ří­káme: „Tolik jsem se bál*.*“ ne­bo „toho se právě bojím, *, ba dokonce i „z toho nebo z něho mám strach.“ Bojí se malé dítě ve tmě, pláče ze strachu, později se boji svých spolužáků nebo i u­­čitelů. Žáci se bojí, když nejsou dobře připraveni na zkoušku, do­spívající a dospělý se hojí zkla­mání v lásce, v partnerském vztahu. Ve stáří se bojíme osa­mělosti, V nemoci utrpení. Bojí­me se smrti — a mohli byste sa­mi pokračovat ve výčtu i dál. Jak hojivě pak zní slovo maminky? „Nic se neboj, jsem přece s te­bou“ nebo lékaře: „Nemusíte se bát, nic vážného to není“ anebo slovo dobrého přítele, když na nás všechno padá, jsme-li v de­presi: „Neboj se, máš přece mne!“ Ale můžete se teď právem ze­ptat, proč právě teď, na začátku roku si to máme připomínat. Snad právě proto, že to je i pro křes­ťana doba mimořádné příležitos­ti, aby si znovu — po kolikáté už — připomněl, kde hledat prá­vě takovou sílu, aby jakýkoliv - strach se v jeho životě objevoval co nejřidčeji. Nechci říci — ne­objevoval vůbec. Těžko bychom asi mezi šelioU hledali někoho, kdo pocit strachu neprožil, byť se navenek tváří sebestatečněji. S jakými perspektivami může­me vstupovat nejen do příštího, ale vůbec do dalších let? Co vši­chni my společně jsme udělali a uděláme, aby ve světě nerostla ne­spravedlnost, nešířil se hlad, ne­hromadila se nenávist, nepřipra­vovalo se zničení světa, neliRvi­­dovala se příroda? Křesťan si k tomu všemu kla­de i otázku; „Kain jsem já a mo­je církev ve své víře a ve svých činech z víry došli vloni a jak půjdeme dále?“ Křesťan je připo­jen křtem a svým vyznáním k ná­sledovníkům Kristovým. Na Pánu Ježíši si poměřuje svůj vztah k Bohu a k bližnímu, k přírodě, ke stvořenému světu vůbec. Proto i on ví o strachu. Trochu v jiné poloze. Bál se Záchariáš i Maria, jak jsme v advente slyšeli (L 1, 13 a 30). Báli se pastýři v Betlé­mě, jak jsme si četli o vánocích’ (L 2, 10). Báli se učedníci na jezeře (Mt 14, 27). Bály se i že­ny u hrobu ukřižovaného Pána, Ale pozor! Čeho se bojí tito lidé? Bojí se Boha. Vědí, že jejich hřích je od Boha vzdaluje. A být vzdá­len od Boha - je pro ně důvod k obavám. Při svém bilancování na konci roku i my museli sebekriticky do­znat lecjaké selhání, opomenutí, pochybení ve svém soukromém i občanském životě i v životě ve své církvi a se svou církví. Ta­kový pohled do našich niter, do náboženských obcí, do církve by mohl svádět i k rezignaci. 'Ale právě na rozhraní lei 1988 a 1987 chce Pán ježíš svou výz­vou: „Neboj se...“ nám jjoinoci, abychom neztratili odvahu a ne­propadli rezignaci. On totiž vidí dál, než je náš omezený horizont. Potěšuje ty, kteří žijí jako malé stádečko. A to jsme i my. Nesmí­me ovšem opominout souvislost jeho výzvy s ostatními jeho slo­vy. Ta jsou v ekumenickém pře­kladu Bible nadepsána „O zabez­pečení života“. Ten je plně za­bezpečen pro křesťana jen tehdy* jestliže se vší vážností a odpo­vědností na sebe bere jjoslání jít v Kristových šlépějích. Pak Ježí­šovo potěšení a povzbuzení ne­ní bezdůvodné. V jeho šlépějích se nervózní postupně stávají trpě­livými, nesnášenliví nacházejí po­rozumění pro druhé, sobci jsou připraveni ke službě bližnímu. V jeho šlépějích zabezpečeni života a život beze strachu není ani leh­komyslná bezstarostnost — ať vše­chno běží, jak chce — ani ustra­šená péče. V jeho šlépějích po­znává člověk, že je každý den skr­ze Krista znovu a znovu obdaro­váván. Tyto dary však přijímá proto, aby je mohl zase dávat dál. Slyšíš, bratře, v hloubi svého srdce, slyšíš, milá církvi ve svých sborech, když vyznáváš „Kristus prostřed nás. S námi jest a po vždy bude!“ jeho výzvu — Neboj se?! On je u svého stádečka jako vzkříšený Pán stále při díle. jen si musíme dát pozor, abychom nepřeslechli či nepřehlédli v těch nejnepatrnějších a nejpotřebněj­ších, skrze než obvykle přichází, a shromažďovali se tak, aby byl prostřed nás. Vratislav Štěpánek Ekumenický týden modliteb Neděle 4. ledna; KDO JE V KRISTU, JE NOVÉ STVOŘENI. (2 K 5, 17) (Další texty: Iz 65, 17—19; Ž 133; 2 K S 5, 17—6, 4a; J 15, 1—7) Pondělí 5, ledna? V KRISTU USMÍŘIL BÜH SVĚT SE SEBOU, (2 K 5, 19) (Další texty: Oz 2, 18—25; Ž 107, 1—■ 6; Kol X, 15—20; J 3, 14—17) Oterý 6. ledna: NA MISTE KRISTOVÉ VÄS PRO­SÍME: DEJTE SE SMÍŘIT S BO­HEM. (2 K 5, 20) (Další texty: Iz 45, 20—25; Ž 118, 14—28; Ř: 5, 6—11; Mt 9, 10—18). Středa 7. ledna: BÜH SVÉHO SYNA’ KVÜLI NÁM ZTOTOŽNIL S HŘÍCHEM. (2 K 5, 21a) (Další texty: Iz 53, 1— 8; 2 51; Ga 3, 13—14; J 12, 17 —33) Čtvrtek 8. jedna? V KRISTU DOSÁHNEME BOŽÍ SPRAVEDLNOSTI. (2 K 5, 21) (Další texty: Jr 23, 5—6; Ž 98; Ef 1, 7—14; Mt 18, 1—5) řátek 9, ledna? v NEPŘIJÍMAT MILOST BOŽÍ NA­PRÁZDNO (2 K 6, 1) (Další texty: Iz 5. 1—6; Ž 81; Jk 1* 22—25; L 6, 46—49) Sobota 10. ledna: DNES JE DEN SPÁSY. (2 K 6, 2) (Další texty? Am 5, 18—24; Ž 95, 1—7; Žd 3, 7—15; L 19, 1—10) Neděle 11. ledna: PROKAZUJME SE JAKO BOŽÍ SLUŽEBNÍCI. (2 K 6, 4a) (Dal­ší texty: Jr 1, 4—10; Ž 16; li 22, 24—27) 3. Čtení písma svátého Starý Zákon; Sf 3, 16—20 Žalm 42 (čtení nebo zpěv)' Epištola 2 K 5, 16—6, 4a Evangelium Mk 10, 32—45 ■i. Společná píseň 6, Tichá modlitba 6. Vyznání víry;­­Bratři a sestry, víme ö mno­hém rozdělení jediné církve Kristovy. Jsme povolání, aby­chom byli jedno v Kristu. Liturg: Věříte a vyznáváte Bolia Otce, který učinil nebe a zemi? Všichni: .Věříme ä vyznáváme, Liturg: Věříte a vyznáváte Božího Sy­na, Ježíše Krista* který spasil lidstvo?. yšichni? .Věříme a vyznáváme* Liturg? Věříte a vyznáváte SucHa svá­tého, který dává život Božímu lidu? iVšichnii ; .Věřímeä vyzníváme* Liturg? Společně potvrzujeme: Všichni: V mocí Kristově a ve spole­čenství evangelia chceme cho­dit po všech jeho cestách, kte­ré nám byly oznámeny nebo ještě budou, podle nejlepšího svědomí za všech okolností. Neboť Pán je naše pomoc. ■7. Liturg: Božím darem, skrze vodú a Du­cha svátého, jsme byli znovu­zrozeni k věčnému životu v novém stvoření. Nechť Bůh ze své dobroty vyleje své pože­hnání na své syny a dcery. Nechť nás učiní věrným svým lidem, spojeným v jednotě křtu* apoštolské tradice a společném svědectví uprostřed rozdělené­ho světaí Všichni? Kristus je náš pokoj. On náS smířil s Bohem obětí na kříži. Setkáváme se zde v jeho jmé­nu á sdílíme jeho pokoj. 8. Společná píseň 9. jednotlivé volné modlitby ů­­častníků Liturg uzavírá? Do tvých’ rukou, Pane, svěřuji všecko to, zač jsme prosili, a doufáme ve tvou milost i— skrze Ježíše Krista, našeho Pá­na. Amen. 10. Závěrečná' modlitba: Bože* Stvořiteli veškerenstva 1 světa budoucího, děkujeme ti* že jsi nás zavolal do své círk­ve, lidu všech pokolení a ná všelikém místě. Věříme ve tvá zaslíbení, chce­me poslouchat tvé rozkazy a žít v naději. Posilni všechny naše křesťan­ské bratry a sestry, spolupout­­níky známé i neznámé. Dej nám, ^ abychom společně směřovali S jednotě a upřímně sloužili lidem v místečtí, kde bydlíme. A až nás přivítáš ve svém ne­beském království, způsob těm, kdo nás přijali, své přivítání pro Ježíše Krista. Amen* • il. Společná píseň 12. Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen ez 2 r{podle ženevské předlohy) 1. Společná píseň 2. Modlitba: Přijď, Duchu svátý, a uzdrav nás. Vysvoboď nás od všeho, cp překáží našemu sjednocení. Nauč nás poznávat tvou prav­du. Pomoz nám rozeznávat Bo­ží lásku v našich bližních. Veď nás v tomto shromáždění, aby­chom poznávali tvůj pokoj a radost. Klepat musíte vy! Po mnohých stránkách stojíme pod uzavřeným nebem. Proč to? Pro­tože takřka všechno křesťanstvo tak utichlo, že Hospodin nemá úmysl otevřít nebe,.i když tu a tam udrobí na zemí nějaký menší dar. Dětinské, smýšlení a prostota chybějí, a tak stojíme vůči nebeskému Otci jako bo­jácní cizinci. Co učiní skutečný křesťan? Spokojí se s tím, že nebe je zavřeno? Nezkusí zaklepat? Je třeba lidí, kteří tak dlouho klepou a tlučou, až se jim nebe otevře. Klepete, jestliže prosíte: Otče v nebe­sích, otevři své nebe a obdaruj nás svojí milostí. Vždyť nevystačíme se svými silami, nepřijde-li moc shůry. Tlučte a znovu tlučte. Vytrváte li v doufanlivé naději, brána se váh otevře. Tlučete, jestliže plni naděje a touhy vyprošujete na Hospodinu, aby učinil, oč podle jeho vůle spolu s ostatními prosíte, J. Chr. Biumhardl Přel. LK <í

Next