Katolické Noviny, 1977 (XXIX/1-52)

1977-01-02 / No. 1

2. NEDELE PO NAROZENI PÁNĚ Ctení z knihy sirachovcovy Moudrost se sama chváli a slávi se uprostřed svého lidu. Otvírá svá ústa ve shromáždění Nejvyššího a velebí se pled jeho zástupy. Tvůrce veškerenstva mi dal rozkaz, mu) stvořitel poručil mi vztyčit stan. Řekl mi: „Usaď se v Jakubovi, v Izraeli mě] své dědictvíI“ Před věky od počátku mě stvořil a at na věky být i nepřestanu. Před ním ve svatostánku jsem konala svůj úřad a pak na Siónu jsem obdržela sídlo. Právě tak mě usadil v milovaném městě,, v Jeruzalémě vykonávám svou moc. V hau plném slávy Jsem kořeny zapustila, v Pánově udělu, v dědictví jeho (Sir 24, 1—4. 12—16; řec. 1—2. 8-^12], ČTENÍ Z LISTU SVATÉHO APOSTOLA PAVLA EFESANOM Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe všemi možnými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyt kvůli němu si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svati a neposkvrnění; p lásce ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála Jeho božsky vznešené dobrotivosti, protože skrze ni nám projevil svou lásku pro zásluhy svého milovaného Syna. Proto t já od té doby, co jsem uslyšel, jak věříte v Pána Ježíše Krista a jakou lásku ukazujete vůči všem křestanům, nepřestávám za vás děko­vat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách. Modlím se za to, aby Bůh našeho Pána Jeťiše Krista, Otec slávy, udělil vám dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznáni. On at vás uvnitř osvítí, abyste pochopili, co čeká na ty, které on povolal, jak přebohatě se projevuje vůči těm, kterým se dostalo posvěce­ní, jeho štědrá dobrotivost v tom, co v budoucnosti dostanou IEf 1. 3—6. 15-18J. ZAČÁTEK SVATÉHO EVANGELIA PODLE, JANA Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slevo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepo­vstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svití a tma je nepohltila. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě byl, svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlast­ního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Těm pak, kteří ho přijali, dal moc stát se dětmi Božími, kdo věří v'jeho jméno, kdo se narodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle mule, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy Han 1, 1<—5. 9—14 J. Padja překladu dr. R. Cela DRUHÄ NEDĚLE PO VÁNOCÍCH 2. 1. Jsou lidé, kteří si nerozumějí. Nejsou to jen děti, nýbrž 1 nemocní, kteří nemají naděje na uzdraveni. Život by byl' bezútěšný, kdyby Boží láska k nám nepronikla a svými teplými paprsky nás neprozářila. Kristův pří­chod a jeho život na (této zemi, je světlem pro věřící. PONDĚLÍ 3. 1. Hřích vyhloubil mezi námi a Bohem hluboký přikop, propast. Proto Boží Syn přichází na svět, aby odstranil tuto překážku a z nás učinil Boží děti. Nechtěl dělat zázraky, aby nás přesvědčil, nýbrž měl na zřeteli naše uzdravení.-.Je beránkem,- obětovaným za naše hříchy, jak nás upozorňuje svátý Jan Křtitel. ÜTERÍ 4. 1. Boží Syn se zjevil jako člověk, aby zničil dílo dábelské. Vždy zůstane pro nás upozorňujícím signálem to, co si mohli říci první učedníci: Nalezli jsme Mesiáše a šli za ním. Byli prvními stavebními kameny velkolepé stavby v tomto světě. Pomáhali budovat církev. STftEDA 5. 1. Dá-li se někdo Bohu cele, stane se velikým. Tu je skryto tajemství svá­tých. Tážeme se, jak je možné, že tito lidé prostě opustili všechno a jako učedníci následovali muže dosud neznámého. Měli totiž, co nám často chybí, smysl pro velikost. Proto nalezli i odvahu k rozhodnému činu. Čtvrtek 6. i. zjeven! páně Pomohla důvěra a víra pohanům, že nalezli Pána? Bůh nás přece nene­chává na tomto světě osamělé a bezradné, nýbrž vždy stojí na naší cestě, aby nám určil směrv My bohužel nedovedeme odhadnout vzdálenost, kte­rá nás ještě dělí od cíle, ale důvěra v pomoc Boží dodává jistoty. Kristus je naším světleml PÁTEK 7. 1. Zázrak se nedá ani nařídit a ani objednat. S netrpělivostí, nářky, protesty a obviňováním nic u Boha nedosáhneme. První list Janův nám dává radu: naučte se správně modlit! Nemůžeme tvrdit, že naše prosba je vyslyšena, jakmile se pomodlíme. Není Boží povinností nás hned vyslyšet. SOBOTA 8. 1. Kristus přinesl světlo světu, neboť hlásal, že Boží království je blízko. Jeho znamení byla viditelná, byla to znamení spásy. Všechno, co dělal, směřovalo k spáse lidí. Věřící člověk vždy potřeboval někoho, aby tnu ukázal cestu ke spáse. Proto se Kristus stal člověkem, aby nás vykoupil a spasil, kdo Je) hledá a dovede se správně modlit, stane se účastným Jeho světla. v i Liturgický kalendář 2. 1. - DRUHÁ NEDĚLE PO NAROZENI PÁNĚ; barva bílá; mše vlastní. Gloria, 1. čtení Sir 24, 1—4. 12—18 (řec. 1—2. 8—12), resp. žalm 147 (12—13. 14—15. 19—20; odp.: Jan 1, 14 nebo Aleluja), 2. čteni Ef 1, 3—6. 15—18, aielujový zpěv srv. 1 Tím 3, 16, evangelium Jan 1, 1—18 nebo kratší [an 1, 1—5. 9—14, Krédo, preface o Narozeni Páně. 3. 1. — PONDĚLÍ po oktávu Narozeni Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 2, 29 — 3, 6, resp. žalm 97 (1. 3 sd—4. 5—6; odp.: v. 3 cd), aielujový zpěv Jan 1, 14. 12 b, evangelium Jan 1, 29—34, bez Kréda, preface o Narození Páně 4. 1. — OTERÝ po oktávu Narození Pá­ně; b. bílá; mše ze dne vlastni, ostatní vše jako včera vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 3. 7—10, resp. žalm 07 (1. 7—8. 9; odp.: v. 3 cd), aielujový zpěv Žid 1, 1—2, evangelium Jan 1, 35—42. 5. 1. — STREDA po oktávu Narození Pá­ně; b. bílá; mše ze dne vlastni, ostatní vše jako 3. t. im. vyjímajíc 1. čteni 1 Jan 3, 11—21, resp. žalm 99 (2. 3. 4. 5; odp.: v 2 a), aielujový zpěv „Alelu­ja. Zazářil nám posvěcený den: pojďte, národy, a klaňte se Pánu; neboť dnes sestoupilo na zemi velké světlo. Ale­luja.“, evangelium Jan 1, 43—51. BL. JANA NEPOM. NEUMANNA, bisku­pa; nezávazná památka, b. bílá; mše o bl. Janu, bez Gloria, perikopy jako výše, bez Kréda, preface vánoční. 8. 1. — SLAVNOST ZJEVENI PÁNĚ; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 80, 1—6, resp. žalm 71 (2. 7—8. 10—11. 12—13; odp.: srv. v. lij, 2. čtení Ef 3, 2— 3 a. 5—6, aielujový zpěv Mt 2, 2, evangelium Mt 2, 1—12, Krédo, prefa­ce (a v římském kánonu též „V tomto společenství...“) o Zjeveni Páně. 7. 1. — PÁTEK po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne vlastni, bez Gloria, 1. čte­ní 1 Jan 3, 22 — 4, 6, resp. žalm 2 (7—8. 10—11; odp.: v. 8 a), aielujový zpěv Mt 4, 23, evangelium Mť 4, 12 až z 17. 23—25, bez Kréda, preface o Naro­zeni nebo o Zjevení Páně. SV. RAJMUNDA Z PENAFORTU, kněze; nezávazná památka, b. bílá; mše o ®v. Rajmiindovl, bez Gloria, perikopy iako výše, bez Kréda, preface jako výše. PRVNÍ PATEK V MĚSÍCI: votívni mše (b. bílá) o nejsv. Srdci Ježíšově, Glo­ria není předepsáno, perikopy jako výše pro pátek podle výběru ze spo­lečných textů pro mše o nejsv. Srdci Ježíšově, bez Kréda, preface vlastní. •• 1- — SOBOTA po Zjeveni Páně; b. bí­lá; mše ze dne vlastní, ostatní vše jako včera pro pátek vyjímajíc 1. čte­ni 1 Jan 4, 7—10, resp. žalm 71 (2. 3— 4 ab. 7—8; odp.: srv. v. 11), alelu­­jový zpěv Lk 4, 18—19, evangelium Mk 6, 34-44. KN • 2. ledna 1977 • str. 2 Prostřený stůl PAMÁTKA Při každé mši svaté pro-náší kněz slova; „To konejte na mou památ­ku.“ Při každé mši svaté, sloužené s lidem, je slyšíme. Jsou to slova ne­obyčejně závažná. Jsou zakládajícím dokumentem mše svaté. Jijni je usta­novena Nejsvětější Svátost, z nich se zrodilo hierarchické kněžství. V pří­kaze „konejte“ je skryto odevzdání moci, v příkaze je uzavřeno ustano­vení. Neboť příkaz by neměl smysl, kdyby nebylo současně svěřeno i po­stání. Stejně důležitá je 1 druhá část výroku Páně: památka. Co to znamená — jaký význam má, že nejposvátnější úkon nám svěře­ný, je památkou? Slovo památka po­chází od slovesa pamatovati. Kdo sí pamatuje, myslí na někoho nebo na něco, vzpomíná na někoho nebo na něco. Vzpomínáním vstupuje člověk do svého nitra. Tam nalézá stopy, představy toho, co minulý děj, ne­sený osobou neboli věcí, tam zane­chal. Lidská duše se tak podobá kle­notnici. V ní je uchováno, co člověk někdy zažil. Psychológie nám říká, že všechny zážitky se ukládají v pamě­tí. I když lze pochybovat a diskuto­­vatno rozsahu a množství těchto zá­žitků, zejména o tom, kolik jich je paměť schopna uchovat, kolik jich zapadá pod práh vědomí a do zapo­menutí, přece jen je jisté, že alespoň část prožitého, zpravidla to nejvý­znamnější, zůstane zaregistrováno a můžtí se opět vybavit. To znamená, že pamětí může si člověk vybavit ob-raz, představu, děje, které prožil Mů­že z hloubi duše vynést do vědomí prožité a může to opět učinit živou­cím, i když samozřejmě v jiné polo­ze než když to prožíval poprvé. Podobně se odehrává památka Kris­tova, s nímž se ve mši svaté křes­ťan setkává. Už se s Kristom setkal. Setkal se s ním vírou, setkal se ta­ké s jeho milostí, zejména je v něm trvalé znamení jeho křtu. A i kdyby obojí — víra 1 milost — byly za­střeny oslabením a snad 1 ztrátou mi­losti, přece možnost vybavení toho, co vírou bylo jednou vřazeno do po­kladu duše, existuje. U apoštolů by­lo „památkou“ připomenutí sl proži­tého děje, u pokřtěného je „památ­kou“ návrat k prožitku víry. Jako apoštolově, 1 křesťan sestupu­je do nitra své duše a tam se se­tkává s Kristem. Opět si jako apoš­tolově uvědomuje, že je s Kristem spjat. Kristus je opět živý v jeho myšlenkách a může se opět stát cí­lem jeho modliteb, jeho lásky a ode­vzdanosti. „Konejte to na mou památ­ku.“ Nejen tato slova — 1 když snad ona právě byla nejnaléhavějšl — ný­brž všechno, co se ve večeřadle dá­lo zůstalo nešetřená vštípeno do pa­měti apoštolů a pak 1 všech učed­níků. To, jak Kristus večeři konal — a bylo to do jisté míry jinak, než se to konalo při slavení Pashy — jak vzal chléb, jak díky činil, jak pronášel nezvyklá a podivuhodná slova, jak chléb lámal a podával •— to vše bylo nezapomenutelné. A tak významné, že 1 učedníci jdoucí do Emauz ho podle toho poznali! Vše­chno to tedy oživovalo a vyvolávalo vzpomínku a na Krista. Toto vzpomínání však se nikdy ne­zastavilo a nemohlo zastavit u myš­lenek a představ minulých dějů. Mu­sí přecházet v lásku a odevzdanost. Vzpomínka totiž ukazuje, jak nás Kristus miloval: dokonce až k smrti a k dívu, jímž bylo odevzdání vlast­ního Těla a Krve jako pokrmu a ná­poje. Tato nesmírná láska Kristova nás vede k tomu, abychom 1 my mi­lovali a odevzdávali se mu. Vzpo­mínka na Krista j® tedy cestou k obě­ti, cestou k oběti celé naší bytostí Pánu, který se za nás obětoval. Vzpo­mínka je tedy cestou k tomu, aby­chom se k oběti Kristově připojovali a tak znovu potvrzovali to, co pro nás vykonal. Vzpomínka vede tak k oběti křesťana s Kristem. Tím vzpomínka přechází od čistě myšlenkového procesu k realitě, ve­de ke skutečnosti našeho odevzdaní se Pánu. Přítomnou realitou však je předmět a cíl našeho vzpomínání: Kristus. On sám do vzpomínky vlo­žil mnohem víc než pouhé přemýšle­ní o minulosti. Podle jeho příkazu ko­náme vzpomínku — památku — a tím se jeho Tělo a Krev stávají pří­tomnými. Zde nejde o vzpomínání jednotlivce. Památku slaví církev. A církev je mystické tělo Kristovo. On je její hlavou. Ona žije a působí je­ho silou. Co ona působí, to působí Kristus. Vzpomeňme zde na slavný výrok Lva Velikého, který se vrací jak ve veliké encyklice Pia XII. o li­turgii, tak v liturgické konstituci Dru­hého vatikána: Když nékdo křtí, krtí Kristus. A tuto myšlenku lze právem vést dál: Když církev koná památku Kristovu, koná ji se svými učedníky sám Kristus. Když reprezentant círk­ve — posvěcený kněz — bere do ru­kou chléb, bere jej Kristus. Vyslo­­vuje-11 posvátná slova: Toto je moje tělo .., Toto je kalich mé krve, vy­slovuje je vlastně Kristus a činí to­též, co činil ve večeřadle a stává se totéž, co se stalo ve večeřadle. Památka Kristova se stává přítom­ností Kristovou —• jež ovšem bez obě­ti Kristovy není možná. LADISLAV POKORNÍ Matka pokoje Nemůžeme přehlédnout, že hned po Kristu je nejdůležtější postavou adventních a vánočních událostí Pan­na Maria. Její souhlas s Boží vůlí ji povýšil do řádu Kristova bohočlově­­čenství, stala se Matkou Boží. Panna Maria, vedená vírou, zbož­ností a ochotou přivolila stát se Mat­kou Božího Syna, Matkou Mesiáše. Stala se novou Evou, matkou všech, kteří přijali jejího božského Syna. Svatý Augustin ji nazývá „matkou údů Kristových“ a tuto Augustinovu for­mulaci opakuje i poslední koncil. Sva­tý Otec Pavel VI. na závěr 2. vati­kánského koncilu prohlásil Pannu Marií za Matku Církve. Z těchto dů­vodů a z důvodů, které mají základ v novozákonním poselství, musí Pan­na Maria vstoupit do našeho nábožen­ského života, musí vstoupit i do na­šeho modlitebního života. Přímluvnou sílu Panny Marie poznáváme z evan­gelia. V Galilejská Káni přiměla její pokorná přímluva k prvnímu zázraku samotného Krista. Od těch dob se Boží lid stále znovu a znovu přesvěd-čuje o silném vlivu přímluvné modlit­by Panny a Matky Marie. Proto už křesťanský starověk jt bez nadsázky nazýval „všemohoucností klečící na kolenou“. Maria není všemohoucí, ale její přímluva je vždy milá božské vše­­mohoucnostl jejího Syna. Je skutečně velmi vhodné, že o slavnosti - Matky Boží Panny Marie jsme vybízeni svátým Otcem a ostat­ními vznešenými pastýři Církve, aby­chom se modlili za mír na celém svě­tě. Křesťansky doufáme, že naše mod­litby přednesené Bohu také prostřed­nictvím Panny Marie budou vyslyšeny. Pannu Marii nazýváme Královnou mí­ru. Můžeme ji však důvěrně nazývat t vzývat jako Matku pokoje a míru. A to opět proto, že je Matkou Boží, Matkou Mesiáše. Starozákonní prorok Micheáš, když představuje osobnost Mesiáše, prohlašuje o něm: „On sám bude pokojem.“ Mesiášova Matka mů­že být tedy odůvodněně nazvána Mat­kou pokoje, a vyprosit nám mír trva­lý. ALOIS HŐNEK ARCIBISKUP LUIGGI POGGI, apo­štolský nunciu* pro zvláštní záleži­tosti, navštívil Maďarsko k pravidel­ným rozhovorům s představiteli vlá­dy a episkopátu. PROTI „KNUTE UZIVANl DROG" je třeba bojovat spojenými silami na mezinárodní úrovni, prohlásil Svatý Otec při přijetí 30 expertů USA pro boj proti zneužívání omamných pro­středků. Poutníci Někde v zatni mezi řekami Eufra­tem a Tigridem stál chrám k poctě dobrého boha Ahúra Mazdaha. K je­ho oslavě plápolaly na zápalných oltářích ohně, udržované ve dne 1 v noci sborem kněží. Za posledních jarních nocí tu vykonávali službu tři mágové, kteří bylí široko daleko pro­slaveni jako nejučenější a nejváže­nější členové kněžské kasty, jejich vlasy po tolika letech zbělely jako sníh, ale oni stále vykonávali vzne­šený úřad se svátou, věrností. Jejich mravy byly čisté, neboť žili shodně podle mravních požadávků zaklada­tele svého náboženství Zarathustry: „Být dobrým v myšlenkách, slovech 1 skutcích.“ Přesto nebyli šťastni. Jejich víra v jakési světlo boží, od světa tak vzdálené, k jehož poctě udržovali oheň, se jim mnohdy zdála prázdnou a bezútěšnou. Tajemnou hrůzou je naplňoval obraz smrti, který se jim denně naskytal z „věží mlčení“, kde byly vystaveny mrtvoly zemřelých za potravu dravým ptákům. Mnoho nocí vzhlíželi k hvěznému nebi, jako by z těch zářících výšin k nim měla při­jít zpráva o vykoupení. Ze starých, tajůplných knih se naučili znát hvěz­dy.. Přemýšleli o předpovědích, které si kdysi s útěchou šeptávall zajatí Izraelité u řek babylónských. O ja­kési hvězdě, která má ohlásit pří­chod velikého Krále. U něho má za­počít spása světa. Tří učenci si zhluboka vydechli, když vyšli z horka a štiplavého kou­ře chrámového ohně na čerstvý noč­ní vzduch. Když však pozvedli své zraky k obloze, byli náhle jati úža­sem. Na nebi piaiy dvě nádherně zá­řící hvězdy — Jupiter a Saturn. Jed­na vedle druhé svítily tak blízko, že se docela dobře mohly pokládat za dvojhvězd!. „Hvězdy krále!“, zvolali mágové, naplněni svátou radostí. „Je to znamení štěstí a pokoje v sou­hvězdí Ryb!“ Vzájemné setkání obou oběžnic, které podle učení prastarých hvězdo­­pravců věstilo narození nějakého krále a příchod šťastnějších, pokoj­ných časů, jim naznačovalo příchod vytouženého spasitele. Kde nutno hledat královské dítě, naznačovalo jim souhvězdí Ryb. Nebyla jim totiž neznámá prastará předpověď, kterou židovský národ po staletí choval a s nadějí očekával, že „vyjde hvězda z Jakuba a prut vypučí z Izrael»“. „Pojďme hledat novorozeného ži­dovského krále a složit mu patřičný hold!“, znělo rozhodnutí tří učenců za noci pod hvězdným jarním nebem. Co nejrychleji byla připravena kara­vana. Kněží náleželi k nejmocnějšim v celé zemi. Byli osedláni velbloudi a obtěžkáni na cestu zásobami, sta­ny a dary. Též četné služebnictvo se vypravilo provázet mágy na Jejich cestě za hvězdou. Putování bylo namáhavé a obtížné. Cesta vedla přes řeky a hory, po ste­pi a přes pouště. Ale mocná, svátá touha dodávala těmto třem hleda­čům krále sílu, snášet všechny ná­mahy s lehkým srdcem, Světelný jev je přivedl až do Jeruzaléma, do měs­ta s pevnými stavbami, zejména s nádherným, zářícím chrámem. Do-mnívalí se, že jsou zde u cíle. Když se ptali po novorozeném králi, <fc!ká­zal je židovský král Herodes na ma­lou pastýřskou vesničku Betlém, kte­rá převyšovala jtrié chudé židovské, vesnice pouze leskem svého jména, jako rodiště krále Davida, kde se měl podle proroků narodit Mesiáš. Cesta do Betléma už netrvala dlou­ho. Jasné souhvězdí přivedlo mágy až k jakémusi chudičkému jeskynní­mu chlévu, který, často poskytoval přístřeší kolemjdoucím. To byla pro učence těžká zkouška! V takové chu­době, v takovém ponížení měli hle­dat toho, který se stal během něko­likaměsíční pouti za hvězdou jejich jedinou myšlenkou? Neoklamal je nějaký přelud? Snažili se rozhodně odmítnout tyto pochybnosti, vstoupilí do chléva a nalezli v něm Dítě a jeho Matku. Jejich poslední pochyby se rozply­nuly. Srdce jim zaplavila veliká, ne­změrná radost a vnitřní osvícení. By­lí přesvědčení, že jsou u cíle své tou­hy, před Dítětem, které mělo ve svých rukou vykoupení celého světa. Poklekli na kolena, sklonili své hla­vy až k zemi a klaněl! se malému Božímu králi. Pak přinesli své dary a položili je k nohám Dítěte: zlato, kadidlo a myrhu. Jak málo však zna­menaly jejich dary proti nepopsatel­né blaženosti, kterou jim Dítě darova­lo. Láska Boží se dotkla jejich srdcí, nesmírný pokoj naplňoval jejich du­še. Připadali sí jako lidé, kteří po dlouhém bloudění za chladných nocí konečně našli zase teplé a jasné Světlo ... Za několik dnů se navraceli jinou cestou do svých domovů. Zde už dál nevykonávali chrámovou službu u zápalných oltářů Ahura Mazdaha. Oni uviděli skutečné Světlo Boha » žár, který roznítil v jejich srdcích, měl pro ně větší cenu než pochmur­né ohně v posvátných věžích bůžků. Tento žár si střežili ve svých srdcích až do onoho dne, kdy jim Pán ukázal skrze anděla smrti cestu do věčné vlasti. Kéž by i nám tito tři poutníci a hledači Boha-Vykupitele vyprosili něco z ušlechtilého smýšlení a ze svaté touhy, kterou byly hluboce pře­plněny jejich duše. Im „Vešit do dom» » «viděli dfti a Mařil, jeho maikon. I padli na zam, klaněli se mu a obětovali mn přinesené dary — zlato, kadidlo a myrha“ (Mt 2,11).

Next