Katolické Noviny, 1969 (XXI/1-52)

1969-01-05 / No. 1

Strana s 1. 1. — „NA ZAČÁTKU STVOŘIL BÜH NEBE A ZEMI.“ (Gen' 1, 1) Nejdřív byl Bůh, který nemá ani začátku, ani konce. A pak teprv byl začátek. Začátek je možný jen skrze Něho. Jako člověk který to ví tj. věřící, začínám s Ním. 2. 1. — „ZEME BYLA PUSTÁ A PRÁZDNÁ.' (Gen 1.2) Naše slovo „pustá“ nepřekládá přesně. Lépe by bylo chaotická. Bez pořádku. Ten teprve vytváří Bůh. Jen potud jsem z Boha a Boží, pokud vytvářím pořádek, v sobě i kolem. - * 3. 1. — „BÜH PRAVIL: BUDIŽ SVETLO! A BYLO SVĚTLO. A BÜH VIDÉL, ŽE SVETLO JE DOBRÉ.“ (Gen 1, 3-4) Bůh se dívá, zjišťuje, kontroluje, co vytvořil. A může se dívat s uspokojením, protože vytvořil, co je dobré. 1 já kontroluji svou činnost. A protože nejsem Bůh, nezjistím jen dobro. Ale k dobru musím směřovat. A přibrat si na pomoc Boha. 4. 1. — „TAK BYLO DOKONÁNO NEBE I ZEME A VŠECKO.“ (Gen 2,1) Konkrétní vylíčení postupu stvoření je jen pomůckou názornosti. Odpovídá tedy tehdejším představám. Vlastní obsah Zjevení není, že „zrovna tak“ byl svět stvořen, nýbrž „že“ byl stvořen. I naše náboženské představy se od dětství do stáří mění. To je v pořádku, jen pravdy, v které věříme, se nemohou měnit. Nejsou naše, nýbrž od Boha. 5. 1. — „BÜH PRAVIL: UDÉLEjME LIDI JAKO SVÜJ OBRAZ, NÁM PODOBNÉ.“ (Gen 1,26) Fyzicky se Bohu podobat nemůžeme. On je duch, my jsme duch a tělo. Ale právě duchem jsme mu přece jen podobni. A tím i odlišeni od zvířat. To se má projevit 1 v jednání. B. 1. — „BtH ZASÁZEL ZAHRADU V EDENU NA VÝCHODE A USADIL TAM ČLOVĚKA.“ (Gen 2,8) Eden, ráj, znamená život s Bohem Tak si Bůh život lidí naplánoval. A od tohoto plánu neupustí. Je to tedy doposud i náš úkol: Žít s Bohem. 7. 1. — „NENÍ DOBŘE; ŽE JE ČLOVEK SAMOTEN. ZJEDNÁM MU POMOC, KTERÁ BY BYLA JEHO PROTĚJŠKEM.1 (Gen 2, 18) Žena je tedy i pomoc i protějšek. A muž ženě také. Tedy ne zdvojení, nýbrž protipól a tím i napětí. Nedivme se, když je v manželství zjišťujeme. Zřejmě je to úmysl Boží a tím i naše dobro. 8. 1. — „SMÍTE JISTI OVOCE ZAHRADNÍCH STROMO, ALE OVOCE STROMU, KTERÝ JE UPROSTŘED ZAHRADY, PRAVIL BÜH, NESMÍTE )ÍSTI.“ (Gen 3,2-3) Proč zákaz? Aby člověk byl opravdu šťasten, musí být nějak spolutvůrcem svého štěstí. Doposud všechno dostal zadarmo. Musí tedy alespoň dodatečně udělat něco pro své štěstí, nějhk si jeho udrženi zasloužit. 9. 1. — „I VIDĚLA ŽENA, ŽE OVOCE STROMU JE K JÍDLU LAHODNÉ, ŽE JE ROZKOŠI OČÍM . . . VZALA JEHO OVOCE A JEDLA A DALA I SVÉMU MUŽI A JEDL.“ (Gen 3, B) Kdo tady rozhodoval? Duch? Ne, tělo. Oči, chuť. To tedy nejednal člověk jako obraz Boží. Proto se stává znetvořeným obrazem. Kde byl dosud Boží pořádek, je nepořádek, chaos. ío. i. — „Člověk odpověděl:- žena, kterou JSI MI DAL za družku, mne dala se stromu A JEDL JSEM.“ (Gen 3,12) Místo lítosti výmluvy. A svádění hříchu na druhé. Na ženu a vlastně i na Boha. Divíme se, že nemohlo přijít hned odpuštění? A neoddalujeme si je sami podobnými výmluvami? 11. 1. — „ZNEPŘÁTELÍM TĚ S ŽENOU, TVÉ POTOMSTVO S POTOMKEM JEJÍM.“ (Gen 3,15) Na ženu se člověk vymlouval, že byla příčinou jeho hříchu. Žena tedy bude začátkem porážky hříchu. Předpověď opravdu podivuhodná v době ponížení a ujařmení ženy. P. F. MIKULÁŠEK * / IJ / KATOLICKÉ NOVINY Výchova k míru JSOU TÉMATA, o kterých lze mluvit víckrát, a jiná, která vyžadují zaujetí, a která neustále prohlubujeme. Tak je tomu s tématem „m í r“. Člověk se přistihne, jak rutinované a objektivně mluví o míru, jako by na něm nezávisel osud náš a mnoha miliónů lidí. Zdá se, že tu jsou dva okruhy problémů, kterých si někteří lidé děsivě málo všímají: Stále ještě se naráží na předem přijatý názor, pocházející z tradice (i církevní), že člověk je zavázán veškerenstvu povinností vojenské služby. Odmítnutí branné povinnosti často ještě jítří myslí. Pak se argumentuje takto: Mou povinností je chránit rodinu, kulturu, náboženství atd. Bylo by neodpovědné, kdybych na ochranu těchto hodnot nesáhl ke zbrani. Na tomto místě nelze mluvit ani pro ani proti vojenskému zásahu. Ale znovu připomínáme problém, zda možnosti atomové, biologické a chemické války — se vším nebezpečím pro dědičnou substanci — vůbec ještě smějí být včleňovány do stávajících kategorií. Vzdělávací práce k tématu „mír“ jistě splní valnou část svého úkolu, dokáže-11, aby posluchači uznali árgumentaci • verdunského biskupa, který 8. října 1965 řekl v koncilní aule: „Argumentuje se takto: Hrozné následky se musí předvídat a potlačit... Proto rozlišování válek velkých a malých je vratké.“ Nelze sl ovšem „hrát na válku“, omezovat se na manévry. Přinejmenším existuje nebezpečí rozšíření a hrozící nebezpečného vyklouznutí zi jakékoliv kontroly. Bylo by dobře, kdyby každý člověk byl velmi nešťastný při pomyšlení na vojenské arsenály. Neboť příležitost dělá zloděje ... Vojenské ohrožení snad ani není to nejhorší. Ke konfliktu Východ—Západ , přistoupilo napětí Sever— Jih; stojí proti sobě vyvinutěji národy a vývojové země, země bohaté a země chudé. Jakou věcně orientovanou představu o poměrech v Asii, v Jižní Americe a v Africe mají vlastně naši posluchači? Bez znalosti faktů se dá těžko zvážit, jaké ohrožení světového míru vyvstává v těchto oblastech. Nelze se vždy zcela vyhnout dojmu, že námět „mír“ — jako Vietnam a Biafra — je někdy vítanou příležitostí k uskutečnění ně'akého výročního setkání. Snad je to otázka vlastní poctivosti. Pro nás je tu závazek uskutečňovat podíl Církve při úsilí o mír. Čas od času hledáme směrnice a tážeme se, co musíme považovat za nejzávažnější. Deset tezí, které přednesl prof. Hentig na církevním setkání v Hannoveru 23. června 1967, dosáhlo mezitím určité všeobecné platnosti. Proto je zde uvádíme ve zkratce jako * ukazatele: 1. Výchova k míru je výchovou k citlivosti, ba k senzitivnosti vůči bolesti, bezpráví, pohrdání, lhostejnosti, utrpení a úzkosti, které stíhají druhé lidi a mne, a to už dlouho nředtím, než si vynucuji násilí. 2. Vychovávat k míru znamená vnukat dnešním a budoucím lidem hluboký odpor k násilí, hlavně fyzickému. 3. Výchova k míru záleží v poučování, jaká je válka. Válka je nejkolektivnější a nejnemilosrdnější forma fyzické moci a z toho by lidé měli mít strach. Nebojíme se minulé války, ale boúme se systemizace všeho nátlaku všeho utrpení, všeho ohrožení přítomnosti. 4. Výchova k míru znamená znát hrůzy míru, a to zvláště ty, které má dnes pro druhé, kteří se proto války nehrozí. Je pro nás nepříjemným vědomím, že zachovat mír bude dnes také vždy znamenat vydržet určitou míru bezpráví. Mír není žádný ráj, a proto existují lidé, kteří se nebojí války. 5. Takto je výchova k míru výchovou k nejistotě, k pochybnosti a k nedůvěře, a to f k vlastnímu, možno-li „svátému“ přesvědčení. 6. Výchova k míru znamená též naučit se být neposlušný, být ochoten k nepořádku;'jedí pořádek umírňováním, uklidňováním, nástrojem zla, zapřením skutečného skandálu. Výchova k mírů je dále: žít s konflikty. Vštěpujeme-li mládeži, že konflikty jsou nezdravé,' nedemokratické, nepokojné,: obracíme logiku. Pro koho jsou konflikty zlé, pro toho také nic neznamená řešit - je násilím. 7. Zít s konflikty znamená zadat si s vinou a s odporem, s usmířením a zapomenutím, s komplikovaným. ale<:srozumitelným mechanismem. — Musíme se výslovně naučit trojímu: rozumět — přít se — a sjforu opět zanechat. 8. Výchova k míru je tedy předně výchovou k politice. Politika je způsob jednání, systém pravidel, institucí a procedur, které pohybljvě pořádají vzájemný poměr lidí. Politika znamená mnoho mluvit s lidmi o tom, co jimi všemi hýbá. 9. Výchova k míru je výchovou k proměně světa. V tom je obsažena naše; vlastní proměna. Už dávno jsme se měli naučit, že není ústřední otázkou našeho století vítězí-Ii ve světě ten nebo onen směr, nýbrž jak rychle a účinně se všechny přeorientovávají na úkoly dvacátého století. 10. Výchova k míru je výchovou k rozvojové pomoci. Ty, kdo se chtějí „věnovat tomuto úkolu, nazval Kennedy právem Sborem míru. Ale papež • Pavel VI. řekl v encyklice .„Pokrok národů“, že „Rozvoj je nové jméno pro mír“: Bojovat proti bídě a nespravedlnosti, to znamená spolu se zvyšováním blahobytu též pracovat na lidském a duchovním pokroku všech a tím na blahu celého lidstva. Mír neznamená i pouze, že mlčí zbraně, není to jen výslednice stále nejisté rovnováhy sil. Mír se buduje den ze dne a to tím, že usilujeme o řád, který s sebou nese dokonalejší spravedlnost mezi lidmi, o řád, jejž chtěl Bůh.,“ Z knihy D. Emeise „Výchova k míru“ přeložila H. N. Povézie všem doma, jak na vás denně myším [Ooknnucni z 1. strany) opravdu ve slovanském duchu přátels-tvl. Pa zval nás i prefekt kongregace biskupů kard. Co-nfaíonieri. S kard. Ottavianim nám zprostředkoval setkápl krajan P. Vorlíček, nyní -Řardi nálův sekretář. Ottaviani vzpomínal na Čechy před 2. světovou válkou a loučil se s námi česky: „S Pánem Bohem.“ Naši kněží krajané, kle ří zde působí, mají nejlepší pověst a zjednávají nám velkou vážnost. Jsou někdy označováni i za sloupy církve. Rozhodně mají velký podíl na tom, že náš národ vstoupil jejich vlivem do dobrého povědomí. Co znamenala vaše návštěva pro vás osobně? Celý její průběh a zvlášť její ovzduší je pro nás především velkou posilou do další práce a služby lidu Božímu. 1 A vaše rozloučení? >íi :-i Zvlášť dojemné bylo s krajany. Cítili jsme však, a myslím i oni, že zůstáváme navzájem duchovně spojeni. ROZMLOUVAL J. KAMAN Nedělní slova H. Kiinga Pod tímto titulem přinesly KN v čísle 49. ze dne 8. prosince 1968 některé myšlenky známého německého teologa k encyklice sv. Otce Pavla VI. „HUMANAE VITAE“ („O správném předávání lidského života“). Jaká je odezva v řadách čtenářů? Z velké části negativní, jak o tom svědčí řada dopisů, které dostává redakce KN a také ordinář. Proto považuji za svou povinnost zaujmout k tomu jasné stanovisko. V prvním bodě správně prohlašuje H. KUng, že encyklika je autentickým, tj. úředním stanoviskem sv. Otce, a že „bylo by iluzorním domnívat se, že by mohla být v dohledné době vzata zpět, nebo korigována“. H. Kůng však neříká, že nás to zavazuje ve svědomí a tudíž i pro praktický život. V druhém bodě prohlašuje: „Je to stanovisko omylné. To se připouští i v Římě“ — Ano, i děti podle katechismu rozlišují, kdy učí sv. Otec neomylně a kdy nikoliv. To znamená, že v některých oodech — kde dosud nedošlo k definitivnímu rozhodnutí — stále ještě zůstává fikol hledat pod vedením Ducha sv. dokonalejší no ’’ -nnj Boží pravdy a Boží vůle. Usilova* o dokonalejší poznání je jistě záslužné. Avšak to neznamená, že jsme zavázáni řídit se hla sem sv. Otce jen když něco vyhlašuje neomylně. Hlas sv. Otce je pro věřící, kněze a biskupy bezpochyby mnohem směrodatnější než hlas některého laika, kněze, profesora teoiogie nebo biskupa. Nezapomínejme ostatně na to, že sv. Otec má i autoritu vynikajícího teologa. K bodu třetímu. Není pro nás směrodatné, že encykliku odmítají lidé mimo Církev, neboť již dávno předtím šli jinou cestou. A jestliže i v řadách našich se ozývají hlasy nesouhlasu, je to způsobeno hlavně tím, že se leckde začala zavádět volnější praxe s předpokladem, že i prohlášení Pavla VI. bude v tomto duchu. Značný podíl na tom mají zejména někteří teologové, kteří se snažili zdůvodnit mírnější praxi. Tak došlo k tomu, o čem píše H. Kůng, že „mnozí v naší Církvi nad encyklikou kroutí hlavou“. Co dále chce říci H. Kůng slovy: „V budouc nosti měli bychom na církevní neomylnost hledět ze stanoviska Písma?“ Církev přece vždy hleděla a hledí na neomylnost ze stanoviska Písma. Je to v každé příručce teologické í v katechismu. A to, co je v Písmě o neomylnosti, je doloženo ještě z ústního podání, z- tradice církevní. Dále pokračuje H. Kůng: „Co máme dělat?“ Odpovídá: „Trojí.“ V prvním bodě říká: „Budeme brát vážně rozhodnutí papežova svědomí a respektovat je“ — ano, to je správné. !e však také nutno se podle toho řídit. V druhém bodě prohlašuje, že máme nejen uvažovat o argumentech sv. Otce, ale také o nich diskutovat. Diskutovat? Ano, ale je nanejvýš žádoucí, aby taková diskuse byla konána povolanými odborníky. Proto sv. Otec celou problematiku ve své encyklice neuzavírá, ale přímo žádá odborníky, vědce, aby v tom směru ve studiích pokračovali. Praví doslova: „Nyní bychom rádi povzbudili vědce, kteří mohou velmi přispět k dobru manželství a rodiny k uklidnění svědomí, jestliže se budou společa ným úsilím snažit hlouběji objasnit různé podmínky, které podporují čestnou regulaci lidské porodnosti... Takto vědci a zvláště vědci katoličtí podají svůj přínos k důkazu založenému na faktech, že — jak Církev učí — nemůže být pravého rozporu mezi Božími zákony, jimiž se řídí předávání života, a zákony, které jwdporují pravou manželskou lásku." V třetím bodě praví H. Kůng, že „ti, kteří po vážném zralém uvážení před sebou samými, před svými partnery v manželství a před Bohem dojdou k závěru, že ... musí jednat jinak. než encyklika stanoví, jsou nodle tradiční nauky, též papežů, povinni následovat své svědomí ...“ Takové případy jsou ovšem možné, vždyť v morální teologii se učí, že žádný konkrétní případ není zcela vyčerpán obecnými zásadami. To je pak záležitost osobního svědomí a také hlasu zpovědníka. I tehdy ovšem musí být první normou našeho jednání Boží vůle, Boží zákon. Křesťanská morálka je vždy normativní a ne situační. To znamená: jak jsou neměnné zákony, které dal Bůh přírodě, podobně neměnné a vždy zavazující jsou zákony Boží, které dal Bůh člověku pro život manželský, rodinný i celého lidského společenstyí. První místo v našem myšlení i žiůotě musí mít vždy Bůh, jeho zákony. Poslední n měřit kem všech hodnot je- Bůh a ne člověk. K tomu praví sv. Otec Pavel VI.: „Církev nepřestává pokorně a pevně hlásat celý;, mravní zákon, jak přirozený, tak plynoucí z evangelia. Církev není jeho původcem a proto nemůže o něm rozhodovat, je pouze strážcem a vykla datelem.“ Nakonec žádá sv. Otec: „ťbpřejte nám té velké radosti, že budete stejně smýšlet, že vás všechny bude pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní.“ (Fil 2, 2J Dr. F. TOMÁŠEK, biskup I 5. LEDNA I960 Z LITURGIE Zjevení Páně MODLITBA: Bože, který- jsi dnes dal pohanům hvězdu, aby je vedla a zjevil jsi jim tak svého jednorozeného Syna, tebe prosíme; doveď nás, kteří jsme tě už svou vírou poznali až k patření na tvou vznešenost. Poznání mudrců bylo smyslové: viděli, slyšeli, dotýkali se. Ale tomuto poznání předcházela víra, že ona hvězda není obyčejnou hvězdou, jakých už viděli mnoho, ale že je výzvou Boži k činu zdánlivě pošetilému, k hledání něčeho, o čem nevěděli kde to je a jen matně tu< šili, že je to cosi velikého, co stojí za oběti. A tak se jejich víra podobá i naší víře, poně^ vadž i ona předchází poznání. Rozdíl je jen v tom, že naše víra je zbudována na skále Kristova slova. ČTENI: „Vstaň a rozsvit se, Jeruzaléme! Vždyt přišlo tvé světlo a vzešla nad tebou sláva Páně. Nebot hle, tma zahaluje zemil a temno národy. Nad tebou však vzejde Pán Ijako slun-i cej a zjeví se v tobě jeho sláva. A pohani budou kráčet ve tvém světle a vládcové v lesku, kterým zazáříš. Rozhlédni se kolem a podívej, se: tito všichni se shromáždili a přišli k tobě. Tvoji synové přijdou zdaleka a tvé dcery se přihrnou ze všech stran. Pak budeš hledět a rozplývat se radostí, tvoje srdce užasne a rozšíří se, až se k tobě obrátí davy od moře, at k tobě přijde síla pohanů. Velbloudi jako příval tě zaplaví, dromedáři z Madjánu a EJy; přijdou všichni ze Sáby a přinesou zlato a kadidlo a budou zvěstovat chválu Páně“ (Is 60, 1—6). EVANGELIUM: Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, tu přišit do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: Kde je ten narozený židovský král? Viděli jsme totiž jeho hvězdu na východě a přišli jsme se mu poklonit. Sotva to král Herodes uslyšel, vzrušil se a s ním celý Jeruzalém. Svolal tedy všecky velekněze a vykladače Písma v lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. A oni mu řekli: V Betlémě, v Judsku, protože tak psal prorok /Mich 5, 2). A ty, Betléme v zemi judské, nejsi nikterak nejmenší mezi judskými předními městy, neboť z tebe vzejde vůdce, který bude vládnout mému izraelskému lidu. Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a přesně se jich vyptal na dobu, kdy ta hvězda začala svítit, a pak je poslal do Betléma se slovy: Jděte a důkladně vyzvěďte všecko o tom chlapečkovi. A až ho naleznete, oznamte mi to, abych se mu přišel poklonit i; já. Když krále vyslechli, odešli. A ta hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde byl ten chlapeček. Jakmile uviděli hvězdu, nesmírně se zaradovali. Pak vstoupili do domu, nalezli chlapečka s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Potom otevřel každý z nich svou pokladnici a podali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. A protože dostali ve snu shůry napomenutí, aby se k Herodovi nevraceli, odebrali se jinou cestou do své země. (Mt 2, 1—12) V dnešním čtení nejde o velbloudy a dromedáře z Madjánu a z Efy, kteří jako by měli ospravedlnit faunu našich barokních jesliček, ale o zvěst daleko hlubšího dosahu. Ti pokračovatelé z okruhu Isaiáše „velkého proroka ... který viděl velikým duchem věci poslední... a skryté, dříve než se přihodily“ (Sir 48, 25—28)’ se snad domnívali, že vidí nový hmotný rozkvět Izraele po návratu z babylopského zajetí, ale viděli dál než sami tušili. Vždyť mluvili co jim bylo zjeveno a čeho bylii jen povolnými tlumočníky. Viděli onu pravou, konečnou slávu Hospodinovu, do které vyúsťovala a k níž směřovala všechna dřívější slavná období jejich národa, viděli světlo lediné a pravé, příchod Toho, který o sobě řekne: „Já jsem světlo světa“. A proto i ono povzbuzení „Tehdá uvidíš, budeš se divit a rozšíří se srdce tvé“ bylo řečeno přes čas vyměřený těmto prorokům a jejich současníkům, nám, kteří jsme „nyní světlem v Pánu“ fEf 5, 8). K PŘIJÍMÁNI „Viděli jsme jeho hvězdu na východě a přišli se poklonit Pánu s dary" (Mat 2. 2). Nebude úhonou naší střízlivosti a věcnosti, když přijmeme aspoň dnes onu starokřesťanskou symboliku světla. Mudrci vidí hvězdu oznamující příchod Slunce nepřemoženého ria východě, tam, kde vychází astronomické slunce, které je v jejich očích jen symbolem slunce nadpřirozeného. Právě tento východ a hvězda na východě se zjevuiící je jim zárukou, že jejich hledání nebude marné že najdou to. co tušily nekbnečné- generace ořed nimi, po čem toužily. A jejich jménem přinesli dary, odevzdali se v nich tomu. který bvl hledán a svým odevzdáním se stali i otci a učiteli těch, kteří budou v záři tohoto Slunce chodit. jm LITURGICKÝ KALENDÁŘ 5. 1. — NEDÉI.E — NEJSVĚTĚJŠÍHO JMÉNA JEŽÍŠ; 2. třídy, barva bílá; Mše vlastní (str, 106; nedělní: str. 88), Gloria, Krédo, preface o Narození Páně ÍČ. 1). 6. i. — zjeveni PÁNĚ; l. tř., b. bílá; Mše vlastní (str. 111; nedělní: str. 94), Gloria, Krédo, preface a Communicantes o Zjevení Páně,..(č 2). 7. 1. - ÜTERY po Zjevení Páně; 4. tř., b. bílá; Mše Jako včera, Gloria, bez Kréda, preface (již bez vlastního Communicant es) o Zjevení Páně (č. 2). 8. 1. - STŘEDA po Zieveiií Páně; 4. tř., b. bílá; Mše jako včera. ° 1. - ČTVRTEK po Zjevení Páně; 4. tř., b. bílá; Mše i'ako 7. t. m. 10. 1. — PÁTEK po Zjevení Páně; 4. tř., b. bílá; Mš« jako 7. t. m. 11. 1. — MARIÁNSKÁ SOBOTA; 4. tř., b. bílá; Mše ,,Vult-um tuum“ (II. formulář na str. l98*), Gloria h,^z Kré* da, preface o Panně Marii (č. li').