Katolické Noviny, 1957 (IX/1-52)
1957-01-06 / No. 1
Strana 2 Z betlémských jeslí V ZAMYŠLENI nad VELKOLEPÝM OD-' KAZEM BETLÉMSKÉ RADOSTI rostou v naži mysli a duši upřímné touhy, aby Kristova láska a pokoj zavládly na celém světě. Ale musíme si všichni nejdříve uvědomit, že budování tohoto velkého díla musíme začít především každý sám v sobě. Odstranit nenávist — uvést lásku. Odstranit nepokoj a nejistotu a uvést pokoj do lidských srdcí. Dnes tato myšlenka a touha všech statečných lidí dostává nejvyšší výraz v úsilí o trvalý pokoj mezi národy, v úsilí 0 lepšího člověka, o lepší lidstvo. Básník kdysi řekl: »Cím více jsem poznával lidi, tím více jsem miloval svého psa.« Tato slova jsou hroznou obžalobou společnosti. Uplynulo hodně času od chvíle, kdy byla ta slova pronesena, náležela době, v níž básník žil; náležela trpké minulosti. Ale i dnes musí tato myšlenka rozplamenil v nás touhu po vzájemné lásce, ipo tom, aby byl člověk člověku milejší a dražší než němá tvář. Jak by bylo krásné, kdybychom zapomněli nenávidět, kdyby pocity krásných vánočních dnu provázely nás celý život. Jak by bylo krásné, kdyby se děti rodily v trvalém míru, v trvalém míru lidé žili a umírali a ubírali se z míru časného v mír věčný. Všechno lidstvo nepochopilo a nepřijalo Kristovu blahozvěst tak, jak bylo přáním Božího Syna. Dva tisíce let naslouchalo a nepochopilo! 1 dnes nasloucháme Kristovým slovům o Lásce a Pokoji. »Uděl nám všem pokoj svátý, po němž všichni dychtíme« — tak zní jedna z invokaci pastýřšké mše J. J. Ryby, která dostatečně zvýrazňuje upřímnou vůli nás všech. Naplňme svůj život pokojem a láskou a pak poznáme, co je opravdové štěstí a krása i smysl naší křesťanské víry. »Za trochu lásky šel bych světa kraj...« zpívá náš veliký básník. Tyto vánoční dny, kdy opravdová Láska je našim srdcím tak blízko, pojďme, následujme ji. Staňme se pokornými pastýři betlémských strání, otevřme svá srdce a kouzlo betlémských jeslí vymýtí z nich nenávist a nepokoj a nahradí je láskou a mírem. Tyto pak nechť vládnou námi i celým světem! p- MIUK BLAHAK Vstaň a sviť, Jerusaleme . . . „Všichni ze Sáby přijdou, zlato i kadidlo přinesou a slávu Páně budou zvěstovat. Vstaň a sviť, Jerusaléme, neboť sláva Páně vzešla nad tebou. — Slova proroka Isaiáše uvádí Církev svátá v den svátku Zjevení Páně či Svatých Tři králů v mešní hturgii. ské Záhada mágů, později tří králů lákala křesťanbadatele. Cosi tajemného je kol nich, neboť se odkudsi z neznáma _ vynořili, poklonili se narozenému Mesiáši a zapadli opět do neznáma. Vše ostatní o jejich osudech je zbožná legenda. Mágové byli v mezopotámskych krajích kněží, kteří se zabývali hvězdopravectvím. Podle perského názvu se zdá, že byli z Mezopotámie. Sv. Justin však soudí, že byli z Arábie, neboť přicházejí z Východu od Jerusalema; A na východ od Jerusalema jsou arabské kraje. Pro Arábii svědčí i dary, které přinesli Ježíškovi. Jména Kašpar, Melichar a Baltazar jsou známa už ve 12. století a královská důstojnost jim byla přiřčena v 7. nebo 8. století. Hvězda, která je vedla do Jerusalema, byla předmětem bádání hvězdářů. Snad to byla mimořádná kometa, která spolu s nimi zmizela ve vesmírných prostorách, kde se rozpadla, snad to byl meteor anebo spojení planet Jupitera a Saturna. Z mimořádného zjevu na obloze usoudili hvězdopravci, že se narodil očekávaný Spasitel. Proto se obrátili do Palestiny, neboť řecký překlad Písma svátého a proroctví Sybilina byla na Východě známa. Tolik k vnějším okolnostem. My však, v pevné víře v Boží prozřetelnost, pokládáme příchod mágů do Betlema za řizení Boži. Svatí Otcové viděli v darech, které složili Ježíškovi, vyznání jejich víry. Zlatém uctili božskou přirozenost Dítěte, kadidlem Jeho královskou důstojnost a myrhou Jeho přirozenost lidskou. Kristus se nejprve zjevil chudým pastýřům, synům národa vyvoleného. Pak se zjevil učencům, jak bychom dnes řekli, inteligenci. Vzdělanci se octli před jesličkami a zde složili hold Synu Božímu, Spasiteli světa. Byli to lidé dobré vůle. Proto i jim byl zvěstován pokoj, mír zavládl v jejich duších, mír Boží, mír z vykoupeni z temnot pochyb a hříchu. Nebeské světlo se rozzářilo v jejich duších, světlo z příméhj poznáni Boha v druhé Božské Osobě, ve chvějícím se slabém Dítěti. KH Ó, svátý čase vánoční (Pokračování se str. 1.) Vždyť u jeslí Ježíškových a při všech vánočních pobožnostech shromažďují se společně všichni věřící křesťané, chudí i bohatí, pán nepán v,prvních dobách křesťanských svobodný i otrok; a jesle hlásaly, že před Bohem jsou všichni lidé rovni. A ta myšlenka: »Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!« Očistou své duše ve svátosti pokání zjednej mír ve své duši, rozšiřuj jej v rodině, v obci, aby posléze zavládl mír po celé rodné zemi a konečně na celém světě. Církev staví kolem jeslí Kristových nejen živé, nýbrž i zemřelé. Jak krásně je ve vánočním okruhu vyjádřena myšlenka obcováni svátých. Štědrý večer — těsně před jesličkami — svátek Adama a Evy přivádí k božskému Dítku všechny věrné duše těch, kdo zemřeli před Kristem. Proto kladou též na mnohých místech věřící kytice a světlo na hrob zemřelých o Štědrém večeru. Sv. Anastázie, panna a mučednice, v jejímž kostele o vánocích slaví se mše sv. na úsvitě (pastýřská) v Římě, předvádí ke Kristu svaté panny a mučednice, 26. prosince sv. Štěpán representuje sv. mučedníky, 27. prosince sv. Jan, Miláček Páně, apoštoly, 28. prosince uvádí betlémská mláďátka, sv. Silvestr papež, svaté vyznavače. Doba vánoční končí 40. den po narození Páně 2. února, kdy slavíme Obětování Ježíška ve chrámu. Ten den se též odstraňují z kostelů jesličky. KATOLICKÉ NOVINY Za skrytým pokladem Dr L. POKORNÝ Slyšme podobenství Pána Ježíše (Mat. 13, 44): »Podobno jest království nebeské pokladu skrytému v poli, jejž člověk nalezna, zakryje a radostí nad ním jde a prodá všechno, co má a koupí pole to.« Poklad skrytý jest »království nebeské«, avšak jest ještě jeden skrytý poklad, který si zaslouží, aby byl objeven, aby byl odkryt. Je uschován mezi četnými duchovními zájmy, je také někdy zakryt mnohými soukromými pobožnostmi, a to tak, že mnozí pilní obdělavatelé role duchovní o něm jen málo vědí. Tím skrytým, nebo málo známým pokladem je Oběť mše sv. Nemůžeme sice říci, že o ní věřící nevědí docela nic. Přece však mnohým neznamená, eo by měla znamenat. Mnozí dívají se na ni jako na jednu pobožnost z řady mnohých, jako na modlitbu, stojící na úrovni ostatních, třeba docela individuálních modliteb. Avšak i ti, kteří už znají její mimořádné a výjimečné postavení, musí stále objevovat její hloubky, které jsou nedozírné natolik, že duše může neustále odkrývat nové krásy svaté Oběti. Vynasnažme se pochopením historického vývoje mše sv. proniknout v rozboru jejího nynějšího obřadu k hlubokému, vnitřně oživujícímu a posvěcujícímu jádru. Vynasnažme se poznat mši sv. tak, aby i při své hluboké tajemnosti a objektivní obecnosti byla naší modlitbou a naší obětí. Již dlouho rozséval Božský Spasitel slova své lásky, chodě mezi lidem a dobře čině. Dosvědčoval slova svými činy, i rozhodl se, že ukáže svým Dvanácti i množství svých posluchačů, že nehodlá živit duše jen svým slovem, nýbrž, že jim chce dát i opravdový duchovní Chléb. A vede k tomu svým na výsost moudrým způsobem. Pohleďme nyní na Něho, jak káže na poušti. Nastává večer a lidé nemají co jist. A slyšme slova Písma sv. (Mat. 14, 19): »A rozkázav zástupům, aby se rozložily na trávě, vzal pět chlebů a ďvě ryby a pohlédnuv k nebi, požehnal je a rozlámav chleby, dal je učedníkům, učedníci pak zástupům.« Ježíš Kristus se ukázal před zástupy jako Pán chleba — nyní přirozeného — aby mu uvěřili, že je Pánem také Chleba nadpřirozeného. Nedlouho potom totiž chtěl od svých věrných, aby to pochopili. To tehdy, když v Kafamaum nedlouho po rozmnožení chlebů prohlásil (Jan 6, 51, 52): »Já jsem chléb živý, jenž s nebe sestoupil. Bude-li kdo jisti z chleba toho, živ bude na věky. A chléb, který já dám, tělo mé jest, které dám za život světa«. Je to těžko pochopitelné, neboť jen láska to může přijmout a pochopit. A proto mnohým, dokonce i některým učedníkům »tvrdá jest řeč tato« (Jan 6, 61) a mnozí od něho odcházejí. On však neodvolává ani písmenku z toho, co řekl velice důrazně (Jan 6, 54—5): »Vpravdě pravím vám: Nebudete-li jisti Těla Syna člověka a piti Jeho krve, nebudete mít v sobě života. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v den poslední«. A když pak mnozí od něho odcházeli, táže se svých Dvanácti (Jan 6. 68): »Chcete i vy odejiti? Simon Petr mu odpověděl: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží.« A tento Mesiáš — Syn Boží, splnil po několika měsících, co svým činem na poušti a svými slovy v synagoze přislíbil. Nadchází Poslední večeře s apoštoly. Večeře se starozákonním liturgickým úkonem: pojídáním velikonočního beránka. Tato památka na okamžik, kdy židé pod vedením Mojžíšovým po prvé při odchodu z Egypta jedli beránka, přechází obdivuhodným způsobem v ustanovení základu a perly liturgie novozákonní. Ten. o němž praví Apoštol národů (1 Koř. 5, 7): Náš beránek obětován jest, totiž Kristus praví (Mat. 26, 26-8): »Vezměte a jezte, toto jest tělo mé. Pijte z toho všichni, neboť toto jest krev má Nového Zákona, která se vylévá za mnohé na odpuštění hříchů.« K tomu pak připojuje slavnostní příkaz: »To čiňte na mou památku« (Luk. 22,19). Podal svým apoštolům svátý Pokrm a svaty Nápoj, aby pak odešel a začal své utrpení, které se skončilo prolitím Jeho krve, obětováním Jeho života. A tak máme před sebou pět obrazů, které nás vedou do hlubin oběti: Prvním je předobrazné obětování velikonočního beránka. Druhým je věcné podobenství, jímž bylo rozmnožení chlebů. Třetím je přislíbení chleba života v synagoze v Kafarnaum. Čtvrtý obraz nám ukazuje Poslední večeři a konečně posledním je krvavá oběť na dřevě sv. Kříže. Tyto obrazy nás povedou k pochopení co je mše sv., povedou nás, aby nám ukázaly, že je to hostina, a to hostina pamětní a obětní. O chrámové hudbě (IV.) Dr JAROSLAV KOUŘIL Chválíce a doporučujíce zpěv gregoriánský — praví encyklika o chrámové hudbě — nemáme v úmyslu vymýtlti z církevních obřadů chrámovou polyfonii, která — odpovídá-li požadavkům — může přispěti značnou měrou k nádheře náboženského kultu a zbožnosti křesťanů. Každý ví, že mnoho polyfonických děl, komponovaných především v XVI. stoi., vyznačuje se takovou čistotou a bohatostí, že mohou v každém směru doprovázet! a zvelebovati církevni obřady. Jestliže původní polyfonie během staletí podlehla progresivní dekadenci, protože dosti časio se do ní mísily špatné vlivy, neúnavná práce speciaľstú v posledních desetiletích vyvolala šťastnou obnovu — díky prohloubenému studiu děl starých mistrů, jež by měli moderní skladatelé následovat a s nimi soutěžit. Proto v basilikách, katedrálách a kostelech lze stejně dobře prováděti polyfonická díla mistrů starých jako nových, a dodati tak posvátným obřadům skvělé nádhery. Navíc víme, že ani v nejskromnějších chrámech není vzácností, že se provádějí polyfonická díla jednodušší, ale komponovaná s vroucností a pravým smyslem pro umění. Církev podporuje každé takové úsilí, poněvadž — »jak říká náš předchůdce nesmrtelné paměti, sv. Pius X.« — církev podporovala pokrok v umění, přijímajíc do služeb náboženství vše, co duch lidský shledal dobrým a krásným, dbajíc ovšem, aby byly zachovány zákony liturgie. Tyto zákony nařizují. aby nebyla připouštěna do chrámů polyfonická díla nabubřelá, jejichž rozvláěnost by bránila soustředění na liturgická slova, a rušila posvátný akt nebo poskvrnila talent pěvců na vrub důstojnosti kultu. Tyto normy platí i pro varhany a jiné hudební nástroje. Mezi nástroji, které jsou uchovávány v chrámech, zaujímají varhany plným právem první místo, poněvadž jsou podivuhodně uzpůsobeny chrámovým zpěvům a ritu, dodávají církevním obřadům nádheru a velebnost, povznášejí plností a sladkostí svého zvuku věřící, jejichž duše naplňují slavnostní radostí a obracejí je vroucně k Bohu. Vedle varhan jsou ještě jiné nástroje, které napomáhají dosažení vznešeného cíle chrámové hudby — nejsou-li ovšem příliš světské, bouřlivé, což by nevyhovovalo svátému obřadu a vážnosti mista — mezi nimi jsou na prvním místě nástroje strunné, protože mimořádně vyjadřují city radosti a smutku. Ostatně jsme již jasně mluvili v encyklice »Mediator Dei« o hudebních komposicích, které nelze z katolického kultu snadno odstranili. Jestliže nemají profánního charakteru, mohou býti připuštěny do našich kostelů, protože mohou velkolepě přispěti k pozvednutí nádhery svátých obřadů a k povznesení duší, k oduševnění pravé zbožnosti. Je však nutno říci, že jestliže prostředky a talenty nejsou na výši, odpovídající úkolům, je lépe je nepřipouštěti, než předváděti výkon málo hodný božského kultu a svátých shromáždění. Máš-li koho rád, darem to dej znát... Kousek svědectví z prachu starých archivů. — Věnováno památce rožmitálského historika Mons. J. P. H111 a, děkana a vikáře v Blatné. Koncem měsíce prosince L. P. 1710 dostali rožmitálští páni na radnici psaníčko nevelikého formátu, uměle složené (obálek nebylo) a zapečetěné. Na pečeti, poměrně drobné, znak: keříček vonné fialky na štítku s korunkou, nad tím četli písmenka P W F. Na psaníčku adresa: »Slovutným a opatrným panu purgmistru a konšelům arcibiskupského města Rožmitálu k dodání do Rožmitála.« Otevřeli opatrně psaní z Prahy a četli: »Slovutní a opatrní mnoho vzácné poctivosti páni radní! Vašich opatrnostech psaní pod datem 16. ku konci běžícího měsíce prasince jest mi k rukám došlo, též od Jakuba Kumpery štědrého večera čtyry kapouny mé kuchařce dodané jsou, za kterýžto pěkně děkuji a v paměti laskayýho Magistrátu s méma přináležejícíma strávím. Ten erb slavné paměti nebožtíka Arcibiskupa Braunéra dám vytisknout a to nejdříve odešlu. Nebude ani 3 kr. stát. Tím se pěkně poroučeje do ochrany Boží zůstávám vzáctnýho Magistrátu volný služebník a krajan Pavel V.' Fiala.« Psaníčko je velmi srozumitelné. Jen několik malých poznámek: Poslední měsíc roku skutečně naši předkové jmenovali prasinec (snad že se v něm zabíjela vykrmená prasátka?). Připomínku toho má i obraz měsíce na desce staroměstského orloje od Josefa Mánesa. Oč lepší však je výklad toho jména od slovesa prošiti! Dovídáme se tedy, jaký zvyk byl tehdy — odměňovati různé úsluhy tak praktickými dárky, jako byli kapouni. Takové dárky posílali slovutní a opatrní páni k velikonočním neboli červeným svátkům (k Zelenému čtvrtku) a k vánocům, jak účty nebo počty městské prozrazují. Kdo býval šťastným obdarovaným? Nikdy nezapomněli na urozeného pána hejtmana, jak titulovali toho zástupce »milostivé vrchnosti« — i četné jiné. Jen kantor čekal marně, že také dostane aspoň skrovný dáreček k pomlázce nebo k vánoční nadílce. Snad to nahradili, když kantor chodil spisovat kajícníky velikonočního období a o vánoční koledě ěi na Tři krále, po případě při odevzdávání darů »Nového léta«. Z velmi četných záznamů těch darů k vánočním hodům jen několik malých ukázek: r. 1658. Za nový kalendář, anýz a zázvor pro housku 10 kr.; r. 1665: K štědrýmu večeru za housku 15 kr.; r. 1670: Za housku p. hejtmanovi štědrýho večera 13 kr. — a tak podobně. Ovšem někdy byla houska, t. j. vánočka, také jen za 9, jindy zas za 18—20 krejcarů. Bez výkladů pochopíme, že to bylo jistě podle velikosti a podle množství upotřebeného koření. Anýz, zázvor, skořice, muškátové oříšky — to vše bylo poměrně drahé. Povšimněme si, že kupovali jako dárek nový kalendář. To je zvyk velmi starý a zachovávali jej i universitní profesoři starších dob, zhotovujíce t. zv. minucí, kalendáře. V nich nebývalo nic jiného než kalendářní data, důležité údaje o pohybu těles nebeských a o vzájemné poloze na obloze, o vhodných dnech k pouštění krve a jinému kurýrování. Velmi podezřelé bylo, když kteréhosi roku dali za houšky k Štědrému večeru 14 zl. 30 kr. Kdo byl tehdy podělen, městské počty nepovídají. Osob, kterým občas nějaký ten dárek věnovali, bylo ovšem víc, ale nesetkáme se s nimi tak často jako s panem hejtmanem. Vizme! R. 1671: Za ptáky, za kořeni pro pana komisara 21 kr. Jaké ptáky pan komisar dostal? Snad to byly kvíčaly nebo sluky, jistě nějaká divočina, je možné, že získali jeřábky, kteří jako lovná zvěř na Rožmitálsku již se dávno nevyskytuji. Kuchařce komisarově zavděčili se moudří a opatrní páni, že spolu s ptáky poslali koření, což mělo svůj velký význam. Jak již podotknuto, cena koření zámořského byla poměrně veliká a jeho spotřeba poměrně větši než nyní. Některá jídla, zvláště omáčky, staročesky »šaiše« řečeno, bývala kořením přeplněna. Řekli jsme, že panu kantorovi nedávali housek ani jiných dárků. Jeho jméno však čteme v počtech městských velmi často a to, když kapsa byla prázdná a kantor vybíral zálohy. Čteme zápis, jak půjčili kantorovi na nové střevíce, nebo šest kr. na mejto, když se stěhoval do Rožmitálu. Kantor měl dostávati t. zv. »Dar nového léta« místo koledy. zruš: sié císařem. Jak se penízky pro něho liknavě scházely, svědčí zápisy, že některá obec odvedla ten dar až v — březnu! V. MATOUŠEK B. ledna 1957 Vzory vznešených ctností P. JIRI Fr. DVORAK »AJ MUDRCI PŘIŠLI OD VÝCHODU DO JERUSALEMA A TÁZALI SE, ŘKOUCE: KDO JEST TEN NOVOROZENÝ KRÁL 2lDOV-< SKY?« (Matouš, 2, 1). Tito tři mudrci — králo-t vé jsou nám i dnes příjemni, poněvadž k nám mluví o tom, že srdce lidská, srdce věřících, musí ovládati' »duch královský«, že duše naše musí nésti pečeť »královského« smýšlení. I když, jako všechno lidské, za staletí králové znetvořili postavu »krále«, tito králové z východu nás navždy přesvědčují, že každý z nás musí být v jis-f tém smyslu »králem«, ,v tom ušlechtilém slova smyslu. Musí být králem v obětování se, v se-: beovládání. ve vědomí odpovědnosti, v sebekáz-( ni, králem nikoli takovým, jenž by požadoval služby od ostatních, nýbrž králem, jehož veškeré snaženi směřuje k službě druhým, ve smyslu slov svátého Petra: »Vy však jste rodem vyvoleným, královským kněžstvem.« Tito mudrci z východu byli skutečnými muži. I kdyby byla vyšla jejich cesta naprázdno, i kdyby se byli musili vrátit s přiznáním: »Hledali jsme sice, ale nenalezli,« přece by jim nikdo nemohl upříti, že věděli, co chtěli, hledali vlastní cestu, nedali se odradit výsměchem pochybovačů, jejich odvaha jen rostla s nebezpečími a obtížemi, zkrátka muži, kteří se dovedli zasaditi o věc i celým svým životem. Jejich cesta byla od počátku až do konce odvážným podnikem. Před sebou moře viry ve Vykupitele, aniž měli jistotu, že někdy vskutku vynoří se ostrůvek splnění jejich nadějí. Každý den na své cestě pouští i obydlenými kraji setkávají se s naprostou nevšímavostí lidu vyvoleného; úlek Heroda, jehož vyrušili z klidu — to vše znamenalo těžké zkoušky. Před tak odvážnými muži má respekt i dnešní člověk. Takoví odvážlivci dokáži, patříme-li na ně správně, vysaditi i na-: ši křesťanskou duši z rovnováhy a naplniti odvahou. Ale i radostí, že poslední doba. ve které žijeme my, odstranila tak mnohé vžité formy a zvyklosti, na něž byli lidé příliš upnuti a k novým přímo nutí život na nových základech. Nutno pamatovati, že stále jsme jen poutníky na cestě — kterou šli před námi tito odvážní muži. Proč by měli býti našimi vzory? Poněvadž jejich nesmírná odvaha vyvěrá z nesmírné víry. Celý jeiich život náležel duši jejich lidu. »I VEŠEDŠE DO DOMU, NALEZLI DÍTKO S MARIÍ, MATKOU JEHO« (Matouš 2, 11). Je-' jich víra zůstala neotřesena i tehdy, když nalezli město Boží prázdné a svého Boha v bídné stáji. Věřili i tehdy, když seznali v Jeho rodičích zcela chudé lidi. Věřili, když nalezli nebo-; hé dítko místo silného Boha. Věřili i tam, kdě bychom snad my propadli pochybnostem. »A PADŠE, KLANÉLI SE JEMU A OTEVREVSE POKLADY SVÉ, OBÉTOVALI MU DARY; ZLATO, KADIDLO A MYRHU (Matouš 2, 11). A uprostřed těch darů oni sami, s výrazem naprosté oddanosti, jsou v té chvíli malými dětmi a ono Dítko velký Bůh. Úžas se nás musí zmocniti pfi pohledu na toto královské odevzdání se. Úsměv jejich Boha je pro ně nad všechny poklady. Ve svátek těchto svátých ponořme svou mysl v jejich bezpříkladnou odvahu, jež byla korunována zdarem a učme s« znáti, že každá velká doba, jako právě i naše, vyžaduje odvážné lidi s duchem — v tom nejkrásnějším slova smyslu — »královským«; a snažme se býti takovými lidmi. Po svém návratu domů hlásali Tři králové Boha, stali se vlastně apoštoly. Vraťme se od sv. Tří králů v jesličkách do svých domovů a vyprávějme svým životem o Bohu. staňme se apoštoly ctností a Bůh nám jistě požehná a lid nás bude miti v lásce. Liturgický kalendář týdne 6. I. — ZJEVENI PANÉ — SV. TRÍ KRÁLŮ; dvojitý 1. tř., barva bílá; Mše sv.: vlastní (Schallerův misál: str. 129; nedělní: str. 94), Gloria, Credo, Preface a »Mezi úkonem« vlastní (str. 51 č. 2; nedělní: str. 30 č. 2). 7. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: jako včera, Gl., bez Cr., Preface (nikoliv již »Mezi úkonem«) o Zjevení Páně jako včera, Ite missa est. 8. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: vše jako včera. 9. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: vše jako 7. t. m. 10. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv.: vše jako 7. t. m. 11. I. — ZE DNE; jednoduchý, b. bílá; Mše sv;S vše jako 7. t. m., přidává se však 2. modi. sv. Hygina, papeže a mučedníka ze mše »Si diligia — M'luješ-li mne«. 12. I. — ZE DNE; jednoduchý, b, bílá; Mše sv.J vše jako 7. t. m. STAROČESKÝM LIDOVÝM ZVYKEM bylo tak zvané »chození s hvězdou«, nebo »chození Tří králů«. Již ve starých pamětech z konce 16. století jest uváděn starý vánoční obyčej doslovně: »Staročeská pacholata chodívala s hvězdou, připomínajíce přiměřenými zpěvy památku sv. Tří králů.* Ještě v 18. století chodívali učitelé se žáky bud, v předvečer svátku, nebo také dopoledne ve svátek vykuřovati příbytky osadníků za zpěvů a modliteb, po jejichž skončení pak napsali na dveře začáteční písmena a letopočet. Těmto obchůzkám se někde také říkalo »koledy tříkrálové« a byly při nich rozdávány tak zvané tříkrálové lístky, znázorňující skupinu sv. Tří králů, nesoucích zlato, kadidlo a myrhu. Mezi staročeskými tříkrálovými lístky zvláště vynikl lístek z Kutné Hory z r. 1703, na němž byla nápadně vyznačena písmena: C M B; v pozadí pak byl pěkný pohled na Kutnou Horu, za nil vystupovaly tři kopce: Kank, Lukov a Kuklík, na jejichž vrcholcích stáli horští patronové: Sv. Barbora, sv. Jakub a sv. Václav. Tříkrálové koledy, jež byly při obchůzkách zpívány, zpravidla jednohlasně, začínaly slovy: »Tři králi znamenali hvězdu, kteroul seznali, do Betlema se brali. Radujme se, veselme se v tomto novém roce!« Na Zbirožsku byla tříkrálová obchůzka spojena s pěkným blahopřáním: »Skrze narozeni Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista jim uctivě vinšovat přicházíme, aby jim Bůh zdraví štěstí a požehnání uděliti ráčil a po vykročení z tohoto světa, aby se s tím novorozeným Ježíškem v nebí těšili a radovali.« AF.