Katolické Noviny, 1979 (XXXI/1-52)

1979-01-07 / No. 1

BOHOSLUŽBA SLOVA SVÄTEK KRTU PÄNE (NEDELE PO B. LEDNU) ČTENI Z KNIHY PROROKA IZA1ÄŠE (42, 1—4.6—7) Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporují, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnajícího knotu neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Na jeho nauku čekají daleké kraje. já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách. ČTENI ZE SKUTKO APOSTQLO (10, 34—38) Petr se ujal slova a promluvil: „Ted opravdu chápu, že Bůh nikomu nestra­ní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svátým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel.“ SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MARKA (1, 6b—11) ajn kázal: „Za mnou už přichází mocnější než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánku. Já jsem vás křtil vo­dou, ale on vás bude křtít Duchem svátým." V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galtleji a dal se od Jana pokřtít v Jordýně. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice, a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!" Křest Páně V Izraeli bylo zavedeno mojžiš­­ským zákonem ceremoniální omývá­ní a v době kdy žil Pán Ježíš bylo zvykem, že každý, kdo z pohanství přestoupil k židovství, musei se po­drobit očistné koupeli. Muži se mi­mo to ještě musili podrobit přede-1 psané obřízce. Od této očistné kou­pele proselytů se zřetelně odlišoval křest, který uděloval Jan Křtitel. Ja­nův křest byl křtem pokání, byl vi­ditelným znamením vnitřního obrá­ceni a byl spojen s uznáním a vy­znáním osobní hříšnosti. Koncil tri­dentský uči, že Janův křest nebyl svátosti. Ostatně samotný Jan Křtitel charakterizoval křest, který udělo­val, jako něco předběžného a pří­pravného. Samotný Jan chápe tento křest jako předobraz něčeho mno­hem vznešenějšího, co zavede a usta­noví Mesiáš. Jednoho dne se mezi kajícími hříš­níky objevil Ježíš, aby z rukou Jano­vých přijal křest. On samozřejmě žádný křest pokání nepotřeboval a jeho rozhodnutí pro křest, udivilo samotného Jana. Říká Kristu: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?“ Pán Ježíš se roz­hodl přijmout Janův křest z několika závažných důvodů. Jednak chtěl uká­zat, že Jan uděluje křest z vůle Bo­ží a pověřeni Božího. Tím, že se dal od Jana pokřtít, potvrdil Pán Ježíš také zásadní význam tohoto úkonu jako přípravy na mesiášské události. Při křtu v řece Jordánu se Pán Ježíš poprvé veřejně připojil k hříšníkům, kvůli kterým přišel, aby je zachránil, Křest Páně je ovšem důležitý i z hle­diska poznání osobnosti Ježíše z Na­zareta. Při křtu je manifestováno Je­žíšovo Boží synovství a božství. Sta­robylá tradice, vyjádřená v prefaci dnešního svátku, také připomíná, že při křtu byl Ježíš Otcovým Duchem pomazán na Kněze, Proroka a Krále a tak s koneěnou platností pověřen k mesiášským úkolům. O svátku Křtu Páně musíme vzpo­menout 1 na svůj vlastní křest. Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání po­věřil své apoštoly, aby kázali evan­gelium všemu stvoření a udělovali křest. Tento Kristův příkaz se usku­tečnil i na nás. Byli jsme pokřtěni. Z veliké lásky Boží jsme byli přijatí za Božř děti. Opakovalo se na nás cosi z Kristova křtu. Sestoupil na nás Duch svátý a učinil z nás nová stvoření pro Boha a věčný život. Ob­drželi jsme účast na Kristově kněž­ské, prorocké a královské důstojnos­ti. A jako adoptivní Boží děti dostali jsme dědické právo na nebe. Boží život, který nám byl křtem svátým zprostředkován, musí být proto stále ochraňován, obnovován a prohlubo­ván. I tuto povinnost nám připomíná dnešní svátek. ALOIS HŐNEK nového roku (Dokončení z 1. strany) gicky hlubokými a bohatými vý­klady osvětloval cestu církve v dnešní době i světě. V tom smys­lu ve své závěti napsal: „Věřím, doufám, miluji.“ A pokud jde o církev v naší domácí oblasti, jméno papeže Pavla VI. bude mít též vždy významné místo. Právě on podepsal buly o ohra­ničení našich diecézí, takže nyní hranice diecézí se kryjí s našimi hranicemi státními. On podepsal bulu o založení samostatné slo­venské církevní provincie se sí­dlem v Trnavě. On pro naši cír­kev třikrát jmenoval kardinála. Za něho se dostalo do pohybu řešení i jiných církevních otázek. Papež Pavel VI. měl nejen jmé­no apoštola národů, ale svou pra­cí se jím stal, třeba byl vždy křeh­kého zdraví. Před volbou jeho ná­stupce viděli jsme v hlavní ulici Via Conciliážione, která vede k bazilice sv. Petra, plakáty se zvlášť výrazným titulem „Chce­me papeže opravdu katolického“. Bylo to adresováno některým ex­trémním proudům v církvi. PO PAVLU VI. NASTOUPIL do čela církve 65Ietý benátský pa­triarcha KARDINÁL ALBINO LU­­CIANI, 263. nástupce sv. Petra. Přijal jméno JAN PAVEL I. Je to první případ v dějinách církve, že si dal dvojí jméno. Tím vy­jádřil i program svého pontifiká­tu: chci pokračovat v díle dobré­ho papeže Jana XXIII. a v díle moudrého papeže Pavla VI. Byl zvolen sborem 111 kardinálů, a to již první den volby v sobotu 26. srpna a v neděli 3. září byl na ná­městí před bazilikou sv. Petra při mši svaté veřejně uveden do pontifikátu. Bylo to učiněno vel­mi prostým způsobem; nikoliv vložením trojkoruny — tiary na hlavu, ale vložením jednoduchého pallia na jeho ramena. Byl jsem svědkem, že jeho zvo­lením se probudil nový zájem o církev, a to v okruhu velmi ši­rokém. Zapůsobila zvláště okol­nost, že nebyl z okruhu vatikán­ské kurie ani z diplomacie, ale z terénu, z širšího okruhu církve. Velmi zde ovšem působil i jeho upřímný úsměv, takže se mu ří­kalo „papa del sorriso — papež úsměvu“. Byl to úsměv Boží lás­ky. Jeho příchod působil jako va­nutí nového jara v církvi. Proto zpráva o jeho nečekané, náhlé smrti v noci na pátek 28. září bolestně zasáhla všechny. Jako věřící však víme, že pro zá­chranu duší je třeba nejen Boží­ho slova, mše svaté a svátostí, ale také smírných obětí ve sjed­nocení s Kristem. Proto jsme řekli odevzdaně: „Bože, Ty víš proč, budí vůle Tvá.“ Ano, papež Jan Pavel I. dával celému světu úsměv Boží lásky. Jeho životní cesta jako hlavy církve byla nečekaně krátká, jen 33 dní. Zůstane však s námi vždy svou mocnou přímluvou u Boha, poněvadž podle slov apoštola sv. Pavla „láska nikdy nepřestává“. Před volbou jeho nástupce jsme četli v ulici, směřující k bazilice svátého Petra opět plakáty, a to s výrazným titulem: „Očekáváme papeže Jana Pavla II. A opět byl slyšen hlas lidu, když sbor kar­dinálů v Sixtinské kapli zvolil tře­tího dne zasedání konklave, v den svaté Hedviky, patronky Polska, která je uctívána i u nás, 16. říj­na polského kardinála, arcibisku­pa v Krakově, 58Ietého KARLA WOJTYLU jako 264. nástupce sv. Petra. Dal-li si jméno JAN PA­VEL II., jasně ukázal, že chce též pokračovat v díle svých před­chůdců. Za 16 let, od doby II. vatikán­ského koncilu byl jsem každo­ročně v Římě při různých příle­žitostech velmi významných a ne­viděl jsem takové množství pří­tomných a nebyl jsem nikdy svědkem tak spontánních proje­vů živé víry, sympatií, zájmu a jásavé radosti jako tentokrát. A tento zážitek se stupňoval při setkání s lidmi. VOLBA KARDINÁLA KARLA WOJTYLY je událostí zcela mimo­řádného významu: v jeho osobě byl zvolen po 455 letech kardinál, který není italského původu. Je v tom doklad, že církev Kristova není italská, ale katolická, to zna­mená všeobecná, univerzální, vše­­světová, pro všechny národy a rasy. Avšak k tomu přistupuje ještě další okolnost: papež Jan Pavel II. není z oblasti západní, ale východní, první Polák, dělnic­kého původu. To znamená, že prá­vě tento papež má co říci nejen církvi a křesťanům, ale světu. A to je velmi dobrá perspektiva — netoliko do nového roku 1979. O. NAVAfcíK Evangelista Lukáš nechává při­jít k betlémským Jeslím pastýře, kteří uslyšeli andělskou zvěst a jejích prostřednictvím zní v tisí­ceré ozvěně nejen o vánocích, ale v liturgii církve celý rok: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi po­koj lidem dobré vůle“ (Lk 2, 14). Vánoce jsou každoroční milou zvláštností v našem životě. Proto 0 těchto svátcích mají lidé k so­bě blíže a dovedou být i na se­be hodní. I to pozdravení pokoje při vánoční mši jde nějak více od srdce. Ale jak je tomu ostatní dny? Pozdravení a políbení pokoje v liturgii. Sv. Pavel častěji ve svých listech připomíná věřícím, aby se navzájem pozdravovali křesťanským políbením. „Křesťan­ským políbením pozdravte vše­chny bratry“ {Sol 5, 26). „Po­zdravte se vespolek křesťanským políbením“ (Řím 16, 16). „Po­zdravte se vespolek políbením lásky“ (1 Petr 5, 14). Vedle knih Nového zákona také v nejstarších literárních památkách Východu 1 Západu jsou zmínky o políbeni pokoje. Někteří středověcí litur­­gisté dokonce považovali políbení pokoje za náhradu denního svá­tého přijímání. V prvotní církvi bylo zvykem, že všichni přítomní při slavení eucharistie přistupo­vali též ke stolu Páně. Později z mnoha různých důvodů již to­mu tak nebylo. Proto papež Ino­cenc III. (1198—1216) nařizuje vě­řícím alespofí třikrát do roka při­jímat eucharistii jako prostředek spásy a každý den políbení poko­je jako tajemství Jednoty. Po­dle mínění některých zapomína­ná nejdokonalejší jednota křes­ťanů u stolu Páně měla být na­hrazena alespoň tímto úkonem. „Políbení pokoje ať se dává jako tajemství jednoty!“ Klement Ale­xandrijský {kolem r. 2001, kárá ostře ty, kteří nechovají vzájem­né přátelství v srdcích a nemíní tedv políbení upřímně, nečiní nic iiného, „než dávají v církvích no­­horšení“. Pnukazule na jeho důs­tojnost, odvolává se na apoštola a s důrazem Praví: ..Toto políbení nazval anoštol svatům.“ Křesťan­ský středověk hojně nři liturgii uctíval políbením nacifikály i tak zv. oskulatoria a vlastní políbení pokoj'e se stalo pouhým liturgic­kým úkonem či spíše formalitou. Obnovená pokoncilni liturgie vra­cí pozdravení pokoje jeho původ­ní význam i důležitost. Podat ruku bližnímu neukládá nám církev jen jako povinnost. To by bylo málo. O těch prvních vánocích Ježíšek poprvé hledí na svět. Vidí kolem sebe jen tvrdý kámen, ale za to mu září vstříc dvě čarokrásné hvězdy, oči jeho Matky Marie. Snad celá léta no­síš v srdci tíhu křivdy, bolesti, odmítnutí. Až letos staneš u jes­liček Spasitelových, v tu hodinu zapomeň na svou malou bolest a pros, aby se všichni lidé sešli v bratrské lásce, v dokonalém svátém míru u jeslí Dárce pokoje! Odpustit, mít rád. O vánocích jsme k takovému rozhodnutí na­dšeni, schopni, téměř nuceni. Ale andělské Gloria s výzvou po­zdravte se pozdravením pokoje bude zaznívat v liturgii církve ce­lý rok. Jak odpovíš? » SVATÉ POLÍBENÍ Liturgický kalendár 7.1. — NEDĚLE — SVATEK KRTU PÁNĚ: barva bílá; mše vlastní ze svátku, Glo­ria, 1. čtení Iz 42, 1-4.6-7, resp. žalm 28 (la + 2.3ac—4.3b + 9b —10; odp.: 11b), 2. čtení Sk 10, 34-38, alelujový zpčv srv. Mk 9, 6, evangelium Mk 1, 6b—11, Krédo, preface vlastni. 8. i. — PONDĚLÍ 1. týdne v mezidobí; barva zelená; mše podle výběru z ně které neděle v mezidobí, nebo v-otlvní, •nebo za různé potřeby, bez Gloria, 1. čtení Žid 1, 1—6, žalm 98 (l+2b.6 + 7c.9; odp.: srv. 7c), zpěv Mk 1, 15, evangelium Mk 1, 14—20, bez Kréda, preface společná nebo příslušná ká­nonu. 9. 1. — ÚTERÝ l. týdne v mezidobí; b. zelená; mše podje výběru a vše ostat­ní jako včera vyjímajíc 1. čtení Žid 2, 5—12, žalm 8 (2a + 5.8—8a.8b—9; odp.: srv. 7), zpěv 1 Sol 2, 13, evangelium Mk 1, 21—28. 10. 1. — STREDA 1. týdne v mezidobí, b. zelená; mše podle výběru a ostatní jako 8. t. m., vyjímajíc 1. čtení Žid 2, 14—18, žalm 104 (1-2.3—4.6—7.8—9; odp.: 8a), zpěv Jan 10, 27, evangelium Mg i 29_39. U. 1. — ČTVRTEK l. týdne v mezidobí; b. zelená: mše podle výběru a ostatní jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čten! Žid 3, 7—14, žalm 94 (8— 7.8-9.10—11; odp.: 8), zpěv Mt 4, 23, evangelium Mk 1, 40-45. 12. 1. — PATEK 1, týdne v mezidobí: b zelená: mše podle výběru a ostatní jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čtení Žid 4, 1—5.11, žalm 77 (2 + 4bc.8c—7.8; odp.: srv. 7c), zpěv Lk 7, 16, evangelium Mk 2, 1—12. 13. 1. — SOBOTA 1. týdne v mezidobí; b. zelená: mše -podle výběru a ostatní jako 8. t. m. vyjímajíc 1. čtení Žid 4, 12—16, žalm 18 (8.9.10.15; odp.: Jan 6, 64b), zpěv Lk 4, 18—19, evangelium Mk 2, 13—17. — SV. HILARIA, biskupa a učitele církve; nezávazná památka, b. bílá; mše o sv. Httaríovt, bez Glo: rla, perikopy jako výše pro sobotu, bez Kréda, preface společná. — SO­BOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE; ne­závazná památka, b. bílá; mše o Pan­ně Marii, Gloria není předepsáno, pe­rikopy jako výše pro sobotu nebo po­dle výběru ze společných textů ma­fiánských, bez Kréda, preface o Panně Marti. KN • 7. ledna 1979 • str. 2 REDAKČNÍ RADA KATOLIC­KÝCH NOVIN SPOLU S VEDOU­CÍM REDAKTOREM upřímně dě­kuje za četná přání, která ob­držela k vánocům a k Novému roku. Přeje všem čtenářům a spo­lupracovníkům našeho týdeníku, aby je celý rok, ale i v celém ži­votě provázela láska, radost a pokoj vyvěrající ze zrození naše­ho Pána. Nechť je Vtělení pro nás všechny povzbuzením, aby­chom lidem dnešního světa a především našeho vlastního spo­lečenství — sloužili stále velko­dušněji a účinněji, a pomáhali tak vytvářet neustále lepší, spra­vedlivější a pokojnější svět. Redakční rada a redakce rov­něž děkuje všem přispěvatelům za jejich příspěvky v minulém ro­ce a těší se i letos na další spo­lupráci. Současně se omlouvá za nedostatky technického rázu, kte­ré vznikají při výrobě a jež už nemá možnost odstranit. Redakční rada a redakce KATOLICKÝCH NOVIN Bože, tys přivedl mudrce, kteří šli za světlem hvězdy, k poznáni tvého jednorozeného Syna; doveď i nás,, kteří tě poznáváme světlem víry, k blaženému patření na tvou slávn. Vstupní modlitba svátku Zjevení Páně Kresba D. Landrové PAPEŽ JAN PAVEL II. sloužil v pod­večer neděle 10. prosince mši syatou ve Vatikánu v tamním farním kostele sv. Anny. K vatikánské farnosU, utvo­řené roku 1929 po podepsání laterán­ských dohod, patři asi tisíc věřících — duchovních a také laiků, příslušní­ků dvou desítek rodin. DÍTĚ NAROZENÝ SPASITEL, BET­LÉMSKÉ DlTĚ, poutá naši pozor­nost celou vánoční dobu. Můžeme si dát otázku: Proč přijal Spasitel právě podobu dítěte? Vždyi se přece mohl objevit na Zemi jako dospělý muž, mohi přijít třeba ja­ko mocný král, jak si ostatně Iz­raelité Mesiáše představovali. Bo­ží Syn však přichází na svět ja­ko chudé, bezmocné dítě. TÍMTO JEHO PŘÍCHODEM SE DOSTALO DÍTĚTI PRAVĚ DÔSTOJ­NOSTI. Dítě bylo před příchodem Spasitelovým u starých pohanů — zvláště v Řecku a Římě — ve velmi ponižujícím postavení. Dětí se mohly na trhu prodávat a ku­povat jako zboží. Výchova dítěte byla přenechána otrokům. Rodiče se mohli zbavit novorozeněte pa­dle libosti. Často byla proto no­vorozeňata vržena v Řecku do hor­ské bystřiny Taygetos. V Římě za­se byly narozené děti vyhozeny na silnici divokým psům, kteří při­běhli z hor. KRISTOV PŘÍCHOD V PODOBĚ DÍTĚTE má však význam i pro do­spělé. (Spasitel nás tak chtěl pou­čit, že máme být dětmi před Bohem. Svým posluchačům říká: „Kdo nepřijme království Boží ja­ko dítě, vůbec do něho nevejde“ jLk 18,17). Dětem udělil zvláštní požehnání, když připomněl svým učedníkům: „Nechte děti přichá­zet ke mně, nebraňte jim, nebot takovým patří království Boží" JMk 10,14). Můžeme nazvat děti „hvězdy nebe a drahokamy Spasi­telovy koruny". Ruský spisovatel Maxim Gorkij nazývá děti „květy života", BETLÉMSKÉ JESLE svou slu­žebnou pokorou jsou pro nás pou-cením, člověk se snaží, aby dosáhl uplatnění, uznání, velikosti. Pokud tato touha zůstává v patřičných mezích, může být dokonce užiteč­ná. jakmile však člověk dá před­nost vlastnímu „já“ před vůlí Bo­ží, vyvstává nebezpečí hrdosti, pý­chy, domýšlivosti. Dějiny uvádějí mnoho příkladů, jak člověk žd­­lostně ztroskotal, když byl posed­lý takovým démonickým velikáš­stvím. VĚŘÍCÍ KŘESŤAN se má chrá­nit pýchy, musí se proto stát m a­lým před Bohem. Vždy nás má provázet vědomí naší vlastní slabostí a celkové závislosti na bohu. A v tom nám pomůže po­hled do jeslí: Když nekonečný a mocný Bůh se tak snížil a stal se dítětem, tím spíše se má člověk pokořit před Bohem. KRISTUS - DlTĚ SE ZŘEKL NEBESKÉHO BOHATSTVÍ. Nevolil pro svůj příchod na svět palác, nýbrž chlév. Chudý sv. Josef byl jeho pěstounem, chudá, prostá dív­ka byla jeho matkou. Chudí pastý­ři byli první družinou narozeného Krále nebe i země. Prosté dřevě­né jesle se slámou mu sloužily jako postýlka. JISTĚ BŮH NECHCE, abychom měli bídu, abychom neměli vše po­třebné pro pozemský život. Člo­věk může dosáhnout i určitého bo­hatství. Božské dítě nás však učí, abychom všeho užívali k obecné­mu dobru, a ne aby se nám to sta­lo modlou, které se budeme kla­nět. Umějme si vážit především podle příkladu betlémského dítěte bohatství duchovního — jehož začátek přináší Spasitel již svým zrozením. Nebot on nás „slavně vysvobodil z otroctví hří­chu a smrti a vyvedl nás z tem­not do Božího podivuhodného světla". VÁCLAV HLOUCÜ

Next