Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1957 (XLII/1-43)
1957-01-03 / No. 1
27. FES.957 ROČNÍK XLII — 60 HAL. 3. LEDNA 1957 KOSTNICKÉJISKRY EVANGELICKÝ TÝDENÍK 1 Rozličná milost Boží 1 Pt 4, 10 Věříme a vyznáváme, že všecko, co máme, máme z milosti Boží. „Co máš, ješto bys nevzal (t. j. nepřijal)? A když jsi vzal, proč se chlubíš, jako bys nevzal?“ (1 Kor. 4, 7). Je to jeden ze základních článků křesťanské víry, že milostí jsme živi, milostí jsme spaseni. Л přece leckdy tomu nerozumíme a ještě častěji nevyvozujeme z toho správné důsledky. Říkáme, že milostí jsme živi, a při tom si děláme nárok na velmi mnoho věcí a jsme nespokojeni, ba hněváme se, když jich nedosahujeme. My všichni jsme propadli spravedlivému Božímu soudu a víme, že odplata za hřích je smrt (Ř. 6, 23). Jestliže nám Bůh v Ježíši Kristu odpouští naše hříchy, daruje nám život a propouští nás v svobodu synů Božích, dostalo se nám tak veliké milosti, že bychom za ni měli opět a opět Boha chválit a mít na této milosti dosti. A zatím my jsme tak často nespokojeni se svým pozemským údělem a stále se ohlížíme kolem sebe, zdali někdo není na tom lépe, než my. A když takového objevíme, bledneme závistí a obviňujeme Pána Boha z nespravedlnosti a křivdy. V pojmu milosti je již obsažena skutečnost, že tato milost je „rozličná“, to jest: rozmanitá, nestejná. Kdyby milost byla pro všechny stejná, nebyla by to milost, nýbrž šablona. Kdyby Pán Bůh dával všem lidem stejně, kde by bylo vidět, že dává z milosti? Pak by to již nebyla milost, nýbrž zákon. Boží suverenita se projevuje v tom, že se smiluje, nad kým se smiluje, a slituje se, nad kým se slituje (Ŕ. 9, 15), a že v tomto svém slitování udílí, jakž ráčí. On rozdává nestejně. Především dary duchovní. O takové se jedná v nadepsaném textu, když se praví: „Jeden každý jakž vzal dar (řecký: charisma), tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží “ Tedy charismata, dary duchovní, udílí Bůh nikoli podle nějakých směrnic, ale skutečně podle milosti, která je rozličná. Vidíš-li na svém bratru, že má zvláštní duchovní obdarování, které tobě chybí, nemůžeš mu závidět ani se na něj hněvat. Pán Bůh jemu dal a tobě nedal. Nárok nemáš na nic. Můžeš ovšem prosit a doufat, že i nad tebou se Bůh smiluje a přidá ti svých darů. Ale na druhé straně ten, komu se z milosti dostalo nějakého duchovního daru, nemůže si na tom zakládat, poněvadž tento dar přijal z milosti. Není to jeho majetek, ale jen svěřenství, které mu po případě může zase být odňato. On sám je jenom „šafářem“, to jest správcem tohoto svěřenství, správcem dobrým, nebo také špatným. Naší povinností je s přijatým svěřenstvím duchovních darů zacházet tak, abychom z něho neměli užitek jen my sami, ale aby jím bylo slouženo také ostatním bratřím sestrám. „Vespolek jím sobě služte.“ a Prakticky to znamená, že nemáme práva na pohodlí ani na sobecké soustředění na sebe, ale že máme svým poznáním Boží pravdy a svou vírou, kolikkoli nám jí bylo dáno, potěšovat zarmoucené, ukazovat cestu bezradným a bloudícím, pozdvihovat klesající a posilovat mdlé a slabé. A to všechno máme činit bez stínu povýšenosti nebo blahosklonnosti, jen jako povinnost, uloženou dárcem „rozličné milosti“. A toto, co bylo pověděno o darech duchovních, platí ve stejné míře také o darech časných. Nemáme všichni stejné schopnosti, stejné zdraví, stejné možnosti uplatnění i výdělku. Jde o to. abychom i na tyto věci pohlíželi jako na dary rozličné milosti Boží. A také i tyto dary nejsou naším majetkem, kterého bychom směli sobecky využívat jen pro sebe, ale jsou Božím svěřenstvím, jsou to hřivny, ze kterých budeme jednou vydávat počet. V každém člověku je kus vrozeného sobectví. Je to typický doklad přirozeného, někdy zvaného i dědičného hříchu. Ale tento hřích není na to, abychom o něm psali dogmatická pojednáni, ale abychom jej u víře a na modlitbách přemáhali a nad ním vítězili. A snad v ničem jiném křesťané tak často neselhávají, jako právě zde. Jsou křesťané, kteří úzkostlivě dbají o čistotu života, kteří by za nic na světě nelhali, kteři den Páně světí a jména Božího nadarmo neberou, ale dovedou sobecky shromažďovat pro sebe, a lidská bída jimi příliš nehýbe. Necíti se šafáři, ale majetníky Božích darů a zapomínají, že sami žiji jen z milosti. Z milosti, která je rozličná, ale která v každém případě je svěřenstvím a přináší s sebou závazek přisluhování bratřím. V. Hájek Rozdílností к jednotě BOHUSLAV POSPÍŠIL' Mohli jsme v Kostnických jiskrách čisti o zvláštních důrazech, kterými jednotlivé evangelické církve v Československu zbohacují službu a zvěstování Slova, a jež jsou tak stále zdůvodněním samostatnosti historických církevních útvarů. Bylo v podstatě věci, že tato řada článků, psaná v duchu skutečného ekumenismu, podtrhovala to, čím se jednotlivé církve od sebe liší. Co je však třeba vyzvednout v této souvislosti u českobratrské církve evangelické? Je to přece církev, v níž i historickou situací silně podmíněné spojení luterské a reformované církve nedalo jen počátek nějaké unionované církvi se všemi jejími klady i nedostatky, nýbrž bylo východiskem cesty cílevědomé poslušnosti к Slovu ve směru, kterým ukazují reformační otcové ve svých konfesích. Je vůbec něco zvláštního, čím českobratrská církev evangelická hlásící se vedle starokřesťanských vyznání i ke čtyřem od sebe se lišícím reformačním konfesím by mohla přispět do akordu zvěstí reformačních církví, co již před tím či současně nebylo jasněji a lépe řečeno? Čí opravdu je pro českobr. církev evangel, typická jen její atypičnost? Jsem přesvědčen, že právě v dnešní theologické a církevní situaci protestantských (a nejen protestanských) církví u nás i za hranicemi, má příklad českobratrské církve mnoho co říci. Jistě to je provedeni důkazu, že к organické jednotě církve není nezbytně třeba naprosté jednotnosti a shody v sekundárních věroučných otázkách tam, kde Písmu je dáváno ve zvěstování a službě i theologické práci církve místo, které mu náleží. Zvěstované slovo se v této církvi ukázalo nejen nějakým jednotícím principem, nýbrž právě pevným základem a živým budovatelem vyšší, organické jednoty. Různost pohledu a stanoviska v některých věroučných otázkách, která v církvi bezpochyby nadále existuje, působí ne jako destruktivní, ale naopak zhusta jako konstruktivní prvek tím, že jedni druhým v těchto otázkách slouží к víře jak svědectvím, tak varováním. V českobratrské církvi evangelické jsme rovněž zakusili, že к organické jednotě církve není třeba naprosté jednotnosti ve způsobu přisluhování svátostí a že i převzaté formy a způsob jejich vysluhování je třeba stavět pod soud Písma. Průběh posledního synodu, který mimo jiné rozhodl, že za údy církve mají být pokládány i dítky věřících rodičů, kteří je z důvodů věroučných a pro svědomí nedávají pokřít. právě v otázce přisluhování svátosti křtu mohl zakusit, jak různost v pohledu na svátosti z minulosti může dovést a přivádí к pravé, uvědomělé jednotě a podřízení se autoritě Písma Církvi českobratrské však bylo dáno i provedení důkazu, že skutečné jednotě církve není na překážku ani nejednotný řád bohoslužebný tam, kde jest zvěstováno Slovo a vysluhovány svátosti. I když dodnes trvají rozdíly mezi sbory s tradicí reformovanou a sborv s tradicí luterskou, a i když v různých seniorátech církve se setkáváme s různými odchylkami, danými místními poměry a specifickými podmínkami, pak právě tyto odlišnosti liturgické nejen že neruší jednotu církve, ale v pcsledu slouží к pochopení hlubšího smyslu liturgie a jejího místa v životě reformační církve. Hlavně však nelze zapomenout, že vším tím, jak jsme toho svědky, nebyla otevřena brána věrouční laxnosti a nezájmu o co nejpřesnější theologické vyjádření obsahu víry. Církev v odvaze a svobodě víry neulpívá na tradičních formách ne tak, že by je odhazovala, ale v jejich uvolňování hledá ve směru daném reformačními konfesemi dnešní době a myšlení dnešního člověka adekvátnější vyjádření článků křesťanské víry, učení o svátostech, náplně řádů bohoslužebných i otázek zřízení. Tak církev českobratrská evangelická ani nechce být něčím zvláštním, — jen lidem zvláštním horlivě následovným dobrých skutků touží být a jim se stávat. К tomu však patří i to, aby v lásce a v citlivém, porozumění pro potřeby člověka dneska sloužila к poznání, že v pravdě křesťanský přístup к rozdílům v učení i zřízení nemá a nesmí vést církve — jak tomu kdysi bývalo — nutně do isolace, ale spíše ke vždy lepšímu, vzájemnému poznávání sebe, a tím i ke vždy intensivnějšímu plněni příkazu lásky, ke vždy lepší službě bratru. Míra člověka JAN FILIPI Na divné věci člověk přichází, když vánoční Čas mluví se všech stran o lepším lidském soužití. Od nabádavých novinových úvodníků přes rozhlasové relace z celého světa až po slova s kazatelen, vše bývá naplněno vánoční touhou po porozumění mezi lidmi v úzkém i širším smyslu. V ty dny se člověk trochu stydí za hněv, varuje se křiku a rozčilení, připadá si odolnější vůči špatným vlivům a zlým činům. A přece vůně této pohody vyprchává dříve, než utrhneme první list kalendáře pro nový rok, dříve než můžeme v dobrých předsevzetích pevně zakotvit a vyzkoušet jejich nosnost. Tu je zase smutno а к pláči lítostivo. Nad takovými střepy pěkných nálad a dobrých předsevzetí jsem nejednou přemýšlel a na divné věci jsem přicházíval. Zvláštní, že při takooém uva žování přicházela mi na mysl otázka míry člověka. Kolikrát jsem měřil lidi měřidlem, jež jsem vytvořil podle sebe, podle svých schopnosti, podle šíře svého rozumu, podle svého práva, podle síly své vůle, podle své dobroty, podle své lásky. Shledal jsem, že moje míra se na nikoho nehodila. Musel jsem také uznat, že míra, kterou si vytvořil můj bližní, se nehodí na mne. Všelijak se mi vedlo, když jsem svým měřidlem měřil lidi. Když míra mého vzdělání nestačila, začal jsem závidět — a ztrácel jsem bližního. Když se mi zase zdálo, že moje rozměry v tom nebo onom přesahují ty, s nimiž se stýkám, pracuji a jednám, stával jsem se domýšlivě blahosklonným — a ztrácel jsem bližního. í shledal jsem, že moje míra je falešná. Že vůbec nemá právo, na kohokoliv ji přikládat. Neboť chci-li toho práva užívat, pak je musím přiznat, všem lidem. Avšak jde—11 o vztahy mezi lidmi bratřími, tu z našeho poměřování nevyroste ani bližnost, ani důvěra ani láska. Člověk může být mírou věcem, ale ne sám sobě. Potřebuje někoho. kdo jej měří jiným a spravedlivým loktem, aby se nad bližního nepovyšoval, či zas neupadal do trudných pocitů méněcennosti a malomyslnosti. Bylo by chybou, kdyby nás, kteří se shromažďujeme ve sborech křesťanských, napadlo za to mít, že už jsme zlomili a zahodili své měrné lokte a necháváme se měřit Pánem, jenž jest mírou všeho, kdyžtě v jeho jménu počínáme vše, co činíme. Kdybychom se v našem sborovém soužití, ve staršovstvech a ve všech pracovních i vzdělavatelských skupinách nechávali měřit mírou Kristovy pravdy, bylo by mezi námi méně roztržek, méně nedorozumění a mrzutostí, méně jen na oko udržovaných bratrských vztahů. Právě ve sborech křiklavě vyniká, jak používáme rozličných měřidel, jak každý svou mírou názorů druhého prohlížíme i bijeme« Neradi si dáváme sáhnout na svou míru, na své vžité představy, a proto i mezi námi bývá smutno. Chceme-!i navzájem vyjít, uctivě sí uhýbáme, abychom nenarazili. Narazíme-li na sebe, v okamžení to převedeme na rovinu, osobních vztahů. A to všecko proto, že se úzkostlivě držíme svých měřítek a že jsme zatvrzele tůní vidět míru, již na nás přikládá sám náš Pán. Proto i vánoce nás jen na chvilku rozcitlivi a nový rok se podobá všem dřívějším. Je jen jediná ruka, která má právo vzít míru a měřit. Je jen jediná míra, která změří tak, že nevznikne ani závist, ani pýcha, ani ztráta bratra. Míra, pod jejíž zářez se vejdeme všichni. Tam se najdeme, rovní v hříchu a rovní nadějí. Jen tak se upraví cesty mezi námi. Bez opatmické neurčitosti a bez úzkostného jemnocitu, bez nálad a bez rozcitlivění. Budeme totiž měřeni pravdou, kterou .jsme sami nevytvořili ani nevymysleli, a kterou tedy nemůžeme ani zničit ani umrtvit zapomněním. Zlo, které je v nás, není na výpověď. Ani svých měr se lehko nezbavíme. Ale budou ztrácet svůj význam, když víc než o naše názory půjde nám o Písma a Kristovu pravdu v nich. Pak máme naději sběhnout se v jednotu víry a známosti Syna Božího, v mini postavy plného věku Kristova (Ef 4, 13). POSELSTVÍ Ekumenické rady církví v Československu к 500. výročí založení Jednoty bratrské Stojíme na prahu jubilejního roku Jednoty bratrské. Před půl tisíciletím shromáždilo se několik bratří kolem slova Božího, vzali vážně evangelium Ježíše Krista a v Kunvaldě ve východních Čechách položili základy neveliké církve, která pod jménem Jednoty bratří zasáhla hluboce do duchovního i kulturního života našeho lidu. S jejími dějinami jsou spojena nejslavnější jména našich reformačních myslitelů a duchovních vůdců. Vzpommáme-li Jednoty bratrské, vzpomínáme Petra Chelčického na jejím počátku, Lukáše Pražského a Jana Blahoslava v dobách jejího růstu a Jana Amose Komenského v letech jejího utrpení. Co jméno, to mohutné svědectví o Ježíši Kristu, svrchovaném Pánu našeho života a vysvoboditeli lidí z jejich hříchů i vin, utrpení i smrti. Hlásíme se к jejímu odkazu v přesvědčení, že nám může být nejlepší učitelkou, pomocnicí a posilou, právě v dnešní době, kdy procházíme velkými otřesy v životě mezinárodním a pronikavými změnami ve vlastni zemi. К Jednotě bratří upírají dnes zraky všechny naše církve, které se hlásí к reformaci. Ekumenická rada církví v Československu ujímá se proto společných oslav a prosí své členské církve, aby se sdružily ke společným modlitebním díkům za to, co přijaly z bratrského svědectví víry a služby a čím Jednota bratří obohatila reformační církve celého světa v jejich domácím i misijním úsilí. Jubilejní vzpomínky zavazují nás všechny společně, abychom opravdověji čerpali z biblické zvěsti, abychom poslušněji naslouchali slovu evangelia, abychom ryzeji oslavovali Boha ve svých shromážděních a vrucněji konali službu lásky nejenom mezi údy svých církví, nýbrž také ve všem lidu, s nímž jsme úzce spojeni ve všední práci, v drobných i velkých starostech. Právě Jednota nás učí obému: s celým srdcem se účastnit bratrského obecenství i s porozuměním a láskou pomáhat svým bližním, ať jsou kdekoli. Všimněme si, bratři a sestry, aspoň několika slovy toho, v čem к nSm Jednota bratří živě mluví i dnes. Ve svém církevním společenství se budeme vždycky učit z jejího příkladu, jak spojit radost evangelia s poslušným následováním Ježíše Krista. Budeme spojovat svobodu víry s věrností těm řádům, které si církev pod slovem Božím určuje a kterým zavazuje své údy. Budeme milovat svůj vlastní sbor a svou vlastní církev, ale tak jako Jednota budeme toužit po jednotě lidu Božího, ve které se ztrácejí hranice mezi dějinně vzniklými církevními celky. Budeme upírat svou mysl к věcem podstatným, abychom odpovědně sice, ale se svobodnou snášenlivosti chápali odlišnosti ostatních křesťanských jednot. S radostí budeme těžit z výchovné činnosti Jednoty bratrské, která svými katechismy a výchovnými řády obohatila úsilí všech protestantských církvi o vedení dětí a mládeže podle slova Božího. Zejména- pak si budeme připomínat, že církev Kristova žije v místních sborech a že z živého sborového obecenství musí vyrůstat všechny naše snahy organisační a misijní. Jednota bratrská byla dědičkou husitského revolučního hnutí, církevního i světského. Více snad než kterákoli jiná církev se opírala o prostý lid. Její růst nezávisel na přízni vyšších společenských nebo vládnoucích vrstev. Byl to prostý venkovan a měšťan, kteří tvořili jádro jejího členstva. Z těchto kruhů vycházeli kazatelé a pastýři Jednoty. Lidovost a zápas o pravé člověčenství zůstaly jejím znakem i tenkrát, kdy členové vyšších, ano i panských vrstev se stávali jejími ůdy. Odtud se obnovovala touha Bratří po pokoji a míru. A to také bylo jedním ze zdrojů zápasu Jana Amosa Komenského o mír mezi národy. Velký byl přínos Jednoty bratři i naši vzdělanosti. Její péče o školství lidové i vyšší stala se podnětem pro výchovné touhy domácí i zahraniční. Její lidovost vedla к důrazu na mateřský jazyk ve škole a při výchově. Její překlad Písma Svatého podnítil náš literární pokrok. Hluboký zájem Bratří o člověka a jeho pravé určení podporoval hlad po vzdělání ve všech oborech lidského života. To vše, bratří a sestry, mějme na mysli, když dnes, na prahu roku 1957, vzdáváme díky za odkaz svých bratrských otců a když se připravujeme na důstojné vzpomínky na její počátky před 500 roky. Jednota bratří zůstala po celou dobu svých slavných i bolestných dějin církví poutníků, kteří neměli na tomto světě místa zůstávajícího a kteří ve svobodě své víry chtěli vždy poznovu na kterémkoli místě a za jakýchkoli okolnosti být poslušní jedině svého Pána Ježíše Krista. V něm byla jejich naděje, к němu patřily jejich zraky a jeho konečné vítězství očekávali. Připojme se к nim a prosme, aby i naše srdce v nás hořela, když Pán a Dokonavatel naší víry Ježíš Kristus к nám bude mluvit na cestě a budf nám otvírat Písma. -Předsednictvo Ekumenické rady církví v ČSR Gerhard Schiffner: „Pane, ponechejž ho i tohoto léta...“ (Luk. 13, 8)