Katolické Noviny, 1965 (XVII/1-52)

1965-01-03 / No. 1

Strana 2 — Příčina Dvořákova leckdy revolučního postoje v do­• bě po roce osmnáctém byla v tom, že si pěvec Boží uchovával vždy osobní svobodu, nebyl poplatný lidem a času. Ani v oboru církevním nebyl zatížen nějakou vnější hodností, jež buržoasni doba přeceňovala na úkor hodnot, jeho žádost císaři r. 1912 přímo o vyšehradské pro­­boštství byla provokací, jež chtěla připomenout, že Vyšehrad má býti domovem kulturních pracovníku, nikoli pouze mrtvých. Dvořák, citlivý pro svatodušní paprsky, dobře viděl, že každá doba jako celek mívá své lidi i v oboru církevním a že jednotlivci, kteří překonali své po­­platnictví buržoázni mentalitě, jsou řídcí i v duchovenstvu. Dvo­řák ovšem nebyl pohoršen touto skutečností: byl z tohoto prostředí, ale vyrostl nad ně, rozeznávaje v náboženství čas od věčnosti, po­vrch od podstaty. Nebyl buržoasním církevníkem: v případě, že by mu byla svěřena nějaká hodnost s velkostatkářským zajištěním, měl na svůj čas velkoryse charitativní plány. O čtyřech knihách Dvořákových se silným nacio­­nálním obsahem nelze paušálně říci, že by to bylo pouhé plané vlas­tenecké veršování. Jiří Karásek ze Lvoťic píše: „Dvořák zapomněl všech rozdílů stavů a církví, cítí se jen a jen Cechem, vlastencem. ]e to proces obdobný, který prodělal Neruda... U Dvořáka není (Dva JCav&wvú JAN LEBEDA jen enthusiasmus, a Dvořáka je také politicko-patrlotická kritika, často hodně břitká a trpká. Zrak básníkův nedává se zaslepit leskem nabyté svobody, vidí její nebezpečenství a osudovou českou povolnost. Obává se o svobodu a pronáší ostré posudky nad kompromisností s cizími vlivy a zde stvořil nezapomenutelné písně. Co nového při­náší a oživuje, jest idea panslavismu, kdysi tak závratného a zira­­vujícího, dnes (1929) však osudně zapomínaného v době rostoucího a nás ohrožujícího pangerinanismu.“ Poslední sbírku tohoto ražení vydal osmdesátiletý Dvořák rok před smrtí s názvem: „Hlas volajícího na poušti“, který jakoby charakterizoval jeho celoživotní snažení vůbec. Když jsme po jeho smrti chtěli připravit v emauzském sále vzpomínkovou slav­nost z jeho díla, musili jsme předložití protektoráíním úřadům texty. Ze slavnosti sešlo, neboť byla zabavena jeho mešní píseň, zhudebněná J. B. Foerstrem v Českém kancionálu, jež po okupaci byla provedena v rámci Pražského jara jako ukázka moderní české duchovní písně: „Hospodine, rozpomeň se země!“ Podobně se stalo s vlasteneckou pís­ní, rovněž Foerstrem zkomponovanou, „Velebná noc“, patrně pro její mírový závěr: „temnoty zánik, rozdnění světů, padající pouta, Svobody dech v žaláře srdcí vanout! nech! Mír nevýslovný, želaný vlaj od pólu k pólu — přes Český kraj.. Naše vzpomínka nechce být návratem k Dvořákovým vý­vojovým značkám, z nichž jsme sice vyšli a za něž jsme časově po­stoupili, a!e chce upozornit na jejich závažnost a orientační správ­nost. Zda jsme od poezie Dvořákovy také kvalitativně učinili krůček v kulturním katolickém snažení, jest ovšem otázka velmi delikátní. Nemáme od té doby básníka-kněze rovnocenného Dvořákovi v oblas­ti poezie náboženské, takže přísný výběr z jeho díla nebyl by asi publikací příliš zastaralou. I stařec Dvořák působil dojmem neoby­čejné svěžesti lidského jara. Každodenně již o páté ráno přistupoval k pobočnímu oltáři emauzského kláštera, po šesté jste jej viděli mcd­­liti se růženec v nedalekém kostele sv. Ignáce, který byl na cestě do jeho oblíbené Pařížské kavárny, kde býval z prvních hostů a u svcho .stolku žádával denně všechny noviny a časopisy, aby věděl, co se děje. Pokračování příště. K dnešnímu svátku VKL — Na samém počátku občan­ského roku 1965 připadá — na neděli 3. ledna, prvou neděli nového roku — svá­tek Nej světějšího jména J e ž iš. I když úcta Ježíšova Dětství, vížící se k tomuto svátku, je též v naší vlasti mnohem starší a dosvědčuje ji zvláště známý obraz Panny Marie Sázavské, vedoucí za ruku Ježíška, vzpomeňme pří příleži­tosti jmenin našeho Pána a Spasitele, jak a kdy na sklonku středověku rozkvétala úcta Jeho nej­­světějšího Jména, zpravidla ve zkratce I H S, t j. I h e s u sl K velkým hlasatelům úcty k nejsvětějšímu jménu Ježíš-náležel v 1. polovině 15. století pro­slavený Italský františkán sv. Bernardín Sienský (1380—1444) a k němu se družil sv. Jan Kaplstrán (1385—4456), který po­býval též nějaký čas na půdě naší vlasti. Sv. Ber­nardín, horlivý kazatel, míval při svých kázá­ních u sebe na kazatelně ozdobnou okrouhlou desku, na níž byla ve svatozáři zkratka jména Pána Ježíše — IHS. Totéž znamení umístil ve svatozáři na zvláštní korouhvi Bernardinův ná­sledovník, sv. Jan Kapistrán, jenž se mj. také zasloužil o rozšíření svátku Proměnění Páně i v latinské Církvi. Sv. Jan obhájil nový způsob úcty jména Pána Ježíše a zasloužil se u papeže 0 schválení. V pozdější době prosluli úctou k jménu našeho Pána a Spasitele jesuité, řád založený sv. Janem Colombinim r. 1365 v Sieně, kteří užívali i písmen IHS s křížem nad H ; pod písmeny byly tři zkřížené (ostřím k sobě po­ložené) hřeby. Nejvíce však proslavil zkratku IHS sv. Ignác v Loyoly (1491—1556), který to­hoto symbolu jména Pána Ježíše užíval v záhlaví veškeré své korespondence od r. 1524. Nejznámějším dokladem úcty Ježíše-Dítěte v naší vlasti je soška Pražského Jezulátka z ma­lostranského kostela Panny Marie Vítězné. Kopii této sošky stále nosil na svých apoštolských cestách známý český náboženský spisovatel P. Albrecht Chanovský (+1643); jeho životopi­sec P. Jan Tanner uložil po Chanovského smrti sošku v konviktním staroměstském kostele sv. Bartoloměje. MASfM-SVSfEM DOJEMNÝM ZP0SOBEM rozloučila se starobylá Čáslav s dlouholetou představenou Sester Nejsvětěj- Sl Svátosti, které pečuji o naše občany v Domově dů­chodců v Čáslavi M. Maria Luka Kavánková zemřela po dlouhé, těžké nemoct v požehnaném vě­ku 82 le1 a v 64 roku svého řeholního života, Ctihod­ná matka byla milována vSeml sestrami řádu l vše­mi lidmi, o něž pečovala, nebo kteří s ní přišil do styku. Vždy vlídná, usměvavá, byla ochotna pora­dit nebo pomoci; 21 kněžl modlilo se nad lejl rakví „Libera“ při slavné zádušní mši sv., kterou sloužil ]. M. vdp. kanovník Vincenc Saldi z Chotuslc za asistence vdp. děkana Zapletala z Čáslavě a čet­ných důstojných pánů z okolí. Čáslavský chrámový sbor zpíval Gruberovo „Requiem.“ Prof. P. Majsner, administrátor z Třebonína vyzvedl v kázáni zásluhy zesnulé. POŽEHNANÉHO VÉKU 90 LET dožil se 18. prosince Jan Brettschneider, býv. kostelník chrámu sv. Štěpána v Praze. V 85. roce věku odešel na odpo­činek po 65 letech služby, z toho 50 letech při kostele sv. Štěpána. Kapitulní konsistoř jej jmenovala čest­ným radou. Jubilantovi přejeme vše nejlepší do dal­ších let. PŘED 30 LETY 29. prosince zemřel ve svém rodišti Břestu u Kroměříže P. Josef Červík; profesor reálného gymnasia v Zábřehu na Moravě. Byl to knáz vzácné povahy. Pro každého měl laskavé slovo a dobrosrdečný úsměv. Sám však znal Jen úzkostlivé plnění všech kněžských a učitelských povinnosti. Pro každé konání dobra dával svým životem příklad. 1 po třioeti letech vzpomínají vděčně jeho žáci. auui tut ii o ipt-XJuananaami 'K A T Ö L f C K É NOVINĚ Dr. M. S. — Vesvékni­­z e „Moc a sláva“ píše an­glický spisovatel Graham Greene: „Cítil jen nesmírné zklamání, že musí jít k Bohu s prázdnýma rukama, aniž kdy vůbec něco vykonal. V té chvíli se mu zdálo, že by bý­valo velmi lehké vést svátý život. Bylo k tomu třeba jen trochu sebezapření a trochu odvahy. Podobal se člověku, který se minul se štěstím o několik vteřin na smluve­ném místě. Ted věděl, že vlastně to byla jen jediná věc, která měla cenu — býti svátým.“ Na přelomu dvou let, kdy činíme rekapitula­ci uplynulého roku a plány do roku příštího, zamysleme se na chvíli nad předcháze­jícími slovy. Litujeme možná, že jsme nedosáhli všeho, co jsme si umínili, snad ještě dnes se steskem nebo dokon­ce se slzami v očích vzpomí­náme, že nám chybělo jenom jedno číslo k hlavní výhře, že jsme dnes mohli již míti auto nebo chatu... Cítíme však také bolest nad tím, že vstupujeme do nového roku se stejnými hříchy a chyba­mi jako dříve a se stejně sla­bou vůlí, která nedokázala přinášet oběti a sebezápor, že všechna naše dobrá před­sevzetí se rozplynula při prvním náporu pokušení? Svatost je jedinou skutečnou hodnotou na tomto světě, jak nás tomu učí životní moudrost staletí. Není to však pouze svatost odtržená od života, svatost klášterů a pousteven, nýbrž svatost denního ži­vota, jež se neprojevila je- Pla prelomu let nom modlitbou a vysedává­ním v kostele, ale činorodou prací k blahu bližních, je to svatost dělníka v továrně stejně jako řemeslníka v díl­ně čí zemědělce na poli, že­ny pečující o rodinu stejně jako kněze před oltářem. Na II. vatikánském koncilu si stěžoval jeden z Otců konci­lu, že poměrně malý počet kanonlsovaných světců po­chází ž řad laiků, většinou tvoří je duchovní osoby, ře­­holníci. Byla to jistě správná připomínka, protože často je v denním životě zapotřebí ví­ce síly k dosažení svatosti, než třeba v ústraní kláštera. Bůh nám dal milost Času, abychom dosáhli věč­ného života. Žijeme v čase, ale pro věčnost. Proto musí­me s časem dobře hospoda­­.řit. Svátý František Saleský říkával o čase: „Není to můj čas, je to čas Boží“. Naším jediným úkolem je ušetřit si co nejvíce pro věčnost; a měna, která platí v nebi, to jsou jenom zásluhy a dobré skutky, všechno ostatní je bezcenné. Vidíme často mno­hé vady na druhýfch, odsuzu­jeme jejich jednání, jež ně­kdy snad špatně chápeme, na sehe však při této kritice za­pomínáme. Pamatujme, že lotr po pravici je dnes v ne­bí, zatímco někteří z jeho soudců jsou zavrženi! Konec roku je zna­mením, že jednou nastane také konec našich let proži­tých na tomto světě. Básník František Halas napomíná v básni „Slova“: „Jednou i nechtě musíš jiti — a vydat počet z útrat svých“. Mnoho z nás se poslední den v roce vyznává ze svých hříchů a přijímá jejich Odpuštění ve svátosti pokání. Aby však já­­jfch lítost nezůstala pouze formální nebo dočasnou, ať si připomenou varovná slova svátého Řehoře Velikého, že „pravá lítost má svůj počá­tek v srdcí, nikoli v ústech. Srdce zhřešilo, k hříchu po­noukalo, srdce musí laké želeti. Žádné slzy, žádné modlitby nepomohou, neví-li 0 nich srdce.“ Bude-li naše lítost upřímná a trvalá, můžeme s důvěrou a pevnou nadějí vykročit do nového roku, neboť víme, že naše hříchy jsou sice četné, avšak milo­srdenství Boží je větší; a Ten, který z pronásledovate­le Šavla učinil svého apošto­la Pavla a z bloudícího filo­sofa Augustina velkého cír­kevního Učitele, má moc při­vést i nynější hříšníky na cestu spásy, budou-li ovšem chtít využít této milosti. V této pevné víře se nám jistě během doby podaří upevnit svou vůli tak, aby­chom při denním zpytování svědomí mohli zjistit, že na­šich hříchů ubývá, že se stá­váme lepšími křesťany a tím 1 lepšími lidmi, což se musí nutně projevit i na našem pracovišti i v našem bydlišti. Potom se i na nás budou vztahovat slova žalmistova: „Štěstí a milost mě prová­zejí po všechny dny mého života a budu přebývati v domě Páně po velmi dlou­hý čas (Ž 22).“ Nej svete jšiho Jména Ježíš CTĚNI (ze Skutků apoštolských 4, 8—12) í „V oněch dnech řekl Petr, plný Ducha svátého: ... „Na celé zemi není lidem dáno žádné jiné jméno, skrze které bychom mohli dojít spásy.“ EVANGELIUM (podle sv. Lukáše 2, 21): „V ten čas přišel osmý den, kdy dítě mělo být obřezá­no. Přitom mu dali jméno Ježíš, jak je jmenoval anděl ještě dříve, než bylo počato v mateřském lůně.“ Již na svátek Obřezání Páně, na prahu nového občanského roku, vyslovuje Církev sv. s hlubo­kou úctou jméno našeho spaseni. Sám anděl je vyslovil daleko dříve, než Děťátko uzřelo světlo světa. Každé jméno má svůj význam i - svou hloubku. O jménu Ježíšově jest vysloveno: On spasí ltd svůj od liříchů jejich. Bůh otevřel své srdce a ukázal celou lásku k člověku. Nechce být naším soudcem. Chce spasit člověka a celé lidské pokolehí. Ovšem člověk sám musí toužit po tom­to naplnění Boží vůle. Bůh, ačkoliv člověka stvořil sám o sobě, nemůže jej spasit bez jeho Vlastního přičinění. Hlas milosti neumlká nikdy. Pro každého jest Ježíš pastýřem, který hledá bloudící ovce, lékařem, který hledá nemocného, ženou, která hledá svůj ztracený peníz — Bo­hem, který tí>uží spasit vše, co zahynulo. Avšak my sami musíme jít vstříc té Boží touze, která tolik usiluje o naši spásu. Betlém i Golgota jsou svědectvím, že více ani Bůh pro člověka nemohl učinit. Když Syn Boží se stal naším bratrem, stalo se to jen proto, aby se stal naším Vykupite­lem, naším Spasitelem, naší nadějí. Apoštolově v Jeho jménu uzdravovali od neduhů těla. Jsme jeho jménem uzdravování od hříchu, v Něm na­lézáme svoji spásu a radujeme se, že skrze toto svaté Jméno i naše ubohá jména jednou budou zapsána v nebesích. Litur&iclcý týden Pondělí 4. ledna. — Přinášíme mešní Oběť podle formuláře z 1. ledna. Ve svátém čtení nám říká apoštol Pavel, že milost Boží je naší učitel­kou a vychovatelkou. Vede nás k tomu, abychom se odřekli zlých žádostí a žili v sebekázni: Ježíši, Jehož svaté jméno jsme včera oslavili, dej, abychom se z lásky k Tobě zapírali a Tebe následovali! Úterý 5. ledna. — Opět saháme ve Mši svaté k textům z 1. ledna. Krátké evangelium nám přináší zprávu o obřezání osmidenního Božského Dítka. Při tomto obřadu prolil Vykupitel první krůpěje Své krve. Vzpomínáme na jeho velkou krvavou Oběť na kříži, která se nyní tajemně zpřítomrtuje na oltáři v posvátných způsobách chleba a vína. Svými osob­ními obětmi chceme „doplnit, co ještě zbývá vy­trpět do plné míry Kristových útrap“, pak praví Pís­mo (Kol 1, 25). — Ať se koná naše oběť před Tvou tváři tak, aby se TI líbila, Pane Bože! Středa 6. ledna. — S velkou slavností koná dnes Církev veliký svátek Zjeveni Páně. Kris­tus, který se stal člověkem, projevil se jako Boží Syn. To je hlavní myšlenka dne. V bohoslužbě slova čte nám kněz překrásnou lekcí plnou poezie, v níž prorok Izaláš kresli grandiózní obraz: všecky ná­rody se odebírají do města Jeruzaléma, nad kterým vzešla sláva Páně jako zářivé světlo. Mudrci pak od Východu, o nichž nám zvěstuje evangelium, jsou zástupci lidstva, které se přišlo poklonit božskému Králi. My Mu vzdáváme hold ve Mši svaté, z níž se nám dostává královských darů. Čtvrtek 7. ledna. — Bereme Mši svátou z vče­rejšího svátku. Kdežto Vánoce jsou pro nás svátkv nepostradatelnými, ze všech nejmilejšími, zůstalo nám Zjevení Páně vždycky poněkud cizí. Lid sl te přiblížil tak, že z něho udělal svátek, Tří králů. To však není liturgicky správné. Pátek 8. 1 e d n a.( — Pokračujeme ve včerejší úvaze: Vánoce byly oslavou historické události na­rození Krista-člověka. Zjevení Páně, svátek, který Vánoce doplňuje, je oslavou náboženské ideje: po­znání Krista-Boha. Nic by nám totiž nepomohlo, že se Ježíš narodil, kdybychom nedošli k přesvědčení, že Tento člověk je zároveň Bůh. Modleme se proto slo­vy sváteční preface: Děkujeme TI, Bože, že Tvůj jed­norozený se zjevil ve smrtelném těle a tak nás obno­vil světlem Své nesmrtelnosti! Sobota 9. ledna. — Zase zasvěcujeme sobotu památce nejblahoslavenější Panny Marie. Kdo je nám právě nyní, ve vánočním období vedle Ježíše bližší než Jeho svaté Matka? V mešní Oběti na ni denně vzpomínáme těsně před okamžikem proměňování. Dnes chceme zcela zvlášť „obětovat své dary věčně živému a pravému Bohu ve svátém společenství a s úctou k památce Rodičky našeho Boha a Pána Ježíše Krista“. . I- Němec 3. LEDNA 1965 3. 1. — NEDELE — SVATEK NEjSVÉTÉJŠlHÔ IMENA JEŽÍŠ; 2. třídy, barva bílá; Mše sv.: vlastní (str. 124; nedělní: str. 88J Gl., Cr., Preface (nadále již bez vlastní mod­litby „Mezi úkonem“) vánoční (str. 50 č. 1; nedělní: str. 29 č. 1). 4. 1. — ZE DNE; 4. tř., b. bílá; Mše sv.:, jako v den Oktá­vu Narození Páně 1. ledna, Gl., bez Cr., Preface vá­noční jako včera. 5. 1. — ZE DNE; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: vše jako včera, 2. modi. sv. Telesfora, papeže a mučedníka (ze spo­lečné mše papežů „Si diligis — Míluješ-li mne“). — NEBO: Mše sv. (b. červená] SV. TELESFORA, papeže a mučedníka: „si diligis — Miluješ-li mne“ (společná mše papežů), Gl., pez připomínky dne, bez Cr., Pre­face vánoční jako 3. t. m. 6. 1. — ZJEVENI PANE (Svatých Tří králů 1; 1. tř., b. bílá; Mše sv.: vlastní (str. 129; nedělní: str. 94], Gl.. Cr., Pre­face a modlitba „Mezi úkonem“ o Zjevení páně (str. 51 č. 2; nedělní: str. 30 č. 2). 7. 1. — ŽE DNE- 4. tř., b. bílá; Mše sv.: jako včera. Gl., bez Cr., Preface (nadále již bez vlastní modlitby „Mezi úkonem“) o Zjevení páně istr. 51 č. 2, netfální: str. 30 č. 2|, Ite missa est. 8. 1. — ZE DNE; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: vše jako včera. 9. 1. — BLAHOSLAVENÉ PANNY MARIE V SOBOTU; 4. tř., b. bílá; Mše sv.: „vultum tuum“ (str. 94"; nedělní: str. 98*; formulář č. II.], Gl., bez Cr., Preface o Panně Marii (str. 01 č. 11; nedělní: str. 40 č. 11: „ . . . tebe o Uctívání . . NÁBOŽENSKÉ MOTIVY NA NAŠÍ MINCÍ náležely ve staré době k nejoblíbenějším. Vedle motivů obec­nějšího rázu uplatňovalo se vyobrazení světců, zvláš­tě s v. V á c 1 a v-a,. Na šlikovské mincí z 16. století se setkáváme s obrazy s v. Joachyma a sv. Anny. V I. polovině 17. století se objevují na min­cích, ražených v našich zemích — jak nedávno uká­zal v článku „Ikonografické poznámky“ v Numisma­tických listech dr. Václav Ryneš —1 hesla obměňující starozákonní žalmy. Tak např. heslo „I n Deo foř­ti t u d o“ IV Bohu síla) je odrazem biblických žalmů, vzývajících Boha jako sílu a útočiště člověka [Ž. 30, 42). „Spásou a vítězstvím na/ším“ na­zývá Pána nápis slezské mince z r. 1834. V této době se objevuje na některých našich mincích i zkratka Božího Jména. XJUUUUDCXtL €]□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□□ Šťastný NOV? ROK! Od té doby, co člověk měří čas pomocí ka­lendáře, rozšířil se tento překrásný pozdrav po celém světě, je v něm vyjádřena snaha, aby se neopakovaly potíže a starosti starého, odcházejícího roku v novém, nastupujícím roce. ]e v nim též vyjá­dřen, i když podvědomě, odvěký sen člověka o spravedlivém světě, kde všichni liaé budou bratry, o světě, kde všichni budou radostně vítat vycházející slunce, kde děti budou bezstarostné, kde nemocni a zmrzačení budou vyléčeni ze svých neduhů, kde slabí a utlačení budou mít ochrcnu, kde hladoví budou nasyceni. TATO NOVOROČNÍ SLOVA západního spisovatele fislě postihují přání a tužby, které lidem lanou na mysli právě na rozhraní roká. Možná, že někteiá z těchto přání so někomu zdají příliš smělá a a spíše podobná snu nebo utopii, než uskutečnitelné budoucnosti; ale neukázaly nám pravě čtyři uplynulé roky, že mnoho z toho, co se donedávna zdálo fantastické a utopistické stalo se opravdovou a přímu hmatatelnou skutečností? A co víc: vše to nové ve vědě 1 ve společnosti, víe co byio od konce druhé světové války vytvořeno, bylo vytvořeno v neklidu a někdy i v nejistotě. — Vzpomeňme jen na padesátá léta, která se projevovala vyvrcholením studené války, která nfešia na korejské půdě ve válku horkou, vzpomeňme i dalších ohnisek, af již je to Střední východ, Asie, či oblast Karibského moře. A přes všechny tyto události lidstvo ve svém vývoji, ve všech vý­zkumech a bádáních nesmírně pokročilo. A stejně jako každý rok. t na počátku novéhn roku lidé z různých zeměpisných šířek, nepo­dobni jeden druhému způsobem života, zaměstnáním, politickými ná­zory a náboženským vyznáním očekávají, že vývoj bude pokračovat a že se lidstvu konečně dostane toho, po čem tolik touž! — světa bez zbraní, světa bez válek. q ] e nesporné že v minulém roce bylo vykonána mnoho klad­ného; ještě v prosinci jsme mohli cist o setkáních, jednáních a vý­rocích které směřují k dohadě, ukazují dobrou vůli jednajících stran a snahu nalézt řešeni, které by obě jednající strany uspokojilo. Dá Ve jménu rozumu a lidskosti se tedy na počáíka nového roku říci, že perspektivy, které jsou nyní před světem, jsou nadějné, ba lze dokonce říci, že jsou ta per­spektivy naděinějši než jindy, je jen jednuho třeba: aby všechna setkání a všechna jednání pokračovala. Je tuíiž třeba řešit nejen mezinárodní dílčí spory, ale nezůstávat stát před tím hlavním, stě­žejním a zásadním, před otázkou odzbrojení, zejména pak po­kud jde o jaderné zbraně. @1 když rádi konstatujeme, že nemálo bylo vykonáno i na úseku mezinárodních vztahů, v otázce jaderných zbraní — kromě částečného zákazu jejich zkoušek — nebylo vykonáno nic. A pokud jde o tyto zkoušky, netze zapomínat ani na to že ne všechny moc­nosti vlastníci jaderné zbraně podepsaly moskevskou dohodu. Zde je tudíž velmi závažné pole působnosti všech poctivých diplomatů, všech lidí opravdu dobré vůle. Vždyt koneckonců problém jaderných zbra­ní a problém odzbrojení jsou jakousi alfou a omegou všeho ostatní­ho, ať již jde o pumoc potřebným či o nové výzkumy na Zemi a ve vesmíru. Začteme- ll se v této souvislostí do Encykliky „Mír na zemí“ lana XXUi jz 11. dubna 1963), musíme konstatovat, že velmi Vlálo bylo vykonáno za téměř dva roky oď jejího vyhlášení. Slova Encykliky nům to konečně ukáží nad jiné jasně: „ . .. je také bolestně zjištění, že o politických společenstvích hospodářsky nejvyspělejších jsou vytvořeny a dále se vytvářejí obrovité zbraně; le jsou k tomu účelu vynakládány v nesmírném rozsahu duševní síly i hospodářské zdroje; občané těchto politických *společenství jsou podrobeni nikoli lehkým obětem, zatímco tíná politická společenství jsou tím zbavena spolupráce, nezbytně k jejich hospodářskému rozvoji a sociálnímu pokroku. Zbrojení se, jak známo, obvykle ospravedlňuje tím, , že dnes nemůže být leč mír, spočívající na rovnováze sil. Zbrojí-ll tedy jedno politické společenství, ostatní politická společenství s ním musí držet krok a zbroji též. A jestliže jedno politické společenství vyrábí ato­mové zbraně, ostatní musí vyrábět atomové zbraně stejně ničivé síly. Lidské bytosti žijí následkem toho pod hrozbou strašlivé, nepředsta­vitelné smrště, která se může rozpoutat každým okamžikem. Vždyť zbraně jsou zde; a je-li lěiko uvěřit, že jsou na světě lidé schopni na sebe vzít odpovědnost za zkázy a bolest, lež by válka způsobila, ne­lze vyloučit, že by neprozíravý a nekontrolovatelný čin mohl vznítit jiskru, uvádějící do pohybu válečný stroj. Mimo to je nutno mít také na paměti, te i když diky děsné účinnosti atomových zbraní nedojde k válce, je zdůvodněn strach, že samy další jaderné pokusy k váleč­ným účelům budov mít osudné následky pro život na zemi. Spravedl­nost. moudiost a liaskost proto vyžadují, aby bylo zastaveno horečné zbrojeni; aby byla současně a vzájemně omezena výzbroj už existující; aby byl vyhlášen zákaz atomových zbraní; a posléze, aby se dospělo k úplnému odzbrojeni za účinné kontroly ...“ 0 ZAMÝŠLÍME LI SE NAD TÉMITO SLOVY Jana XXIII. a nejsme-li ani příliš skromní, ani příliš pyšní, neísme-li příliš optimističtí, ant oddáni přílišnému pesimismu, musíme zcela objektivně a popravdě konstatovat, že i přes to co v tomto smčru bylo vykonáno, bylo vlastně vykonám málo. 1 dnes jsea tudíž stále namístě slova varová­ní Jana XXH1. z dubna 19S3, e onom cíli požadovaném rozumem, nej­výš touženém a svrchovaně prospěšném, slova adresovaná všem li­dem, především však těm, kdož jsou nadáni veřejnou odpovědností, aby nešetřili námahy v úsilí vtisknout událostem běh shodný s ro­zumem a lidskostí: „Nechť v nejvyšších a nejpcvolanějších shromáž­děních důkladně zváží problém mírového uspořádání vztahů mezi politickými společenstvími v celém světě: uspořádání založeného na vzájemné důvěře, na upřímném jednání, na věrnosti převzatým tá­­vazkům. Nechť prozkoumají problém a stanoví východisko, z něhož se lze dostat na cestu poctivých, trvalých a plodných dohod ....“

Next