Dikobraz, ianuarie-iunie 1978 (Anul 34, nr. 1-26)

1978-03-15 / nr. 11

Jiří Petrák • TO SE LIBUŠI VĚŠTILA BUDOUCNOST, KDYŽ OBLOHA NAD PRA­HOU BYLA BEZ SMOGU. „Od nynějška je ta moje nejlepší historka o tom, jak jsem potkal Čecha až v Grónsku, úplně passé!" Neprakta — Švandrlík OdPo sl©ch nuto ček:rozhovoru dvou prodava­„Helenko, kolik stojí tenhle servis?" ,, Máš to tam napsaný!" „Aha, promiň, já už jsem jako lidi, viď?" Odposlechnutá padesátikoruna náleží Petru Navrátilovi z Prahy 6 v__________J NESLAVNÉ MONOLOGY • (Rajský provozář:) V naší hospo­dě máme den co den nějakou tu světovou špičku. • (Vyběračka:) Nemohl byste mi z toho ementálu vykrájet ty diry? • (Náruživec:) Chtěl bych být tak platným členem společnosti, aby se beze mne prostě neobešla. • (Chotice:) To je syčák! Já tu do něj přes hodinu hučím jako do dubu a pak zjistim, že si tu klidně vůbec není! • (Ochotěný:) Nechci do domu žádnou mechanizaci! Na co by mě pak žena doma vlastně měla? • (Pan Horlil:) Já se můžu ufoukat a mám sotva polovic co diri­gent, který si věčně jen mává ruka­ma! J&S naší ulice Byt není nejmodernější, ale vymoženosti civilizace máme všechny. I zvonek. Stačí venku zmáčknout a pes uvnitř se může zbláznit. Nejen pes, ale i další savci — jsou-li přítomni. Zvonek je to výkonný. Tentokrát jsme byli doma všichni a místo zvonění se ozval tlukot — do dveří. „Kdo je?" ptám se nejistě. „To jsem já," zazněla nesmělá odpověď. Uklidnil jsem se. A jen na chvíli. Za dveřmi nikdo. Obhlížím horizont a chystám se prudce zavřít. Psu se ježila srst a temné vrčel. Je to nízká ráče, takže viděl, čeho mně nebylo dopřáno. Něco mě tahá za nohavici. U bot mi stál špunt. Toho jsem minulý týden málem zajel. „Co chceš?" povídám zdrženlivě. „Strejdo, puč mi přílbu," zazpíval a zvedl ke mně sepjaté ručičky. Kámen by se ustrnul. Přílby mám dvě, proč bych nemohl o jednu přijít. Vrozená opatrnost staletého rodu domkářú a chalupníků ve mně však zvítězila. „Na co ji potřebuješ?" ptám se přísně, s malou nadějí, že tón jej odradí. Oči se mu otevřely doširoka, tvář rozzářila, splést se nedal a hrdě prohlásil: „Já jsem Remek a nemám nic na hlavu." „A tatínek nemá přílbu?" „Ne, my máme auto." Měl bych mu nakašlat, chlubílkovi, ale je to dítě, co může vědět o po­žitku z jízdy na motocyklu. Vyndal jsem obě přílby a velkoryse povídám: „Na, vyber sil" Popadl tu, na které byla silueta Iva, otočil se a byl tentam. Než jsem ještě stačil zavřít dveře, dolehlo ke mně z prvního patra táhlé poděko­vání. „Sakra, vždyť jsem se ho ani nezeptal, kdy mi ji vrátí." Vyběhnu na balkón, dole stojí podobný špunt už s přílbou a ten můj právě vyráží z domu. Skulil se ze schůdků a povídá: „Tak jdem na to, Alexeji Alexandroviči." A oba vyrazili vzhůru — naší ulicí. Jindřich Bešta CHVILKY U FOREMETKU Bape „Tak nevím, dělá to pro svý zdra­ví, nebo je placenej za reklamu." „To bude nedorozumění, já mám dnes podle kondiciogramu svůj nejúspěšnější den!"

Next