Katolické Noviny, 1964 (XVI/1-52)

1964-01-05 / No. 1

Strana 2 ESTöfiíese NöviMt 5. LEDNA 1964 15. TREST ZA HŘÍCH — VÝRAZ SPRAVEDLNOSTI BOZI. — 8». Augustinu náleží nopochybnč lásluba, že první objasnil rozdíl metl hříchem těžkým, smrtelným a mezi hříchem lehkým. Velikost hříchu stanoví se podle něho měrou, jakou ee hříšník provinil proti lěace. jsou hříchy, které Ducha Svatého v našem srdci toliko zarmucuji a břichy, které jej úplně potlačuji. Přitom pod pojem lehkého hříchu zahrnuje sv. Augustin často i hříchy, které jsou ve své podstatě sine těžké, které však Běh ve své moudrosti a nekonečné dobrotě snáze pomíjejí (Qu. 26). Těžký hřích stává se „lehčím“ tj. snáze promiautel­­ným, jakmile hříšník svého skutku lituje a pokouši se o nápravu, jed­ním z důsledků smrtelného hříchu je, že se jím láme pouto pospoli­tosti mezi hříšníkem a Církví svátou. Přesto však Církev takového hříšníka nezavrhuje, naopak, snaží se mu pomoci, snaží se ho opět přivést na správnou cestu — vždyť je povinna láskou I k nepříteli. Hříchem lehkým je třeba 1 těžké provinění, které však není spáchá­no záměrně, nýbrž pouze z lidské slabosti, je veliký rozdíl mezi hří­chem jldášovým, který zradil Krista Pána uváženě a rozmyslně, a hří­chem Petrovým, který jej zapřel z lidské slabosti a hned, jak sl svůj čin uvědomil, litoval. Hříšník, který svým činem úplně potlačil ve svém srdci Ducha Svatého a přerušil tak pouto s Církví, je bezpod­mínečně povinen uchýlit se ke zdrojům, které poskytuje svátost po­kání, aby se mu opět dostalo milosti Boží; kdo ještě nevyplenil zcela ze svého srdce Ducha Sv., může sám od zebe, modlitbou a dobrými skutky dosíci odpuštění. Které jsou však viny, jež bezpodmínečně zavazuji hříšníka hledat pomoc u Církve svaté? Sv. Augustin musil ve své době bojovst s nejrůznějšimi názory. Tehdy mnozí tvrdili, Že nemůže natolik hřešit, aby porušil stav milosti, které nabyl křtem. Víra zachraůuje člověka i bez skutků, je pozoruhodné, ie asi o 1100 lot pozdili znovu ošila toto tvrzeni v učení Martina Luthera. Naproti tomu sv. Augustin pra­ví, že Najvyšší soudce odmítá všechny, kteří nesplní předpisy lásky, at jsou pukřtěni či nikoli, a že tedy hříšnik se musí uchýlit k Církvi svaté nejen s hříchy, kterých se dopustil před křtem, ale 1 s těžkými hříchy, kterých se dopustil po křtu. Sv. Augustin dokonce chtěl po­řídit seznam hříchů, které mohou být odpuštěny jen křtem, nebo svá­tostí pokání. Za jeho dob nedostatek takového seznamu často uváděl do rozpaků duchovni správce. Nejednou museli vést těžké boje ve Není míru v srdci hříšníka liž 4«, 32) Dr. JOSEF BENES svém svědomí, když ss snažili najit zlatou střední eastu mezi přísností a milosrdenstvím, je však mošno pořídit vyčerpávajíc) seznam tako­vých hříchůr A tak sv. Augustin musel sa nakonec spokojit výčtem těch hříchů, které podle Písma sv. odporují království Božímn, a ně­kterých břichů vzatých ze zkušenosti jeho i jeho spolubratři v du­chovni správě. Drobné hřlohy shrnuje sv. Augustin pod pojem hříchů všed­­nieh. jsou to ty, kterých se při na|lepši vůli dopouštíme denně, nebo i několikrát za den. Při slabosti, ktorá jo dána naším prvotním hří­chem, se jim dokonce auí vyhnout nemůžeme. Sv. Augustin sice teore­ticky připouští, že člověk ve stavu milosti mohl by se vyvarovat i těchto drobných hříchů, ale kromě Panny Marie nemůžeme uvést v celých dějinách lidstva ani jediné výjimky. Těchto hřichů se do­pouštíme. když třeba dovolíme, aby pokušeni i jen na chvíli ovládlo naši vůli, při jídle, při pití, při rozhovoru. Kdo může dokonale ovlád­nout své srdce, jazyk, představivost, roztržitost, nepozornost, netrpě­livost? Vždyí býváme někdy roztržití 1 při modlitbě, tedy v okamžiku, kdy máme jistě tn neflepší vůli k dobru, jsou to jen nepatrné bříšky, ale sv. Augustin nůs vyzývá, abychom jich nepodceůovali. Přirovnává já k bodnuti hmyzu, k drobným mokám, z oicbž žádná sama o sobě ělověku neuškodí, ala ktará komplikovány mohou přivodit smrt. Přl­­rovoárá ja k zrnům, z nichž každá samo o sobě neváži skoro nic, ale která nahromaděna mobou prolomit podlahy sýpky i potopit člun. je jisté, la velké množství drobných břichů nedá dohromady jeden hřfch smrtelný, prosil proto, ž* hřích lohkf je scela jiného řádu než hřicb těžký, jako dobrý pastýř oabádé nás Tlak sv. Augustin k ostražitosti přnd ršeml nepozornostmi, přad všemi nedbalostmi, protože drobné bříšky připravuji cesta hříchům tůišim. Nejtlžli břich, a kterém bylo řečeno, že nebude odpuštěn aat nu tomto svitů, oni na onam: ja to hfich rouhání proti Dnchu Sva­tému. Sv. Augaetin aa nabýval aejmůoa tímto hříchem a to v době své­ho boje s Donatlsty, bludnou s«kro«, která tvrdila, že Cirkev je spo­lečnosti svátých lidi a kde hřeší, musí být z Církve navždy vyloučeni. Sv. Augustin tvrdl, že taňte hřích uráli přímo milost Ducha Svatého, která byla na nůs přenesena Cirkvi a akrza Cirkev. Timto hříchem se hříšník dobrovolné eddliajo od Církve. Ale ani tento břich naai sám o sobě neodpustitelný, lede v tam připadl, že odklon hříšníkův od Clrkvo jo defloilivof, to zaamaoá vodo-ll k nokajlcaé smrti. Keldý hřích allédé trestá. Trest je nutRý. Kdyby břich nebyl trestán, nebýt by hříchem. Trest ja výrazem Baši spravedlností. Bůh by eabyl spravodlivý, kdyby nttrostal. Hřích může být potrastán dvojím způsobem: bud samotným hříšníkem, který činf pokánf, nebo pak Bohem. Hřleh latii pereliije vůěaý zákon a k věčnému aákonu nálali i odměna za dobré skutky a treat za břichy. Na z i r i r třeba shrnout, lo z dila sv. Augustina stejně jaké a Pís­ma svátého vyvěrá pro kaldého hříšníka naděje na svrchované milo­srdenství Boži. Své milosrdenství vepsal Bůh v rány na rukou, nohou Ia v koka svého jedaaroaoaébo Syna, a svaté zpověď, označená někdy aka „soud milosrdenství“ byla ustanovena Božským Spasitelem, aby tajícím bylo odpuštěno- Proto přijal na zaba lidskou přirozenest, aby dílem vykoupaní zbavil lidstvo hříchu prvotního a dal něm prostřed­ky zbavili sa i hříchů osobních. A pršíš v těsbto dnech vánočních připomínáme sl apět velebný okamžik, kdy to políbilo nebo se zem! o vypučel z Růže Květ. V čarovně noci zasvitlo v nepstrná betlémská jaskyol Slunce Lásky a raslévá své paprsky oalýai světem. Luzný ebraz chudičké Matky (nad Dítětem dojímé srdce věřialba člověka již téměř dva tlvlce let a romlouvá k dptl slovy léaky: „Milujte $c vespolek, nebot pralo přišel pasitól no svět, aby vás aančll lásce. Proto se stal vaším bratrem, abyste nikdy nezapomněli, la máta al být navzájem bratry!“ Z jeslí svítí Liská. Bančit nelezl zde svého nejvyššiho po­svěceni, svého hlubšího »myvlu. Tuplo, jol z nich vychází, tavi v du­ších loéy sobectví a tvrdosti. Kršsa, která ee narodila, nesnáší oškli­vosti hříchu, livet lieky vyebáiejlci i jeslí nechce znát smrti, kterou znamená těžký hřích, nahot „ca«t taja v najtvrdší tá hrudi a nozi jih­ne v najohiadnějifm oka a aeel v nejtemnijll dači zpívá.“ (Vrchlic­ký). To je Láska, ktará ze nerodila. VE VÁNOČNÍM ČASE — ulč. — ještě ve vánočním Case, bez­prostředně po svátku Zjevení Páně, vzpomíná 7. ledna římské martyrologium jedné z vý­značných události z mládí Páně, jeho návratu z Egypta (relatio puerí Jesu de Aegypto). je to jakýsi protějšek památky nevinných dětí, po­vražděných brzy po narozen! Páně na příkaz krále Heroda 128. prosince), události, jež byla bezprostředním podnětem k odchodu Matky Pá­ně a Pěstouna sv. Josefa, spolu s malým Ježíš­kem do dočasného egyptského vyhnanství, do země, kam Herodova moc nesahala. Je to starý svátek, 1 u nás od dávných dob známý, jak svědčí zmínky při 7. lednu ka*­­lendářů břevnovského breviáře z r. 1X95 a svato­jirské abatyše Kunhuty z počátku 14. století. Památka Spasitelova návratu z egyptského vy­hnanství si zaslouží, abychom jí vzpomínali, již proto, že útěk do Egypta, odpočinek Svaté Rodi­ny na útěku, jakož i její návrat do rodné země náležejí k námětům, jež inspirovaly mnoho slav­ných umělců k významným dílům. Gtěk do Egyp­ta zobrazil slavný malíř Rubens jako za temné, měsícem jen slabě ozářené noci; oslíka s Matkou a Dítětem vedou na obrazu dva andělé a sv. Jo­sef následuje zpovzdálí. Velmi oblíbený byl ná­mět odpočinku Svaté Rodiny na útěku; proslavi­li jej obrazy plnými něhy: Bernaert Orley, Jan SCorel, Jan Gossaert, Andrea Solarío, Correggio, G. Renníx, van Dyck a jiní. Také konec egyptské­ho vyhnanství Ježíškova, jeho cesta do palestin­ského Nazaretu, býval s oblibou umělecky zpo­­dobován. S dřevorytem tohoto námětu se setká­váme u nás 1 mezi ilustracemi tištěného Praž­ského misálu z r. 1522. Z význačných cizích umělců jej namalovali Cornells Poelenburg a Rubens. ŘÍMSKÉ JESLIČKY. V největším římském mariánském kostele S. Maria Maggiore, zva­ném také Panna Maria „U Jesliček“ je ulože­na velmi uctívaná re­likvie, původem — jak se uvádí podle pra­starých tradic — z Be­tléma. V stříbrném re­­likviáři jsou uloženy zbytky jeslí z betlém­ské stáje, v nichž spo­činul novorozený Spa­sitel. Je to pět prkének, podle mínění znalců z javorového dřeva. O vánocích konávajl se u této památky slavnosti a pobožnosti se zpěvy a du­chovními hrami. (Viz kresbu F. Zampache ml.) V BRIXENU bude v září příštího roku meziná­rodní kongres, který bude jednat o působení vel­kého myslitele renezance, kardinála Mikuláše z Cuesu. Svou účast přislíbili již teologové a vědci z mnoha zemí. Mikuláš z Cuesu byl brixenským biskupem v letech 1450—1460. 5. 1. — NEOtLK st neuplatni — SVATEK NEJSVĚTŽJÍlHO JMÉNA JEŽÍŠ; l. třídy, bsrve Wlá; Mše »v.: vlastní Istr, 124: neúšlní: Str. 88), Glorie, Credo, Prefere vá­noční (*tr. 5ú č. 1; nedělní: str. 29 č. 1 — již bez vlasmi modlitby „Meri úkonem“), s i. * zjßvENl pane ťsvetýek tu Králů): i, b. bí­lá; Mše sv.: vlastni (str. (29; nedělní: 8tr. 94), Glo­ria, Credo, Preface a modlitba „Meiti úkonem" o Zje­veni Páně (efr. Si č. 2; nedělní: etr- 30 č. 2). ?. l. — ZE DNE: 4- tf., b. bílá; Mše sv.: stejná jako včera. Ol., bez dr.. Preface a Zjevení Páně jako včera, avšak již bek vlastní modlitby „Mezi úkonem“, ite pllssa est. 8. 1. -- ŽE DNE; 4. tf., b- bílá: Mše «v.: |eko včera. 9. t. — ZE DNE; 4. tf., b. bilá: Mše sv.: vše jaké -7. t. m. 10. 1. — ZE ONE; 4. tf., p. bílá; Mls sy.: vše jako 7. t. ni. 11. 1. — SLAHOSLAVENt PANNV MARIE V SOBOTU; 4. tf., b. bílá; Mše sv.: „Vultum tuum" (str. 94‘; nedílní Str. 96') íorynuléf f. II.J, 01„ í. modi. sv. Hyguia, pa­­pete a mučedníka (ze Společné mše papežů „Si dillgis Miluješ |i ipne"|, bet Oř., Preface o Panni Marii (str. 61 č. 11; nedělBl: str. 40 č. il; „ .,. tebe o Ujctí­­vánl...“). • LIMBURSKÝ 6VĚTÍCI BISKUP Kampe, tiskový sekretář Otců koncilu z NSR prohlásil, že Sv. Otci velmi záleží n« zřízení biskupských komisí. Ty by vyřizovaly legislativní záležitosti, zatímco Kurie by byla výkonným orgánem. Světící bis­kup Kampe zdůraznil, že určitě dojde k vy­tvoření Apoštolské rady, Jak to Žádala vět­šina účastníků koncilu, jíž dnes se ve Vatikáne uznává toto pořadí: Sv. Otec, biskupové a Kurie Není ještě vyjasněno postavení kardinálského sboru k budoucí Apoštolské radě. Z PODNĚTU GDANSKÉHO BISKUPA E. Nowic­­kého dostanou některé chrámy v gdaňské dlscé­­zi ostatky sv. Pis X. V DEN 900. Vf ROČ1 vysvěcení katedrály Rouenu ve Francii se konaly v tomto městě velké církev­ní oslsvy. V katedrále sloužil pontúikéiul mši svátou arcibiskup Martin, který přijel do Rouenu přímo ze zasedání vatikánského koncilu. Ve FARNÍM KOSTELE v Neumarktu nad řekou Ybbs v Rakousku bylo donedáyna vzácné umělec­ké díjo z lipového dřeva; Pieta z roku 1430. V těchto dnech jt odcizili dosud nezjištění pacha­telé. nnrTnnrinnnnnnnnnnnrTPririnnnnnnrinnnrTTnnr^^ nnnnnnnnrTTTTf innnmnfT^nnnaCMUnDntXOXrilXirTnrirrir^Tnnnn OOQCXOXraxaXinaauoaaaDQQa Dr. MB. - V a atém listů k Elesským pile sr. Parol: „Brat­řil Hlaďte, jak bysta žili pečlivě, nikoli jako nemoeďff, nýbrl jako moudři, vfknpajlee ta*...“ (Ef. S, 1S). Bývá svykam, že na přelomu starého a nového roka sl klademe etůska, jací jsme býlí v uplynulém roce; současně tab* ěinime předsevzati, jací chceme být v příštím roce. Polotma si to­dy otázka: jak jsme hospodařili svým Časem? Bylo napsáno, že vystřele­ný šíp, vyslovené slovo a uplynu­lý čas se již nikdy navrátí. Každý z nás zná jistě přísloví, kleté pra­ví, že čas jsou peníze, jeho prav­divost se plně projevuje v kapita­listické společnosti, jež všechny hodnoty přepočítává pouu na pe­nise a lituje pretp ztraceného, ne­bo promarněného ěasu (esem pro­to, ža jeho lepéim využitím bylo možno vydělat ještě více peněz. Avšak pro křesťana ja its ně­čím mnohem důležitějším — j a to sám žirot. Neboť jaký byl náš život na této aeaii, to jest v čase, takovou odplatu přijmeme tam, kde jil konči vláda ěasu — na věčnosti. Nedoiuoívejme aa, ie sa jednou probudíme v nebi a bu­deme se divit, jak jsme se tam ositll. Uplynulý rok byl jisté ro- Čas je sám život kem mnoha nesplněných předse­vzetí. Poznáváme svon břfšnost a nedokonalost a chtěli bychom se hned »bavit vleeh svých hřiebů a zlMvyků. Cbyba jo v tom, ie by­chom sa chtěli stát dokonalými takřka přes noc, chceme odstranit ihned všechny své chyby a to je ikol nad aaie síly. Proto často pa krátké době ustáváme v boji a zapomínáme, ie je třeba po­stupovat soustavné, snažit se od­straňovat jednu chyba po druhé, zaměřit se vždy na tn nejzévaž­­nějši a důsledně ji potírat, jak nám rodí i Tomáš Kempenský ve svém „Následování Krista“, je tře­ba bojovat stále, i když se první výsledky zdaji velmi hubené, ne­boť poražen je jenom ten, kdo ustal v boji. Spokojit sa aa sta­vem již dosaženým nutně zname­ná apadat. Proto správně praví básník, že „kdo chvíli stál, již sto­ji opodál“. V novém roce přejeme s 1 navzájem mnoho štěstí. Co však sl lidé představuji pod po­jmom „štěstí“? Někdo jo šťasten, Šn dosláno nový byt, aulo, lepši plať a podobně, jistě i zvyšování materiální životni árovni, o Riš se zasloužíme svou poctivou pra Naším svitem ci, je významné. Avěak pro věří­cího je vedle tohoto dočasného štěstí ještě štěstí trvalé, jež ne­podléhá nepřižni a no ni otřese­no neúspěchy, jo ta Itšitl dítěte Božího, ktoré žije v milosti po­svěcující a nemátl aa ničeho bát, protože „Hospodin ja jeho pastý­řem“ (Ž. 22). Docílit tohoto itěati fa v naši moci a Pán sám nás k němu vybízí slovy: „Pojďte ke mně všichni, kdo pracujete a jste obtíženi, já vás oběarstvim“ (Mat. 11,28). Poděkujme svém« sebes­­kému Otci za věaohns, co sám udělil v minulém roce, za ůspd­­rhy i nezdary, *« splněná 1 ne­splněná přáni, protož« jenom on sám ví, proč nám někdy odepřel, oč jsme ho žádali — i v tom se prejavuje jeho láska k nám. Za­pějme proto a důvěrou a poději ento starobylý hymnus chválíme Tebe“ a vykročme „Boža, do nového roka nikoli s po­všechným předsevzetím, že bude­me lepší, nýbrž a konkrétní­mi úkoly ke elepšsaf tvého du­chovního žlvola. Využívejme ěasu k postupnému odstraňováni jed­notlivých nectností, šijme stéla „tub specie aeternitatls — pod zorným Uhlem věčnosti“. A pak bude tento nový rok pro nás šťast­ný-K 700. VÝROČÍ ZALOŽEN! CHRUDIMĚ jako města podnikli chrudimští katolíci ze svých sbí­rek, organizovaných P. Mil. Bartlem, mnoho vý­znamných oprav v hlavním chrámu Páně. Byla zejména opravena starobylá archa Nanebevzetí Panny Marie z let 1512—1529, původní hlavni oltář. Neméně hodnotná je renovace Křížové ces ty, kterou maloval chrudimský rodák malíř Jo­sef Cereghetti (1722—1799). Při zvýšeném ces­tovním ruchu budou jistě í chrudimské kostely vyhledávány zahraničními návštěvníky; Jsou na tento úkol dobře připraveny. KM NA CESTĚ OD NÁDRAŽÍ DO VNITŘNÍ ČÁSTI PELHŘIMOVA je překrásná barokní kaple Panny Marie Bolestné. Do r. 1907 byla to kaple hřbito­ve, který byl V těchto místech. Jak dosvědčuje chronogram, byla kaple postavena r. 17U9 tehdej­ším primátorem města, Tobiášem Gretzlem. Byla pravděpodobně postavena ne místě kaple starší (jež se připomíná v Lib. erectionum r. 1376). Do kaple byla přenesena Boži muka s obrazem Bo lestná Rodičky Boží, jež stávala na hrázi rybníka Psinec, v místě dnešního autobusového nádraží. Kaple je vyzdobena krásně řezanými barokními oltáři P. Marie Bolestné, Sv. Kříže a sv. Rodiny. Klenba kopule je zdobena obrazy sv. patronů českých od některého žáka Slarda Noseckého. R. 1789 byla ke kapli připojena kaple ev. Flo> rlána s ambity, jež byly r. 1889 strženy při úpra­vě nové komunikace. Kaple Bolestné Rodičky Boží byla loni opatřena novou slohovou krytinou péči KNV v C. Budějovicích a nákladem 161.000 Kčs. Pelhřimovská veřejnost kvituje s vděkem pochopení státní správy o záchranu vzácné ba­rokové památky Pelhřimova — střediska Vyso­činy. jb. NA SVATEK SV. ŠTĚPÁNA - 26. prosince ro­ku právě uplynulého — dovršilo se čtyřicet lei, co v brněnské nemocnici sv. Anny opustil po­zemský svět akademický sochař Vojtěch E d. Š a f f, umělec vzácných kvalit, upřímný, nenáročný člověk, dobrý přítel, milý společník, opravdový vlastenec. Narodil se 17. června 1865 v Poličce. V patnácti letech přišel do Vídně, kde studoval na akademii výtvarných uměni jako žák Hellinerův a Kundmannův. Zde vytvoří! skulpturu „Vraždu nemluvňátek“, jež byla odměněna ce­nou, která mu umožnila cestu do Itálie, kde stu­doval antickou kulturu, V letech 1895—99 pobyl v Paříži, kde studoval dHo Rodinovo. V celém světě jsou jeho díla, z nichž mnohé mají nábo ženské motivy jako Judita, Kristus přítel dítek, Ecce homo, relief Charitas, sv. Anatolie, Madona, Neronova pochodeň. AsN Nejsvétéjšího Jména Ježíš ČTENI (ze Skutků apoštolských 4, 8—12J: „V oněch dnech Petr, naplněn byv Duchem Sva­tým, řekl k nim: „Náčelnici lidu a starší, poslyš­te: Jestliže my jsme dnes vyslýchám pro dobro­diní na člověku nemocném, čím tptiž on jest uzdraven, budil známo všem vám 1 všemu lidu izraelskému: Ve jménu Pána našeho Ježíše Kris­ta Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, kte­rého však Bůh vzkřísil z mrtvých, skrze toho sto­jí tento před vámi zdráv. Tg jest ten kámen, kte­rý byl zavržen od vás stavitelů, který však se Stal kamenem úhelným, a není v nikom jiném spásy; neboť nent jiného jméně pod nebem da­ného lidem, v němž bychom měli býti spaseni“. EVANGELIUM (sv, Lukáše 2, 21): Za onobo ča- SU, když se naplnilo dní osm, aby Dítko bylo ob­řezáno, nazvali jméno jeho Ježíš, kterým bylo nazváno od Anděla, prve než se počalo v životě. Liturgický kalendář týdne • BYLA TO OPRAVDU ŠŤASTNA NÁHODA, že poslední den své návštěvy v Sovětském svazu mohli členové československé stra­nické a vládni delegace — kteří dleli v sovětské zemi na přátel­ské návštěvě u příležitosti oslav 20. výročí uzavření Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci — být přítomni zasedání Nejvyššiho sovětu SSSR. Srdečné přijetí, kte­rého se zástupcům našeho lidu dostalo v zemi našich přátel a které vyznívalo všude, kam naši představitelé přijeli, vyvrcholilo právě ve velkém Kremelském paláci na společné schůzi Sovětu svazu a Sovětu národností Nejvyššiho sovětu SSSR. Naši delegáti však byli současně svědky historického prohlášení sovětských činitelů. Zde totiž bylo konkrétně vyhlášeno, o čem mluvil již N. S. Chruščov: ministr financí Sovětského svazu V. Garbuzov podal návrh, aby výdaje na ozbro­jené sil'' byly sníženy o 600 miliónů rublů, t. j. na 14,6 °/o rozpočtu na rok 1964 proti 16,1 % v rozpočtu na rok minulý. Toto rozhodnutí není v žádném případě projevem slabosti. Zdůraznil to sám V. Garbuzov, když prohlásil, že rozpočtované prostředky umožní Sovětskému svazu udržovat svou obranyschopnost na takové úrovni, aby byla zajištěna bez­podmínečná bezpečnost sovětské vlasti a celého socialistického tábora. • ROZHODNUTÍ O SNÍŽENÍ početního stavu ozbrojených sil SSSR a o snížení vojenských nákladů bylo rázem událostí svě­tového zájmu. Diplomaté a novináři ze západních zemí, kteří se jako hosté ve velkém počtu účastnili zmíněného zasedání, nevyčkali ani konce zasedání, spěchali k dálnopisům a telefo­nům, aby svým vládám a redakcím sdělili tuto pro ně přímo senzační novinu. Pro západní vlády byla tato zpráva tím pře­kvapivější, že k jejímu vyhlášení došlo právě ve chvíli, kdy se v Paříži radili ministři členských zemí Severoatlantického paktu, ve chvíli vrcholících západních debat o oné mámé myšlence K záchraně budoucnosti mnohostranné jaderné sily. A není jistě bez zajímavosti, že právě den po vyhlášení snížení sovětských výdajů na zbrojení, byla náhle a předčasně ukončena ona pařížská jednání NATO, 0 VE CHVÍLI, kdy píšeme tyto řádky, nejsou sice po ruce zprá­vy, které by ono tak náhlé ukončení pařížských porad vysvět­lily, avšak 1 ze zmatených, neurčitých a někdy i vzájemně sí odporujících zpráv lze uso-udlt, že delegáti se rozešli v nevůli, a dalo by se i říci, že se rozešli ve zlém. Teprve další dny ukáží, co vlastně onen pařížský nezdar způsobilo, jak dalece k němu přispělo i rozhodnuti sovětské vlády o sníženi nákladů na zbro­jení a konečně čím přispěly k rozladění a rozporům 1 členské siáty NATO samy. Vedoucí činitelé NATO se sice snaží uchovat pravé příčiny pařížského nezdaru v tajnosti, avšak západní no­vináři a s nimi jistě i někteří západní diplomaté, jistě zanedlou­ho sdělí pravé důvody. Do té doby se musí veřejnost spokojit g „vysvětlením" generálního tajemníka NATO Sukkéra, že prý konference byle předčasně ukončena proto, že „problémy ještě nedozrály k řešení,..“ Již citáty západních listů nám však uka­zují, jak sovětský rozpočet na rok 1964—1965 a sovětské roz­hodnutí o snížení vojenských nákladů nejen překvapilo, ale přimo otřáslo Západem e jeho vládami. „Sovětský rozpočet na lét* 1964—1965 je nevídaný a z* všechna mírová léta nemá obdoby“ (washingtonský „Daily News“), „sovětský rozpočet je novoročním dárkem pena Chruščov a světu“, „čísla rozpočtu jsou upřímným gestem proti studené válce a kladným výrazem na­děje Rusů na definitivní odzbrojení“ (britský „Daily Expres“). Západní odborníci si pochopitelně nevšímají jen toho, o kolik se sníží v Sovětském svazu náklady ne zbrojeni, ale bedlivě sledují, co se s uspořenými částkami stane, t. j. co bude za ně pořízeno, co to přinese a komu to vlastně prospěje. Zkoumají jednotlivé položky sovětského rozpočtu a na danou otázku na­cházejí odpověď. Vidí, že sovětské vláda přikládá velkou důle­žitost chemickému průmyslu a již dnes z toho právem usuzují, že tento fakt bude znamenat nebývalý rozmach sovětskélio ze­mědělství a hospodářství. I tuto skutečnost hodnotí západní tisk velmi kladně. Vidí v nl další příznak uspokojivé tendence ve vztazích mezi Východem a Západem. Západní listy staví vedle selže obě zasedáni, t. j. zasedání Nejvyššiho sovětu v Moskvě a jednání rady NATO v Paříží. Porovnávají účel obou zasedání, jejloli průběh i výsledky. Norskí list „Dagbladet“ vychází právě t takového porovnáni, hodnotí sovětský čin jako kladnou výzvu a zdůrazňuje, že ja nyní řada na NATO. • OPTIMISTICKÝM DUCHEM se neslo 1 poselství generálního tajemníka Organlsace spojených národů U Thanta, které pro­nesl na závěr osmnáctého zasedání OSN. U Thant zdůraznil, že rok 1963 lze označit jako rok pro OSN úspěšný. Zjevné zlep­šení vidí U Thant v tom, ža na zasedání se odrážel pocit uvol­nění, k němuž došlo po podepsáni moskevské smlouvy o čás­tečném zákazu zkoušek s jadernými zbraněmi, 9 VE STEJNÉM DUCHU Úrgťinisaee spojených národů hovořil na závěrečné schůzí pléna president USA L. Johnson. I on se vyslovil pro zachování míru a záchranu budoucnosti, pro ukončení studené války, proti rozšiřováni nukleárních zbraní a pro spolupráci viech členských zemi OSN při potírání dáv­ných nepřátel lidstva -*>■ hladu, nemoci a neznalosti, • PROHLÁŠENI NA SKLONKU STARÉHO A Pfil VSTUPU DO NO­VÉHO ROKU jsou jistě pozoruhodná a povzbudivá. Jest si jen přán, aby od krásných slov došlo na Západě i k činům. Aby se v novém roce naplnila dávná touho všech poctivých lidí: Mír národům, mír městům a vesnicím, mír starcům i dětem. Mír všemi

Next