Katolické Noviny, 1983 (XXXV/1-52)

1983-01-02 / No. 1

bohoslužba slovar\ DRÜHÄ neděle po narozen! pAně Ctěni z listu svatěho apostola pavla efesanom (i, 3—6. 15—I8) Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyt v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svati a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předur­čil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, nebot skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, takže budete moci mít o něm správné poznání. On ad osvítí vaše srdce,- abyste pochopili, ja­ká je naděje těch, které povolal, _jaké poklady slávy skrývá křestanům je­ho dědictví. EVANGELIUM DRUHÉ NEDĚLE PO NAROZENI PÁNĚ (Jan 1, 1—18) JE STEJNĚ JAKO O SLAVNOSTI NAROZENI PÁNĚ PŘI MŠI SVATĚ VE DNE. SLAVNOST ZJEVEN! PANE (6. LEDNA) ČTENI Z KNIHY PROROJCA IZ AI AŠE (60, 1—6) Vstaň, rozsvit se Jeruzaléme, nebot vzešlo tvé světlo a Hospodinova ve­lebnost září nad tebouI Hle, tma zahaluje zemí a temnota národy, nad te­bou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy bu­dou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se ko­lem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přichá­zejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, nebot tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo a roz­hlásí Hospodinovu slávu. Ctěni z listu svátého apoštola pavla efesanom (3, 2—3a.5.—6) Bratřit Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mí totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svátým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také poha­né mají stejná dědická práva že jsou údy téhož těla a že stejně i jim pla­tí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MATOUŠE (2, 1—12) Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: -„Kde je ten narozený židov­ský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, nebot tak je psáno u pro­roka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu!’“ , Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a dů­kladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle — hvězda, kterou viděli na východě šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jak­mile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevře­li své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou ces­tou do své země. umnnBffaEBEa 1. 1. — SOBOTA — OKTÁV NAROZENI PÁNĚ — SLAVNOST MATKY BOŽÍ, PANNY MARIE; barva bílá; mše vlast­ní, Gloria, 1. čtení Nm 6, 22-27, resp. žalm 67 (66) (2-3.5.6 + 8; odp.: 2a), 2. čten! Gal 4, 4-7, alelujový zpěv Žid 1, 1-2, evangelium Lk 2, 16-21, Krédo, preface I. o Panně Marii („když sla­víme Její Mateřství“), v římském Ká­nonu vlastní „V tomto společenství slavíme posvátný den...“ (jako b slav­nosti Narozen! Páně). — Dnes je Svě­tový den modliteb za mír — vzpome­nout v přímluvách. 2. 1. — DRUHÁ NEDĚLE PO NAROZENI PÁNĚ; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Sir 24, 1-4.12-16 (řec. 1-2.8-12), žalm 147 (12-13.14-15.19-20; odp.: Jan 1, 14 nebo Aleluja), 2. ' čtení Ef 1, 3-6.15-18, zpěv srv. 1 Ti 3, 16, evan­gelium Jan 1, 1-18 nebo kratší Jan 1, 1-5.9-14, Krédo, preface o Narození Páně. 3. 1. — PONDĚLÍ po oktávu Narození Páně; b. bílá; mše vlastní, bez Glo­ria, 1 .čtení 1 Jan 2, 29 — 3, 6, žalm 97 (1.3cd-4.5-6; odp.: 3cd), zpěv lan 1, 14.12b, evangelium Jan 1, 29-34, bez Kréda, preface o Narození Páně. 4. 1. — UTERY po oktávu Narození Pá­ně; b. bílá; mše vlastní, ostatní |ako včera vyjímajíc 1. čtení Jan 3, 7-10, žalm 97 (1.7-8.9; odp.: 3cd), zpěv Žid 1, 1-2, evangelium Jan 1, 35-42. 5. 1. — STREDA po oktávu Narození Pá­ně; b. bílá; mše vlastní, pstatní jako v pondělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 3, 11-21, žalm 99 (2.314.5; odp:: 2a), zpěv „Aleluja. Zazářil nám posvěcený den: pojdte národy, a klaňte se Pánu; ne­boť dnes sestoupilo ha zemi velké světlo. Aleluja.“, evangelium Jan 43-51. — SV. JANA NEPOM. NEUMAN­1, NA, biskupa; nezávazná památka, b. bílá; mše o sv. Janu Nep. Neumanno­vi, ostatní jako výše pro středu. —­­Dnes se světí tříkrálová voda a kří­da. 6. 1. — SLAVNOST ZJEVENI PÁNĚ; b. bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 60,. 1-6, žalm 72 (71) (1-2.7-8.10-11.12- -13; odp.: srv. 11), 2. čtení Ef 3, 2-3a.5-6, zpěv Mt 2, 2, evangelium Mt 2, 1-12, Krédo, preface o Zjevení Pá­ně, v římském kánonu vlastní „V tom­to společenství ...“. 7. 1. — PÁTEK po Zjevení Páně; b. bí­lá; mše vlastní, ostatní jako v pon­dělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 3, 22 — 4, 6, žalm 2 (7-8.10-11; odp.: 8a), zpěv Mt 4, 23, evangelium Mt 4, 12-17.23-25, preface o Narození Páně nebo o Zje­vení Páně. — SV. RAJMUNDA Z PE­­NAFORTU, kněze; nezávazná památka, b. bílá; mše o sv. Rajmundovi, ostat­ní jako výše pro pátek. — PRVNÍ PÁ­TEK V MĚSÍCI: Votívni mše o nejsv. Srdci Ježíšově, perikopy ze dne nebo vlastní, preface o nejsv. Srdci Ježí­šově. 8. 1. — SOBOTA po Zjevení Páně; b. bí­lá; mše vlastní, ostatní jako v pon­dělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 4, 7-19, žalm 71 (2.3-4ab.7-8; odp.: srv. 11), Zpěv Lk 4, 18-19, evangelium Mk 6, 34-44, preface o Narození Páně nebo o Zjevení Páně. V radosti a pokoji srdce (Dokončení z 1. strany) Kristus a to také od nás čeká svět: opravdovost a věrohodnost, abychom bylí tím, zač se vydává­me. „Už teď jsme Božími dětmi,“ říká sv. Jan. Každý z nás má po­vinnost účastnit se práce .na kaž­dém dobrém díle, které prospívá nejenom Jedinci, ale celku. Kdo si je vědom této služby lásky, koná ji vždycky a všude, i bez příslibu mimořádné odměny nebo proto, že někdo jeho práci sleduje. Kde vě­řící hledají Boží království, tam vzniká nový vztah k Bohu, k nS- muž se díváme jako k dobrému Otci, vzniká nový vztah k lidem, stejně účastným na Boží dobrotě a stejně potřebným Božího milosr­denství. Jsme všichni lidem Božím, který putuje k věčnosti. Ale ta za­číná už dnes v dobře a poctivě prožívaném životě. NA PRAHU nového letopisu se díváme do náruče Matky, v níž odpočívá Syn Boží. Stal se proto člověkem, „aby si z nás učinil lid, horlivý v konání dobrých skut­ků“. Boží zákony umožňují všem lidem bez rozdílu kráčet ,s jisto­tou ke společnému cíli. Zpronevě­­říme-li se jim, ztratíme smysl křesťanského poslání. Jako není nikdy osamocen hřích — vždycky vleče za sebou břemeno dalších vin — tak ani dobro nezůstává osamoceno. Rozlévá se od svého zdroje jako vlny na hladině vod. Abychom dosáhli skutečné radosti a pokoje v srdci, potřebujeme Krista nejen v sobě, ale i kolem sebe. Co z lásky k Bohu dovede­me učinit pro svoje bližní, je pří­nosem Božímu království mezi ná­mi a největší silou, kterou obdivu­je svět. * w Dar času Je nepochybně pravdou, že lid­ský život se stále více všestranně zintenzívňuje, proud lidské akti­vity mnohonásobí lidské poznání a vědění a všechno vede k to­mu, že sled dějinných událostí se zrychluje. Jedinec nestačí ani vní­mat všechno, co se kolem něho děje. Zvláště rozhraní starého a no­vého roku nám vždy znovu připo­míná, „jak ten čas letí“. Filozofo­vé celá staletí vedou spory, co to je vlastně čas. Mohli bychom říci, např. s Tonjášem Akvinským, že čas je to, čím se měří začátek, trváni a konec všeho, co je stvo­řené, co uvedl do pohybu sám Stvořitel. Prožívání času je vlastně prožit­kem „něčeho“ v čase. Pomocí času a časových představ máme vztah k minulým zážitkům a stejně tak pomocí časových představ proží­váme přítomnost a uvažujeme o budoucnosti. Prostřednictvím ča­su se díváme na svůj život, svou práci, na události našeho života. Ale je třeba se někdy zastavit a zamyslet se třeba i nad samotným časem. Nám věřícím je čas darem příle­žitosti získat věčnost. Proto má Písmo svaté blízko k názoru, že čas je nepatrný úsek věčnosti. Ne­ztotožňuje ovšem čas s věčností, ani mu není čas nějakým bož­stvem. Ve staročeském myšlení byl čas (kairos) božstvem pro svou vzácnost á posvátnost. Čas je ale vzácností, protože je to dar příle­žitosti k rozhodnutí. K zásadnímu rozhodnutí, které volí mezi Bohem a sebou, mezi pouhou časností a věčností. Písmo svaté hovoří hluboce o ča­se např. v knize Kazatel: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas: je čas rození i čas umírání... Bůh všechno uči­nil krásně a1 v právý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti“ fsrov. Kaz 3, 1—11). Ze slov Pís­ma svátého vyplývá, že Bůh je Stvořitelem, Dárcem, ale i Pánem Času. A do času lidských dějin i do času jednotlivého člověka za­sahuje. Zasahuje spasitelně, vlíd­ně, láskyplně. Zasahuje svým na­léhavým pozváním k účasti na je­ho, Boží věčnosti. Čas je proto ta­ké dobou zvaní do prostředí Boží ustavičnosti, nekonečnosti a plnos­ti. V čase, který nám Bůh dává, můžeme konat pokání, usilovat o vlastní polepšení a posvěcení, v tom čase můžeme konat dobré skutky, které Bůh oceňuje i od­měňuje. A tak rozhodnutí prožívat moud­řeji a opravdověji darovaný čas, mohlo by být dobrým novoročním úmyslem. ALOIS HŐNEK Síla příkladu SVATÝ SILVESTR Papež a vyznavač ze IV. století. Církev spravoval v letech 314 až 335. Památka se připomíná 31. prosince. Byl rodem Říman a na kněze byl vysvěcen ještě před posledním Dio­­kleciánovým pronásledováním. Pape­žem byl zvolen 31. ledna r. 314. Za jeho pontifikátu začíná mohutná vý­stavba památných římských chrámů. Církev v té době zásluhou císaře Kon­stantina, ediktem milánským z roku 313, vychází z katakomb, neboť v ce­lé říši je nyní uznáváno a povoleno křesťanské náboženství. Lateránský palác, ve kterém sídlil císař se stává sídlem římského biskupa a Konstan­tin Veliký si volí jiné místo za svou rezidenci, a to osadu Byzancium na Zlatém rohu v Bosporu. Vzniká zde nádherné město Konstantinopolis. Pro církev a papeže znamenalo přeložení císařského sídla velmi mnoho. Křes­ťanství se mohlo volněji rozrůstat. Mnoho starostí i útrap způsobili pa­peži Silvestrovi ariání. Za předsednic. tví papežových zástupců sněm v Ni­­cel (r. 325] sice Ariovu nauku zavrhl, ale tím ještě rozbroje neustaly. Sil­vestr neúnavně čelil arianismu, orga­nizoval církevní disciplínu a usiloval o zvelebení bohoslužeb. Unaven a vy­čerpán řízením církve, která vstoupi­la do nové převratné éry, svátý pa­pež umírá v Lateránském paláci 31. prosince roku 335. Byl pohřben v ba­zilice svaté Priscily. ŽIVÁ VÍRA (Pokračování) Očinkům těchto darů se blíží dar, který je dost nezřetelně nazýván dar umění. Nový překlad užívá výrazněj­šího výrazu; dar poznání. Liší se od obou předchozích, i když vlastně na nich spočívá. V poznání totiž vidím schopnost rozeznat to, co je dobré. Rozumem to mohu zjistit, že mou­drost ukazuje cestu a přece ji ještě nemusím vidět! Abych ji tedy nejen viděl, byl přesvědčen o její prospěš­nosti, nýbrž abych ji také přijal za svou, k tomu mi pomáhá tento dar, ať už jej nazývám darem umění, ne­bo poznání. Předchozí dary nám ukazovaly ces­tu. K tomu, abychom po ní skutečně Šit, k tomu je třeba ještě síly. Ctnost nebývá snadná, mnohdy žádá roz­hodnost, vytrvalost a třeba ,i odříká­ní a tak je zde dar síly — a to pro­to, abychom se nebáli obtíží na ces­tě k dobru a pravdě. Dar pobožnost: je darem, který všechny předchozí jaksi završuje a spíná jakoby společným obloukem. Asi se také blíží nejvíc schopnostem, o kterých jsem jmjednal v předchozí kapitole. Dává nám ochotu k boho­službě, či šířeji k uctívání Boha, zvláště modlitbou. Pomáhá nám, aby­chom se na projevy bohopoctý nedí­vali jako na tíživou povinnost, nýbrž jako na něco velmi prospěšného a jako na čest. Pobožnost není něco ná­silného nebo samovolného, pomocí daru, který zprostředkuje Duch Boží se má stát něčím tak prostým jako je rozmluva dítěte s Otcem (viz R 8, 26). MILOST POMÄHAJÍCI Do řádu nadpřirozeného vstupuje věřící tím, že je obdařen milostí po­svěcující, s níž jsou spojeny a s níž se věřícímu současně. dostává tak zvaných božských ctností. Děje se to znovuzrozením z vody a z Ducha svá­tého. To je základem těsného spoje­ní s Ježíšem a tím také s Bohem, „který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu (1 Tm 2,4)“. Tato spása nespočívá jen v osvoboze­ní od osobních hříchů, nýbrž i od hříchu dědičného, což nelze od sebe oddělit. Cestu k spáse vyjadřuje pak Pán, když praví: „Kdo uvěří a přijme křest, budě spasen“ (Mk 16, léj. A ještě výrazněji směr cesty ke spáse naznačuje u sv. Jana (J 14, 6): „Já jšem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci něž skrze mne“. Jsou to velice závažná slova a když si je spojíme ještě s výrokem Ježíšo­vým: „Beze mne nemůžete činit nic“ (J 15,5), dostaneme celkem velmi jasný obraz toho, kudy, jak a s ja­kou pomocí lze , dosáhnout života -— tedy milosti a. nakonec i života věč­ného před tváří Boží. Především z citovaných slov vyplývá, že pomoc Je­žíšova je naprosto nutná, že bez ní nedokážeme sami svými silami do­sáhnout spásy. Při tom je třeba vidět, že bez našeho úsilí nám spása není jaksi vnucena. Je třeba naši součin­nosti, jak ještě si podrobněji ukáže­me v následujících kapitolách. (Pokračování) LADISLAV POKORNÝ Pápež Silvestr je posledním svět­cem občanského roku. Právě tímto dnem je dána jeho proslulost, neboť v tento den je jeho jméno mnohokrá­te vyslovováno. Křesťanu však svět­cova památka na rozhraní let dává podnět k zamyšlení. Raduje se z kaž­dého vítěztví nad sebou a bolí ho každá ztráta, prohra v boji o dokona­lost. Avšak s odvahou a s vědomím ochrany Boží pozdravuje nový rok spásy s prosbou o Boží zalíbení a lás­ku. Vendelín Šimeček Grafika Josefa Kuidy I KN • 2. ledna 1983 • str. 2 Milostivý rok Svatý Otec Jan Pavel II. prohlásil 26. listopadu 1982 v závěrečném pro­jevu na valném zasedáni kardinálů, jehož se zúčastnilo na sto členů kar­dinálskeho kolégia, rok 1983 za Svatý nebo Milostivý rok na­šeho vykoupení. Sdělil, že Svatý rok začne postní dobou a má být podně­tem duchovní ohňový na všech úrov­ních. Bude zároveň jubilejním 1950. výročím Kristovy smrti na kříži, která nám přinesla vykoupení. Svatý rok splyne pak s celocírkevní Biskupskou synodou, svolanou na podzim roku 1983 s ústředním tématem „Smír a pokání v poslání církve“. Milostivý rok má pomoci prohloubit tuto téma­tiku a intenzivněji soustředit pozor­nost věřících na Kristovu svátost, kte­rou ustanovil proto, aby každý člověk měl podíl na vykoupení prostřednic­tvím jeho krve. Konečně jubileum vy­koupení bude i plodnou přípravou na důstojnou oslavu Svatého roku 2000 na rozhraní tisíciletí. BIMEHÍÍ ))B AMBONSKÄ DIECÉZE na stejno­jmenném ostrově v indonéském Mo­­luckém souostroví, které tvoří 999 ostrovů a ostrůvků, se může pochlu­bit prvním moluckým biskupem. Jak uvádí ĽOsservatore della Domenica, je to ambonský biskup koadjuktor Jo­seph Tethool. Na jeho přání i na prosbu zvláštního organizačního vý­boru pro tuto příležitost jej vysvětil apoštolský pronunclus v Indonésii mons. Pablo Puente. Důvodem tohoto přání bylo, že prvním hlasatelem evangelia v této oblasti byl sv. Fran­tišek Xaverský, který byl zároveň pa­pežským legátem a také Španělem stejně jako nynější papežský předsta­vitel. Molucké ostrovy, jež tvoří ambon­­skou diecézi, mají 1 400 000 obyvatel; muslimové tvoří 54 procent a křesťa­né 46 procent obyvatelstva, katolíků je pouze 83 000. SLAVNOSTNĚ VYSVĚCEN byl nový prbboštský katolický chrám Nejsvě­­tější Trojice v Lipsku. Slavnosti se zúčastnil biskup dráždansko-míšeňský Gerhard Schaffran. SVĚTOVÝ TISK se opětovně vrací k okolnostem masakru v libanon­ských táborech palestinských uprch­líků při vyvrcholení izraelské agrese v září 1982. Zvažuje se vina izraelské vlády, vojska, Haddádových milicio­nářů a takřečehé vojenské policie. Závažné je svědectví francouzské o­­šetřovatelky, dobrovolné pracovnice v hlavním palestinském zdravotnickém středisku v táboře Sabra, kam po za­hájení masakru vnikli libanonští o­­zbrojenci a zatkli asi dvacet lékařů a jejich zahraničních pomocníků, po­dobně jako již dříve ve středisku pás­ma Akka, kde při útoku zahynuly dvě libanonské ošetřovatelky a jejich filipínská pomocnice. PO 54LETÉ PŘESTÁVCE opět kaž­dodenně zaznívá čtyřsetletá zvonko­vá hra na věži mariánského kostel 1 ve Wismaru v Německé demokratic­ké republice. NA OBRANU práv Severoameric­kých Indiánů vystupuje P. Robert Al­­lanach z El Rena v Oklahomě. Ujímá se Čejenů-Arapahů v rezervaci Con­cho, kde úřady nedávno rozhodly o zavření školy navštěvované 140 in­diánskými dětmi. Poněvadž rozhodnu­tí učinily federální orgány Spojených států amerických, obrátil se *ento kaplan spolu s dvěma zástupci Indiá­nů přímo na zvláštní výbor americké­ho Senátu pro indiánské věci se síd­lem ve Washingtonu a rozhodným způsobem hájil tuto jedinou škpju v oblasti, Založenou už roku 1871. Je­ho zásah zabránil, jak sám výslovně řekl, „aby se děti nestaly loutkami v rukou nevzdělanfch a necitlivých jed­notlivců“. PŘEDSEDA JIHOAFRICKÉ protifa­šistické organizace „Broederkrmg“ Allan Boesak byl zvolen za nového předsedu Světového svazu reformova­ných církví. V rozhovoru pro tisk řekl, že v tom vidí povzbuzující zna­mení pro černé Jihoafričany, tím spí­še, že zároveň byly ze Svazu vylou­čeny dvě jihoafrické rasistické círk­ve. Pravil, že rasismus je v rozporu s biblí a že v této věci není možný žádný kompromis. Jihoafrický lid po­třebuje všestranný rozvoj společnosti a Světový svaz formovaných církví by měl výrazněji vystupovat jako obháj­ce chudých a diskriminovaných, ve prospěch spravedlnosti a svobody. Z PODNĚTU BISKUPSKÉ KONFE­RENCE se v Brazílii poprvé konal In­diánský týden; episkopát k němu vy­dal knihu o indiánské otázce, a to proto, že podle jeho názoru brazilské školní učebnice hovoří o Indiánech v podstatě jako o bývalém národu, dnes už vymizelém, a nezmiňují se ani o jednotlivých kmenech a jejich slavných tradicích. Biskupové prohla­šují: „Všichni jsme odpovědní za 22 tisíc Indiánů, kteří dosud v Brazílii žijí.“

Next