Katolické Noviny, 1985 (XXXVII/1-52)

1985-01-06 / No. 1

bohoslužba slovah SLAVNOST ZJEVENI PANE (6. LEDNA) ČTENI Z KNIHY PROROKA IZAIASE (60, 1-6) Vstaň, rozsvit se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova ve­lebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišlí k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohat­ství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, drome­dáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu. SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MATOU SE (2, 1-12) Když se Ježíš narodil v Betlémě za času krále Heroda, přišli do Jeru­zaléma mudrci od východu a ptali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit.“ Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidů a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: „V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u pro­roka: ,A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu’.“ Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: „Jděte a dů­kladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit.“ Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle — hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou ces­tou do své země. Neděle otevřených dveří ZACInAME NOVÝ ROK v Božím jménu — v Boží lásce. Jestliže hledá­me první letošní inspiraci v Kristově evangeliu, nacházíme zde zprávu o zbožných pohanech, kteří hledali a našli. Jako křesťané máme z tohoto faktu samozřejmě radost a nachází­­íne povzbuzení. Ale současně z toho můžeme vyvodit zkušenost, že ti, kte­ří už dávna přijali Boží zjevení, zů­stávají často vzdáleni Boží pravdě. Připomíná nám to Kristovu varovnou větu, která bude platit i v tomto ro­ce: Poslední budou prvními a první posledními! Vraťme se však znovu k pohanům z dnešního evangelia slavnosti Zjeve­ní Páně. Můžeme říci, že tajemství první neděle nového občanského ro­ku spočívá v tom, že vzdálený svět se stává blízkým, cizí lidé našimi bližními, poslední prvními. Mohli by­chom také říci, že dnešní neděle je nedělí (nábožensky chápáno) otevře­ných dveří církve, neděle dosud vzdá­lených a neznámých lidí, kteří jsou však také povoláni ke spáse a poslá­ni do světa, aby hlásali radost z pří­chodu Zachránce., Je nedělí všeobec­ného (tj. katolického) poslání všech lidí dobré vůle. Je to katolická nedě­le v tom nejpozitivnějším smyslu slo­va. Tématem našeho zamyšlení bude fakt, že nacházíme pozitivní hodnoty i v mimokřesťanských náboženstvích. V oněch dnešních moudrých lidech z východu ve třech „králích“ můžeme vidět krásný příklad skutečné hodno­ty mimokřesťanských náboženství. Tato náboženství pocházela z kultur, které byly ovlivněny astrologickou ví­rou. Byla to víra, která říkala, že všechno je předem určeno — včetně lidského osudu — a uloženo v pohy­bech hvězd. Tato myšlenka není ne­známá ani středověké evropské kultu­ře: každý královský či císařský dvůr měl svého astrologa, který „věštil“ budoucnost. Vždyť kdo z nás si nikdy nepřečetl svůj „vlastní“ horoskop? My křesťané však víme, že tuto „astrologickou“ víru nelze přijmout a to v žádném případě. Avšak podle evangelního vyprávění pomohla vzdá­leným astrologům hledat a nakonec najít předpovídaného Zachránce. V naší době, kdy všichni mohou být seznámeni se vším, musí křesťané správně hodnotit i mimokřesťanská náboženství. My jsme ši to však až příliš zlehčili. Dostávali jsme se snad­no do určitého myšlenkového stádia, v němž jsme si ověřovali pouze věro­hodnost vlastní víry a všechno ostat­ní — co se nedalo nazvat křesťan­stvím — jsme v podstatě podceňo­vali. Avšak jestliže Druhý vatikánský koncil hovořil o tom, že křesťané ma­jí žít a jednat jako dospělí a odpo­vědní lidé, patří k tomu i skutečnost, že musíme brát vážně i mimokřes­­tanský svět a jeho náboženství. O tom nakonec koncil vydal i příslušný do­kument. K této křesťanské dospělos­ti a spoluodpovědnosti musí každý z nás přispět svou hřivnou. To však znamená něco jiného než zvědavé shánění po všem cizím a exotickém, čím je mnohdy fascinová­na mládež. Můžeme totiž konstatovat, že se v těchto exotických nábožen­ských představách a soustavách pro­jevuje v podstatě tatáž nezralost, ja­kou jsme se vyznačovali i my v do­bách svého včerejšího dospívání. Právě dospívající člověk touží ně­kdy po této nezralé exotice, neboť to právě odpovídá jeho dosud nezralé­mu charakteru a přístupu ke skuteč­ností, jaká opravdu je. Mladí lidé mají tendenci odmítat zdravou askezi inspirovanou křesťan­skými motivy, ale horují např. pro jó­gu nebo podobné praktiky, které ma­jí mimokřesťanské předznamenání. Přitom však i např. jógu chápou po­vrchně a jednostranně jen jako těles­ná cvičení, zatímco její psychický a duchovní základ nechávají bez po­všimnutí. Dospělý zralý člověk se poznává podle toho, že dovede ocenit cizí hod­noty a metody, ale přitom nezavrhu­je své vlastní. Teprve rozumným a zdravým dialo­gem může dospělý a odpovědný křes­ťan stále více rozšiřovat svůj hori­zont a současně hlouběji chápat svá vlastní a správná životní východiska. Říkává se, že člověk může dosáhnout místa, kde právě Stojí, dvojím způ­sobem: buď může zůstat stát a v kli­du okoušet toto příjemné prostředí, nebo odejít tisíci směry všech světo­vých stran, obejít (objet, obletět) ce­lou planetu a tak se zase dostat do svého východiska. Obojí má své před­nosti i nedostatky. Možná, že by ob­čas nevadilo, kdybychom zůstali na místě a hlouběji začali chápat své vlastní křesťanství a začali uskuteč­ňovat s novou svěžestí Kristovu ra­dostnou zvěst pravdy, lásky a oprav­dového míru v našem stále ohrože­ném, ale přesto či proto krásném svě­tě. VLADIMÍR BENDA umnnsiriHHiEii 6. 1. — NEDĚLE — SLAVNOST ZJEVENI PÁNĚ; barva bílá; mše vlastní, Gloria, 1. čtení Iz 60, 1—8, resp. žalm 71 (1— —2.7—8.10—11.12—13; odp.: „Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy země.“), 2. čtení Ef 3, 2—3a.5—8, ale­­lujový zpěv Mt 2, 2, evangelium Mt 2, I— 12, Krédo, preface (a v římském kánonu též „V tomto společenství...“) o Zjevení Páně. 7. 1. — PONDĚLÍ po Zjevení Páně; b. bí­lá; mše vlastní ze dne, bez Gloria, 1. čtení 1 Jan 3,22-4,8, žalm 2 (7-8.10-11 odp.: „Dám ti v majetek národy.“), zpěv Mt 4, 23, evangelium Mt 4, 12— —17.23—25, preface o Narozen! Páně nebo o Zjevení Páně. — SV. RAJMUN­­DA Z PENAFORTU, kněze; nezávazná památka, b. bílá, mše o sv. Rajmundo­­vi, ostatní jako výše pro pondělí. 8. 1. — OTERÝ po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, ostatní jako včera vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 4, 7—10, žalm 71 (2.3—4ab,7—8; odp.: „Všechny ná­rody země, Pane, budou se ti klanět.“), zpěv Lk 4, 18—19, evangelium Mk 6, 34—44. 9. 1. — STREDA po Zjevení Páně; b. bílá; mše vlastní ze dne, ostatní jako v pondělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 4, II— 18, žalm 71 (2.10.12—13; odp.“ ja­ko včera), zpěv srv 1 Tim 3, 18, evan­gelium Mk 6, 45—52. 10. 1. — ČTVRTEK po Zjevení Páně; b. bílá; mše ze dne vlastní, ostatní jako v pondělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 4, 19 — 5,4, žalm 71 (2.14 + 15bc.l7; odp.: jako v úterý), zpěv Lk 4, 18—19, evan­gelium Lk 4, 14—22a. 11. 1. — PATEK po Zjevení Páně; b. bílá; mše vlastní ze dne, ostatní jako v pondělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 5, 5—8.8—13 (řec. 5—13), žalm 147 (12— —13.14—15.19—20; odp.: „Jeruzaléme, oslavuj Hospodina-I“ nebo Aleluja.), zpěv Mt 4, 23, evangelium Lk 5, 12— —16. 12. 1. — SOBOTA po zjevení Páně; b. bí­lá; mše ze dne vlastní, ostatní jako v pondělí vyjímajíc 1. čtení 1 Jan 5, 14—21, žalm 149 (1—2.3—4.5—6a+ 9b; o-dp.: „Hospodin miluje svůj národ.“ nebo Aleluja.), zpěv Mt 4, 16, evange­lium Jan 3, 22—30. I Tajemství božského mateřství V oktávu Narození Páně proží­váme tajemství Slavnosti Panny Marie, Matky Boží. Naplnil se čas a Panna Maria porodila svého Sy- I na. Tvor porodil svého Stvořitele. Událost Kristova narození; a sku­tečnost, že Panna Maria je Mat­kou Boží, jsou plná tajemství, pl­ná Boží moci, která jako vždycky, má podobu vševládné lásky. Panna Maria se dočkala; její touha vidět toho; kterého nosila devět měsíců pod srdcem, se na­plnila. Sice v neobvyklé, přímo krajní chudobě, ale takřka záro­veň jakoby v nebi. Maria Matka se klaní svému Synu celou svou bytostí, s láskou mnohem větší, než je láska andělů. Její íáska k narozenému Dítěti je také ovšem zvláštní a mimořádná: je to jed­nak láska tvora k Stvořiteli, ale také současně láska Matky k Dí-Vtěleni. Zdůrazňují také zároveň, jak mimořádně blízko Ježíši Kris­tu je Panna Maria. Věříme kato­licky, že pro své božské mateř­ství byla Panna Maria předem u­­chráněna dědičného hříchu všech jeho následků, že tedy byla a bez hříchu prvotního počatá. Její milostiplnost a její bezchybná sva­tost rovněž vycházejí ze skuteč­nosti, že Panna Maria je Matkou Boží. Sv. Augustin zdůraznil, že Pan­na Maria je „Matkou údů Kristo­vých“, to znamená, že je Matkou církve, neboť církev je duchovní tělo Ježíše Krista. Na závěr Dru­hého vatikánského koncilu tuto skutečnost slavnostně vyhlásil Pa­pež Pavel VI. — Panna Maria je tedy i naší Matkou, Matkou každé­ho z nás. Význam, který má Pan­na Maria pro církev a pro každé­ho člověka, vyrůstá ze skutečnosti, že Panna Maria je Matkou Boží. Je blízko Krista, ona, Nanebevzetá, přimlouvá se a neustále prosí za své děti. Jako Královna míru pro­sí také, aby její božský Syn udě­lil světu lidí dar míru a pokoj­ných časů. ALOIS HŐNEK Světlou stopou Dva dni po slavnosti Narození Páně má svátek apoštol JAN EVANGELIS­TA, který tajemství vtěleného Slova vložil na počátek svého evangelia. Jan byl bratrem Jakuba, zvaného Vět­ší, a synem Zebedea a Salome. Jako jeho otec i on byl nějaký čas rybá­řem podobně jako Petr a Ondřej. Byl učedníkem Jana Křtitele a jemu vdě­čí za to, že poznal svého Mistra (Jan 1, 39). Jan byl tím učedníkem „které­ho Ježíš miloval" a byl při Proměně­ní a v Getsemanské zahradě v hod ně i Kristovy, úzkosti. Jemu svěřil Ježíš na kříži svou matku. Po Letnicích byl stále po boku Petra. Na něho vzpomí­ná svátý Pavel za svého pobytu v Je­ruzalémě (Gal 2, 9). Starokřesťanská tradice dosvědčuje Janův pobyt v Efesu. Nějaký čas byl ve vyhnanství na ostrově Patmos. V Efesu vzniklo čtvrté evangelium, dále tři listy a Zjevení tvořící sou­část Písma svátého Nového zákona. V těchto dílech je Jan zároveň prorok, teolog a mystik. Zemřel za císaře Traiana kolem roku 100. V Efesu byl již ve IV. století kostel zasvěcený apoštolu Janovi. Nádherná bazilika z doby Justiniánovy svědčí o tradici Janova pobytu v Efesu. Za své návštěvy v Turecku papežové Pa­vel VI. a Jan Pavel II. navštívili Efes a zbytky baziliky. Ve středověku byl apoštol Jan uctí­ván jako patron písařů, rolníků pěs­tujících vinnou révu a těch, kteří lili svíce. Protože Jan byl blízko svému Pá­nu, máme z jeho díla poznávat tajem­ství vtěleného Slova přebývajícího mezi námi. — . (I. století. — Svátek 27. prosince.) SVATEK BETLÉMSKÝCH DĚTI — mučedníků patří nepochybně do cyk­lu Narození Páně, neboť evangelium svátku nám popisuje jedno z tajem­ství dětství Ježíšova. Mláďátka umře­la pro Krista. Matoušovo evangelium (2, 13—18) nám nepodává ani jmé­na dětí — mučedníků ani jejich po­čet. Významný biblista Lagrange se domnívá, že chlapců bylo asi kolem dvaceti. Herodes, když je zbavil ži­vota, chtěl tím zasáhnout samotného Krista. Kult Mláďátek je v církvi starobylý. Dosvědčují to svati Irenej a Cyprián. Betlémské děti dosvědčily víru skut­ky. Proto také my, vyznávající víru slovy,.máme podle víry žít, jak to na­psal apoštol svátý Jan: „Děti, nemi­lujme jen slovem a jazykem, ale či­nem, doopravdy!“ (1 Jan 3, 18). — (I. století. — Svátek 28. prosince.) Tomášovi rodiče byli Normani usedlí v Londýně. Dali syna studo­vat. Právnická studia vykonal v Bo­logni a v Auxerre. TOMÄŠ se roku těti. Neboť Panna Maria je tvor i Matka a Ježíš je Bůh i její Syn. Maria je služebnice Pána, jak to sama vyznala, ale je také Matkou; Pán Ježíš je vševládný Pán, ale ta­ké Syn; je Bůh i člověk. Sv. Eplfanius velikost i tajem­ství Mariina božského mateřství vystihl těmito slovy: „Ona (tj. Panna Maria) smí nazývat Synem toho, jehož synovství připomíná věčný Otec, když říká: Toto je můj milovaný Syn, v něm mám své zalíbení. Může ho ovšem oslo­vit také anděl, ale ten může jen říci: Můj Stvořitel jsi ty. Člověk může říci: Můj Vykupitel- jsi ty. Blahoslavená Panna však může říci: Syn můj jsi ty, já jsem tě po­rodila.“ Tato slova sv. Épifanla nejsou jenom duchaplná, ale uka­zují především na Mariinu mlmo­­řádnost a přibližují nám tajemství 1154 stal arcijáhnem v Canterbury. Posléze byl kancléřem krále Jindři­cha II. Po sedm let žili v přátelském vztahu. Roku 1162 stal se Tomáš ar­cibiskupem, primasem arcibiskup hájil práva Anglie. Jako a privilegia církve a její spojení s Apoštolským stolcem v Římě. V konfliktech s krá­lem Tomáš odešel do Francie. Po je­ho návratu do Anglie spory s králem neuhasly a jednou měl panovník říci: „Kdo mne zbaví toho domýšlivého klerika?“ Čtyři šlechtici tuto otázku vzali doslova. Chtěli se zalíbit králi a zavraždili Tomáše Becketa v kate­drále. Později u jeho hrobu se Jin­dřich II. veřejně kál. Církev chválí na Tomášovi jeho spravedlnost a vel­­k (smyslnost. — (R. 1118—1170. — Svátek 29. prosince.) Poslední den v roce vzpomínáme, že papež SILVESTR řídil církev v le­tech 314—335. Bylo to klidné období, neboť císař Konstantin zajišťoval křesťanům oporu. V Nicei na konci­lu (325) papež se dal zastupovat svý­mi legáty. Silvestr měl důležitou úlo­hu při přeměně pohanského Ríma v křesťanský. Byly postaveny baziliky sv. Jana v Lateránu, sv. Petra ve Va­tikáné a sv. Pavla před hradbami. Li­turgie připomíná, že Boží lid na pří­mluvy sv. Silvestra má žít na zemi podle vůle Boží, aby šťastně dosáhl věčného života. Připomínka svátého Silvestra na poslední den v roce nám dává i podnět ke zpytování svědomí, ke spasitelnému uvažování a k účto­vání našich skutků. — (IV. století. — Svátek 31. prosince.) ft* ^ GALERIE ponti fík aer# 72. JAN IV. (640—642) ___ O Štědrém dnu 24. prosince 64C byl zvolen a nastolen na papežský stolec Dalmatínec ze Zadaru Jan, do­savadní římský kardinál jáhen. Hned po svém nastolení svolal do Rima synodu a zavrhl na ní monotheletic­­ký výklad víry již zemřelého Sergia. Opis synodálních zákonů, podepsany všemi synodními účastníky poslal do Carihradu, kde byl tehdy patriarchou bývalý mnich Pyrrhus, monotheletic­­kého smýšlení. Císař Heraklius se klonil k papeži. Podle toho, jak se v krátké době střídali císařové a patriarchové V Ca­­řihradě, se zostřoval nebo zmírňoval boj o monctheletický výklad víry. Papež Jan IV. vyzval biskupy již­ního Irska, aby přestali slavit veli­konoce se židy, vždy v den úplňku, a slavili je souhlasně s ostatními křesťany. Anglického krále Bulcreda vyzval, aby zakročil ve svém králov­ství proti sexuálním přestupkům, roz­šířeným u jeho poddaných. Na Sicilii učinil smír mezi svářícími se řehol­ními a světskými duchovními. Dalmatinec Jan rád vzpomínal na rodnou Dalmácii, pustošenou právě avarskými a slovanskými vpády. Vy­kupoval tam válečné zajatce a vše­možně pomáhal svým trpícím kra­janům. Jan IV. zemřel 12. října 642 a po­chován byl u sv. Petra. Mezi námi (Dokončení z 1. strany) Věříme a vyznáváme, že v Ježí­ši Nazaretském se potkáváme s Bohem. Pro setkání s ním Je jeden předpoklad; tak ho hledat, jak sám stanovil. Hlavní cesta k němu vede přes blíženskou lásku. Když jdem k Ježíšovi, musíme se dívat kolem sebe, napravo a nalevo, všude, kde jsou lidé, i když je dělí od nás tisíce kilometrů. Tak šli před námi tisíce, a z jejich nepře­hledného zástupu si připomeňme alespoň Jana Křtitele, Františka z Asisi, blahoslavenou Anežku, Max­miliána Kolbeho a mnoho dalších. K lásce nás také zavazuje i spra­vedlnost, oplatit protislužbou služ­bu v náš prospěch. Tisíce rukou pro nás pracuje, abychom mohli žít v pokoji a plnosti svůj život v naší vlasti. Když láska přivedla Boha k nám, jen naše láska nás může přivést k němu. FRANTIŠEK VYMETAL i X KEEMEMK ))■ V KONGREGAČNÍ SlNI Apoštolské­ho paláce předsedal Svatý Otec Jan Pavel II. shromáždění představených všech orgánů římské kurie. SVATÝ MIKULÄŠ měl letos ve Fran­cii také významné pomocníky, činné ještě i o vánocích. Péčí Francouzské lidové pomoci (Secours Populaire Frangais) organizují iniciátoři soli­dární pomoc mládeže, shromažďují a rozdělují ovoce a potraviny potřeb­ným, zvláště chudým rodinám, osa­mělým starým lidem, rodinám neza­městnaných. Pomáhají i sportovci, folkloristické skupiny aj. Např. v Re­meši se tato nadílková akce konala 1. a 2. prosince. DNE 30. LISTOPADU 1984 byly ote­vřeny nové sály Vatikánské obrazár­ny. Jeden z nich je věnován asi 70 slovanským a řeckým ikonám z 15. až 19. století, které pocházejí z cír­kevního muzea Vatikánské apoštol­ské knihovny a jsou instalovány ja­koby v kostelíku na pozadí ikonosta­­su z řeckého ostrova Kefallénie. Dru­hý sál je věnován dílu Berniniho, je­ho módelům bronzových soch ze Sva­topetrské katedrály a z oltáře kaple Nejsvětější svátosti, které byly v le­tech 1981-—1982 restaurovány pro vý­stavu Bernini ve Vatikáné. Oba tyto sály obsahovaly původně sbírky umě­ní, pro ty však bylo vytvořeno samo­statné muzeum v místnostech Borgio­­vých. A třetí nový sál obrazárny je zcela rekonstruovaným sálem č. 4 s freskami a obrazy Melozza z For­­li a jeho školy. Vynikají mezi nimi zlomky fresky apoštolů a andělů pro­vozujících hudbu z výjevu Nanebe­vstoupení Páně v apsidě baziliky Sva­tých apoštolů; tato freska byla res­taurována mj. v 18. století a znovu v r. 1982. Do tohoto sálu obrazárny byla přenesena i velká freska Me­­lozzova, která znázorňuje otevření Vatikánské knihovny papežem Six­­tem IV. a jmenování Platiny prvním jejím knihovníkem. V DEN PROTESTU PROTI OTISKU v Jihoafrické republice, zorganizova­ný církvemi a hnutími pro občanská práva, zatkla policie tamního rasistic­kého režimu několik desítek bílých i černých demonstrantů- Jubilejní Metodějův rok (Dokončení z 1. strany) našeho národa, neboť ona je bez­pečnou vůdkyní ke Kristu. Na je­jí svátek 8. prosince 1985 hodlá­me také tento jubilejní rok zakon­čit zasvěcením jejímu Neposkvr­něnému Srdci. Kéž nám také stálá přímluva našeho svátého Metoděje, k ně­muž se obracíme s úpěnlivou prosbou, jež vytryskla z horoucí­ho srdce životopisce: „Ty pak, svaty a ctihodný otče, shlédni z nebe svými přímluvami na nás, kteří toužíme po tobě, a zbav své učedníky od všelikého nebezpečí a rozšiřuj Boží učení, bludy však vy hlad, abychom zde žili důstoi­­ně podle svého povolání a potom stanuli s tebou jako tvé stádo po pravé straně Krista Boha našeho a přijali od něho život věčný." (Tento společný pastýřský list byl čten v kostelích při mši svaté na 1. neděli adventní dne 2. prosinee 1984.) KN • 6. ledna 1985 • str. 2

Next