Katolické Noviny, 1972 (XXIV/1-52)

1972-01-02 / No. 1

CrBWľ Z KNIHY SIRACHOVCOVY Moudrost se sama chválí a slaví se uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromážděni Nejvyššího a velebí se před jeho zástupy. Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, můj stvořitel poručil mi vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli méj své dědictví!“ Před věky od počátku mě stvořil a až na věky být nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svůj úřad a pak na Siónu Jsem obdríela sídlo. Právě tak mě usadil v milovaném městě, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V lidu plném slávy jsem kořeny zapustila, v Pánově údělu, v dědictví jeho. (Sir 24, 1—4. 12—16; řec. 1—2. 8—12) • ODPOVĚĎ: SLOVO SE STALO TĚLEM A PŘEBÝVALO MEZI NÁMI CTENl Z LISTU SVATĚHO APOŠTOLA PAVLA EFESANŰM Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyt kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svati a neposkvrnění; v lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho božsky vznešené dobrotivosti, protože skrze ni nám projevil svou lásku pro zásluhy svého milovaného Syna. Proto i já od té doby, co jsem uslyšel, jak věříte v Pána Ježíše Krista a jakou lásku ukazujete vůči všem křesianům, nepřestávám za vás děko­vat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách. Modlím se za to, aby Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil vám dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat takže budete moci mít o něm správné poznání. On at vás uvnitř osvítí, abyste pochopili, co čeká na ty, které on povolal, jak přebohatě se projevuje vůči těm, kterým se dostalo posvě­cení, jeho štědrá dobrotivost v tom, co v budoucnosti dostanou (Ef 1, 3—6. 15—18). ZAČÁTEK SVATÉHO EVANGELIA PODLE JANA (viz KN č. 51—2/1971) — (Jan 1, 1—18, nebo: Jan 1, 1—5. 9—14) Boží rodina Slavnost Boží Rodičky, Panny Marie, nám dovoluje pokračovat ve vánočním rozjímání. Vztah Bůh-člověk dostal Kristovým narozením z Boží iniciativy novou podobu. Jednak tím, že Bůh se stává člověkem, a jednak tím, že Vtělení jako nové, názorné, i když ne zcela pochopitelné zjevení Boží lásky je novou výzvou. Vztah Bůh-člověk začíná — jako vždycky — samotný Bůh. Odpovědí člověka vzniká náboženství. Novozákonní náboženství, kde Bůh je Otcem a lidé jsou Božími dětmi. Pastýři — obyčejní lidé, prostí, ochotní, čistého srdce, jsou první zpraveni o tom, že se jim narodil Spasitel. Zpráva přichází uprostřed noci, ale oni se hned zbavují ospalosti a spěchají do Betléma. Přišli a uvěřili, i když samo­zřejmě neporozuměli velikému tajemství. Tolik však věděli: Bůh přišel mezi lidi. Oni, kteří doposud žili většinou jen ve společnosti zvířat, která hlídali, se stali najednou účastníky velké události. Oni — pouzí lidé najed­nou ve společnosti andělů klečí před Bohem. A byli pozváni. Myslelo se na ně. Je jim dovoleno být v rodině narozeného Spasitele. Ta noc určitě změnila jejich vztahy k Bohu. „Sláva Páně se rozzářila kolem nich“. Přijali světlo, které osvěcuje každého člověka. S Matkou Boží a se svátým Ochráncem Josefem klečíme u betlémských jeslí. Kristus je ještě Dítě. Nemluví. Maria děkuje, Josef rozjímá. Víme však, co sdě­luje tajemství Vtělení. Kartuziánský anonymní spisovatel 15. století to přesně vystihl: „Nehleď na mne jako na bezmocné dítě, neplýtvej soucitem k tomu, který opuštěn a nepoznán a od prahu hospody vypuzen leží pod střechou, jež měla chránit před nepohodou němou tvář, neplýtvej vzrušením, které vzbuzuje pohled na milé děťátko!“. — Ne, opravdu žádnou sentimentalitu. Panna Maria a její chování, stejně jako postoj sv. Josefa naznačují, co je třeba udělat: Přijmout Krista. Se Synem přijímáme i Matku. My katolíci jsme šťastní lidé. Náš. život je obo­hacován trojí mateřskou péčí. Máme nebo měli jsme matku pozemskou, která nás první přivedla k Bohu. Máme svoji duchovní matku — Církev, která nás na cestě k Bohu doprovází. Máme svoji nebeskou Matku — Pannu Marii, která se za nás u Boha přimlouvá Uctíváme dnes Pannu Marii jako Matku Boží. Obracejme se k ní i jako ke své Matce nebeské. ALOIS HŐNEK ZA JEDNOTU KŘESŤANŮ Sekretariát pro jednotu křesťanů v Římě a Světová rada církví vydaly pro rok 1972 společně biblické texty k Týdnu modliteb k nové­ně, která se tradičně koná od 18. do 25. ledna. Proto přinášíme k osmi dnům postupně úvahy na stanovené texty, jichž hlavním tématem jsou slova Páně: „Přikázání nové vám dávám“ (Jan 11, 14j. 1. UKAZUJI VÁM CESTU, KTERÁ VŠECHNO PŘEDCI, (Jan 13, 1—17 a 33—35; 1 Kor 12, 31 a 13) Job zbavený zdraví, svých dětí, majetku, své ženy, která ho vybízí k rouhání, má návštěvu tří přátel. Každý z nich to myslí po svém dobře, ale všichni si osobují monopol na moudrost, když chtějí řešit krutý úděl, do něhož byl Job vržen z Božího dopuštění. Jejich hlediska jsou příliš Jednostranná. Job ve svém opuštění ode všech má blízko k Boží menta­litě: co je lidské a křehké zasluhuje Božího slitování. Tedy: pozor na odsuzování snadno a rychle! Job chápe lásku jako prapodstatu Božího jsoucna: to je ta cesta, která všechno předčí. Ona vítězí nad naší bloudi­­vostí i zlobou. Zamysleli jste se, že nejednota křesťanů je zkouškou jobovského před­obrazu? Co zbylo z původního „jedna mysl a jedno srdce“? Uprostřed lid­ského roztříštění a zmatku Job se sklání před Bohem: „U něho Je mou­drost 1 síla, u něho je moc 1 rozum ... Rozmnožuje národy a hubí je; vyvrácené pak úplně obnovuje.“ Z pevné základny tohoto vniterného pro­žitku odpovídá Job svým přátelům: „Zdali potřebuje Bůh lži vaší, abyste pro něho pronášeli bludy? ... Co jste tu z dějin uvedli, bude jako popel... Nepřijde před něho žádný pokrytec.“ Pouhá historická zkušenost o lid­ských zásazích proti jednotě nestačí. Lež, bludy a pokrytectví mezi křes­ťany spíš ukazují na skrytého původce nejednoty, o kterém sám Job neměl tušení v svém rozhovoru s přáteli. Je to démonický rozleptávač. Ďábel při Božím dopuštění a děsivé zkoušce nemohl z Joba vyrvat prav­du, která byla trpltelovým nejhlubším prožitkem a základem jeho zbož­ného vztahu k tajemstvím. I když se ocital na srázu rouhání, byl osvícen poznatkem: že Bůh je láska. Všichni velikáni v křesťanstvu, kteří měli nesmírné dary, jež sv. Pavel vypočítává, byli Jobovými příliš mělkými přáteli, pokud nepostihli toto božské, co se skrývalo v zbořeništi jeho bytosti jako jiskra pod popelem. Je významné, že k vyřešení Jobova stavu se přiblížil teprve čtvrtý ná­vštěvník, který se vynořil náhle takřka jako paprsek z temného mraku. „Mladého jsem ještě věku.“ Ale teprve on naznačil cestu nové epo­chy, hlubšího myšlení a hodnocení tajemstva, které bylo dopuštěno. Je třeba respektovat skryté důvody Boží, z nichž nakonec musí se zjevit moudrost a síla i krása díla Božího. — Cesta k sjednocení křesťanů nevede pouhou mnohomluvností Jobových přátel, kteří kvíleli u jeho nohou. Ale v příkladu, který dal Pán svým následovníkům na rozloučenou svou bož­skou služebností. Cín mytí nohou je velmi konkrétní předznamenání jak na to, aby „všichni jedno byli.“ jl Život-výkon Cím více dobra toužíš vykonat, tím větší jsi! Život má být velký výkon. Tuše — a zas duše — volá život — činnost Krista Pána: Chce je zachránit. Duše — a zas duše — řve satan — chce je zničit. — Komu pomůžeš ty? Duše — a zas duše — pro Krista! To musí být ideou, pohnutkou a silou, kte­rá překoná všechna protivenství a ne­divá se, čím člověk ze svého já platí je — aby aspoň jednu duši zachránil. To výkon věčné ceny. Nuže, do nového roku a všech jeho dnů: Vnášej lásku, kde je nenávist. Všude jdi jen s čistým srdcem. Odpouštěj, kde najdeš provinění, spo­juj, kde je rozdvojení, hlásej pravdu, kde je blud, a víru, kde světla není! ji To vše, ne abys došel lásky, ale abys prokázal, neboť kde dáváš, tam již sám dostáváš, kde život obětuješ, tam život najdeš! Denně vykonej něco, co ti učiní smrt lehčí a věčnost šťastnější. J. HLOUCH, „Minutěnka“ Problém rodiny Jsme v hřejivém ovzduší vánočních svátků V duchu vidíme šťastnou matku Pannu Marii, sv. josefa a Dítě Ježíše. To nás vede k tomu, abychom se více zamyslili také nad rodinami našimi. Nyní dost často slyšíme a čteme o krizi manželství a rodiny. Mnohé z příčin, pro které krize vznikla, byly v našem zřízení odstraněny a dále se odstraňují. Jsou však příčiny, které jsou mnohem hlubší. Neodstraní je žádné společenské zřízení, poněvadž vyplývají z mravního postoje lidí a ten se nadiktovat nedá. Zde jsme u jádra Jak povstává křesťanská rodina? — Odpověď čteme v koncilním dekretu Radost a naděje: „Křesťanská rodina povstává z manželství, které je obra­zem úmluvy lásky mezí Kristem církví i účastí na ní“ [RN 48). Do­a volte mi, abych to krátce rozvedl. Manželství jako přirozený svazek mezí mužem a ženou byl» vždy po­kládáno za něco velkého, a to již na úsvitu lidských dějin. Podobně i ro­dina byla chápána jako něco posvát­ného. Ve Starém zákoně čteme o ro­dině, že je to stvořitelské dílo Boží (Gen 1—3), vztah nejhlubší lidské lásky (Pis), svazek chráněný Boží autoritou (Př 2, 17; Mal 2, 14), obraz životního společenství Boha s Izrae­lem a výraz jeho věrnosti (Iz 50, 1; 54, 5; Jer 2, 2; Ez 16, 22 a].). V Novém zákoně Ježíš Kristus po­tvrzuje, že manželství a rodina jsou ustanovením samého Stvořitele (Mk 10, 6—8). Jeho původ a nerozlučitel­­nost Kristus odvozuje od Boha: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“ [Mk 10, 9). Proto apoštol sv. Pavel mluví o manželství v Pánu (1 Kor 7, 39) jako o velkém tajemství (Ez 5, 21 až 33). Toto velká tajemství má své pokra­čování ve vašich rodinách. Vy, podle celého problému. slov koncilu, máte dávat všem pří­klad vytrvalého a velkodušného mi­lování, máte budovat bratrské spole­čenství lásky, vydávat svědectví 0 plodnosti matky církve a spolupra­covat s ní. Máte být znamením oné lásky a podílet se na oné lásce, kte­rou miloval Kristus církev a obětoval se za ni. Vaše rodiny, otcové a. matiky, jsou místem zvláštní přítomnosti Kristovy a církve, jsou „domácí svatyní cír­kve“. Tak to říká II. vatikánský kon­cil v dokumentu o apoštolátu laiků. Proto naše rodiny mají vytvářet živé společenství nejen v kostele při mši svaté a u sv. přijímání, ale také 1 v denním, všedním životě.­Které jsou úkoly rodiny? — Je jich mnoho. Jedním z úkolů rodiny, který dnes často nebývá plněn, je vytvářet domov. Je to místo hmotného a du­chovního společenství. Toto společen­ství je posvěcováno Bohem a je také pod jeho zvláštní ochranou. Tato Boží ochrana je nezbytná. Písmo sv. praví jasně: „Když nestaví Hospodin dům, marně se lopotí, kdo jej stavějí“ [2 126, 1). Domov tvoří duch lásky a jednaly. Křesťanská ředina má být následová­ním sv. Rodiny nazaretské. V Rodině nazaretské pěstoun Páně představuje princip otcovství, Panna Maria prin­cip mateřství, a Dítě Ježíš princip sy­novství. To jsou tři velké hodnoty, které jsou dnes ohroženy.' O tom se nemusíme šířit, neboť to vidíte kolem sebe. To však vás, křes­ťanské rodiny, zavazuje, abyste byly modelem, vzorem ostatním rodinám. Víte proč. Rodina je základní buňkou národa a také církve. V rodině je bu­doucnost národa a také budoucnost církve. Vás, mladé dívky a mladí mužové, prosím, myslete na to, že se jednou i vy stanete otci a matkami. Připra­vujte se proto již nyní odpovědně a dohře na tento velký úkol. Otcovství a mateřství klaďte hodně vysoko. A až jednou založíte rodinu, nezapo­meňte, že (Jo ní patří 1 vaši staří ro­diče. Domovy důchodců jsou přede­vším pro ty, kdo nemají nikoho. Pís­mo sv. důrazně připomíná: „Slyš své­ho otce, který tě zplodil, a nepohrdej. matkou, když- zestárla“ (Př. 23, 22). Chvat a ruch nepříznivá zasahují do života rodiny. Zaměstnanost rodi­čů působí, že nemáte ha sebe a na děti dost času. Rozhlas a televize z něho ještě ubírají. Prosím vás, pa­matujte především na pravé hodnoty rodinného života, na lidsky plné a Bohem posvěcené soužití. Přijímejte děti, které vám posílá Bůh. Vzpomeňte, co řekl Pán Ježíš o dětech: „Kdo přijme jedno takové dítě v mém jménu, mne přijímá“ (Mt 18, 5). A vy, děti, synové a dcery, pama­tujte, že prostá sedmikráska vlídné­ho pohledu, dobrého slova, ochotné pomoci tatínkovi a mamince za jejich života, je mnohem víc než velký vě­nec na jejich rakev. Zamysli se každý nad vlastní ro­dinou a udělej příslušné závěry. FRANTIŠEK TOMÁŠEK NA KRÉTĚ prohlásil arcibiskup Ev­­ghenius kardinálu „Eminence, vaše návštěva Willebrandsovi: u apoštolské církve na Krétě, podléhající přímo pa­triarchátu v Konstantinopoli, nás na­plňuje radostí. Evangelická zvěst od nás požaduje, abychom se vzájemně mi­lovali, jako nás miloval Ježíš sám. Roz­dělení církve v rozporu s Boží vůlí znamená roztržení nesešívané suknice. Jednota církví je žhavou touhou, prvot­ní myšlenkou, upřímnou modlitbou všech, kteří byli pokřtěni v Kristu a kteří uchovali v Něho víru. Jednota je dnes více než jindy naléhavým shro­mážděním všech věřících pod týmž Bož­ským pastýřem. Rozdělení je v rozpo­ru s tím, co vyjadřuje naše vyznání víry: „Věříme v jedinou, svátou, vše­obecnou a apoštolskou církev.“ Modlí­me se též, aby bylo uskutečněno spo­lečné přijímání z jediného svátého ka­licha.“ —el— ZÁŘE ZJEVENÍ Tak tedy přišli, obdivovali se Dítěti položenému v jeslích — a zase odjeli do svých dalekých krajů: ti moudří muži od východu. Herodes ještě ukázal na bezbranných dětech, co umí, a po­tom — bylo všechno jako dřív. Roz­ruch nad podivnou návštěvou v Betlé­mě utichl, to Dítě jakoby se ztratilo ve světě a pro svět, a znalci zákona ne­pochopili, že plnost času už nastala; znovu se snažili dále vyhledávat v po­svátných knihách všecko, co by jim zdů vodnilo jejich představu Mesiáše. A přesto: je to Epifanie, theofanie, to jest Zjevení slávy a moci toho, který přichází mezi své. Vánoce jsou takovým intimním, rodinným svátkem křesťanstva, Zjevení však ohla, š u j e světu nesmirně důležitou pravdu: Syn Boží vešel do tohoto světa, který byl stvořen skrze něho a pro něho. Liturgický kalendář 2. 1. — DRUHÄ neděle po NAROZENI PÁ­NĚ: barva bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čfíení Sir 24,1-4. 12—16 (řec.: 1—2, 8—12), ršsp. žalm 147 (12—13, 14—15, 19—20; odp.; Jan 1,14 nebo Aleluja), 2. čtení Ef 1,3—6, 15—18, alelujový zpěv srv. 1 Tim 3,16, evangelium Jan 1,1—18, nebo kratší 1—5. 9—14, Krédo, preface o Narození Páně. 3. 1. — pondělí po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše ze dne, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 2,29—3,6, resp. žalm 97 (l,3cd—4, 5—6; odp.: v. 3a), alelujový zpěv: Jan 1,14 +12b nebo Žid 1,1—2, evangelium Jan 1,29—34, bez Kréda, preface o Narození Páně. 4. 1. — ÚTERÝ po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše ze dne, 1. čtení 1 Jan 3,7— 10 resp. žalm 97 (1,7—8,9; odp.: v. 3a), evangelium Jan 1, 35—42, ostatní jako vče­ra. 5. 1. — STREDA po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše ze dne, 1. čtení 1 Jan 3,11— 21, resp. žalm 99 (2, 3, 4, 5; odp.: v. 2a), evangelium Jan 1,43—51, ostatní jako 3. t. m. — BL. JANA NEPOM. NEUMANNA, biskupa; nezávazná památka, b. bílá; mše: modlitba vlastní, bez Gloria, perikopy ja­ko výše, bez Kréda, preface o Narození Páně. 6. 1. — SLAVNOST ZJEVENI PÄNE; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 60,1—6, resp. žalm 71 (2,7—8, 10—11, 12—13; odp.: v. 11), 2. čtení Ef 3,2—3a. 5—6, alelujový zpěv Mt 2,2, evangelium Mt 2,1—12, Kré­do, preface o Zjevení Páně, v římském ká­nonu vlastní „communicantes“. 7. 1. — pAtek — 2. den po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 3,22—4,6, resp. žalm 2 (7—8 10—11; odp.: v. 8a), alelujový zpěv dle výběru ze společných textů pro ferie po Zjevení Páně, evangelium Mt 4,12—17. 23—25, bez Kréda, preface o Narození Páně nebo o Zjeven! Páně. 8. 1. — SOBOTA — 3. den po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne, 1. čtení 1 Jan 4,7— 10, resp. žalm 71 (2,3—4ab, 7—8; odp.: v. 11), evangelium Mk 6, 34—44, ostatní jako včera. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA LEDEN: Aby v ekumenickém hnutí jako jeho du­še byly správně pojímány spolu s mod­litbou obráceni srdce a svatost života. Aby mladé misijní církve v sobě živily pravé ekumenické smýšleni a nabádaly své věřící k modlitbě za jednotu křes­ťanů. KN ® 2. le ina 1972 O sír. 2 Není náhodou, že nad jeho příchodem září hvězda. Už na počátku jeho života velebí Simeon Hospodina, že mu bylo dopřáno uvidět spáso, „světlo k zjeve­ni pro pohany a k slávě izraelského li­du“ (Lk 2, 32), a je v tom i program Ježíšova života. lestliže se zentáme jeho samého, proč přišel, odpoví nám v evan­geliu sv. Jana: „Přišel jsem na svět ja­ko světlo, abv nikdo, kdo ve mine věří, nezůstal ve tmě.“ (12,c46). A na jiném místě říká: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (lan 8, 12). Je-li Kristus světiem, pak ti, kteří Je­ho vyznávají, musí přijímat a. zase dál vyzařovat alespoň něco z Jeho světla: tak, jako planety záři do noci světiem. které nřijímajf od svého slunce. A vů­bec nám není ulehčen tento náš úkol daný darem víry, neboť i nám je ře­čeno: „Vy jste světlo světa .. . tak sviť světlo vaše před lidmi..(Mt 5, 14 n). Prošli Jvme radostí vánoc i září Z|e vení. A co dá!? Jen všední dny — a. vše cko jako dřív? Je před námi úkol nést světlo dál. Chybujeme obvykle dvěma krajnostmi. Někdy bychom tak rádi byli sluncem a toužíme, aby v nás ti ostatní slunce viděli. Jindy upadáme do opaěné chyby: domnfváme se, že nemáme nic, co bychom mohli světu dát, nebo do­konce — možná z falešné pokory — že nemáme právo světu cokoliv dát. Slon cem skutečně nikdo z nás nejsme, a konečně i svátý Pavel říká, že „jinak září slunce, jinak září měsíc, jinak zá ří hvězdy. Dokonce i hvězda od hvězdy se liší třpytem“ (1 Kor 15, 41 n). Pravda však je, že každý i přes své osobní nedostatky má své kladné hod noty, kterými může přispět a prospět druhému; a že toto světlo oživené prá­vě prožitými svátky má nést do světa, který teplo vánoc i záři Zjevení stáie potřebuje. JOSEF KAVALE Z VÁNOČNÍHO LISTU KRÁLOVÉHRADECKÉHO ORDÍNÁŘE DR. K. ONÁ37 Velký ideál JSOU OPĚT VÁNOCE, SVÁTKY RADOSTI A POKOJE, svátky, kdy jasně cítíme, že se k nám sklonila nebesa se svou milos­tí. V hiaholu zvonů, záři svěc a vůni vánočního stromku povznesená duše zno­vu zalétá do hloubi té vzdálené historie, k onomu prvnímu a nejštědřejšímu svat­­večeru, kdy Bůh ve svém milosrdenství seslal na svět svého jediného Syna, aby nás vykoupil z prvotního hříchu a zís­kal pro nás království Boží. Židé čekali Vykupitele už dávno. V po­vědomí každého příslušníka tohoto náro­da zaznívaly staré, někdy zcela jasné, jindy zase jen symbolické přísliby pro­roků, že jednou přijde Mesiáš „a bude knížectví na rameni jeho“ (Iz 9,6), že „přijdou dnové, v nichž vzbudí Hospodin Davidovi výhonek spravedlivý, i kralo­vat! bude král a šťastně se mu povede“ (Jer 33,15), že vzejde z Betléma „panov­ník v Izraeli“ (Mich 5,7) a řada dalších. Ovšem, představovali si jeho příchod čistě jen mocensky, světsky. Bude to král, vojevůdce, který zlomí nadvládu Říma a nastolí panství Izraele. Stejně toužebně čekali však na něja­kou spásu i pohané. Stará víra v množ­ství přírodních bohů se už přežila a no­vá záhadná asijská božstva a jejich smy­slná mystéria neuspokojovala. Dlouhé občanské krvavé války vzbuzovaly touhu po pokojí, klidu, po lepším, spokojeněj­ším životě. Básníci snili o novorozeněti, které jednou, až doroste, přinese světu mír a zlatý věk. I jejich spasitel měl tedy být panovníkem z tohoto světa. A zatím, co se přemnozí domnívali, že na­šli tohoto vykupitele v císaři Augustovi, který načas přinesl říši opravdu mír, zatím co se židé zmítali v marných po­vstáních a porážkách, zatím co pokořené národy hynuly v poutech otroctví — na­rodil se zcela nepovšimnut Ježiš Kristus v tichu chléva v blízkosti odlehlého jud­­ského městyse. Starověk nebyl citový, byla to doba, kdy vládla a rozhodovala jen hrubá síla, nebo moc peněz. Představa Boha, který se narodil v chlévě, zůstal po celý život chudý a jehož jedinou zbrani bylo slovo, byla -antickému člověku prostě nepocho­pitelná. ALE — JAK TEDY MEL KRISTUS PŘI­JÍT NA SVĚT? Bylo by nám jeho Božství přijatelnější, kdyby přišel jako hrdina ve zlatém brnění v čele mocných šiků, či jako boháč? Není pochyby, že jeho první úspěchy byly by pravděpodobně pronikavější, ale pak by ho pohřbil čas. Nikoliv, Bůh se mohl narodit jen jak« nejchudší mezi chudými, nesměl chřestit zbraněmi, ale hlásat pokoru a lásku, ne­směl triumfovat na bitevních polích, ale jedině obětováním vlastního života. Zvážíme-li všechny tyto okolnosti. Jak veliká, jal* Jmpcjnujíči’ musila být osob­nost Pána Ježjšé, jestliže dovedl zbořit hradby věíky vybudovaných předsudků a vtisknout současníkům 1 budoucím vě­kům přesvědčení o svém vykupitelském poslání a obraz nového, lepšího králov­ství: království, které nenf z tohoto svě­ta! Ostatně — vždyť ani ten betlémský chlév nepostrádal symptomů Boží pří­tomnosti. Bylo zde vše, čím ji lze charak­­terisovat: slavnostní, zbožná nálada, mír a láska, obdivuhodná důvěra v nebeské­ho Otce a naprosté odevzdání se do jeho vůle, úsměvy, laskavost, vzájemná úcta a ohledy, vlídnost a srdpčnost k zná­mým i neznámým, ano i ke zvířatům. A to všechno v míře, že ti, kdo se tísnili u vchodu, dojatě poklekali a chválíce Boha se klaněli Dítěti (Lk 2,20). A ne­byli to jen prostí pastýři, ale i učenci od východu, kteří mu přišli vzdát svůj hold, „otevřeli své poklady a obětovali mu zlato-, kadidlo a myrhu“ (Mt 2,111. I NÁM SE O TĚCHTO SVÁTCÍCH PŘI­BLÍŽILO BOŽI KRÁLOVSTVÍ. Máme ve­likou příležitost prohloubit své nábožen­ské přesvědčení, upevnit svou víru, na­čerpat jas Boží lásky a upevnit se v na­ději, že ani my nezahyneme, že 1 my příchodem Dítka získali jsme věčný ži­vot. Shromážděme se proto okolo jesliček, nebo ještě lépe: shromážděme se kolem skutečného sídla Ježíše Krista, kolem svatostánku, přistupujme hojně k sv. přijímání. Vždyť On sám nám říká: „Jú jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepři­­(Pokračování na 3. straně) ČÁSOPIS L‘Avvenire uveřejnil rozho­vor s kardinálem Wlllebrandsem, kte­rý mimo jiné řekl: „Oficiální předsta­vitel ruské pravoslavné církve pro sty­ky se zahraničím metropolita Nikodim uskutečnil v Římě značnú počet návštěv. Rovněž katolíci uskutečnili četné ná­vštěvy, mezi jiným v červenci 1963 ofi­ciální delegace na oslavy 50. výročí episkopátu patriarchy Alexeje, přítom­nost delegáta Sv. Otce na pohřbu pa­triarchy Alexeje v dubnu 1970 a pří­tomnost na nedávném Svatém synodu ruské pravoslavné církve. Tyto návště­vy oživují již existující společenství obou církví — 1 když dosud nedokona­lé — a přispívají široce k upevněni tohoto společenství. Po poradě, konané v prosinci 1970 v Bari s delegací rus­ké pravoslavné církve, vedené metropo­litou Nikodimem, bylo v závěrečném komuniké uvedeno: „Rozmluvy se ko­naly v srdečném a otevřeném ovzduší. Ačkoliv zprávy předložené katolíky a účastníky ruské pravoslavné církve by­ly připravovány odděleně, přece se ukázalo množství společných myšlenek, které ukazuji, jak jsou si obě církve blízká v základním křesťanském uče­ní o vztazích Boha ke světu a o tom, (akou roli má křesťan hrát ve světě, který se neustále mění.“ Komuniké uza­vírá: „Rozmluvy se neomezovaly na pouhou výměnu velkých myšlenek. By- IV naplněny duchem společné modlit­by.“ el

Next