Dikobraz, 1969 (Anul 25, nr. 1-52)
1969-04-08 / nr. 15
Zdeněk Zóťek 2 VLASTIMIL PANTCCEK hra Hra, to je dětský svět — a tabu. A dítě nikdy nemešká, zahraje si na slepou bábu, na schovku nebo na peška. I když je člověk jednou velký, i když se změní v tatíka, tak si rád zajde na kuželky, na šachy, nebo žolíka. Pořád nás něco ke hře svádí. Dohrajem — a jsme kamarádi. čert ví, kdo z novinářských brachů taroky, oko, žolíky, jakož i přirovnání z šachů — začal plést do politiky. Čteme, že jistí politici, s diplomatickým bontonem, na politické šachovnici tahají prostým pionem a aby předešlo se krachu, že navzájem se drží v šachu, že diplomatu diplomat s kamennou tváří dává mat. Někdy se hraje i s námi s otevřenými kartami a někdy zas tak, aby svět neviděl hráčům do karet a sledoval vše jenom zdálky. Žel, nehraje se o zápalky. Je to hra? Není. A i kdyby, má trochu pofidemí ráz. Ten prvek hravosti tu chybí. Spíš po zádech nám běhá mráz. A tak si někdy mamě žehrám, že není ve hře jenom míč. Hekl bych: kluci, já už nehrám, vzal bych svůj balón a šel pryč.