Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1958 (XLIII/1-43)
1958-01-02 / No. 1
ROČNÍK XL!!! — 60 HAL. 2. LEDNA 1958 KOSTNICKÉ JISKRY EVANGELICKý týdeník 1 Iz. 62,2 Nové jméno, vyřčené ústy Hospodinovými, je zaslíbeno vyvolenému lidu, církvi Staré smlouvy. S barvitou sytosti líčí prorok, co pro církev bude znamenat nové jméno od Hospodina. „Nebudeš více slouti opuštěná a země tvá nebude více slouti pustinou, ale ty nazývaná budeš rozkoší a země tvá vdanou, nebo rozkoš bude míti Hospodin v tobě a země tvá bude vdaná. Nebo jakož pojímá mládenec pannu, tak tě sobě pojmou synové tvoji, a jakou má radost ženich z nevěsty, tak radovati se bude z tebe Bůh tvůj“ (Iz. 62, 4-5). Nové jméno zaslíbené církvi — toť láska bratří к rozkošným sborům křesťanským, z nichž se radují stejně silně jako ženich z nevěsty, toť radost, ba rovnou rozkoš Hospodinova v díle, jež se děje v církvi. Písmák ví, že svatební veselí nového jména, к němuž prorok toužebně vyhlíží, bylo církví dáno v Kristu Ježíši. V něm, v jeho křtu krví bylo církvi i každému jejímu údu dáno jméno nové. Všem nám byla otevřena cesta к svatebnímu veselí bratří, žijících v obecenství lásky a služby, v něm na nás spočívá Boží milosrdenství se zalíbením. Kde nám je dáno nové jméno lásky, služby a milosrdenství, tam se nám také itvírají nové obzory tohoto světa i věčosti. Bez nového jména, které dává <ristus, žijeme ve starém životě sobectví, tvrdosti srdce, nenávisti, násilí, válek. Xo vše jsou staré věci, které tu byly po staletí, s nimiž se často i církev v klidu dovedla vyrovnat a počítat s nimi jako se skutečnostmi, jez nittdo nezmění. Všecko nové, co přináší svět ve vývoji pokroku, ztrácí svůj lesk a svou služebnost lidskému pokolení tam, kde není stále nového odpuštění, bratrství a pokoje. Nové věci se nám ve svém strhujícím kouzle otvírají teprve tehdy, když nám dá Kristus nové jméno a my už nejdeme cestou nenávidícího Saula, ale cestou sloužícíhp Pavla. Tvůj život i uprostřed tohoto světa tolika nových změn bude životem unavující všednosti, nebude-li v něm služby a lásky к člověku. Tady se ti teprve otevrou pohledy do nových skutečností, tu se ti teprve odhalí hloubka lidských srdcí, tu teprve poznáš tajemství života. Naproti tomu, co ti dává svět, nové jméno, jež ti zaslibuje Kristus, tě uvádí do novosti života v lásce, službě, pokoji, který nikdy nezestárne, jehož novost je stále svěží, stále plná naděje, vždy čerstvá. Nové jméno od Ježíše Krisíä, to znamená nesmiřitelný, nikdy neustávající hoj s lidskou zlobou, násilím, nenávistí. Člověk nového jména se nikdy nemůže spokojit se starým světem, starými hříchy, starými, vyježděnými kolejemi. Nevěří, že hříchu, smrti, těm starým nepřátelům, patří budoucnost, nýbrž nadějně vyhlíží kupředu, očekávaje vždy nové věci v Kristu. Pevně věří a statečně vyznává, že nová budoucnost je v Kristu vydobyta pro všecka lidská pokolení. Z této nové budoucnosti Kristovy žije svou přítomnost a vnáší do starých temnot hříchu nové světlo víry, lásky, milosrdenství a naděje. Věří, že těmto novým věcem je dáno již na této zemi vítězit, a že války, násilí nejsou neodvratitelnou nutností lidských dějin. V naději nového jména, jež nám zaslíbil Kristus, bojujme statečně a směle dobrý boj víry. Neboť, tomu, kdož vítězí, dám jemu kamének bílý, a na tom kaménku jméno nové napsané, kteréhož žádný neví, než ten, kdož je přijímá!“ (Zj. 2, 17.) Josef Smolík Nové jméno Kdy budu spokojen? PAVEL JAVORNICKÝ Dostal jsem tuto otázku a mám na ni odpovědět. Asi proto, že jsem věčný nespokojenec a přesto rád mluvím o křesťanské spokojenosti. To, co povím, budou vlastně moje rozpaky nejen nad danou otázkou, ale nad určitým úsekem stylu křesťanského života vůbec. Znám jednu sestru, která je mi vzorem křesťanské nespokojenosti. Má velmi citlivé misijní svědomí. Bolí ji vidět kolem sebe zástupy lidí, hlavně mladých. bez víry a mravní orientace. Neschovává se, ale jde mezi ně, slouží a slouží. Nepřestává vymýšlet nové cesty к srdcím, nikoho nepouští beze slova svědectví. Neúnavně vybízí mladé spolukřesťanky к podobné práci a je jim příkladem. Dovede se zasmát, dovede i zanotovat ráznou písničku svého rodiště — ale najednou uprostřed se provinile zarazí a začne znovu vykupovat čas, alespoň duchovní písní. Její nebeská koruna bude jistě posázena perlami. Znám jednoho staršího bratra, který je mi vzorem křesťanské spokojenosti. Klidný, vyvážený, vždycky ochoten pokojně pohovořit. Často poví vtip, často se roztáhnou vějířky smíchu kolem zářících očí. Pracuje hodně, soustavně a s radosti, ale dovede také odpočívat. Zná těžkosti svého okolí a odpovídá na ně svým způsobem. Jeho klidná úvaha je — snad právě pro ten klid — neobyčejně jasnozřivá a pomocná. Jeho koгипз nebude jistě bez perel. Tvoří rozdíl mezi nimi věk, povaha nebo různé duchovní obdarování? Patrně to všechno a možná ještě více. A přece bych chtěl' mít něco z obou. Být nespokojený, třeba až bolestně nespokojený, když mě to požene к práci. Náruživě — ale bez nervosity a křečovitosti — sloužit, kde mám a mohu. Vstávat ráno plný úkolů. Vyčerpat se urputným bojem a nepřestat. A zase klidně si odpočinout. Zasmát se vesele a upřímně, aniž by mne kdesi hluboko tlačilo svědomí. Pít krásu smířeného podvečera a nastřebat do sebe jeho velebný klid. Rozhorlit se s Ježíšem a vy-důtkovat z chrámu srdce všecko kupecké a čachrářské. Neváhat s Ním urazit dlouhé, kamenité míle к trpícímu bratru. Pak se s Ním ale pokojně sklonit к podivuhodnému květu a pochválit ho za jeho bezstarostnost. Zasednout s Ním к veselé svatební hostině v Káně a nesedět jen jako nezúčastněný host. To všecko je přece křesťanství, nic z toho mi nemá chybět. Ale jaký jsem to herec! Jak lehce nahradím svátou nespokojenost přemírou slov nelítostné kritiky. Jsem často vzrušen, pravda, někdy i horlím. Ale pro co nebo proti čemu? Neustálé nervosní vědomí: ano, to bych měl, tamto je třeba, tohle není uděláno — mě nepudí к činům, ale spíše žene do nepokojné pasivity. Nejhorši důsledek toho je, že už nevidím lidi, sestry a bratry, ale jen nesplněné úkoly. Nemám čas, nemám čas! Jsem uštván a podrážděn — a vykonaná práce ? To přece není pravá ježíšovská nespokojenost! Pak jsem zase klidný, až příliš klidný. Nic neuteče, a konečně: s tím, co už je vykonáno, mohu být přece dobře spokojen. Všecko je tak krásné, zábavné. Jen, aby to vydrželo, aby do toho nevpadlo zítra něco rušivého. Červík strachu o vzácný, hodinový klid začíná hlodat. To přece není pravá ježíšovská spokojenost! Kde najdu správnou míru? A kde ji najdete vy, mnozí kolem mne — nervosní, nespící, do zoufalství odpovědní a zase mrtvě klidní, neteční a neupřímně veselí? Pojďme к Ježíši, snad nás tomu naučí. Snad nám ukáže, jak bez kompromisů a s čistým svědomím trávit čas ve vypjaté práci i v hodinách tichého porozumění. On to skvěle dovedl. Měl jenom tři roky — jak jich využil! A v tom prací nabitém čase si našel spokojenou chvíli, aby pochoval děti, nebo se zajímal o rybolov svých učedníků. Pochválil Martu, ale více pochválil Marii. Nakonec mohl říci: Dokonáno jest. Snad to и Něho jednou pochopím. Pak budu asi spokojen. Formální stránka kázání (Z projevu lij i-Herolda na presbytemi konferenci v Praze) Forma kázání, jako konečně forma každého lidského projevu, je vždy věcí služebnou. Toto zařazení jí neubírá nic na její důležitosti a nesnižuje význam zpracování, seřazení a vyjádřeni kazatelových myšlenek i jeho osobního vystupování. Vede nás však к jedné otázce: Když je forma věcí služebnou, čemu má sloužit kázání? Často se hovoří o významu kázání v životě církve i jednotlivce. Pokoušíme se stanovit měřítka pro jeho hodnoceni, klademe důraz na pečlivou, pokornou přípravu, biblický základ i živé pochopení zvěsti. Ne vždy si však uvědomujeme, že splněním všech těchto požadavků ještě nevzniká kázání. Ani sebevětším studiem, sebepečlivější přípravou. ba ani krasopisným napsáním na lístečky. Také přednesením v prázdném kostele nebo к lidem neslyšícím by ještě nevzniklo. Teprve kázání, přednesené lidem a zachycené jejich vnímavostí, vložené do jejich myslí a střetávající se s jejich vůlí i svědomím, je kázáním. A tomuto cíli musí forma sloužit. A tu poznáme, že ani sám předpoklad nebývá vždy splněn: chybí úsilí proniknout s kazatelny až к posluchači. Kázáni a promluvy i bohoslovců. i laiků jsou mnohdy spíše, referátem o zápase než zápasem, nebo vzpomínkou na včerejší meditace, či volným řazením myšlenek a jejich variací. Jako by sepsáním lístečků nebo promyšlením textu bylo vše skončeno, vše hotovo a zajištěno. Jako by převládala myšlenka, že po přípravě se již nemůže nic stát, a zakrývala vědomí, že naopak nyní přichází to hlavni, po veškeré přípravě že nastává finale: jiskřičku, kterou jsem dostal, je nutno předat. Z tohoto úsilí musí vyrůstat forma kázání. Ani z ležérnosti, ani z touhy po vypulérovanosti, po klasické formě a objektivně dokonalém podáni. Ne ze snahy o něčem krásně mluvit. Ale ze snahy něco krásného říci. Toto vymezení nezlehčuje zvládnutý klid zkušeného řečníka a nepohrdá krásnou formou, čistým jazykem a pečlivým přednesem. Ale zdůrazňuje jeho cíl, kterému musí sloužit. A není-li ta sebevětší krása kazatelova projevu funkční, nemá v kázání místa. Zdalipak vyrůstá z této zásady konkrétní forma? Jistě. Bylo by snadné, kdyby přijeti kázání posluchačem bylo jen věcí intelektu. Pak by nám stačily zásady, které zná každý pedagog. trochu logiky, něco vědomostí o činnosti paměti, zvučný hlas a zásoba historek pro osvěžení publika. Kázáni však mluví i к citu, vůli, svědomí. A jde zde o více než o znalosti. Je zde svědectví. Výzva. Potěšení i napomenutí. Kazatel je odpovědným tlumočníkem slov, která nejsou vždy příjemná. A jak potom zde proniknout až к posluchači ? Jistě na příklad upřímností. Ale kdo sepíše projevy upřímnosti? A kdo se jim naučí, není-li sám upřímný? A bylo by to žádoucí? A totéž plat! o skromnosti, lásce, soucitu, pokoře, poslušnosti a jiných a jiných předpokladech, které kazatel má mít, aby mohl být pastýřem svých posluchačů, které se všechny více méně projeví i navenek ve formě jeho projevů, které posluchači vnímají z drobných náznaků jeho řeči, které jsou často rozhodující pro proniknutí kazatelových slov к srdci shromážděných, ale které těžko nastřádáme na papír. A pak i pochybnost: smíme i zde potom ještě mluvit o formě, podrobovat ji kritice, studovat ji a učit se jí jako něčemu objektivnímu? Závěr snad znř trochu pesimisticky, ale není pesimistický. Kromě několika obecných zásad, které platí pro každou přednášku, referát i proslov, těžko sestavíme obecné požadavky na formálni stránku kázáni. Víme však, z čeho správná forma vyrůstá: kazatel má co říci svým posluchačům, a chce jim své poznání předat. Z tohoto principu měly by pak vyrůstat i požadavky posluchačů. Žádejme od svých kazatelů, aby byli dokonalými řečníky, dokonalými v uspořádáni myšlenek, výběru slov i osobním projevu. Aie klidně jim odpusťme všechny nedostatky, nedaří-li se jim to. Jen jim neodpusťme jednu věc: tu snahu říci a předat. A sobě neodpusťme trvalý pokus pochopit a stálé chtění slyšet. Protože z této oboustranné touhy, z touhy slyšet a z touhy říci, teprve může vyrůstat správná forma. Ne jedna a jediná. V našich shromážděních se budou hledat desítky a stovky cest a cestiček mezi kazatelem a posluchačem. Dané různými schopnostmi a okolnostmi, s různým důrazem a různým pojetím, ne všecky hned a dokonalé. Ale všechny správné, protože všechny směřující к tomu, co je účelem našich kázání: vzdělání, studium, příprava. láska i pozorné svědomí jednoho slouží růstu mnohých. DO NOVÉHO ROKU {MARIE RAFAJOVÁ Vezmeš-li všecko, co je hmatatelné, oč jen se opru cestou к výšinám? „Za opory tvé, z krušeniny skelné, nerczlomnou hůl svého Slova dám." Vezmeš-li všecko, na čem ulpívají zde oči, jak naleznou cestu svou? „Za ruku uchopí té Ten, jenž zná ji. před tebou půjde, s tebou, za tebou." A vezmeš-li i nohám sílu к cestě, co bude mi, že dojdu, zárukou? „Ten, který v srdci, na Golgatu nes’ tě, ponese tě, jak dítě, na rukou" Dobrý začátek P. E. DOSTAL К novému roku je snad nejdůležitější, abychom si uvědomili, že dobrý začátek je základem, na kterém budeme stavět. Korunuje-li konec dílo, je začátek neméně důležitý. Luther ve svých „Rozmluvách u stolu“ n<fpsal, že „dobře začít, dobře pokračovat a dobře končit je jedno a totéž“. Nesetrváš-li, nedokonáš. To piati ve věcech časných i věčných. Ať konáme všední práci, nebo podnikáme vznešené dílo. ať se jedná o prostou věc, nebo o práci nesmírně důležitou, vytrvalosti a trpělivosti je zapotřebí! Jsme na prahu nového roku. je to nový začátek. Netrapme se již tím. co jsme zameškali a co se změnit nedá. Je třeba s Pavlem umět zapomenout na to, co je za námi, pokud by nám to mělo překážet. Usilovně chvátat, běžet к cíli, to dovede jenom ten, kdo se vymaní z myšlenek neužitečných, které jen brzdí a překáží. Chopil-li ses díla. neohlížej se zpět, neboť pak rovnou brázdu nevyoráš. Nestačí jen dobrá předsevzetí. Mnozí v mnohém učinili dobrý začátek, ale jen začátek. Vidíme to všude kolem. Uvedu jen jeden příklad: nedávno mi řekl jeden učitel řečí, že je to běžný zjev, že z těch žáků, kteří se přihlásí do kursu, jich mnoho nevytrá. Někdy ani polovina žáků nedokončí kurs, který dobrovolně a * dobrým předsevzetím, naučit se novému jazyku, započali. A tu jsem si vzpomněl na důležitější věc, než je jakýkoliv kurs na tomto světě: jde o křesťanský běh našeho života, jde o časnost i věčnost. Někteří dobře započali, ale nedokončili, dopadlo to s nimi jako s Demasem (II. Tim. 4, M). Často je třeba nového začátku. Je někdy třeba nového pokání. Přijít pokorně к tomu, který „nové činí všechno“. Naše prohry, naše klesnutí uprostřed cesty, naše nesnáze a nemoci, vše může napravit ten, jehož zaslíbení zní: „Hle, činím všecko novým“ (Zjev. 21, 5, Žilka). Hlubokou proměnu a skutečnou obnovu nedovedeme způsobit sami, tu přivodí a způsobí jen Bůh sám. My ovšem se nesmíme .vzpírat, v nás musí být ochota a odvaha к poslušnosti. Složit staré hříchy, nelibovat si ve zvycích a návycích, které se příčí nové Boží cestě. Ať již kráčíš dlouho s Kristem, nebo teprve začínáš, anebo teprve chceš začít: Začni znovu, nově vykroč, statečně si počínej a věrně následuj toho, který nejen v tomto novém roce, ale v celém tvém životě může učinit vše nově. Započni, pokračuj a setrvej, aby cil byl jistý, aby to byl konec přežidostivý! Wilhelm Gross Spasitel