Kostnické Jiskry Evangelický Týdeník, 1959 (XLIV/1-44)
1959-01-04 / No. 1
Dopravní prostředky a komunikace v době Ježíšově (NA ZAKLAD PROROCKÝ A APOŠTOLSKÝ) Právě v době kolem Ježíšova narození byla zhruba dokončena mohutná stavba římské veleříše. Prstenec zemí kolem Středozemního moře, který tehdy představoval veškeren civilizovaný svět, se stal souborem říšských provincií a římská vojska směnila úlohu dobyvatelů za povinnost obhájců nového řádu proti nájezdníkům z území mimo hranice impéria. Na rozdíl od starších velmocenských výbojců (Egypt, Babylónie, Persie, Makedonie) představoval film moc, která jednak už neměla rovnocenného protivníka, jednak cílevědomě postupovala podle státnicky i hospodářsky podrobně vypracovaného programu. Skutečně se jí podařilo proměnit bývalé státní a národní hranice v pouhé zeměpisné pojmy, a ponenáhlu se jí také dařilo učinit přítrž kořistmlckým výpadům divokých kmenů nebo neuspokojených domorodých vladařů. Jednotný svět, zbaven břemena stálých dílčích válek, začal okoušet, co znamená volnost, nerušenost a bezpečnost při vzájemném styku Jeho jednotlivých oblastí. Technika ovšem daleko pokulhávala za politickým vývojem. Dopravním prostředkem zůstávalo stále zvíře, tažné nebo jízdní: v bezvodých krajích velbloud, v rovinách kůň, v horském terénu osel. V převážně hornaté Palestině měl tedy osel přednostní postavení. Legenda nechává děťátko Ježíše prchat na oslu do Egypta a evangelisté líčí vjezd mesiášského Krále tna oslátku do Jeruzaléma. (Ve smyslu prorocké předpovědi je tu položen důraz na rozdíl proti králům světským, kteří jezdili na koni. Božský Panovník nevystupuje v lidské nadřazenosti, navenek nijak nevybočuje z všedního průměru, je jen jedním z mnohých — j to potvrzuje obecné užívání osla mezi Židy.)' Mimo Palestinu velmi rozšířený mezek (tak jej jmenují Kraličtí, ač ve skutečnosti jde ve všech případech vlastně o mula) není v Novém zákoně proti Starému vůbec jmenován; zřejmě úzkostlivá zákonická zbožnost pozdního židovství dbala mnohem víc ustanovení Zákona o zákazu kříženců. Ani v technice vozu není patrného rozdílu proti dřívějším dobám: dvoukolové, řidčeji čtyřkolové, poměrně lehké vozíky slouží spíše к osobní dopravě než к nákladní, 0 cestovním voze, vzadu otevřeném, vypravuje příběh obracení mouřenínského komorníka královny Kandaces. Vedle toho všeho, a někdy víc než toto vše, se v dopravě uplatňovala prosté lidská síla. Většina nákladů byla přepravována na ramenou otrockých nosičů, a nejčastějším zjevem na cestách i silnicích byl pěší chodec. Právě v této souvislosti třeba však poznamenat, že úsilí Římanů, aspoň částečně pomoci rostoucímu dopravnímu ruchu, nevyznělo přece zcela naprázdno. Starým domorodým státečkům stačily primitivní, spíše jen vyznačené cesty, které pouze občas oživly větším počtem poutníků (například poutníků do jeruzalémského chrámu). Pro větší zátěž, jakou byl pochod vojska nebo cestování královského dvora, bylo je nutno zvlášť upravovat. Ohlas toho se ozývá v prorockých slovech, citovaných při vystoupení Jana Křtitele: Připravujte cestu Páně, přímé čiňte stezky jeho. Římská správa použila, kde se dalo, těchto starých cest, jinde mohla navázat na perské silniční stavby, a tak postupně vybudovala celou soustavu silnic, zpřístupňujících i nejodlehlejší končiny říše. Byly to dobré silnice, vyvýšené nad okolní terén, vydlážděné, podezdívkou a vodními propustmi chráněné proti škodlivým účinkům živlů; místy se Jich ostatně užívá dodnes. Také na vodních tocích byly staré brody nahrazeny mosty o klenutýcff obloucích, dlouhými až několik set metrů. To všechno mělo především ten účel, aby byl usnadněn pohyb vojsk a zrychleno poštovní kurýrní spojení, sloužící ovšem výlučně státním potřebám. Soukromé osoby byly odkázány na vlastní zvláštní posly nebo na příležitostnou možnost vzkazu. Ale i tito soukromí jízdní a pěší poslové směli užívat dokonalých římských silnic. Po nich se ubírali poslové apoštolů, doručující sborům epištoly, i apoštolově sami na svých misijních cestách. Osobám úředním i nejíředním bylý také stejně volně přístupny zájezdní hostince (vzpomeňme na betlémskou hospodu v Lukášově evangeliu) na poštovních přípřežních stanicích, vzdálených od sebe asi 35 km, i mimo ně. A ochraně všech sloužily vojenské stráže na silnicích. Loupežným přepadením se samozřejmě nedalo úplně zabránit nikdy, přece však o nich i apoštol Pavel (v druhé epištole Korintským) mluví jako o něčem neběžném a nesamozřejmém. Obdobou hlavních římských silnic byly komunikace, zřizované místními správami a panovníky. Měly už menší význam, a proto také byly vybaveny menším cestovním pohodlím. Vedle vlastních dopravních požadavků se při nich bral ohled i na místní zvláštní podmínky, jako byla třeba nevraživost mezi Židy a Samaritány. Proto nejužívanější spoj mezi Galileou a Juďstvem vedla oklikou přes Zajordání, kudy putoval také Ježíš s učedníky do Jeruzaléma. Jak to odpovídalo přímořskému charakteru impéria, měla v něm námořní doprava stejný význam jako pozemská. Běžným říčním a pobřežním plavidlem byla vedle voru malá veslice, opatřená někdy pomocnou plachtou. Takových užívali i rybáři na Genezaretském jezeře a na takovou vstupoval Ježíš Kristus, aby z ní učil zástupy, aby se v ní plavil na protější břeh a aby na ní dokázal svou moc nad ďábelskými silami, projevujícími se v bouři a vichru. Velké mořské lodi bylý vlastně mnohokrát zvětšenou formou těchto člunů co do podoby 1 vybavení. Také zde byla hlavní hybnou silou vesla, umístěná podle velikosti lodi a tíže nákladu v několika řadách nad sebou. Vesla umožňovala pravidelnější pohyblivost než plachty, závislé na nejistém větru. Cím větší loď, tím měla také více stěžňů, plachet, mužů posádky i záchranných člunů. 0 lodním zařízení a o práci námořníků poučuje živé líčení cesty apoštola Pavla do Říma v Skutcích apoštolských. Potvrzuje také, že se plavba dála po ustálených drahách, nepříliš vzdálených pobřeží, a že ustávala v bouřlivém zimním období. Dřevěný kryt lodi málo vzdoroval nárazům vln a řízení podle hvězd,- při neznalosti kompasu, bylo nejisté. Proto také musely být přístavy zařízeny jak pro obvyklý provoz, tak pro přezimování lodí, které v ntch zima zastihla. Bývaly proto uměle vyhloubeny, chráněny hrázemi a opatřeny věžovitými majáky. Tímto způsobem byl zařízen a spolu důkladně opevněn za časů Heroda Velikého 1 přístav v palestinské Cesareji. Hlavní váha veškeré dopravy spočívala, jak bylo řečeno, na člověku. Veliká většina všech cest byla konána pěšky. Pěšky pochodovala hlavní síla římských legií a pěšky se brali do světa žáci a svědkové Knížete pokoje. Museli čelit úpalu a žízni, únavě a nebezpečí. Žádostivě vyhlíželi odpočinutí, jež jim u cíle cesty chystala bratrská láska, kterou byla ještě posílena obecná ochota к pohostinství. Neboť tu byli vítáni ti, kdo neputovali ze své vůle a pro svůj prospěch, ale šli cestou -rozkazů Hospodinových. Ti, o nichž platilo prorokovo slovo: Ö, jak krásné fta horách nohy toho, ješto potěšené věci zvěstuje. Bedřich B. Bešue Strážný bratra svého Naše slova mohou být jen do té míry evangeliem nově formována, do jaké míry jsou a budou evangeliem Ježíše Krista nově formovány naše vztchy. Jejich dosavadní mělkost se mezi kazateli projevuje například nedostatkem časopisecké diskuse ... Tak dochází к tomu, že do našich časopisů píší vlastně stále titíž lidé, nepatrné procento těch, kteří by se také měli na této práci podílet. Není v jejich neúčasti trochu pohrdání myšlenkovým obecenstvím? (M. Bula) * Je to bída, že mechanice biblického podáni tak špatně rozumíme; zavinila ta theologie, která zhruba šest posledních století buďto vůbec nebrala na vědomi pronikavé změny v přírodovědeckém chápání světa, a změny ve způsobu myšlení vůbec, anebo se s nimi vyrovnávala velice povrchně. (Luděk Brož) * Biblická zvěst svědčí o tom, že Bůh život stvořil, život dal, života se ujal, život chrání. To všechno je řečeno, siyšime-li jméno Ježíš Kristus. Boži vztah к životu je vztahem lásky, záimu a svobody. Proto smíme a máme i my přes všechno napětí své existence přeď Bohem život milovat, chránit, podporovat a rozmnožovat. (F. M. Dobiáš) *' Protože Pán církve je Pánem světa, máme dobré právo využít možnosti, které tu ještě včera nebyly, a které se nám otevřely v moderní době - jen když za nové možnosti neprodáme pravdu Písma. (Miroslav Heryán) *’ Jen falešná církev odmítá diskusi: židovská rada vedla boj proti apoštolské zvěstj o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Mesiáši, středověká cirkev 15. a 16. století proti reformačnímu hnutí. Pravá cirkev nezakázala a nezakazuje přicházet s nesnadnými otázkami a mit o nich různé a nemalé hádky (Sk. 15, 1, 2). Nezakřikla a nezakřikne toho, kdo chce vždy znovu uplatňovat pravdu Božího slova к užitku správy církve (2. Tm. 3, 16). (Josef Veselý) Všichni poctiví údové církve vidí, že opravdu většina rodičů nechápe smysl křtu svých dětí. Tuto mdlobu jsme zavinili sami absolutní samozřejmosti, s jakou jsme křest vysluhovali. (Eugen Zelený) Ш Těchto několik výroků, které vás snad překvapily svou odvahou к pomocné kritice, zaujatou nenechavostí, strážnou starostí o bratra v církvi i mimo ni, jsme vybrali z ročníku Křesťanské revue, 1957, měsíčníku, vydávaného Kostnickou jednotou. Nevěděli jste, že máme časopis takto bojující? HANA DŘEVINKOVA VÍRA A VĚRNOST Jaký je vztah mezi vírou a věrností? Je možno věřit a nebýt přitom věrný? A je věrnost možná bez víry? Tyto otázky se nám vnucují při četbě slov, která jsou v titulku našeho článku. Bez dlouhého rozmýšlení řekneme, že není možné být věrný bez víry, neboť jde o věrnost Bohu (Žid. 11, 6), ale na druhé straně jsme v pokušení připustit, že je možné věřit a přitom nebýt věrný. Leckdy slýcháme vyznání „věřím“, ale současně vidíme, že tato slova úst nejsou míněna jako závazek věrnosti pro celý život. Proto jsme nakloněni к rozlišování mezi vírou a věrností. Věřit nemusí ještě znamenat být věrný. Ale to už není biblická víra, nýbrž odvar, který jsme my lidé z víry udělali. Jde pak už jen o jakési uznání Pána Boha, o myšlenkový souhlas s jeho existencí, který je nadto velmi pochybný, když se jím necítíme zavázáni brát vážně Boží vůli. Musíme vyznat, že jsme často vyprázdnili to. co Písmo nazývá vírou. Z toho, co má být vepsáno v celou strukturu našeho bytí, co má udávat tón všemu našemu jednání, jsme učinili pouhé kývnutí hlavou, zdvořilý souhlas s články víry. Nový zákon však protestuje. Ozývá se proti oddělování víry a věrnosti zvláštním způsobem. Užívá totiž pro víru a věrnost jedno a totéž slovo". Řecké „pištíš“ znamená víra i věrnost, „pistos“ je pak věřící i věrný, věrný i věřící. Čtou-li Kraličtí adresu Pavlova listu do Efezu „věrným v Kristu Ježíši“, plným právem ji Luther čte „věřícím v Krista Ježíše“. Je tu obé. (Podobně srovnejme: Jan 20, 27; Sk. 16, 15; Žid. 10, 39; Zjev. 2, 10.) Tato skutečnost důrazně připomíná, že každé rozdělování víry a věrností je falešné. Víra a věrnost jsou jen líc a rub. rub a líc jedné a téže mince daru nového života v Kristu. Není možné biblicky věřit a být přitom vědomě nevěrný. Není možné zachovat víru a přitom se neptat po věrnosti. I věřící jistě klesá a klopýtá, ale nikdy se mu nesmí stát otázka věrnosti věcí lhostejnou. Nezápasit o věrnost znamená nerozumět daru svaté víry. Spravedlivý z víry živ bude, ale z biblické víry, jež je vždy zároveň darem i pobídkou к věrnosti. Víra se legitimuje věrností.' Věřící je ten, kdo chce být věrným. Kdo o věrnost prosí, zápasí a v určité míře zralosti ji z milosti dosahuje. Mluvíváme o věrnosti ve víře. Správně by to měl být nepotřebný Pleonasmus, zbytečné hromadění stejnoznačných slov. A přece nás to znovu pudí, abychom mluvili o věrnosti u víře. Je to proto, že naše víra ALEXANDR HAVRÁNEK má sklon к úbytím, při nichž snadno ztrácí biblický charakter. Bylo by lépe hovořit o věrnosti z víry. Varuje to předně před tím, abychom neučinili z víry pro život nezávazný akt naší mysli. Ale zároveň je to výrazem skutečnosti, že spolu s vírou je i věrnost darem Božím. Je to ovoce víry. Věrnost není к chlubení, není to záslužný stav, vyhrazený jen některým z církve, nýbrž důsledek Božího daru, kterým je svátá víra. Kde je tento dar, tam musíme nalézt vždy obě strany mince: víru 1 věrnost. Se zvláštní pozorností si připomínáme tyto pravdy v okamžicích, kdy hledíme do nového roku našich životů. Naší korouhví bude víra v Krista Ježíše, jež je zároveň věrností našemu Pánu a Spasiteli. Prosíme při pohledu kupředu o přispoření víry, ale současně o dar věrnosti. O naší víře lidé slýchají, naši pak věrnost mají vidět. My křesťané chceme být věrní i ve službě lásky, v milování bližních, v nesobeckém a příkladném postoji к pracovním úkolům v našem národním společenství, v úsilí těch, kteří pokoj působí, mír spolutvoří a za něj prosí. A to proto, že jsme věřící. Naše víra nás zavazuje. Zavazuje к věrnosti. Neboť má být a musí být i věrností. Jsme věrní, protože jsme věřící. VYKOPÁVKY V GABAON Archeologický průzkum Palestiny, pěstovaný soustavně Jit od druhé půle minulého století, obohatil naše znalosti o životě a dějinách Izraele i jeho sousedů. Proto je dnes archeologie Palestiny důležitou součástí bohosloveckého vzdělám a leckdy láká i zájem netlieologů. Již v minulých desetiletích byly vypracovány vědecké metody, jimiž se dá určovat původ i stáří nalezených předmětů s podivuhodnou přesností. Hlavni pomůckou jsou zbytky keramiky, hliněné střepy nádob. Jejich tvar a výzdoba se totiž dosti rychle měnila a máme dnes zjištěno, kdy a kde se jakých užívalo. Tak dnes stačí pro datováni leckdy několik střepů. A těch bývá většinou dost, protože celý starověk užíval převážně hliněných nádob a jak se rozbily, putovaly na smetiště, která dnes archeologové s nadšením přehrabují. První i druhá světová válka způsobily všude v archeologickém bádání přestávku. V Palestině pak i po skončení druhé světové války odsunul nejprve neklid a pak válka mezi Židy • a Araby obnovení vykopávek o několik let. Zato nyní se v Palestině kope víc než kdykoli dříve. V Izraeli se stala archeologie jakýmsi národním sportem; amatéři, většinou docela slušně povzdělaní z hodnotně moderní hebrejské literatury o archeologii, rozhrabávajt kdejaká památná místa. Na leccos se přijde při tamním nynějším velkém stavebním ruchu. A i stát vydává na vědecké pátrání po starobylých památkách nemalé sumy, vždyt se památná a slavná minulost výborně hodí do ideologické koncepce Izraele, zvyšovat všemi prostředky národní sebevědomí a nesnadné srůstání nejrůznějších židovských přistěhovalců. — V té části Palestiny, která patří Jordánsku, se pracuje neméně pilně. Tisíce Arabů, uprchlých z izraelské Palestiny, skýtají dostatek levných pracovních stí, vláda potřebuje devizy, a tak velké, většinou americké archeologické výpravy s úspěchem usilují o to, zásobovat Nový svět starými památkami. Mezi tyto výpravy patří t skupina universitního muzea z Pennsylvanie, vedená známým odborníkem profesorem J. B. Pritchardem. Od r. 1956 se věnovala vykopávkám v el-Gib, starém Gábaon, a našla mnoho zajímavého. Zatím máme zprávy o dvou kampaních z léta 1956 a 1957. Zdá se, že zatím nebyly nalezeny památky náboženského života v Gabaon, i když tu jistě byl, a nemálo závažný. Zato nás vykopávky poučují o tamním vodním zařízení a o hospodářských poměrech města. VODNÍ ZAŘÍZENI V GABAON již při první kampani v r. 1956 se soustředila pozornost výpravy na mohutnou jámu v bývalém městě. Když ji vyčistili, zjistili, že je v průměru široká 11,5 m a hluboká 10,5 m. Kdysi byla vytesána v pevné souvislé skále, nyní však byla plná různých kamenů, trosek, úlomků, a dalo to mnoho práce, dostat se až na dno. Ukázalo se, že po jejím obvodu vede dolů na dno spirálovitě při stěně 42 schodů. Vytesat takovou jámu do skály byla jistě obrovská práce, uskutečnitelná jen nasazením celého davu otroků. V hloubce 10,5 m pod okrajem přestali však dělníci z neznámého důvodu hloubit skálu v celé šíři a pokračovali pouze v ražení obvodového schodiště, které v podobě spirálové podzemní chodby sestupuje dalšími 79 schody až do hloubky 14 m pod. dnem velké válcové jámy a tedy 24,5 metru od jejího horního okraje a počátku schodiště. Tam, kde je toto schodiště již podzemní chodbou, je osvětleno dvěma kolmými šachtami, proraženými vzhůru na dno velké jámy. Dole na konci schodů je komora ledvinoviíého tvaru asi 3X7 metrů, v níž byla voda. Když proniklí badatelé až sem, našli v ní dosud vodu a bláto a ve vodě dokonce jeden neporušený džbán, jediný úplný kus ze vší nalezené keramiky. Kdy tato mohutná stavba vznikla, je těžko zjistit. Zato její účel je jasný. Měla opatřovat městu zásobu vody, a to v čas obležení. Podle sutí, kterou byla zavalena, a nálezů v ní, se soudí, že byla zasypána asi okolo roku 600 př. Kr. Zničil ji pravděpodobně nějaký dobyvatel města, který je chtěl učinit neobyvatelné, nebo alespoň zbavit město jeho vodního samozásobitelství, a lak mu znemožnit obranu za hradbami. Pozdější obyvatelé, namísto aby rum v jámě vyklidili, užívali ji za smetiště, a tak zasypaná studna mohla vyprávět archeologům leccos zajímavého i o životě ve městě. VELKOOBCHOD VÍNEM Už v prvé kampani v r. 1956 našla se v jámě čtyři popsaná držadla z hliněných džbánů, a tak se badatelé těšili, že i ve zbytku suti budou další nálezy. Skutečnost překonala očekávání. Našli celkem dvaapadesát takových popsaných držadel. To je největší počet nápisů z jediného palestinského naleziště od objevu samařských ostrak v létech 1908—1910. „Nejúrodnější" byl 2. srpen 1957, toho dne našli patnáct držadel. S chutí se dali do luštění a dokonce sl vzali na pomoc ještě další odborníky, kteří byli právě tehdy na dosah. Co bylo napsáno na držadlech? Nebyly to ovšem žádné dlouhé nápisy, vždycky jen několik slov, a dala se čekat především vlastní jména majitelů. К radostnému překvapení nálezců však prvé slovo bylo jménem města — Gabaon. To znamenalo, že je definitivně rozřešen dlouholetý spor o tom, zdali nynější el Gib je vskutku staré Gabaon. To objevili už v r. 1956. Námitka, že sem nádoby mohly být dovezeny, byla vyvrácena nálezy další kampaně, neboť jméno Gabaon bylo ještě na dalších dvaceti čtyřech držadlech. Na dalším místě bylo většinou slovo geder a pak osobní jméno, nejčastějl jméno Chananja syn Nerův. Jméno Chananja — Ananiáš je v celé bibli běžné. Kohlerův slovník vyčítá 13 jeho nositelů jen ve Starém zákoně. Stejně t jméno Ner mají dvě starozákonní postavy. Jindy se vyskytují jména Azarja a Amarja, která také už známe. Nápisy tedy zní asi tak: Gabaon, geder Ananiáše syna Nerova — nebo podobně. Ale co je to geder? Ve Starém zákoně se tento výraz vyskytuje třináctkrát a překládá se obvykle jako hradba, ohrada, zeď. Čtyřikrát jde o zeď okolo vlnice Nu 22, 24; Iz 5. 5; Př 24, 31; Ž 80, 13. Byly to asi nízké zdi z kamenů, vybraných z pole či z vinice a poskládaných na sebe bez malty, jak to bývá i и nás někdy v horách. Podle gabaonských nálezů se zdá, že výraz geder mohl pak přeneseně označovat I to, co bylo obraženo, jakousi ,Jiraženou viníci", na rozdíl od neohrožené a méně hodnotné. Pak by nápis na rukojetích džbánů znamenal asi „Gabaon, ohrožená viníce Ananiáše syna Nerova", tedy značku firmy. Jak vypadaly džbány, к nimž patřily nalezené a popsané rukojetí? Našly se z nich jen střepy, ale zdá se, že měly obsah asi 27 l. Nahoře měly úzký otvor, asi 4 cm v průměru. 1 když se ve starověku uchovávaly v hliněných džbánech různé sypké potraviny i obilí, ukazuje úzké hrdlo těchto džbánů na to, že v nich byla jistě tekutina, tedy voda, olej nebo víno. A nalezlo se také více než 40 hliněných vypálených zátek, které se hodí do hrdel džbánů, a dokonce i nálevka. To vše vedlo badatele к závěru, že ve džbánech nebyla voda. nýbrž víno, jak ostatně ukazuje i výklad slůvka geder. s Takové množství vína se ovšem sotva spotřebovalo v samotném Gabaon. Jméno města na počátku nadpisu ukazuje, že víno bylo určeno podle všeho pro vývoz a právě proto že měly džbány záznam, podobný dnešnímu „made in.. ". / když ještě tenkrát neměli značky zákonem chráněně, přece bylo jméno Gabaon už tehdy vínem proslulé, asi jako nyní francouzské Bordeaux, Champagne nebo maďarský Tokaj. Hrozny, rostoucí na stráních okolo nynějšího el-Gib, jsou ostatně svou jakostí známé v Palestině dodnes. A tak pánové Chananja, Azarja a Amarja jsou nejstarší velkoobchodníci s vínem, o kterých se nám dochovala zpráva. Na jejich vyhlášených vlnicích pracovaly jistě houfy otroků. A vínečko z jejich proslulých sklepů putovalo ve džbánech, pečlivě uzavřených a označených Jménem firmy a místa původu, po Palestině na stoly labužnických spotřebitelů. Z pánů vinařů nezůstalo nic, z jejích džbánů jen popsaná držadla na gabaonském smetišti, ale — jak hlásí informační služba Izraele — vývoz, vína z Palestiny stoupá. JAN HELLER *