Katolické Noviny, 1968 (XX/1-52)
1968-01-07 / No. 1
Člověk a svět KDYBYCH BYĽ D OTÁZÁN, Jaký byl můj největší zážitek z návštěvy světové výstavy Expo 6 7 v Montrealu, řekl bych bez rozpaků, že to byly pavilóny, které demonstrovaly základní myšlenku této velkolepé výstavy „Č l o- V ě k a jeho svět“. Starosti l radosti lidstva naši planety pokusili se pořadatelé výstavy vtěsnat na dva ostrovy a jeden poloostrov řeky sv. Vavřince a snad jako výhledový plán dali další heslo „Za svět lidštější". Procházel jsem pavilóny, které rozložily hlavní myšlenku do dílčích námětů: „Člověk tvůrce“, „Člověk a společnost“, Člověk objevitel“, „Člověk výrobce“, „Člověk a odpočinek“ aj. Procházel jsem, prohlížel a 'do duše hluboko zaznamenával všechny úspěchy, jichž člověk dosáhl, ale též všechny tužby a plány, jež lidstvo hodlá uskutečnit. jakoby plasticky ztvárněno vyvstalo mi zde slovo, které svého času vyřkl pracovník sociologického ústavu Čs. akademie věd dr. M. jodl, CSc.: „Sebedokonalejší, sebebohatší a sebec i v i l i s o v a něj ší společnost by byla společností chudou a ubohou, kdyby neznamenala další krok na cestě lidskosti, svobody a spravedlnosti.“ Co by znamenaly všechny úspěchy vědy a techniky, kdyby byly jenom nástrojem k rafinovanějšímu zabíjení lidí a vytváření společnosti, která by byla bezduchým strojem, kde je každý jednotlivec pouhým šroubečkem a podle toho je také hodnocen? Život současného světa vyžaduje human i s ac i vztahů, vyžaduje skutečné bratrství lidí navzájem a společnou cestu bez zbytečných obtíží, které právě vytvářejí nehumánni vztahy. • JE PRO NÁS JISTĚ VELMI POTĚŠUJÍCÍ, že poslední dokument II. vatikánského koncilu, jakož 1 sociální encykliky posledních dvou papežů přihlížejí k těmto otázkám pro současné lidstvo tak důležitým a svými návrhy přispívají k řešení palčivých a zžíravých problémů současného světa. Není to pouze otázka nastolení života bez válek a řešení problémů diskusí a nikoli zbraněmi, ale je to též bolestná otázka postavení lidstva na této planet * V jednom z tematických pavilónů Expo 67 v Montrealu „Člověk a život“ zastavil jsem se před počítačem, který oznamoval počet obyvatel naší planety. Bylo úterý 17. října 11 hodin 35 minut a počítač oznamuje číslo 3 447 595 459. Tolik lidí je na naší planetě. Ve chvíli, co vychází toto číslo Katolických novin, mělo by nás být — podle předpovědi počítače — o dva milióny více — a než dočtete tento článek, narodí se nejméně sto nových pozemšťanů, neboť každé tří vteřiny se rodí jedno dítě. KOLIK OTÁZEK VYVSTÁVÁ, když si uvědomíme tuto skutečnost a kolik je to povinností pro každého člověka dobré vůle! Encyklika „Pacem in terris“ to definuje tak, že je třeba, aby „každý přinášel ušlechtile svůj příspěvek k vytvoření lidského ovzduší, v němž by práva a povinnosti byly naplňovány stále bohatším obsahem. Nestačí třeba uznávat a vážit si práva každé bytosti na prostředky výživy: je třeba také snažit se ze všech sil, aby každý člověk měl dostatek těchto prostředků. Je nezbytné, aby lidské soužití bylo nejen spořádané, nýbrž přinášelo též lidu prospech“. Na kongresu Světové rady míru v Helsinkách bylo konstatováno, že na naší planetě žije 64 procent lidí, kteří hladovějí, mají nedostatečnou péči zdravotní a vůbec žijí životem nedůstojným člověka 20. věku. Na 38. eucharistickém kongresu v Bombaji se rovněž mluvilo o dvou třetinách lidstva a sami jsme v Indii viděli neuvěřitelné případy bídy, hladu a sociálního ponížení. I Svatý Otec Pavel VI. měl mnoho příležitosti vidět na vlastní oči tento žalostný stav. Snad proto ona plamenná výzva, jíž končí jeho encyklika „Populorum progressio“, vyzývající celý křesťanský svět, aby sloužil ještě velkomyslněji a účinněji lidem dnešního světa v oblasti hospodářského rozvoje, jenž je novým jménem míru. Jiný dokument „Gaudium et spes“ z jednání II. vatikánského koncilu o Církvi v současném světě se dotýká populačního problému, třeba nedává rady ani léku. V části, která pojednává o mezinárodní spolupráci, nezatajuje, že mezi těžkostmi, které tísní tuto spolupráci, je problém, který vyvstává z prudkého růstu populace. Článek 87. zcela otevřeně praví, že „vláda má práva a povinností ve svém národě v mezích vlastní kompetence“ rozhodovat o populačních problémech, přičemž však upozorňuje na to, že mají dbát mravního zákona ti, kteří tvrdí, že „růst obyvatelstva země nutno aspoň v některých zemích všemi prostředky a jakéhokoliv druhu i zásahem veřejné moci radikálně snížit“. Tento článek 87. pokračuje dále: „Podle nezcizitelného práva člověka na manželství a plození dětí, rozhodování o počtu dětí, jež mají zplodit, závisí na správném úsudku rodičů a nelze to nikterak přenechávat úsudku veřejné moci. Poněvadž pak úsudek rodičů předpokládá správně vychované svědomí, je velmi důležité, aby se všem poskytl přístup k vypěstování správné a opravdu lidské odpovědnosti, která odpovídá Božímu zákonu, i když má zřetel na okolnosti věcí a časů; to vpravdě vyžaduje, aby se po každé stránce zlepšily výchovné a společenské podmínky a zvláště se umožnila výchova náboženská, nebo aspoň pravé morální vzdělání. O vědeckých pokrocích ve zkoumání bezpečných a mravně nezávadných metod, jak pomoci manželům v řízení počtu dětí, budou pak lidé moudře vyrozuměni.“ BUDIŽ BOHU DĚKOVÁNO, že u nás máme takové poměry, že vlast má dostatek chleba pro všechny; péče kulturní a zdravotnická jsou na vysoké úrovni a náboženská výchova, jak ji požaduje encyklika — se umožňuje dětem rodičů, kteří si to přejí. Nejsou však takové poměry na celém světě, zvláště ne v rozvojových zemích. Proto je ušlechtilým a záslužným činem našeho státu, že skýtá hmotnou i duchovní pomne těmto národům a přispívá tak k vytváření spolupráce mezi národy, k odstraňování jejich nízké životní úrovně a k uskutečňování všelidského humanismu — jedinému zdravému ovzduší budoucnosti lidstva naší planety. V nedělní perikopě čteme krásná slova sv. Pavla (Kol 3, 12): „Láska je svorník dokonalosti.“ Karel Čapek ve svých „Zářivých hlubinách“ říká, že „láska je Silná jako archanděl a sladká jako vánek“; myslí si, že Dr. JOSEF BENEŠ Poselství Mírového hnutí katolického duchovenstva věřícímu lidu CELÝ KRESŤANSKÝ SVĚT oslavil před několika dny památko narození Sn-asitete, Pána všehomíra, příchod Boží Lásky na zemi. Ještě stále zaznívají v našich myslích slova radostného poselství pastýřů a velebná výzva andělů: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Do tohoto radostného vánočního údobí spadá i poěátek no vého občanského roku. oktáva Narození Páně, památka na den, kdy Synu člověka bylo dáno jméno Ježíš. Nástup nového roku, do kterého zaznívá odezva radostného poselství o Vtělení Lásky, každoročně' hluboce působí na věřící duše křesťanů, protože člověk 20. století si vroucně přeje a chce k tomu spolupracovat, aby radostné poselství o všelidské lásce a pokojném životě na tomto světě došlo konečně svého uskutečnění. KATOLICKÉ DUCHOVENSTVO NAŠf VLASTI sešlo se před ro kem ze všech diecézí, aby mohlo konstatovat, že cesta, kterou se až dosud ubíralo, je správná, a proto na ní v budoucnu setrvá. S potěšením a se zadostiučiněním jsme mohli sledovat jednání koncilu, jakož i texty dokumentů, v nichž se ozývaly myšlenky, které jsme ve své činnosti už předtím často probírali a svou prací ve své vlasti uskutečňovali. Náboženský život u nás plyne pokojným tokem, naše duchovenstvo se snaží svědomitě vykonávat svůj pastýřský úřad, věřící lid má v plné míře postaráno o bohoslužby a potřeby svého náboženského přesvědčení, naše chrámy jsou velkým nákladem státu a dík obětavosti věřícího lidu opravovány, takže naše vlast se může opravdu honosit většinou svých kostelů, jako málokterý stát na světě. Bohu budiž děkováno za to, že náš věřící lid také svou poctivou prací zdatně přispívá k budování spokojeného života v naší vlasti. Vždyť encyklika „Populorum progressio“ velmi zdůrazňuje hospodářský rozvoj a dokonce jím nazývá mír. „Podle příkladu Kristova“ se praví v encyklice, „odvažujeme se naléhavě vás žádat: „hledejte a naleznete,“ otevřte cesty, jež vedou ke vzájemné pomoci, prohloubení vědění, k oživení srdcí, bratrštějšímu životu ve všeobecném lidském společenství!“ (Cl. 85). „Je-li rozvoj novým jménem míru, kdo by se zdráhal věnovat všechny své síly k jeho dosažení?“ (Cl. 87). BOHUŽEL je třeba konstatovat, že za uplynulý rok neuhasla ohniska lidské zloby, a že válka ve Vietnamu dosud trvá, ano, že američtí vetřelci ještě zvyšují svůj teror. Dostáváme dopisy od svých spolubratři, katolických kněží z Vietnamu, kteří nám líčí své utrpení a želí ztráty svých drahých i zničení svých kostelů. Vyzvali jsme vás před časem, abyste se účastnili všenárodní sbírky pro potřeby trpícího, a přitom nesmírně hrdinného lidu Vietnamu a dnes vám děkujeme za vaše dary, které pomohou zmírnit rány, které zasazuje tomuto lidu ničivá válka, rozpoutaná americkými útočníky. Tento nelidský stav podnítil i Svatého Otce Pavla VI. k tomu, že ve svém zvláštním poselství že dne 8. prosince m. r. navrhuje národům celého světa, uznat první den každého roku za „Den míru“. Všichni lidé dobré vůle na celém světě usilují o to, aby již ustalo krveprolévání a byl nastolen mír. Mír, toť jedno z najsladších slov lidského pokolení. Mír, tot jeden z nejdražších darů Nejsvětější Trojice. Mír, toť opravdové štěstí zde na zemi. Proto také všichni od Ducha svátého osvícení spisovatelé Písma svátého Starého i Nového zákona neznají daru Božího vzác (Pokračování na 2. stramě) „láska je součin života a smrti a proto jsou její city rozdě lény mezi bolest a štěstí“. K tomu bych chtěl dát promluvit velikému znalci lidské duše dr. F. X. Novákovi, který se v knize „Kněžské problémy“ zamýšlí nad láskou a do chází k závěru, že „láska je předně a nejdříve milující člověk sám. Jaký kdo je, tak i miluje. Láska je egoismus, ale ten pravý — dosáhnuvší u nás stupně nejvyššího“. A PROTOŽE SOUČASNÉMU SVĚTU je třeba především lásky, spojme si oba spisovatele, abychom z toho součinu života a smrti došli k výsledku, že je třeba, aby začal každý sám u sebe, aby byl vybudován svorník dokonalosti, který by udržel současný svět v jednotě, dal růst všelidskému humanismu, jenž odstraní všechny bolestné a otevřené rány na jeho těle a dá v novém roce zazářit slunci šťastných časů. Mírové výzvy Svatého Otce k 1. lednu 1968 NAŠI NJDPP. ORDINÁRI dali pokyn duchovním svých diecézí, aby při vstupu do nového roku 1968 seznámili věřící s mírovým poselstvím Svatého Otce Pavla VI. Poselství začíná slovy: „Obracíme se ke všem lidem dobré vůle a vybízíme je slavit po celém světě Den míru, prvního dne občanského roku, prvního ledna 1968. je Naším přáním, aby tato slavnost se každoročně opakovala jako předzvěst a příslib na počátku kalendáře, který měří a určuje běh lidského života v čase. Tak mír svou spravedlivou a blahou rovnováhou ovládne budoucnost.“ Ve svém poselství vysvětluje dále Sv. Otec mimo jiné, proč se v jeho projevech a poselstvích tak často opakují úvahy a výzvy na téma míru. Sv. Otec praví doslovně: „Nečiníme tak z návyku, ani proto, že běží o předmět velmi aktuální; činíme to, poněvadž myslíme, že to vyžaduje naše povinnost všeobecného Pastýře, činíme tak, poněvadž vidíme, že mír je ohrožen ...; činíme tak, poněvadž se jasně ukázalo, že mír je jedinou a pravou směrnicí lidského pokroku; činíme tak, poněvadž mír je v duchu křesťanského náboženství, protože pro křesťana hlásat mír je hlásat Ježíše Krista...“ Mírové poselství Sv. Otce vyzývá dále biskupy, kněze a věřící celé Církve: „Ať velká myšlenka míru má, zvláště pro nás, Kristovy následovníky, svůj slavnostní Den na začátku nového roku 1968“. V projevu, který pronesl v chrámu sv. Petra v Římě, vyzval na Nový rok Svatý Otec Pavel VI. velmoci, aby využily všech možností k ukončení vietnamského konfliktu a zabránily jeho rozšíření. Svatý Otec konstatoval, že „problém komplikují nové strašné překážky"; pozorovatelé v Římě soudí, že tím mínil nebezpečí rozšíření vietnamské války na Laos a Kambodžu. Náš život ?. M1L06LAV KL1SZ ) VÍRA V BOHA ZNAMENÁ POSLÁNÍ. U proroka Jeremiáši» čteme slova: „Zdali jako hrnčíř nemohu naložit s vámi, ízraelúv dome? — říká Hospodin. )ako je hlína v hrnčířově ruce, tak jste vy v mé rnne, Ízraelúv dáme1' (18, 6). Tato slova vyjadřují veliké tajemství povoláni. Běli nás povolal a když nás povolal, pak nás též posílá. Příkladem nám může být starozákonní událost: v posvátné úctě klečí Mujžíš před hořícím keřem a naslouchá hlasu Toho, který se ma představil: jsem. který jsem. Mojžíš je poslán Bohem, aby se vrátil do Egypta a vyvedl izraelsný národ do zaslíbíme země V NOVÉM ZÁKONE čteme u sv. Lukáše: „Pán vyvolil ještě jiných dvaasedmdesát a poslal je po dvou před sebou do každého města i místa, kam hodlal sám přijit“ (10, 1). Nebo u sv. jana: „Tu řekl jim (Ježiš) opět: Pokoj vám; jako mne posla) Otec, i já posílám vás“ (20, 21). POVOLÁNI A POSLÁNI se stále opakuje. Povolán k víře byl každý z nás: svátostí křtu jsem byt povolán a poněvadž mě Bůh ve své nevystihlé dobrotě povolal, pak mě samozřejmě i posílá, abych vydal svědectví pravdě. — Jak mohu vydat svědectví trojjedinému Bohu v dějinách spásy? Odpověď nám dává sv. apoštol Petr: „Podle tono Svaténo, který vás povolal, buďte i vy svati v cetém svém životě, protože je psáno: Buďte svati, neboť já jsem svätý“ (1 Petr, 1,15). Bezúhonnost c sobniho života je nejlepším apoštolátem a plněním poslání, k němuž nás povolal Bůh. Povedemeli svátý život, vytvoříme opravdové společenství Božího lidu a jako Boží lid sl uvědomíme, k čemu jsme posláni. Pomalu ale jistě budeme vytvářet farní rodiny, přiblížíme se ke starokřesťanskému ideálu, o který tolik usiluje obnova liturgie a o kterém čteme ve Skutcích apoštolských: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši“ (4, 32). — Sám bezúhonný život z víry však nestačí. Sv. apoštol Jakub zdůrazňuje: „Co prospěje, moji bratři, praví-li někdo, že má víru, skutků však nemá? Může ho víra spasit? A kdyby bratr nebo sestra byli nazí a měli nedostatek denní výživy, někdo z vás pak by jim řekl: jděte v pokoji, ohřívejte a nasycujte se — však nedali byste jim věci potřebných pro tělo, co to prospěje? Tak i víra, nemá-li skutků, je mrtva sama v sobě“ (Jak 2,14). SLYŠEL JSEM JIŽ ČASTĚJI: nemusíme se sťarat o chudé, stará se o ně náš stát. Ano, je to pravda. Naše děti a mládež [Pokračováni na 2. straně)