Katolické Noviny, 1963 (XV/1-52)

1963-01-06 / No. 1

Strana 2 C llvestr — což Je podle lidové charakteristiky Konec starého roku — a rok Nový Jsou symbolem loučení a vítání, zna­mená odchod starého kalendářního roku a nástup nových dnů. Z klubka času se začínají odvíjet nové události, když do hlubin minulosti zapadl zase jeden úsek našeho života. Život však ne­stárne ani neumírá, Jenom se mění. A dnes při vstupu do nového roku Je závažnou otázkou, čím naplníme své budoucí dny. Vždyť náš život Je pramenem, z něhož může vyrůst mnoho krásných a požehnahých plodů, ale může být i řečištěm, plným kalné špí­­ny a Jedu, který otráví všecko kolem. Na nás záleží, čím na­plníme svoje putování. Dovolte mi proto vyslovit novoroční přání: Važte si života, největšího Božího daru a prožívejte Je] v milosti Božil ‘ Písmo sv. často přirovnává lidský život ke dni dělníkovu. Poctivý člověk zná hodnotu svého díla a neodbývá Je, ať na něm závisejí Jednotlivé hospodářské úspěchy nebo úsilí vlastního posvěcení. Naše víra připomíná, že lidský život nesmí být podoben fíkovému stromu, který Spasitel nectil pro jeho ne­plodnost. Nesmí se podobat ani sluhovi, Jemuž dal hospodář do opatrování hřivnu a ten Ji z pohodlnosti zakopal. Jsme na světě proto, abychom rozmnožovali všecka dobra přirozená i nad­přirozená. Vždyť i sám Spasitel přišel na svět proto, abychom život měli a měli ho v hojností. T7 šecko, co je na světě, všecka Jeho krása i bohatství a vzác­­v nost nevyváží radost z pokojného svědomí, klid v duši. Proto je nutno znát a zachovávait přikázání Boží 1 zákony lidské. Člo­věk může znát všechny povinnosti, může být největším znalcem práva a přece ještě nemusí být dobrým člověkem. Nikoli ten, kdo dobro poznal, ale ten, kdo Je vykonal, nebo se aspoň sna­žil o Jeho naplnění, ten Je hoden zvláštní Boží odměny. — Jako Největší dar VÄCLAV zemek křesťané Jsmg dědici nebe; proto svoje mravní úsilí zaměřujeme k tomu, abychom byli hodni zaslíbení Kristových. Proto toužíme po míru ve svém srdci, proto se vzdalujeme vášní a snažíme se Je přemáhat, proto se také snažíme účinně pomáhat svému bliž­nímu, rozumět mu a pomáhat mu k Jeho štěstí. Právě proto také celým srdcem toužíme po pokoji mezi národy na celém světě. Pro člověka se zdravým rozumem a s ne­zvráceným svědomím Je pak zřejmé, že největším neštěstím lid­ského života je válka. Jeden z amerických atomových vědců vy­počítal před časem, kolik asi miliónů mrtvých bylo by při prvém nukleárním útoku v případné válce. A není největší tragédií dnešního lidstva, tak vyspělého a pokročilého, že ve Jménu vraž­dění a ničení promrhalo za posledních 50 let čtyři trilióny do­larů? To Je tak veliké číslo, že si Je ani nedovedeme předstaivit. Napsané by vypadalo tak, že za čtyřkou by bylo ještě 10 nul. Za tyto peníze by lidstvo mohlo žít pohodlně asi 50 let. Proto Je z nejpřednějších úkolů každého z nás: Pracovat pro mír mezi lidmi, pracovat pro zachování krásného života! Ale nejen to. Je nutné dbát 1 o život svůj právě Jako o život lidí kolem sebe a nevydávat jej y nebezpečí. Všichni Jsme se Jistě pozastavili nad strašlivou statistikou dopravních nehod v minulém roce. I když nemyslíme na velké materiální škody, Jaký Je to zástup zmrzačených lidí a Jaká řada hrobů přibyla za loňský rok na našich hřbitovech I Na počátku převážné většiny těchto tragédil byla neopatrnost, nekázeň, zanedbání předpisů ať řidičem nebo chodcem. Na konci byl zmařený lidský živoťj tolik potřebný, hořké slzy Jedněch a těžké výčitky svědomí dru, hých. Buďte opátmi na svých cestách, buďte opatrní především na svoje dštil I dětská hra může končit neštěstím. V touze po rychlosti se dají uspořit nejvýš minuty — ale v sázce Je celý život vlastní, nebo někoho vedle nás. Je dost toho, co se 1 při nejlepší vůli někdy vymkne člověku z ruky. Ať není nikoho mezí námi, kdo by si musil vytýkat: Mou vinou bylo — jsem příčinou neštěstí. Někdy jsou naše dny připodobňovány i k plavci, kte^ rý rozepjal plachty na svém člunu a pustil se do proudu řeky. Když usedne se založenýma rukama, Je hříčkou proudu. Ale ne­dostal darem zdravé ruce? Nemá veslovat i proti proudu, když ho unáší na opačnou stranu? Podlehne vždy jenom ten, kdo se nedovede snažit o život a jeho velké dary. Pravda, zase nás budou čekat věci a události, které nejsou v naší moci, abychom Je odvrátili. Avšak dosti je toho, na čem můžeme a musíme spo-í lupracovat. Když byl sv. Pavel povolán, aby se z nepřítele Křis, tova stal hlasatelem Jeho učení, byl slabý a tělesně neduživý. Ale opíral se o milost Boží, a proto vykonal největší apoštolsko^ práci, Svou milost neodnímá Bůh nikomu, nabízí ji všem. Užijm^ Jí k svému posvěcení, k tomu, aby lásky přibývalo mezi námi, abychom pečovali dobře a spravedlivě o život svůj i o život svých1 bližních. Takový bude nový rok, jací budou lidé, Jací sami budeme. Mnoho lidí bude očekávat naši ochotnou pomoc, dobrou radu, moudré rozhodnutí. Ale všichni od nás budou čekait úctu k živo, tu, největšímu Božímu daru. Tož tedy, ať naše budoucí dny jsou naplněny milostí, vzájemnou láskou a dorozuměním, konáním dobra a pokojem! E svátku Zjevení Páně r VKL. — SVATEK ZJEVENI PÁNĚ náleží od nej­starších dob k nejvýznačnějším dnům církevního roku. Slavně zaznívají 6. ledna při mší svaté slova původně Jeruzalému určená, nyní však ná­ležející celé Církvi, slova proroka Izaiáše, osla­vující příchod Páně. „Vstaň a sviť, ó Jeruzaléme, neboť vzešlo Tvé světlo a velebnost Boží Je nad Tebou.“ Nejen pro celou Církev, ale zvláště pro dějiny naší vlasti má význam den Zjevení Páně, neboť — jak vyprávějí Fuldské anály — bylo r. 845 v oktávu tohoto svátku pokřtěno 14 českých knížat, a to „spolu se svými lidmi“. Anály zdůraz­ňují, že se tak stalo na jejich žádost o vstup do Církve („christianam religionem desiderantes“). Svátek Zjevení Páně je zároveň při­pomínkou památky s v. Tří králů, tj. oněch „mudrců od východu“, kteří podle vyprávění sv. evangelisty Matouše přišli po narození Páně do Jeruzaléma, aby se poklonili Spasiteli a darem mu odevzdali zlato, kadidlo a myrhu. Tradice vy­práví o těchto učencích, znalých zejména astro­nomie, že to byli Chaldejci vznešeného půvo­du, v jejichž vlastí se po staletí udržovala Balaa­­mova předpověď o tom, že z Izraele vzejde Me­siáš. A jmenovali se prý Kašpar, Melichar, Bal­tazar. Podle tradice byli sv. Tři králové pokřtěni sv. apoštolem Tomášem a zemřeli jako mučední­ci. Jejich těla převezla císařovna Helena původ­ně do Cařihradu, později se dostala do severo­italského Milánu. Avšak ani tam trvale nezůsta­la, neboť ve 12. století byla uložena v Kolíně n. R. (r. 1164). Nad jejich hrobem byl pak vybudo­ván dóm jim zasvěcený. Na jejich kolínském relikvláři (z 12. století), bohatě vyzdobeném dra­hokamy, jsou četná vyobrazení. Svatí Tři králové byli uctíváni zaklá­dáním oltářů, zvláště ve 14. století, i v naší vlas­tí. V Stanovících na Karlovarsku je je­jich památce zasvěcen kostel, který se ve 14. století připomíná jako farní. Ženka fnbudco-zU • Vytrvalý klid mudrců není ničím ji­ným než uměním uzavírati bouři do své­ho srdce. SVĚTICI BISKUP Z WLÖCLAWKU ZEMŘEL. Za účasti mnoha polských biskupů a věřících byl ve Wlóclawku v Polsku pohřben světící bis­kup F. Korszyňski. Bylo mu 69 let. F. Korszyňski byl v roce 1939 zatčen nacisty a dopraven do koncentračního tábora v Dachau. Jeho spolu­vězňové si ho velmi vážili. Byl obětavý a pomá­hal trpícím. ÄSfÖfifÖKfi NÖVIN? EK. — ZAClT NOVÝ ROK ne­znamená Jen připsat na dopi­sech k datu vyšší číslici, nebo vyměnit na stole starý kalendář novým. Vstup do nového občan­ského roku musí být pro pravé­ho křesťana příležitostí odstra­nit ze svého nitra staré chyby, staré nedostatky, neúspěchy 1 rány a posílit se Ocelově pev­ným odhodláním: Kráčet v no­vém roce s novým a svěžím od­hodláním pevně kupředu, k cí­li. A co jest cílem každého člo­věka dobré vůle na této zemi bez rozdílu? Štěstí, radost, po­koj. Každý touží po štěstí, každý chce mít radost ze života a každý dychtivě touží žít v pokoji. Všimněme si, co znamená pro věřícího ces­ta k tomu cíli, kde se soustře­ďuje štěstí, radost a pokoj. Všimněme si však též prostřed­ků, jak dosíci toho cíle. štěstí v lidském ži­votě nemůžeme označit za ná­hodnou hru osudu, třeba se ří­ká: „Hoď šťastného člověka do moře a vypluje s rybou v ru­ce!“ Štěstí musí být něco hlub­šího, oproštěného náhody a osudu. Musí být zasloužené, vy­bojované. Náhodného štěstí si člověk ani neváží. Kdo takto spoléhá na štěstí, nejen hřeší, ale též riskuje. Za svým štěstím musí jít člověk vytrváte a kles­tit si cestu k němu řadou obtí­ží, bojů a námahy. Kdosi vyslo­vil moudrou myšlenku: „K štěs­tí vedou dvě cesty: málo potře­bovat a mnoho získat“. Tato slova vhodně ilustrují cíl, smysl i prostředky k dosažení štěstí. V těchto dnech, kdy vstupujeme do nového občan­ského roku, tolik přejeme svým nejbližším — přátelům, zná­mým, spolupracovníkům —• štěstí, které oni zase přejí nám. Přejeme-lí a děkujeme-li svým milým za přání štěstí v novém roce, musíme vždy a všude jed- Via nové OL&iy nat tak, aby pocit, že budujeme štěstí své i Jiných, naplňoval nás blaženým vědomím, že Jsme cestou k tomuto štěstí neztros­kotali na úskalí sobectví, ne­pravosti a hříchu. Přední pro­­vengalský básník Theodor Au­­banel v „Knize lásky“ — kterou přeložil kněz - básník Sigis­mund Bouška — píše: „Jen Jed­na radost opravdová — jest na světě, jež nemá vad — té není rovno, nebe chová — můj Bože, Tebe milovat.“ I tato myšlenka básnicky i lidsky jasně ukazuje cestu k opravdové radosti, jež doplňuje naše štěstí, neboť Je jeho průkazným projevem. Této radosti nás učí 1 světice s rů­­žemi sv. Terezie Ježíškova: „Z lásky chci trpěti i těšit se. Tak Ti budu sypat květy. Ani jedné květiny nepřejdu nepozorně, každou utrhnu pro tebe. A bu­du zpívat, stále zpívat, i když budu své růže trhat v trní.“ Tak nás učí pěstovat radost, čili mít radost ze všeho, 1 z utrpení a žalu. Je to velmi těžká věc, ne­smírně obtížný požadavek, ale nesmí chybět v úsilí o štěstí, jež Je potřebí podpírat právě Čistou radostí. Radostí, které je živá a těší i v zármutku. Rados­tí, která nemocného léčí, umí­rajícího vede do radosti věčné a radujícího se posiluje v dob­rém odhodlání působit radost jiným. I jiný velmi milý světec sv. František z Assisi, o němž napsal spisovatel Gorkij ve svých Vzpomínkách, že byl pra­otcem veselých světců, nás mů­že povzbudit svým příkladem, abychom se dovedli opravdově radovat a tak naplňovat smysl známého hesla: Servire Deo in laetitia —• Sloužit Pánu v ra­dosti. To, myslím, výrazně na­značuje typ naší pravé radosti a zdůrazňuje, že se musí proje­vovat ve vztahu k lidem, k na­šim bližním, které podle nejvyš­­šiho příkazu máme a musíme milovat Jako sebe sama. Když jsme radost na­zvali projevem štěstí, můžeme pokoj nazvatl domo­vem štěstí a radosti. Ano, ra­dost a štěstí přebývá Jen v do­mě pokoje — příbytku míru. Upevňujme jej tedy ve svých domovech, v rodinách, spole­čenství, v nichž žijeme. „Pokoj svůj dávám vám“ — volá k nám Božský mistr i dnes. A tato Jeho slova jsou nám křesťanům ne­jen odkazem, nýbrž vzácným dědictvím, které musíme stejně dobře chápat Jako odhodlaně upevňovat. Zejména dnes je to úkol nejaktuálnější a snaha udržet pokoj na celém světě je posláním všeho mírumilovného lidstva. Připomínají nám to i slova vynikajícího maďarského kazatele biskupa Prochazsky: „Jen tehdy se rozšíří mezi námi království Kristovo, pokročí-li svět ve vývoji natolik, že bude válku nenávidět jako peklo.“ Jsme budovateli krá­lovství Kristova, krá­lovství Božího na zemi. Tato myšlenka nechť nás povzbuzu­je v úsilí o pokoj, aby byl trva­lým majetkem nejen našich vlastních duší, ale všech lidí dobré vůle na celém světě. Soustředíme-li své pohledy a perspektivy do nového občan­ského r. 1963, do něhož v těch­to dnech vstupujeme s veliký­mi nadějemi, právě tímto smě­rem, pak se splní naše přání štěstí, • radosti a pokoje všem našim bližním. Nezůstávejme při slovech a přáních. Naplňuj­me jejich smysl každoden­ním a důsledným pl­něním všech úkolů, jež povedou nás i všechny jedině správnou cestou k štěstí, rados­ti a míru. LAIK ÚČASTNÍKEM PRACÍ KONCILU. Sv. Otec Jan XXIII. pozval k účasti na jednáních koncilu významného francouzského laika - spisovatele Jeana Guittona, který je znalcem ekumenických otázek. Nedávno vydal J. Guitton, člen francouz­ské Akademie, knihu o svých rozhovorech s před­staviteli nekatolických církví. Guitton je prvním katollkem-Iaikem, který se podílí na práci koncilu. ■ ■■■i 8. LEDNÄ 1963 Zjevení Páně CTĚNI (z proroka Izaiáše 60, 1—6): „Vstaň 8 sviť, ó Jeruzaléme, vzešloť tvé světlo a veleb*. nost Boží jest nad tebou!“... Světlo — to jest Pán Ježíš Kristus — vzejde nad Jeruzalémem —< to Jest nad Církví — a obklopí Ji září a leskem« Národové budou přivedeni tímto světlem k mi« lostl a budou chváliti Boha. EVANGELIUM (sv. Matouše 2, 1—12): „Když Ježíš narodil se v Betlémě judském za dnů He­roda krále, áj mudrci od východu přišli do Je­ruzaléma, řkouce: Kde Je ten novorozený král židovský? Neboť viděli jsme hvězdu jeho rj8 východě, i přišli Jsme poklonit se jemu... hvěz­da, kterou byli uzřeli na východě, předcházela je, až přišedši, stanula nad místem, kde bylo Dí­tě. Uzřevše hvězdu, zaradovali se radostí velmi velikou. I vešedše do domu, nalezli Dítko s Ma-i rií, Matkou jeho a padše klaněli se jemu, a ote­­vřevše poklady své, obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu..." Pro věřící Je Pán Ježíš v nebesích. K Ně­mu putujeme denně ve svých myšlenkách, v mod­litbě. Putujeme k Němu celým svým životem, aby­chom se Mu jednou klaněli ve věčné slávě. Avšak máme též podati dary. Místo zlata upřím­nost ve víře. Upřímnost v lásce má býti dalším darem. Právě tak Jej upřímně milovati, jako dítko upřímně miluje svou matku. Místo kadidla vě­nujme Kristu zbožnost, krásnou vlastnost věřící­ho. Zbožnost stoupá k nebesům jako dým von­ného kadidla na ohni upřímné-víry a lásky k Bo­hu. Posléze místo myrhy věnujme Kristu vytr­valost a věrnost. Tyto dary obětujme; prozáří nám, i těm, kdož s námi žijí, život na zemi a zprostředkuji odplatu Kristovu. Liturgický kalendář týdne 6. I. — NEDÉLE (neuplatňuje sej ZJEVENI PÁNÉ (Svatých Tří Králů); 1. tř., barva bílá; Mše sv.: vlastní (Sohal­­lerův misál str. 129; nedělní: str. 94), Gloria, Credo, Preface a „Mezi úkonem“ vlastní o Zjevení páně (str. 51 č. 2; nedělní: str. 30 č. 2). 7. I. — ZE DNE: 4. tř., b. bílá; Mše sv: ze Zjevení Páně (viz včera), Gl., bez Cr., Preface o Zjevení páně (již bez vlastní modlitby „Mezi úkonem“) jako včera, ite miss a est. 6* I* — ZE DNE; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: vše jako včera. 9* I* *— ZE DNE; 4. tř, b. bílá; Mše sv.: vše jako 7. t. m. 10. I. — ZE DNE; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: vše jako 7. t. m., 11. I. ZE t>NE; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: vše jako 7. t. m., 2. modi. sv. Hygina (viz níže). — NEBO: Mše sv’. (b. červená) sv. HYGINA, papeže a mučedníka: „Si diligis — Miluješ-li mne“ (společná mše papežů), Gl., 2. modi, ze Zjevení Páně (6. t. m.), bez Cr., preface ô Zjevení Páně (bez vlastního „Mezi úikonem“) jako 6. t. ni. 12. 1. — BLAHOSLAVENÉ PANNY MARIE V SOBOTU; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: „Vultucn tuum“ (str. 94 č. II; nedělní: str. 98 č. II.), Gl.. bez Cr,, preface o Panně Marii (str. 61 č. 11; nedělní: str. 40 č. 11; . . tebe o Uctívání...“). NA KONCI STARÉHO A NA ZAČÁTKU NOVÉHO ROKU bývá celkem již tradičním zvykem přát jeden druhému vše dobré a tak trochu i bilancovat. Všechno však se mění velkou, a dnes už můžeme říci, že kosmickou rychlostí. A tak se mění nejen formy novoročních přání, ale i jejich obsah. Když jsme četli dříve u klasiků líčení, že „v první den nového roku skýtá lidstvo překrásný a dojemný obraz, všichni se z toho radovali, jásali a navzájem st blahopřáli, vzduch byl naplněn nejupřímnějšími a nejsrdečnějšími přáními, všichni byli Síastni a spokojeni", cítili jsme z těch­to slov prázdné fráze. Přání chtěla sice vyznívatl upřímně, silně a opravdově, opak však byl pravdou. Volání „Šťastný nový rok!" znělo hluše, mlhavě a neurčitě. V létech dva­cátých či třicátých (a tím více v době předcházející) lidé koneckonců ani velké změny nečekali a ve velké změny ani nevěřili. O podstatných změnách v oné době snili jen nemnozí. Mluvil-li někdo o štěstí, měl na mysli hlavně to svoje maličké osobní štěstí, měl na mysli, aby se v tom novém roce měl aspoň trochu lépe, protože jeho dosavadní život byl těžký a bez viditelné naděje. OVŠEM, i dnes si přejeme do nového roku to nejlepší. Dokonce užíváme i stejných slov „šťastný nový rok". Za­­myslíme-ll se však nad jejich obsahem, nezdá se vám, že znějí podstatně jinak? Nezdá se vám, že i ta přání osobního štěstí mají dnes mnohem širší charakter? Ze nejde jen o jednu osobu či rodinu, ale že ta přáni štěstí a pokoje se dnes stala běžná pro celé lidské celky? Vzpomíná-lt koncem roku někdo u nás na některého člena své rodiny, který je služebně daleko v Africe, Argentině, Indii, na Kubě či jinde v cizině, nelze, aby současně nezahrnul do svých vzpomínek, přání a představ i zemi, kde jejích blízký pra­cuje a lid, s nímž dočasně žije. A proto nejen naše vzpo­mínky, ale i naše přáni — byt t zaměřena k osobě — se Novoroční přáni dnes stávají běžnými pojmy štěstí všeho lidu a ce­lého světa. TO VŠE JE DNES NOVÉ, tak se tedy svou náplní změnila i naše novoroční přáni. Nejsou to již neurčitá a bezobsaž­ná volání; obsahuji dnes konkrétní přání, která na cestě k společnému cíli mají i konkrétní náplň. Zdaleka to nejsou jen ta stará přání malého osobního štěstíčka, které nejen nevidělo, a snad ani nechtělo vidět trpícího bliž­ního, ale často si to svoje štěstí „budovalo" na neštěstí a bídě druhých. A jako věřící katolíci si musíme upřímně — byť s politováním — přiznat, že bylo-li v těch trudných dobách dost věřících, kteří pro sobectví a chamtivost dru­hých strádali, byli křesťané i mezi těmi, kteří takováto zla působili. Vycházíme-li z opravdovostí své křesťanské víry, měli bychom ovšem plným právem křesťanství zmí­něných sobců označit uvozovkami. PŘÁNI K NOVÉMU ROKU se mění stejně jako se mění svět. Ve světě stále přibývá těch, kdo tyto změny chápou a neustále se zmenšuje počet těch druhých. Ti kdo nechá­pou či chápat nechtějí, se však liší i mezi sebou. Kromě těch jednotlivců, kteří v západních státech trpně čekali až přijde čas a všechno se opět vrátí do starých vyježdě­ných kolejí, jsou zde i takoví, kteří — ač neradi a s těž­kým srdcem — vidí, Že cestu vpřed, cestu k tomu novému a pokrokovému nelze zastavit. Přáli by si však aspoň jedno: celý ten postup zpomalit, přibrzdit a pozdržet. Ne­­daří-li se to vyvoláváním třetí světové války, měla by k tomu pomoct válka lokální, Či alespoň válka studená. Koncem minulého roku jsme však byli svědky t činnosti skupinky třetí. To jsou tt, kteří uprchli z vlastí a pracují v cizích službách a v cizím žoldu. Projevují se nejen v éte­ru, kde však dnes už celkem nikomu nevadl, protože jejich slov nikdo nedbá, ale ti nejzoufalejší se projevují i „či­ny": ozbrojené a vražedné útoky proti zastupitelským úřadům jugoslávským v západním Německu a v Rakousku a podobné činy i jinde na Západě, jsou však jen typickým dokladem jejich zoufalství a nepríčetnosti. ZNÁMÝ sovětský spisovatel O. Gončar v úvaze, hodno­tící výsledky nedávného zasedání Nejvyššího sovětu, za­býval se t opatřeními, která přijala sovětská vláda k odstra­nění kubánské krize Vyzdvihl fakt, že tato sovětská opatření svým moudrým a rozvážným postojem odvrátila hrozné nebezpečí. Tento postoj sovětské vlády ještě více zvýšil v očích národů prestiž sovětské země. „My, Sovět­ští lidé" — řekl na závěr své úvahy spisovatel O. Gončar — „jsme st rovněž vědomi rozvahy presidenta a vlády USA, kteří uposlechli v oněch napjatých dnech hlasu zdra­vého rozumu a nedali na hrstku militaristů, zaslepených zlobou ke kubánskému lidu a k národům všech socialistic­kých zemí." — A my jsme byli koncem roku svědky toho, že poté co nevyšla ani tzv. kubánská krize, stávají se zou­falí utečenci Ještě zoufalejšími. Stále ubývá těch, kdo by je platili a v zemích svých „hostitelů" jsou stále nepoho­dlnější a nežádoucí. Jejich zoufalství stoupá s růstem snah a podnětů vedoucích k porozumění a míru ve světě; nikdo jich nedbá a vzpomene-li jich přece; činí tak nikoli v dob­rém. Vraždy a atentáty, to jsou však ty poslední záchvěvy zuřivosti těchto živlů. NIC NEMO ZE ZASTAVIT cestu vpřed, cestu k Životu v míru a pokoji. V tomto přesvědčení jsgu zajedno všich­ni poctiví lidé na celém světě, bez rozdílu barvy, rasy, náboženství a politického přesvědčení. A v tomto spo­lečném přesvědčení je ona konkrétnost našich přání do roku 19 6 3.

Next