Katolické Noviny, 1977 (XXIX/1-52)
1977-01-02 / No. 1
2. NEDELE PO NAROZENI PÁNĚ Ctení z knihy sirachovcovy Moudrost se sama chváli a slávi se uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se pled jeho zástupy. Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, mu) stvořitel poručil mi vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli mě] své dědictvíI“ Před věky od počátku mě stvořil a at na věky být i nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svůj úřad a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Právě tak mě usadil v milovaném městě,, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V hau plném slávy Jsem kořeny zapustila, v Pánově udělu, v dědictví jeho (Sir 24, 1—4. 12—16; řec. 1—2. 8-^12], ČTENÍ Z LISTU SVATÉHO APOSTOLA PAVLA EFESANOM Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyt kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svati a neposkvrnění; p lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála Jeho božsky vznešené dobrotivosti, protože skrze ni nám projevil svou lásku pro zásluhy svého milovaného Syna. Proto t já od té doby, co jsem uslyšel, jak věříte v Pána Ježíše Krista a jakou lásku ukazujete vůči všem křestanům, nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách. Modlím se za to, aby Bůh našeho Pána Jeťiše Krista, Otec slávy, udělil vám dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznáni. On at vás uvnitř osvítí, abyste pochopili, co čeká na ty, které on povolal, jak přebohatě se projevuje vůči těm, kterým se dostalo posvěcení, jeho štědrá dobrotivost v tom, co v budoucnosti dostanou IEf 1. 3—6. 15-18J. ZAČÁTEK SVATÉHO EVANGELIA PODLE, JANA Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slevo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svití a tma je nepohltila. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími, kdo věří v'jeho jméno, kdo se narodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle mule, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy Han 1, 1<—5. 9—14 J. Padja překladu dr. R. Cela DRUHÄ NEDĚLE PO VÁNOCÍCH 2. 1. Jsou lidé, kteří si nerozumějí. Nejsou to jen děti, nýbrž 1 nemocní, kteří nemají naděje na uzdraveni. Život by byl' bezútěšný, kdyby Boží láska k nám nepronikla a svými teplými paprsky nás neprozářila. Kristův příchod a jeho život na (této zemi, je světlem pro věřící. PONDĚLÍ 3. 1. Hřích vyhloubil mezi námi a Bohem hluboký přikop, propast. Proto Boží Syn přichází na svět, aby odstranil tuto překážku a z nás učinil Boží děti. Nechtěl dělat zázraky, aby nás přesvědčil, nýbrž měl na zřeteli naše uzdravení.-.Je beránkem,- obětovaným za naše hříchy, jak nás upozorňuje svátý Jan Křtitel. ÜTERÍ 4. 1. Boží Syn se zjevil jako člověk, aby zničil dílo dábelské. Vždy zůstane pro nás upozorňujícím signálem to, co si mohli říci první učedníci: Nalezli jsme Mesiáše a šli za ním. Byli prvními stavebními kameny velkolepé stavby v tomto světě. Pomáhali budovat církev. STftEDA 5. 1. Dá-li se někdo Bohu cele, stane se velikým. Tu je skryto tajemství svátých. Tážeme se, jak je možné, že tito lidé prostě opustili všechno a jako učedníci následovali muže dosud neznámého. Měli totiž, co nám často chybí, smysl pro velikost. Proto nalezli i odvahu k rozhodnému činu. Čtvrtek 6. i. zjeven! páně Pomohla důvěra a víra pohanům, že nalezli Pána? Bůh nás přece nenechává na tomto světě osamělé a bezradné, nýbrž vždy stojí na naší cestě, aby nám určil směrv My bohužel nedovedeme odhadnout vzdálenost, která nás ještě dělí od cíle, ale důvěra v pomoc Boží dodává jistoty. Kristus je naším světleml PÁTEK 7. 1. Zázrak se nedá ani nařídit a ani objednat. S netrpělivostí, nářky, protesty a obviňováním nic u Boha nedosáhneme. První list Janův nám dává radu: naučte se správně modlit! Nemůžeme tvrdit, že naše prosba je vyslyšena, jakmile se pomodlíme. Není Boží povinností nás hned vyslyšet. SOBOTA 8. 1. Kristus přinesl světlo světu, neboť hlásal, že Boží království je blízko. Jeho znamení byla viditelná, byla to znamení spásy. Všechno, co dělal, směřovalo k spáse lidí. Věřící člověk vždy potřeboval někoho, aby tnu ukázal cestu ke spáse. Proto se Kristus stal člověkem, aby nás vykoupil a spasil, kdo Je) hledá a dovede se správně modlit, stane se účastným Jeho světla. v i Liturgický kalendář 2. 1. - DRUHÁ NEDĚLE PO NAROZENI PÁNĚ; barva bílá; mše vlastní. Gloria, 1. čtení Sir 24, 1—4. 12—18 (řec. 1—2. 8—12), resp. žalm 147 (12—13. 14—15. 19—20; odp.: Jan 1, 14 nebo Aleluja), 2. čteni Ef 1, 3—6. 15—18, aielujový zpěv srv. 1 Tím 3, 16, evangelium Jan 1, 1—18 nebo kratší [an 1, 1—5. 9—14, Krédo, preface o Narozeni Páně. 3. 1. — PONDĚLÍ po oktávu Narozeni Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 2, 29 — 3, 6, resp. žalm 97 (1. 3 sd—4. 5—6; odp.: v. 3 cd), aielujový zpěv Jan 1, 14. 12 b, evangelium Jan 1, 29—34, bez Kréda, preface o Narození Páně 4. 1. — OTERÝ po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše ze dne vlastni, ostatní vše jako včera vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 3. 7—10, resp. žalm 07 (1. 7—8. 9; odp.: v. 3 cd), aielujový zpěv Žid 1, 1—2, evangelium Jan 1, 35—42. 5. 1. — STREDA po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše ze dne vlastni, ostatní vše jako 3. t. im. vyjímajíc 1. čteni 1 Jan 3, 11—21, resp. žalm 99 (2. 3. 4. 5; odp.: v 2 a), aielujový zpěv „Aleluja. Zazářil nám posvěcený den: pojďte, národy, a klaňte se Pánu; neboť dnes sestoupilo na zemi velké světlo. Aleluja.“, evangelium Jan 1, 43—51. BL. JANA NEPOM. NEUMANNA, biskupa; nezávazná památka, b. bílá; mše o bl. Janu, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface vánoční. 8. 1. — SLAVNOST ZJEVENI PÁNĚ; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 80, 1—6, resp. žalm 71 (2. 7—8. 10—11. 12—13; odp.: srv. v. lij, 2. čtení Ef 3, 2— 3 a. 5—6, aielujový zpěv Mt 2, 2, evangelium Mt 2, 1—12, Krédo, preface (a v římském kánonu též „V tomto společenství...“) o Zjeveni Páně. 7. 1. — PÁTEK po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne vlastni, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 3, 22 — 4, 6, resp. žalm 2 (7—8. 10—11; odp.: v. 8 a), aielujový zpěv Mt 4, 23, evangelium Mť 4, 12 až z 17. 23—25, bez Kréda, preface o Narozeni nebo o Zjevení Páně. SV. RAJMUNDA Z PENAFORTU, kněze; nezávazná památka, b. bílá; mše o ®v. Rajmiindovl, bez Gloria, perikopy iako výše, bez Kréda, preface jako výše. PRVNÍ PATEK V MĚSÍCI: votívni mše (b. bílá) o nejsv. Srdci Ježíšově, Gloria není předepsáno, perikopy jako výše pro pátek podle výběru ze společných textů pro mše o nejsv. Srdci Ježíšově, bez Kréda, preface vlastní. •• 1- — SOBOTA po Zjeveni Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, ostatní vše jako včera pro pátek vyjímajíc 1. čteni 1 Jan 4, 7—10, resp. žalm 71 (2. 3— 4 ab. 7—8; odp.: srv. v. 11), alelujový zpěv Lk 4, 18—19, evangelium Mk 6, 34-44. KN • 2. ledna 1977 • str. 2 Prostřený stůl PAMÁTKA Při každé mši svaté pro-náší kněz slova; „To konejte na mou památku.“ Při každé mši svaté, sloužené s lidem, je slyšíme. Jsou to slova neobyčejně závažná. Jsou zakládajícím dokumentem mše svaté. Jijni je ustanovena Nejsvětější Svátost, z nich se zrodilo hierarchické kněžství. V příkaze „konejte“ je skryto odevzdání moci, v příkaze je uzavřeno ustanovení. Neboť příkaz by neměl smysl, kdyby nebylo současně svěřeno i postání. Stejně důležitá je 1 druhá část výroku Páně: památka. Co to znamená — jaký význam má, že nejposvátnější úkon nám svěřený, je památkou? Slovo památka pochází od slovesa pamatovati. Kdo sí pamatuje, myslí na někoho nebo na něco, vzpomíná na někoho nebo na něco. Vzpomínáním vstupuje člověk do svého nitra. Tam nalézá stopy, představy toho, co minulý děj, nesený osobou neboli věcí, tam zanechal. Lidská duše se tak podobá klenotnici. V ní je uchováno, co člověk někdy zažil. Psychológie nám říká, že všechny zážitky se ukládají v pamětí. I když lze pochybovat a diskutovatno rozsahu a množství těchto zážitků, zejména o tom, kolik jich je paměť schopna uchovat, kolik jich zapadá pod práh vědomí a do zapomenutí, přece jen je jisté, že alespoň část prožitého, zpravidla to nejvýznamnější, zůstane zaregistrováno a můžtí se opět vybavit. To znamená, že pamětí může si člověk vybavit ob-raz, představu, děje, které prožil Může z hloubi duše vynést do vědomí prožité a může to opět učinit živoucím, i když samozřejmě v jiné poloze než když to prožíval poprvé. Podobně se odehrává památka Kristova, s nímž se ve mši svaté křesťan setkává. Už se s Kristom setkal. Setkal se s ním vírou, setkal se také s jeho milostí, zejména je v něm trvalé znamení jeho křtu. A i kdyby obojí — víra 1 milost — byly zastřeny oslabením a snad 1 ztrátou milosti, přece možnost vybavení toho, co vírou bylo jednou vřazeno do pokladu duše, existuje. U apoštolů bylo „památkou“ připomenutí sl prožitého děje, u pokřtěného je „památkou“ návrat k prožitku víry. Jako apoštolově, 1 křesťan sestupuje do nitra své duše a tam se setkává s Kristem. Opět si jako apoštolově uvědomuje, že je s Kristem spjat. Kristus je opět živý v jeho myšlenkách a může se opět stát cílem jeho modliteb, jeho lásky a odevzdanosti. „Konejte to na mou památku.“ Nejen tato slova — 1 když snad ona právě byla nejnaléhavějšl — nýbrž všechno, co se ve večeřadle dálo zůstalo nešetřená vštípeno do paměti apoštolů a pak 1 všech učedníků. To, jak Kristus večeři konal — a bylo to do jisté míry jinak, než se to konalo při slavení Pashy — jak vzal chléb, jak díky činil, jak pronášel nezvyklá a podivuhodná slova, jak chléb lámal a podával •— to vše bylo nezapomenutelné. A tak významné, že 1 učedníci jdoucí do Emauz ho podle toho poznali! Všechno to tedy oživovalo a vyvolávalo vzpomínku a na Krista. Toto vzpomínání však se nikdy nezastavilo a nemohlo zastavit u myšlenek a představ minulých dějů. Musí přecházet v lásku a odevzdanost. Vzpomínka totiž ukazuje, jak nás Kristus miloval: dokonce až k smrti a k dívu, jímž bylo odevzdání vlastního Těla a Krve jako pokrmu a nápoje. Tato nesmírná láska Kristova nás vede k tomu, abychom 1 my milovali a odevzdávali se mu. Vzpomínka na Krista j® tedy cestou k oběti, cestou k oběti celé naší bytostí Pánu, který se za nás obětoval. Vzpomínka je tedy cestou k tomu, abychom se k oběti Kristově připojovali a tak znovu potvrzovali to, co pro nás vykonal. Vzpomínka vede tak k oběti křesťana s Kristem. Tím vzpomínka přechází od čistě myšlenkového procesu k realitě, vede ke skutečnosti našeho odevzdaní se Pánu. Přítomnou realitou však je předmět a cíl našeho vzpomínání: Kristus. On sám do vzpomínky vložil mnohem víc než pouhé přemýšlení o minulosti. Podle jeho příkazu konáme vzpomínku — památku — a tím se jeho Tělo a Krev stávají přítomnými. Zde nejde o vzpomínání jednotlivce. Památku slaví církev. A církev je mystické tělo Kristovo. On je její hlavou. Ona žije a působí jeho silou. Co ona působí, to působí Kristus. Vzpomeňme zde na slavný výrok Lva Velikého, který se vrací jak ve veliké encyklice Pia XII. o liturgii, tak v liturgické konstituci Druhého vatikána: Když nékdo křtí, krtí Kristus. A tuto myšlenku lze právem vést dál: Když církev koná památku Kristovu, koná ji se svými učedníky sám Kristus. Když reprezentant církve — posvěcený kněz — bere do rukou chléb, bere jej Kristus. Vyslovuje-11 posvátná slova: Toto je moje tělo .., Toto je kalich mé krve, vyslovuje je vlastně Kristus a činí totéž, co činil ve večeřadle a stává se totéž, co se stalo ve večeřadle. Památka Kristova se stává přítomností Kristovou —• jež ovšem bez oběti Kristovy není možná. LADISLAV POKORNÍ Matka pokoje Nemůžeme přehlédnout, že hned po Kristu je nejdůležtější postavou adventních a vánočních událostí Panna Maria. Její souhlas s Boží vůlí ji povýšil do řádu Kristova bohočlověčenství, stala se Matkou Boží. Panna Maria, vedená vírou, zbožností a ochotou přivolila stát se Matkou Božího Syna, Matkou Mesiáše. Stala se novou Evou, matkou všech, kteří přijali jejího božského Syna. Svatý Augustin ji nazývá „matkou údů Kristových“ a tuto Augustinovu formulaci opakuje i poslední koncil. Svatý Otec Pavel VI. na závěr 2. vatikánského koncilu prohlásil Pannu Marií za Matku Církve. Z těchto důvodů a z důvodů, které mají základ v novozákonním poselství, musí Panna Maria vstoupit do našeho náboženského života, musí vstoupit i do našeho modlitebního života. Přímluvnou sílu Panny Marie poznáváme z evangelia. V Galilejská Káni přiměla její pokorná přímluva k prvnímu zázraku samotného Krista. Od těch dob se Boží lid stále znovu a znovu přesvěd-čuje o silném vlivu přímluvné modlitby Panny a Matky Marie. Proto už křesťanský starověk jt bez nadsázky nazýval „všemohoucností klečící na kolenou“. Maria není všemohoucí, ale její přímluva je vždy milá božské všemohoucnostl jejího Syna. Je skutečně velmi vhodné, že o slavnosti - Matky Boží Panny Marie jsme vybízeni svátým Otcem a ostatními vznešenými pastýři Církve, abychom se modlili za mír na celém světě. Křesťansky doufáme, že naše modlitby přednesené Bohu také prostřednictvím Panny Marie budou vyslyšeny. Pannu Marii nazýváme Královnou míru. Můžeme ji však důvěrně nazývat t vzývat jako Matku pokoje a míru. A to opět proto, že je Matkou Boží, Matkou Mesiáše. Starozákonní prorok Micheáš, když představuje osobnost Mesiáše, prohlašuje o něm: „On sám bude pokojem.“ Mesiášova Matka může být tedy odůvodněně nazvána Matkou pokoje, a vyprosit nám mír trvalý. ALOIS HŐNEK ARCIBISKUP LUIGGI POGGI, apoštolský nunciu* pro zvláštní záležitosti, navštívil Maďarsko k pravidelným rozhovorům s představiteli vlády a episkopátu. PROTI „KNUTE UZIVANl DROG" je třeba bojovat spojenými silami na mezinárodní úrovni, prohlásil Svatý Otec při přijetí 30 expertů USA pro boj proti zneužívání omamných prostředků. Poutníci Někde v zatni mezi řekami Eufratem a Tigridem stál chrám k poctě dobrého boha Ahúra Mazdaha. K jeho oslavě plápolaly na zápalných oltářích ohně, udržované ve dne 1 v noci sborem kněží. Za posledních jarních nocí tu vykonávali službu tři mágové, kteří bylí široko daleko proslaveni jako nejučenější a nejváženější členové kněžské kasty, jejich vlasy po tolika letech zbělely jako sníh, ale oni stále vykonávali vznešený úřad se svátou, věrností. Jejich mravy byly čisté, neboť žili shodně podle mravních požadávků zakladatele svého náboženství Zarathustry: „Být dobrým v myšlenkách, slovech 1 skutcích.“ Přesto nebyli šťastni. Jejich víra v jakési světlo boží, od světa tak vzdálené, k jehož poctě udržovali oheň, se jim mnohdy zdála prázdnou a bezútěšnou. Tajemnou hrůzou je naplňoval obraz smrti, který se jim denně naskytal z „věží mlčení“, kde byly vystaveny mrtvoly zemřelých za potravu dravým ptákům. Mnoho nocí vzhlíželi k hvěznému nebi, jako by z těch zářících výšin k nim měla přijít zpráva o vykoupení. Ze starých, tajůplných knih se naučili znát hvězdy.. Přemýšleli o předpovědích, které si kdysi s útěchou šeptávall zajatí Izraelité u řek babylónských. O jakési hvězdě, která má ohlásit příchod velikého Krále. U něho má započít spása světa. Tří učenci si zhluboka vydechli, když vyšli z horka a štiplavého kouře chrámového ohně na čerstvý noční vzduch. Když však pozvedli své zraky k obloze, byli náhle jati úžasem. Na nebi piaiy dvě nádherně zářící hvězdy — Jupiter a Saturn. Jedna vedle druhé svítily tak blízko, že se docela dobře mohly pokládat za dvojhvězd!. „Hvězdy krále!“, zvolali mágové, naplněni svátou radostí. „Je to znamení štěstí a pokoje v souhvězdí Ryb!“ Vzájemné setkání obou oběžnic, které podle učení prastarých hvězdopravců věstilo narození nějakého krále a příchod šťastnějších, pokojných časů, jim naznačovalo příchod vytouženého spasitele. Kde nutno hledat královské dítě, naznačovalo jim souhvězdí Ryb. Nebyla jim totiž neznámá prastará předpověď, kterou židovský národ po staletí choval a s nadějí očekával, že „vyjde hvězda z Jakuba a prut vypučí z Izrael»“. „Pojďme hledat novorozeného židovského krále a složit mu patřičný hold!“, znělo rozhodnutí tří učenců za noci pod hvězdným jarním nebem. Co nejrychleji byla připravena karavana. Kněží náleželi k nejmocnějšim v celé zemi. Byli osedláni velbloudi a obtěžkáni na cestu zásobami, stany a dary. Též četné služebnictvo se vypravilo provázet mágy na Jejich cestě za hvězdou. Putování bylo namáhavé a obtížné. Cesta vedla přes řeky a hory, po stepi a přes pouště. Ale mocná, svátá touha dodávala těmto třem hledačům krále sílu, snášet všechny námahy s lehkým srdcem, Světelný jev je přivedl až do Jeruzaléma, do města s pevnými stavbami, zejména s nádherným, zářícím chrámem. Do-mnívalí se, že jsou zde u cíle. Když se ptali po novorozeném králi, <fc!kázal je židovský král Herodes na malou pastýřskou vesničku Betlém, která převyšovala jtrié chudé židovské, vesnice pouze leskem svého jména, jako rodiště krále Davida, kde se měl podle proroků narodit Mesiáš. Cesta do Betléma už netrvala dlouho. Jasné souhvězdí přivedlo mágy až k jakémusi chudičkému jeskynnímu chlévu, který, často poskytoval přístřeší kolemjdoucím. To byla pro učence těžká zkouška! V takové chudobě, v takovém ponížení měli hledat toho, který se stal během několikaměsíční pouti za hvězdou jejich jedinou myšlenkou? Neoklamal je nějaký přelud? Snažili se rozhodně odmítnout tyto pochybnosti, vstoupilí do chléva a nalezli v něm Dítě a jeho Matku. Jejich poslední pochyby se rozplynuly. Srdce jim zaplavila veliká, nezměrná radost a vnitřní osvícení. Bylí přesvědčení, že jsou u cíle své touhy, před Dítětem, které mělo ve svých rukou vykoupení celého světa. Poklekli na kolena, sklonili své hlavy až k zemi a klaněl! se malému Božímu králi. Pak přinesli své dary a položili je k nohám Dítěte: zlato, kadidlo a myrhu. Jak málo však znamenaly jejich dary proti nepopsatelné blaženosti, kterou jim Dítě darovalo. Láska Boží se dotkla jejich srdcí, nesmírný pokoj naplňoval jejich duše. Připadali sí jako lidé, kteří po dlouhém bloudění za chladných nocí konečně našli zase teplé a jasné Světlo ... Za několik dnů se navraceli jinou cestou do svých domovů. Zde už dál nevykonávali chrámovou službu u zápalných oltářů Ahura Mazdaha. Oni uviděli skutečné Světlo Boha » žár, který roznítil v jejich srdcích, měl pro ně větší cenu než pochmurné ohně v posvátných věžích bůžků. Tento žár si střežili ve svých srdcích až do onoho dne, kdy jim Pán ukázal skrze anděla smrti cestu do věčné vlasti. Kéž by i nám tito tři poutníci a hledači Boha-Vykupitele vyprosili něco z ušlechtilého smýšlení a ze svaté touhy, kterou byly hluboce přeplněny jejich duše. Im „Vešit do dom» » «viděli dfti a Mařil, jeho maikon. I padli na zam, klaněli se mu a obětovali mn přinesené dary — zlato, kadidlo a myrha“ (Mt 2,11).