Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1952 (XXXVII/27-52)

1952-07-03 / No. 27

Oít'k) 27 • P ^álk 87 i. VH. 1952 • 2 Kčs evangelický týdeník Mrtvení i život4 2. Koř. 4, 10. Apoštol mluví o mrtveni Pána Je­žíše. Myslí tím zřejmé vše to, co později vyznávala křesťanská církev v apoštolském vyznáni viry slovy: »...narodil - 7 ' nny, trpél pod Pontským Pilátem, ukřižován, umřel, pohřben jest, sestoupil do pekel«. O tom kážeme i my a tomu vři íme 5 my. Víme že Ježíš Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvsta­lý je středem církve a jejím Pánem. Je to všechno, ale je toho přece jen málo. Ap.. tol chtél svému sboru pří­­. pomenout, že bez této víry a bez to­hoto vyznáni církev není možná. Jen­­žo к tom : smísí přistoupit ještě něco dalšího, něco více. Proto pravi, Že mrtveni Kristovo na těle (svém) no­síme. Křesťanská církev se nejednou vírou ví sKute néív' Krista jen ho­nosila, jen slavně a obřadně ho vy­znávala, avšak bála se spolu se svý­mi údy nést jeho utrpení na vlast­ním těle. Vždyť víra má teprve'teh-. dy cenu, počítá-li s dňsiedky. Chodit jen do kostela a pouze o sobě říkat, že jsem křesťan < jen frází. Vyznání o Kristu se často stalo jen vnějším pozlátkem, pod nímž na­množ. zela u i >ká prázd­nota. Je tomu tak dofud. Církev vždy po.-bývala ne ». ám významu a upadala do směšnosti, jestliže ne­chtěla svou víru dokázat. Ta se ně- Kazttje "ti né jel. vmi oravověrný­­mi formulkami nebo dftv sipným šer­mem siow ííyl-lí -ležíš К istus ukři­žován pro naše hříchy a vstal-li z mrtvých pro >t. e ©í ravedíněrií, pak to n • чёс©, " ěer, bychom si mohli pouze kázat, eo bychom mohli pouze poslouchat a na co bychom še dívali jen jako nezúčastnění diváci. « '■ podíl i ...» to toho na­šeho Husa, jehož památku si V těch­­' Věří a chodí i. o životě není In. tvi. V ne- I u >ádf poslu­­,v na sobě nese i to sžíše, V к tomu vše­­to není ко-to dnech připomí od mís% 5t kUdn, z; »jištěni, klidu kájíte, do я chače, apoštolskí mrtvení Pána Je mu kacířská smrt. Ale nec! . Křesťanství nekoněí s ar ti, nýbrž životem. Je to taková láštní věc: křesťanova víra je orli itována na Kristově smrti na kří ale právě proto věří v život. To prow, že Ježíš Kristus není mrtvý, nýbrž živý Pán. Ano, teprve to křesťanství, které ví, že .v Kristově smrt: je - odpuštění hříchů, které ví, že církev a její údo­­vé mu .i; na sobě r éet Kristovo mrtvení, ví současně, že na nich musí být zjeven Kristův život. A co je Kristův život ? Toť zvěstování krá­lovství Božího, toť skutky milosrden­ství, toť služba člověka. Kristův ži­vot, toť jeho zmrtvýchvstání a pano­vání na pravici Boha Otce všemo­houcího. I to církve vyznávaly od Starověku, s o tom »ly, ale zdali­pak tento život nesly na svém těle? S-íikr. 1 je:- osobovaly Kristovo panování, kolikrát si osobovaly jeho slávu, nóllely, ale přitom vnitřně ckndly, é.':.“- amolibé, du­chovi.'- pustly. ' měly a staly se • •• .-v’iV-'iv -n těle - a starožitností uprostřed tohoto světa. Ale skutečná církev Kristova je svěží, činná a vý­­.»oiijuá, platná, jwuite dobře po­rozuměla, co to znamená vzít vážně ha sebe Kristovu smrt a pak í zá­vazek к životu. Kde tomu tak bylo, vznikala reformace a církev znovu ožHa, aby znamenala mnoho pro vše­chen lid, mezi nímž jí bylo dáno se zrodit. I reformaci ohrozilo nebez­pečí, jakmile si udělala z Kristovy smrti a z jeho zmrtvýchvstání pra­­vověrnou formulku nebo jakmile pře­stala rozumět původnímu apoštol­skému svědectví a přeznačila je. Křesťanské církví zůstává dnes znovu jen jedna cesta: vzít na sebe plnost Kristovy smrti, aby mohl býti na ní zjeven. í jeho život. Nic není tak nesnesitelné a tak ubohé, jako neví-li církev, komu uvěřila- Nic není na světě tak zbytečné jako církev, která nežije z života svřho Pána. Svědectví o něm musí znovu zaznít nově a čerstvě z jejích kázání a ve všem jejím konání musí znovu být patrno, že je hnána mocí Ducha svátého. To si musí uvědomit všichni její kazatelé i údové sborů. Plnost Slova Božího musí naplnit jejich mysl a srdce, jejich konání a život. Se svědectvím o ukřižovaném a živém Pánu musíme stát v tomto světě slovem i životem, fqf Лад Hus — Kardinálům, 1411 Výsledky jsou zkouškou činů Devět kusův zlatých JAN HUS 1. Kdož dá jeden haléř pro Boha za svého zdravého života, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, než by po smrti tolik zlata dal, což by se mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti. 2. Kdo jedno slovo protivné strp í, ten více Pána Boha uctí a své duši více, prospěje, nežli by tolik metel o svůj hřbet bil, co by jich mohlo v největším lese vzrůsti. 3. Kdo se nejmenšímu pokoří, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, než by od jednoho konce světa do druhého putoval, a v každé šlépěji svou krev prolil. 4. Kdož dá Bohu všemi svými údy v 1 á s t i, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, nežli by všechen svět pro Boha na hlavě schodil. 5. Kdož jed nu slzu na své hříchy uroní, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, nežli by po smrti tolik plakal, až by jemu z očí dvě řeky tekly. 6. Kdo sobě Pána Boha nade všecko stvoření draze váží a je­mu se všechen poddává, ten více Pána Boha uctí a své duši prospěje, nežli by za něho matka Boží se všemi svátými prosila. 7. Kdo nižádného bláznivě ne­soudí, ten více Pána. Boha uctí a své duši prospěje, nežli by byl jako sv. Vavřinec na roště pečen. 8. Kdož milosrdenství kterému člověku učiní pro Boha, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli by byl do třetího nebe vtržen, jako sv. Pavel. 9. Kdož se vůli Boží neprotiví, ten více Pána Boha uctí a své duši více prospěje, nežli by všechen svět, kdyby jeho byl, pro Boha dal. Po smrti mistra Jana Výňatek z knihy laureáta státní ceny dr.J. Macka »Ktož jsú boží bojovnici« Vytvořilo se několik středisek hu­sitského revolučního hnutí: okolí Prahy a Praha, kraj kolem Hradce Králové a prostor severozápadních Čech s městy Žatgem, Slaným a Lou­ny. Nejmocnějším střediskem revo­lučního venkovského lidu a radikál­ního křídla městské oposice se však staly jižní Čechy. A tam v jižních Čechách na pan­ství mocných pánů z Rožmberka, pánů z Ústí i na bohatých statcích kláštera zlatokorunského je vydírané venkovské obyvatelstvo už dávno zneklidněno a připraveno к výbuchu. Tuhý útisk nelítostných vrchností proměňuje sedláčkům, pacholkům ť podruhům život v jedno nekonečné utrpení. Drobní řemeslníci poddan­ských (t. j. šlechtických) měst zase s nevolí pociťují zásahy vrchností do městského života a ohýbají se pod novými a novými finančními závaz­ky. Není proto divu, že tolik nadšení v nich vzbudila kázání slavného pražského profesora mistra Jana. Mistr Jan Hus totiž po vypuzení z Prahy v r. 1412 odešfel na venkov. »Prve sem kázal v městech i ulicích, ale nynie káži mezi ploty, podlé hradu, jenž slove Kozí, mezi cěstami měst a vsí..říká mistr Jan o své činnosti mezi venkovským lidem, jenž se kolem něho dychtivě sesku­puje. A jak jej poslouchají s otevře­ným srdcem! Vždyť oni mají stejný názor na panskou nádheru, vždyť oni pociťuji neméně těžce zhoubnost cír­kevní rozmařilosti, již pranýřuje mistr Jan. Jeho útoky proti mocným a bohatým, proti církevním i svět­ským pánům a výzvy к návratu a chudobě a přímo kult chudoby pro měňují tyto sedláčky a chudáky v od dané stoupence opravného hnuti! A už rok po Husově smrti (někdy r. 1416) máme zprávy, že okolí hrádku Kozího je zachváceno nekli­dem. Neznámý autor •— patrně kněz — si stěžuje vrchnosti: Anonymní udání o přečinech, kte­rých se dopouštějí kazatelé na Ko­­zim hrádku a v městě Ostí nad Luž­nicí jak proti učení křesťanskému, tak proti obřadům stanoveným cír­kvi. Za prvé, že se na Kozím hrádku i pod hrádkem i v Ústi kázalo a káže, že uctívání mešních rouch, obrazů a svátosti je marnost a že kněz, roz­­prostře-li si jakýkoli hadr nebo tka­ninu ba i šat, rsůže sioužit mši na zemi, na stole, n -bo i na sudu a stej­ně se může i Ю služeb Božích zú­častnit. Avšak biskupové, kterým tito kazatele iíKFtji1 abbylky á hrebe­­náři, vynašli všechna tato uctívání jak rouch a obrazů, tak i svátosti z lakoty; a říkají dále, že to vše může dělat prostý kněz; dokazují, že vzhledem к tomu, že prostý kněz může světit tělo Kristovo, tím spiše prý může dělati toto. Tohle hlásají lidu také mimo mše, jež zakončují jenom odříkáním některých modli­teb. Také křest, svátá mše i všechno jiné může se prý sloužit mimo kos­tel; a také je slouží na návrších a křtí v rybnících a sádkách; že prý kamenný kostel, kde slouží mše ti nehodní kuběnáři, je peleš lotrovská a obrazy jsou prý taktéž marnost. A na Veliký pátek řekli lidu, že se klanějí modle a přesvědčovali ho a tvrdili mu, že kuběnáři nebo kukli­­kové (euculati) ani nezačínají ani nekončí mše. A sami téhož dne slou­žili dvě mše za sebou na vršku ne­daleko Kozího hrádku а к tomu s pohrdáním dodávali, »ž^ dnes ku­běnáři a kuklíkové v lútky a v špal­ky budú hráti«. Když to lid slyšel, zčásti to schvaloval a smál se, ale se rouhal a vzdaloval se posluš- A dokonce i prosti laikové ká­­sami kazatelé přitom poslou­chali vyznání hříchů v domech obce. Potom také, aby ukázali, že pohrda­jí církví, pokřtili mimo kostel v te­koucí vodě syna jednoho prostého laika, řečeného Krampéř; a ten pros­tý věřící byl bičován pro bludařské kázání ve městě pánazftečice; a do­sud trvá na tom. že je špatný každý kněz, který nedrží'S Husem, a že ta­kový také nemůže konat obřady. A tak po takových kázáních mnozí z laiků uvádějí do kostela ženy po porodu a stejně i nevěsty к potupě církve. Také říkají, že všichni kněží až do dneška byli zloději, poněvadž nám nepodávali krev Ježíše Krista. Po­učují lid a takto к němu mluvi: »Rekne-li kuběnář při podáváni těla Páně: „Věříš také, že tu je krev Páně?”, řekni: „Nevěřím!” a to pro­to, že Kristus podával pod obojí způ­soboví, я kdyhy byl Kristus lezijii! rozdíl mezi těmi dvěma věcmi, nebyl by prý podával pod obojí, a proto atd. Taktéž říkají, že je lépe kostky hrát než přinášet oběti špatným představeným církve; a nazývají špatným každého, kdo nedrží s Hu­sem. A říkají také, že Hus více pro­spěl cirkvi katolické a vykonal více zázraků než sv. Petr nebo Pavel, poněvadž oni vše konali tělesně, Hus všaik duchovně. Také když laikové za času moru chtěli mít kněze při pohřebním prů­vodu, byli jimi navedeni, aby mrtvým odepřeli zádušní mše a modlitby a sami je nesli, zpívajíce tu piseň: »My křesťané viery pravé«, aby dali hůl místo kříže a aby žehnali těla při spouštění do hrobu těmito slovy: »Já tě porúčiem Bohu Jesu Kristu papežovi': mocí, neb tolik mohu jako arcibiskupové« atd. A dodávají, že mrtvému je lépe ležet pod šibenicí než ležet na hřbitově kuběnářů a kuklíků a být bez jejich mší; a že je lépe projiti sto mil za dobrým kně­zem a že prý takovi kuběnáři nevy­konávají svůj úřad pravoplatně, a tedy že ty hostie, které podávají, může kterýkoli laik vzít a dát si do škorně atd. Všimněte si, že celé to líčení pře­stupků proti církevním dogmatům, všechny ty kacířské bludy se točí kolem jediného: lid, účastník všech těch kacířství, nejen že se posmívá, ale i se odtahuje od poslušnosti. A vrchnost i farář přece nezbytně potřebují, aby se poddaní nebouřili, nýbrž poslušně platili úrok i desátek. zčásti t£ž se 1 Zlosti, žali; 1 chali ■ Poslední list přátelům Buoh s vami! Mev velike doměnie z mnohých přičiň, psal sem, jako bych měl zajtra skonati; již opět znamenav prodleme smrti, píši vám, milostivi a věrní přietelé v bohu! ještě abych svú vděčnost ukázal, do­kud najdéle mohu, maje vždy utě­­šenie, že mohu к vám mluviti po lístku. A pravím vám, že pán buoh vie, proč prodlévá mú smrtí i mého milého bratra, mistra Jeronýma, 0 němž mám naději, že svatě umře bez viny, a že statečnějie sě má 1 tnpí, než já nestatečný hriešnik. Dal nám рад buoh diúhý čas, aby chom své hřiechy lépe spamatovali a jich statečně želeli; dal nám čas diúhý, aby veliké pokušenie sňalo hřiechy veliké, a přineslo utěšenie; dal nám čas, abychom pamatovali svého krále, pána boha, Ježíše mi­losrdného hrozné pohaněnie a smrť ukrutnú, jeho vážili, a proto milejé trpěli; abychom také pomněli, že nenie s hodóv tohoto světa jiti na hody onoho světa; abychom pamato­vali, že skrze nnohá utrpenie světí sú vešli v nebeské královstvie: ně­kteří po kusu řézáni. jiní vrtáni, jiní vařeni, jiní pečeni, jiní za živa drie­ni. za živa pcv-abáni, kamenováni, křížová: i, mlci mezi žernovy, vlá­čeni topeni, pa ni, věšeni, po kusu trháni, a prvé 'haněni, žalařováni, biti, okováni. A kto móž všecky muky vypsati, kteréž sú i v novém i v starém zákoně světí pro pravdu boží trpěli, a zvlášče ti, jenž sú kněž­­skú zlosť tresktali a proti nie ká­zali! a divná věc bude, ktož nynie neutrpí, bude-li stati statečně proti zlosti, a zvlášče proti kněžské, jenž sebe nedá dotknúti! A již sem tomu rád, že sú mé knížky musili čisti, v nichž jest zlosť jejich otevriena; a viem, že sú je pilnějie přečetli než svaté čtenie, chtiece bludy nalez­nuti. — Dán list ve čtvrtek před vi­­gilji Svatého Petra u' večer. Amen. Husův svět Zvykli jsme si všichni vidět v mis­tru Janu ne-li reformátora, tedy aspoň předchůdce reformace. Víme dobře, že mistr Jan se zasazoval, aby krásná česká řeě se stala řečí ce­lého národa, a rozhlaholila se i v sí­ních právě založené university a pod klenbami nově budovaných chrámů. Málo však víme, že tím vším, snahou 0 očistu církve, úsilím, aby český lid byl a opět se stal pánem ve své ze­mi, byl přiváděn к tomu, aby vždy znovu naslouchal vzdechům chudiny měst i venkova, které svědčily o tom, jakými rozpory se zmítala tehdejší feudální společnost. I na tyto rozpo­ry ukazoval, i těmto rozporům pla­tilo jeho ohnivé slovo, které je ne­jen osvěcovalo, ale které je nakonec 1 spalovalo. Je samozřejmé, že nejprve viděl vi­nu tehdejší církve, která se stala nej­bohatším feudalem země: »Jich chlé­vy jsou lépe přikryty než ve vsi kos­­telé, ani panští hradové. Snad sú so­bě život přieliš ukrutný vyvolili, aby v něm núze netrpěli? Déšť jich ne­­zmočí, bláto sě jich v ambitě, to jest v okolku nechopí, hlad a žiezeň od nich vyhnala dřévě řečená plnodť: jim sě dává, jim sě kupuje a chudý všudy v núzi leží.« Ale nejen již trpně a pasivně přijímá chudý tento stav. Hus vidí, jak v tomto chudém a nuzném klíčí nenávist, která se hrozí státí přívalem, jenž smete vše­chny hráze, za nimiž se feudálové a tedy i representanti církve cítí bezpečnými: »Ale že na bohatých kněžieh vidí (laikové) lepšie rúcho a vidí u nich krasšie копёл \iece zboží a krasšie ženy a oděnie, jsúc hnuti závistí, sahají na ně i rukú ...« Tak se učil lid nenávidět ty, kteří je měli učit lásce, kteří však odírali právě chudinu o poslední groš: »... ono za zpověď, ono za mši, ono od svátosti, ono za odpustky, ono za úvod, ono za požehnáni, ono za po­hřeb, ono za pokropenie, ono za mod­litby. Ne haléřík poslední, jež jest babička v šíojieřku zavázala, aby ani lapka, ani zloděj jí ho nevzal, ten haléřík ludař a zloděj za ní vy­­íúdí.« Ludař a zloděj, těm patřil hněv lidu i Husův, který vždy byl s li­dem a ovšem i s těmi kněžími, kteří trpěli spolu s lidem a nikdy se mu neodrodili. I oni byli zneužíváni: »Tak pohřiechu. Kněží a žiaci He­kají a zpievají hodiny: jakož 1 já, když jsem byl žákem a zpieval sem s jinými vigílie, tak sme zpievali, jedné abychom odbyli: neb Jiní sú penieze brali, a s námi zavláčili, zaorali...« Co bychom pak mohli čekat od světské vrchnosti? A mohli bychom čekat, že by Hus mlčel tam, zbaběle a opatmicky, kde viděl, jak světská vrchnost činí totéž, co církevní v té­že míře? »Také napomínám tě, aby, když súdjš, peněz řečí nehonil, jako mnozí ěinie, že sprostná nebožátka pro jedno slovo z prostnosti řečené, odsuzují o penieze a někdy 1 o hrd­lo... Ne pohřiechu!« Talí se Hus a jeho kázání stávaly setbou, která zrála v revoluci a v po­žadavky, které chtěly uskutečnit zá­sadní rovnost všech, odstranění zlo­řádů, komunismus: »Item, kaž­dý duom farářský, kanovníci, kap­­lanský a kterýkoli kněžský jim ku bydlu otdaný a všecko jiné nadánie kněUiké, má již zkaženo neb vypále­no býti. Item jakož na Hradišti neb na Táboře není nic mé a nic tvé, než všecko v obec rovně mají: taktéž všem všecko vždycky má v obec býti, a nižádný nemá nic zvláště mieti: jinak ktož co má zvláště, ten hřeši smrtedlně.« Nestačí na Husa vzpomínat. Od Husa a u Husa je nutno se učit. Písmo neodvádělo Husa od po­rozumění problematice současnosti, ale naopak. Slovo prorocké a apoš­tolské mu zostHlo jeho pohled na současné dění tak, že pronikal pod skvělá roucha kněží a prelátů, za hradby pyšných feudálních sídel, do zatuchlých, kdysi romanticky opě­­vaných chýší, aby zde viděl jedno: že společnost, která chová v sobě rozpory tak nesmiřitelné, musí buď zemřít, anebo musí být léčena a vy­léčena. On sám pak věřil v život. A protože věHl v život, umě! i ze­mřít, aby byl živ on i ti, kteří př«d jeho očima umírali v bídě, pro vinu mocných. -p-

Next