Katolické Noviny, 1979 (XXXI/1-52)
1979-01-07 / No. 1
BOHOSLUŽBA SLOVA SVÄTEK KRTU PÄNE (NEDELE PO B. LEDNU) ČTENI Z KNIHY PROROKA IZA1ÄŠE (42, 1—4.6—7) Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporují, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnajícího knotu neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách. ČTENI ZE SKUTKO APOSTQLO (10, 34—38) Petr se ujal slova a promluvil: „Ted opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svátým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MARKA (1, 6b—11) ajn kázal: „Za mnou už přichází mocnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánku. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svátým." V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galtleji a dal se od Jana pokřtít v Jordýně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice, a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!" Křest Páně V Izraeli bylo zavedeno mojžišským zákonem ceremoniální omývání a v době kdy žil Pán Ježíš bylo zvykem, že každý, kdo z pohanství přestoupil k židovství, musei se podrobit očistné koupeli. Muži se mimo to ještě musili podrobit přede-1 psané obřízce. Od této očistné koupele proselytů se zřetelně odlišoval křest, který uděloval Jan Křtitel. Janův křest byl křtem pokání, byl viditelným znamením vnitřního obráceni a byl spojen s uznáním a vyznáním osobní hříšnosti. Koncil tridentský uči, že Janův křest nebyl svátosti. Ostatně samotný Jan Křtitel charakterizoval křest, který uděloval, jako něco předběžného a přípravného. Samotný Jan chápe tento křest jako předobraz něčeho mnohem vznešenějšího, co zavede a ustanoví Mesiáš. Jednoho dne se mezi kajícími hříšníky objevil Ježíš, aby z rukou Janových přijal křest. On samozřejmě žádný křest pokání nepotřeboval a jeho rozhodnutí pro křest, udivilo samotného Jana. Říká Kristu: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Pán Ježíš se rozhodl přijmout Janův křest z několika závažných důvodů. Jednak chtěl ukázat, že Jan uděluje křest z vůle Boží a pověřeni Božího. Tím, že se dal od Jana pokřtít, potvrdil Pán Ježíš také zásadní význam tohoto úkonu jako přípravy na mesiášské události. Při křtu v řece Jordánu se Pán Ježíš poprvé veřejně připojil k hříšníkům, kvůli kterým přišel, aby je zachránil, Křest Páně je ovšem důležitý i z hlediska poznání osobnosti Ježíše z Nazareta. Při křtu je manifestováno Ježíšovo Boží synovství a božství. Starobylá tradice, vyjádřená v prefaci dnešního svátku, také připomíná, že při křtu byl Ježíš Otcovým Duchem pomazán na Kněze, Proroka a Krále a tak s koneěnou platností pověřen k mesiášským úkolům. O svátku Křtu Páně musíme vzpomenout 1 na svůj vlastní křest. Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání pověřil své apoštoly, aby kázali evangelium všemu stvoření a udělovali křest. Tento Kristův příkaz se uskutečnil i na nás. Byli jsme pokřtěni. Z veliké lásky Boží jsme byli přijatí za Božř děti. Opakovalo se na nás cosi z Kristova křtu. Sestoupil na nás Duch svátý a učinil z nás nová stvoření pro Boha a věčný život. Obdrželi jsme účast na Kristově kněžské, prorocké a královské důstojnosti. A jako adoptivní Boží děti dostali jsme dědické právo na nebe. Boží život, který nám byl křtem svátým zprostředkován, musí být proto stále ochraňován, obnovován a prohlubován. I tuto povinnost nám připomíná dnešní svátek. ALOIS HŐNEK nového roku (Dokončení z 1. strany) gicky hlubokými a bohatými výklady osvětloval cestu církve v dnešní době i světě. V tom smyslu ve své závěti napsal: „Věřím, doufám, miluji.“ A pokud jde o církev v naší domácí oblasti, jméno papeže Pavla VI. bude mít též vždy významné místo. Právě on podepsal buly o ohraničení našich diecézí, takže nyní hranice diecézí se kryjí s našimi hranicemi státními. On podepsal bulu o založení samostatné slovenské církevní provincie se sídlem v Trnavě. On pro naši církev třikrát jmenoval kardinála. Za něho se dostalo do pohybu řešení i jiných církevních otázek. Papež Pavel VI. měl nejen jméno apoštola národů, ale svou prací se jím stal, třeba byl vždy křehkého zdraví. Před volbou jeho nástupce viděli jsme v hlavní ulici Via Conciliážione, která vede k bazilice sv. Petra, plakáty se zvlášť výrazným titulem „Chceme papeže opravdu katolického“. Bylo to adresováno některým extrémním proudům v církvi. PO PAVLU VI. NASTOUPIL do čela církve 65Ietý benátský patriarcha KARDINÁL ALBINO LUCIANI, 263. nástupce sv. Petra. Přijal jméno JAN PAVEL I. Je to první případ v dějinách církve, že si dal dvojí jméno. Tím vyjádřil i program svého pontifikátu: chci pokračovat v díle dobrého papeže Jana XXIII. a v díle moudrého papeže Pavla VI. Byl zvolen sborem 111 kardinálů, a to již první den volby v sobotu 26. srpna a v neděli 3. září byl na náměstí před bazilikou sv. Petra při mši svaté veřejně uveden do pontifikátu. Bylo to učiněno velmi prostým způsobem; nikoliv vložením trojkoruny — tiary na hlavu, ale vložením jednoduchého pallia na jeho ramena. Byl jsem svědkem, že jeho zvolením se probudil nový zájem o církev, a to v okruhu velmi širokém. Zapůsobila zvláště okolnost, že nebyl z okruhu vatikánské kurie ani z diplomacie, ale z terénu, z širšího okruhu církve. Velmi zde ovšem působil i jeho upřímný úsměv, takže se mu říkalo „papa del sorriso — papež úsměvu“. Byl to úsměv Boží lásky. Jeho příchod působil jako vanutí nového jara v církvi. Proto zpráva o jeho nečekané, náhlé smrti v noci na pátek 28. září bolestně zasáhla všechny. Jako věřící však víme, že pro záchranu duší je třeba nejen Božího slova, mše svaté a svátostí, ale také smírných obětí ve sjednocení s Kristem. Proto jsme řekli odevzdaně: „Bože, Ty víš proč, budí vůle Tvá.“ Ano, papež Jan Pavel I. dával celému světu úsměv Boží lásky. Jeho životní cesta jako hlavy církve byla nečekaně krátká, jen 33 dní. Zůstane však s námi vždy svou mocnou přímluvou u Boha, poněvadž podle slov apoštola sv. Pavla „láska nikdy nepřestává“. Před volbou jeho nástupce jsme četli v ulici, směřující k bazilice svátého Petra opět plakáty, a to s výrazným titulem: „Očekáváme papeže Jana Pavla II. A opět byl slyšen hlas lidu, když sbor kardinálů v Sixtinské kapli zvolil třetího dne zasedání konklave, v den svaté Hedviky, patronky Polska, která je uctívána i u nás, 16. října polského kardinála, arcibiskupa v Krakově, 58Ietého KARLA WOJTYLU jako 264. nástupce sv. Petra. Dal-li si jméno JAN PAVEL II., jasně ukázal, že chce též pokračovat v díle svých předchůdců. Za 16 let, od doby II. vatikánského koncilu byl jsem každoročně v Římě při různých příležitostech velmi významných a neviděl jsem takové množství přítomných a nebyl jsem nikdy svědkem tak spontánních projevů živé víry, sympatií, zájmu a jásavé radosti jako tentokrát. A tento zážitek se stupňoval při setkání s lidmi. VOLBA KARDINÁLA KARLA WOJTYLY je událostí zcela mimořádného významu: v jeho osobě byl zvolen po 455 letech kardinál, který není italského původu. Je v tom doklad, že církev Kristova není italská, ale katolická, to znamená všeobecná, univerzální, všesvětová, pro všechny národy a rasy. Avšak k tomu přistupuje ještě další okolnost: papež Jan Pavel II. není z oblasti západní, ale východní, první Polák, dělnického původu. To znamená, že právě tento papež má co říci nejen církvi a křesťanům, ale světu. A to je velmi dobrá perspektiva — netoliko do nového roku 1979. O. NAVAfcíK Evangelista Lukáš nechává přijít k betlémským Jeslím pastýře, kteří uslyšeli andělskou zvěst a jejích prostřednictvím zní v tisíceré ozvěně nejen o vánocích, ale v liturgii církve celý rok: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle“ (Lk 2, 14). Vánoce jsou každoroční milou zvláštností v našem životě. Proto 0 těchto svátcích mají lidé k sobě blíže a dovedou být i na sebe hodní. I to pozdravení pokoje při vánoční mši jde nějak více od srdce. Ale jak je tomu ostatní dny? Pozdravení a políbení pokoje v liturgii. Sv. Pavel častěji ve svých listech připomíná věřícím, aby se navzájem pozdravovali křesťanským políbením. „Křesťanským políbením pozdravte všechny bratry“ {Sol 5, 26). „Pozdravte se vespolek křesťanským políbením“ (Řím 16, 16). „Pozdravte se vespolek políbením lásky“ (1 Petr 5, 14). Vedle knih Nového zákona také v nejstarších literárních památkách Východu 1 Západu jsou zmínky o políbeni pokoje. Někteří středověcí liturgisté dokonce považovali políbení pokoje za náhradu denního svátého přijímání. V prvotní církvi bylo zvykem, že všichni přítomní při slavení eucharistie přistupovali též ke stolu Páně. Později z mnoha různých důvodů již tomu tak nebylo. Proto papež Inocenc III. (1198—1216) nařizuje věřícím alespofí třikrát do roka přijímat eucharistii jako prostředek spásy a každý den políbení pokoje jako tajemství Jednoty. Podle mínění některých zapomínaná nejdokonalejší jednota křesťanů u stolu Páně měla být nahrazena alespoň tímto úkonem. „Políbení pokoje ať se dává jako tajemství jednoty!“ Klement Alexandrijský {kolem r. 2001, kárá ostře ty, kteří nechovají vzájemné přátelství v srdcích a nemíní tedv políbení upřímně, nečiní nic iiného, „než dávají v církvích nohoršení“. Pnukazule na jeho důstojnost, odvolává se na apoštola a s důrazem Praví: ..Toto políbení nazval anoštol svatům.“ Křesťanský středověk hojně nři liturgii uctíval políbením nacifikály i tak zv. oskulatoria a vlastní políbení pokoj'e se stalo pouhým liturgickým úkonem či spíše formalitou. Obnovená pokoncilni liturgie vrací pozdravení pokoje jeho původní význam i důležitost. Podat ruku bližnímu neukládá nám církev jen jako povinnost. To by bylo málo. O těch prvních vánocích Ježíšek poprvé hledí na svět. Vidí kolem sebe jen tvrdý kámen, ale za to mu září vstříc dvě čarokrásné hvězdy, oči jeho Matky Marie. Snad celá léta nosíš v srdci tíhu křivdy, bolesti, odmítnutí. Až letos staneš u jesliček Spasitelových, v tu hodinu zapomeň na svou malou bolest a pros, aby se všichni lidé sešli v bratrské lásce, v dokonalém svátém míru u jeslí Dárce pokoje! Odpustit, mít rád. O vánocích jsme k takovému rozhodnutí nadšeni, schopni, téměř nuceni. Ale andělské Gloria s výzvou pozdravte se pozdravením pokoje bude zaznívat v liturgii církve celý rok. Jak odpovíš? » SVATÉ POLÍBENÍ Liturgický kalendár 7.1. — NEDĚLE — SVATEK KRTU PÁNĚ: barva bílá; mše vlastní ze svátku, Gloria, 1. čtení Iz 42, 1-4.6-7, resp. žalm 28 (la + 2.3ac—4.3b + 9b —10; odp.: 11b), 2. čtení Sk 10, 34-38, alelujový zpčv srv. Mk 9, 6, evangelium Mk 1, 6b—11, Krédo, preface vlastni. 8. i. — PONDĚLÍ 1. týdne v mezidobí; barva zelená; mše podle výběru z ně které neděle v mezidobí, nebo v-otlvní, •nebo za různé potřeby, bez Gloria, 1. čtení Žid 1, 1—6, žalm 98 (l+2b.6 + 7c.9; odp.: srv. 7c), zpěv Mk 1, 15, evangelium Mk 1, 14—20, bez Kréda, preface společná nebo příslušná kánonu. 9. 1. — ÚTERÝ l. týdne v mezidobí; b. zelená; mše podje výběru a vše ostatní jako včera vyjímajíc 1. čtení Žid 2, 5—12, žalm 8 (2a + 5.8—8a.8b—9; odp.: srv. 7), zpěv 1 Sol 2, 13, evangelium Mk 1, 21—28. 10. 1. — STREDA 1. týdne v mezidobí, b. zelená; mše podle výběru a ostatní jako 8. t. m., vyjímajíc 1. čtení Žid 2, 14—18, žalm 104 (1-2.3—4.6—7.8—9; odp.: 8a), zpěv Jan 10, 27, evangelium Mg i 29_39. U. 1. — ČTVRTEK l. týdne v mezidobí; b. zelená: mše podle výběru a ostatní jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čten! Žid 3, 7—14, žalm 94 (8— 7.8-9.10—11; odp.: 8), zpěv Mt 4, 23, evangelium Mk 1, 40-45. 12. 1. — PATEK 1, týdne v mezidobí: b zelená: mše podle výběru a ostatní jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čtení Žid 4, 1—5.11, žalm 77 (2 + 4bc.8c—7.8; odp.: srv. 7c), zpěv Lk 7, 16, evangelium Mk 2, 1—12. 13. 1. — SOBOTA 1. týdne v mezidobí; b. zelená: mše -podle výběru a ostatní jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čtení Žid 4, 12—16, žalm 18 (8.9.10.15; odp.: Jan 6, 64b), zpěv Lk 4, 18—19, evangelium Mk 2, 13—17. — SV. HILARIA, biskupa a učitele církve; nezávazná památka, b. bílá; mše o sv. Httaríovt, bez Glo: rla, perikopy jako výše pro sobotu, bez Kréda, preface společná. — SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE; nezávazná památka, b. bílá; mše o Panně Marii, Gloria není předepsáno, perikopy jako výše pro sobotu nebo podle výběru ze společných textů mafiánských, bez Kréda, preface o Panně Marti. KN • 7. ledna 1979 • str. 2 REDAKČNÍ RADA KATOLICKÝCH NOVIN SPOLU S VEDOUCÍM REDAKTOREM upřímně děkuje za četná přání, která obdržela k vánocům a k Novému roku. Přeje všem čtenářům a spolupracovníkům našeho týdeníku, aby je celý rok, ale i v celém životě provázela láska, radost a pokoj vyvěrající ze zrození našeho Pána. Nechť je Vtělení pro nás všechny povzbuzením, abychom lidem dnešního světa a především našeho vlastního společenství — sloužili stále velkodušněji a účinněji, a pomáhali tak vytvářet neustále lepší, spravedlivější a pokojnější svět. Redakční rada a redakce rovněž děkuje všem přispěvatelům za jejich příspěvky v minulém roce a těší se i letos na další spolupráci. Současně se omlouvá za nedostatky technického rázu, které vznikají při výrobě a jež už nemá možnost odstranit. Redakční rada a redakce KATOLICKÝCH NOVIN Bože, tys přivedl mudrce, kteří šli za světlem hvězdy, k poznáni tvého jednorozeného Syna; doveď i nás,, kteří tě poznáváme světlem víry, k blaženému patření na tvou slávn. Vstupní modlitba svátku Zjevení Páně Kresba D. Landrové PAPEŽ JAN PAVEL II. sloužil v podvečer neděle 10. prosince mši syatou ve Vatikánu v tamním farním kostele sv. Anny. K vatikánské farnosU, utvořené roku 1929 po podepsání lateránských dohod, patři asi tisíc věřících — duchovních a také laiků, příslušníků dvou desítek rodin. DÍTĚ NAROZENÝ SPASITEL, BETLÉMSKÉ DlTĚ, poutá naši pozornost celou vánoční dobu. Můžeme si dát otázku: Proč přijal Spasitel právě podobu dítěte? Vždyi se přece mohl objevit na Zemi jako dospělý muž, mohi přijít třeba jako mocný král, jak si ostatně Izraelité Mesiáše představovali. Boží Syn však přichází na svět jako chudé, bezmocné dítě. TÍMTO JEHO PŘÍCHODEM SE DOSTALO DÍTĚTI PRAVĚ DÔSTOJNOSTI. Dítě bylo před příchodem Spasitelovým u starých pohanů — zvláště v Řecku a Římě — ve velmi ponižujícím postavení. Dětí se mohly na trhu prodávat a kupovat jako zboží. Výchova dítěte byla přenechána otrokům. Rodiče se mohli zbavit novorozeněte padle libosti. Často byla proto novorozeňata vržena v Řecku do horské bystřiny Taygetos. V Římě zase byly narozené děti vyhozeny na silnici divokým psům, kteří přiběhli z hor. KRISTOV PŘÍCHOD V PODOBĚ DÍTĚTE má však význam i pro dospělé. (Spasitel nás tak chtěl poučit, že máme být dětmi před Bohem. Svým posluchačům říká: „Kdo nepřijme království Boží jako dítě, vůbec do něho nevejde“ jLk 18,17). Dětem udělil zvláštní požehnání, když připomněl svým učedníkům: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, nebot takovým patří království Boží" JMk 10,14). Můžeme nazvat děti „hvězdy nebe a drahokamy Spasitelovy koruny". Ruský spisovatel Maxim Gorkij nazývá děti „květy života", BETLÉMSKÉ JESLE svou služebnou pokorou jsou pro nás pou-cením, člověk se snaží, aby dosáhl uplatnění, uznání, velikosti. Pokud tato touha zůstává v patřičných mezích, může být dokonce užitečná. jakmile však člověk dá přednost vlastnímu „já“ před vůlí Boží, vyvstává nebezpečí hrdosti, pýchy, domýšlivosti. Dějiny uvádějí mnoho příkladů, jak člověk ždlostně ztroskotal, když byl posedlý takovým démonickým velikášstvím. VĚŘÍCÍ KŘESŤAN se má chránit pýchy, musí se proto stát m alým před Bohem. Vždy nás má provázet vědomí naší vlastní slabostí a celkové závislosti na bohu. A v tom nám pomůže pohled do jeslí: Když nekonečný a mocný Bůh se tak snížil a stal se dítětem, tím spíše se má člověk pokořit před Bohem. KRISTUS - DlTĚ SE ZŘEKL NEBESKÉHO BOHATSTVÍ. Nevolil pro svůj příchod na svět palác, nýbrž chlév. Chudý sv. Josef byl jeho pěstounem, chudá, prostá dívka byla jeho matkou. Chudí pastýři byli první družinou narozeného Krále nebe i země. Prosté dřevěné jesle se slámou mu sloužily jako postýlka. JISTĚ BŮH NECHCE, abychom měli bídu, abychom neměli vše potřebné pro pozemský život. Člověk může dosáhnout i určitého bohatství. Božské dítě nás však učí, abychom všeho užívali k obecnému dobru, a ne aby se nám to stalo modlou, které se budeme klanět. Umějme si vážit především podle příkladu betlémského dítěte bohatství duchovního — jehož začátek přináší Spasitel již svým zrozením. Nebot on nás „slavně vysvobodil z otroctví hříchu a smrti a vyvedl nás z temnot do Božího podivuhodného světla". VÁCLAV HLOUCÜ