Katolické Noviny, 1987 (XXXIX/1-52)

1987-01-04 / No. 1

PROHLÁŠENÍ SKD CSSR Vítáme se všemi věřícími a se všemi občany naší vlasti příchod nového roku, který v návaznosti časové posloupnosti nese datum roku spásy 1987. Je nám všem známé jen toto číselné označení. Stojíme před tajemstvím událostí, které nám nový rok přinese a které se v něm odehrají. Neznalost budoucnosti je darem Božím, aby člověk nepropadal panice nebo zoufalství z bezmocnosti. Právě neznámá budoucnost nás upevňuje v realitu každého přítomného a prožitého dne a vybízí lidskou vůli a schopnost na utváření životní situace hlediskem normy Boží vůle. Tou je blaho a štěstí jeho tvorů, mezi nimiž má prvenství lidský rod. Tak vítáme příchod nového roku 1987 a věříme v jeho šťastné naplnění. Víme, oč jsme léta svou činností usilovali, ve jménu svého poslání působili, čemu se všemi lidmi dobré vůle budeme i nadále sloužit a pomáhat. Plně si uvědomujeme, v jakých existenčních podmínkách svět a lidstvo žije. Celý svět prožívá historickou šanci svého nevídaného rozkvětu, která by neměla a nesmí být — i naším přičiněním — promarněna. Stále větší převaha sil míru, jejich úsilí o odstranění všech nástrojů ničení a zkázy ze života vůbec, nás k tomu zavazují. Neoddělitelnou součástí mírových sil světa je naše socialistická vlast a její další rozvoj, který je k tomuto snažení odpovědným příspěvkem. Věříme v sílu slova dialogu důsledných lidí: státníků i občanů pro věc zachování Dosvátného daru života a spravedlivého míru na zemi mezi národy. Každý program a snaha mají svůj úspěch, když vycházejí ze síly ducha a jsou formovány poctivým slovem a činy. I naše novoroční kroky chtějí dále pokračovat v podpoře hluboce lidských idejí. Předpokladem dalšího rozvoje mírového světa je a bude projevování mnohostranné lidské solidarity zvláště těm, kteří žijí rv bídě a bez přístřeší. Proto hlubokou motivací a posilou naší * činnosti v nastávajícím roce bude také Rok Písma svátého vyhlášený našimi biskupy a ordináři. Aktivním přínosem nám jsou výzvy biblické tematiky, Horské kázání, podobenství a Ježíšovo zdůraznění nejvyššího a hlavního I přikázání lásky. Proto uvítáme s radostí všechna hnutí a ekumenická setkání jako dal|í cílevědomý nástup k vybudování mírového světa proti nespravedlnosti, vedeni duchem Písma svátého ja církevního společenství. Přejeme si spolu s Vámi, aby v roce 1987 byly realizovány věčně platné ideje lidského bratrství. Ideje, které znějí ve vánočním andělském chvalozpěvu a nikdy nebudou odvolány: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení!" (Lk 2, 14). Předsednictvo Sdružení katolických duchovních Pacem in terris ČSSR Posvátná liturgie nám během vánočního období vícekráte prostírá na stůl slova Božího počátek evangelia podle Jana. Nejmladší apoštol se jako orel vznáší nad svitkem knihy a my obdivujeme jeho nestárnoucího ducha uprostřed útrap a vyhnanství. vo „Na počátku bylo Slovo, to slobylo u Boha, to slovo bylo Bůh.“ Tak začíná Jan své evangelium. Není zajisté nezajímavé, že slovní obrat „na počátku“, najdeme již v knize Genesis, první knize Starého zákona, kde v 1. kapitole, v 1. verši začíná tímto slovním obratem správa o stvoření. Je zde řečeno, že celý svět a všecko vůbec má v Bohu svůj počátek, smysl a cíl. Bůh stvořil všechno. Hebrejského slovesa zde užitého — bárá — se užívá v Bibli jedině v souvislosti se stvořením, k němuž Bůh posílá své Slovo. Když my, lidé, mluvíme, jsou to přečasto „jenom slova“. Bůh však posílá Slovo. On sám ze sebe život „vyslovuje“ a sám za ním stojí. Tomuto chápání odpovídá další starozákonní text. Např.: „Slovem Hospodinovým nebesa byla učiněna, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup“ [Ž 33,6). Mocné stvořitelské Slovo dostačí, aby se Boží vůle stala skutkem. Tak chápeme Janovů výpfověď: „Všecko povstalo skrze ně ja bez něho nepovstalo nic, co jest.“ Tato Janova slova vyjadřují vskutku víru Ježíšových svědků. V teologii apoštola Pavla v chvalozpěvu o Kristu mj. čteme:.........neboť v něm bylo NOVÝ (LÓVÉK stvořeno všechno na nebi i na zemi — svět viditelný i neviditelný“ (Ko 1, 11,16)- Obdobně hovoří autor listu Židům (1,2) „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ Tak ono Slovo, jímž Bůh vyslovil život, je Syn Boží, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“ (Nicejskocařihradské vyznání víry). On je světlo nového života, „to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila“. Jak Písmo svaté, tak mystika, a to i v nekřesťanských náboženstvích, vypovídá o prostředí, nového bytí jako prostředí „Světla“. Obdobně se vyo jadřuje i současná thanatologie se svými zkušenostmi se smrtí či umíráním (srov. list 1 J 1,5). Svědectvím Janai Křtitele vrcholí celá řada proroků, kterými Hospodin „mnohokráte a mnoha způsoby mluvil“. Vstup do dějin v Synu je vrcholným sděfhním světla těm, kteří procházejí údolím stí°nu smrti. „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět, svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život“ (1 J 4,9). „Jestliže Bůh nás tak miloval, i my se máme navzájem milovat“ (1 J 4,11). Tak se Ježíš stává svým riskováním v lásce a v důvěře^* Cici novým člověkem, ukazatelem nového myšlení. Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Proto „těm pak, ikte 'Í3 ří ho přijali, dal moc státi se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno“. Tak sám sebe učinil základem nového lidu, nově smýšlejícího. Nový člověk v Kristu žije život bez konce. V listě Galaťanům čteme: „Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Kristu Ježíši (Ga 3, 26). V prvním listě Janově pak: „Každý, kdó v“T'í. že Ježiš je Kristus, je zrozen z Boha, a kdo má rád rodiče, má rád i jejich děti“ (1 J 5,1). Prostým způsobem je zde vyjádřeno, že jde o novou kvalitu stvoření. Zatímco „na počátku“ byl skrze Slovo stvořen člověk „ze země vzatý“, tj. Adam, vstupem Slova do dějin v době naplnění času vykoupením, je člověk zrozen z Boha a naplněn Světlem, je to nový člověk v Kristu. Toto nové stvoření _má svůj přiměřený projev ve zcela kon" i krétním milování nejen Boha, ale jeho dětí, jeho stvoření. Slovo se stalo tělem a tím byla nabíd•nuta nová kvalita bytí těm, kdo ho přijali. Tato nabídka je vyvrcholením dějin spásy a má stálé pokračování. „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho Slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy“ (J 1,14). „Když ^se však naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobení, tak abychom byli přijati za syny“ (Ga 4,4). Tak vrcholným způsobem vypověděl o Bohu, kterého nikdo nikdy neviděl, jednorozený Syn Boží, který spočívá v náruči Otcově. Jako orel se vznáší láska Boží nad údolím stínu smrti. Člověk má možnost stát se skrze Krista novým stvořením. Proto si na začátku nového roku uvědomme, že záleží jen na jednom — ábvcbom hvli lidmi budoucnosti a žili s Kristem v Bohu. MILOSLAV CIBULKA Vlivem vánoc se však píše a káže líbezně a rozněžněle a mladí lidé, kteří nastoupili tvrdou cestu manželského života, přijímají takové informace skepticky. Mladá rodina obvykle není selanka, spíš je to zápolení s časem, financemi i s okolím. Naštěstí jsou mladí lidé dost lehkomyslní a navíc se milují, takže se počáteční obtíže překonávají snáze. Ale Svatou Rodinu jako vzor si představit nedovedou. Evangelia nás příliš neobeznamují s všedním životem této nazaretské rodiny, ale i z toho mála tušíme, že to, také, žádná idylka nebyla. Už před Ježíšovým narozením vyvstaly nébetyčné problémy. Ale dík jasnozřivému ujištění dobré tety Alžběty a poslu, který ve snu , tl-vpnočiL Josefovi- Boží vůli, se poměry urovhaly. Přišla však svízelná cesta do Betléma právě v nojkrjčtějšl dobu pro Ma rii, obtíže s ubytováním, a tím i s nejnutnější hygienou, problémy se stravováním a určitě I s financemi — a všechno mnohem těžší než dnes. Jistě by tenkrát Maria — jako každá maminka — ráda uspávala svého synka v kolíbce s volánky a záclonkami; ale musí jej položit do žlabu, pro dobytek na otýpku suché slámy a jejich oslík, unavený po dlouhé ces-. tě, je udýchaně zahřívá. Vždyť noci v Palestině jsou chladné! Ještě že pastýři přinesou nějaké to živobytí a dary mudrců pomohou z nejhorší tísně. Naši mladí lidé mají ke starostem o dítě či děti rovněž potíže s bytem, se zaměstnáním či studiem, často se žije jen ze stipendia a podpory rodičů, někdy ještě čeká i vojna. Manželství se uzavírá í „z nutnosti“; muže k tomu nutí čest nebo příbuzní, dívku strach. Takové manželství nemá připravené podmínky, nemá dobré zázemí. Někdy je i známost příliš krátká, letmá, často jsou to sympatie jen dočasné. Dochází ke krizím a lámou si tím hlavu psychologové, sociologové, porodníci, zabývají se tím přátelé, rodiče, kněží. Jak z toho? Jak to řešit? Nikdo z nich nedá jednoznačný recept, jak to zvládnout. kázání o Svaté Rodině jako vzoru, dokonce ani přfpbňiínka oněch zmíněných těžkostí, -nemá potřebný dopad,na mysli a počínání mlífdých manželů, jejichž svazek jen v rnenší , či ,větší krizi. A že by, nebyl, že by nikdy nebyl' v krizové situaci, to si nenamlouvejme. Ale vždyť Písmo je „rádcem neomylným“, je „svíce mé cestě“, jak se-to hezky zpívá v jedné nábožné písní; může tedy Písmo poradit tam, kde rady přátel i terapie odborníků selhávají? Na to lze odpovědět zcela jednoznačně: zajisté! Rada ovšem není v idylce vánoc, v klanění mudrců, útěchou není ani statečnost Mariina či obětavost Josefova při útěku do daleké ciziny před Herodem. Nalistujme sl raději Matoušovo evangelium 16, 24 a poslyšme Kristova slova: „...zapři sám sebe a vezmi , svůj kříž a následuj mne!“ Samozřejmě se i toto bude ‘Zdát mladým lideip hořkým soustem, v slově „kříž“ každý vidí mezní situaci, nemoc, zmar. Ale ne! Kříž tu představuje břemeno, obtíže, jho — a Ježíš nás ujišťuje, že jeho břemeno je lehké a jho netíží (Mt 11, 30). Je tedy nutno brát i manželství — ať mi to odpustí nositelé růžových brýlí mámení! — Jako jho, ale jho Kristovo; vždyť manželství je od Boha dané, Stvořitel je ustanovitelem, ochráncem posvětitelem manželství (Gn 1, 28); tak je třeba je brát a pak se nikdy nemůže stát „neúnosným břemenem“. Je to něco jako horolezectví. Nikdo k tomu nikoho nenutí, horolezec bere na sebe dobrovolně a rád přetěžkou úlohu výstupu po skalní stěně. Rád si hodí na ramena jho lana a zátěž karabin a s tím vším leze na příkrou skalní stěnu. Má radost a potěšení z každého dobrého ,a jistého kroku a poučení z každého . špatného uchycení a došlápnutí. Na, učí se spoléhat na toho druhého, s kterým je na jednom společném laně, věřit mu a mít i za něho odpovědnost. Dobrá rodina je jako dobrá zem: jen z takové může vyrůst strom, který ponese dobré ovoce. Je třeba si však připomínat začátek žalmu 127: „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé.“ Manželství a rodina není procházka po korse nebo prosluněné mořské pláži; je to výstup na horský štít. Taky radost Z úspěšného zdolávání skalní stěny je větší než procházka po kolonádě. Naši mladí lidé jsou zdatní i odvážní. Stačí tedy, aby své břímě předznamenali a požehnali křížem Kristovým a zdolají i všechny záludné manželské osmitisícovky. VÉRA PODLIPNÄ Rodina Dlouhé večery a pošmourné dny, školní volno a hlavně vánoční svátky při* tahují příslušníky domácností blíž k rodinnému ústřednímu topení a utužují příbuzenské vztahy. Katolická církev navíc slaví svátek Svaté Rodiny, a tak je důvodů víc než dost psát a mluvit o tom jnalém společenství, které je nejen základem státu, ale i kadlubem pro formování osobnosti. Tříkrálový motiv z jesliček u P. Márie Andělské na Hradčanech v Praze Snímek H. ŠANTL Štastní rodina je štěstím celé společnosti Grafika S. BARTOŠ 4 .