Dikobraz, 1971 (Anul 27, nr. 1-52)
1971-04-08 / nr. 14
Malá VELIKONOČNÍ Kuřátka, kraslice, zajíčci, pomlázka kolem dokola, jak už velí zavedená jarní propaganda, a taky koukej mít něco nového na sebe, aby tě beránek nepokakal a obchod nestagnoval - ale co je to platný, osobni vzpomínka je osobní vzpomínka, a to jsou ty pravý velikonoce, Já byla dlouho přesvědčená, že velikonoční vejce snáší pes, z toho prostého důvodu, že zas naši sousedi věřili na zajíce. Vždy o velikonoční pondělí už za úsvitu se sousedovic stařenka dopovala kouzlem dětských her: dupkala co zajíc po zahrádce a pod bez a leckam ukrývala vejce, cukrová i jiná, aby je dětičky našly, až se vzbudí, neboť byly hodné, a aby jásaly. Jednou, ač byly hodné, velice řvaly, zato náš Guláš, psí obluda a co hlídač naprostý flákač, snes vajec plnou boudu a poctivě jsme se rozdělili. Tomu říkám velikonoce. - Soused od těch časů velkonoce co velkonoce vylepšuje a natírá plot. Přivázal si na něj kasičku s cedulkou: Jedno máknutí, jestli už je suchej, za 1 Kčs. Taky velikonoční vzpomínka. Rovněž velice pevně mi ve vzpomínkách trčí jeden špinavý hoch, který se nám o pomlázce usadil na schodech před barákem. Stmívalo se, večer už byl, všude svolávali k večeři, ale hoch seděl a seděl, požíraje svá vykoledovaná vejce všech barev, která si natloukal o schody. Byl vlastně ještě malý chlapeček. I vyšel k němu náš tatínek. Chlapeček se na tatínka široce usmál a pravil: „Co bysem kvaltoval domů? Já jsem ještě svobodnej." Ty velikonoce, ty jara, kdy jsme se sjížděli k babičce, bratránci i sestřenky nejvzdálenější... Dědci předci se s rodičema sesedli v sednici, žvanili a nám ponechali k řádění kuchyň, ale dveře jsme museli nechat otevřený, aby se neděly nepřístojnosti. Jednou uprostřed řízného veselí vstal jeden bratránek a povídá: „Psst! Bujte chvíli zticha, to je vždycky nejvíc rozčílí." - A měli jste vidět, jak na nás vtrhli! Nejhlubším dojmem na mě však zapůsobila jedna malá slepičí tragédie, obávám se, že měla vliv na celý můj osud. Taky se stala o těch slepičích svátcích - protože říkejte si co chcete, beránci by to u nás nevytrhli. To jsem musela jít na procházku s tetou Fany. Na český vsi, bláta po kotníky, a tak po silnici sem a tam, tam a zpátky, a tetka nákyselná panna. Jak jaro přilítlo zdaleka a všude plno touhy, jeden kohout honil malou černou slepičku. Slepička prchala a pádila, tak zběsile, že nám ji před očima přejelo auto. Já vím, kam s takovou ohavnou vzpomínkou -? Ohavná by byla, kdyby byla teta Fany hned na místě tragédie nezvolala: „Vidíš? Radši život obětovala!" Vzala jsem si to k srdci. Obávám se, že proto jsem se tak mladá vdávala, abych jak ta slepice nedopadla. Kuřátka, kraslice, zajíčci, pořád kolem dokola, jak rok se s rokem sejde. Ale ty pravý velikonoce? Co na tom světě užiješ - než to, co sám si, do dna, vypiješ. HELENA BENEŠOVÁ Jan Raba Vladimír Renčin „Pane, jako předseda spolku pro ochranu zvířat vás znovu důrazně vyzývám, abyste nechal tu dámu na pokoji!" Dáma ZDENĚK ŠIMANOVSKÝ ~ do KRAVÍNA S Seděli jsme ve výpravně. Ruličkovali své hromádky drobných a mlčeli. Stovka pracně odpočítaných pětadvacetníků čekala, až ji zavinu. „Fanouši,“ ozval se Gudač od protějšího stolu, „eslipak eště jezdí Palec.“ „Přej že jo,“ odpověděl Šerý, „chlapci ze střešovický říkali, že je pořád stejnej. To bylo numero.“ „Kdo byl numero?“ ptala se světlovlasá průvodčí, co zrovna přišla. „Pamatuješ, jak začínal u nás na devítce?“ nevnímal ji Šerý. „Kdo?“ sedla si. „To byl bejvalej účetní a vyhodili ho, tak šel k tramvaji. Byl porád takovej vyplašenej a menoval se Palec.“ „Palce sem neznala,“ litovala průvodčí. „Tehdá v Motole mu zůstal ve voze vožralej a von na něj, trouba, zavolal záchranku. Pamatuješ, Pepku?“ Gudač kývl a zaštoural prstem v hromádce Šerého desetníků. „Nebo Škorecká...,“ pohlédl na Šerého a ten se rozchechtal. „Vona,“ obrátil se Gudač k nám, „vona věčně spala. Jenom když potřebovala někomu vynadat, tak se trochu zbudila. Jezdila dvacítkou. Jednou už měla vodzvoníno a ňákej mladík roztrh dveře a chtěl ještě nastoupit. Jenomže zůstal půlkou těla venku a musel se nohou vodrážet, jako dyž jede na koloběžce. Škorecká ho tam nechala cvičit až do příští stanice a cestou mu nadávala, že nemá naskakovat, že by si moh ublížit.“ „A co lidi všechno zapomenou. Představte si,“ povídá Šerý, „měl jsem asi před dvouma rokama ranní devítku a jedna taková rychlá, naondulovaná maminka nechala ve voze kočárek s děckem. Na konečný to začalo strašně řvát a my to s řidičem museli konejšit. Místo voběda sme jezdili po refýži s kočárem a zpívali sme Rožnovský hodiny. Pak přijela ta máma s taxíkem a říkala, že jí to většinou hlídá babička, takže na to není zvyklá.“ „Jednou Škorecká,“ zvážněl Gudač, aby trefil sirkou k cigaretě, „měla třikrát šestadvacítku. Pak jela devítkou a ňák jí to ani nepřišlo, že hlásí furt stanice tý šestadvacítky. Takže na Floře byly Hrdlořezy, v Lipanský chudák hlásila Památník národního vosvobození a porád podřimovala. Teprve, dyž u Jatek hlásila Národní divadlo, tak se ňáký venkovani začali divit, jaký je vošklivý. To Škoreckou probralo a vysvětlila jim, že todle je Prozatímní, bejvalý Národní že lehlo popelem a každej, kdo mluví česky, že by to měl vědět a chovat se podle toho.“ „Palec,“ protáhl se Šerý a bouchl pěstí do stolu, „jezdil šestnáctkou. U Anděla přistoupila starší nóbl slečna a řekla mu, af ji vysadí na Vinohradech, jak je vinárna Kravín. Na Míráku už byl vůz plnej, Palec byl plně pracovně vytíženej a na tu slečnu si vzpomněl v poslední chvíli. Zrovna ji zahlíd na druhým konci vozu a tak zařval: Ta dáma do Kravína vystupuje!“ # Povídal jeden vedoucí MASNY: Celý život jsem slyšel: napřed uvažuj... prosím, uvažoval jsem a teď za to budu sedět... ! a s t n aKOZMU * Jaro...! Lidé se očividně zaradovali, byli jaksi smířlivější, jen já měl chuť pana Kozmu přetrhnout. Viselo to ve vzduchu jako pupence na šeříku. Zkusil jsem to s ním naposledy... „Pane Kozma,“ řekl jsem, „proč tady na rašícím trávníčku vyšlapáváte takový pitomý oblouček? Vedle máte chodník, důstojné zařízení pro pracující, nenuťte mě k ráně ze zálohy. V zimě jsem mlčel, ale teď, když je všechno v rozpuku .. Podíval se na mě děsně modrýma očima, s plachým úsměvem ve tváři. Takové typy se těžko otloukají. „Pane Jahoda,“ řekl a hlas mu maličko zadrhával, „rád bych, rád, už kvůli dobrému sousedskému soužití, ale jde mi jaksi o všecko. A o nohy především! Kdybych před vašimi vrátky neuhnul z chodníku, určitě spadnu do pastL A to, uznáte, by nebylo nic příjemného. Z takové pasti už se člověk třeba ani nevyhrabe.“ „Z jaké pasti...?!“ vyhrkl jsem a trošku zavrávoral, protože jsem dostal strach, ne z pasti, ale z Kozmy-fantóma. Zvážněl. Jeho pohled sklouzl k chodníku. „Jako na mamuta, pane Jahoda,“ řekl docela tiše, skoro šeptem, jako by to tajil. „V páté třídě jsme je probírali, jestli si vzpomínáte. Opolidé a tak... Hluboká jáma, nahoře klacky, přes ně pár haluzek, mamut jde, klidně si vykračuje, nic netuší, najednou hup, je tam...! Jestli si vzpomínáte, pane Jahoda ..." Pochopitelně, že jsem měl tyto výjevy v živé paměti. Dokonce to bylo možná jediné, co jsem si ze života pravěkých lidí uchoval do dob pozdějších. Fígl na mamuta mi nesmírně imponoval. Kdo by to řekl do našich podařených předků! Jenomže doba jaksi pokročila ... „Pane Kozma,“ řekl jsem vlídně, laskavě a s nesmírným taktem, protože mi šlo o trávník, „tady přejdou desítky pracujících, kdyby tam byla past, jak říkáte, kolik by už v ní bylo mamutů ...? Vlastně, abych se přesně vyjádřil...“ Kozma se na mě podíval s bolestným povzdechem. „Doba pokročila, pane Jahoda,“ řekl skoro vyčítavě, jako bych byl padlý na hlavu a nevěděl, že od mamutů uběhl nějaký ten pátek. „Mohl byste docela dobře zařídit, abych do té pasti padl zrovna já. Doma v předsíni zatáhnete za páku a... Ech, pane Jahoda, to není od vás ušlechtilé...!“ Bylo mi, jako by se dotkl cti mé maminky. Nikdy jsem s Kozmou nic neměl, nanejvýš pár facek v hospodě, a to vždycky jen pod vlivem alkoholu kvůli fotbalu nebo dětičkám. Když mi ovšem řekne, že jsem na něj udělal past jako na mamuta ...“ „Naposledy vám říkám, neblbněte, pane Kozma!“ rozpaloval jsem se. „Kdyby byla pod chodníkem past, tak by to muselo dunět...!“ Vzal jsem kladívko a poklepal na udusanou cestu. Oba jsme poklekli a přiložili ucho na zem. „ ... a slyšíte něco, pane Kozma? Nic neslyšíte, ani nemůžete, protože tam žádná past není, ta by, panečku, jinak rezonovala!“ Přitiskl ucho ještě víc k zemi. „Pst...!“ zasyčel. „Opravdu, zdá se, že neduní...“ řekl, otřesen ve svém přesvědčení. „Povídal jsem doma Olince, že třeba na mě ani žádnou nechystáte, jen se tak pronikavě díváte, ale znáte ženskou, ona pořád jen, buď opatrný, Jarouši, nevíš, kde na tebe nalíčili past... Ovšem,“ zarazil se, „Jestli ta jáma není zvukově izolovaná, pane Jahoda ...“ Rozpřáhl jsem se. Vzápětí mi však klesla ruka, poněvadž kladivem člověka nepřesvědčíš. Došel jsem pro krumpáč a pro lopatu. Už se stmívalo, ale říkal jsem si, ať jde moje Růža třeba sama do postele, rozkopu napřed chodník, ten mezek Kozma musí na vlastní oči vidět, jaký ho posedl stihomam. Pustil jsem se do práce. Kozma se posadil na trávníček, v místech, kde nebyl ještě udusaný, a pozorně sledoval každý můj pohyb. Byl jsem asi ve čtyřiceti centimetrech pod zemí, zpocený, s dechem u konce. „Tak co, pane Kozma,“ řekl jsem vítězně, „je tu jáma na mamuta ...?“ „Jestli není hlouběji__,“ hlesl a trošku se i kryl, poněvadž čekal ránu krumpáčem. Zaťal jsem zuby, začal znovu kopat. V šedesáti centimetrech mě Kozma objal. „Stačí, pane Jahoda, a nezlobte se, že jsem vás podezříval. Řeknu Olince, kdepak pan Jahoda, ten byl na mě past nikdy nenastražil. Dobrák je, ten pan Jahoda.. No nic, povídám si, přesvědčils člověka, je to přece jenom něco víc, než ho praštit lopatou. Hodil jsem před jámu pytel a šel se svlažit minerálkou, než ji začnu zahazovat. Když jsem se vrátil, v jámě ležel pan Provazník a paní Kopětovská. Pan Provazník — fraktura holenní kosti, paní Kopětovská vykloubený kotník. Ale Kozma, Kozma už chodí spořádaně po chodníku ... EDUARD LITTMAN 3