Hospodářské Noviny, červenec-prosinec 1969 (XIII/27-52)
1969-07-04 / No. 27
EKONOMICKÍ TÝDENÍK ÚV KS Ď Praha 4. července 1969 ■ Kčs 1,50 Možnosti reprodukce pracovních sil • Poznatky z jednoho rozboru • Vedoucí pracovníci očima so* ciologů • Počítače i do propagace • Transitní dodávky • Akú politiku v produktivite práce na Slovensku • Evropa a USA — propast se prohlubuje • EX Plzeň 27 Nejmohutnějsl karuselový soustruh ve střední Evropě smontovali v hale na výrobu parních turbín plzeňští Škodo váci. Bude sloužit k přesnému obrábění velkých těles parních turbin o výkonu 200 i 500 MW. Foto /. Vlach JIŘÍ SEKERA Jaká východiska? „Všechno už bylo napsáno,“ řekl mi nedávno jeden z našich známých národohospodářů, když jsme uvažovali o tematickém zaměření zásadních stati pro Hospodářské noviny. Jde nepochybně o konstatování pro současnou situaci dosti příznačné, a to přirozeně nejen z hlediska ekonomické publicistiky. Aniž bychom si to totiž zvláště připomínali, zaznamenáváme letos už desáté výročí prvních vážnějších pokusů o reformu řízení našeho hospodářství (přičemž těmto opatřením z roku 1959 předcházelo období teoretických diskusí a kritického hodíocení dosavadního systému, což vlastně pok našich snah o účinnější systém a me/ řízení ekonomiky posouvá Ještě dále do minulosti, blíže k roku 1956). Myšlenková bilance tohoto období jistě není chudá. Ekonomické poznání pokročilo kupředu, když se jen zvolna — jak ani po letech stagnace nebylo možné — propracovávalo k potřebnému předstihu před praxí. Nicméně mnoho podstatných souvislostí byio odkryto a formulována řada východiskových principů pro usměrnění ekonomického vývoje. Bylo by nepochybně nejen zajímavé, ale i užitečné a nutné prozkoumat, proč souhrn praktických výsledků projevujících se v současném stavu našeho národního hospodářství se tolik rozchází s proklamovanými zásadami a požadavky více než desetiletého usilování o efektivní řízení ekonomiky. Snad právě z této evidentní rozpornosti plyne ono poněkud skeptické — „všechno už bylo napsáno“. V čem to tedy je, že po tolika slovech, napsaných i vyslovených, pokračuje dále vývoj ve zřetelně extenzívních směrech, jejichž nepřijatelnost a škodlivost pro československé hospodářství byla už nesčetněkrát zdůrazněna? Je to v nedokonalosti řešení, či příliš abstraktních konstrukcích, Jež nabízí teoretická oblast a jež lze stěží v nezkreslených podobách transformovat do praxe? Je to v setrvačnosti či předurčenosti ekonomického vývoje v daných podmínkách, v nechuti měnit styl a metody práce, přizpůsobovat se požadavkům mnohem náročnějším? Nebo působí jako brzdící faktor tase občasná tendence přecházet z extrému do extrému a vyčerpávat se nakonec i polovičatostech, v nedořešení problémů? Či je nutné hledat hlavní zábrany v politickém klimatu? V obavách z konfliktů, z vyjevení rozporů? V nedůslednosti a nechuti či neumění dovádět přijatá řešeni do konce? Jsou to pochopitelně otázky určené pro mnohem širší rozbory, než jaké je možno podat ve stručné stati. Jedno je však možno zřejmě tvrdit bez obsáhlých analýz: příčin je ■ íce, vedle možného podílu těch, které byly výše naznačeny, jsou tu zřejmě ještě další, které vzájemně se ovlivňují, proplétají a také prohlubují k nepřehlednosti. Dosáhnout kýženého a celou řadu let proklamovaného obratu v hospodářství je tedy nepochybně úkol mnohem komplikovanější, na mobilizaci energie a zdravých sil celé společnosti mnohem náročnější, než se původně kdy předpokládalo. S pokračujícím časem a předchozími nezdary tyto nároky spíše vzrůstají, než aby klesaly. Každý ví, že není zázračných řešení na ozdravení hospodářství a jeho postupnou konsolidaci. Dříve nebo později (a čím později, tím hůře) musíme sáhnout k oněm dlouho už reklamovaným opatřením, která budou s to vynutit si takové zvýšení výkonnosti hospodářství, jež reálně odpovídá jeho možnostem a je srovnatelné s efektem ekonomik průmyslově vyspělých států. Jejich společným jmenovatelem je všeobecné zpřísnění režimu, zvýšení nároků na řídící práci na všech stupních a uplatnění tvrdých, důsledně a nekompromisně prosazovaných kritérií, zavedení praxe vysoké vzájemné náročnosti místo všeobecné tolerance a odpouštění. Dnes je zřejmé, že kroky, které byly až dosud uskutečněny, byly zatím velmi málo účinné. Radu měsíců zdokonalovaný obraz koordinovaného působení plánu a trhu se nejen zatím nepodařilo proměnit ve skutečnost, ale dokonce musíme konstatovat úpadek autority plánu a nesplněné očekávání kladného působení tržního mechanismu v daných podmínkách. (Ostatně všimněme si jednoho z elementárních faktů: zatímco jinde se působením tržního mechanismu vychovávají subjekty tržních vztahů pod hrozbou tvrdých důsledků k maximálně korektnímu a serióznímu jednání a co nejefektivnější výrobě, u nás, v podmínkách hluboké nerovnováhy, podle všech příznaků působí snaha o uplatnění tržních vztahů přímo opačně.) Zavedení režimu vysokých nároků není ovšem jen otázka zdokonalení inštrumentária řízení, vazeb hmotné zainteresovanosti, sankčních opatření, kombinace ekonomických nezbytných administrativních zásahů do hospodářství atd., ale současně také politického klimatu, politické atmosféry. Právě ona pomáhá (nebo nepomáhá) vytvářet potřebný rezervoár odhodlanosti a energie nezbytné k takovému zásadnímu kroku. Jde nyní o to, vytvořit co nejpříznivější ovzduší veřejného mínění, které by se v konfliktních situacích, které nemohou nepřijít, postavilo na stranu skutečného progresu, proti sice pochopitelné, ale nepřijatelné strnulosti a lpěni na metodách, které snímají riziko z jednotlivců a kolektivů, aby je v hrozivější míře přenášely na celou společnost. Zdá se, že současné období neoplývá podmínkami příznivými pro radikálnější nepopulární operace v hospodářství. Ostatně není to poprvé, kdy se politické faktory nezdají být příhodné. Jak známo, před lednem 1968 se projevilo z těchto důvodů příliš mnoho chuti k rozhodnějším krokům v hospodářství, po lednu pohříchu nebylo mnoho času, ani možností zabývat se ekonomickými problémy... Dnešní výchozí situace je — a to není žádné tajemství — v některých směrech horší a obtížnější, než byla kdykoli předtím. Vyplývá to nejen z obtížného procesu politické konsolidace v jeho obecné poloze. Svou úlohu ve vědomí lidí a zejména pak hospodářských pracovníků hraje dnes už i jistá deziluze z ne právě výrazných hospodářských výsledků a často možná i přímo neuspokojení z dosavadního průběhu ekonomické reformy, selhání některých konkrétních opatření, ať už k němu došlo z jakýchkoli důvodů (což v této souvislosti nerozhoduje). Výslednicí složitého vývoje jsou pak i silné příznaky úpadku pracovní morálky, ztráta pocitu odpovědnosti vůči společnosti, šíření egoistické mentality, uvolnění prostoru pro vypjatý individualismus, neserióznost, všeobecné snahy minimalizovat námahu, úsilí, angažovanost a maximalizovat finanční efekt, hmotné nároky. Dokončaní na 1. straně STÁ#! STRQjO V CS. AUTOPR0MYS1, U 1901—1918 — do konce L s». volk> 1919-1939 - předválečná CSR 1939-1945 - okupace 1946—1955 - budováni strojírenství 1956—1967 — obdob! odpovida|íc( 0 ftvotnos* Jsou schopny ^ progresivně f vyrábět • Autoprfimysl by měl u nás hrál roli »tahouna» pro ostatní obory. Výroba zboží ČAZ činí 19,9 %, počet obráběcích a tvářecích strojů 19,1 •/• všech strojírenských podniku min. průmyslu; je to tedy bezmála pětina. Jak je však progresivita výrobků zajištěna technologií? 35 774 strojů obráběcích se vyskytuje v 6890 typech, takže na typ průměrně připadá 5,26 stroje; 5363 tvářecích strojů se člení do 16*0 typů, tj. 3,19 stroje na typ. Těchto 41 000 strojů pochází z 26 zemí a některé z nich byly nové v roce 1881. V praxi to znamená, že k 1. lednu 1968 měly být zlikvidovány a vyměněny všechny stroje starší 12 let, tj. mělo být sešrotováno 55,7 •/© obráběcích a 53,1 % tvářecích strojů. Udržování strojů na potřebné úrovni je téměř nemožné. Bude nutno přistoupit k rozsáhlejší obnově tak, že se omezí počet zemí, z nichž se stroje dovážejí, a podle možnosti se zvýší dodávky z tuzemské výroby přechodně i na úkor vývozu. Jinak si nelze představit zvyšování produktivity a kvality výrobků. ^CA) rtt.4